23.9.2015 blog autora
Původně jsem chtěl tento článek (který nyní zveřejňuji na pokračování) vypiplat. Jenže to, co se nyní odehrává, umožňuje, abychom fungování současné moci i krizi stávajícího základního globálně sdíleného ideového paradigmatu mohli sledovat doslova v přímém přenosu. Proto na pokračování aktuálně zařazuji ještě ne zcela hotový článek.
Jinak - přiznám se, že mě tupost a neomalenost, se kterou se prosazuje demonstrativní uplatnění politiky dvojího metru za každou cenu (dvojího metru ve vztahu k "uprchlíkům" a uprchlíkům, "uprchlíkům" a občanům, "westům" a "ostům") překvapila. Ti, co dnes reprezentují moc vygenerovanou působícími mechanismy, zoufale spěchají. Dělají a budou dělat stále větší chyby. Tak se naučme číst, o co jde, o co se snaží a jak tomu čelit.
Tady je druhé pokračování článku:
Dnes podrobně rozeberu klíčové pasáže rozhovoru O. Krejčího. Ještě před tím však připomenu vybrané základní pojmy ze slovníčku v monografii -"Perspektivy a financování odvětví produktivních služeb":
Struktury založené na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad (zkráceně - struktury založené na vzájemném krytí): Jedná se typ sociálních sítí, které mají podobu vzájemného vydírání, vzájemného krytí i vzájemného protěžování v institucionálním systému společnosti těch, co na sebe vědí něco takového, zveřejnění čehož by v daných společenských podmínkách vedlo k jejich difamaci a potrestání. Vazby v těchto strukturách jsou mimořádně pevné, mají tendenci propojovat se s vazbami založenými na investování do společenské pozice a ovládat částečně či za určitých podmínek i plně institucionální systém společnosti.
Jádro vyjednávání vlivu struktur založených na vzájemném krytí (zkráceně - jádro vyjednávání vlivu): Spontánně se utvářející skupina osob zastupujících různé struktury založené na vzájemném krytí, která vyjednávají společný vliv uplatňovaný prostřednictvím těchto struktur a zejména pak způsob reakce na případnou indiskreci v rámci těchto struktur, ke které dochází v případech, když se některá osoba či skupina osob v těchto strukturách cítí nedoceněna či ohrožena.
Základní ideové paradigma jádra vyjednávání vlivu (zkráceně – základní ideové paradigma): Souhrn postojů a postupů (toho, co se musí uznávat a dodržovat) při vyjednávání vlivu uplatňovaného koordinovaným postupem struktur založených na vzájemném krytí, zejména pak při řešení problémů spojených s indiskrecí. Základní ideové paradigma na jedné straně ospravedlňuje ty, kteří ve strukturách na vzájemném krytí působí, v očích jich samotných, na druhé straně orientuje na aktivity, které jsou pro uplatňování efektivního vlivu struktur a překrývání jejich praktik i důsledků uplatňování těchto praktik nezbytné. Umožňuje globální koordinaci vlivu struktur založených na vzájemném krytí a v případě potřeby koncentrování jejich vlivu do lokálních podmínek. Základní ideové paradigma má klíčový význam pro stabilitu moci generované působením struktur založených na vzájemném krytí. Modifikace a proměny tohoto paradigmatu jsou jedním z faktorů, který nejvíce ovlivňuje globální dění.
Investování do společenské pozice (zkráceně - poziční investování): Pořizování pozičních statků za účelem vytvoření nerovnoprávného postavení lidí hlediska využívání investičních příležitostí (jak těch, které jsou spojeny s nabýváním schopností, tak těch, které jsou spojeny s jejich uplatněním). Má celou řadu forem od prestižní či okázalé spotřeby až po spotřebu související s rozehráním her, v nichž vítězí ten, kdo disponuje většími finančními prostředky (právní spory, omezení bezpečnosti apod.).
Struktury založené na pozičním investování (zkráceně – poziční struktury): Spojování osob, které disponují velkými finančními prostředky, do skupin či sociálních sítí, které se (z hlediska využívání investičních příležitostí, ale i každodenních společenských styků, místa bydlení, trávení volného času apod.) oddělují od ostatního obyvatelstva.
Celé viz: http://radimvalencik.pise.cz/1956-jake-reformy-a-proc-337-slovnicek.html
Nyní porovnání starého a nového modelu:
- Starý a již nevyhovující modelu se dívá na státy jako na hráče, kteří jsou vedeni logikou své více či méně racionální, více či méně inteligentní reprezentace.
- Nový model vychází z toho, že institucionální systém je natolik narušen penetrováním struktur založených na vzájemném krytí, že moc je generována zcela jinými mechanismy. To, co se projevuje jako ztráta racionality reprezentace států, je ve skutečnosti důsledkem dosazování vydíratelných, zkorumpovaných a manipulovatelných osob mocí pocházející z propojení struktur vzniklých prorůstáním pozičního investování a struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad.
"za současnou vlnou migrace je snaha Spojených států destabilizovat Evropu. Ta, potažmo Evropská unie, představuje pro USA konkurenta, kterého je třeba oslabit".
Všimněte si, jak je v uvedené formulaci podsouváno, že hráči, kteří hrají současné hry, jsou identičtí se státy a jejich politikou. To už delší dobou neplatí.
O. Krejčí se od myšlenky, že se USA snaží oslabit EU, distancuje a zdůvodňuje to tímto:
"Především nejvyšší představitelé evropských mocností, ale i novináři v hlavních sdělovacích prostředcích už několik let vykazují podřízenost názorům a prioritám Washingtonu. Pryč jsou časy, kdy francouzský prezident Jacques Chirac či německý kancléř Gerhard Schröder dokázali vzdorovat tlaku USA, aby se připojili k intervenci v Iráku. Dnes není třeba unijní politiky k něčemu nutit drastickými akcemi, jako je migrační vlna. Vzniklo něco jako "atlantická elita", skupina politiků, úředníků a publicistů spojených na veřejnosti řečmi o solidaritě či západních hodnotách. V praxi pak jsou sjednoceni zapojením do obhajoby především amerických zájmů. Jádro této atlantické elity je stmeleno takovými akcemi jako bombardování Jugoslávie, intervence v Iráku a Libyi či podpora válečné opozice proti syrské vládě. Všimněte si, jakou vzájemnou podporu vykazovali ti, kteří si zašpinili ruce při náletech na Jugoslávii, jací jedinci se dokázali přesouvat z NATO do Evropské unie.I on se zde dopouští chyby, že ztotožňuje hráče hlavních her se státy. Pokud by hráči byli více či méně totožní se státy, měla by jeho argumentace logiku. Jenže v dnešní době jsou hráčem úplně jiné subjekty a řídí se úplně jinou logikou. Jakou? Systém státních institucí ovládaný strukturami založenými na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad (dosazování zkorumpovaných zkrorumpovanými, aby mohli být snadno ovládáni) ztrácí rychle efektivnost, resp. vede k poklesu ekonomické efektivnosti. To má narůstající sociální dopady na obyvatelstvo. A tak se rozehrála hra typu "Titanic". Hra spočívající ve vyvolávání a vyhrocování konfliktů, hra překrývání velké lže ještě větší lží, velké lumpárny ještě větší lumpárnou, velké tragédie ještě větší tragédií, velkého konfliktu ještě větším konfliktem, hra v rámci které se snaží ti "nahoře" uzavřít ty "dole" v podpalubí.
Tady už vůbec nejde o to, že současná euroreprezentace (dosazené na základě globálního špiclování, aby byla plně servilní vůči moci, která ji dosadila) je plně konformní vůči zájmům USA. Tady jde o odepsání EU jako nositele hodnot, které vytvářejí přirozenou bariéru hře typu "Titanic". A současná euroreprezentace je nejen natolik servilní, ale na skutečné evropské hodnoty již zapomněla, že jsme svědky toho, čeho jsme svědky. Naštěstí je tato euroreprezentace natolik tupá a samolibá, že nám to dává šanci. Pokud ovšem správně pochopíme hru a budeme se efektivně bránit.
O. Krejčí na další otázku pokračuje ve svém způsobu uvažování:
"Destabilizace unijní ekonomiky zákonitě povede k propadu ekonomiky USA. A pak je tu to, co americký politolog Samuel Huntington nazývá "davoská kultura". Název je odvozen od švýcarského města, kde se na Světovém ekonomickém fóru každoročně schází tisíce obchodníků, bankéřů, vládních úředníků, intelektuálů a novinářů z mnoha zemí. Je to prý "soubor názorů, hodnot a doktrín, které dnes zastává mnoho lidí v západní civilizaci a také někteří lidé z civilizací jiných". Hodnot obecných – podle Huntingtona je to "víra v individualismus, tržní hospodářství a politickou demokracii". Ty přirozeně konkretizuje a realizuje ten nejmocnější; ten, kdo má světovou síť odposlechů a je schopen okamžitého globálního raketového úderu. Také se v této souvislosti mluví o "washingtonském konsenzu". To je desatero, které koncem 80. let zformuloval britský ekonom John Williamson. Je to krédo, které vyznávají tři instituce: Mezinárodní měnový fond (MMF), Světová banka (SB) a ministerstvo financí USA."Propad ekonomiky je tak jak tak neodvratný. Ti, co jsou nositeli skutečné moci (tak, jak je popsána ve slovníčku viz výše) se spíše zabývají tím, jak nedopustit sjednocení masového odporu proti propadu ekonomiky v euroatlantické zóně.
Připomenutí Davosu je na místě. Tam to v roce 1992 začíná. Už tam bylo možné vyčíst, o co jde:
"Počítá se s vyvoláním globální destability, s vyvoláním globálního střetu, v němž by měly být nasazeny "migrační zbraně". Jde o řízené procesy masové migrace z "odepsaných" zemí do zemí takzvaně vyspělých..."
To jsem napsal před několika léty (přesněji koncem roku 1992) a připomenul před pár týdny, viz:
http://radimvalencik.pise.cz/2273-zacala-valka-s-pouzitim-migracnich-zbrani.html
Už tehdy začal proces vyvolávání konfliktů s cílem oslabit Evropu (EU a její přirozené vazby na Rusko) s cílem eliminovat Evropu nikoli jen jako silného hráče, ale zejména jako nositele hodnot (od zrodu antické řecké racionality, přes římský moderní demokratický stát, křesťanskou racionalizovanou vzájemnost, novověkou racionalitu až po poučení ze dvou velkých evropských selhání). To vše doposud bylo zárukou toho, že žádný další masakr ve velkém (tak velkém, že ho nemusí přežít ani "vyvolení") neprojde.
Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/2710-pred-00-uprkrize-zacalo-to-havlem-v-davosu-1992.html
Nechme O. Krejčího pokračovat dál:
"Většina amerických akcí, o kterých mluvíte, byla velmi špatně promyšlená a má celou řadu neplánovaných důsledků. Včetně trvajících bojů v Afghánistánu, Iráku, Sýrii, ale i krvavých zmatků v Libyi. Migrace je zákonitý důsledek válek, které v Bílém domě na jejich začátku pokládali za snadné a krátké. Migrace není výsledkem konspirace, ale hrubých politických a vojenských chyb. Tedy alespoň já se tak domnívám – a mohu se samozřejmě mýlit. Skutečnou motivaci chování státníků v mezinárodních vztazích je téměř nemožné rozkrýt."Ale lze rozkrýt, jakmile se na to podíváme prizmatem logiky nového modelu. Tady se O. Krejčí skutečně mýlí. Vyplývá z toho ovšem to, jak silný je protivník.
A ještě více poučná je odpověď na následující otázku:
"Podivné výsledky válek, které vede Západ, jsou zřejmé. Ekonomické i morálně-politické škody jsou obrovské. Proč tedy Západ nezmění politiku?"
O. Krejčí odpovídá:
Když pomineme nedostatek racionality a zájmy některých skupin vojenskoprůmyslového komplexu, je tu obava ze ztráty tváře. Strach některých mocností z ponížení, když uznají chybu. Všimněte si, jak opatrně ruská diplomacie řešila první kolo války kolem Sýrie, kdy Moskva zabránila bombardování Sýrie v duchu libyjského scénáře. Například americký prezident tehdy dostal v Petrohradě prostor oznámit jako první, že Damašek přistoupí na dohodu o likvidaci chemických zbraní.Zde jsou dva důležité momenty:
- Jednak velmi velmi zjednodušené, resp. zcela nesprávné zdůvodnění toho, co se odehrává, "nedostatkem racionality". Ne, ne, ne. Protivník není hloupý, on jen hraje velmi sviňskou hru.
- Jednak dobrý postřeh (O. Krejčí je vynikající analytik s obrovskými zkušenostmi), že jde o obavy "ze ztráty tváře". Jenže na tom je založena současná moc, která za každou cenu prosazuje politiku dvojího metru a která poskytuje těm, kteří jsou na ni napojeni, in-side informace rozhodující o tom, kdo je "in", kdo se řídí tím, jaké řešení bude prosazeno, a to doslova za každou cenu. Jakmile by skončila schopnost prestižního prosazování "řešení", skončí i možnost využívání poskytování in-side informací k získávání a ovládání souvěrců. A to by byl i konec té moci, která dnes působí jako dominantní.
Jen jako další ilustrace pohledu O. Krejčího, který vychází ze zastaralého modelu:
"Rozumná politika se opírá o věcnou analýzu, o přesné vyhodnocení vlastních sil a sil těch druhých a stanovení priorit... Nikdo z dnešních západních vůdců nedokáže říci: nesmíme bojovat na několika frontách najednou, když to nezvládáme. Teď je nutné soustředit všechny prostředky, a to jak Západu a Ruska, tak i vlády v Damašku, na boj proti tzv. Islámskému státu. Pak na stabilizaci regionu, protože válka odtud vyhání do nepřipravené Evropy miliony běženců. Až tyto úkoly zvládneme, pak je možné rozdat si to znovu se syrským prezidentem. Ale neválčit! Kromě toho, že Západ neumí vyhrávat, vraždění už bylo víc než dost a existují i jiné prostředky, jak dosáhnout cíle."V této větě je jádro nepochopení toho, o co jde: "Nikdo z dnešních západních vůdců nedokáže říci: nesmíme bojovat na několika frontách najednou, když to nezvládáme." Vždyť základem je právě politika vyhrocování, politika tlačení na pilu, politika "překrývání horšího ještě horším". To je samotná podstata současné moci. A kdo by projevil trochu rozumu na úkor slouhovství, okamžitě by vypadl ze hry. To není jen skupinová konformita (kolektivní zblbnutí), to je reality fungování současné moci.
Závěrečné doporučení, které O. Krejčí dává, je falzifikací nového modelu, o kterém hovořím, a současně tím, co umožní verifikovat, zda nový model platí. V tom smyslu, že to, co O. Krejčí doporučuje Západu, nemůže viditelná reprezentace současné moci dělat, resp. je dosazena tak, aby ji to "ani nenapadlo". Bude postupovat přímo opačně a prosazovat "řešení", která budou znamená větší a větší útrapy, větší a větší rizika přežití pro nás všechny:
"Především by se Západ měl naučit dělat kompromisy, přestat si plést spravedlnost a právo s nadvládou Washingtonu. Nelze donekonečna odpovídat Moskvě na výzvy ke společnému boji proti tzv. Islámskému státu a terorismu tím, že se Rusko musí napřed Spojeným státům podřídit. To není možné očekávat od mocností, které mají sebeúctu a chtějí hájit své vlastní zájmy. Rusko a Čínu je nutné chápat jako partnery, ne jako vazaly. Jsou to jiné státy než Německo či Francie. A pak – je těžké podřizovat se washingtonskému vedení, které dvě dekády vrší jednu strategickou chybu na druhou."
Opak toho, co doporučuje O. Krejčí, bude reprezentace dosazená současnou mocí, resp. současnými mechanismy moci dělat, dokud nerozkódujeme, jaká hra je hraje a jak v té skutečné hře neprohrát. Dokud se nerozšíří znalost toho, jak se efektivně bránit a zabránit tomu nejhoršímu.
(Jak? O tom bude zítra příští pokračování.)