19.9.2015 Pirátské listy
Předkládaný článek sice vyšel na Pirátských listech před několika měsíci, ale zabývá se problémem, který je stále aktuální.
Ředitel Dvořák (ČT) leckoho nadzdvihl ze židle, když dostal nápad, aby poplatky platili i nevlastníci televizorů. Nápad je to absurdní, ale současná neudržitelná situace se nějak vyřešit musí.
Začalo to v Británii už minulém století. BBC se změnila z "company" na "corporation" a dala tím vzniknout fenoménu veřejné služby. V těch dobách byl příjem informací z médií určitou výsadou majetnějších vrstev. Ne každý si mohl koupit rozhlasový či později televizní přijímač. Bylo proto logické a přirozené, že se na finacování těchto médií podíleli ti, co si to mohli dovolit - majitelé přijímačů.
Mezitím uběhlo téměř století a potenciálním příjemcem informací veřejné služby je každý občan, neboť dnes je internet v podstatě nutný pro komunikaci se státem. Ovšem ne každý občan má stejnou možnost a schopnost tuto službu spolufinancovat. Matka samoživitelka, nezaměstnaný, majitel agroholdingu, majitel mediálního impéria, všichni mají podle představ pana Dvořáka platit stejnou částku. Je nutné však vzít v potaz, že bohatý magnát má možnost monetizovat objektivní informace, které si takto platí, neporovnatelně vyšší, než ji má nezaměstnaný.
Model, který navrhuje ředitel Dvořák, by byl vlastně povinným odvodem od každého občana či domácnosti v konstantní výši, což je vlastně daň z hlavy. Nejasociálnější daň ze všech. Je s podivem, že vláda, jejíž předseda je "sociální" demokrat, o něčem takovém vůbec uvažuje.
V žádném případě ovšem nechceme zpochybňovat smysl informační veřejné služby jako takové. Její nutnost vyvstává čím dál zřetelněji, když média jsou vlastněna oligarchy přimo spojenými s politikou a chybí zde účinná regulace, která by tomu zabránila. Mediální korporace řízené oligarchy mají obrovskou sílu. Proti tomu musí stát něco, co není podřízeno ani jim, ani politikům jimi ovlivňovaným.
Piráti vidí jako jediné řešení opuštěni archaického konceptu koncese a jeho náhradou financováním ze státního rozpočtu. Částka musí být nezávislá na momentálních náladách politiků a musí se automaticky přizpůsobovat inflaci. Musí být vyloučeno, aby politici měli možnost pomstít se médiím za kritiku tím, že jim zkrátí rozpočty.
Jednou z možností, jak to provést, by byl ústavní zákon o fondu médií veřejné služby. Fond by byl rigidně placen ze státního rozpočtu a dále by do něj mohli občané přispívat daňovými asignacemi. Z tohoto fondu by byly placeny příslušné instituce, jako je dnes ČT, ČRo, ČTK, či v budoucnu jejich nástupnice. Bez ohledu na druh kanálu, kterým se informace k obyvatelstvu dostává. Není důvod vybírat zvlášť na ČT a ČRo. Obě instituce již dnes velkou měrou fungují i na internetu, což je správné a žádoucí.
Zároveň musíme konstatovat, že současná Česká televize a Český rozhlas nejsou transparentní ve svém hospodaření a nejsou ani zárukou nezávislého šíření informací. Souvisí to se špatným způsobem jejich řízení a kontroly, který se musí změnit, aby v jejich čele nestáli jen propagandisté servilní k politikům a oligarchům.
Proto bychom mohli jít v úvahách ještě dál a připustit, že tyto instituce by nebyly jedinými subjekty financovanými z fondu veřejné služby. Musely by se stanovit přísné podmínky a o grant z fondu by si mohl požádat i soukromý subjekt. Jako příklad uveďme třeba něco jako DVTV. Samozřejmou podmínkou pro žadatele by byla transparentní vlastnická struktura až ke konečným fyzickým osobám a transparentní účetnictví těchto subjektů.
Daňoví poplatníci, kteří by chtěli fondu přispívat daňovými asignacemi, by potom mohli asignace směrovat přímo konkrétním příjemcům peněz z fondu. Určitá forma konkurence by potom přispěla ke zkvalitnění médií veřejné služby, bez ohledu na to, která instituce by jejich roli plnila.
ing. Roman Kučera - autor je garantem programové komponenty svoboda projevu Pirátské strany a dlouhodobě se věnuje médiím veřejné služby.