15.1.2016 Kosa zostračili vlkovobloguje.wordpress.com
Osud mi nadělil souběžný dvojí život. Jeden byl programátorský, nejdřív kolem počítačů velkých jako stodoly. Pak kolem midi, mini a mikro až k éře internetu, pro velký centrální úřad s třemi sty referenty. Druhý je život muzikanta – hospodského hráče. Dívám se na svět očima zkušeností obou svých životů. Oba se doplňují a z obou vidím svět z mnoha různých pohledů, různých zážitků a příhod.
Zastávám názor, že to, co se řítí neviditelně a neslyšitelně kolem nás je čas, jediná nezpochybnitelná spravedlnost světa. Naopak to, co se kolem nás řítí viditelně a slyšitelně je ohlušující ryk mediálního humbuku. Jeho prostřednictvím se svět proměňuje na formát špinavé, smradlavé pavlače rozpadlého činžáku. Devadesát procent mediální produkce, prefabrikované bobtnající vrstvou parazitů, tyjících z čumilské nátury lidské smečky, jsou drby, lži, pomluvy a krvavé zvěsti o zvěrstvech válek všeho druhu, loupežích, smilstvech a mordech. Hrůza, strach, panika. Senzace, cizí neštěstí a zkáza. Exhibicionismus hyenismu. Opět a znovu hledání nepřítele, řinčení mečů a strašení válkou – definitivní apokalypsou. To jsou osvědčené, spolehlivé trouby obskurního fekalismu mediálních parazitů.
Byla zde polemika o takzvaných tvrdých a měkkých vědách. Od okamžiku, kdy pračlověk zvedl pazourek, aby zabil bližního svého, zkoumá sám sebe všemi dostupnými prostředky. Nejvíc proto, aby mohl motivy svých svých zločinů odůvodnit mrakem božstev a ideologií, věroukami o posmrtném ráji, nadřazeností ras, národů, kultur a jiných domnělých předností. Neurologie dnes umí zkoumat mozek na submolekulární úrovni. Výzkumy psychologie, sociologie a všech dalších šetření a statistik hodnotí faktorové analýzy superrychlými počítači. Jediná věc je pořád stejná. Všude tam, kde selhává „lidský faktor“, jde vždy o jevy pravděpodobnostní. Makro-ekonomické, prognostické a jiné globální modely a teorie selhávají i v globálním světě. Budoucnost je vždy nejistá. Jsem zastáncem názoru, že vědy filozoficko-psychologicko-sociologické lze označit jako nauky měkké. Sem bych rovněž přidal většinu ekonomických teorií.
Takové nauky se s oblibou zabývají skutečností, že určitá masa lidské populace je natolik manipulovatelná, ovladatelná a krmitelná mediálním fekalismem, že trvale uživí narůstající vrstvu parazitů mediálního průmyslu. Zkoumá se, nakolik a jak je v té či oné společnosti (sociální skupině či národu) rozvrstveno nebo zastoupeno ono magické (tisíckrát zneužívané) IQ a zejména, na jakém stupni přechází do potřebné demence, aby příjemce manipulativních lží přiměl k žádoucímu chování a názoru. Interpretace výsledků „socioprůzkumů“ na objednávku jsou pak „vědecky“ dokládané generalizace o určitých (ideologicky předem chtěných, kladných či záporných) vlastnostech sociálních nebo etnických skupin či vrstev (viz např. prognózy řeckého referenda).
Výsledkem všech manipulací je trvalé, nikdy nekončící překreslování, překrucování a tendenční výklad blízké i vzdálené minulosti ve prospěch ideologií a zájmů vládnoucích skupin (klik, gangů, chunt). Desetimilionovou populaci malého státu uprostřed Evropy, devastovanou řetězem emigračních vln a přílivem cizích etnik, systematicky okopávají armády parazitických řiťolezců, převlékačů kabátů a tlampačů cizích zájmů, schopných libovolně přemalovat upálení Jana Husa, atentát na Heydricha, odsun Němců z pohraničí i výsledky 2. světové války.
Pod vlivem systematické mediální masáže, narůstajícím vlivem zotročující computerizace, idiotské reklamy a volebních frašek, bojují miliony takzvaných „obyčejných“ lidí svůj každodenní boj o existenci. Snaží se najít práci, pečovat o děti a zachování rodiny, počítat každou korunu z nuzných příjmů a platů a udržet se, pokud možno, ve zdraví. Snaží se přežít, stejně jako ve všech dobách předchozích. Ti starší už definitivně pochopili tragickou realitu, že jeden lžistát před 27 lety ovládaný jedinou stranou a jedinou vírou, vystřídal mnohem rafinovanější, zákeřnější a tisíckrát prolhanější gangsteristán. Ideologie o sociální rovnosti vystřídaly povídačky o lidských právech, volném trhu, právním státu a demokracii, avšak sny, vzdušné zámky a sliby o radikálním zvýšení životní úrovně a vyrovnání ekonomického standardu se rozplynuly jako pára nad hrncem.
Vyrostly nové generace. Tragický stav společnosti, státu, státní správy a život v rozkradené guberniální kolonii vnímají jako onen „nový krásný svět“. Učí se komunikovat vítězným jazykem „newspeak“, důležitějším než mateřská řeč. Učí se plavat v šedočerné ekonomice a moři podvodných marketingových fíglů a reklam. Nebo živořit „na pracáku“. Počet takzvaných sociálně vyloučených lokalit (které omezují své obyvatele víc a lépe než hlídané hranice a koncentrační tábory) stoupá geometrickou řadou. K tomu lze brzy očekávat vznik skutečných táborů pro utečence z afrických etnik.
Iluze se rozplynuly. Nový krásný svět se změnil v evropanství vyvolených, vládu plutoktacie a v nově dobytých neokoloniálních guberniích bývalého ostbloku vlády zločineckých oligarchií a mafiánských klanů. To vše za doprovodu mouder a bubnů dnešních šamanů mediálního průjmu při jejich povídačkách o vyčůraném čecháčkovství a při patolízalském flagelantství řiťolezců o zločinech české lůzy na hodných a korektních chudácích Němcích, kdysi bezdůvodně vyhnaných ze svých domovů.
To je realita existence v gubernii Česko, jakou ji vidím a vnímám já, skrze svůj život a své životní zkušenosti. Viděl jsem exemplární rozklad a rozkradení kdysi prosperující počítačové firmy. Viděl jsem totální rozvrat a zničení informačního systému velkého centrálního úřadu, který se ze 325 nafoukl na 760 úředníků. Viděl jsem nástup zločinného gangsterismu počítačových podvodníků, kteří dodnes nekontrolovaně a nepostižitelně rozkrádají rozpočet úřadu v miliardovém řádu.
Ve světle těchto zločinů si dělám obrázek o celém systému řízení státní správy o způsobech správy rozpočtů a nekonečném řetězu chamtivých loupeží a odkloněných tunelů a penězovodů, o kterých se takzvaným „obyčejným lidem“ ani nesní. Takovou míru loupeživé chamtivosti nenasytí žádný, sebelépe spravovaný státní rozpočet, žádné sebelépe vybírané daně, ani žádná protikorupční policejní smečka.
* * * * *
Čas úvah a poznávání marnosti boje proti loupeživým čachrům gangsterských klik korunoval před patnácti lety náhlý úder rakoviny bílých krvinek (maligní lymfom, o kterém medicína uvádí, mimo jiné, jednu z možných příčin sníženou imunitu následkem dlouhodobého stresu). Perspektiva – dlouhodobá léčba, invalidita, transplantace kostní dřeně (kmenových buněk). Pokud se nepovede, odchod do věčných lovišť. Tak začal můj nový život.
Transplantace v Praze v Ústavu hematologie a krevní transfuze se povedla. Důchod invalidní se přelil ve starobní. Čas přinesl zcela jiné priority, než vztekat se nad nešvary doby. Opustil jsem byt v Praze, který jsem nemohl vydržovat za horentní, stále se zvyšující, nájem. Odstěhoval jsem se na venkov. Do vesničky střediskové, kde jsem mohl přízní osudu zakoupit malé rozpadlé hospodářství se stodolou plnou staré slámy, zbytky zpuchřelého žebřiňáku, prasečím chlívkem, hnojištěm a dřevěnou kadibudkou. Pustil jsem se do nejnutnějších záchranných prací. Nejdřív elekroinstalace. Pak rozvod vody, čistička odpadu a maraton dalších prací. Každý den 8 a více hodin kolečko a lopata – doporučená (ale spíš nutná) rekonvalescence po téměř dvou letech chemoterpií a autologní transplantaci. Kontaktem s okolním řemeslným obyvatelstvem chytám „rozumy“. V tomto svém novém životě a jiném světě jsem zde po deseti letech stále přicestovalý měšťák, který nic neví a nic neumí.
Sleduji zdejší poměry. Zemědělské družstvo se rozpadlo. Pozemky zpátky k soukromému hospodaření si nikdo nevzal. Vznikla akciová zemědělská společnost a zbyly rozvaliny zemědělských staveb. Kdysi hojně kritizovaná devastace půd za socialismu je ve srovnání se současným způsobem hospodaření na půdě naprostým čajíčkem. Společnost obhospodařuje cca 2 tis. ha zemědělské půdy. Na každý hektar inkasuje ročně cca 8 tis. Kč plošných nenávratných dotací. 16 melounů každý rok. Bývalý ministr Lux by jen zíral! Zanikly všechny přidružené výroby a všechna s tím spojená pracovní místa.
V místní komunitě mezi obyvatelstvem se obchoduje a hospodaří v hotovosti na dřevo, bez papírů a DPH. Veškeré myslitelné práce a služby např. autoopravy, obchod s auty, pokrývači, tesařina, klempířina, zedničina, truhlářství, instalce voda, kanalizace, čističky odpadu, elektro, kamnářství, kominictví, holičství, kadeřnictví atd., atd. všechno je přizpůsobeno neviditelné ruce trhu – platba čistá ruka.
Boj o přežití a schopnost odkoukat a vnímat zlodějsko-zločinecké manévry státní politické sebranky a megaloupežnické čachry na makroúrovni se kauzálně přelily do lokálních poměrů. Schopní řemeslníci se registrují jako OSVČ a pak provozují švarcsystém u větších firem. Souběžně na černo melouchaří. Značná část však již živnosťáky zahodila. Jsou na „pracáku“ a dělají příležitostné „kšefty“ opět jen čistá ruka, nebo na černo pomáhají u těch, kteří ještě „mají papíry“.
A protože tady každý každého zná, a jsou zde značně propojené příbuzenské vztahy, skrytě kvetou zajímavé poměry k úředníkům na pracáku, finančáku, v pojišťovnách, na sociálce, u policie a nakonec i u soudu. Tak jde zdejší život. Žádné elektronické pokladny a EET to nezmění i kdyby se bagrofert postavil na hlavu. Takzvaný „lid“ se, jako vždy a ve všech dobách, ohnul, prohnul a přizpůsobil! V širokém okolí se nejbohatším „podnikatelem“ stal instalatér, který v roce 90 začal na černo dovážet vraky aut z Itálie a Německa.
Ve svém novém životě při opravách polorozpadlých zdí zblízka vidím a poznávám práci zedníků, tesařů, pokrývačů, obkladačů, kamnářů, kominíků, instalatérů, elektrikářů. Vidím fortel řemeslné práce. Vidím přetrvávající odolnost a schopnost používat příslovečný „selský rozum“ v boji o přežití v současném světě. Lidem v okolí je jedno, co dělá Putin, islámský stát, bagrofert nebo spejblbotka. Na pseudopolitické žvásty není čas. Musí přežít, využít všech způsobů k zajištění existence svých rodin.
Tak běží zdejší život. Světy a sféry velké politiky, ukrajinská válka, řecký dluh, migrantský průval, hniloba EU i taškařice českých politických řiťolezců jsou zde, navzdory přívalům mediálního fekalismu a průniku internetu, vzdáleny světelné roky. Hospody zanikly. U krámku provozovaném Vietnamcem pravidelně do pozdního večera postává hrozen mladých nezaměstnaných povalečů a alkoholiků. Do noci řvou a čůrají kde je zrovna napadne. Svoboda projevu.
Z dávných dob zde stojí starý kulturák, který kdysi svépomocně postavila stavební parta bývalého JZD. Odehrávají se v něm všechny merendy, oslavy, bály, tancovačky. Děti ze školy sem chodí cvičit přes den. Večer ženské na aerobik a jednou za týden se hraje volejbal. Objekt udržuje obecní úřad. Všeobecně se uznává, kdyby nebyl starý kulturák, chcíp by tady pes. Jsou zde spolkové akce myslivců, včelařů, hasičů, sokolů event. naučné přednášky a dokonce několikrát do roka divadelní představení ochotníků z blízkých vsí. Zdejší „kultura“ kvete bez dotací, mediálního humbuku a kolotoče statisícových prebend. Přestárlí důchodci ještě občas vzpomenou na letitou tradici místní dechové kapely.
Během několika let se mi podařilo učinit své zříceniny trvale obyvatelné. Chodíme s několika přáteli muzikanty do ještě nezaniklých hospod v okolních vsích. Hrajeme všehochuť lidovek, zlidovělých trampíren, Osvobozeného divadla, starého Semaforu, Greenhorns, Rangers. Vzpomínky z mládí. Zpíváme a štamgasti všech generací zpívají s námi. Česky. Nevím, jak moc je trápí skutečnost, že už jsme zase guberniální kolonií. Praha zde byla asi vždycky stejně daleko jako Vídeň, Moskva nebo Brusel.
Naše, často diskutované a podceňované, zdravotnictví mi zachraňuje život. Před dvěma roky se rakovina vrátila. Noční můra. Další dva roky chemo a pak druhá autologní transplantace – poslední pokus. Ve finále měsíc na transplantační jednotce. Návrat v mrtvolném stavu. Nové pokusy o návrat do života. Znovu krůček po krůčku. Nejdřív se zkusit postavit. Pak přejít pokoj. Znovu se naučit jíst a neobrátit se při tom naruby. Obejít blok baráku. Sednout na kolo a ujet aspoň kousek. A pak znova naložit kolečko s pískem. Namíchat maltu a dozdít ze starých cihel kus rozpadlé zdi z hliněných vepřů. Jaká radost.
Už dávno jsem vyhodil televizi. Půl roku jsem si dopisoval se šéfem oddělení pro vybírání koncesionářských poplatků. Medium jedné propagandy se zvrhlo ve veřejnoprávní stoku jiné propagandy. Proud lží, idiotských reklam a stupidit s naordinovným smíchem. A na co má veřejnost právo? Být zticha a platit koncesionářské poplatky. Na bandy prodejných řiťolezeckých parazitů. Dospěl jsem k názoru, že naprosto žádná mediální produkce není takzvaně objektivní. Každá rádoby „objektivita“ zjevně nebo skrytě vychází z vnitřních motivů autorů a jejich názorů, ovládaných ve většině případů exhibicionismem, chamtivostí a devotním řiťolezectvím.
Podle mého názoru to platí v nejelementárnějším okruhu lidského bytí stejně, jako na vrcholcích poznávání mikrokosmu a makrokosmu. Přebíjená a přetahovaná argumentace o složitosti oka, vzniku DNA, konce nebo nekonce vesmíru je drtivé většině populace šumafuk. Podstatné je, že v určitém socio a geo prostoru naší planety, platí, přes mnohé letité handrkování, shoda na tom, že by se lidé neměli zabíjet pro svou víru, nebo víru v nevíru. Že by se lidé neměli vzájemně nenávidět, označovat se za podřadnou vrstvu, třídu, nebo rasu pro jiný (ideologický, věroučný) názor.
Tato lidskoprávní tolerance vzešla z krvavé historie válek. Je založená na materiálně technické vyspělosti, míře konzumní nasycenosti, existenční pohodlnosti a míře sociálního zabezpečení. Veškerá pozitiva takto dosaženého stavu jsou však znova a zase (pokolikáté v historii ?) znegována a přebita bezohlednou chamtivostí, skrytou pod vlajkami novodobých křižáckých tažení. Vybuzenou ozvěnou je návrat tsunami středověké víry, hlásající řezání hlav, sekání rukou kamenování žen a zabíjení bezvěrců. Přichází zejména z míst, kam jsme spolu s našimi současnými spojenci poslali naše žoldáky páchat dobro naší lidskoprávní civilizace.
Nevěřím, že můj život a osud, stejně jako běh okolního světa, řídí vševědoucí, vševidoucí, všudepřítomný, nepoznatelný a nedokazatelný duch, zloduch nebo jiná neznámá síla. Nevěřím na jakoukoliv univerzální víru, ideologii, jedinou spravedlnost a cestu ke štěstí. Nevěřím pokrytecké lžimorálce džungle okolního světa a hlásným troubám parazitů vládnoucích zločinců.
Věřím ve schopnost člověka a lidského ducha, věřit a hodnotit poznané životní zkušenosti a změnit svůj názor vlivem nového poznání. Věřím, že každý člověk má v rámci svých životních zkušeností právo v něco věřit a v něco nevěřit, něco chtít a něco nechtít. Učinit si vlastní názor a podle něj řídit svůj život. K tomu všemu se nemusí veřejně identifikovat jako příslušník jakýchkoliv stran nebo chodit mávat na náměstí s vlajkami, transparenty a šibenicemi, nebo vystavovat někomu karty.
Nevím kdy a jak se začne smrákat nad mým osudem. S největší pravděpodobností to nebude pod přívalem agresivních migrantů, nebo v důsledku náhlého kolapsu euroatlantické říše „lidských práv“. Nejspíš to bude na nemocniční posteli s napíchanými hadičkami kapaček, které už budou stejně na enóno. Pokusím se odcházet smířen se svým prožitým životem jako životem bez válečných útrap, s myšlenkami na to, co bylo krásné ve všech dobách mého života.
Zatím se mám, jako prase v žitě ! Žiju ! Ještě stále žiju ! Mám co jíst, mám čím topit, teče voda, proudí elektřina, na dveře netlučou exekutoři. Každý den děkuji za nové ráno. Nevím a nedokážu posoudit, jak současné mladé generace dokážou zhodnotit svou současnou nesnesitelnou lehkost bytí. Vím, že generace mých předků si svou existenci musely tvrdě vydřít a dokázaly si vážit hodnot, které mladí současníci neumí ani pojmenovat ani pochopit. Můj otec prožil období dvou světových válek. Tu druhou šest let v německé káznici. Moji synové jsou zdraví v kvalifikovaném zaměstnání. Cestují po světě. Mé hořké zoufalství nad tragedií českého státu a vládnoucím gangsterismem nechápou. Zdá se, jakoby existenci zločineckého rozvratu společnosti vůbec nevnímali, nebo ji ignorantsky berou jako normální (nebo snad nutnou?) součást své dosavadní konzumní computerové existence.
To je ten nový krásný svět ? Každá doba měla a má své masy otroků. Nejdříve skutečných, pak feudálních, pak proletářských a nyní digitálních. Konzumují svůj život v diktátu svých ovladačů. Světy pánů Orwela a Huxleye jsou na dohled. Za vraty mých zřícenin zuří džungle pokrytectví přežraného světa, který se zalyká zvratky a výkaly své lidskoprávnosti a humanity z konzumní přecpanosti adrenalinovými excesy. Do mého života a do mého pokoje však už smí vstoupit jenom když mu to dovolím prostřednictvím okna stříbrné obrazovky mého notebooku. A je mi mnohdy k smíchu, jindy k pláči a často k bezmocnému vzteku. Už zase brzy přijde jaro. Koncem února už budu zase druhým rokem v remisi. Půjdu přiložit do kamen. Těším se, že zase budu jezdit s kolečkem. A pak si půjdu zazpívat staré odrhovačky s klukama do hospody.
Toho večera se roj helikoptér, který bzučel nad Hog’s Backem, podobal černému mraku, dlouhému deset kilometrů. Popis orgie souladu z minulé noci přinesly všechny noviny. „Divochu!“ volali první příchozí, jakmile přistáli se svou helikoptérou. „Pane Divochu!“. Žádná odpověď. Dveře do majáku byly pootevřeny. Strčili do nich a vstoupili do šera za zavřenými okenicemi. Klenutým průchodem na druhé straně místnosti mohli vidět první stupně schodiště, které vedlo do vyšších poschodí. Přesně pod vrcholkem oblouku se klátil pár nohou. „Pane Divochu!“ Pomalu, velmi pomalu, jako dvě nepospíchající střelky kompasu se nohy otáčely vpravo; na sever, severovýchod, východ, jihovýchod, jih,jihozápad; potom se zastavily a po několika vteřinách se otáčely znovu, vlevo, bez jakéhokoliv spěchu. Na jihozápad, jih, jihovýchod, východ . . . Aldous Leonard Huxley (1894 – 1963): Brave New World (1932)