Ilona Švihlíková14. 8. 2015 A2larm
Pokud jsou daně nevyvážené, můžou zatížit ty nejchudší. To má velmi negativní politické důsledky.
Co mají co společného daně s demokracií? Den daňové svobody je oblíbené téma českých médií, která vždy neopomenou s pompou zdůraznit, že je to den, kdy už „vyděláváme na sebe“ (jako kdyby stát neměl být náš a plnit naše potřeby a přání). Anebo se otevírá libertariánská truhla, v níž leží úvahy o dobrovolných příspěvcích místo povinných?
Pravý kapitalismus: neplatit daně
Daně jsou významným demokratickým prvkem, pokud ovšem nejsou vyhrazeny jen pro jednu skupinu obyvatelstva. Dokonce i pojem „tax-state“ se v politologii odlišuje od tzv. rentiérského státu. Ten totiž své občany tak nějak „nepotřebuje“. Renta, velmi často ropná, zajišťuje pohodlný život elitě, která si pak snadno zaplatí represivní složky pro udržení pořádku. Závislost vlády na daňových příjmech tedy může významným způsobem ovlivňovat míru reprezentativnosti vlády. Koneckonců, vzpomeňme si na heslo americké revoluce „no taxation without representation“. Český rodák Joseph Schumpeter měl pravdu, když tvrdil, že právě fiskální dějiny lidstva jsou základní součástí jeho historie.
Současné daňové trendy ale nejsou zrovna příznivé. Podíváme-li se na dlouhodobé tendence, které nám může za EU poskytnout Eurostat (taxation trends), uvidíme klesající sazbu daní z příjmů korporací, a naopak nárůst DPH. Právě DPH je prototypem tzv. degresivní daně, neboť více dopadá na chudší skupiny obyvatelstva. Právě chudí totiž méně spoří a vzhledem k jejich příjmům hraje spotřeba větší rolí než u bohatých. Platí také, že čím je země méně vyspělá a má méně kvalitní výběr daní (a celkově finanční správu), tím více se uchyluje k tomu, stanovovat jednotnou sazbu DPH a vůbec na inkaso této daně hodně spoléhat.
Trend, který se nevyhnul ani Česku, naopak byl předchozími vládami ještě posilován, vede ke koncentraci na daně, jejichž výběr je snadnější, a ignorování těch, které se v současné globalizované ekonomice vybírají obtížněji. To se týká zejména bohatých jednotlivců a jejich kreativního „odklánění“ daní, při němž jim rády asistují finanční instituce. Stačí vzpomenout na ne tak dávný skandál švýcarské pobočky banky HSBC.
I v podnikovém žargonu se navíc usídlil pojem „daňová optimalizace“, který má u nadnárodních korporací obvykle podobu vnitrofiremních cen. Kde jsou ty doby, kdy se firmy chlubily tím, že najímají nové zaměstnance a platí daně! Jasným hitem dneška je kontinuální „zeštíhlování“ a neplacení pokud možno žádných daní. A opět stačí vzpomenout na firmu Google, jejíž britský šéf přiznal, jak je pyšný na to, že v Británii neplatí žádné daně, a nazval to tím „pravým kapitalismem“. A to už ani nerozebíráme daňové ráje – země, případně menší území, které se do mezinárodní dělby práce zapojují tímto parazitickým způsobem a pohánějí daňové závody ke dnu.
Zdanění spekulativního kapitálu
V tomto ohledu dělá skvělou práce například organizace Tax justice network, která nejenže upozorňuje na možnosti, jež korporace a bohatí jednotlivci využívají, chtějí-li se vyhnout zdanění, ale také navrhuje praktická opatření, jak tomu zabránit. Dnes žijeme ve světě, kdy je nesmírně jednoduché dohodnout mezi řadou zemí snížení sociálních standardů pod heslem „flexibilizace práce“. Nicméně dohodnout společný postup a standardy (třeba alespoň nepodporovat daňovou konkurenci v rámci EU) je jaksi obtížnější. Určitou cestu ukazuje britské hnutí UK Uncut, které nejen že medializuje neplatiče daní, ale dokonce se nebojí uchýlit ke společenskému bojkotu. Kéž bychom něco podobného měli u nás v Česku… Nicméně je potřeba uznat, že také OECD v tomto ohledu pokročila.
V příštích dílech tohoto seriálu se ještě podíváme na veřejný sektor a jeho fungování, ale už teď je jasné, že oslabená příjmová základna přispívá k chronickým deficitům většiny vyspělých zemí. A dluh, včetně veřejného, patří k nejsilnějším mocenským nástrojům, chceme-li někoho ovládat.
To jsme ovšem pořád u reformistických řešení, což píšu bez ironie s tím, že to jsou samozřejmě důležité kroky. Jenže globální ekonomika nestojí na místě. Nahrazování lidské pracovní síly kapitálem rapidně pokračuje (a kvantitativní uvolňování, tak oblíbené u většiny vyspělých zemí, tento trend dále posiluje). Je v tomto ohledu moudré nadále zdaňovat práci? Nebylo by lepší zdaňovat faktor, který má rozhodně navrch, což je v tuto chvíli finanční kapitál? Jenže jak to udělat, když tu vždy budou existovat země jako třeba Velká Británie, jejíž představitelé jsou spjati s tzv. finančním průmyslem? Narážíme zde, jako u řady ekonomických otázek, nikoli na problém ekonomické racionality, ale – jak to už v reálu bývá – na zájmy mocných, které jsou vydávány za dobro pro všechny.
Vzpomeňme v této souvislosti také na Thomase Pikettyho, který ve svém bestselleru Kapitál v 21. století navrhuje progresivní dědickou daň, která by měla být důležitým opatřením proti rostoucí nerovnosti. Do této kategorie patří jistě i úvahy o zdanění spekulativního kapitálu. Problém je, že když něco zdaňuji, tak na tom zároveň závisím. Pokud nebude následná redistribuce těchto daňových příjmů úspěšná (tím myslím, že vznik nových nekapitalistických struktur), pak může vzniknout paradoxní situace – sílící závislost na spekulativním kapitálu. Proto by stálo za úvahu tyto zdroje – pokud by se je podařilo kolektivním úsilím získat – použít spíše na prvotní akumulaci, tedy na zajištění přechodu k novému ekonomickému systému, než na nich dlouhodobě záviset. Stát i daně bude totiž nutné v následujícím období změnit. Kupříkladu Miroslav Tejkl píše o možnosti, že právě daně by se mohly stát v novém systému hlavním společenským přebytkem. Tato úvaha je ovšem spojená s tím, že soukromé vlastnictví už nebude dominantní. A když už jsem u těch klíčových znaků kapitalismu, už dnes nám některé analýzy ukazují hlavní negativní trend dneška: oslabování zisku ve prospěch renty.
Autorka je ekonomka.