Konec legrace

Pavel Letko
1. 2. 2016  E-republika

Naše společnost již zcela nepokrytě dává na srozuměnou, že tahle země opravdu není pro starý. Jestliže někdo trpí nebo umírá, ať s námi nepočítá. My ho nepotřebujeme.

Rád bych naše čtenáře seznámil se smutnými fakty. Navzdory tomu, že máme v obchodech toaletní papír a banány, některým z nás se nežije úplně dobře. Seznámím vás s minipříběhy z mého okolí.

Příběh první

Jedna moje známá onemocněla před několika lety rakovinou. Přes martyrium léčby to nevypadalo dobře a paní Květě byl přiznán invalidní důchod 3. stupně. Jak už to u této nemoci bývá jako na houpačce, chvíli se zdálo, že se zdravotní stav zlepšil, stupeň invalidity byl snížen na stupeň 2. V té době však nastala recidiva, napadeny byly další orgány. Paní Květa si podala žádost o zvýšení stupně na původní hodnotu. Místo zvýšení jí však příslušná komise sdělila, že když si tedy stěžovala, že jí naopak bude stupeň snížen na stupeň první, nejlehčí.

Takové příběhy samozřejmě každého zasáhnou, přesto je třeba k nim přistupovat opatrně a nedělat z jednoho selhání systému nějakou obecnou obžalobu poměrů či společnosti. Podíval jsem se tedy na příslušná data u Českého statistického úřadu a dalších institucí. Plyne z nich těžko uvěřitelný fakt. Od roku 2010 do roku 2014 dochází k masivnímu přesunu z 3. stupně invalidity na nižší stupně. Přitom ovšem zároveň klesá průměrná částka vyplaceného důchodu v tomto nejtěžším stupni invalidity. Znamená to tedy, že naše společnost již zcela nepokrytě dává na srozuměnou, že tahle země opravdu není pro starý. Jestliže někdo trpí nebo umírá, ať s námi nepočítá. My ho nepotřebujeme.
Z výše uvedeného grafu vidíme jednak snižující se počet invalidních důchodců a jednak razantní snížení přiznaných důchodů v nejtěžší kategorii. Toto snížení ve třetím a zároveň zvýšení v nejlehčím prvním stupni invalidity plně koresponduje s příběhem paní Květy. Celkový počet invalidních důchodů byl snížen za 4roky ze 450 tisíc v roce 2010 na 415 tisíc v roce 2014.

ZDROJ: Český statistický úřad



Příběh druhý

Kamarád pracuje ve veřejném sektoru, kde bylo několikrát oznámeno zvýšení platů. Plat byl ovšem zvýšen tak, že je v současné době nižší než před „zvýšením“. Jak je to možné? Zvedne se základní plat, a pohyblivá složka se sníží. Jelikož je mu nad 50, nezbývá než mlčet a doufat, že to nějak celé dopadne. Z televize slyší o nebývalé konjunktuře. Proto se právem obává, co s ním bude, až uslyší telku mluvit o krizi. Jak bude splácet hypotéku? Nemluvě o možnosti vážnějšího onemocnění. I když spadá svým příjmem do průměru, již nyní si bere na běžná onemocnění dovolenou, neboť výpadek příjmů si nemůže dovolit.
Z výše uvedeného grafu vyplývá vcelku neuvěřitelný pokles průměrných důchodů v nejtěžší kategorii. Pro další fakta se podívejte ZDE a také a ZDE a ZDE.


Příběh třetí

Nedávno zemřel kolega, který byl krátce před tím propuštěn z práce. Byl již v důchodu, a pracoval vlastně do poslední chvíle. Proč si raději neužíval dříve důchodu? Měl těžce nemocnou manželku, s velkými náklady na léčbu, a tak se doslova obětoval, protože byl sám těžce nemocen. Své nemoci „přecházel“, jen aby jeho manželka mohla žít.
Dle výše uvedených dat celková výše vyplacených invalidních důchodů klesla v měsíčním průměru z 3,6 miliardy v roce 2010 na 3,3 miliardy v roce 2014.


Příběh čtvrtý

Ten je podobný prvnímu. Paní Petře po operaci páteře přes úporné bolesti, omezenou pohyblivost a silné léky nebyl přiznán invalidní důchod a teprve po čase jen toho nejlehčího stupně. Přitom nebyla schopna se do potenciálního zaměstnání sama ani dopravit, natož pracovat. Její obtíže trvaly celé roky. Nebýt podpory nejbližších, asi by skončila pod mostem, neboť by neměla ani na nájem a ani by nebyla schopna se o sebe postarat. Teprve po 5 letech po operaci se její stav zlepšil a dnes může vést plnohodnotný život. Jak je to ale s lidmi, o které se nejbližší nemohou nebo nechtějí v nemoci starat?


 Závěrem

Podobných příběhů bychom jistě společně poskládali celou řadu. Mě by hodně zajímala jedna věc. Kde se berou ti lidé, kteří v komisích přeřazují těžce nemocné mezi lehce nemocné, a kdo jsou ti, kteří snižují invalidní důchody a absolutní výši sociálních dávek? Rokují v Davosu a vymýšlejí úchylné scénáře, kterak budeme pracovat do sta let jako v tomto článku? Nač potřebujeme skvěle placené právníky produkující bezpráví? Kdo jsou ti skuteční šmejdi okrádající důchodce? Opravdu nemůžeme žít bez drog, prostituce, hazardu a bezdomovectví? Nač je nám zvyšující se produktivita, HDP a další skvělé ukazatele a ratingy renomovaných světových agentur? Skutečně potřebujeme svobodná média produkující zábavu pro debily? Jak je možné, že za Husákovy hrůzovlády vycházelo ze škol více lékařů a sester než dnes? Proč je dnes mnohem nebezpečnější chodit po ulici i v centru hlavního města než v dobách temných osmdesátých let? Co je tohle vlastně za svobodu? Jsme si opravdu jisti, že za tu všechnu bídu mohou uprchlíci, islám, Rusové a Putin?


Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 550 Kč
Pokud chcete na provoz webu E-republika přispět, klikněte zde. Děkujeme!


Související články:

• Fašismus je tu! Lidé spěte
• Zapomeň na bližního svého III.
• Chudí vypadají na grafech ještě hůře než ve skutečnosti
• Kdy skončí lichvářské praktiky kolem ubytoven?
• Potravinová banka, protest i pomoc
• Kruťácká pohádka o Sudetech
• Zapomeň na bližního svého
• Moc bezmocných: role a význam Ústavního soudu
• Nesvatá trojice
• Konec otročiny u Drábka