Migrace a ultrapravice v Německu

6.9. 2015  A2larm
Rozhovor s aktivistkou Sarah z německé antifašistické skupiny TOP Berlin o situaci v uprchlickém centru Heidenau, které nedávno čelilo sérii násilných útoků.V pátek 21. a v sobotu 22. srpna utrpělo Německo šok. Stalo se znova svědkem rozsáhlých riotů proti uprchlickému centru. Drsné záběry pořízené v Heidenau, malém městečku nedaleko Drážďan ve východním Sasku, se mnoha Němcům zdají zoufale povědomé. Jako by byly ozvěnou laviny útoků, jež následovala po opětovném sjednocení země v roce 1990. Tyto výbuchy organizovaného rasismu byly považovány za již uzavřenou složitou kapitolu německých dějin.

Útok v Heidenau nicméně nebyl pro Německo, jež se rádo prezentuje jako tolerantní a pokrokově smýšlející země, žádným anomálním dozvukem minulosti. Šlo spíše o poslední a nejnápadnější moment v sérii nacionalistických a rasistických akcí, která v posledních letech nabírá na síle. Zatímco velká shromáždění na náměstích organizovaná populistickým hnutím se dostávala do mezinárodního zpravodajství, řetězci drobných, izolovaných útoků a rostoucímu národnímu šovinismu v centru německé politiky se pozornost nevěnovala. Tento šovinismus, který se projevuje ve společných tropech postkrizového evropského šovinismu – v nedůvěře k migrantům a uprchlíkům, strachu z islámu a odporu k lidem, kteří jsou vnímáni jako ti, co se v současné hospodářské krizi „jen vezou“, tedy k chudým nebo „líným“ (kteří v Německu našli svoji syntézu v postavě „řeckého rybáře“).

Uvnitř německé společnosti probíhá významný proces dělení uprchlíků na ty, co si zaslouží pomoc (ze zemí jako je Sýrie), a na ty, co si ji nezaslouží (například z Balkánu a zemí východní Evropy).

Zatímco útoky v Heidenau ostře odsoudily všechny politické strany, stačí si připomenout tón, jaký velké strany a média v létě používaly při vyjednávání s řeckou vládou v čele se Syrizou, abychom si uvědomili, že tento národní šovinismus pronikl hlouběji než jen do relativně malých neonacistických struktur (pro krátký příklad jazyka a používaných argumentů viz toto videoněmeckého komika Jana Böhmermanna). Zatímco důsledky tohoto širšího posunu směrem k reakční a šovinistické politice mimo malé krajně pravicové struktury staví před antifašisty, antirasisty a před levici obecně závažné otázky, mobilizují se v současnosti v Německu antifašistické struktury proti bezprostřední hrozbě, již v ulicích představují organizovaní pravicoví aktivisté.

Zahraniční média příběhu Heidenau nevěnovala příliš pozornosti. Nejčastěji se o něm zmínila jen okrajově v článcích zabývajících se „uprchlickou krizí“ – čímž se myslí krize, do níž se dostaly státy, jež přijímají uprchlíky, nikoli humanitární krize, jejíž součástí jsou tisíce zbytečných úmrtí na hranicích stále více opevněné Evropy. Velmi pozitivní mediální obraz Německa v zahraničních médiích – jako země ekonomického úspěchu, vzrušujícího městského života a skvělého fotbalu – se tak nemění.

Sarah, členka skupiny TOP Berlín, která je součástí antikapitalistické platformy… ums Ganze!, byla jednou z antifašistek, jež mobilizovaly k cestě do Heidenau a k fyzické obraně uprchlického centra tváří v tvář krajní pravici i policejní agresi. Položili jsme jí několik otázek o tom, co se letos děje v Německu.

Můžete ve stručnosti vysvětlit, co se v Heidenau vlastně stalo? Kdo se na útocích podílel? Můžeme zodpovědnost za tamní události přičítat jen a pouze organizovaným ultrapravicovým strukturám?

Na samém počátku těchto útoků bylo několik demonstrací svolaných neonacistickou Národnědemokratickou stranou Německa (NPD) proti výstavbě uprchlického centra v Heidenau, kterých se účastnilo zhruba pět set demonstrantů. Toto „centrum“ je ve skutečnosti jedna velká prázdná hala se dvěma sprchami a dvěma toaletami pro šest set lidí. To jsou hrozné životní podmínky i v případě, že vám náckové právě neusilují o život. Po jedné takové demonstraci se v pátek 21. srpna organizovaní fašisté pokusili dostat přímo k centru, v tu dobu neobydlenému. Střety mezi davem neonacistů a podnapilých místních obyvatel na jedné straně a policií na straně druhé se odehrávaly celou noc. Fašisté stavěli barikády, odpalovali pyrotechniku a organizovaně útočili jak na policii, tak na azylové centrum. Útoky trvaly s mnohem větší intenzitou i v sobotu, kdy bylo zraněno třicet policistů a docházelo ke střetům mezi nácky a antifašisty.

Zatímco policie nakonec náckům zabránila dostat se bezprostředně k uprchlickému centru, situace byla natolik vyhrocená, že mnozí antifašisté měli problém i jen vystoupit z auta bez incidentu. V davu bylo mnoho místních obyvatel, kteří útoky tolerovali či přímo podporovali, takže je opravdu těžké určit, zda to byly především ultrapravicové struktury, kdo násilí vyvolal. Už teď je ale jasné, že většina obyvatel města dlouho neváhala, na čí stranu se přidat, protože s neonacisty sdílela stejné rasistické názory a nenávist vůči uprchlíkům.

Útoky nepřišly jen tak z čistého nebe. Můžete trochu přiblížit kontext nacionalistického šovinismu a ultrapravice v současném Německu?

Nacionalistické a rasistické ideologie byly v německém obyvatelstvu zakořeněné historicky. Od roku 2013 ale můžeme sledovat zhoršování situace. Tehdy začaly demonstrace proti uprchlickým centrům. Ty měly obvykle podobu pouličního protestu směsice organizovaných pravicových aktivistů a neorganizovaných naštvaných německých občanů. Východoberlínské předměstí Hellersdorf, kde působí naše skupina, bylo prvním místem, kde se taková demonstrace odehrála. V současné době jsou fyzické násilí proti uprchlíkům a migrantům a útoky na domovy, v nichž jsou ubytováni, takřka na denním pořádku. Heidenau není první letošní ukázkou organizovaného rasistického násilí v Německu.

Tento vývoj je potřeba zasadit do kontextu nárůstu počtu uprchlíků hledajících v Německu útočiště. Lidé jsou si toho faktu stále více vědomi. Uvnitř německé společnosti nicméně probíhá významný proces dělení uprchlíků na ty, co si zaslouží pomoc (ze zemí jako je Sýrie), a na ty, co si ji nezaslouží (například z Balkánu a zemí východní Evropy). Současná politika německého státu ohledně ubytovávání uprchlíků je fušerská. Uprchlická centra se zřizují v objektech určených původně jiným účelům, mnoho z nich je na východu země. To všechno poskytuje vhodné záminky pro organizátory místních protiuprchlických demonstrací. Nenávist vůči uprchlíkům souvisí s obecným trendem posilování reakčních ideologických proudů v době krize, které se mnoha lidem v nejistých časech mohou jevit jako jediná možná odpověď.

Vedle těchto lidových hnutí proti uprchlíkům bychom měli zmínit především masové demonstrace iniciativy PEGIDA (Vlastenečtí Evropané proti islamizaci Západu), protiislámského hnutí s podporou především ve východním Německu. Některé demonstrace s účastí až 25 tisíc lidí se sice navenek vymezovaly hlavně proti „militantnímu islámu“, ve skutečnosti však brojily proti celé řadě dalších údajných hrozeb včetně migrace. Loňské velké násilné demonstrace skupiny HoGeSa (Chuligáni proti salafismu) na západě Německa jsou dalším příkladem rostoucího lidového šovinismu.

Jedná se pouze o „východoněmecký“ problém?

Ne, nejedná. Nyní už o tom není pochyb. Přestože největší a nejnásilnější demonstrace se odehrály na východě Německa, dochází k čím dál většímu množství nočních žhářských i jiných, drobnějších útoků rovněž na západě Německa. Stejně tak divokost a rozsah loňských demonstrací HoGeSa v Kolíně a Hannoveru ukázaly, že západní Německo má poměrně daleko k tomu, být přátelským prostředím. Nelze popírat míru podpory a tolerance, které se dostává náckům, stranám jako NPD či rasistickým hnutím jak od obyčejných lidí, tak od státní správy. To v praxi ještě více stěžuje možnost uspořádat či podpořit antifašistické protiakce a doslova se tak rasistům postavit do cesty.

Lidé se organizují, poskytují dary, nabízejí lekce němčiny zdarma či místa ke spaní

Jak v Německu vypadá diskuse o současné uprchlické krizi a jak o ní informují média?

Diskuse o zvyšujícím se počtu uprchlíků, kteří do Německa přicházejí, probíhá na několika různých úrovních. Na jedné straně se tu těší velké podpoře uprchlíci ze Sýrie, ale na druhé straně dochází k delegitimizaci „ekonomických uprchlíků“ (kteří utíkají kvůli špatným ekonomickým podmínkám v jejich domovských zemích) a nejvýraznějším požadavkem se zdá jejich okamžitá deportace. Máme tu propastné rozdíly mezi reakcemi lidí na měnící se situaci – od uvítacích párty, různých druhů podpory a ochrany až k davovým rasistickým projevům. Tento rozpor se odráží i v médiích, která o této problematice informují mnohem rozmanitěji než v devadesátých letech, někdy kriticky a chytře, často pak rasisticky a nebezpečně. Zvláště rasistické nálepkování uprchlíků coby kriminálníků či lidí od přírody líných nalezlo silnou odezvu v rasistických platformách a výzvách.

O nespočtu utonulých uprchlíků ve Středozemním moři a na hranicích EU se mluví jako o humanitární krizi. Vina je tak přičítána na vrub nedostatečné ostraze hranice a převaděčům a pašerákům. Neexistuje přitom žádná paralelní debata o tom, jak vytvořit bezpečné cesty, které by umožnily lidem uprchnout z nebezpečných zemí. Stát vědomě zachází s uprchlíky co nejhůř a odepírá jim ta nejzákladnější lidská práva, aby je donutil Německo opustit. Tento přístup má za následek, že se zapojuje občanská společnost: lidé se organizují, poskytují dary, nabízejí lekce němčiny zdarma či místa ke spaní atd. Tato charitativní práce je často podporována státními institucemi, protože práce vykonaná neplacenými dobrovolníky by jinak musela být zajišťována státem.

Současné rasistické násilí a žhářské útoky pak mohou být využity státem jako snadný doklad toho, že si Německo „nedokáže poradit s tolika uprchlíky“ a že by se o ně měly postarat další země EU. Přestože tyto představy překročení reálných možností nejsou vědomým výtvorem státu, přijdou mu rozhodně velice vhod. Je to velmi složitá dynamika, která se jen velmi složitě analyzuje.

Policie opět čelí obviněním, že nebyla dostatečně aktivní v ochraně uprchlíků, někteří dokonce prohlašují, že policie útoky neskrývaně podporuje. Můžete se v kontextu probíhajícího vyšetřování tiché podpory Spolkového úřadu pro ochranu ústavy, tedy německé tajné služby, neonacistické teroristické organizaci NSU vyjádřit k chování policie v Heidenau?

Policejní přítomnost ve městě se proměňovala. Navzdory rozsáhlému narušení veřejného pořádku se policie ze strategických důvodů rozhodla chránit pouze samotná uprchlická centra. Rasistický dav tak mohl řádit dle libosti, nikdo nebyl zadržen. Jen jednou policie použila slzný plyn. Policejní liknavost mnohým připomněla události z Rostocku-Lichtenhagenu v roce 1992, při nichž velký rasistický dav rovněž útočil na uprchlické centrum, zatímco policie odmítala zakročit či povolat dostatečné posily.

V kontrastu s touto taktikou byla antifašistická demonstrace v Heidenau doprovázena velkým počtem policistů a skončila brutálním a rychlým natlačením antifašistů zpět na vlakové nádraží. Několik aktivistů bylo zraněno. Je tak vcelku jasné, koho vnímá saská policie jako svého úhlavního nepřítele.

Z perspektivy, která je vůči státu kritická, je požadavek po zvýšené státní intervenci a policejní přítomnosti velmi problematický a stejně tak by člověk neměl sklouznout ke konspiračním teoriím. Jen těžko uvěřitelné vazby policie a tajných služeb na teroristy z NSU a pokračující přehlížení či přímá podpora neonacistického násilí a dalších ultrapravicových aktivit však jasně ukazují silnou tendenci obzvláště saské policie zavírat před útoky krajní pravice oči.

Jaká byla reakce ze strany občanské společnosti a levice?

Politici útoky odsoudili, ovšem s důrazem na odmítnutí veškerého násilí jak ze strany levicových antifašistů a antirasistů, tak pravice. Občanská společnost naproti tomu v Heidenau v podstatě neexistuje, nebo přesněji řečeno: tvoří ji právě ti, kdo hází kameny na uprchlická centra. NPD zde volí až osmnáct procent lidí a podle antifašistických aktivistů v celém městě panuje velká nevraživost vůči uprchlíkům a cizincům.

Levice a antifašisté uspořádali v neděli po výtržnostech silnou a působivou demonstraci. Další aktivisté zablokovali autobus, který měl do centra v Heidenau krátce po útocích přivézt uprchlíky z Lipska.

Na zítřek je po celonárodní mobilizaci naplánovaná velká antifašistická demonstrace v Drážďanech [demonstrace, jež proběhla v sobotu 29. srpna, se zúčastnilo šest až osm tisíc lidí – pozn. překl.]. V kostce můžeme říct, že levice reaguje poměrně pomalu, možná i kvůli značným obavám a nejistotě, co vlastně dělat. Ale je tu samozřejmě přítomen i hněv a pevné přesvědčení, že tohle musí skončit.

Jaký dopad měly tyto útoky na širší ultrapravicovou scénu?

To je opravdu těžké odhadnout. Skutečnost, že existují jen omezené možnosti, jak se útokům postavit, budou mít pravděpodobně z dlouhodobého hlediska za následek posílení neonacistických struktur. Násilí a žhářským útokům, které se odehrály od víkendu 21. a 22. srpna, se nyní dostalo mnohem větší pozornosti než všem dalším za poslední měsíc. Na jednu stranu je to dobře, protože pozornost medií může zdůraznit naléhavost situace a pomoct antifašistům zasáhnout. Na straně druhé je to rovněž úspěch fašistů, neboť se o jejich aktivitách mluví, píše a dostává se jim v médiích velké pozornosti. Současná situace si jako odpověď žádá silnou a rozhodnou antifašistickou reakci, která by zastavila pogromy ještě předtím, než vůbec začnou. Nakonec tedy musíme říct: je to teď na nás.