Tereza Spencerová 14. 8. 2015 Literární noviny
Ankara si na ochranu zájmů svých (a tím fakticky i zájmů svých chráněnců z Islámského státu) ve Washingtonu najala lobbyistickou firmu, která mimo jiné pracuje například na prezidentských kampaních Hillary Clintonové nebo Jeba Bushe…
Jednání o velké koalici v Turecku podle očekávání skončila krachem, což otevírá cestu k předčasným volbám. Prezident Recep Erdogan se tak posunul zase o další krok ve svém plánu na opětovné získáníneomezené moci v zemi. Už po nedávných „nevítězných“ volbách zkritizoval svého premiéra Ahmeta Davutoglua za to, že chtěl utvořit vládní koalici s tradiční opoziční Republikánskou lidovou stranou, zatímco Erdogan dával přednost předčasným volbám, údajně listopadovým. Jeho kalkul je na pohled prostý: Válka proti Straně kurdských pracujících (PKK) i její syrské odnoži YPG může zcela utlumit hlasy umírněných kurdských stran, které Erdogana připravily o mocenský monopol, vyvolat vlnu politicky motivovaného násilí, což může ve finále zesílit volání Turků po bezpečnosti a „silné ruce“, a to vše pak v opakovaném hlasování může způsobit, že se prokurdská Lidová demokratická strana (HDP) dostane pod tlak a svých 13 procent nemusí zopakovat … (Mimochodem, v očekávání návratu autoritářské Erdoganovy moci už ze země uprchli dva prokurátoři, kteří se podíleli na vyšetřování předloňského korupčního skandálu v nejvyšších vládních kruzích.)
Turecké letectvo mezitím pokračuje v útocích na jihovýchodě země, přičemž státní média tvrdí, že zabito bylo – na tureckém území i v „iráckém“ Kurdistánu -- už nejméně 390 příslušníků PKK. Bez ohledu na mezinárodní výzvy k obnovení příměří mezi Ankarou a PKK Erdogan trvá na tom, že „neúnavná válka“ bude pokračovat až do chvíle, kdy v Turecku nezbude jediný „kurdský terorista“ – a prosté odzbrojení kurdských rebelů už mu prý stačit nebude.
Je příznačné, že zatímco Washington k turecké válce proti Kurdům, která ze všeho nejvíc posiluje Islámský stát, více méně mlčí, americkou generalitu „zlobí“ nálety v „iráckém“ Kurdistánu, protože se tím jen zvyšuje riziko, že budou USA za a) vtaženy do dalšího regionálního konfliktu na Blízkém východě, a za b) že turecká letadla (jistě jen omylem) zasáhnou americké jednotky v oblasti. USA totiž v Kurdistánu na několika základnách cvičí kurdské pešmergy, odmítají Turecku prozradit jejich přesnou polohu a místo toho uvádějí jen obecné oblasti, které by neměly být bombardovány. Turecko vzpurně reaguje tím, že své nálety Američanům hlásí jen 10 minut dopředu, čímž se drasticky zkracuje čas, během něhož se mohou američtí vojáci případně schovat. Ankara ale zároveň upozorňuje, že při výběru cílů v Kurdistánu postupuje mimořádně opatrně a popírá veškeré zprávy o civilních obětech svých náletů. Americká strana zase dopředu „poraženecky“ počítá s tím, že pokud turecké stíhačky zabijí americké vojáky, bude Ankara „vinu připisovat nám“.
Bílý dům se zatím proti turecké válce s Kurdy neodvažuje otevřeně vystoupit, a tak kurdští pešmergovémarně čekají na rozkaz ke koordinovaným útokům proti Daeši. Vláda „iráckého“ Kurdistánu, která je pod přímým vlivem Washingtonu, místo toho vyzývá bojovníky PKK, aby ve jménu omezení civilních obětí, odešli z Kurdistánu, a USA namísto boje proti IS svému klíčovému spojenci v NATO hází alespoň „mediální“ klacky pod nohy: tvrdí například, že stále neexistuje dohoda o vytvoření snad tisíckrát omílaného „nárazníkového“ pásma na severu Sýrie, byť například syrská frančíza Al Kajdy, Fronta al Nusrá, se už z předpokládané zóny tureckých a amerických útoků v Sýrii sama a dopředu stáhla (a svádí boje s Daešem o zásobovací linie přes turecké hranice).
Vazby na Daeš
V aktuálních tištěných Literárkách k turecké roli v už rok trvající americké válce proti Islámskému státu připomínám, že Spojené státy se v uplynulých týdnech pokusily změnit tureckou orientaci z Kurdů na Daeš přímým vydíráním – podle The Guardian mají americké tajné služby v rukou „nepopiratelné“ dokumenty a flash disky, které mohou v plném rozsahu odhalit míru aliance mezi Ankarou a IS. Byly objeveny po loňském náletu na dům „ministra financí“ Islámského státu Abú Sajjáfa, který mimo jiné řídil i ropné obchody IS v Sýrii. Jen prodejem ukradené syrské ropy do Turecka si Islámský stát loni mohl přijít až na čtyři miliony dolarů denně, byť konzervativnější odhady mluví o 10 milionech dolarů měsíčně.
Černé ropné kšefty, stejně jako dodávky zbraní, výbušnin, potravin nebo historických památek ukradených v Sýrii, jsou už delší dobu „veřejným tajemstvím“, nicméně Spojené státy nalezené dokumenty k nátlaku na Ankaru použily až nyní. Mimoděk tak odhalily i reálné poměry uvnitř NATO – někteří členové aliance aktivně podporují mezinárodní terorismus, zatímco další o tom všem vědí do posledního detailu, ale mlčí a nechávají si trumfy k příhodnému vydírání. A k tomu NATO jako celek posvětí Turecku „válku proti IS“, byť nemůže nevědět, že hlavním terčem budou Kurdové…
Ankara sice oficiálně zpřísnila ostrahu hranic se Sýrií už loni, ale to už měl Islámský stát v celé oblasti od turecké armády v regionu zcela volnou ruku, přičemž na severu Sýrie začal používat tureckou liru coby svou měnu. „Velitelé nám řekli, ať se ničeho nebojíme, protože s Turky spolupracujeme ve všem,“ popsal loni pro Newsweek jeden z bývalých bojovníků IS. „Islámský stát považuje tureckou armádu za svého spojence, obzvlášť když dojde na útoky proti Kurdům v Sýrii.“
Proklamovaný obrat turecké politiky, která by se nově měla zaměřovat i na boj proti IS, přitom s sebou nese četné problémy, protože Islámský stát si během let vzájemné spolupráce vybudovat na tureckém území pevné pozice. „Čím déle vše trvalo, tím složitější pro Turky bude proti IS zasáhnout, protože riskují odvetnou akci,“ vysvětlil pro Business Insider americký protiteroristický expert Jonathan Schanzer. „Už se utvořila až příliš početná skupina lidí, kteří investovali do extremismu v Turecku. Jakmile se jim bude chtít někdo postavit, je otázkou, zda ozbrojenci, jejich sponzoři a další, kdo na válce vydělávají, budou takový obrat tolerovat.“ Nebo jinými slovy: „Turecko je v pasti – vytvořilo si své vlastní monstrum a teď neví, co s ním,“ citoval Wall Street Journal nejmenovaného západního diplomata.
Poté, co Daeš 20.července zmasakroval 32 mladých tureckých levicových aktivistů, kteří chtěli v kurdském Kobání pomáhat při rekonstrukci mateřské školky a dětské kliniky, vyšly do ulic tureckých měst stovky tisíc demonstrantů skandujících hesla typu „Vražedný IS, Erdogan jeho kolaborant“. Ankara tak volky nevolky a pod nátlakem USA začala formálně střílet i směrem k pozicím IS. „To ale není žádná zásadní proměna jejich myšlení,“ uvedl The Guardian názor západního diplomata v Ankaře. „Je to vlastně jen reakce na konfrontaci s Američany a jinými.“
Potud výřez z tištěných Literárek. Nové informace nasvědčují tomu, že zatímco Ankara s posvěcením NATOúdajně bojuje proti Daeši, turecká tajná služba loni eskortovala do Sýrie nejméně šest desítek lidí, kteří se chtěli přidat k Daeši. Paradoxní je, že většinou to byli lidé, kteří už byli v Turecku vězněni v souvislosti s teroristickými aktivitami. Při jejich přechodu hranice byly vypnuty bezpečnostní kamery a pohraničníci byli posláni pryč. Německý Bundeswehr k tomu nyní mimochodem potvrzuje, že Daeš v Iráku nasazuje proti Kurdům chemické zbraně a ke stejnému závěru dospěly i USA. Ještě, že yperit používá jen Daeš, kdyby se toho odvážil třeba Asad, byl by hned oheň na střeše…
Bude asi příznačné, že si Turecko na ochranu zájmů svých a tím i zájmů svých chráněnců – aktuálně by se daly definovat třeba jako „bombardování sil bojujících proti Daeši“ -- ve Washingtonu najalo lobbyistickou firmu, která mimo jiné pracuje například na prezidentských kampaních Hillary Clintonové nebo Jeba Bushe…
PS. Pokračující hrůzovláda Islámského státu v některých oblastech Iráku a Sýrie mezitím dál – fakticky s podporou členského státu NATO a za „nezájmu“ ostatních členů aliance -- žene do Evropy vlny uprchlíků a nutí starý kontinent odhazovat své humanistické ideály.
PPS. Zajímavá je samozřejmě otázka, čím vším může přetrvávající turecká podpora Daeši skončit, samozřejmě kromě poměrně logického sjednocování dosud roztříštěných etnických či náboženských regionálních ozbrojených skupin a hnutí. Objevují se totiž první komentáře, podle nichž může být konečným vítězem Írán, který už beztak mocensky vytlačil Západ z Iráku, o Sýrii nemluvě. Pokud by se mu nyní podařilo sblížit se nejen se "svými" Kurdy, ale především s PKK, a situace je k tomu ideální, tak… ale o tom až někdy příště.