16. 9. 2015
V posledních dnech získal na oblibě argument, že nelze přijímat uprchlíky z velmi odlišných kultur, neboť se za desítky let nepodařilo integrovat Rómy. Uprchlíky se nyní zabývat nebudu, nejsou „naši“ a my se máme starat o nás. Někdo to může nazvat sobectvím, ale máme odpovědnost za vlastní komunitu, to musí být prioritou, i když si to velmi mnozí politici, jejichž odpovědnost je mnohem větší, nemyslí. A Rómové jsou naši, protože zde po generace žijí, a „Rómský problém“ je náš.
Nedoceněný myslitel a profesor pražské univerzity Bernard Bolzano se pokládal za Čecha. Jeho otec byl Ital a matka Němka. Svoji „národnost“ odvozoval od příslušnosti k zemi, v níž žije. Pokládal za nespravedlivé, že v Čechách většinoví Češi nemají tomu odpovídající podíl na moci v zemi. Pro mnohé Němce byl jeho názor nepřijatelný. Sdílím názor tohoto myslitele. Nikdo cizí nemá „právo“ žít tam, kde není vítán. Každý kdo zde chce žít, musí přijmout zákony země. Kdo se proti nim proviní, musí být potrestán a není-li občanem, pak také vyhoštěn. Ne, že může být nepotrestán a pak zůstat.
Rómové, kteří se zde narodili, sem patří, musí být stejně odměňováni a trestáni jako všichni ostatní občané.
Mnoho tvrzení o Rómech vyplývá z přecenění vlastní vůle člověka, jako by „vůle“ mohla překonat vše i tam, kde nebyla „pěstována“. Ptám se, jakou byste měl/a vyhlídku na úspěšný život, pokud byste se narodil/a jako x-té dítě pologramotných rodičů, kteří nikdy nepracovali v prostředí rómského ghetta? Chtěl bych vidět váš společenský vzestup s takovým původem. Společenské podmínky hrají zásadní roli.
Připouštím, že mě moje povolání psychiatra nepředurčuje k tomu, abych se setkával s náhodným vzorkem Rómů. Ale co opakovaně pozoruji? Setkávám se s mladými Rómy, kteří nikdy nepracovali a také se starými Rómy, kteří pracovali celý život, ale jejich děti nepracují. A konečně se setkávám se střední generací Rómů, kteří před pětadvaceti lety pracovali, ale už nepracují. Závěr se mi jeví jako jasný. Minulý režim Rómům neumožňoval, aby nepracovali, když mohou a umožňoval, aby pracovali, když chtějí (a oni museli chtít, pokud nechtěli sedět ve vězení za příživnictví nebo trestnou činnost). Dnešní režim nejen Rómy nenutí, aby pracovali, když nechtějí a omezuje jejich vyhlídky na nalezení práce, když pracovat chtějí. Se svojí v průměru nízkou kvalifikací jsou velmi zranitelnou nejen národnostní, ale i sociální skupinou. A jsou také diskriminováni. Je ale těžké mluvit od předsudcích podnikatele, který má příliš mnoho špatných zkušeností s Rómy a proto nezaměstná ani Róma, s nimž nemá zkušenost žádnou. Mají-li se Rómové znovu integrovat, nesmí mít příležitost žít bez práce (pokud jsou schopni práce) a musí mít příležitost najít práci. Člověk žijící bez smysluplné činnosti degeneruje a plodí kolem sebe demoralizaci. Těžko získá zájem pracovat a potřebné návyky člověk, který svoje rodiče nikdy neviděl pracovat.
Uprostřed Rumunska jsem v horách narazil na vesnici s řadou luxusních domů. Zjevně v nich nikdo nebydlel. Ptal jsem se, čí to jsou domy. Místní mi vysvětlili, že to jsou domy rómských rodin. Pracují v Německu většinou jako hudebníci nebo v restauracích.
Před třiceti lety na východním Slovensku jsem pár kilometrů za rómskými koloniemi z hliněných chatrčí na vesnici zazvonil v jednom domě a požádal o možnost zaparkovat auto na dvorku. Majitel domu, starší Slovák mi řekl, že to není možné, že tam parkuje jeho syn a doporučil mi o totéž požádat souseda. Všiml si mých rozpaků, když jsem viděl , že soused je Róm. Řekl s hrdostí v hlase: „My u nás máme slušné Rómy, podívejte, jaké pěkné domy si sami postavili!“ a ukázal na jednu stranu vesnice.
Letos jsem na Slovensku navštívil nemocnici a její ředitel mě provedl všemi odděleními. Na dvou odděleních pracovaly rómské lékařky, příjemné, kultivované. Na dalším oddělení pracoval lékař z Mongolska. „Musel jsem ho přijmout, aby mi pojišťovna nezavřela oddělení, protože jsem nikoho nesehnal, mladí utíkají na Západ. Je k ničemu, nikdo se s ním pořádně nedomluví.“
Přidávám kasuistiku k zamyšlení:
„Simuluje, protože se chce ulít z práce!“, řekla mi rozhořčeně lékařka z interního oddělení, která mě požádala o konsilium. Šlo o šestnáctiletou Rómku, která byla přijata pro zažívací obtíže. V pokoji čekala krásná rómská dívka už převlečená z ústavního prádla: „Řekli mi, že na vás mám počkat, než mě pustí z nemocnice.“ Psychiatr se ptá na jiné věci než internista. Řekla mi, že měla od první třídy skoro samé jedničky. Vybrali jí do úspěšného souboru písní a tanců, vyhrála několik pěveckých soutěží a nikdo nepochyboval, že bude studovat. „V devátý třídě jsem udělala blbost, začla jsem chodit za školu a s partou. Prospěch se mi zhoršil a už to nešlo dohnat. Tak jsem šla do učení na prodavačku.“ „Učení“ podle ní spočívá hlavně v doplňování zboží do regálů v supermarketu. Zadarmo. Ptal jsem, se co dělají rodiče. „Oba jsou dávno v invalidním důchodu.“ Co dělají? Tatínek pije pivo u televize a maminka vaří nebo se dívá na televizi. Nikdy neviděla, že by chodili do práce.