2. 2. 2016
Západ je ve válce, to netvrdím jenom já, ale kupříkladu v listopadu minulého roku řekl prezident Francie v parlamentu své země něco podobného, cituji: „Jsme ve válce“. Konec citace. V mých očích jsme ovšem ve válce, kterou již koncem roku 2001 vyhlásil tehdejší prezident hegemona Západu. Zatímco od onoho Bushova prohlášení veřejnost USA si ve větším či menším rozsahu uvědomuje, že jejich zem je skutečně ve válce, obyvatelstvo Evropy si tuto realitu vůbec nepřipouští.
Je to totiž podivná válka, řekl bych válka nové kvality. Američtí stratégové ji nazývají asymetrickou, ruští odborníci hybridní. Ať je pojmenovávána tak, či onak, je to válka. Oba dva pojmy podle mne odrážejí alespoň část charakteristiky nového typu válčení, jehož další průběh asi teprve rozhodne, jaké konečné pojmenování, teprve později, ona válka obdrží.
Válka, o níž je řeč, byla proklamována jako boj s terorismem. Už to bylo chybou, ba přímo výrazem pýchy tehdejšího globálního hegemona. Podle mého soudu celý akt měl být spíše prohlášen některou respektovanou nadnárodní institucí, nejlépe OSN, či alespoň její Radou bezpečnosti, za globální stíhání teroristů. Pochabá pomstychtivost vládců USA způsobila, že hned na počátku místo teroristů byl napaden suverénní stát a z války s terorismem se vyklubala válka s politickou mocí napadeného suveréna. Následujícím podvodným útokem na další svrchovaný stát, se pak celá ta pochybná válka s terorismem, zvrhla dokonce na zvrácenou, agresí vojenských prostředků realizovanou, diktátorskou metodu „vývozu demokracie“, čili změnu politického režimu v napadené zemi. Hegemon Západu tak jednoznačně odkryl své ledví. Snad si jeho mocní bláhově mysleli, že hrozbu terorismu nejlépe odvrátí tím, že v „rizikových“ zemích jejich vlády vymění za jakési své „pobratimy“.
Vojenská intervence čistě amerických zájmů v Afghánistánu a Iráku se ukázala nejen velice nákladnou, ale v očích světové veřejnosti nepříliš oprávněnou, produkující navíc spekulace o skutečných zájmech hegemona Západu, z něhož se začal klubat jednoznačně mocnář chtivý globální nadvlády, až diktatury. Na tomto místě si troufám tvrdit, že kdyby nebylo popisovaného chování Amerických vůdců v letech 2001 a dalších, nedošlo by k eskalaci mezinárodního napětí do dnešních rozměrů, protože by Rusko dál důvěřivě tíhlo k Západu a Čína by se rovněž tak zásadně na mezinárodním poli nevymezovala a enormně nezbrojila, protože by se nikdo z nich necítil ohrožen nevypočítatelností USA a jejích západních satelitů. Zdůrazňuji proto, že bez války v Afghánistánu a Iráku by nebylo ani současného strachu globální veřejnosti z velké války. Považuji proto veškeré chování vládců USA po září 2001 mimo jiné, leč především, za zločin proti světovému míru.
Podivná válka
Vojenská agrese Západu v Afghánistánu a v Iráku ještě pořád alespoň zdánlivě připomínala dosud obecně známé válčení. Noví mocní v USA se bohužel shlédli v ideách světovládců, dokonce snad prozřetelností pověřených změnit svět k obrazu svému a tak se rozhodli měnit vlády na spřátelené firmy snad na celém glóbu, ale určitě alespoň ve státech, v nichž měli specifické zájmy. Použili k tomu dávno osvědčené metody financování vnitřní opozice, která v každém státě zákonitě existuje, protože platí moudrost, že je vždycky a všude víc mocichtivých, než na moci se podílejících.
Palácové převraty, které USA více jak sto let prostřednictvím CIA organizovaly po celé planetě, ale přece jenom nejvíce v Jižní Americe, se poněkud okoukaly. Jinak řečeno byla to v dnešní informační době příliš zjevná zvůle mocných, nehodná „demokracii“ vyvážejícího mocnáře. Po ruce totiž už byla velice inspirativní metoda, osvědčená nedávno při erozi socialistického, přesněji prosovětského tábora. Tehdy se spíše živelná podpora opozice v zemích Varšavské smlouvy a Rady vzájemné hospodářské pomoci ukázala nečekaně účinnou při vzepjetí odporu veřejnosti. Proto se USA rozhodly použít této metody řízeně, ovšem už ne pod svou vlajkou, leč pod vedením nastrčených „občanských institucí“. Taková metoda má jedinou chybu, nesmí se uspěchat. Tábor socialismu se totiž zhroutil ani ne tak díky podpoře opozice ze Západu, ale jelikož se jeho veřejnosti opravdu dlouhodobě nelíbil. Jestliže se tedy metody podpory opozice považují za jediný důvod ke změně systému dané země, musí to zákonitě poměrně často skončit jako v Libyi, Sýrii, či na Ukrajině, protož tam ve skutečnosti podmínky ke změně ve většině veřejnosti, ještě nedozrály. A tehdy začíná problém. Problém asymetrických či hybridních válek.
Globálnímu hegemonovi se sice podařilo porazit Afghánskou a Iráckou moc, ale nepovedlo se mu nastolit v zemích své „pobratimy“ a především sociální klid. Barevnými revoltami v mnoha dalších zemích se mocní USA sice pokusili do vládnutí dosadit své loutky za pomoci údajného „hněvu lidu“, jenže se to v Sýrii a na Ukrajině poněkud zvrtlo. Chaos v Afghánistánu, Iráku a Libyi, otevřené občanské válčení v Sýrii a na Ukrajině a jen trochu skrývané válčení v Jemenu a v několika zemích Afriky, to je další výsledek pochabé pomsty vůdců USA za „dvojčata“ a následné pýchy obracet svět na svou politickou věrouku. Všechny tyto aktivity vyagregovaly v širokém spektru zemí nestabilitu, což je druhým velkým mezinárodním zločinem, z něhož obviňuji vládce USA.
Tak, jako je v každém státě silnější či slabší opozice, tak v každé zemi, ba dokonce národě až etnické skupině existuje její radikální křídlo. Jelikož je ve velké menšině, nemá významný vliv na celek. Chaos, nestabilita politické moci a prokazatelná svévole USA, Západu a NATO, ovšem významně zesílily podmínky pro oživení radikálů až k extremismu ve všech postižených zemích. Jako menšina nemají její příslušníci šanci na úspěch v přímém boji a tak se uchylují k teroru všeho druhu, tedy i k široce organizovanému terorismu, který, když nakonec zvítězí, je prohlášen za partyzánský osvobozovací boj. Boj s takovými „partyzány“, to je ona asymetrická válka. Vytvoření široké fronty radikálních islámistů je tedy jednoznačně zaviněno Západem, který zasel chaos do naprosté většiny muslimských zemí v okolí Středozemního moře a na Blízkém Východě. Západ tím vyprodukoval nový druh terorismu, ba dokonce nové metody hybridní války.
Nikoliv migrace, ale invaze.
V zemích, které propadnou politickému chaosu, či sociální nestabilitě, vždycky dochází ke značnému útěku jejich obyvatel do bezpečnějších států. Země, ve kterých řádí dokonce občanská válka, mohou pak produkovat utečence jako prvek hybridní války. Začne-li být migrace organizovaná, řízená a dokonce financovaná, už nejde o migraci. Je to invaze. O tom, že jde o invazi, nerozhoduje jenom početnost migrantů, ale především řízení jejich přesunu. Že je tedy současná migrace do Evropy invazí, dokazuje mimo jiné i fakt, že utečenci nemají zájem se zde vyzbrojit, eventuálně vycvičit a vrátit se do bojů ve svých zemích, jak to dělali utečenci z okupovaných zemí Evropy kupříkladu ve druhé světové válce.
Z mého úhlu pohledu je současná masivní utečenecká vlna z Arabských a tedy muslimských zemí do Evropy, nejen invazí, ale dokonce agresí, ba jistým prvkem okupace. Příchozí si nejen nárokují všechna pozitiva našeho systému, ale si je, mnohdy už i násilně, vynucují. Současná masivní utečenecká vlna muslimů do Evropy není proto ničím jiným, než prvkem hybridní války. Evropa je od září roku 2001 prokazatelně ve válce. Ve válce proti terorismu, který se nikdo nenamáhal po celou dlouhou dobu definovat. Z toho prostého důvodu je nepřítelem každý, kdo se v období kdy, jsme ve válce, proti nám nepřátelsky projevuje.
Lídři Evropy jsou proto povinni své veřejnosti neodkladně sdělit, kdo je nepřítelem Evropy, proti komu vlastně Evropa válčí. A k takto označeným se pak jako ke skutečným nepřátelům rovněž chovat. Válčí-li Evropa v zemích, jejichž příslušníci se nyní do ní, navíc v tak velkém počtu hrnou, pak jsou to do doby ukončení bojů naši zajatci a žádní žadatelé o azyl.
Tak obrovský příliv uprchlíků z arabských zemí, který už přišel do Evropy a především který má ještě přijít, nelze už považovat za migraci. Je to podobné, jako když se koncentrační tábory srovnávají s nacistickými vyhlazovacími tábory. Je to již jiná kvalita přesunu obyvatel. Evropa možná není ani tak ohrožena počtem migrantů, ale krátkým časovým obdobím, ve kterém přicházejí. Řekněme si, ale především jim samotným, že jejich absorpce v našem prostředí je v reálném čase neuskutečnitelná. A jsme-li se zeměmi jejich původu ve válce, pak i nemožná.
Problémy evropských politických elit.
Problémy politické elity Evropy a hlavně EU jsou tak početné, že jsou až nepřehledné. Jako základní dlouhodobě vnímám, že nejsou politickými elitami suverénního superstrátu. Na jedné straně příliš okatě posluhují hegemonu celého Západu a na druhé nemají ani kompetence suveréna vůči součástem svého superstrátu. Byrokracie EU sice možná prosadí rovné, či zahnuté okurky, ale v žádném případě neprosadí příděl utečenců do jednotlivých členských zemí. Což mimo jiné považuji za méně významný prvek vládnutí suveréna.
Dalším stěžejním problémem je, že evropské politické elity nejsou ve skutečnosti nositeli reálné moci, ale pouze správcem Evropy v zájmech nespecifikovaných globálních mocenských struktur. Za velmi významný problém politické elity EU považuji fakt, že nemají jednotné velení ozbrojených sil proti vnějšímu nepříteli, a ani ten nejmenší koordinační orgán pro ochranu veřejnosti proti vnitřním nepokojům. V praxi nemají tedy ani dostatek sil na ochranu vnějších hranic EU, takže takové soustátí není svrchovaným členem mezinárodní pospolitosti. To jsou v mých očích dostatečné důvody, které znemožňují politickým elitám EU s patřičnou rozhodností řešit stávající přijetí uprchlíků, o ještě masovějším příchodu v budoucnu ani nemluvě.
Evropská veřejnost je početným přílivem uprchlíků významně rozdělena. Dokonce soudím, že v ní není rozhodující většiny, která by měla jednotný a realizovatelný názor na řešení. Politické elity proto stojí před velice složitým problémem.
Chybí nejen analýza rizik z konkrétních příchozích, daná již tím, že je nemáme zregistrované, ale především tím, že většina je anonymních, čti, že přišli bez dokladů. Jak jsem se již zmínil, chybí především ujasnění, zda přišli z regionů, či dokonce společenství, s nimiž Evropa válčí. Řekl jsem, že lídři Evropy ani jednoznačně veřejnosti nesdělili, s kým válčí, takže je mimo jiné i vyloučeno, aby jasně identifikovali nepřátelské uprchlíky.
Jak dál?
Jsou podle mne dva základní způsoby chování politických elit EU. Jednu bych nazval válečnou a druhou mírovou. Političtí představitelé Evropy se musí rozhodnout, zda se budou dále podílet na fantasmagorické válce s terorismem, či nikoliv. Musí to jasně sdělit svým občanům a ještě zřetelněji deklarovat světové veřejnosti.
Pokud chtějí dále válčit od Afghánistánu po Ukrajinu, pak se musí rovněž začít chovat k uprchlíkům z těchto zemí jako ke svým nepřátelům. Prohlásit je za zajatce a internovat v zajateckých táborech s tím, že po skončení války budou vykázáni mimo EU. Ať se to mocným líbí či ne, veřejnost Evropy je stále méně nakloněná k rozlišování uprchlíků z teroristy okupovaných regionů kde se válčí a z těch, kde nebojujeme.
Bylo by pro veřejnost asi mnohem lepší, kdyby Evropa a především EU jasně vyhlásila, že končí válku s terorismem a okamžitě stáhla všechny své ozbrojené i pomocné složky z celého islámského světa. Nejlepší by asi bylo, kdyby neprodleně alespoň zmrazila svou účast v NATO, jako to kdysi provedla Francie. S tím by se sice musely popasovat pobaltské státy a „mezimoří“ až po Rumunsko. Což by byl především problém superrusofobního Polska. Jeho současný nadprezident a nadpreimiér odmítá přijímat uprchlíky s argumenty, že Polsko nikdy nemělo kolonie a jeho občané když emigrovali jinam, tak tam dřeli a nečekali s nataženou rukou. Jenže pan Kaczynski zapomíná, že Polsko se v posledním dvacetiletí angažovalo na válkách NATO často intenzivněji než mnozí jiní jeho členové, takže se prokazatelně podílelo na spouštěcím vlivu současného přílivu muslimů do Evropy.
Pokud bude rozhodnuto pro mírovou alternativu, je naprosto nezbytné uvnitř EU získat přehled o možné absorpci uprchlíků. Zásadně se zbavit diktátu kvót a ponechat rozhodnutí u přijímání utečenců nejen na státech, ale dokonce na regionech až samosprávách větších měst. Následně v co nejkratším čase vyhlásit světu možnosti v přijímání migrantů nejen co do počtu, ale především v časových etapách. Migraci řídit, nebo alespoň regulovat a nedopustit její živelnost. K tomu je zapotřebí okamžitě zajistit neprůchodnost hranic Schengenu.
Ať už se politické elity EU rozhodnou pro cokoliv. Měly by se rozhodnout rychle, ba až okamžitě. Veřejnost má totiž nejen strach, ale zvedá se v ní nespokojenost s představiteli EU. Evropská unie již dlouho trpí krizí identity a marně hledá koncepci další existence. Je ohrožena krizí demografickou, ale i ekonomickou a finanční. Mohlo by se stát, že veřejnosti dojde trpělivost.
Ve starověkém Římě senát pro období nesnází volil na určitý čas diktátora s velmi širokými pravomocemi. Obávám se, že při nekonečném klábosení, neřešení zásadních těžkostí obyvatel EU se může zrodit diktátor ze samotné, přesněji řečeno zmanipulované, „ vůle veřejnosti“.
Něco mi říká, že Zemanův výrok o kalašnikovu nepatřil ani tak Sobotkovi, jako současným lídrům EU. Ale možná, že Zemana přeceňuji.
Válka, o níž je řeč, byla proklamována jako boj s terorismem. Už to bylo chybou, ba přímo výrazem pýchy tehdejšího globálního hegemona. Podle mého soudu celý akt měl být spíše prohlášen některou respektovanou nadnárodní institucí, nejlépe OSN, či alespoň její Radou bezpečnosti, za globální stíhání teroristů. Pochabá pomstychtivost vládců USA způsobila, že hned na počátku místo teroristů byl napaden suverénní stát a z války s terorismem se vyklubala válka s politickou mocí napadeného suveréna. Následujícím podvodným útokem na další svrchovaný stát, se pak celá ta pochybná válka s terorismem, zvrhla dokonce na zvrácenou, agresí vojenských prostředků realizovanou, diktátorskou metodu „vývozu demokracie“, čili změnu politického režimu v napadené zemi. Hegemon Západu tak jednoznačně odkryl své ledví. Snad si jeho mocní bláhově mysleli, že hrozbu terorismu nejlépe odvrátí tím, že v „rizikových“ zemích jejich vlády vymění za jakési své „pobratimy“.
Vojenská intervence čistě amerických zájmů v Afghánistánu a Iráku se ukázala nejen velice nákladnou, ale v očích světové veřejnosti nepříliš oprávněnou, produkující navíc spekulace o skutečných zájmech hegemona Západu, z něhož se začal klubat jednoznačně mocnář chtivý globální nadvlády, až diktatury. Na tomto místě si troufám tvrdit, že kdyby nebylo popisovaného chování Amerických vůdců v letech 2001 a dalších, nedošlo by k eskalaci mezinárodního napětí do dnešních rozměrů, protože by Rusko dál důvěřivě tíhlo k Západu a Čína by se rovněž tak zásadně na mezinárodním poli nevymezovala a enormně nezbrojila, protože by se nikdo z nich necítil ohrožen nevypočítatelností USA a jejích západních satelitů. Zdůrazňuji proto, že bez války v Afghánistánu a Iráku by nebylo ani současného strachu globální veřejnosti z velké války. Považuji proto veškeré chování vládců USA po září 2001 mimo jiné, leč především, za zločin proti světovému míru.
Podivná válka
Vojenská agrese Západu v Afghánistánu a v Iráku ještě pořád alespoň zdánlivě připomínala dosud obecně známé válčení. Noví mocní v USA se bohužel shlédli v ideách světovládců, dokonce snad prozřetelností pověřených změnit svět k obrazu svému a tak se rozhodli měnit vlády na spřátelené firmy snad na celém glóbu, ale určitě alespoň ve státech, v nichž měli specifické zájmy. Použili k tomu dávno osvědčené metody financování vnitřní opozice, která v každém státě zákonitě existuje, protože platí moudrost, že je vždycky a všude víc mocichtivých, než na moci se podílejících.
Palácové převraty, které USA více jak sto let prostřednictvím CIA organizovaly po celé planetě, ale přece jenom nejvíce v Jižní Americe, se poněkud okoukaly. Jinak řečeno byla to v dnešní informační době příliš zjevná zvůle mocných, nehodná „demokracii“ vyvážejícího mocnáře. Po ruce totiž už byla velice inspirativní metoda, osvědčená nedávno při erozi socialistického, přesněji prosovětského tábora. Tehdy se spíše živelná podpora opozice v zemích Varšavské smlouvy a Rady vzájemné hospodářské pomoci ukázala nečekaně účinnou při vzepjetí odporu veřejnosti. Proto se USA rozhodly použít této metody řízeně, ovšem už ne pod svou vlajkou, leč pod vedením nastrčených „občanských institucí“. Taková metoda má jedinou chybu, nesmí se uspěchat. Tábor socialismu se totiž zhroutil ani ne tak díky podpoře opozice ze Západu, ale jelikož se jeho veřejnosti opravdu dlouhodobě nelíbil. Jestliže se tedy metody podpory opozice považují za jediný důvod ke změně systému dané země, musí to zákonitě poměrně často skončit jako v Libyi, Sýrii, či na Ukrajině, protož tam ve skutečnosti podmínky ke změně ve většině veřejnosti, ještě nedozrály. A tehdy začíná problém. Problém asymetrických či hybridních válek.
Globálnímu hegemonovi se sice podařilo porazit Afghánskou a Iráckou moc, ale nepovedlo se mu nastolit v zemích své „pobratimy“ a především sociální klid. Barevnými revoltami v mnoha dalších zemích se mocní USA sice pokusili do vládnutí dosadit své loutky za pomoci údajného „hněvu lidu“, jenže se to v Sýrii a na Ukrajině poněkud zvrtlo. Chaos v Afghánistánu, Iráku a Libyi, otevřené občanské válčení v Sýrii a na Ukrajině a jen trochu skrývané válčení v Jemenu a v několika zemích Afriky, to je další výsledek pochabé pomsty vůdců USA za „dvojčata“ a následné pýchy obracet svět na svou politickou věrouku. Všechny tyto aktivity vyagregovaly v širokém spektru zemí nestabilitu, což je druhým velkým mezinárodním zločinem, z něhož obviňuji vládce USA.
Tak, jako je v každém státě silnější či slabší opozice, tak v každé zemi, ba dokonce národě až etnické skupině existuje její radikální křídlo. Jelikož je ve velké menšině, nemá významný vliv na celek. Chaos, nestabilita politické moci a prokazatelná svévole USA, Západu a NATO, ovšem významně zesílily podmínky pro oživení radikálů až k extremismu ve všech postižených zemích. Jako menšina nemají její příslušníci šanci na úspěch v přímém boji a tak se uchylují k teroru všeho druhu, tedy i k široce organizovanému terorismu, který, když nakonec zvítězí, je prohlášen za partyzánský osvobozovací boj. Boj s takovými „partyzány“, to je ona asymetrická válka. Vytvoření široké fronty radikálních islámistů je tedy jednoznačně zaviněno Západem, který zasel chaos do naprosté většiny muslimských zemí v okolí Středozemního moře a na Blízkém Východě. Západ tím vyprodukoval nový druh terorismu, ba dokonce nové metody hybridní války.
Nikoliv migrace, ale invaze.
V zemích, které propadnou politickému chaosu, či sociální nestabilitě, vždycky dochází ke značnému útěku jejich obyvatel do bezpečnějších států. Země, ve kterých řádí dokonce občanská válka, mohou pak produkovat utečence jako prvek hybridní války. Začne-li být migrace organizovaná, řízená a dokonce financovaná, už nejde o migraci. Je to invaze. O tom, že jde o invazi, nerozhoduje jenom početnost migrantů, ale především řízení jejich přesunu. Že je tedy současná migrace do Evropy invazí, dokazuje mimo jiné i fakt, že utečenci nemají zájem se zde vyzbrojit, eventuálně vycvičit a vrátit se do bojů ve svých zemích, jak to dělali utečenci z okupovaných zemí Evropy kupříkladu ve druhé světové válce.
Z mého úhlu pohledu je současná masivní utečenecká vlna z Arabských a tedy muslimských zemí do Evropy, nejen invazí, ale dokonce agresí, ba jistým prvkem okupace. Příchozí si nejen nárokují všechna pozitiva našeho systému, ale si je, mnohdy už i násilně, vynucují. Současná masivní utečenecká vlna muslimů do Evropy není proto ničím jiným, než prvkem hybridní války. Evropa je od září roku 2001 prokazatelně ve válce. Ve válce proti terorismu, který se nikdo nenamáhal po celou dlouhou dobu definovat. Z toho prostého důvodu je nepřítelem každý, kdo se v období kdy, jsme ve válce, proti nám nepřátelsky projevuje.
Lídři Evropy jsou proto povinni své veřejnosti neodkladně sdělit, kdo je nepřítelem Evropy, proti komu vlastně Evropa válčí. A k takto označeným se pak jako ke skutečným nepřátelům rovněž chovat. Válčí-li Evropa v zemích, jejichž příslušníci se nyní do ní, navíc v tak velkém počtu hrnou, pak jsou to do doby ukončení bojů naši zajatci a žádní žadatelé o azyl.
Tak obrovský příliv uprchlíků z arabských zemí, který už přišel do Evropy a především který má ještě přijít, nelze už považovat za migraci. Je to podobné, jako když se koncentrační tábory srovnávají s nacistickými vyhlazovacími tábory. Je to již jiná kvalita přesunu obyvatel. Evropa možná není ani tak ohrožena počtem migrantů, ale krátkým časovým obdobím, ve kterém přicházejí. Řekněme si, ale především jim samotným, že jejich absorpce v našem prostředí je v reálném čase neuskutečnitelná. A jsme-li se zeměmi jejich původu ve válce, pak i nemožná.
Problémy evropských politických elit.
Problémy politické elity Evropy a hlavně EU jsou tak početné, že jsou až nepřehledné. Jako základní dlouhodobě vnímám, že nejsou politickými elitami suverénního superstrátu. Na jedné straně příliš okatě posluhují hegemonu celého Západu a na druhé nemají ani kompetence suveréna vůči součástem svého superstrátu. Byrokracie EU sice možná prosadí rovné, či zahnuté okurky, ale v žádném případě neprosadí příděl utečenců do jednotlivých členských zemí. Což mimo jiné považuji za méně významný prvek vládnutí suveréna.
Dalším stěžejním problémem je, že evropské politické elity nejsou ve skutečnosti nositeli reálné moci, ale pouze správcem Evropy v zájmech nespecifikovaných globálních mocenských struktur. Za velmi významný problém politické elity EU považuji fakt, že nemají jednotné velení ozbrojených sil proti vnějšímu nepříteli, a ani ten nejmenší koordinační orgán pro ochranu veřejnosti proti vnitřním nepokojům. V praxi nemají tedy ani dostatek sil na ochranu vnějších hranic EU, takže takové soustátí není svrchovaným členem mezinárodní pospolitosti. To jsou v mých očích dostatečné důvody, které znemožňují politickým elitám EU s patřičnou rozhodností řešit stávající přijetí uprchlíků, o ještě masovějším příchodu v budoucnu ani nemluvě.
Evropská veřejnost je početným přílivem uprchlíků významně rozdělena. Dokonce soudím, že v ní není rozhodující většiny, která by měla jednotný a realizovatelný názor na řešení. Politické elity proto stojí před velice složitým problémem.
Chybí nejen analýza rizik z konkrétních příchozích, daná již tím, že je nemáme zregistrované, ale především tím, že většina je anonymních, čti, že přišli bez dokladů. Jak jsem se již zmínil, chybí především ujasnění, zda přišli z regionů, či dokonce společenství, s nimiž Evropa válčí. Řekl jsem, že lídři Evropy ani jednoznačně veřejnosti nesdělili, s kým válčí, takže je mimo jiné i vyloučeno, aby jasně identifikovali nepřátelské uprchlíky.
Jak dál?
Jsou podle mne dva základní způsoby chování politických elit EU. Jednu bych nazval válečnou a druhou mírovou. Političtí představitelé Evropy se musí rozhodnout, zda se budou dále podílet na fantasmagorické válce s terorismem, či nikoliv. Musí to jasně sdělit svým občanům a ještě zřetelněji deklarovat světové veřejnosti.
Pokud chtějí dále válčit od Afghánistánu po Ukrajinu, pak se musí rovněž začít chovat k uprchlíkům z těchto zemí jako ke svým nepřátelům. Prohlásit je za zajatce a internovat v zajateckých táborech s tím, že po skončení války budou vykázáni mimo EU. Ať se to mocným líbí či ne, veřejnost Evropy je stále méně nakloněná k rozlišování uprchlíků z teroristy okupovaných regionů kde se válčí a z těch, kde nebojujeme.
Bylo by pro veřejnost asi mnohem lepší, kdyby Evropa a především EU jasně vyhlásila, že končí válku s terorismem a okamžitě stáhla všechny své ozbrojené i pomocné složky z celého islámského světa. Nejlepší by asi bylo, kdyby neprodleně alespoň zmrazila svou účast v NATO, jako to kdysi provedla Francie. S tím by se sice musely popasovat pobaltské státy a „mezimoří“ až po Rumunsko. Což by byl především problém superrusofobního Polska. Jeho současný nadprezident a nadpreimiér odmítá přijímat uprchlíky s argumenty, že Polsko nikdy nemělo kolonie a jeho občané když emigrovali jinam, tak tam dřeli a nečekali s nataženou rukou. Jenže pan Kaczynski zapomíná, že Polsko se v posledním dvacetiletí angažovalo na válkách NATO často intenzivněji než mnozí jiní jeho členové, takže se prokazatelně podílelo na spouštěcím vlivu současného přílivu muslimů do Evropy.
Pokud bude rozhodnuto pro mírovou alternativu, je naprosto nezbytné uvnitř EU získat přehled o možné absorpci uprchlíků. Zásadně se zbavit diktátu kvót a ponechat rozhodnutí u přijímání utečenců nejen na státech, ale dokonce na regionech až samosprávách větších měst. Následně v co nejkratším čase vyhlásit světu možnosti v přijímání migrantů nejen co do počtu, ale především v časových etapách. Migraci řídit, nebo alespoň regulovat a nedopustit její živelnost. K tomu je zapotřebí okamžitě zajistit neprůchodnost hranic Schengenu.
Ať už se politické elity EU rozhodnou pro cokoliv. Měly by se rozhodnout rychle, ba až okamžitě. Veřejnost má totiž nejen strach, ale zvedá se v ní nespokojenost s představiteli EU. Evropská unie již dlouho trpí krizí identity a marně hledá koncepci další existence. Je ohrožena krizí demografickou, ale i ekonomickou a finanční. Mohlo by se stát, že veřejnosti dojde trpělivost.
Ve starověkém Římě senát pro období nesnází volil na určitý čas diktátora s velmi širokými pravomocemi. Obávám se, že při nekonečném klábosení, neřešení zásadních těžkostí obyvatel EU se může zrodit diktátor ze samotné, přesněji řečeno zmanipulované, „ vůle veřejnosti“.
Něco mi říká, že Zemanův výrok o kalašnikovu nepatřil ani tak Sobotkovi, jako současným lídrům EU. Ale možná, že Zemana přeceňuji.