Jean Brickmont 2. 8. 2015 Counterpunch
Již od 90. let, a zvláště po kosovské válce v roce 1999, musí každý, kdo odmítá ozbrojené intervence západních mocností a NATO, čelit tomu, co by se dalo nazvat proti-protiválečnou levicí (včetně jejího krajně levicového segmentu). V Evropě, a zvláště ve Francii, tuto proti-protiválečnou levici tvoří hlavní proud sociální demokracie, zelené strany a většina radikální levice.
Tato proti-protiválečná levice nevystupuje s otevřenou podporou západních intervencí, a dokonce je občas kritizuje (ale obvykle kvůli jejich taktice nebo údajným motivacím, tj. Západ sice podporuje spravedlivou věc, ale těžkopádně a kvůli ropě nebo z geostrategických důvodů). Nicméně většinu své energie věnuje vydávání „varování“ proti údajně nebezpečnému kolísání té části levice, která se nadále pevně staví proti těmto intervencím. Vyzývá nás, abychom projevili solidaritu s „oběťmi“ a postavili se „diktátorům, kteří vraždí vlastní lid,“ a nepodléhali automatickému antiimperialismu, antiamerikanismu či antisionismu. A především, abychom neskončili na stejné straně jako krajní pravice. Po kauze kosovských Albánců v roce 1999 nám bylo řečeno, že „my“ musíme chránit afghánské ženy, irácké Kurdy a nedávno také libyjský a syrský lid.
Nelze popřít, že tato proti-protiválečná levice byla ohromně úspěšná. Irácká válka, která byla prodána veřejnosti jako boj proti jakési imaginární hrozbě, skutečně vyvolala jistý letmý odpor, nicméně ze strany levice existoval jen malý odpor k intervencím, které byly prezentovány jako „humanitární“, ať již šlo o bombardování Jugoslávie za účelem odtržení provincie Kosovo, bombardování Libye s cílem zbavit se Kaddáfího, nebo současnou intervenci v Sýrii. Všechny námitky vůči oživení imperialismu, nebo ve prospěch mírových prostředků při řešení takových konfliktů byly jednoduše smeteny ze stolu s odvolávkou na „R2P“, právo či odpovědnost chránit, čili na povinnost přijít na pomoc lidem v nebezpečí.
Základní nejasnost ohledně proti-protiválečné levice spočívá v otázce, kdo tvoří ono „my“, od něhož se předpokládá, že bude intervenovat a chránit. Někdo by mohl položit západní levici, společenským hnutím nebo lidsko-právním organizacím stejnou otázku, kterou Stalin adresoval Vatikánu: „Kolik máte divizí?“ Faktem je, že všechny konflikty, do kterých bychom „my“ měli zasáhnout, jsou konflikty ozbrojené. Zasáhnout znamená zasáhnout vojensky, a k tomu jsou zapotřebí náležité vojenské prostředky. Je zcela zjevné, že západní levice takovými prostředky nedisponuje. Mohla by místo Spojených států vyzvat k zásahu evropské armády, jenomže ty to zatím bez masivní podpory Spojených států nikdy neudělaly. Takže skutečným poselstvím proti-protiválečné levice je: „Please, oh Americans, make war not love!“ Vzhledem k tomu, že jsou Američané po svých debaklech v Afghánistánu a Iráku opatrní vysílat pozemní jednotky, není toto poselství ničím jiným než voláním po tom, aby U. S. Air Force ony země, kde údajně dochází k porušování lidských práv, bombardovala.
Kdokoli samozřejmě může tvrdit, že lidská práva by měla být od nynějška svěřena dobré vůli americké vlády, jejím bombardérům, raketometům a bezpilotníkům. Nicméně je důležité si uvědomit, že právě toto je konkrétním smyslem všech výzev k „solidaritě“ a „podpoře“ povstaleckých nebo separatistických hnutí zapojených do ozbrojených střetů. Tato hnutí nepotřebují, aby se vykřikovala nějaká hesla na „demonstracích za solidaritu“ v Bruselu či Paříži. To není to, oč žádají. Chtějí získat těžké zbraně a chtějí vidět, jak na jejich nepřátele prší bomby.
Proti-protiválečná levice, pokud je poctivá, by se měla této volbě postavit čelem, a otevřeně vyzvat Spojené státy, aby bombardovaly kdykoli dojde k porušení lidských práv, potom by ale měla přijmout důsledky. Politická a vojenská kasta, o níž se předpokládá, že zachrání obyvatelstvo „masakrované svými diktátory“, je ve skutečnosti tatáž, která vedla válku ve Vietnamu, uvalila sankce na Irák a válčila s ním, uvalila svévolné sankce na Kubu, Írán a všechny další země, jež upadly v její nepřízeň, která poskytuje masivní a nekritickou podporu Izraeli, která využívá jakéhokoli prostředku (včetně coups d’état), jak čelit společenským reformátorům v Latinské Americe (od Arbenze a Chaveze až po Allendeho, Goularta a další) a která hanebně využívá pracující a zdroje celého světa. Člověk by musel být naprostý blázen, aby tuto politickou a vojenskou kastu považoval za nástroj záchrany „obětí“, nicméně přesně toto ve skutečnosti proti-protiválečná levice obhajuje, protože vzhledem k současnému poměru sil ve světě neexistuje žádná jiná vojenská moc, která by dokázala prosadit svou vůli.
Vláda USA samozřejmě o existenci proti-protiválečné levice sotva ví. Spojené státy se rozhodují, zda povedou, či nepovedou válku podle šancí na úspěch a na základě vlastního vyhodnocení svých strategických, politických a ekonomických zájmů. A jakmile válka začne, chtějí vyhrát za každou cenu. Nemá smysl po nich požadovat, aby uskutečňovaly pouze dobré intervence proti ryzím zlosynům a používaly jemné metody, které šetří životy civilistů a nevinných.
Například ti, kteří volají po „záchraně afghánských žen“, ve skutečnosti vyzývají Spojené státy, aby zasáhly a – krom jiného – bombardovaly afghánské civilisty a vysílaly bezpilotníky do Pákistánu. Nemá smysl po nich požadovat, aby chránily, ale nebombardovaly, protože funkcí armád je střílet a bombardovat. (U příležitosti summitu NATO v Chicagu roku 2012 zahájila Amnesty International letákovou kampaň, která vyzývala NATO k „udržení pokroku“ v zájmu afghánských žen, aniž by vysvětlovala, či si dokonce kladla otázku, jak vůbec může vojenská organizace takového cíle dosáhnout.)
Oblíbeným tématem proti-protiválečné levice je obviňování těch, kteří odmítají vojenské intervence, z „podpory diktátora“, jímž se míní vůdce země, která byla aktuálně vybrána za cíl. Problém spočívá v tom, že každá válka je ospravedlňována masivním propagandistickým úsilím, které je založeno na démonizaci nepřítele, zejména nepřátelského vůdce. Účinně čelit této propagandě lze tak, že se zločiny připisované nepříteli zasadí do kontextu a porovnají se zločiny strany, kterou bychom měli údajně podporovat. Tento podnik je nutný, ale riskantní; sebemenší omyl bude neustále používán proti nám, zatímco veškeré lži proválečné propagandy budou brzy zapomenuty.
Již během 1. světové války byli z „podpory nepřítele“ obviněni britští pacifisté a Bertrand Russell. Když ale odsuzovali spojeneckou propagandu, nebylo to z lásky k německému císaři, ale z mírových pohnutek. Proti-protiválečná levice ráda odsuzuje „dvojí měřítko“ důsledných pacifistů, kteří kritizují zločiny vlastní strany mnohem ostřeji než ty, které jsou připisovány momentálnímu nepříteli (Miloševićovi, Kaddáfímu, Assadovi a dalším). Toto „dvojí měřítko“ je ale pouze nutný výsledek záměrné a legitimní volby, tj. odporovat válečné propagandě vlastních médií a politických vůdců (na Západě), propagandě, která je založena na nepřetržité démonizaci napadeného nepřítele společně s idealizací útočníka.
Proti-protiválečná levice nemá žádný vliv na americkou politiku, což ale neznamená, že nemá žádný dopad. Její záludná rétorika slouží neutralizaci míru a protiválečných hnutí. Také znemožňuje, aby jakákoliv evropská země zaujala nezávislý postoj, jak to učinila Francie za De Gaulla, či dokonce za Chiraka, nebo Švédsko za Olofa Palmeho. Dnes by takový postoj byl neustále napadán proti-protiválečnou levicí za přizvukování evropských médií jako „podpora diktátorům“, další „Mnichov“, či „zločin lhostejnosti“.
To, čeho se proti-protiválečné levici podařilo dosáhnout, je zničení svrchovaného poměru Evropanů vůči Spojeným státům a eliminace jakéhokoli nezávislého levicového postoje, pokud jde o válku a imperialismus. Proti-protiválečná levice také přivedla většinu evropské levice k přijetí stanovisek, které jsou v naprostém rozporu s postoji latinsko-americké levice a k pokládání za nepřátelské takové země jako je Čína a Rusko, které usilují o obranu mezinárodního práva, což by skutečně dělat měly.
Když média oznámí, že bezprostředně hrozí nějaký masakr, často slýcháváme, že je „urgentní“ nějaká akce k záchraně údajných budoucích obětí, a že není možné ztrácet čas ověřováním těchto faktů. Tak tomu může skutečně být, pokud hoří budova v něčím bezprostředním sousedství, jenomže podobná naléhavá nutnost v souvislosti s jinými zeměmi ignoruje skutečnost, že ve zpravodajství o zahraničních událostech často převládají manipulace s informacemi či prostě jen omyly a konfuze.
Dojde-li ve světě k nějaké politické krizi, okamžitý reflex „musíme něco udělat“ potlačí schopnost levice seriózně uvažovat o tom, co by šlo kromě vojenské intervence udělat jiného. Jaké nezávislé šetření by mohlo být provedeno, abychom pochopili příčiny konfliktu a možná řešení? Jaká má být role diplomacie? Převládající obrazy neposkvrněných rebelů, tak drahých levici díky tomu, že si idealizuje minulé konflikty, zvláště občanskou válku ve Španělsku, brání dostatečné reflexi. Brání realistickému zhodnocení poměru sil a pochopení příčin ozbrojených povstání v dnešním světě, velmi odlišných od situace ve 30. letech, jež představují oblíbený zdroj pěstěných legend západní levice.
Je rovněž pozoruhodné, že se valná část proti-protiválečné levice kloní k všeobecnému odsuzování revolucí v minulosti – protože vedly k Stalinovi, Maovi, Pol Potovi atd. Nicméně dnes, když jsou oněmi revolucionáři (Západem podporovaní) islamisté, máme věřit, že vše dopadne dobře. A co „poučení z dějin“, že násilné revoluce nejsou nutně nejlepší nebo jedinou cestou, jak dosáhnout společenské změny?
Alternativní politika by se měla odvrátit od té, kterou v současné době zastává proti-protiválečná levice, o 180 stupňů. Místo volání po dalších a dalších intervencích, bychom měli po našich vládách požadovat striktní dodržování mezinárodního práva, nevměšování se do vnitřních záležitostí jiných států a spolupráci namísto konfrontace. Nevměšovaní se netýká pouze vojenských intervencí. To samé platí i pro sféru diplomatickou a ekonomickou: žádné jednostranné sankce, žádné vyhrožování během vyjednávání a rovné zacházení se všemi státy. Místo neustálého „kritizování“ představitelů zemí jako je Rusko, Čína, Írán a Kuba za porušování lidských práv, což proti-protiválečná levice dělá ráda, bychom měli naslouchat tomu, co mají na srdci, vést s nimi dialog a pomoci našim spoluobčanům pochopit odlišné způsoby uvažování ve světě, včetně kritiky, kterou mohou vůči našemu počínání uplatňovat jiné země. Kultivace takového vzájemného porozumění by v dlouhodobém horizontu mohla být tou nejlepší cestou, jak zlepšit stav „lidských práv“ na celém světě.
Rychlé řešení ve věci porušování lidských práv nebo politických konfliktů v zemích jako je Libye či Sýrie by to nepřineslo [článek je z roku 2012, pozn. překl.] Je ale k dispozici nějaké jiné? Politika vměšování zvyšuje napětí a vede k militarizaci ve světě. Země, které se cítí být touto politikou dotčeny, a je jich mnoho, se brání, jak mohou. Démonizační kampaně brání mírovým vztahům mezi národy, kulturní výměně mezi občany a nepřímo také rozkvětu skutečně liberálních idejí, které obhájci vměšování, jak tvrdí, prosazují. Tím, že proti-protiválečná levice opustila jakýkoli alternativní program, se fakticky vzdala sebemenší možnosti ovlivňovat dění ve světě. Její „pomoc obětem“, kterou hlásá, se ve skutečnosti nekoná. Kromě ničení veškerého odporu vůči imperialismu a válce nedělá nic. Těmi jedinými, kdo reálně něco dělá, jsou ve skutečnosti americké administrativy. Spoléhat se na ně při péči o blaho národů světa je postojem naprostého zoufalství. Toto zoufalství odráží způsob, jakým větší část levice reagovala na „pád komunismu“, když přijala za svou politiku, která byla přesným opakem politiky zastávané komunisty, zvláště v mezinárodních záležitostech, v rámci kterých byla opozice vůči imperialismu a obrana státní suverenity rostoucí měrou démonizována jako „pozůstatek stalinismu“.
Intervencionalismus a evropský konstrukt jsou politikou pravice. To první je spojeno s americkým tažením za globální nadvládou. To druhé je rámcem pro podporu neoliberální ekonomické politiky a zničení sociální ochrany. Je paradoxní, že obé bylo do značné míry ospravedlňováno „levicovými“ myšlenkami lidských práv, internacionalismu, antirasismu a antinacionalismu.
V obou případech našla levice, která byla po pádu sovětského bloku dezorientovaná, svou spásu v přilnutí k „velkodušnému a humanitárnímu“ diskurzu, který je naprosto neschopen analyzovat poměr sil v současném světě. S takovou levicí pravice svoji vlastní ideologii ani nepotřebuje, vystačí si s lidskými právy.
Obě tyto politiky, intervencionalismus a evropský konstrukt, se dnes nicméně dostaly do slepé uličky. Americký imperialismus čelí obrovským nesnázím, jak ekonomickým, tak diplomatickým. Americké intervenční politice se podařilo, že se dnes značná část světa staví proti USA. Dnes již málokdo věří v „jinou“ Evropu, sociální Evropu, přičemž ona stávající Evropská unie příliš mnoho nadšení mezi pracujícími nevyvolává. Z těchto selhání má samozřejmě prospěch výhradně pravice a krajní pravice. A to vše pouze kvůli tomu, že valná část levice přestala bránit mír, mezinárodní právo a státní suverenitu, jež jsou podmínkou demokracie.
Zdroj: www.counterpunch.org,
překlad: Karel Hyka