21.12.2015 ParlamentníListy
„Házeli po mně růžové plyšové prase a jiné předměty, plivali na mne, čůrali mi na dveře a strkali mi do zámků sirky,“ vzpomíná na atmosféru při takzvané televizní krizi v České televizi Jana Bobošíková s tím, že boj s redaktory, co se tenkrát vzbouřili, byl místy až komický. Pro ParlamentníListy.cz promluvila také o tom, kdo se za vzbouřence postavil a padla taková jména jako Havel nebo Svěrák. Řekla svůj názor i o koncesionářských poplatcích a o „sporech“ mezi prezidentem Zemanem a Českou televizí. „Miloš Zeman je demokraticky zvoleným prezidentem republiky a je naprosto neuvěřitelné, co si k němu Česká televize dovolí,“ říká Jana Bobošíková.
Od takzvané televizní krize uplynulo právě v těchto dnech patnáct let. Jak na tuto událost vzpomínáte, co se tehdy vlastně přesně odehrálo?
Před patnácti lety došlo k významnému předělu v polistopadovém vývoji naší země. Tehdy se v plné síle rozhořel dlouhodobě doutnající spor mezi zastánci parlamentní demokracie, kteří svou politickou moc odvozovali od hlasu každého občana ve svobodných volbách, a těmi, kteří hlasem občanů pohrdají a domnívají se, že společnost mají řídit nevolené samozvané elity s takzvaným morálním kreditem. Tyto elity, podporované některými politiky, tehdy dokončily své vítězství nad parlamentní demokracií.
Místem klíčové bitvy se stala veřejnoprávní televize, kterou si pro prosazení svého vidění světa tyto samozvané kulturní, politické a náboženské elity připravovaly dlouhodobě. A docílily svého. Česká televize se tehdy zcela vymkla kontrole parlamentní demokracie, přestala ji respektovat a začala vytvářet propagandu světa elitářských sociálních inženýrů. A tak významně ovlivňovat realitu společenskou a politickou, o což šlo především. V systému parlamentní demokracie tak násilně vzniklo místo, které s pocitem nadřazenosti a nedotknutelnosti moralizuje, nepohodlné ničí a vnucuje veřejnosti jediný správný názor. V poslední době vliv této televize nepatrně slábne, protože jí občané stále méně věří.
Problém je i v tom, že ti, kteří se tak zabydleli na místě mimo kontrolu parlamentní demokracie, vychovali v uplynulých patnácti letech své následovníky, kteří berou pocit vlastní nedotknutelnosti a nadřazenosti, pohrdání občanem a prosazování „správného“ názoru jako základní normu své práce. Často nemají ani ponětí o tom, co to je skutečná demokracie, co to je skutečná svoboda projevu a co to je občanská svoboda.
Podotýkám, že tento stav je výsledkem „neboje“ tehdejších politiků o svobodu a parlamentní demokracii. Politické špičky tehdy nepochopily, že se skupinami, které nerespektují parlamentní demokracii, ale chtějí prostřednictvím institutů parlamentní demokracie mít vliv na společnost, je nutné se střetnout a ne jim uhnout. Za toto slabošství platí dnes nejen tehdejší premiér Miloš Zeman a tehdejší předseda Poslanecké sněmovny Václav Klaus, ale i my všichni. Je to daň v podobě ostrakizace a zesměšňování těch, kteří se perou a věří v parlamentní demokracii a svobodu pro všechny, tedy ne jen pro ty vyvolené.
Vy jste se stala tenkrát na žádost oficiálního vedení ředitelkou zpravodajství. Byl to zřejmě dost velký boj s těmi, co se vzbouřili….
Tehdejší řádně zvolený ředitel České televize Jiří Hodač, manažer se zahraniční novinářskou zkušeností v BBC mě jmenoval ředitelkou zpravodajství. Tehdy jsem za sebou měla desetileté působení v České televizi a v Hospodářských novinách, moderovala jsem klíčové politické, ekonomické a předvolební pořady, např. pořad „21“ (dnes Události, komentáře), byla jsem konzultantkou ústavních činitelů, vlastnila úspěšnou značku ekonomických konferencí a jeden z prvních zpravodajských internetových serverů.
Zároveň jsem se netajila kritickým odstupem k tomu, co se v České televizi dlouhodobě děje. V zákulisí České televize byly už v té době spory mezi zastánci parlamentní demokracie a stoupenci takzvaných nevolených elit, kteří parlamentní demokracií pohrdali, mnohem ostřejší, než veřejnost tušila. Nespadla jsem tedy z nebe, mé názory byly řadě kolegů a jejich elitářským spojencům trnem v oku. Prosazovaní novinářské práce systémem padni komu padni, odmítání jakýchkoli tlaků a naprosto nekompromisní postoj vůči všem politikům byly mým kolegům velmi nepříjemné. Měli mezi politiky totiž své favority, které zvýhodňovali a kterým sloužili. Řadě z nich se nyní přezdívá „pražská kavárna“.
Boj s redaktory, kteří se tenkrát viditelně vzbouřili (podle mne to byly jen ovládané loutky těmi, co se štítí parlamentní demokracie a myslí si, že moc patří jen do rukou vyvolených elit), byl místy až komický. Své pracoviště – myšleno veřejnosti patřící televizi – bránili její zaměstnanci doslova vlastním tělem. Leželi tam ve spacácích, utíkali přede mnou, zamykali se zevnitř ve vysílací místnosti, zvali tam své spřízněné politiky, spisovatele a herce, házeli po mně růžové plyšové prase a jiné předměty, plivali na mne, čůrali mi na dveře a strkali mi do zámků sirky, chodili za mnou s kamerou na záchod a dělali celou řadu věcí, za které se doufám dnes lidsky alespoň trochu stydí. Jako slogan si tito lidé dali, že bojují za svobodu slova. Boj vypadal následovně: zaměstnanci vzali do svých rukou vysílání (a vysílali jen to, co chtěli – svoji propagandu), odmítli respektovat zákon o České televizi, odmítli zákonný rámec České republiky, odmítali respektovat rozhodnutí zákonně jmenovaných nadřízených. V tom všem měli podporu řady osobností, které samy sebe pasovaly na arbitry a vykladače zákona a postavili se nad právní řád České republiky.
Vzpomenete si ještě dnes alespoň na ta známější jména, která byla mezi vzbouřenci?
Myslím, že na režiséra Svěráka, který stál každý večer stráž u vzbouřených redaktorů a na kněze Halíka, který sloužil mši na pracovišti televizního vysílání, si řada lidí vzpomene ještě dnes. Davy lidí se nechaly zmanipulovat a denně chodily před ČT nebo dokonce na Václavské náměstí podporovat „boj za svobodu slova“. Tleskaly Monice Pajerové, Jiřímu Stránskému, Michaelu Kocábovi, Břetislavu Rychlíkovi a dalším. Aby také ne! Vždyť Česká televize celé dny žádala prostřednictvím zneužité obrazovky občany o ochranu a na demonstracích je v pocitu ohrožení utvrzovali například Marek Eben, Jan Hřebejk, Jan Kraus nebo Michal Viewegh, populární kulturní ikony. Myslím, že snímky z demonstrací na podporu ČT o Vánocích 2000 mluví za vše.
Jsou to tedy lidé, o kterých se dnes mluví jako o představitelích „pražské kavárny“ neboli takzvaní „pravdoláskaři“?
V zásadě ano. Tu skupinu nelze úplně přesně definovat, ale jsou to lidé spříznění názorově nepolitickou politikou, elitářstvím, nechutí k standardním demokratickým principům, k vládě práva, lidé, kteří mají pocit, že oni jsou lepší a výjimečnější než ostatní a z toho si uzurpují mimořádná práva. Bohužel výsledek televizní krize jim toto jejich vědomí posvětil.
Šla byste do toho dnes znovu? Co vám tato životní zkušenost dala a co naopak vzala?
Můj postoj tehdy byl nejen manažerský a novinářský, ale především občanský. V pozadí toho všeho totiž byl a je klíčový spor mezi tím, jestli chceme žít ve společnosti, kde je vyslyšen prostřednictvím parlamentní demokracie hlas každého občana – anebo ve společnosti, kde vládne uzoučká skupina lidí, která sama sebe označí za elitu a domnívá se, že je „povolána“, že je „vyvolená“, že musí být respektována a že má více práv než ostatní většina lidí. A každý, kdo její morálku a pravidla nerespektuje, nemá v jí definované „slušné“ společnosti co dělat. Ano, šla bych v tomto kontextu do toho znova.
Televizní krize vzala naivní víru v pevnost parlamentní demokracie a samozřejmost občanské svobody. Dala mi poznat křehkost těchto hodnot i přesvědčení, že pokud ve svobodě chceme žít a uchovat ji pro příští generaci, tak je nutné za ni bojovat. Televizní krize mi dala plné pochopení citátu amerického prezidenta Ronalda Reagana, a sice že svoboda je hodnota, kterou nelze dědit nebo předat krví svým dětem, musí se za ní bojovat, chránit ji, aby přežila více než jednu generaci.
V profesním životě mi takzvaná televizní krize přinesla nové příležitosti. Moderovala jsem poté na Nově velmi úspěšnou politickou televizní talk show „Sedmička“, která dosahovala až milionové sledovanosti a těšila se společenskému respektu. Stala jsem se poslankyní Evropského parlamentu, kde jsem zastávala zájmy naší země. V další politické kariéře jsem dvakrát kandidovala na prezidentku České republiky a důsledně jsem varovala před Lisabonskou smlouvou, ztrátou suverenity i občanských svobod nebo například i před kvótami pro migranty. Nic z toho bych nepoznala a neprožila, pokud bych se tehdy v České televizi bez boje, pokorně a pohodlně sklonila před manipulací a nezákonností a před nadvládou nevolených elit. Tím, že jsem se jim nikdy nepodrobila, jsem trvale vystavena manipulacím, pomluvám a mediálnímu ničení pověsti a jména.
Pracovníci redakcí publicistiky a zpravodajství České televize odmítli tehdy vaši nominaci uznat, prý kvůli údajnému propojení s ODS. Jak to tehdy bylo?
Jedním z hlavních sloganů vzbouřenců bylo, že šlo o mediální převrat ODS. Podle hesla, že tisíckrát opakovaná lež se stává pravdou, tato manipulace žila vlastním životem. O žádný mediální převrat nešlo, pouze tehdy nově zvolená Rada Poslaneckou sněmovnou (ODS měla v devítičlenné Radě ČT tři nominanty a pouze jeden z nich byl členem ODS) řádně zvolila Jiřího Hodače, dlouholetého šéfa českého vysílání BBC ředitelem a pan Hodač si vybral do čela zpravodajství mě. Nikoli kvůli propojení na ODS – žádné neexistovalo, ale kvůli mému předchozímu působení v médiích, v České televizi zejména.
Byl to konec veřejnoprávnosti České televize. Výsledkem krize bylo to, že televize patří jejím zaměstnancům, nikoli koncesionářům či veřejnosti. Od této doby se Česká televize stala mocenským názorem jedné skupiny lidí, dnes populárně označované jako „pražská kavárna“ a na ně napojených umělců, publicistů a aktivistů a také lobbistů z mediálního podsvětí pohybujících se často daleko za hranou zákona. Pohnutky těchto lidí jsou jednak politicko-mocenské, jednak – a možná dnes především – finanční. Důvodem celé televizní rebelie byl kromě jiného i ten fakt, že tehdejší Rada se poprvé chtěla velmi vážně zabývat rozpočtem ČT, jednotlivými položkami a ptát se, zda tyto peníze jsou opravdu účelně vynakládány. Před krizí ani po ní už se to nikdy nedělo.
Souhlasíte s koncesionářskými poplatky, proti kterým vystoupil například senátor Veleba?
Česká televize v dnešní podobě není institucí, která plní své zákonné povinnost, tedy zejména pokud jde o vyvážené a objektivní zpravodajství a pluralitu názorů. Pokrok oproti televizní krizi nastal v tom, že si to uvědomuje stále více lidí. Možná se ukazuje, že veřejnoprávní model je nefunkční a skrývá v sobě nebezpečí oné skryté privatizace televize jejími zaměstnanci a určitými s nimi spřízněnými skupinami. Cesty ze současného stavu jsou podle mě dvě: 1. zrušení molochu ČT a udělení licencí soukromým provozovatelům, 2. přeměna na jinou právní formu, více spjatou se státem, řízenou a kontrolovanou.
A jak vidíte „spory“ České televize s prezidentem Zemanem?
Miloš Zeman je demokraticky zvoleným prezidentem republiky a je naprosto neuvěřitelné, co si k němu Česká televize dovolí. V porovnání se servilitou, s jakou přistupovala k Václavu Havlovi, jde jenom o další důkaz, kdo skutečně televizi řídí. Jsem ale přesvědčená, že střet Miloš Zemana a České televize je jevovou formou střetu a příkopu mnohem hlubšího, střetu mezi vládou vůle lidí, skutečnou demokracií, reprezentovanou v přímé volbě zvítězivším Milošem Zemanem a pohledem lidí, přesvědčených o své výjimečnosti a pohrdajících hlasem ostatních. Je to souboj mezi pojetím společenského uspořádání, kdy Zeman stojí na straně svobodné vůle lidí a ČT je zabetonovaná v diaspoře vlastní výjimečnosti a nedotknutelnosti.
Jaká jsou z vašeho pohledu vůbec současná česká média. Informují podle vás objektivně, nebo některá třeba i podle toho, jak se to někomu „hodí“?
To je široký pojem. Objektivitou by se měla vyznačovat především veřejnoprávní, tedy Česká televize a Český rozhlas. Ty ale absolutně propadají. Jejich dnešní zpravodajství už je jenom manipulace, navíc čím dál hůře a méně skrývaná. Tištěná média, zejména deníky, jsou v těžké krizi, musejí drasticky šetřit a to se samozřejmě odráží na jejich úrovni. Na vzestupu jsou naopak internetové zpravodajské servery. Velmi tomuto vývoji fandím, protože některá mají potenciál být štikami v našem zatuchlém mediálním rybníku. Nejlépe se vypořádají s požadavkem na objektivitu, pokud budou skutečně pluralitní a nebudou bránit zveřejnění žádného názoru, nebudou ostrakizovat konkrétní osoby, pořádat objednané mediální kampaně a napadat lidi za jiný názor, než je ten, co se „nosí“.
A co si myslíte o tom, že jsou některá média v rukou politika, konkrétně v rukou Andreje Babiše? Mohou pak tyto média informovat o všem opravdu objektivně?
Komerční média bude vždy někdo vlastnit a někdo v nich bude inzerovat. Tyto dvě skupiny budou mít vždy v médiích klíčový vliv a je naivní myslet si cokoliv jiného. Tezi o novinářích jako hlídacích psech demokracie už podle mě dneska, kromě nich samých, nikdo nevěří. V ČR dnes používají bohatí lidé nebo finanční skupiny média jako nástroj konkurenčního nebo politického boje. Není to ideální, ale je to alespoň transparentní. Ví se, komu které médium patří a za koho kope. Pokud by za současné oligarchizace médií plnily ČT a ČRo svou funkci a byly skutečně nezávislé a profesionální, musely by na mediálním trhu v oblasti důvěry a respektu kralovat. Není tomu tak. Veřejnoprávní média totiž také mají svého vlastníka. Své odboráře, zaměstnance a pražskou kavárnu.
Když jsme u toho, platí dnes v médiích podle vašich zkušeností svoboda slova?
Nevím. Obrovská fragmentace médií jistou svobodu slova poskytuje v tom smyslu, že pokud chcete něco mediálně sdělit, tak nějakou platformu najdete. Na druhou stranu devastující vliv politické korektnosti je stále silnější a svobodu slova čím dál víc omezuje. Ještě ji umocňují některé nesmyslné rozsudky našich soudů. A pak jsou tu ještě sociální sítě, i když politická korektnost natahuje své cenzorské chapadlo už i tam.
Foto: Hans Štembera
Popisek: Česká televize, ilustrační foto
ParlamentníListy psali:
- Prasárny z Kavek. Skřeti si zprivatizovali ČT a vybírají výpalné. Pojednání o „televizní krizi“ a co bylo dále
- Dříve se v ČT mluvilo o „nepolitické politice“ Václava Havla, dnes je to „politická korektnost“. Prostor dají každé menšině, aniž by něco přinášela společnosti. Bývalý redaktor promlouvá
- Významná debata o veřejnoprávních médiích: Tolik lží přebíraných v ČT jsem ještě neviděl. Přitom to někdo jen špatně přeložil
- Divák není osel. Zpravodajství je tak blbé, že se to nedá komentovat. Slovo má po delší době žena, která zanechala v ČT stopu
- V propagandě ČT se už začínají objevovat trhliny. Ale o to horlivěji je pak látají, povšiml si Petr Žantovský. Tento týden se vyřádili odpůrci Ruska i prezidenta
- Dohra pořadu ČT proti Zemanovi: Když se do Prahy sváželi odpůrci prezidenta, tak televize mlčela. Ale akce na Hradě byla selhání