20.1. 2016 První zprávySkoro týden jsme čekali, zda náhodou někteří britští nebo nizozemští politici nezorganizují smuteční průvod a nevyrazí někam s nápisy Ik ben... nebo I am Sarina. Mohli by tím demonstrovat svůj odpor k multikulturnímu terorismu a útoku v javánské Jakartě.
Také by dali najevo, že dnes odsuzují zavraždění desítek, či stovek tisíců Indonésanů na Jávě, Sumatře a na Malajském poloostrově během svých koloniálních výbojům v době, kdy tamější „domorodce“ přesvědčovali o „evropských hodnotách“, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Zdeněk Zbořil.
Nestalo se tak a soucit to nevzbudilo ani v dnes soucitném Německu, které mohlo vyzvat potenciální oběti podobných činů, aby navštívili některou ze zemí EU, případně se do ní přistěhovali. Nenechme se zmást tím, že tentokrát byla celá „teroristická akce“ velmi zvláštní a podivná. Ačkoli média na celém světě nejprve reagovala hekticky, ukázalo se velmi brzy, že obětí je ve srovnání s jinými místy ve světě málo, celkem sedm, a z nich ještě pět byli zastřelení teroristé. Celá akce protiteroristické jednotky trvala asi patnáct minut a ačkoli byly dvě desítky raněných, už se nám zatajilo, kolik jich bylo v ohrožení života nebo kolik jich svým zraněním podlehlo. Dokonce se zdá, že s rostoucí vzdáleností od evropských velkoměst se hodnota lidského života snižuje a mrtví nebo zranění v Jakartě jsou jiní mrtví než v Paříži.
Nastalé mediální ticho však přesto stojí za zamyšlení nad tím, k čemu v Jakartě ve skutečnosti došlo. Pokud jsou informace z indonéských zdrojů pravdivé, pak se ukázalo, že bránit se teroristům je možné, a že se nemusí scházet ustarané mnohohlavé summity, aby bylo možné mobilizovat policejní a armádní jednotky a jejich tajné služby ve prospěch občanů dnes téměř patnáctimilionového hlavního města Indonéské republiky.
Nejen na Jávě, ale i na Bali, severní Sumatře a v některých oblastech Sulawesi mají své velmi specifické zkušenosti s teroristickými aktivitami, které byly průvodními jevy povstání, revolucí, pronásledování komunistů, separatistických hnutí, etnických a náboženstvím inspirovaných konfliktů, stejně jako importovaného terorismu, jehož oběťmi byli Australané, Američané a Evropané v místech nejčastěji navštěvovaných turisty.
Na přelomu 20. a 21.století bylo evidováno v Indonésii přes 200 obětí teroristických akcí, ke kterým se hlásila ilegální organizace Džemah Islamijah (Islámské společenství). Za útoky na křesťanské kostely a organizování následujících střetů mezi muslimy a křesťany byl v roce 2000 odsouzen Abu Bakr ad Basyir. O tři roky později byl v Thajsku zatčen Nuryaman Ryudian Isamuddin Hambali, považovaný za významného představitele al-Káidy v celé jihovýchodní Asii. Tehdy bylo pochytáno asi sto bojovníků Islámského státu (Negara Islam), kteří se pohybovali na území Thajska, Filipín, Malajsie, Singapuru a Indonésie. O tom, kdo tuto síť financoval toho dosud ještě mnoho nevíme, ale domníváme se, že finanční podpora přicházela nikoli z těchto zemí, ale zdaleka.
Náš nezájem o tyto oblasti je dán také tím, že si myslíme, že zde nejsou důsledně hájena lidská práva v té interpretaci, kterou my v Evropě považujeme za jedinou možnou a univerzální. Naopak v jihovýchodní Asii narozdíl od nás si myslí, že je třeba dbát „asijských hodnot“. Ve všech zemích jihovýchodní Asie existují obce muslimů, které jsou různě početné a mají často konfliktní vztahy ke státnímu zřízení. Z Filipín se utíká do Íránu, z Thajska do Indonésie nebo za prací do zemí Perského zálivu, v Singapuru patří muslimové ke střední pokojné třídě a v Malajsii jsou významnou součástí společnosti a státních struktur. V Indonésii jich je dnes z 230 milionů obyvatel ne méně než 200 milionů.
Zbořil: Jsme spoluvládci pěti moří, uvědomuje si to vůbec někdo?
Pokud si myslíme, jako kdysi u nás profesor Felix Tauer, že pro šíření islámu byla v celých jeho dějinách důležitá sociální povaha dané společnosti, pak je Indonésie příkladem, jak byl islám využíván a někdy zneužíván k politickým a ekonomickým cílům. Hned na začátku vzniku prvních politických stran na území Nizozemské východní Indie to byla organizace Sarekat Dagang Islam (Svaz obchodníků muslimů), jejímž politickým programem byla ekonomická a politická emancipace v rámci koloniálního impéria. Ta se záhy přejmenovala na Sarekat Islam a byla po celé 20.století konkurencí Indonéské národní straně. Postupně se měnila v další islámské politické strany nebo hnutí, které měly ve svém programu politické a vzdělávací úkoly.
Za druhé světové války jedna z těchto nástupnických stran (Masyumi) chtěla dokonce koketovat s přízní japonských okupantů, ale byla odmítnuta, a to ji legitimizovalo po roce 1945 ke spojenectví s Národní stranou. Prezidentem byl nacionalista Sukarno, vice-prezidentem muslim Mohammad Hatta. Mezi muslimskými stranami a organizacemi, tradičně antikomunistickými, bylo také mnoho těch, kteří se v letech 1965-1966 připojily k brutální likvidaci KS Indonésie.
Princip spolupráce muslimů a nacionalistů, který je od roku 1945 až do současnosti ústavním principem, byl propagován také během dlouholetého panováni generála Suharta (32 let), který byl někdy kritizován za nedodržování lidských práv, ale i on absolvoval tradiční kolečko všech autoritativních neevropských politiků – Bílý dům, Vatikán, Buckinghamský palác. On sám přijímal vznešené návštěvy v prezidentském paláci v Jakartě a jednou z nich byl i Henry Alfred Kissinger, který se podílel na vzestupu i pádu generála a prezidenta.
Jakartský incident, jakkoli je v Evropě podceňovaný, ale ukázal dvě věci. Terorismu lze čelit a daní za to je odložení idealistického uplatňování lidských práv na neurčito. Tou druhou je důkaz, že i zdánlivě malá teroristická akce může být součástí většího plánu destabilizace nebo dokonce rozvrácení státu se zavedenými zvyklostmi vládnutí. To, že současný indonéský prezident Joko Widodo označil, podle nám dostupných zpráv, akci za amatérskou a provedenou, nebo snad i organizovanou adolescenty, by nás nemělo mýlit. Může to být také pokus zjistit, zda je v megapoli Jakarta podobná akce proveditelná, jak jsou funkční policie a armáda státu a zda vadí nebo nevadí obyvatelům nějakého města nebo regionu vzdát se ve prospěch své bezpečnosti části svých práv a svobod..
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch. -Zdeněk Zbořil)