3.8.2015 První zprávy rozhovor
Dnes se Západ vrací ke koncepci omezeného jaderného konfliktu. Děje se tak souběžně s přípravami na robotizaci války.Před námi je několik let, během kterých by se měli autonomní roboti, kteří jsou v boji nezávislí na lidských velitelích, naučit používat jaderné zbraně.
Příští týden si připomeneme 70. výročí jaderného bombardování dvou japonských měst, Hirošimy a Nagasaki. Je to též 70 let sporů o tom, zda toto bombardování mělo vojenský význam, zda se nejednalo o válečný zločin či o politickou výhrůžku adresovanou Stalinovi. Jaký je Váš názor na tyto spory?
Východiskem těchto diskusí je statistika zabitých. Podle oficiálních údajů Ministerstva energetiky USA to v případě Hirošimy bylo 66 tisíc mrtvých okamžitě a 200 tisíc do pěti let; v Nagasaki 39 tisíc usmrcených ihned, 140 tisíc do pěti let. Z těchto čísel lze odvodit mimo jiné dvě propojené významné skutečnosti. Bez tohoto bombardování bychom nevěděli přesně, jak hrozné jsou jaderné zbraně. Strašné důsledky bombardování Hirošimy a Nagasaki dodnes slouží jako odstrašující příklad, brzdí avanturismus některých politiků a vojáků. Řečeno jinak, kdyby nebylo bombardování Hirošimy a Nagasaki, pravděpodobně by byly jaderné zbraně odzkoušeny jinde. Třeba v korejské válce nebo při bojích ve Vietnamu u Dien Bien Phu, kdy to někteří američtí vojáci navrhovali.
Tedy na rovinu: jednalo se o válečný zločin?
Zabíjení civilistů je v rozporu s mezinárodním právem. Za druhé světové války bylo ale zabito 30 až 50 milionů civilistů. Bylo by naivní myslet si, že při válčení na život a na smrt lze ve jménu práva omezit efektivnost zabíjení. Vyjděme z toho, že válka jako taková je zločin. Obranná válka je pak nevyhnutelná a spravedlivá agrese.
V roce 1966 z podnětu Světové zdravotnické organizace vypracoval Mezinárodní soudní dvůr stanovisko týkající se legality hrozby či užití nukleárních zbraní. Problém je, že užití jaderných zbraní má plošný zásah a je povětšině programově zacíleno i na civilisty. Mezinárodní soudní dvůr ve svém stanovisku ale uvedl, že nemůže definitivně dospět k závěru, zda je užití nukleárních zbraní nezákonné, nebo zákonné „v extrémních situacích sebeobrany, když bude v sázce přežití státu“.
Bylo podle Vás jaderné bombardování Hirošimy a Nagasaki důvodem, proč Japonsko kapitulovalo?
Určitě to byl jeden z důvodů, přestože Tokio neznalo skutečné důsledky jaderného bombardování ani počet nukleárních bomb v americkém arzenálu. Japonsko už bylo válkou vyčerpáno a těžko mohlo odolat vylodění americké pěchoty na ostrovy…
Toto vylodění by ale znamenalo i poměrně velké ztráty pro armádu USA. Často se jako argument na podporu jaderného bombardování uvádí, že se tak ochránily americké životy.
To je americká pravda. Američtí vojáci byli vyměněni za zabité japonské civilisty. A za nevinné Korejky, které byly násilně do těchto měst Japonci zavlečeny.
Ale zpátky k vojenské stránce problému. Nejkvalitnější vojenskou rezervu Tokia představovala Kuantungská armáda umístěná v Číně. Stalin po celou dobu světové války dělal vše proto, aby Sovětský svaz nebojoval na dvou frontách současně. V Postupimi slíbil, že SSSR vstoupí do války s Japonskem co nejdříve. A tak 8. srpna, tedy dva dny po bombardování Hirošimy, byla v Moskvě předána japonskému velvyslanci nóta oznamující vyhlášení války. Následující den začaly boje, jejichž povahu podle mého názoru nikdo dosud nedocenil. Ani sovětská či ruská vojenská historiografie. O západní, zvláště americké, nemluvě.
To se může někomu jevit jako přehnané tvrzení. O jakou operaci šlo?
Rudá armáda zaútočila na linii fronty o délce přibližně pěti tisíc kilometrů. Samotná Mandžuská operace probíhala na úseku delším, než byla celá západní fronta v Evropě. V Číně se do ozbrojeného konfliktu dostalo přibližně 1,5 milionu vojáků ze sovětské strany a jen o trochu méně ze strany Japonců. Po boku Rudé armády bojovaly i mongolské jednotky, na straně Japonců jednotky místních kolaborujících vojenských útvarů. Celkové ztráty z bojů činily přibližně sto tisíc mrtvých.
Japonskou obranu prorážela Rudá armáda pomocí hloubkových tankových klínů, někdy v neuvěřitelném terénu, prováděla největší paradesantní výsadky celé války. I když se uvádí, že Mandžuská operace trvala od 9. srpna do 2. září, fakticky byl odpor Kuantungské armády zlomen za deset dní. Jestli si něco může činit nárok na označení „blesková válka“, pak to byl tento boj. Taková vojenská operace nemá obdobu v dějinách. Obecný závěr by ale mohl znít jinak: je nejvyšší čas začlenit do naší západní historiografie Asii. Nejen proto, že tam 2. světová válka začala i skončila. Možná tak lépe porozumíme budoucnosti.
Poučilo se lidstvo z tragédie Hirošimy a Nagasaki?
Ne. I když na první pohled vidíme zlepšení. Podle dostupných údajů nejvíce jaderných náloží bylo na naší planetě v roce 1986, a to 64 449. Dnes jich je přibližně 15 700. Máme devět jaderných mocností, o některých potenciálních se hovoří. Rusko a Spojené státy mají přibližně 1600 strategických nukleárních náloží každý. To rozhodně není rozumné poučení se z hirošimské tragédie – pořád trvá možnost několikanásobného vyhlazení lidstva.
Existuje ale celá řada návrhů na jaderné odzbrojení. Proč selhávají?
Za nejzajímavější návrh z poslední doby lze pokládat iniciativu amerického prezidenta Baracka Obamy, kterou představil i v Praze v roce 2009 na Hradčanském náměstí. Tehdy mimo jiné prohlásil, že „Amerika se zavazuje usilovat o mír a bezpečí světa bez jaderných zbraní.“ Následovalo vystoupení v Radě bezpečnosti OSN, kde tohoto amerického prezidenta z demokratické strany doprovázel také republikán Henry Kissinger. Zatím tři Jaderné bezpečnostní summity, které se pak uskutečnily, však přinesly minimální výsledek. Ten první ve Washingtonu v roce 2010 se soustředil na zajištění jaderného materiálu a nebezpečí nukleárního terorismu, ten poslední s obdobnou tematikou v Nizozemí byl bez ruského prezidenta. A bez Severní Koreje a Íránu.
Prof. Krejčí: V roce 2015 se mohou spustit konflikty nové kvality
Přistupovat k problematice jaderné bezpečnosti s politickými předsudky znamená odsoudit se předem k nezdaru. I když v příštím roce má být v Chicagu další Jaderný bezpečností summit, obávám se, že cestu k jadernému odzbrojení neotevře. Až bude za rok a půl prováděna bilance osmi let Obamy v Bílém domě, bude jaderné odzbrojení součástí smutného seznamu nesplněných slibů tohoto prezidenta.
Mnoho politiků, odborníků a publicistů tvrdí, že jaderné odzbrojení není možné, nebo že je nežádoucí. Jednak se lidé neradi vzdávají zbraní, jednak se nedá zajistit kontrola odzbrojení. A dalším argumentem je, že existence jaderných zbraní fakticky brání vypuknutí války.
Především je tu platný závazek obsažený ve Smlouvě o nešíření jaderných zbraní. V ní je totiž na dvou místech uvedeno, že oficiální jaderné mocnosti nejen omezí své arzenály, ale že je i zničí. Pak lze připomenout režim kontroly smlouvy o likvidaci chemických zbraní, který je použitelný i na kontrolu plnění případné dohody o zničení jaderných zbraní. To by ale vyžadovalo vytvořit svět důvěry. Těžko se divit Severní Koreji, že odstoupila od Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, když USA jednostranně vypověděly dohody o společném jaderném programu a umístily ji na „osu zla“. Až pak Severokorejci začali testovat jaderné nálože s vědomím, že na státy vlastnící jaderné zbraně se neútočí. Zatím. Izrael uvedenou smlouvu ani nepodepsal a rozvíjí svůj jaderný arzenál, což vyvolává specifické reakce muslimských zemí.
Hlavní problém je ale jinde. Na Obamově iniciativě bylo zvláště cenné to, že ji přednesl představitel nejsilnější velmoci. Té, které by se ostatní mohli obávat. Jenže onen návrh byl spojen s vývojem nejaderných náloží s téměř stejnou trhavou silou, jako mají ony nukleární nálože. V takovémto případě by globálním jaderným odzbrojením získaly Spojené státy velkou převahu nad bývalými jadernými mocnostmi. Nemluvě o tom, že by vzrostlo pokušení použít nové strategické zbraně, které by nahradily ony jaderné. Chyběl by psychický blok vytvořený hrůzami z Hirošimy a Nagasaki. Snížil by se práh pocitu odpovědnosti. Na takovou hru těžko mohl někdo přistoupit. Obamova iniciativa se nikdy nezbavila trpké příchuti velmi naivní lsti.
A jak vypadá situace v současnosti?
Před několika dny otestovaly Spojené státy řízenou leteckou jadernou bombu. Znovu se objevily diskuse o možnosti omezené jaderné války. To je představa, že použití jaderných zbraní nemusí hned vést k všeobecnému zničení. Tuto vizi kdysi Henry Kissinger představil jako strategii, která přisuzuje diplomacii největší manévrovací možnosti, protože jaderné hrozbě dává věrohodnost. „Omezená nukleární válka představuje naši nejefektivnější strategii proti nukleárním mocnostem či proti mocnosti, která je schopna nahradit technologii lidskou silou,“ psal Kissinger koncem 50. let. Myslel při tom pravděpodobně na Čínu. Robert Osgood, další z tehdejších amerických civilních stratégů a diplomatů, nazval myšlenku omezené nukleární války „logickým extremismem“. Kissinger později tuto vizi opustil.
Dnes se Západ ke koncepci omezeného jaderného konfliktu vrací. Děje se tak souběžně s přípravami na robotizaci války. Před námi je několik let, během kterých by se měli autonomní roboti, kteří jsou v boji nezávislí na lidských velitelích, naučit používat jaderné zbraně.
První zprávy,Jiří Kouda