5. 9. 2015 ePortál
Zdá se, že současná odporná mediální propaganda a primitivní citové vydírání se nezastaví před ničím. Naposledy zneužila světová média k šíření jediného správného názoru k uprchlické krizi mrtvé tělo tříletého chlapce ze Sýrie, kterého vyplavilo moře omývající turecké břehy.
Fotografii publikovala celá řada zahraničních médií a její autor jistě brzy získá mnoho prestižních ocenění. Novináři z celého světa se opět stylizují do role morálních autorit, které musí nesvéprávným vládám a obyvatelům evropských států s varovně vztyčeným prstem vyčinit za jejich údajné sobectví a nelidskost. Samozřejmě se ke svým zahraničním kolegům připojili i ti naši. To musí být. Novinářská kasta přece musí držet basu na celém světě.
Jako obvykle se novinářské hyeny zaštiťují solidaritou, humanitou a „člověčenstvím“. Hovoří o tom, že chtěli probudit diskuzi a otevřít naše zatvrzelá srdce. Drastická fotografie by prý měla pohnout svědomím Evropy. Nerozumím příliš k tomu, proč bychom měli skákat na špek této skutečně ubohé a nedůstojné propagandě? Co by si za každé situace ctnostní a spravedliví přáli, abychom dělali? V titulcích The New York Times, Le Monde, The Guardian a dalších se to jen hemží slovy jako „šokující, drastické, tragické“. V americkém deníku do toho ještě zamíchali aktivisty, protože tato propaganda je především jejich práce. To oni stojí za brutálním zneužitím tragédie jedné syrské rodiny. Jsem rád, že alespoň britský konzervativní deník The Telegraph nezklamal a jasně v titulku svého textu napsal, že fotografie mrtvého syrského chlapce má zvýšit tlak na premiéra Camerona, aby souhlasil s přijetím většího počtu syrských uprchlíků.
Média se nám snaží vsugerovat, že za smrt toho nebohého chlapce můžeme my, primitivní xenofobní burani. Jejich citové vydírání může být sebehlasitější, ale pravdu umlčet nelze. Vrahy toho chlapce jsou vedle převaděčů jeho vlastní rodiče. Jeho otec může skrze světová média bědovat jak chce, ale právě on nese hlavní odpovědnost za to, že oba dva jeho synové zemřeli. On coby hlava rodiny rozhodl, že se pokusí ilegálním způsobem vstoupit na území Evropské unie. Jako otec malého syna se částečně dokážu vcítit do jeho smutku. Já bych ovšem na rozdíl od něho své dítě takovým rizikům nikdy nevystavoval. Tuto základní premisu však novináři přehlížejí. Korunu všemu nasadil jeden český novinář, „který měl nedávno problémy se zákonem".
Není třeba psát jeho jméno, každý se nejspíš dovtípí sám. Ve svém editoriálu se ohrazoval proti tvrzení, že novináři jsou hyeny, které parazitují na smrti nevinného chlapce. Sotva jsem jeho tradičně emotivní text dokázal dočíst do konce. Tolik klišoidního balastu a úsilí dojmout jsem již dlouho nečetl. Šafr mimo jiné zmińoval, že novináři mají stát na straně svého přesvědčení. Prý třeba i proti většinovému přesvědčení. Problém je v tom, že Šafr, Tabery, Palata, Macháček, Fendrych a další „mediální autority“ stojí proti většinovému přesvědčení z principu a za každé situace. Když lidé prohlásí červenou barvu za červenou barvu, všichni tito pánové druhý den ve svých komentářích tvrdí, že červená to rozhodně nebyla a kdo si to přesto myslí, je xenofobní buran.
Novinář by v prvé řadě neměl být zároveň aktivistou, jenž se při každé příležitostí stylizuje do role nositele nezpochybnitelné pravdy a snad morální autority. Působí to totiž směšně a nikdo tmu od dob Karla Havlíčka nevěří. Něčeho takového výše zmínění nejsou schopni. Žijí si ve své láhvi od okurek a jiný než svůj pohled na svět netolerují. Nejdříve média v otázce uprchlíků hrozila, poté domlouvala a nyní přikročila k citovému vydírání. Dvě předchozí nátlakové kampaně ztroskotaly a neúspěchem skončí i tato. Média z této kampaně vzejdou opět notně oslabena. Pokud hodlají tímto způsobem pokračovat, může se brzy stát, že je jejich čtenáři, posluchači a internetoví návštěvníci začnou ignorovat. To se následně projeví na nižších prodejích, sledovanosti a návštěvnosti. Novináři si nejspíš ve své intelektuálské nadřazenosti neuvědomují, že moralizující tlachání v pražských kavárnách je sice super zábava, ale až přijdou o práci, tu láhev vína jim na sekyru nikdy nedá.