Zdeněk Jemelík4.9.2015 blog autora
Meteorologové nám slibují s koncem prázdnin odcházení veder. Zdá se však, že ministra spravedlnosti Roberta Pelikána přesto čekají horké dny, i když v jiném slova smyslu.
Ve srovnání se svou předchůdkyní Helenou Válkovou dosud netrpěl soustavným napadáním ze strany „velkých“ médií. Pouze v psaní některých internetových serverů se odrážela nevole, kterou některými svými kroky vyvolal mezi částí soudců a v akademické obci. „Soustavnou péči“ mu v tomto ohledu věnuje zejména Česká justice a Neovlivní.cz. Posledně zmíněný server si troufá sestavovat žebříček deseti nejvýznamnějších osobností resortu spravedlnosti, na němž se o první čtyři místa konstantně dělí Josef Baxa (předseda Nejvyššího správního soudu), Pavel Rychetský (předseda Ústavního soudu), Lenka Bradáčová (vrchní státní zástupkyně v Praze) a Pavel Šámal (předseda Nejvyššího soudu ČR), zatímco Pavel Zeman (nejvyšší státní zástupce) se příznačně uvádí až na devátém místě. Redakce nechala Roberta Pelikána potupně klesnout z pátého na osmé místo až za pátého exministra Pavla Němce. (neprávem ostrakizovaného za „kauzu katarského prince“ a spory s exprokurátorkou Marií Benešovou) a sedmého Jaroslava Bureše (předsedu Vrchního soudu v Praze, nesmyslně napadeného ministrem kvůli účasti na večírku přátel advokátní kanceláře Pavla Němce). Nevlídné hodnocení ministrova pětiměsíčního působení v úřadě uvedl na stejném serveru známý skandalista Tomáš Syrovátka,který soudí, že Andrej Babiš bude mít s Robertem Pelikánem starosti, protože „se rozhádal se soudci, advokáty, legislativci i akademiky“, bez jejichž podpory nemá šanci cokoli prosadit (vláda a Parlament jsou patrně bezvýznamné instituce).
K výbuchu nepřátelského zájmu „velkých“ médií o Roberta Pelikána došlo až 29. srpna 2015 v souvislosti s únikem zpráv z policejních zdrojů o zahájení úkonů trestního řízení proti němu kvůli nevýhodné smlouvě se společností Corpus Solutions . Příčinlivá Česká justice k tomu připomněla, že zprávu o tomto maléru přinesla jako první již 30.července 2015.
Projevy nevlídného zájmu o jeho počínání tím zjevně neskončily. Dnes (31.8.2015 - pozn.red.)Česká justice uvedla obsáhlou informaci o odůvodnění zprošťujícího rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu ve věci opavského soudce Petra Poláka, který rozhodl o propuštění duševně nemocné žďárské útočnice Barbory Orlové do ambulantní léčby. Kárný senát s nelibostí vyzdvihl okolnost, že Robert Pelikán je historicky prvním ministrem spravedlnosti, který se osobně ujal úlohy kárného žalobce. Vyčetl mu, že nestáhl kárnou žalobu své předchůdkyně, když Nejvyšší soud ČR zamítl její stížnost pro porušení zákona. Hlavně mu zazlívá, že se nepodrobil právním názorům Nejvyššího soudu ČR a kárného senátu Nejvyššího správního soudu, které poskytují širokou ochranu neodpovědnosti soudců a státních zástupců.
Domnívám se, že hodnocení ministrova postupu je nespravedlivé. Zřejmě se do něj promítá obecný vztah k němu aktivistické části soudcovského stavu, které vadí jeho zdrženlivý až odmítavý přístup k myšlence ustavení soudcovské samosprávy (který nesdílím). Zejména soudce rozlítil záměrem provést legislativní úpravy, které by umožnily vymáhat regresní spoluúčast soudců a státních zástupců na náhradách účastníkům řízení za škody, způsobené nesprávným postupem soudů nebo státního zastupitelství.
Z výkladu kárného senátu vyplývá, že nehodlá připustit, aby se soudci a státní zástupci museli zodpovídat za vadná rozhodnutí. V tomto směru ale ministr patrně snadno získá podporu veřejnosti, v jejímž mínění obecně převládá nespokojenost s úrovní služeb, které orgány resortu spravedlnosti poskytují občanům. A mínění veřejnosti by se mělo promítnout do postojů politiků, pokud zájem o názory občanů pouze nepředstírají. Nespokojenost veřejnosti je alespoň zčásti důvodná, i když příčinu k ní zadává jen poměrně malá část komunity soudců a státních zástupců. Vyhodnocení obecných výtek vede k závěru, že jednou z hlavních příčin nedobrého stavu je ochrana neodpovědnosti soudců a státních zástupců, kterou jim od Listopadu 1989 trvale poskytuje stát pod záminkou zabezpečení jejich nezávislosti.
Tragická událost ve Žďáru nad Sázavou vyvolala mediální šílenství, které se promítlo do masového pobouření veřejnosti. Ozvalo se jen pár rozumných hlasů na obranu soudce, a to zejména ze stranypsychiatrů, kterým ale veřejnost nechtěla naslouchat. Naopak se dožadovala hlavy soudce. Kdyby se tehdy ministryně spravedlnosti Helena Válková postavila proti běsnící veřejnosti, stala by se sama terčem nenávisti. Takovému tlaku nemohla odolat. Udělala ale to, co bylo v dané chvíli nejrozumnější: podala stížnost pro porušení zákona a kárnou žalobu, čímž přenesla zvážení odpovědnosti soudce Petra Poláka do rukou nezávislých soudů. Nejvyšší soud ČR její stížnost zamítl, čímž potvrdil, že rozhodování opavského soudu proběhlo v souladu se zákonem. Kárný senát z toho vyvodil, že důvod k podání kárné žaloby pominul a vyčítá panu ministrovi, že ji nestáhl. Upřel ministrovi právo na nezávislý názor a nevzal v úvahu, že stížnost pro porušení zákona se týkala procesní stránky věci, zatímco v kárné žalobě šlo o mravní postoj soudce ke způsobu výkonu „řemesla“. Hodnocení výkonu soudce z těchto dvou hledisek nemusí být vždy jednoznačně shodné: formálně právně nezpochybnitelné rozhodnutí může vyvolat mravní znechucení.
Příkrost hodnocení ministrova postupu je nepřiměřená i skutečnosti, že kárné řízení se přiměřeně řídí pravidly trestního řízení. Kárný žalobce je v postavení podobném působnosti žalobce v trestním řízení. Pro podání obžaloby v trestní věci se nepožaduje naprostá jistota o vině: žalobce má žalovat i v nejistotě. Kdyby měly všechny obžaloby ve věcech trestních vyhovět nárokům, které zpětně klade kárný senát na kárnou žalobu a její prosazování ministrem spravedlnosti, velká část obžalob by nemohla být podána.
Robert Pelikán se zjevně s obsahem žaloby své předchůdkyně ztotožnil. Ale rozhodnutí o zpětvzetí by neměl jednoduché, i kdyby tomu tak nebylo, protože obecně stažení citlivých rozhodnutí předchůdce může mít nádech projevu nedůvodné neúcty, neetického, nekolegiálního jednání. Zpětvzetím žaloby by ostatně neprospěl ani soudci Karlu Polákovi, neboť by mu vzal příležitost k očištění pověsti jednoznačným soudním rozhodnutím.
Zajímavým jevem je ovšem vystoupení ministra ve funkci kárného žalobce. Až dosud se ministři do využívání kárné pravomoci nehrnuli a když už pojali záměr podat žalobu, úředníci často vyvíjeli úsilí, aby je od něj odradili. Zastupováním žaloby bývají pověřováni úředníci, jejichž výkon ne vždy odpovídá náročnosti úkolu. Ministři se ostatně dosud nestarali ani o obhájení stížností pro porušení zákona: zatímco v řízení u Nejvyššího soudu ČR vždy vystupuje státní zástupce NSZ, který se většinou snaží o zamítnutí stížnosti, ministerstvo vysílá zástupce k jednání jen ojediněle. Pokud chtěl Robert Pelikán svou osobní účastí upozornit, že hodlá potírat etické poklesky soudců v jejich rozhodovací činnosti, jde sice proti představám soudcovského stavu, ale má nárok na sympatie „zákazníků“ justice.
České justice převyprávěla odůvodnění rozhodnutí kárného senátu do podoby kritiky ministrova postupu, směřující k jeho zpochybnění v očích veřejnosti. Současně vyslovila podporu pocitu nadřazenosti soudců a státních zástupců nad orgány moci výkonné a nad ministra spravedlnosti zvlášť. Zaútočila tak na principy dělby moci v demokratickém právním státě.