Luděk Prokop 16. 9. 2015
K tomuto zamyšlení mne dovedlo opětovné zhlédnutí dvou dílů z populárního staršího seriálu. Jde o 24. díl pod názvem „Klauni“ a 25. díl pod názvem „Štvanice“.Poměrně oblíbený seriál v řadě nás, tehdy poměrně mladých rozumbradů, vzbuzoval značnou nevoli. Zejména výše uvedené díly. A sice z toho důvodu, že jsme cítili manipulaci na sto honů.
Zvláště pak ze zmíněných dílů, kde nám byly manipulativně podsouvány negativní okolnosti a líčeny podlosti vývojových fází pražského jara. Zjevná snaha vykreslit, jak a proč politická situace pražského jara, vedla ke vstupu vojsk Varšavské smlouvy a k jejich „dočasnému“ umístění na našem území, je z daných dílů seriálu - evidentní. (A dnešní realita to potvrzuje). Mnoha lidem se proto, tyto dva díly, jinak celkem oblíbeného seriálu, kdysi značně příčily. Odmítali věřit v předváděné podlosti tehdejších bojovníků za svobodu. Seriál, speciálně dva uvedené díly, jsme považovali za kolaborantskou propagandu. Odmítali jsme věřit reálné hrozbě zhroucení socialistického režimu. Možnosti vzniku kapitalistické, svobodně demokratické společnosti v současné podobě dnešní reality, se všemi doprovodnými atributy jako nezaměstnanost, pokroucená justice, všelijak různé restituce a podivné privatizace, devastace průmyslu, zadlužení státu, bulvární svoboda slova s nactiutrháním, tomu jsme prostě nevěřili. Něco takového, jako existuje a děje se dnes, bylo pro občany, byť okupovaného státu - zcela nepředstavitelné.
Stejně nepředstavitelné to bylo v období sametové revoluce. Zvláště pak ne, v její počáteční fázi. Ve fázi ujišťování, že cílem není demontáž socialismu, ve fázi falešných projevů o tom, že hrozby komunistů nezaměstnaností - jsou lži, stejně jako zvěsti o utajované přípravě restitucí. To vše bylo korunováno řadou falešných slibů V. Havla, před i při prvním jeho nástupu do funkce prezidenta. Včetně slibu věrnosti Československé socialistické republice a související křivé přísahy, budoucího humanitárního bombarďáka.
V uvedených dílech seriálu byla účast a vliv zahraničních diverzních složek na tehdejší dění u nás, pouze okrajově nastíněna. O něco názorněji je představen tehdejší vliv tisku i zástupců kulturní fronty, náznaky o jejich podpoře ze zahraničí a ukázky bezmoci vůči rozhodnutím z vyšších pater politiky pražského jara.
V každém případě zhlédnutí obou těch dílů znamenalo pro mne, nejen oživení vzpomínek ale i nápovědu k otázce, jak je možné, že jsme se propracovali k dnešnímu úpadku morálky, do současného mravního marasmu a chaosu, k demolici řady kdysi samozřejmých tradičních morálních zásad a z nich vycházejících morálních tabu.
Jak je možné, že předchozí systém padl, aniž by se jakkoli bránil, aniž by použil důkladně vycvičené ozbrojené složky na účinnou obranu sebezáchovy? Základní podstata neschopnosti použít tyto prostředky spočívala v tom, že tehdejší vládnoucí vrstva byla podřízena a svázána její ideologií. Nedokázala ve jménu lidu - jít proti lidu. Zatím co současná vládnoucí vrstva je naprosto bez zábran a nebude se štítit absolutně žádných prostředků, k jejich použití pro zachování své moci. Žádné poťapané zvonění svazky klíčů, nikdy nikomu svobodu nevybojovalo a nikdy ani nevybojuje.
Kalkul s výše zmíněnou „slabostí“ někdejší vládnoucí vrstvy, která byla podřízena a svázána její ideologií, ideologií nedovolující použít prostředky ozbrojeného násilí proti vlastním občanům, dokonce ani v omezené míře přiměřené tomu, aby pohotově rozehnala čilé, statečné demonstranty, demonstranty hrdinně zvonící svazky klíčů. Tento riskantně bezohledný kalkul se slabostí vládnoucí vrstvy, spočívající ve spekulaci s její neschopností zasáhnout násilně proti občanům, vyšel bezohledným spekulantům, hazardérům s životy a zdravím občanů stoprocentně.
A jak bylo názorně v dílu „Štvanice“ naznačeno a v období kolem listopadu 1989 i vykonáno, stačí ovládnout tisk, potažmo hromadné sdělovací prostředky. Kulturní fronta, až na výjimky vždy poplatná viditelné vizi profitu, pokud na ni včas nikdo nezadupe, se po každé nějak přifaří do čela jakýchkoli „obrodných“ procesů s příslibem náležitého zviditelnění se ziskem popularity. Následně stačí do vyšších politických kruhů, s vydatnou pomocí zkorumpovaných, hlavně však zastrašených, či vydíratelných jedinců z těchto vyšších kruhů, protlačit své lidi a následně, pokud se to hodí, připojit ze stávajících nejvyšších organizačních struktur, nepostradatelné, všehoschopné a ochotné odborníky.
A nadále se ruka k ruce vine, až se dílo podaří.
Tomu, že silám nepřátelským socialistickému zřízení se podařilo proniknout také i do složek tehdejší státní bezpečnosti (Stb), ještě před listopadem 1989, nasvědčuje řada skutečností.
Zahraniční rukopis scénáře sametové revoluce je zřejmý, stejně jako podoba s aktivitami znázorněnými v obou dílech (24 a 25) seriálu „Třicet případu majora Zemana“. Stejně tak je, zahraniční rukopis scénáře sametové revoluce, zřejmý v dominovém efektu změn nastartovaných v zemích RVHP, změnami v SSSR.
Nepokoje v sousedních státech, především v Polsku, se množily a nabývaly stále větších rozměrů. Konec konců, disidenti financovaní dlouhodobě ze zahraničí, (včetně disidentů profesionálních), existovali v řadě konkurenčních států RVHP, států snižujících zisky ve vyspělých zemích, o nezbytné vydávání prostředků na kompenzaci sociálních jistot poskytovaných zaostalými státy RVHP a na reklamní výrobu skvělé prezentace vyšší životní úrovně ve vyspělých demokratických zemích. (Kde jsou dnes - Španělsko, Řecko, Itálie??)
Po několika demonstracích v období roku 1988 – 1989 a po sérii ekologických demonstrací, kdy kýžená masovost stále nedosahovala žádoucích rozměrů, byla naplánována demonstrace studentů na 17. listopad. Od 8,00 hod. byla vyhlášena pohotovost bezpečnostních složek a zřejmě v rámci výuky zvládání psychického napětí, byli povoláni a v pohotovosti drženi i nezkušení studenti ze školy vnitra. Zmatky v organizaci demonstrace, kdy část demonstrace byla ukončena v 16,40 a demonstranti byli pořadateli vyzváni k pochodu na Vyšehrad, ke hrobu Karla Hynka Máchy. Jiná část demonstrantů, podněcovaná agentem Stb, Ludvíkem Zifčákem, (infiltrovaným do studentského hnutí pod jménem Růžička), chtěla směřovat na Václavské náměstí, kam měli původně demonstrující dojít, jak hlásal leták vytištěný k manifestaci. V průběhu demonstrace docházelo ke skandování protikomunistických hesel. Krajský tajemník KSČ Štěpán se u velitelů SNB dožadoval rozehnání demonstrace, avšak nebylo mu vyhověno, neboť se velitelé drželi rozkazu z ministerstva vnitra "nezasahovat". V nastalých zmatcích, vzniklých nejen zásluhou organizátorů studentské demonstrace, demonstrace, na jejíž organizaci měli značný podíl děti disidentů, Marek Benda, Jiří Dienstbier, Jan Dus, kteří společně se Šimonem Pánkem měli i rozhodující vliv v nasměrování průvodu do středu města po nábřeží - čili k výprasku, který se posléze stal roznětkou revoluce.
Dlužno podotknout, že na roznícení revoluce nelze upřít rozhodující podíl ani agentu Zifčákovi, který byl představitelem role zabitého studenta. Rozhořčení občanů nad zbitím studentů vyvolaném organizačním chaosem, jak v řadách vyhecovaných studentů, tak v řadách vynervovaných příslušníků VB, vyvrcholilo fámou o tom, že při zásahu zemřel student Martin Šmíd. Tuto fámu si vymyslela Drahomíra Dražská, když v nemocnici čekala na ošetření. Ona sama byla při zásahu lehce zraněná. Jak sama uvedla v rozhovoru k 20. výročí sametové revoluce, udělala to prý jen ze vzteku. Odpoledne 18. listopadu, se Drahomíra Dražská setkala s manželkou Petra Uhla. Tak se zpráva jako zaručeně potvrzená, dostala opakovaně do zahraničního vysílání rádia Svobodná Evropa. Zveřejnění této zprávy mělo za následek nejen radikalizaci převážně mimopražských studentů - ale hlavně a především maximální radikalizaci celé společnosti, v celé republice. (Vše postaveno prokazatelně na lži). Pak již šlo všechno ráz na ráz. Založení společné platformy, která si dala název „Občanské fórum“. Na Slovensku, v Bratislavě vznikla Verejnosť proti násiliu, v čele s Kňažkem. Proběhlo konání smuteční akce za údajně ubitého studenta Martina Šmída.
Následovalo vydávání prvních tištěných necenzurovaných oficiálních novin „Svobodné slovo“ spadající pod Československou stranu socialistickou. (Nemajíc asi zahraniční poradce, upadla ČSS do zapomenutí).
Stávka se rozšířila i na většinu zbývajících škol (včetně území Slovenska), takže od 21. listopadu vystupovaly jednotně. Václavské náměstí, kde se na pokračující demonstraci shromáždilo až 200 000 lidí, se stalo současně místem, kde se konala první manifestace Občanského fóra z balkónu Melantrichova nakladatelství. Zde promluvil poprvé před diváky spisovatel Václav Havel. Demonstrace se již zcela rozšířily po celé republice. Symbolem těchto dní se staly klíče a jejich cinkot. (To je ale trapárna, není-liž pravda?). Dlužno dodat, že skandování, (možná předem schválených) inteligentních hesel typu „nejsme jako oni“, „máme holé ruce“, sehrálo nezastupitelnou roli, v celé té tragikomedii.
Pád komunistické strany, abdikace vlády a předání moci do rukou“ Občanského fóra“ byl velmi rychlý, předem částečně připravený proces, který nikdo z opozičníchřad neočekával. Vzhledem k tomuto faktu nebylo Občanské fórum připraveno, zcela převzít výkonnou moc nad státem, a tak muselo přistoupit na kompromisní řešení. Nepodařilo se od moci zcela odstavit komunistický aparát, jelikož opoziční síly neměly dostatek kvalifikovaných lidí. Následkem toho se stalo, že část význačných pozic byla ponechána v rukou komunistů a komunistická strana nebyla oficiálně zakázána jako totalitní. Někteří historikové označují tento stav jako druh politického obchodu Občanského fóra a KSČ, kdy zákaz komunistické strany nebyl prosazen, za zvolení Václava Havla do čela státu. Soudí se, že zákaz komunistické strany mohl být vydán po volbách v roce 1990, ale návrh tehdy neprošel.
Po revoluci a upuštění od komunistického řízení státu v politickém i ekonomickém aspektu se začala československá společnost transformovat na nově vzniklé podmínky. Bylo potřeba přeměnit plánovaně řízené hospodářství na tržní model, ve kterém by stát měl jen minimální možnost zasahování. Proces transformace hospodářství proběhl ve formě podivné privatizace státního majetku jeho převedení do soukromého vlastnictví.
Současné, dnešní výsledky celého toho procesu a proces samotný, může po uplynutí čtvrt století, vyhodnotit každý z nás, kdo je nezatížený mainstreamovým, nebo školním vymýváním mozků. A sice z dané, každodenní reality všedních dnů, provázených nejen utrpením obyvatel zemí postižených válkou, humanitárním bombardováním - ale i Bruselem diktovanou vyhlídkou obyvatel zemí, které následkem toho všeho, teprve postiženi nevyhnutelně budou.