Opravdu nevím, co současnou mediální kalamitu způsobilo, zda střídání veder s chladnými dny nebo jen nástup okurkové sezóny, ale čeští komentátoři se v posledních týdnech rozhodli, že to svým nevděčným spoluobčanům vytmaví.
                                   
A tak se hlavním motivem letních mediálních kázání stala připomínka zločinů, kterých se před sedmdesáti lety Češi dopustili na bezbranném a nevinném německém obyvatelstvu v Praze, Brně, Ústí nad Labem a leckde jinde (někdy i tam, kde se něco podobného nepřihodilo). Píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Jaroslav Bašta.

Aby to připomínání nebylo tak monotónní, prokládají to výčitkami na adresu veřejnosti, že je málo nadšená z perspektivy příchodu vlny migrantů. Toto nadšení, zdá se, je tím jediným skutkem, který může národ xenofóbů, rasistů a zabedněných sobců přiblížit ideálu evropského multikulturního občanství. Všichni jedinci, včetně českého prezidenta, kteří se odváží připomenout, že náš stát má prostředky, jež vybere na daních a berních, použít především pro své potřebné, jsou okamžitě označeni za bídné populisty, či rovnou za prasata.

Zdá se, že dle českých médií a s nimi spřízněnou částí politického spektra je naší svatou povinností spasit všechny chudé a trpící, co všude ve světě širém jsou, s jedinou vyjímkou – a to jsou naše opuštěné děti, bezdomovci, nemocní a bezmocní. Někteří politicky nekorektní publicisté z alternativních médií o tomto přístupu tvrdí, že se v něm projevuje nenávist k vlastnímu národu. Stoupenci imigrace se netají tím, že by docela rádi vyměnili své spoluobčany za ušlechtilé bytosti ze subsaharské Afriky či Blízkého a Středního východu. Pro začátek by se spokojili s pouhým milionem běženců a pak už by mohli být na svůj stát pyšní.

Zatím nám vytrvale opakují, jak se za svůj národ stydí. Dokonce před časem založili hnutí Čechy v Čechách nechceme a pověsili brouka Pytlíka jako symbol češství. Doufali a doufají, že tento apel na svědomí těch nenáviděných požíračů bůčku a pijáků piva bude úspěšný a přinutí je zpytovat své černé svědomí. Staré historické křivdy, které napáchali na všech svých sousedech, napraví tím, že svůj štědrý sociální systém otevřou všem, kdo o to projeví zájem. Pak se z naší šedé nudné země stane barevná krajina hodná obdivu.

Myslím, že nemá cenu jim vysvětlovat, jak hluboce a tragicky se mýlí. Ideál ušlechtilého divocha, který spasí dekadentní civilizaci se v moderní evropské historii objevil už mnohokrát a vždy to špatně dopadlo. Naposledy před těmi stále připomínanými sedmdesáti lety, kdy skončil sen o rase ušlechtilých plavovlasých divochů.

Nebezpečí vidím někde jinde – podobná hnutí toužící po revoluční změně svého světa vyjadřují hlubokou frustraci a zklamání ze stávajících poměrů. V současné době se jejich nejradikálnějším vyjádřením stala idea tzv. Islámského státu, který pro mnohé mladé Evropany znamená alternativu k tradiční evropské společnosti, ve které nedokáží (a z objektivních důvodů ani nemohou) být úspěšní.

Civilizovanější formou této hluboké frustrace je volání po afrikanizaci Evropy, které se hlasitě ozývá i u nás. Pravděpodobnost, že se tito nespokojenci nakonec sjednotí pod černým praporem hlásajícím zmar a zápor, je hodně vysoká.

Z tohoto pohledu se politika našich mainstreamových médií (ať již je financuje kdokoliv) jeví jako krajně nezodpovědná. Novináři se ze všech sil snaží o tom, aby vytvořili takovou společnost, v níž novináři nebudou potřební. Připomínání starých vin a násilností totiž může mít velmi nepříjemný vedlejší efekt – dají se tím omluvit ty budoucí. Jak ukázala historie, káráte-li někoho dostatečně dlouho za zločiny, jichž se dopustili jeho předkové, spáchá něco podobného posléze také. Proto chápu obavy a zděšení politiků i novinářů, když se šibenice také objevily na demonstraci českých nacionalistů. Dodává Jaroslav Bašta.