Zdeněk Jemelík10. 9. 2015 JemelíkZdeněk
Radek Nohl, komentátor internetového deníku Aktuálně.cz, se ve středu 9.září 2015 rozepsal o staronové zprávě o rozhodnutí pražské vrchní státní zástupkyně Lenky Bradáčové podat kárnou žalobu na okresního státního zástupce v Chomutově Ladislava Kosána. Podle jejího názoru selhal v řízení o podmíněném propuštění exsenátora Alexandra Nováka z výkonu trestu odnětí svobody tím, že (citováno dle Aktuálně.cz) „nereagoval na nezákonné rozhodnutí soudu, vzdal se podání stížnosti, nenavrhl provedení dalších důkazů.“
Nenápadná zpráva se ve skutečnosti týká počinu významné žalobkyně, který má průlomovou povahu a jako precedens se může svými následky dotknout nejen žalovaného státního zástupce, ale celé státnězástupcovké komunity.Za jistých okolností by se ovšem mohl obrátit proti ní samé. Její rozhodnutí zaslouží posouzení v širších souvislostech.
Nemám k disposici trestní spis Alexandra Nováka, proto mi nezbývá než vyjít z pracovní hypotézy, že skutečně přijal úplatek ve výši 43 milionů Kč a soud jej za to spravedlivě potrestal. Právě ta velká částka jeho případ ozvláštňuje a dodává mimořádný význam otázce, zda si stát dokázal cestou soudních rozhodnutí zajistit aspoň podíl na jeho kořisti.
Nepochybuji o tom, že Alexandr Novák se jako inteligentní člověk choval ve výkonu trestu tak, aby naplnil podmínky, jež jsou dle zákona u běžného vězně dostačující pro dosažení podmíněného propuštění. Soud může odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže z jeho chování ve výkonu trestu lze usuzovat na jeho polepšení a dá se očekávat, že po propuštění povede řádný život. Vhodná společenská záruka propuštění usnadňuje.
Naplnění zákonných podmínek nemůže být pro odsouzeného typu Alexandra Nováka příliš obtížné. Podle běžné praxe bývají soudy vstřícné k žádostem odsouzených, kteří se propracovali do 1. diferenciační skupiny, nemají v záznamech kázeňské tresty, ale naopak sbírali pochvaly, mají venku zázemí, do kterého se mohou vrátit a nebudou mít potíže s nalezením zaměstnání. Kámen úrazu je v ustanovení, které soudu ukládá, aby m.j. přihlédl k přístupu odsouzeného k povinnosti nahradit škodu nebo vydat bezdůvodné obohacení, nabyté trestnou činností.
Kdyby byl Alexandr Novák odsouzen za triviální trestný čin, např. za následky dopravní nehody, způsobené pod vlivem alkoholu, rozhodnutí chomutovského soudu by patrně nevzbudilo pozornost. Ale zmíněných 43 milionů může vyvolávat vášně: pokud by mu zůstaly, dalo by se říci, že dva roky ve vězení jsou velmi výhodnou cenou za jejich ponechání.
Kromě toho okolnost, že soud přijal společenskou záruku motorkářského spolku Gryphons, který vznikl před krátkou dobou, dodala řízení povahu švejkolandské taškařice. Pro srovnání: spolek Šalamoun, který má dvacetiletou tradici působení v justici, občas nabízí společenské záruky za vězně, s nimiž pracoval řadu let. Z jeho chráněnců se ještě žádný nevrátil za mříže. Přesto některé soudy opakovaně jeho záruky odmítají. Gryphons se v podobné souvislosti dříve neprojevil, takže posouzení spolehlivosti jeho záruky je obtížné.
Není divu, že za těchto okolností soudní rozhodnutí a souhlas žalobce s ním vyvolaly od počátku nevoli veřejnosti, kterou nahlas projevily i osoby tak významné, jako ministr spravedlnosti Robert Pelikán a nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, kteří dali na vědomí, že zvažují kárnou žalobu na příslušného soudce i na intervenujícího žalobce, shodou okolností vedoucího okresního státního zastupitelsví. Krajský státní zástupce v Ústí n.L. Jan Jakovec podal ministrovi spravedlnosti podnět k podání stížnosti pro porušení zákona v neprospěch Alexandra Nováka a ministerstvo zahájilo příslušné šetření.
Nakonec hlavy vychladly. Ministr nepodal stížnost pro porušení zákona a stejně jako Pavel Zeman a Jan Jakovec opustil záměr podat proti „pachatelům“ Novákova propuštění kárnou žalobu.
Důvody pro jejich ústup z bojiště jsou nasnadě. Za kárné provinění se podle zákona považuje „ zaviněné porušení povinností státního zástupce, zaviněné chování nebo jednání státního zástupce, jímž ohrožuje důvěru v činnost státního zastupitelství nebo v odbornost jeho postupu anebo snižuje vážnost a důstojnost funkce státního zástupce“. Obecně lze tuto definici vztáhnout na cokoli nebo na nic. Z desítek rozhodnutí o zamítnutí kárných podnětů různými vedoucími státními zástupci s pravomocí kárného žalobce, která se nacházejí v archivu spolku Šalamoun, lze abstrahovat poznatek, že nalezení shody mezi výtkami vůči státnímu zástupci a definicí je jen o málo pravděpodobnější než vysoká výhra ve sportce. Ostatně ani praxe kárného soudu při Nejvyšším správním soudu se od uvedeného závěru příliš neodlišuje. Připomeňme si poměrně nedávný případ chebského státního zástupce Viktora Böhma, kterého žalovala krajská státní zástupkyně Anna Maříková kvůli obtěžování nevinných lidí nedůvodnou obžalobou. Kárný soud jej sice shledal vinným, ale přiznal mu právo na podání obžaloby na základě „vnitřního přesvědčení o trestném činu“ a uznal samo projednání věci před kárným soudem za dostatečný trest.
Státním zástupcům se takto přiznává právo na nezávislé vyhodnocení důkazní situace a zaručuje se jim beztrestnost v případě nesprávného rozhodnutí. Za těchto okolností je kárná žaloba dobrodružstvím ze strany žalobce, hodným dona Quijota nebo spolku Šalamoun. V tom právě je průlomovost rozhodnutí Lenky Bradáčové. Lze je chápat jako náznak obratu v přístupu k hodnocení přehmatů státních zástupců. Napříště by se měli státní zástupci v obvodu působnosti Vrchního státního zastupitelství v Praze obávat ztráty beztrestnosti nesprávného rozhodování, jímž došlo k poškození veřejného zájmu.
Nejedná-li se o pouhý náhodný exces v používání kárné pravomoci paní vrchní státní zástupkyně, je na místě ocenit důslednost, s kterou jako jediná z oprávněných kárných žalobců vystoupila proti domnělé svévoli svého podřízeného. Zlu se má odporovat vždy a všude, i když jeho odpůrce může při tom napoprvé dostat výprask. Bylo by na místě uvítat změnu v přístupu kárných žalobců k přehmatům státních zástupců, protože jejich dlouholeté působení v chráněném skanzenu beztrestnosti přeje vzniku nepřístojností, kterých se dopouštějí někteří jednotlivci ke škodě účastníků trestního řízení.
Lence Bradáčové by se v této kauze nepochybně jednalo snáze, kdyby místo vágní definice kárného provinění a jednostupňového řízení u bezzubého kárného soudu platila pravidla, uvedená v alternativním návrhu zákona o státním zastupitelství, uveřejněném na internetových stránkách spolku Šalamoun. Jenže tomu tak není a změnu nepřinese ani nový zákon, jehož vládní návrh je nepřijatelně vstřícný vůči stavovským zájmům státních zástupců.
Přestože chápu a respektuji důvody, které vedly Lenku Bradáčovou k podání kárné žaloby, upozorňuji, že zde jsou dvě „ale“, která přece jen její postup zpochybňují. Podle Radka Nohla vrchní žalobkyně spatřuje naplnění skutkové podstaty kárného provinění státního zástupce v tom, že nenavrhl soudu, aby se zabýval tím, zda se Alexandr Novák nevyhýbal nástupu do vězení. Dále se měl provinit tím, že nenavrhl provedení dalších důkazů a dožadoval se pouze přečtení nabídky společenské záruky spolku Gryphons, posléze navrhl, aby soud vyhověl Novákově žádosti a po vyhlášení rozhodnutí se vzdal práva na stížnost. Pokud Radek Nohl (který na rozdíl ode mne má k disposici text kárné žaloby) její argumenty správně interpretuje, pak je na místě upozornit na jejich spornost. Především vše vytýkané by mělo smysl pouze v případě, že by státní zástupce měl pochybnosti o argumentech, jimiž byla podložena žádost o podmíněné propuštění a následně také o správnosti soudního rozhodnutí. Je zřejmé, že Ladislav Kosán pochybnosti neměl, proto k požadovanému jednání neměl důvod. Možná se zmýlil, ale – jak výše uvedeno- na omyl mu dosavadní kárná praxe přiznává právo. Zejména soud neměl důvod zkoumat okolnosti nástupu Alexandra Nováka do výkonu trestu. Vyhýbání se nástupu trestu je trestným činem a orgány činné v trestním řízení měly více než dva roky na to, aby stíhání zahájily. Pokud nezahájily, zjevně jeho chování mezi právní mocí rozsudku a zatčením za vyhýbání se nástupu nepovažovaly. Celkově paní vrchní žalobkyně zpochybňuje právo žalobce na nezávislé posouzení věci a jde tak proti dobovému trendu tlaku na prohloubení nezávislosti státních zástupců.
Druhé „ale“ se týká jejího vyhodnocení soudního rozhodnutí jako nezákonného. K posouzení zákonnosti soudního rozhodnutí jsou příslušné pouze nadřízené soudy. Ve vyjádření Lenky Bradáčové se ozývá reminiscence na předlistopadové poměry, v kterých měla prokuratura silnější neformální postavení v soustavě orgánů činných v trestním řízení než soudy. Je to nebezpečná tendence. Každý náznak snahy o obnovení předlistopadových poměrů v justici je třeba odmítnout.
I když předjímám neúspěch kárné žaloby a jsem si vědom závažnosti výše zmíněných „ale“, soudím, že Lenka Bradáčová svým rozhodnutím při nejmenším ničemu neuškodila. Sama okolnost, že se státní zástupce dostane do existenciální nejistoty, vyvolané podáním kárné žaloby, a následně se musí podrobit řízení před kárným soudem, může mít výchovný účinek a působit jako varování pro celou komunitu. Jen houšť a větší kapky!