Tereza Spencerová
15. 10. 2015 ParlementníListy

Vzhledem k tomu, že v USA začíná kampaň pro prezidentské volby, lze očekávat alespoň demonstrační pokusy zasahovat do dění v Sýrii, aby bylo možno říci „ne, my jsme to Rusům nenechali“, tvrdí ve svém pravidelném týdenním shrnutí světových událostí na ParlamentníchListech.cz novinářka Literárních novin a analytička Tereza Spencerová. Věnuje se též situaci na Ukrajině a s vtipem komentuje některé „perly“, které týden uchystal.


Minulý týden jste sklidila úspěch s myšlenkou, že ruští generálové v Sýrii vybombardují všechny Asadovy soupeře... a on si je Alláh nějak přebere. Obecně řečeno, co podobného byste pro nás měla dnes? Naplňuje se to? Co se prakticky děje na syrské frontě? Je Islámský stát ničen a utíká, nebo jsou bombardováni umírnění opozičníci proti Asadovi?

Přiznám se, že už mně to škatulkování na Daeš a „umírněné“ nebaví, protože je to ve své podstatě jen cíleně matoucí. Každý, kdo sleduje válku v Sýrii, si vybaví třeba „umírněného“ kanibala, který v rámci boje proti Asadovu režimu vyrval srdce zabitého vládního vojáka a pěkně před kamerou se do něj zakousl. Už tehdy, před dvěma lety, s ním udělala rozhovor BBC a zkoušela ho ukázat jako oběť režimu, kterou navíc určitě v dětství zneužíval otec, zatímco matka byla na drogách, protože by jinak přece lidské vnitřnosti ve jménu západní demokracie nepojídal. To dá rozum, ne? A teď v úterý se „sekulární“ a „prozápadní“ Svobodná syrská armáda – bůh suď, co to vlastně ještě je, ale Rusové „to“ podle Západu nemají bombardovat – nechala slyšet, že přistoupí k sebevražedným atentátům, tedy klasické metodě náboženských fanatiků z al-Káidy nebo Daeše. Přitom platí, že někde v mezidobí všichni ti naši omílaní „umírnění“ ze scény prostě zmizeli. Jsou jako lochnesska: všichni o nich mluví, ale nikdo je vlastně neviděl.

Novinkou ovšem je, že se Rusko s USA na jedněch „umírněných“ přece jen shodly. Jejich společná volba padla na syrské Kurdy z milicí YPG. Jejich vedení před pár dny oznámilo vstup do nové rebelské „Koalice demokratických sil“, která sdružuje několik menších arabských klanových milicí a také ozbrojené oddíly asyrských křesťanů. YPG je v tomto spolku hlavní silou, USA mu už shodily 50 tun zbraní a munice a počítají s tím, že co nevidět podniknou ofenzívu na to, co po ruských náletech zbývá z „hlavního města Daeše“ v syrské Rakká. Rusko je z druhé strany v kontaktu s vedením syrských Kurdů a bojovníci YPG před dvěma měsíci spolu se syrskou armádou vytlačili Daeš z provincie Hásaka, kterou nyní společně spravují Kurdové s Damaškem. Cynik by řekl, že za současné situace nelze vyloučit ani to, že americké zbraně pro „Demokratické síly“ skončí i v rukou syrské vládní armády.

A co se děje na syrské frontě? Pentagon shazuje zbraně nejen Kurdům, ale i „arabským skupinám“ a nechce upřesnit, o koho jde, takže se dá předpokládat, že mezi příjemci jsou i teroristé, kteří by americké zbraně dostávat neměli. A pokud máme věřit ruské straně, tak podniká obvykle několik desítek náletů denně, včera jich bylo snad přes čtyřicet, vždy s konkrétně uvedenými lokalitami. A mezi cíli jsou uváděni všichni, tedy Daeš a spol, přičemž pořadí náletů není určováno významem té které džihádistické skupiny, ale aktuální potřebou na bojišti. Co víc k tomu říci? Brífinky ruského velení a doprovodné snímky vypadají důvěryhodně. Koneckonců, kdyby to vše nebyla realita, nemusel by Západ tolik „křičet“, že jim Rusové berou hračku.

Záměrně jsme položili první otázku provokativně, protože se začíná mluvit o tom, že z jednotného boje proti Islámskému státu se stává vlastně válka v zastoupení: Rusové bombardují spojence USA plus podporují Asada a USA svým spojencům zase shazují dodávky zbraní proti Asadovi. Jak to tedy chápat? A hlavně, jak dlouho to tímto tempem může pokračovat a kdo jsou vlastně ty jednotlivé proamerické umírněné skupiny? 
Ano, proxy war se skloňuje ve všech pádech, protože – vedle shody na Kurdech – CIA dál dodává zbraně, včetně protitankových raket, svým „umírněným“ islamistickým fanatikům, takže ve výsledku ruské letectvo ničí „americké džihádisty“ a ti pro změnu zkoušejí brzdit postup „ruských syrských tanků“. Co z toho vyplyne, si netroufám odhadnout, ale na druhou stranu mám pocit, že ruské letectvo má všechny předpoklady ty „protitankisty“ tam dole pod sebou přebít. Určitě to ví i Pentagon, ale je to jedno, protože nejdůležitější je navýšit zisky americkým zbrojovkám a neztratit tvář nějakou okatou kapitulací, protože už začaly první prezidentské debaty a kampaň v USA bude tím jediným, co bude Ameriku další rok zajímat. A pro kampaň budou potřeba alespoň formální argumenty typu: „Ale vždyť jsme jim tu Sýrii nenechali, podívejte, co jim tam provádíme!“ Na druhou stranu je zřejmé, že Rusko nad většinou Sýrie vyhlásilo faktickou bezletovou zónu, výrazně Pentagonu a CIA omezilo možnosti, jak reagovat, a tak je vyzbrojování džihádu nejspíš tou poslední možností, která po ruce ještě zbývá.

Pořád se ptáte na „proamerické umírněné skupiny“. Opravdu je velmi složité je přesně definovat, přičemž bych navíc zpochybnila i ono „proamerické“. Vsadím se, že většinou jsou to džihádisté, kteří aktuálně od nikoho jiného než z USA, od Saúdů, Kataru nebo Turecka nemají šance zbraně a peníze dostat. A tak jsou pro současnost a velmi dohlédnutelnou budoucnost ochotní se tvářit, že proti Americe nic nemají. Koneckonců, al-Káida takhle v Afghánistánu cíleně sílila dlouhé roky, a co pak následovalo?

Co kdyby, čirou náhodou a něčí nešikovností, přišlo k úhoně americké letadlo, nebo by bylo ruskou vojenskou akcí zabito větší množství, řekněme, amerických poradců? Již se píše, že se Sýrie může stát „apokalyptickým bojištěm mezi velmocemi“. A i kdyby k tomu nedošlo: Jak válka v Sýrii mění vztahy mezi Ruskem a USA? I někteří proameričtí pozorovatelé tvrdí, že Putin se oklepává a jaksi získává znovu světové pozice...

Fakt nevím, co by se stalo, kdyby… Ale proč to vše omezovat jen na Sýrii? Nevím, kdo si myslí, že by se Sýrie mohla stát „apokalyptickým bojištěm mezi velmocemi“, ale hlavně netuším, proč toto „kdyby“ omezovat jen na Sýrii. Vždyť se stejná pravděpodobnost „čiré náhody nebo něčí nešikovnosti“ týká i jaderných zbraní; to by nás – nás všechny – mělo znepokojovat mnohem více. Nicméně, pokud mají USA s Ruskem vypracovaný mechanismus, jak řešit akutní „jaderné krize“, nevidím důvod, proč by se nějak nedohodly v otázce letadel nad Sýrií. O čem jiném asi tak generálové obou zemí v těchto dnech vlastně jednají? Zkrátka, ačkoli mám Sýrii jako zemi ráda, nemyslím si, že je její globální význam takový, aby právě kvůli ní propukla nějaká „velmocenská apokalypsa“.

Přitom ale máte pravdu, že se mění rozložení sil ve světě a Rusko se už zcela jednoznačně znovu – po Ukrajině a nyní nově se Sýrií – vrátilo do pozice mocnosti. Přitom to ale nelze přičítat jen „Putinově genialitě“, protože mnohem větší váhu má skutečnost, že Spojeným státům prostě docházejí nejen argumenty, ale především síla, kapacita a invence. A když namísto invence přichází hloupá setrvačnost, problémy se množí. USA si dlouho hrály na „světového četníka“, „rozmydlily“ vše, kam vstoupily, namísto idejí už dlouho uplatňují jen (hesly o demokracii záplatovanou) hrubou sílu, a to je jasný symptom faktické slabosti a ústupu. Rusku – a teprve tady vidím Putinovu roli – pak stačilo pár let sledovat americký mechanismus, pochopit, kde to v něm už hodně dře a kde už se z něj rovnou kouří, a vstoupit do hry. Jinými slovy, Rusko – a samozřejmě také Čína, nezapomínejme na ni – jen vyplňují prostor, který USA vyklízejí.

Celou středu nás ČT zásobovala informací, že Ukrajina jedná se svými věřiteli. Věc vážně komentovala například dáma ze Svobodné Evropy. Nuže, co bylo vyjednáno? A jakými jinými informacemi z Ukrajiny si tento týden můžeme zhoršit náladu? Prezident Zeman, ale i jiní spekulují s tezí, že navzdory utichnutí bojů na Donbase nás čeká uprchlická vlna z Ukrajiny.
Ukrajina – nebo lépe: z puče vzešlá a Západem k moci protlačená vláda a pod jejím „moudrým“ kleptokratickým vedením i celá Ukrajina – se topí. Před dvěma lety jsem si kvůli Majdanu na ploše počítače přes RSS vygenerovala čtyři ukrajinské zpravodajské portály, které mi v té době – míním dobu majdanovské demokratické hysterie – přišly ještě alespoň trochu při smyslech. Sleduji je od té doby každý den a mám dojem, že ještě nikdy nebylo jejich zpravodajství tak prázdné, vytunelované. Vlastně se staly jen jakýmisi stenografy všemožných – tu heroizujících, ondy vychloubačných, pak zase světlé zítřky slibujících – plků ukrajinských „špiček“. Je to vlastně neuvěřitelně zoufalé. Slova, slova a slova, která se snaží zakrýt ponurou a bezvýchodnou realitu.

A v této morální i faktické bídě aktuálně Kyjev znovu jedná s Mezinárodním měnovým fondem o půjčkách, ale za situace, kdy MMF a ostatní už Porošenkovi, Jaceňukovi a spol půjčovat nechtějí. Všechno se totiž rozkrade, i když nahlas se to ještě říkat nesmí. Protože je ale Kyjev „náš“, tak se vymýšlí alespoň mechanismus, s jehož pomocí by Ukrajina mohla skrečovat svůj dluh vůči Rusku ve výši tří miliard dolarů. I to by přece byla citelná pomoc MMF, ne? Nevím, jak to dopadne, ale Rusko už chce v každém případě celý problém předat mezinárodnímu soudu. Mimochodem, Světová banka zrovna včera odklepla tři miliardy dolarů Egyptu. Káhiru miluju a mám radost, že je tahle blízkovýchodní metropole na Západě vnímána jako méně zkorumpovaná než „proevropský“ a „demokratický“ Kyjev…

Takže ano, souhlasím s prezidentem Zemanem, že nás bez ohledu na „nenápadný konec války v Donbasu“ čeká imigrační vlna i z Ukrajiny – proč by také lidé u tamního „rozkradeného krámu“ zůstávali, chtějí-li aspoň trochu důstojně žít a nejen živořit. Oslavou Bandery a vnucováním nacionalismu se nají a nájem zaplatí jen pár lidí a oligarchou, premiérem nebo poslancem, kteří kradou po miliardách, nemůže být – v zastupitelské demokracii – každý.

Think-tank Evropské hodnoty chystá na nejbližší týdny konferenci o boji s ruskou propagandou. Zúčastní se jí například někdejší novinář a nyní oficiální evropský bojovník s ruskou propagandou Kalenský. Pokud byste hypoteticky dostala možnost přednést, například, půlhodinový příspěvek (což se asi nestane), co byste v jeho rámci pojednala? 
Už jsem viděla i pozvánku na tuhle skvělou akci a zarazilo mě, že se má konat v prostorách parlamentu, tedy mimo dostup širší veřejnosti. Hned mě napadl citát z Cimrmana, který zněl nějak jako „v důmyslném úkrytu v násadě od koštěte jsme nalezli nebojácnou protihabsburskou proklamaci „Svou pravdu nebudeme skrývat“. Na jednu stranu je jasné, že ovlivňovat poslance je z mnoha důvodů výhodnější, než něco říkat bezvýznamným a nelegislativním lidem někde na ulici, na stranu druhou je ale přece očividné, že většina poslanců má nějaký svůj názor utvořený už dávno, a tak mám pocit, že „Evropské hodnoty“ prostě jen musejí před koncem roku vyčerpat fondy, aby o ně příští rok nepřišly.

Ale jinak je mi skoro líto, že tam nebudu, protože ta akce bude určitě bžunda. Tuším že Erik Best – asi na PL – konstatoval, že západní, americká propaganda je mnohem mohutnější než ta ruská, takže se tam bude s využitím mraků bludů „bojovat“ proti mráčku. Problém ovšem je, že tito „bojovníci proti ruské propagandě“ předpokládají, že lidi ve světě jsou naprostí tupci a nevidí výsledky americké zahraniční politiky a miliony jejích obětí. Odtržení některých lidí/lídrů od reality zkrátka už dosahuje míry, jakou jsem kdysi s nevěřícným pohledem pozorovala u vedoucích a zasloužilých soudruhů z ÚV KSČ před rokem 1989. Co s tím naděláme? Nic moc. Ale přiznávám jim plnou svobodu propagandistického slova.

A když už jsme u té propagandy... Tou je oboustranně přímo prožluklé téma viny za sestřel letadla MH17 nad Donbasem. Vyšetřování Holanďanů dokazuje, že to bylo raketou BUK, která podle nich přiletěla ze strany separatistů (po pravdě, ukrajinský Suchoj to asi nemohl být – s největší pravděpodobností tak vysoko nedoletí). Ruský výrobce raket BUK zase tvrdí něco jiného. Krom toho prý někdo pitval tělo pilota, aby se v něm nenašly střepiny z BUKu. No. Takže jak jste z těch obou zpráv moudrá?

Po patnácti měsících šetření Holanďané řekli, že bylo letadlo sestřeleno raketou BUK! No páni! EU má sice radost, že „skončila doba nejistoty“, ale mně znovu napadá Cimrman a jeho „prvek očekávání byl vystřídán prvkem zklamání“. Strávit rok a půl zjišťováním, že čtyři – doslova čtyři – úlomky o rozměrech pár centimetrů ukazují na BUK, ale neví se, odkud přiletěl, a zároveň se tutlá i to, odkud a kdy byly ony čtyři úlomky do vyšetřování přidány, je fakt zvláštní. A k tomu tvrdit, že kdosi pitval kohosi, aby z něj vyndal cosi konkrétního… Jak ti zatrolení Holanďané vědí, co z pilota kdo vyndával, když to vyndal a už to tam není?

V té zprávě si teprve „ukazuju“, takže ji ještě nemám načtenou, ale v každém případě mě mediální „výcucy“ z ní o ničem nepřesvědčily. Tedy vlastně ano, ale negativně. Hlavně by mě pořád zajímalo, jak to, že USA nedodaly satelitní snímky. Rusko bylo z vyšetřování katastrofy – na rozdíl od možného „podezřelého“, tedy Ukrajiny – sice vyloučeno, ale také mohlo přece nějaký ten satelitní snímek dodat. Místo toho ale výrobce BUKů jen v rámci experimentu zničil skutečný boeing a tvrdí, že všechno je jinak. A navíc, policisté některých zemí, kteří se na vyšetřování podíleli, už pár dní před zveřejněním zprávy stavěli její závěry na hlavu. Je příznačné, že na Ukrajině začali jásat, jako že zpráva jednoznačně ukazuje na rebely z Donbasu, ale je to vše tak na vodě, že dokonce i tamní hlavní vojenský prokurátor Matios připomněl, že k obvinění je třeba důkazů, ne jen toužebných přání. A když pak čtete prohlášení britského premiéra Davida Camerona, který „dál věří“, že za katastrofou jsou rebelové/Rusové, tak si ujasníte, na jaké úrovni se vše odehrává. Po patnácti měsících vyšetřování je tu stále jen „víra“. Důkazy se nepředkládají: buď nejsou, nebo panuje shoda na tom, že by „ublížily“.

Europoslanec Jan Zahradil (a není sám, tací jsou zejména mezi republikány v americkém Kongresu a v Izraeli) bije na poplach před „koaličněním“ s Íránem, protože Írán je to největší zlo široko daleko. Neustále chce zničit Izrael, může vyrobit jadernou bombu, ekonomická úleva po sankcích mu může dát křídla v budování pozic na Blízkém východě a vyvolávání válek. Už se bojíte, když to slyšíte?

To je stejné, jako s těmi Jandovými Evropskými hodnotami – i pan Zahradil má právo na názor. Je ale důležité, aby pozorně sledoval izraelského premiéra Netanjahua, který už „boj“ proti íránské jaderné smlouvě sám vzdal a už pár dní Teherán nově kritizuje kvůli tomu, že „podkopává celý region“. A protože už sice nejaderně, ale zato „subverzivně“ ohrožuje všechno kolem, potřebuje Izrael od USA další tuny zbraní v hodnotě dalších miliard – samozřejmě zadarmo. To je už letitá hra a USA na ni pod tlakem proizraelské lobby doposud přistupují; i když už jen samotný fakt, že dohoda o íránském jádru prošla Kongresem, značí, že i síla izraelské lobby uvadá. Tento trend zatím ale do ČR nedorazil, a tak setrvačnost jede. Ale k vaší otázce: Ne, nebojím se, když slyším pana Zahradila nebo někoho jiného. Něco říkat přece musejí, ne? Vždyť kdyby zmlkli, jejich cena na politickém trhu povážlivě klesne a na sezónní výprodeje není spoleh…

Pojďme to trochu odlehčit. Tento týden v naší zemi cestují ruští Alexandrovci. Silné postoje projevila například poslankyně Černochová či poslanec Štětina, proti nim se ozvali někteří umělci včetně Karla Gotta. Jak se díváte na proběhlou názorovou výměnu a co vám značí o českém uvažování? A nyní opravdu nejde o tu muziku.

Obecně řečeno, už dlouho mám pocit, že nemá cenu se „vzrušovat“ nad tím, co říkají paní Černochová nebo pan Štětina a spousta dalších. Ježíši, tak něco plácnou, no a co? Jenže pokud média dělají stenografy a vnímají řeči nejrůznějších, byť i zvolených lidí, jako cosi důležitého, vzniká samozřejmě problém – zahlcujeme se prázdnými a zbytečnými slovy. Fakt si někdo myslí, že jen proto, že byl někdo nejrůznějšími způsoby zvolen kamsi, tak je potřeba neustále zveřejňovat, co říká a co si myslí? Novinařina je podle mého úctyhodné řemeslo, které by se nemělo zabývat blbinami. Ve skutečnosti tu existuje jen pár lidí, jejichž názory stojí za to sledovat, protože opravdu mají co říci – ale možná i právě proto se do médií až tolik nedostávají...

Pokud ale mají někteří čeští politici po čtvrt století budování demokracie stále potřebu fungovat v módu, který tu byl před „listopadem“, tak je to především prohra nás, voličů, že jsme si takové kované demokraty do nějakých funkcí vůbec zvolili.

Je ale samozřejmě je příjemné zjistit, že alespoň někteří umělci ještě zůstali při smyslech.

Na závěr tradiční otázka: Co dalšího zásadního se za poslední týden stalo, co vás překvapilo? A co bychom měli v nejbližší době rozhodně sledovat?

Je toho hodně, namátkou: samozřejmě válka v Sýrii, neschopnost EU řešit imigraci, otazníky nad integritou Turecka před předčasnými volbami, třetí palestinská intifáda/neintifáda, Ukrajina…


Foto: Peter Števkov
Popisek: Pochod imigrantů 
 

Na Parlamentních listech psali související: