Stanislav A. Hošek
21. 12. 2015Po zániku Sovětského svazu a translaci režimů v jeho pozůstalých republikách a ve státech východní Evropy, světová levice jakoby vymizela z politické scény. Představitelé její moci skončili v propadle dějin, jejich obslužná elita většinou dezertovala a ostatní aktivní příslušníci byli asi doslova hypnotizováni jako pokusné myšky před kobrou.
Klasické to potvrzení lidové moudrosti o pýše předcházející pád. Tehdejší globální, přesněji internacionální levice si ani nepřipouštěla, že by se mohla jejich moc zhroutit. Je-li pravdou, že Západ byl překvapen rozkladem, přesněji tak bleskovým rozpadem „tábora reálného socialismu“, potom je tím více pravdou, že mocní onoho méně početného pólu studené války nechápali jeho rozpad ještě ani tehdy, když už probíhal. Následky jejich pýchy si nese levice světa dodnes jako stigma.
V čem vidím zásadní problém současné levice
Ani ve snu by mne nenapadlo pokoušet se analyzovat celý proces úpadku světové levice po rozpadu globálního postavení SSSR. Pokud mne něco udivuje, pak jenom to, kam zmizely desetitisíce učenců, které pilovaly marxistickou ideologii, kde se poděli všichni ti reální politici, kteří se podle jejich ideologických schémat pokoušeli realizovat „nový svět“ a konečně kde se ztratili všichni opravdově cítící socialisté dneška.
Osobně si myslím, že prakticky všichni opravdoví socialisté jakoby doslova ztumpachovatěli. Jejich myšlenkové pochody se v prvé řadě adaptovaly na doktrínu svých soupeřů. Došlo to tak daleko, že levice opustila svou pojmovou soustavu, ba až celý systém kategorií, definujících levicovou ideologii. Jen tak totiž může docházet až k paradoxním tvrzením, kupříkladu o jakémsi lidském kapitálu.
Levice si nechala vnutit celý diskurs globalizujícího se pravicového světa. Vrcholem je kupříkladu situace, kdy je současná ekonomie hlavního proudu považována i levicí za jediný právoplatný popis vývoje všelidského hospodářství. Při tom nejde o nic jiného, než o kompilát liberální, tedy individualistické politické ekonomie, chomáče hypotéz úvěrového a ziskového trhu a zobecněné praxe spekulativního finančnictví. To vše pak umně zabaleno do politické filosofie globalizujícího se kapitalismu.
Za doslova tragické považuji, když příslušníci údajné levice dneska sami začínají pochybovat o potřebnosti její existence, když podléhají názorům zpochybňujících rozdíly mezi politickou praxí levice a pravice. V tom směru za nejhorší považuji fakt, že levice odmítá svůj základní existenční princip, jímž je nutnost regulování individuálního vlastnictví kapitálu.
Všichni politicky přemýšlející lidé dobře ví, že moc je odvozena jen a jenom od „nadbytečného“ bohatství, transformujícího se v posledních staletích na kapitál. Jediným smyslem koncentrace kapitálu v soukromých rukách byla, je a až do konce existence současného systému vždycky bude, touha po moci. Moc představuje nejjistější a dodnes jedinou možnost uplatňování své představy světa. Levice totálně rezignovala na znemožnění koncentrace kapitálu v rukou jednotlivců.
Levice je v mých očích naprosto zmatená, protože tím ztratila svůj dlouhodobý cíl. Kompletně podlehla pravicové manipulaci, která úspěšně přesvědčuje veřejnost p tom, že kapitalismus se dokáže adaptovat na každé budoucí podmínky vývoje společnsoti. Zvláště když k takové manipulaci využívá i lží, jimž levice nedokáže nejen účinně, ale prakticky vůbec, čelit
Sociální stát
Zmatení současné levicové politiky se dá asi nejlépe ilustrovat na jevu, kterému se dneska říká „sociální stát“. Současná moc vnutila, mimo jiné, veřejnosti přesvědčení, že sociální stát je nejen plýtváním státními prostředky, ale dokonce tlumením motivace k pracovní aktivitě. Především ale podle pravice jde o výtvor levicového populismu, jejího zavrženíhodného násilí na úspěšných, či odsouzeníhodné snahy o neuskutečnitelnou, až zrůdnou rovnost.
Pravdou při tom je, že ve skutečnosti je to úplně opačně. Sociální stát není v žádném případě programem levice. Je to program nejchytřejší, ba spíše vychytralé pravice. Jde o program udržení kapitalistického systému před hrozbou socialistické změny. Program zmírňující rostoucí rozpory stávajícího systému tak, aby nepřerostly v antagonistické. Program vytvářející relativně spokojenou, protože konzumně nasycenou, většinovou společnost, pro niž obslužná elita vymyslela podvodný sociologický pojem „střední třída“.
Současné globalizující se moci se nejen podařilo levici „obvinit“ z celosvětového šíření sociálního státu, ale v politické praxi ji doslova dohnat k tomu, že přijala tuto koncepci za svůj jediný politický cíl.
Levice v politické praxi tím opustila svůj fundamentální cíl, socialismus. Ten byl, je a měl by i nadále zůstat strategickým smyslem činnosti každé opravdové levice.
Pravicový program tak zvaného sociálního státu už v minulosti v jednotlivých zemích umrtvoval růst rozporů způsobovaných kapitalismem do té míry, že nebyly vnímány většinou jako nepřekonatelné. Podle pravice by dneska tato mocenská technologie měla fungovat dokonce v celoplanetárních rozměrech. Levice by si proto měla už konečně uvědomit, že jejím cílem není jakýsi sociální stát v globálním měřítku, protože to je opět pouze a jen prodlužováním existence kapitalistického systému.
Každý, kdo odmítá základní principy fungování kapitalismu, musí jasně, jadrně a neustále odmítat sociální stát jako svůj program. Levice nepotřebuje sociální stát, protože ve skutečnosti brzdí dosažení jejího zásadního cíle, socializace. Levice by měla proto třeba přijmout strategické heslo: „sociální stát, není o co stát“. Tento ryze pravicový produkt totiž vůbec neřeší zásadní antagonismy kapitalismu. Globální levice má ovšem v tom směru ztíženou situaci. Nechala bohužel po zániku SSSR svého soupeře ve většině zemí provést takový návrat do minulosti, že sociální stát se v nich dneska stává tužbou bezmocných a neprivilegovaných.
Levice ve své reálné politice proto musí doslova demaskovat podstatu sociálního státu, dokazovat že jde o podvodnou berličku pravice sloužící k údržbě kapitalismu, prostředek neřešící žádný antagonistický rozpor současné společnosti a proto jen dalším podrazem na rozhodující většinu populace.
Tvrdím-li, že sociální stát neřeší antagonismy kapitalismu, je dneska dominantním problémem současné levice analyzovat současný kapitalismus. Musí ony antagonismy v prvé řadě vědecky odhalit, definovat, pak se na nich globálně sjednotit a začít svou politickou činností veřejnost o nich informovat. Teprve pak se mohou vyvíjet až celosvětová hnutí, která začnou prosazovat vůli současných neprivilegovaných a tudíž nepodílejících se dosud na moci.
V čem vidím zásadní problém současné levice
Ani ve snu by mne nenapadlo pokoušet se analyzovat celý proces úpadku světové levice po rozpadu globálního postavení SSSR. Pokud mne něco udivuje, pak jenom to, kam zmizely desetitisíce učenců, které pilovaly marxistickou ideologii, kde se poděli všichni ti reální politici, kteří se podle jejich ideologických schémat pokoušeli realizovat „nový svět“ a konečně kde se ztratili všichni opravdově cítící socialisté dneška.
Osobně si myslím, že prakticky všichni opravdoví socialisté jakoby doslova ztumpachovatěli. Jejich myšlenkové pochody se v prvé řadě adaptovaly na doktrínu svých soupeřů. Došlo to tak daleko, že levice opustila svou pojmovou soustavu, ba až celý systém kategorií, definujících levicovou ideologii. Jen tak totiž může docházet až k paradoxním tvrzením, kupříkladu o jakémsi lidském kapitálu.
Levice si nechala vnutit celý diskurs globalizujícího se pravicového světa. Vrcholem je kupříkladu situace, kdy je současná ekonomie hlavního proudu považována i levicí za jediný právoplatný popis vývoje všelidského hospodářství. Při tom nejde o nic jiného, než o kompilát liberální, tedy individualistické politické ekonomie, chomáče hypotéz úvěrového a ziskového trhu a zobecněné praxe spekulativního finančnictví. To vše pak umně zabaleno do politické filosofie globalizujícího se kapitalismu.
Za doslova tragické považuji, když příslušníci údajné levice dneska sami začínají pochybovat o potřebnosti její existence, když podléhají názorům zpochybňujících rozdíly mezi politickou praxí levice a pravice. V tom směru za nejhorší považuji fakt, že levice odmítá svůj základní existenční princip, jímž je nutnost regulování individuálního vlastnictví kapitálu.
Všichni politicky přemýšlející lidé dobře ví, že moc je odvozena jen a jenom od „nadbytečného“ bohatství, transformujícího se v posledních staletích na kapitál. Jediným smyslem koncentrace kapitálu v soukromých rukách byla, je a až do konce existence současného systému vždycky bude, touha po moci. Moc představuje nejjistější a dodnes jedinou možnost uplatňování své představy světa. Levice totálně rezignovala na znemožnění koncentrace kapitálu v rukou jednotlivců.
Levice je v mých očích naprosto zmatená, protože tím ztratila svůj dlouhodobý cíl. Kompletně podlehla pravicové manipulaci, která úspěšně přesvědčuje veřejnost p tom, že kapitalismus se dokáže adaptovat na každé budoucí podmínky vývoje společnsoti. Zvláště když k takové manipulaci využívá i lží, jimž levice nedokáže nejen účinně, ale prakticky vůbec, čelit
Sociální stát
Zmatení současné levicové politiky se dá asi nejlépe ilustrovat na jevu, kterému se dneska říká „sociální stát“. Současná moc vnutila, mimo jiné, veřejnosti přesvědčení, že sociální stát je nejen plýtváním státními prostředky, ale dokonce tlumením motivace k pracovní aktivitě. Především ale podle pravice jde o výtvor levicového populismu, jejího zavrženíhodného násilí na úspěšných, či odsouzeníhodné snahy o neuskutečnitelnou, až zrůdnou rovnost.
Pravdou při tom je, že ve skutečnosti je to úplně opačně. Sociální stát není v žádném případě programem levice. Je to program nejchytřejší, ba spíše vychytralé pravice. Jde o program udržení kapitalistického systému před hrozbou socialistické změny. Program zmírňující rostoucí rozpory stávajícího systému tak, aby nepřerostly v antagonistické. Program vytvářející relativně spokojenou, protože konzumně nasycenou, většinovou společnost, pro niž obslužná elita vymyslela podvodný sociologický pojem „střední třída“.
Současné globalizující se moci se nejen podařilo levici „obvinit“ z celosvětového šíření sociálního státu, ale v politické praxi ji doslova dohnat k tomu, že přijala tuto koncepci za svůj jediný politický cíl.
Levice v politické praxi tím opustila svůj fundamentální cíl, socialismus. Ten byl, je a měl by i nadále zůstat strategickým smyslem činnosti každé opravdové levice.
Pravicový program tak zvaného sociálního státu už v minulosti v jednotlivých zemích umrtvoval růst rozporů způsobovaných kapitalismem do té míry, že nebyly vnímány většinou jako nepřekonatelné. Podle pravice by dneska tato mocenská technologie měla fungovat dokonce v celoplanetárních rozměrech. Levice by si proto měla už konečně uvědomit, že jejím cílem není jakýsi sociální stát v globálním měřítku, protože to je opět pouze a jen prodlužováním existence kapitalistického systému.
Každý, kdo odmítá základní principy fungování kapitalismu, musí jasně, jadrně a neustále odmítat sociální stát jako svůj program. Levice nepotřebuje sociální stát, protože ve skutečnosti brzdí dosažení jejího zásadního cíle, socializace. Levice by měla proto třeba přijmout strategické heslo: „sociální stát, není o co stát“. Tento ryze pravicový produkt totiž vůbec neřeší zásadní antagonismy kapitalismu. Globální levice má ovšem v tom směru ztíženou situaci. Nechala bohužel po zániku SSSR svého soupeře ve většině zemí provést takový návrat do minulosti, že sociální stát se v nich dneska stává tužbou bezmocných a neprivilegovaných.
Levice ve své reálné politice proto musí doslova demaskovat podstatu sociálního státu, dokazovat že jde o podvodnou berličku pravice sloužící k údržbě kapitalismu, prostředek neřešící žádný antagonistický rozpor současné společnosti a proto jen dalším podrazem na rozhodující většinu populace.
Tvrdím-li, že sociální stát neřeší antagonismy kapitalismu, je dneska dominantním problémem současné levice analyzovat současný kapitalismus. Musí ony antagonismy v prvé řadě vědecky odhalit, definovat, pak se na nich globálně sjednotit a začít svou politickou činností veřejnost o nich informovat. Teprve pak se mohou vyvíjet až celosvětová hnutí, která začnou prosazovat vůli současných neprivilegovaných a tudíž nepodílejících se dosud na moci.