15.9.2015 Kosa zostra
My Vidláci jsme uvázaní ke gruntu. Dobytek musí dostat žrát každý den a nezajímá ho, že máte ambice na rodinnou dovolenou někde v horách nebo u moře. Už pár let je veškeré moje chtění řízeno deštěm, sluníčkem a vepřovým apetýtem. Stále více se tak stávám domácím typem.
Má to ovšem i své výhody. Můj dům je otevřený hostům, dobře zásobený lecjakými dobrotami a disponuje dostatkem místa pro přespání. Hosty máme rádi a oni mají rádi nás. Proč jezdit do světa, když svět přijede za mnou.
V sobotu mi zazvonil telefon s neznámým číslem. „Ahoj, víš kdo volá?“ Po chvíli jsem si vzpomněl. Můj kamarád z dětství, co je dneska družicový inženýr, PhD a kdo ví co ještě… Po škole si vzal holku z Ruska a život tak nějak dal, že se ocitl v Permu. To je to milionové město daleko za Moskvou, ale pořád tak blízko, že z Permu na Sibiř je to zhruba stejně daleko jako z Permu k nám. Alespoň podle jeho slov.
Byl to zajímavý víkend. Padl na to demižonek vína a několik sklenic domácí paštiky, ale jeho postřehy z Ruska byly natolik zajímavé, že se s o ně s vámi musím podělit.
1. Car Putin.
My tady na západě máme dojem, že má Putin jako autokrat obrovskou moc. Novinářstvo nám chvílemi líčí div ne jako Stalina, který škrtnutím pera může zahájit válku. Podle všech blábolů různých Romancovů, CIA i Britských listů měli být Rusové už rok na tažení přes Estonsko a Lotyšsko a právě teď dobývat Berlín. I my zde na Kose připisujeme Putinovi veliké možnosti v ovládání vlády i parlamentu.
Většina Rusů si ale naopak myslí, že jejich prezident má svázané ruce. Ruská centrální banka je podle nich baštou té skutečné a vlivné ruské opozice. Ne šašek Němcov nebo různé straničky šachistů. Skutečná moc mimo Putinovu kontrolu je v centrální bance. Dnešní Rusové zazlívají Putinovi ne to, že je autokrat a diktátor, ale že si nedokázal poradit s pátou kolonou v bankách. Většinově přání značné části ruské populace není omezení prezidentské moci, ale naopak její zvětšení a rozšíření i tam, kam si sám Putin (ještě) netroufá.
2. Sankce, embrago a omezení dovozu.
Většina současných dospělých Rusů si dobře pamatuje krize v roce 1991 a 1998, kdy se opravdu hroutilo hospodářství, nebyl chleba a nebylo na chleba. Velká většina ruské populace je také na podobné scénáře nachystaná. Na širých pláních se prostě předpokládá, že to vláda zase nedá a zase nezvládne a skoro každý má nachystaná opatření, jak se dostat k bramborám a kusu masa. K úlevě většiny lidí se nestalo nic. Ceny trochu poskočily, ale to se dělo rok od roku i bez sankcí, tak to nikdo ani nekomentoval. Západní zboží z pultů v podstatě také nezmizelo, jen naskočilo v cenách na trojnásobek a jediné, co doopravdy není k sehnání je Parmazán. Váže se k tomu jakási dojímavá historka o tom, že Putin ho nemá rád a tak jdou kontroloři speciálně po něm a jako jediná věc opravdu není a nebude.
Na druhou stranu, investice do vlastní potravinové produkce se rozjíždějí pomalu. Ne že by chyběly peníze. V Rusku je peněz víc než dost. Každý druhý oligarcha zoufale hledá příležitosti k investicím. Ale nikdo neví, zda Putin embargo zase z politických důvodů nezruší. Ruské podnikatelské veřejnosti nevadí sankce na dovoz, naopak vítají to jako příležitost. Ale vadí jim politická nejistota. Jo kdyby tak embargo chtělo trvat deset let… to by se investovalo a stavělo ultravelkofarmy. Takto všichni spíše předpokládají, že všechno do pár měsíců skončí a pak jim tam zase najedou kamiony s levnými jogurty ze Západu.
3. Ruský životní styl.
Ve Španělsku nikoho nepřekvapí Siesta. Prostě je tam vedro k zalknutí a každý normální člověk přes poledne zalehne a horko zaspí. Pak se jde něco dělat, večer se vyleze ven a spát se jde po půlnoci. Rusko to má také tak. Zima je tam dlouhá, sněhu přes dva metry, potrhá to elektriku a na opravu se musí počkat do jara. Až sníh roztaje, musí se rychle vylézt a makat od rána do večera, aby se toho stihlo co nejvíc, než začnou podzimní deště. V té době se gastarbeitři rozjedou do Evropy a vesničané nastoupí do práce. Dělají 16 hodin denně sedm dní v týdnu, protože mají čas jen od května do září. Pak zase zalezou, protože v zimě se nic dělat nedá. Takto žije venkovská polovina ruského obyvatelstva. Větší půlrok jsou doma, koukají na televizi a jedí boršč z řepy a brambor. Svět se jich nedotýká, krize se jich netýkají, žijí tak už stovky let a změnilo se jen to, že místo koní mají traktor a do vesnice vede elektrika. Ale tu mráz stejně spolehlivě odstaví.
Polovina Ruska v podstatě neexistuje. Je to sedmdesát milionů lidí, kteří se schovávají když přijde sčítací komisař, kteří nepřiznávají že mají děti a kolik jich mají. Demografická situace Ruska není tak špatná, jak to vypadá. Je špatná jen v oficiálních číslech, protože o mnoha obyvatelích se vláda dozví až když se nechají z bídy naverbovat do armády.
Ve městech je to stejné jak u nás, jen nápisy jsou v azbuce. Jen mezi městy je delší vzdálenost… kamarád jezdí do IKEY do nedalekého Jekatěrinburku- nějakých šest set kilometrů. Kolem měst pak jsou v podstatě kruhy vesnic a čím dál od města, tím větší bída, ale také tím větší soběstačnost. Skoro každý měšťák má někde v okolí na vesnici pozemek, protože máte-li děti, dostanete od vlády nárok na pár tisíc metrů čtverečních a pokud tam skutečně budete chtít bydlet, dostanete po pár drobných úplatcích i nějaké kubíky dřeva na stavbu domu. Na vesnici se staví výhradně ze dřeva. I komíny… len vyplechovat.
Jo, pokud byste chtěli na Sibiř, tak si vás jen proklepnou a pokud nemáte protiruské smýšlení, pustí vás tam. Ti Číňané jsou tam totiž oficiálně. Celkem kdokoliv tam může podnikat. Dají vám tolik pozemků, kolik dokážete obdělat. Kolem transsibiřské magistrály jsou prý kilometry a kilometry čínských farem. V zimě naběhnou, nad sněhovou čárou pokácejí stromy a prodají dřevo. Až sníh roztaje, natáhnou na ty zbylé dvoumetrové kmeny fólii a v krátkém ale horkém létě pod fóliovníky vypěstují rajčata. Další rok natáhnou novou fólii a tak to dělají, dokud se půda nevyčerpá. Pak se přesunou o kousek vedle a zopakují to. Když to při současném tempu budou dělat dál, tak Sibiř vykácejí tak za pět tisíc let….
4. Ruská armáda na Donbase
Kamarád se přiznal, že vlastně neví, zda tam ruská armáda působí. Ale co ví naprosto jistě, že v Rusku není nouze o dobrovolníky. Každý byl na vojně a mnoho kluků nemá práci a má děravé zuby. Na Donbase se slušně platí a frontová nemocnice je mnohem lepší než to, na co by měli nárok v civilu. Dobrovolníků je tolik, že si mezi nimi mohou vybírat a odmítají více než polovinu z nich. Nejprve odmítají ty co neměli na vojně výsledky a pak ty, co to chtějí dělat za peníze. Idealistů je víc než potřebují. Kluk odjede na Donbas, vrátí se po třech měsících s opravenými zuby a frčkou za bojové zkušenosti. Vzápětí si snadno najde práci u ruských obdob Blackwaterů. Za takových okolností je naprosto zbytečné, aby se Putin špinil posíláním skutečných jednotek. Samozřejmě rozvědku tam má.
Na Ukrajině je polooficiálním stanoviskem, že mrtvý Moskal, dobrý Moskal. Mluví se o pochodech na Moskvu a zabíjení podlidí. V Rusku je oficiálním stanoviskem, že Ukrajinci jsou bratři, kteří byli pomýleni Amerikou. Skoro každá ruská rodina má příbuzné na Ukrajině a naopak. Běžný ruský človíček proti Ukrajincům v podstatě nic nemá. V televizi běží spoty, aby Rusové přijímali z Ukrajiny svoje příbuzné a pomohli jim.
5. Ruská korupce
Jen jeden recept pro naše úředníky. V Rusku přijdete na úřad s vyplněným lejstrem, úředník ho zkoukne a vynadá vám, že to máte chybně vyplněné a pošle vás na konec fronty to opravit. Přijdete znovu a zase vás vyhodí. Udělá to potřetí i počtvrté. Pak už si všimnete, že na nástěnce je plánek, že ve vedlejším vchodě sídlí firma, která vám za drobný poplatek lejstro vyplní. Zajdete tam, necháte jim dvě stě rublů a oni tam napíší to samé, co jste tam měli už poprvé a dají maličké razítečko. Pak už úředník nebude mít s lejstrem žádný problém.
Když si můj táta před lety bral mámu, tak neuměl sehnat jakési razítko. Čtyři dny stál ve frontě ve Lvově a úředník mu stále nechtěl orazítkovat povolení ke sňatku. Pak šel jeden kamarád s ním, vzal sebou krabičku cigaret, naklonil se k úředníkovi přes stůl, strčil mu cigarety do náprsní kapsy, poklepal na příslušné lejstro a řekl: „tady se podepiš“. To co táta nezvládl za čtyři dny, to zvládl kamarád za minutku. Tak toto už dneska nejde. Všude na úřadech jsou kamery. Nicméně lidé prostě lejstra neumějí vyplňovat a musí to udělat firma, která se pak už stranou, mimo kamery s příslušným úředníkem vyrovná. Divím se, že to k nám ještě neproniklo…