14.12.2015 LiterárníNoviny
Z praktického hlediska by Rusko dávalo přednost zachování sekulárního režimu v Sýrii, aniž by přitom nutně trvalo na setrvání Bašára Asada v čele státu, konstatuje analýza MGIMO.
Poslední blog končil větou: "Zatímco Saúdové a Turecko dál trvají na demisi Bašára Asada, nejspíš podle principu „proti radikálnímu islámu se nejlépe bojuje svržením posledního sekulárního režimu v regionu“, Spojeným státům už absurdita této argumentace (konečně) začíná docházet a Rusko a Írán Bašára Asada dál jednoznačně podporují s tvrzením, že o jeho osudu musí rozhodovat jen „syrský lid“, ale… ale o tom až příště."
Nuže.
Po více než dvou měsících bombardování v Sýrii se situace nemění tak rychle, jak si asi ruská generalita představovala, a to bez ohledu na opětovné ovládnutí Homsu nebo pokračující obkličování Aleppa. Ministr obrany Sergej Šojgu sice uvádí, že bylo zničeno „přes osm tisíc teroristických objektů“, ale Daeš podle něj dál kontroluje přes 70 procent území Sýrie (počítáno samozřejmě spolu s rozsáhlými pouštními oblastmi), má asi 60 tisíc mužů ve zbrani a hrozí „přenesení konfliktu do Střední Asie a na Kavkaz“. Přitom před deseti týdny, kdy ruské bombardování začínalo, v Sýrii podle Kremlu bojovalo maximálně 30 tisíc mužů Daeše a celá ruská „operace“ měla trvat „tři čtyři měsíce“. Odkud se počty teroristů tak výrazně navýšily není zřejmé, nicméně Šojgu tím fakticky přiznává, že k rozuzlení války je ještě daleko. Nebo jinak, že Rusko „nevítězí“.
Je samozřejmě otázkou, zda je realita opravdu tak pochmurná, nebo zda si takovým černým obrázkem svou polívčičku nepřihřívá i ruský vojenskoprůmyslový komplex, který prodlužování války může jen uvítat – přesně podle logiky všech zbrojařů světa; ti američtí si nyní třebamnou ruce nad šířením konfliktů na Blízkém východě a s aktivizací Daeše ve světě sní o nových a nových protidaešovských vojenských základnách všude vůkol. Situace si v každém případě ale žádá změnu přístupu, a tak Rusko už začalo dodávat syrské armádě nové tanky, které by měly odolat americkým raketám TOW v rukou džihádistů, ponorka spektakulárně odpálila na Daeš rakety přímo zpod hladiny, a Vladimir Putin nařídil „zničit cokoli, co by mohlo ohrožovat ruskou armádu“ v Sýrii, což lze považovat především vzkaz Turecku.
Přitom ale zároveň vyvolal vlnu spekulací, když oznámil, že Rusko dodává zbraně a poskytuje letecké krytí také asi pěti tisícům vojákům z řad Svobodné syrské armády (FSA), kteří bojují společně s jednotkami syrské vlády. Putinova slova vzápětí „vysvětlil“ jeho mluvčí, podle něhož ruské zbraně míří „pouze syrské armádě“, a nikoli FSA; neřekl ale, že by se Putin třeba spletl...
Je to možná poprvé, kdy Kreml mluví o dodávkách zbraní silám, které původně bojovaly proti Damašku, není to ale poprvé, kdy Kreml mluví o spolupráci s FSA. Rusko ještě nedávno trvalo na tom, že žádná „umírněná“ syrská opozice neexistuje, přičemž na totéž – přinejmenším v případě FSA -- mezinárodní experti upozorňují už přes dva roky. Neuchopitelná FSA, kterou prý kvůli nízkým žoldům stíhá masová dezerce, naplňuje svou eluzivní pověst dokonale. Jeden rebelský prapor pod hlavičkou FSA odmítl jak ruskou pomoc, tak budoucí možné volby, další „FSA“ odmítla spolupráci s tím, že by je Rusko nejdříve mělo přestat bombardovat, jiný lídr FSA před pár dny v saúdském Rijádu požadoval vyhlazení všech šíitů, zase jiná „FSA“ Rusku nabídla, že by se mohli sejít v egyptské Káhiře, a zástupci zcela jiné „FSA“ prý ale pro změnu jezdí do Moskvy běžně. „Ano, byli tu i tento týden. Jsou tu skoro pořád, jsou to různí lidé, někteří odjíždějí, další přijíždějí, ale všichni tvrdí, že zastupují FSA,“ popsal situaci už v říjnu Lavrovův náměstek Michail Bogdanov. V tomto chaosu ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov na první vídeňské konferenci nabídl leteckou podporu „tak zvané Svobodné syrské armádě“, byť obratem dodal, že „nejdůležitější pro nás je najít lidi, kteří budou skutečnými reprezentanty ozbrojených skupin ochotných mimo jiné bojovat s terorismem.“
V půli listopadu pak ruské tajné služby takové lidi asi „našly“, protože Putin konstatoval, že „část ozbrojené opozice považuje za možné zahájit aktivní kroky proti teroristům, především proti Islámskému státu“, a to i při ruské letecké podpoře. Zároveň oznámil, že Rusko uzavřelo dohody s některými opozičními ozbrojenými skupinami a vyhovělo jejich prosbám nebombardovat jimi kontrolovaná území. A tato nejmenovaná „opozice“ prý začala ruské straně vzápětí dodávat údaje pro navádění náletů, v první fázi se mluvilo o Palmyře a Dejr-i-Zoru. Vazby má Rusko také na kurdskou PYD, která před několika dny vytvořila politickou koalici s arabskými klany v severovýchodní provincii Hásaka.
I proto nyní Rusko nepřijalo závěry rijádské konference s tím, že její (převážně džihádističtí) účastníci nereprezentují „celou“ syrskou opozici. Nicméně už takto mírná formulace je změnou sama o sobě – oproti dřívějšímu kategoricky černobílému dělení účastníků války v Sýrii na Bašára Asada a jeho nepřátele. Sám Asad naproti tomu dál zastává jasnou pozici – v rozhovoru pro španělskou agenturu EFE obvinil Západ, že se ho snaží dotlačit k jednání s teroristy a zdůraznil, že nikdy neuvažoval a ani neuvažuje, že by svou funkci, natož zemi opustil.
Tvrdohlavý Asad
V dikci Moskvy a Damašku jsou ale patrné rozdíly. Třeba Putinův mluvčí sice dál opakuje, že Asadův osud může „určit jen syrský lid“ ve volbách, i Washington Post ale připouští, že pro Putina jsou sázky v Sýrii mnohem vyšší než například pro Baracka Obamu daleko za mořem. Názory na syrskou válku se přitom v samotném Rusku rozcházejí a pragmatický pohled nabízí analýza blízkovýchodní expertky z moskevského MGIMO Iriny Zvjagelské.
Háfiz Asad, který stanul v čele Sýrie v roce 1971, oproti svým předchůdcům začal razit realističtější kurs a odmítl pokračovat v proměně Sýrie ve „výkladní skříň sovětské pomoci a podpory“, čímž Kremlu uvolnil ruce pro vztahy s ostatními státy regionu. Nicméně po roce 1978, kdy byl Egypt donucen podepsat campdavidské dohody, se Sýrie přesto stala hlavním spojencem SSSR v oblasti. „To vše se ale změnilo po smrti Háfize Asada a poté, co se moci ujal jeho syn Bašár. Ten nikdy neměl k Moskvě tak blízko jako jeho otec. Kdyby nepropukla občanská válka a kdyby nedošlo k zahraničnímu vměšování do Sýrie, nebyla by ruská politika ve vztazích vůči Sýrii natolik aktivní,“ míní profesorka Zvjagelská, podle níž je snaha Moskvy zabránit pádu Bašára Asada vedena několika důvody.
Kromě možného opakování libyjského scénáře, „v němž se Rusko cítilo být podvedeno“, nebo nějaké další „barevné revoluce“ má Kreml obavy, že by pád syrského režimu a vláda Daeše nad Damaškem měly destruktivní následky pro celý region. „Z praktického hlediska by Rusko dávalo přednost zachování sekulárního režimu v Sýrii, který by bylo možné přimět k nezbytným reformám a odvrátit rozšíření radikálního islamistického projektu i do dalších zemí Blízkého východu. Obnova syrského státu by pak Moskvě umožnila upevnit pozice v regionu a získat na středomořském pobřeží infrastrukturu -- zejména modernizovanou námořní základnu v Tartúsu pro zásobování a opravy lodí válečného námořnictva a leteckou základnu v Latákii. Tato logika přesvědčivě vysvětluje kroky Ruska v Sýrii, které jsou ale často interpretovány výlučně jako podpora Bašáru Asadovi. Někteří ruští propagandisté bohužel dělají vše možné, jen aby tento chybný soud vtlačily do obecného povědomí,“ míní expertka z MGIMO s tím, že válka proti Daeši a dalším teroristickým skupinám má z ruského pohledu i vnitropolitickou rovinu. „Tisíce ruských občanů ze severního Kavkazu, Tatarstánu a Baškortostánu odjely bojovat na straně Islámského státu. Není vyloučeno, že se jim jednou zachce vrátit se domů.“ Z hlediska bezpečnosti je pak stejně důležitá i činnost Daeše ve Střední Asii, s přihlédnutím k bezvízovému režimu a průchodnosti vzájemných hranic.
Nečekaná je i příkrá charakteristika samotného Bašára Asada. „Moskva je s to na něj vyvíjet vliv, ale Bašár Asad je znám svou tvrdohlavostí a odmítáním i těch nejmenších kompromisů. Pro něj je odchod ze scény na konci přechodného období nebo dokonce ještě dříve zcela nepřijatelný. Z jeho hlediska je tmavá budoucnost politického dědictví, které mu odkázal otec, svého druhu osobním traumatem. Jeho rodina řídila Sýrii dlouhé roky a podle všeho je pro Bašára Asada zcela nepřípustné si byť jen představit, že to právě on nedokázal tento systém uchránit. Koordinované mezinárodní úsilí by ho ale přesto mohlo přimět k tomu, aby přijal závěry vyjednávacího procesu a celonárodních voleb, stejně jako záruk, které by mu mohly být předloženy. Nicméně, základy pro takový opatrný optimismus netřeba přeceňovat.“
Izrael, sunnité, Írán...
Analýza MGIMO přitom poukazuje i na negativa ruského vstupu do války v Sýrii, konkrétně v podobě zhoršení vztahů s některými státy regionu, ať už je řeč o Saúdské Arábii nebo aktuálně už také Turecku. Ruská expertka k nim přidává rovněž Izrael, který by „nad Sýrií rád viděl otevřené nebe“, aby jeho letectvo mohlo útočit podle libosti na pozice libanonského Hizballáhu, jehož „zadržování je pro Izrael mnohem důležitější než válka s Islámským státem“. Tento názor ostatně potvrdil i izraelský ministr obrany Moše Ja´alon v projevu v Brookings Institute. Mimo jiné připomněl, že Rusko je aktuálně na Blízkém východě ...
(dokončení textu zde)
„