Zbořil: USA nemají přátele ani nepřátele, ale mají jenom svoje zájmy

20. 9. 2015  První zprávy

Dohoda mezi Íránem a Spojenými státy o omezení možností této významné regionální mocnosti je, tak jako většina dohod, které USA uzavírají, dohodou jednostrannou. Píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Zdeněk Zbořil.

Spojené státy chtějí, aby druhá strana plnila jejich požadavky a sami se zavazují jen k tomu, že nebudou těm druhým zakazovat přístup na finanční trhy, kupovat zbraně a dbát vnitrostátní bezpečnosti. To vše ale ve spolupráci s „poradci“, kteří si tuto svou bohulibou činnost nechávají dobře zaplatit penězi, drahocennostmi a často i krví. Není to nic jiného, než dědictví Velké Británie z let největšího rozkvětu jejího koloniální velikosti, která dnes, zmrzačená, stále ještě žije, ale už jen v nostalgických vzpomínkách na svou imperiální minulost. 

Dějiny vztahů mezi Íránem a Spojenými státy nejsou příliš dlouhé. Ještě za druhé světové války a několik let po ní se o osudu země rozhodovalo v Londýně a Moskvě a o účinnost „poradenské činnosti“ z obou těchto metropolí se staraly nejprve armády obou zemí. Ty si také dávaly pozor, aby jedna nebo druhá nebyly silnější.Později tuto činnost převzaly zpravodajské služby obou zemí, které do předních řad svých tajných armád nastrkovaly své zpravodajské a teroristické „bílé koně“. Už v roce 1953, jak se dnes přiznává i v USA, svrhla CIA vládu dr.Mosaddeka, který se pokusil znárodnit nadnárodní ropné společnosti, a Íránu se dostalo uznání, které á vyvrcholila přijetím za člena Bagdádského paktu (1955) a americko-íránskou smlouvou o vzájemné pomoci (1959).

Také „Bílé revoluci“ (1965) nebo „reformám šestého Bahmanu“ došlo za pomoci amerických poradců a když se chtěl íránský šáh Muhammad Rezá Pahlaví stát trochu nezávislým a rozpoutal na začátku sedmdesátých let 20.stol. první světovou ropnou krizi (1959), nevydržel v úřadu déle než 4-5 let. Jimmy Carter ho sice na oslavách nového evropského roku v lednu 1978 nazval „sloupem regionální bezpečnosti“, ale Spojené státy tento sloup rychle povalily a nahradily režimem ájatolláha Chomejního, který jim způsobil, jak to u těch amerických jar a barevných revolucí bývá, nejednu starost. Tak se stal opět jeden americký pokus o vývoz demokracie, svobody a spravedlnosti neúspěšný, ale tentokrát to trvalo 37 let, než začal další pokus o změnu, doufejme, že snad už nikoli opět jako“výlet s neznámým koncem“.

Nad překvapivými změnami politického slovníku nebo politickým saltem našich přátel a spojenců se nemusíme pozastavovat. Jak jsme slyšeli z mnoha úst současných i dávno zmizelých amerických politiků, Spojené státy nemají přátele ani nepřátele, ale mají jenom svoje zájmy.

Přijmeme-li názory Madelaine Albright za lakmusový papírech „amerických zájmů“, pak zjistíme, že nejen Kosovo Polje a jeho naleziště zinku, ruské bohatství, „které je tak velké, že si nezaslouží, aby patřilo jedné zemi“, tak také Írán a jeho přírodní zdroje nemohou podle této logiky patřit jen Íránu nebo jak šáh z dynastie Pahlaví naivně říkal „íránskému lidu“.
 

Írán je mimořádně bohatá země. Zdroje lehce dosažitelné ropy jsou součástí „Kaspického bazénu“, o který se vedou otevřené i tajné války už celé století. Zásoby zemního plynu jsou asi největší na světe, v zemi jsou naleziště rud a asi nepřekvapuje zpráva, že právě ve dnech uzavírání americko-íránské smlouvy se “objevila“ nová naleziště uranové rudy. A tak naše pochybnosti o tom, zda v posledních a vlekoucích se jednáních jde o nukleární reaktor nebo o uranovou rudu, jsou právem na místě.

Na území Persie a Íránu se nacházely odedávna pohádkové drahokamy a polodrahokamy, mezi kterými tyrkysy daly této zemi jméno „Tyrkysový most“, a i to láká nejen dobrodruhy, ale i dobrodružné státy, které si neuvědomují, že Írán a Persie jsou jednou z kolébek civilizace, a že Íránci si toho jsou nejen vědomi, ale i ochotni nám to také připomínat.

A protože Írán má, jak správně řekl Jimmy Carter, strategický význam (a 77 milionů obyvatel, 1,8 mil. km2), nemůžeme ho přehlížet, byť se o to snažíme, ani v době, kdy se objevila staronová mezinárodně-politické konstrukce Hedvábná stezka. Už i u nás jsme zaznamenaly, že významný rusko-americký poradce několika ruských prezidentů Sergej Karaganov prohlásil, že vznikl projekt „Velké Euroasie“ a projekt „Hedvábná stezka“ iniciovaný, první Ruskou federací, druhý Čínskou lidovou republikou. „Jeho cílem je provázat Čínu se zeměmi střední Asie a fakticky se tak přiblížit také k Západu“. Zda bude mít význam „íránský tyrkysový most“, který by mohl pomoci „najít cestu ze současné slepé uličky v oblasti bezpečnosti“ jistě brzy uvidíme..