14. 12. 2015
V městečku mého dětství byl v „předkomunistické“ době starobinec, chudobinec, sirotčinec a penzijní domy. V okresním městě byl blázinec, alespoň nikdo tomu zařízení jinak neřekl ani z klientů, ani ze zaměstnanců a o dvě obce dál pak byla polepšovna. Vzpomínám na to vždycky, když v současné době čtu o jakýchsi domech pro seniory, detenčních a diagnostických ústavech, azylových domech a já nevím, jak všelijak se ty různé instituce pojmenovávají. Ona zmíněná minulá doba podle mne nazývala věci pravými jmény, otevřeně, jak se lidově říká, bez obalu.
Při popisu dnešních událostí, jevů a věcí mne naopak překvapuje jakési kopírování květnaté čínské mluvy, která až v básnických opisech se je snaží popisovat. Přiznám se, že si mnohdy neumím přesně představit, kdo jsou to „pravdoláskaři“, „havloidi“, nadto pak „sluníčkáři“, či dokonce „pražská kavárna“.
Především posledně uvedené dvojsloví v mé mysli venkovana vždycky v prvé chvíli vybudí vzpomínku na uctívané umělce, kteří se třeba za první republiky scházeli v kavárně Slávie naproti „Národního“. Používá-li se dneska uvedené sousloví jako dehonostující, pejorativní, či až urážlivé slovo pro část inteligence, připadá mi to nějak nepříhodné. Vždyť se tím uráží fakticky všechny slušné dámy, jež si chodí poklábosit s kolegyněmi nad kafíčkem a slušné pány, kteří si ještě dneska zajdou posedět do kterékoliv kavárny a přečíst si tam denní tisk uchycený v ratanovém nosiči.
Jsem proto, aby se i ve zmíněných případech nazývaly opět společnostní jevy pravými jmény. Pro vzdělance, kteří se chovají tak, že jsou doslova ostudou své společenské vrstvy, je přece již dávno zaveden poctivě myšlený název – „lumpeninteligence“. Podobně jako u lumpenproletariátu jde o jedince, kteří poškozují svou aktivitou zájmy vlastní společenské vrstvy, nebo ji alespoň v očích příslušníků ostatních vrstev zesměšňují, či jinak snižují její prestiž. Lumpeninteligence je v mých očích výstižným pojmenováním této skupiny, svým způsobem deklasovaných příslušníků vrstvy vzdělanců a jsem přesvědčen, že je dokonce akceptovatelným pojmem i pro některé vědecké discipliny.
Pravdou však je, že uvedené slovo nevystihuje všechny příslušníky inteligence, dopouštějící se negativního působení ve veřejném prostoru. Existují i výtečníci, které už dávno postihují slovem „intelektuálská luza“. Mnohým se takové označení může zdát nepřesným, protože luza je v obecné češtině synonymem až příliš širokého spektra slov jako chátra, spřež, sebranka, holota, chamraď a dokonce i chudoba.
Předpokládal jsem, že si k přesnějšímu vymezení intelektuálské luzy lze vypomoci nálezem kardinála a primase českého, který identifikoval luzu mezi odboráři, což jsou podle něj ti, kdo se zúčastnili veřejné demonstrace proti ústavním činitelům, konkrétně proti vládě. Jelikož disident a teologický vzdělanec Duka nebyl ale schopen rozpoznat v „schapirovských“ demonstracích, ať již červenokaretní, či rajčatopalebné luzu veřejně demonstrující proti jinému ústavnímu činiteli, nelze každou demonstraci proti moci považovat za projev luzy.
Základními prvky veřejného chování luzy byl, je a vždycky bude vulgarita bez argumentace, násilné řádění ve veřejném prostoru a vybuzení na demonstracích davové psychózy. Jsou-li organizátory vzdělanci, pak je zřejmé, že se chovají jako intelektuální luza.
Globalizace podle mne přinesla další chování charakterizující intelektuálskou luzu. Tvoří ji ta část vzdělanců, jejichž aktivita škodí prokazatelně celé společnosti, nebo alespoň její rozhodující většině. Kdo škodí kupříkladu národu, státu, nebo dokonce prokazatelně jedná na popud zvenčí, takže slouží cizáckým zájmům, ať již cizích států, či nadnárodních korporací, to je rovněž příslušník intelektuálské luzy.
Takže, alespoň já mám přece jenom vyhraněnější pohled na část současných vzdělanců. Když je vzdělanec ostudou vzdělanců, tak je podle mého přesvědčení lumpenitneligentem. Když vzdělanec škodící celé společnosti, či její rozhodující většině, je podle mého myšlení příslušníkem intelektuálské luzy. Konkrétně do této kategorie patří rovněž každý, kdo nedovede odargumentovat svůj názor a pro nositele jiného názoru má jen nadávky a dokonce osobní útoky. Stejně tak každý, kdo svůj názor považuje za jediný správný a není schopen rozumné debaty o něm. A samozřejmě každý, kdo je z titulu politické moci schopen jiný názor zakazovat, jeho nositele diskriminovat, či dokonce celé skupiny násilně umlčovat. Ale to už je „jiná opera“, jak říkával, dokud ještě byl, můj nejlepší kamarád. Opera o tak zvané „mocenské luze“. O ní psát je ale mnohem a mnohem složitější.