Tereza Spencerová3.2.2016 Literární noviny
Rozhovory o Sýrii v Ženevě vedou Rusové, Američané, Íránci a Saúdové – a nejspíš si s tím i vystačí.
Takže ano, v Ženevě opravdu začala mírová jednání o ukončení syrské války, byť by v uvozovkách mělo být snad každé předchozí slovo (s výjimkou oné Ženevy). A mnozí o smysluplnosti rozhovorů, které by prý měly trvat až půl roku, pochybují už nyní. Nejspíš oprávněně.
Hlavním důvodem je fakt, že strany, které byly ke stolu pod hlavičkou OSN přizvány, po pěti letech konfliktu jen s mizivou pravděpodobností najdou společnou řeč. A tak bude muset přijít na řadu brutální nátlak „patronů“, tedy USA a Ruska, přičemž Černého Petra v podobě svébytného biřice mají v rukou především Spojené státy.
A pohled na jejich snažení je prozatím opravdu zajímavý. Příkladem budiž tzv. Nejvyšší vyjednávací výbor (HNC), což je honosný název skupiny syrských opozičníků, kteří oficiálně zastupují „syrský lid“, ale ve skutečnosti plní příkazy (a žijí z financí) Saúdské Arábie, tedy amerického „spojence“. Zprvu si kladli bezpočet nejrůznějších předběžných podmínek a hrozilo, že do Ženevy vůbec nepřijedou, ale pak do Rijádu zaletěl americký ministr zahraničí John Kerry a dal jasně najevo, že se Washington nenechá zatáhnout do saúdských snah eskalovat konflikt s Íránem. Teherán – se svými postsankčními stovkami miliard -- se totiž zdá být pro USA aktuálně slibnějším potenciálním partnerem než usoužení a stále méně perspektivní Saúdové. Kerry přitom dokonce otevřeně „vyjádřil naději“, že Rijád rychle znovu otevře svou ambasádu v Teheránu, čímž dal jasně najevo, že USA upřednostňují co nejrychlejší normalizaci vztahů. Když k tomu ještě navíc OSN obvinila Rijád z toho, že právě on se snaží sabotovat syrský mírový proces, šli monarchové do sebe a usoudili, že další obstrukce jim už nic pozitivního přinést nemohou, povolali si „zástupce syrského lidu“, a ti krátce na to oznámili, že do Ženevy tedy přijedou, i když i ve Švýcarsku neustále hrozí, že bez splnění svých předběžných podmínek klidně a znovu (kamsi) zmizí…
Mimochodem, aktuálně hlavní požadavek „zástupců syrského lidu“ míří na Rusko, které by mělo prý zastavit letecké útoky, protože se tím s každým dnem zmenšuje prostor, o němž by se vlastně dalo jednat – v posledním týdnu syrská armáda dobyla Rabíju, poslední významné město v provincii Latákia u tureckých hranic, přes něž nyní s pomocí turecké armády prchají zbývající džihádisté, na jihu země pak přerušila veškeré zásobovací linie džihádu ovládnutím Šajch Miskínu, úspěšně postupuje při „dočišťování“ oblasti kolem Aleppa, druhého největšího města Sýrie, daří se jí i kolem Damašku, kde dosud působila teroristická Islámská armáda nebožtíka Zahrána Allúše… A zatímco saúdská „opozice“ neustálými protesty proti pokračujícím vojenským operacím ztrácí drahocenný čas, neboť Rusko a Damašekjakékoli předběžné podmínky odmítají, Spojené státy mlčí a jen Británie, která by velmi ráda dokončila miliardový zbrojní kontrakt se Saúdy a dost se kvůli tomu i ponižuje, adekvátně vyjadřuje „hluboké obavy“ z toho, že syrská armáda poráží Al Kajdu, a viní Rusko z „rozdmýchávání války“. Ale to jen tak na okraj.
Na samostatný příběh vydá i kauza „Kurdové“. Původně OSN do Ženevy přizvala i lídra syrských Kurdů a šéfa Strany demokratické jednoty (PYD) Sáliha Muslima, ale to se okamžitě vzepřelo Turecko a pohrozilo bojkotem jednání. A tak do Turecka přiletěl americký viceprezident Joe Biden, který prezidentu Erdoganovi odkýval vše, co mohl – a dokonce prohlásil, že nevěříčerstvým izraelským a řeckým tvrzením, že by snad Ankara opravdu obchodovala s ropou od Daeše, vydělávala na ní a zároveň tím Islámský stát i podporovala– ale rozpor v otázce kurdské PYD přece jen zůstal. A tak byla pozvánka pro Kurdy a jejich arabské vojenské spojence nakonec zrušena, což ale neznamená, že by nikdo z nich někde v Ženevě nebyl připraven diskutovat „na dálku“. A co víc, do Kobání v syrském Kurdistánu zavítal zvláštní Obamův vyslanec Brett McGurk, očividně aby s tamním vedením projednal vše potřebné. Nejenže tím fakticky stvrdil oficiální postavení PYD v očích Washingtonu, ale řádně tím ukázal, že veškeré turecké námitky se dají vcelku snadno obejít. Není divu, že Erdogan a spol funí vzteky. Spojené státy tím totiž vcelku elegantně vetovaly tureckou snahu mít právo veta v mírovém procesu… Není ale moc divu: Ankara zkouší hrát hru, která je přece jen o ligu výš, a pokud se jí daří vydírat „uprchlickým streamem“ Evropu, neznamená to ještě, že tutéž politiku lze se stejným úspěchem uplatňovat vůči všem. Dělostřelecké ostřelování syrského území na tom moc změnit nemůže. Mimochodem, PYD má podporu nejen americkou, ale i ruskou – Moskva sice nedávné zprávy o plánech na zřízení vojenské základny přímo v syrském Kurdistánu, tedy hned u tureckých hranic, popírá, otázkou pak ale je, co že to v oblasti vlastnědělají ruské speciální oddíly…
Mocní mezi sebou
Potíž pro „mírové rozhovory“ přitom spočívá právě v tom, že z pohledu Západu „syrský lid“ zastupuje v Ženevě opozice, která ve skutečné Sýrii fakticky nezastupuje skoro nikoho a její vliv na rozhádané džihádistické skupiny je mizivý, zatímco z rozhovorů byli vyloučeni Kurdové a jejich arabští spojenci ze Syrských demokratických sil (SDF), samozřejmě rovněž Daeš a Západ nakonec Rusku ustoupil i v tom, že se jednat nebude ani s Al Kajdou. Tyto tři síly přitom ale ovládají zhruba polovinu syrského území – bráno čistě faktograficky, neboť většinu „jejich“ území tvoří liduprázdné pouště, zatímco na 80 procent všech současných obyvatel země žije na územích ovládaných Damaškem. Rusko po jednání se Spojenými arabskými emiráty sice mírně ustoupilo a v rámci gesta připustilo, že by do Ženevy mohli přijet „někteří představitelé“ jinak teroristických skupin typu Islámské armády a Ahrár al Šám, ale to v zásadě na věci nic moc nemění, tím spíš, že obě skupiny jsou dál terčem ruských náletů a syrských ofenzív. Přičteme-li k tomu, že HNC neuznává legitimitu Damašku, který se pro změnu (nejspíš oprávněně) posmívá přítomné opozici, není příliš jasné, kdo s kým a o čem by měl (nebo alespoň mohl) vlastně jednat. Atentáty v Homsu nebo následně v Damašku, při němž u šíitské mešity zahynulo přes sedm desítek lidí, pak nedůvěru mezi vládou, „opozicí“ i uvnitř samotného džihádu musely jen prohloubit.
Při pohledu na takovou iluzornost „vnitrosyrského jednání“ a na pozoruhodné mlčení Evropy, která přitom ale dál z pozice „oběti“ řeší/neřeší migrační vlnu způsobenou mimo jiné i válkou v Sýrii, proto o to víc vyvstává fakt, že rozhovory jsou pevně v režii USA, Ruska, Íránu, pro něhož je výsledek konfliktu životně důležitý, a potažmo Saúdů, kteří si v Ženevě „řeší“ především své vlastní geostrategické zájmy. Rusko podporuje Bašára Asada a Damašek, Saúdové takřka jakoukoli „opozici“ včetně Daeše, s nímž je (podle otevřeného přiznání vlivného klerika) pojí společná ideologie, zatímco USA se v posledním roce Obamovy vlády snaží nic už víc nekomplikovat a „motají“ se kdesi mezi. Přitom ale mají na pohled blíž k pozici Ruska – nejenže zřejmě dál nic nenamítají proti delšímu setrvání Bašára Asada v čele státu, ale syrská „opozice“ si stěžuje, že jí USA současně tlumočí i ruská varování…
Například americký Foreign Policy ostře kritizuje poraženeckou politiku Bílého domu tváří v tvář Rusku a Íránu. Konstatuje současně, že vedle dopředu marných rozhovorů neexistuje žádný „plán B“, z čehož by ovšem vyplývalo, že právě jednání mezi velmocemi je tím, na co Washington aktuálně sází, což ve výsledku znamená, že bez ohledu na prohlášení Johna Kerryho se o konci války v Sýrii beztak rozhodne na bojišti a na něm má osa Rusko-Sýrie-Írán-Hizballáh jednoznačně navrch. Spojené státy přitom se začátkem ženevských „jednání“ začaly – více než rok a půl po zahájení své první „války proti Islámskému státu“ -- mluvit o „vojenském řešení“ války proti Daeši, což ale Rusko, jehož jednotky už asi zůstávají v Sýrii natrvalo, odmítlo jako pouhé píárové cvičení. Kurdové sice Pentagonu předali do užívání leteckou základnu Rmajlán, ale četná média spekulují, že zvěsti o chystaném vysílání amerických vojáků do Sýrie a Iráku mají ze všeho nejvíc jen navýšit tlak na Kongres a následné navýšení zbrojních výdajů. A z toho by pro změnu vyplývalo, že avízovaná válka proti Daeši je ve skutečnosti jen další obrovskou agresí proti peněženkám amerických daňových poplatníků ve státě, jehož zadluženost už nelze splatit ani matematicky… (Pro úplnost: nutnost dále navýšit astronomický rozpočet Pentagon neobhajuje jen hrozbou Daeše, ale i Ruska a Číny.)
Za takto rozdaných karet samozřejmě nelze přehlížet názory, podle nichž i „syrská opozice“ v Ženevě už ve skutečnosti nic nenamítá proti Asadovu setrvání u moci, jen je jí trapné přiznat to tak rychle. V každém případě platí, že ve chvíli, kdy vznikají tyto řádky, nepřehledná ženevská jednání stále pokračují. Jen není jasné, zda je to důvod k optimismu, či prostému pokrčení ramen.
PS. Iráčtí Kurdové se mezitím rozhodli, že v referendu rozhodnou o oficiálním vyhlášení své beztak už faktické nezávislosti. Vliv tohoto kroku na vývoj v regionu lze v současnosti předvídat jen obtížně.
PPS. „Světoví lídři“ by se měli ve čtvrtek v Londýně sejít k diskusi o finanční pomoci Sýrii a jejím uprchlíkům, přičemž řeč je až o devíti miliardách dolarů. Podobné konference obvykle končí hezkými sliby, po nichž už ale žádné avízované finanční sumy nikam neputují, tím spíš, že obecně platí, že západní státy ovládané vlivnými lobbyistickými zájmy vynakládají mnohem více prostředků na bombardování cizích zemí než na jejich rekonstrukci.