Jan Campbell 26.9.2015 Vaše věc
Dnes, kdy píši tyto řádky, je tomu přesně 200 let, kdy byla podepsána 26. září 1815 spojenecká smlouva mezi Ruskou impérií, reprezentovanou Alexandrem I, Pruskem a Rakouskem. Během několika let se ke spojenecké smlouvě přidaly prakticky všechny křesťanské monarchie toho času.
Rusko osvobodilo Evropu od napoleonské hrůzy a spojenecká smlouva měl za cíl vyloučit, nebo alespoň značně omezit možnosti nových válek v Evropě, a tím zajistit mírový rozvoj v Evropě. Skutečností je, že snaha Alexandra I nebyla korunována úspěchem. I když výchozí podmínky byly všeobecně hodnoceny více než pozitivní a jednoduché: Princip bratrství, faktického odstranění hranic a křesťanské spravedlnosti mezi smluvními partnery. Vše, co káže EU. Jak ale historie ukázala, nestandartní řešení navrhnuté Alexandrem I nebylo po chuti smluvním partnerům. Ruskému impériu se nepodařilo spojit svět myšlenkou míru. Spojenci, jak víme z historie, podvedli. Ani Ruská federace se z opakovaných podvodů západních spojenců, a jak se zdá, až do příchodu Putina k moci, mnoho nepoučila. Dnes se mi jeví situace jinak.
Zítra, 27. září bude hovořit z tribuny OSN prezident Putin. Jsem přesvědčen, že tón řeči bude klidný a ve velkém protikladu s 4 hodiny 29 minut trvajícím projevem Fidela Castro v září 1960, projevem Nikity Chruščova v OSN 12. Října 1960, nebo vystoupením Arafata v OSN s pistolí v kapse 13. Listopadu 1974 a svojí výzvou “Today I have come bearing an olive branch and a freedom fighter’s gun.” “Do not let the olive branch fall from my hand.” Putin nebude mluvit ani v náznaku o nebezpečí mimozemšťanů, které přinesl na půdu OSN ex-prezident Reagan 21. srpna 1987, kdy položil rétorickou otázku: "Není již cizí síla mezi námi? Co by nám mohlo být více cizího, než války a hrozby války?" Putinova řeč bude klidná, protože vše důležité řekl osobně a jasně všem vlivným hráčům v osobních rozhovorech mimo OSN.
Nehledě na napsané, veřejnosti skryté informace a ty, které budou v představitelné budoucnosti veřejnosti sdělené, je v Evropě slyšet hlasy, že bez pomoci Ruska není možné řešit ani problém Sýrie, ani problém uprchlíků a migrantů z Afriky, Arabských zemí, Afganistánu a dalších konců světa. Je to hlas reprezentantů, který je slyšet. Hlas ale není upřímný. Hlas má totiž jednu vzácnou charakteristiku: Mluvící neslyší svůj hlas, proto nemůže odhadnout působení svého hlasu na poslouchajícího. Kromě toho: Prosit o pomoc se musí člověk učit. A to není v módě.
V této situaci bude i nadále existovat tradiční snaha obyčejných Rusů pomoci, ať je to Ukrajině, nebo jiným, jak vidíme z jednání v Bruselu o ceně plynu. Na druhé straně této ochoty vidíme cynismus USA – EU a jimi vedených loutek na Ukrajině. Tyto loutky v den jednání o ceně plynu, který má platit daňový poplatník, občané EU, vyhlašují ústy Ukrajinského premiéra zákaz přeletu a letů ruských leteckých společností na Ukrajinu. Ke škodě především samých ukrajinských občanů a vlastních leteckých společností. Ukrajinci tvoří více než 70 procent všech cestujících do Ruské federace. EU mlčí, jako by se nic nedělo. Za oceánem v tu samou dobu, dovolí prezident Obama rozšiřovat svými spolupracovníky lež o tom, že se jeho setkání s prezidentem Putinem uskuteční na přání prezidenta Putina. Co je moc, to je moc. Kreml se včera ozval se zcela jasným dementi. Přesto se setkání s Obamou uskuteční, pokud ho Obama nebo jeho nadřízení nezruší, nebo neumožní na základě nějaké provokace. Ať to zní jakkoliv přehnaně, v současné situaci na Ukrajině a Blízkém Východě jsou to USA, které potřebují Rusko, a ne naopak.
Na více méně každodenní úrovni Evropanů a Rusů je možné vidět, že Evropa strádá a bude ještě dlouho strádat ze stále zmenšujícího se počtu turistů a studentů. Především z hlediska hospodářsko–finančního. Rusové strádají a budou strádat kvůli omezením EU, protože se nebudou moci nasytit především evropským kulturním bohatstvím, dovolenou u středozemního moře, a v menší míře, různorodou evropskou kuchyní. V tomto kontextu se nabízí zmínka o kvalitativním rozdílu pojetí kultury obyčejného Evropana a Rusa. Zjištění na základě srovnání dovoluje tvrdit, že je možné již dnes hovořit o Evropské kulturní poušti. To nelichotí Evropě. V ní se nachází několik muzejních a divadelních oáz, které z velké části navštěvují a tím i udržují především turisti z Ruska a Asie, v poslední době i z Číny.
O současném umění, jeho kvalitě a vztahu umění a politiky napsal Petr Drulák v Salonu, 17. Září 2015 příspěvek pod názvem „Všechny budoucnosti světa.“ Nevěřícím vlivu kultury na vnitřní a mezinárodní politiku doporučuji studium jeho příspěvku nejenom kvůli jeho kvalitě, ale i ve spojení s migrační vlnou, která se přelila do EU. „Ať už budoucnost světa půjde jakýmkoliv směrem, patrně bude méně evropská či euroatlantická než jeho přítomnost či nedávná minulost,“ píše opatrně autor. A dodává k vyvážení: „Dnešní dominantní západní kultura navíc má výraznou schopnost vstřebávat. Neuzavírá se…Konfrontace západního a nezápadního umění se proto většinou odehrává uvnitř západních institucí a norem.“ Osobně a plně souhlasím, a proto dále cituji, že „Naše politická přítomnost nedává moc důvodů k optimismu stran budoucnosti. Geopolitické, etnické, sociální a kulturně dělící linie, o nichž jsme si v devadesátých letech mysleli, že se budou už jen oslabovat, provokují uvnitř Evropy těžké politické a institucionální spory, mimo Evropu pak v lepším případě těžko překonatelné konflikty, a v tom horším výbuchy násilí a barbarství. Pokud se budeme držet našich domnělých pravd, nijak nepomůžeme, pokud se vrátíme k mantrám studené války, budoucí pohromy spíše přivoláme.“
Jak taková pohroma může vypadat, ukazuje „Prostor střetů“ umělecké skupiny The Propeller Group z vietnamského města Ho Či Min a amerického Los Angeles, na letošním Benátském bienále. „Prostor střetů“ mě zaujal, stejně jako celé bienále, která navštěvuji více méně pravidelně. Performance AK-47 vs. M16 představuje totiž mimo jiné syntézu, ale i vzájemné zničení, a klade otázku ohledně střetu. Otázku metafory politického a kulturního střetu, a tím i války mezi Západem a Východem.
V současné politicko–hospodářské a kulturní situaci v Evropě se již v roce 1989 - 1990 s nástupem dominance USA ztratila praktická možnost, dovolující mít naději, že Ruská federace přijde na pomoc Evropě. Politická, hospodářská, filozofská a umělecká kastrace Evropy je totiž nezvratná.
O ní rozmýšlel již Vladimír Fjodorovič Odojevskij (1804 – 1869), podivující se nad 12 hodinovým pracovním dnem anglických dětí. Na popisu dětské práce je postavena sláva „Oliver Twist“ spisovatele Charles Dickense (1812 – 1870). Odojevskij, mimo jiné, představil ve svém nedokončeném románu „Rok 4338“ vizi magnetické informační sítě propojující domácnosti. Předpověděl internet! Podobně přemýšlel i Fjodor Michajlovič Dostojevksij (1821 – 1881). Ten již tenkrát tvrdil, že všechna moc v Evropě patří Rothschildům. A nemýlil se, jak se můžeme přesvědčit i dnes. Honoré de Balzac (1799 – 1850) také asi věděl, proč Rothschildy opěvoval v „Lidské komedii.“ Uvádím tyto příklady proto, že evropské kultuře nejsou cizí minulá evropská zvěrstva. Rád bych se účastnil diskuze, zda – li existuje rozdíl v civilizačním pojetí, mezi Faustem a Osvětimí.
Vylučuji možnost, že poradci Putina a Putin sám nevědí, a ignorují popsané skutečnosti. Sama skutečnost, že Rusko má pouze spojence na dobu určitou, a spoléhá se pouze samo na sebe, i v případě Sýrie a uprchlíků, potvrzuje, že je pro Evropu jako takovou, a jednotlivé státy Evropy specificky, lepší se spoléhat sám na sebe, a o spojenectví, jako záchranném kruhu v jezerech plných krve a lidského neštěstí, pouze snít. Konat a nečekat, co Putin zítra řekne.