16.8. 2015 První zprávy rozhovor
Jsou hodní a zlí teroristé. Ti, co používají zbraně proti syrské vládě, jsou hodní, ti, kteří útočí na tureckou, jsou zlí...
Ve Spojených státech a v Turecku opět sílí hlasy, že je třeba nad Sýrií vyhlásit bezletovou zónu. Je možné tímto způsobem zklidnit situaci?
Výraz „bezletová zóna“ slouží v hantýrce NATO trochu jako kódové označení pro vyhlášení letecké války. Znamenalo by to jednak zákaz letů syrských vojenských letadel, jednak legitimizaci útoků vlastního vojenského letectva v Sýrii. Bylo tomu tak v Iráku po první válce v Perském zálivu v letech 1991 až 2003. Tehdy západní mocnosti vyhlásily dvě bezletové zóny v Iráku – na severu takzvaně na ochranu Kurdů, na jihu na obranu šíitů. V souhrnu se jednalo o více než polovinu území Iráku. Akce se účastnila bojová letadla USA a Velké Británie, do roku 1998 i Francie. Už tehdy se ukázalo, že splnění takového úkolu vyžaduje kromě sestřelování iráckých letadel také ochranu vlastních letadel – tedy bombardování pozemní obrany Iráku.
Roku 2011 západní mocnosti společně s Arabskou ligou vyhlásily bezletovou zónu nad Libyi. Toho využila letadla NATO k bombardování libyjských ozbrojených sil. Počet zabitých vojáků a civilistů následkem bombardování je obtížné odhadnout. Oficiálně ze zdrojů NATO lze jen citovat zničení 5900 vojenských cílů, z toho 600 tanků a obrněných vozidel plus 600 dělostřeleckých či raketových postavení.
Zklidnění tedy asi nebude správné slovo...
Hra kolem Sýrie se znovu rozjíždí. Vracíme se k původním západním představám o vojenské intervenci, přesněji před jednání Vladimíra Putina a Baracka Obamy v září 2013 v Petrohradu. Vzápětí po nových prohlášeních z Washingtonu a Ankary v minulých dnech bylo centrum Damašku cílem bombardování z minometů. A neútočili bojovníci tzv. Islámského státu. Následovala letecká odveta a obvinění syrského prezidenta Bašára Assada, že užívá napalm. A informace v americkém tisku, že bojovníci Islámského státu (IS) použili proti Kurdům chemické zbraně, konkrétně yperit. Nemělo by se ale zapomínat, že to nebyly jediné události minulého týdne – v Moskvě se s ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem sešli představitelé protiassadovské opozice, kteří nechtějí řešit problémy válkou.
Situace na Blízkém východě se komplikuje nejen na bojišti, ale i díky poklesu cen ropy. I to je spojováno dílem s politikou Saúdské Arábie, dílem s dumpingovými cenami, za které prodává ropu tzv. Islámský stát. Dokonce i v českých mainstreamových médiích je možné zaznamenat, že se v souvislosti s poklesem ceny ropy na světových trzích očekává u nás pokles ceny benzinu.
Také jsem to slyšel. Mám ale před sebou tabulky CCS o změnách cen benzinu v Česku a údaje serveru Oil Prices o vývoji cen ropy Brent. Když je porovnáte, zjistíte, že nejdražší byla ropa v červenci 2008, a to barel za více než 132 dolarů. Tehdy stál u nás litr benzinu Natural 95 více než 32 korun. Dnes, kdy se cena ropy propadla na přibližně 50 dolarů za barel, koupíte benzin zase za přibližně 32 korun. Čili, cena ropy klesla 2,6krát, cena benzinu je ale stejná. Řečeno trochu zjednodušeně – jste-li podílníkem na majetku nadnárodní korporace, například Shell, která dokáže prodávat ropné produkty koncovému zákazníkovi, pak se vás pokles ceny ropy příliš nedotkl. Každý z nás, kdo si u pumpy Shell koupí benzin, může klidně spát, protože pomáhá zajistit, aby akcionářům této firmy v tomto těžkém období neklesla životní úroveň. Ještě že máme svobodný trh a můžeme se rozhodnout, že podpoříme blahobyt akcionářů jiných firem.
Oskar Krejčí: Tragédii migrantů Evropská unie nevyřeší
A ještě jedna poznámka, která je důležitá k pochopení „energetické geopolitiky“ a postavení Ruska. Cena ropy prudce klesla v krizovém roce 2008, pak zase vyrostla, ale loni znovu závratně klesla. Jenže cena plynu od roku 2008 osciluje kolem stejné hodnoty. Ceny plynu nepodléhají dramatickým výkyvům jako ropa, odtrhly se od ní. Odlišná povaha globálního trhu s ropou a méně propojených lokálních trhů s plynem asi ztěžuje manipulaci s cenou plynu.
Pojďme se se ale vrátit na bojiště Blízkého východu. Situace se tam zdramatizovala také proto, že Turecko začalo bombardovat základny Strany kurdských pracujících v Sýrii a Iráku. Prý se jedná o teroristickou organizaci…
Jsou hodní a zlí teroristé. Ti, co používají zbraně proti syrské vládě, jsou hodní, ti, kteří útočí na tureckou, jsou zlí. Nebo jinak: v přehledech, které několik desetiletí zveřejňuje vláda USA, nikdy nebyla mezi teroristické organizace zařazena Kosovská osvobozenecká armáda (UCK). Je tam ale Strana kurdských pracujících (PKK). Důvod je prostý – UCK útočila proti neposlušné Jugoslávii, PKK útočí na spojence v NATO. A je tu ještě jeden velký hřích PKK: požaduje demokratickou konfederaci a vedou ji levičáci, kteří by mohli znárodňovat majetek. To hodný kosovský muslim nikdy neudělá. I proto hlavní západní média zapomněla na Abdullaha Öcalana, jednoho ze zakladatelů PKK, drženého v tureckém vězení.
PZ: Mluvíte o konfederaci, ale mnoho kurdských organizací je obviňováno ze separatismu. Nemáte také pocit, že je toto obvinění mnohdy oprávněné?
V oblasti Blízkého východu jsou rozehrány dva velké teritoriální spory. Můžeme je pracovně nazvat „kurdská otázka“ a „Islámský stát“. Dnešní kurdská otázka má kořeny v koloniální politice Londýna a Paříže. Po skončení 1. světové války se na Pařížské mírové konferenci rozdělovalo dědictví po poražené Osmanské říši. V srpnu 1920 byla podepsána Sèvreská smlouva, v níž se Osmanská říše vzdala nároků na neturecká území. Smlouva mimo jiné předpokládala připojení části Malé Asie k Řecku. Výsledkem byla turecko-řecká válka s přibližně 50 tisíci mrtvých a vyhnání Řeků z Malé Asie, kde mimochodem v řeckých osadách vznikla antická filosofie, historie i medicína.
V Sèvreské smlouvě se mluví také o autonomii pro Kurdy. A nejen to. Uvádí se tam, že v případě, kdy si to většina Kurdů bude přát, mohou během roku po vstoupení této smlouvy v platnost požádat Radu Společnosti národů o udělení samostatnosti. Úmluva také přepokládala, že k takto vzniklému Kurdistánu by se mohli připojit i Kurdové obývající tu část Kurdistánu, která je zatím zahrnuta do mosulského regionu. Což je oblast dnešního Iráku.
Třímilionový Mosul loni dobyli bojovníci Islámského státu…
Ano. Ale ještě zpět k Sèvreské smlouvě. Ta byla sice podepsána, ale nikdy nevstoupila v platnost. V Turecku vypuklo povstání, jehož výsledkem bylo vytvoření republiky, ale i zmíněný osud Řeků a známá tragédie Arménů. Po povstání byla v červenci 1923 podepsána nová dohoda s Tureckem – Lausannská smlouva. Turecko získalo nejen celou Malou Asii, ale i evropskou východní Thrákii – a na Kurdy se zapomnělo. Britové a Francouzi se již zabydleli na svých mandátních územích v Sýrii a Iráku. A tak více než 30 milionů Kurdů nemá stát. A mnozí z nich za jeho vytvoření neváhá bojovat v Turecku, Sýrii, Iráku a Íránu.
V Iráku po americké intervenci, kdy byla centrální vláda mírně řečeno oslabena, získali Kurdové výraznou autonomii. Irácký Kurdistán, který je dnes Ankarou bombardován, hraničí s Tureckem, Sýrií a Íránem. Prezidentem je předseda Kurdské demokratické strany Masúd Barzání. Tato konzervativní strana, jejímž zakladatelem byl asi nejvýraznější kurdský politik druhé poloviny 20. století Mustafa Barzani, též užívá ozbrojené formy boje za nezávislost. Když před rokem česká vláda rozhodla o dodávkách 500 tun munice kurdským milicím v Iráku, bylo jasné, že přispívá k růstu napětí v Turecku. Teda – bylo to jasné tomu, kdo trochu přemýšlí.
A jaké jsou teritoriální požadavky bojovníků Islámského státu?
Vymezit území IS je obtížnější než v případě Kurdistánu, protože nehledáme etnické rozhraní, ale hranici náboženského fanatismu. Původně, tedy na počátku roku 2013, bojovníci hovořili o Islámském státu v Iráku. To bylo ještě srozumitelné. Pak ale došlo ke dvojí změně. Napřed se cílem stal tzv. Islámský stát v Iráku a Levantě (ISIL). Levanta je poměrně neurčitý zeměpisný pojem. V užším pojetí zahrnuje kromě Iráku i dnešní Sýrii, Izrael, Jordánko, Libanon a Kypr. V širším pojetí také Turecko, Egypt a Libyi. Někdy i Řecko. Jenže příběh pokračuje: loni už Abú Bakr al-Bagdádí, samozvaný chalífa, začal mluvit o světovém islámském státu.
Pokud vím, odhaduje CIA počet bojovníků Islámského státu v Iráku a Sýrii na 20 až 31 tisíc. Opravdu je tak těžké je porazit?
Kdybyste se chystal na velkou válku, našel byste lepší příležitost pro testování zbraní a nácvik bojových operací, než nabízí cvičiště v pásu krvavého chaosu od Afghánistánu po Libyi? V regionu, kde lze míchat staré a nové konflikty mezi Araby, Turky, Peršany, Kurdy a v neposlední řadě i Židy. A kde lze to vše ještě okořenit spory mezi konfesemi i sektami.
Jak dlouho může tato situace trvat?
Jak dlouho mohou trvat pokusy v laboratoři? Na věčné časy…
Osobně ale nevěřím, že všichni tvůrci zahraniční politiky USA vidí v zemích Blízkého východu a severní Afriky laboratoř. Někteří ve Washingtonu stejně jako v Moskvě vědí, že je třeba sjednotit všechny, kdo jsou proti Islámskému státu, a nepěstovat mezi nimi bratrovražednou nenávist. Je nutné pomáhat spojovat především umírněné muslimy a sekulární politiky regionu. Dříve, než celý ten chaos překvasí a z laboratorního kotěte se stane tygr… Jednou může radikálním muslimům dojít, že jejich spory někomu vyhovují. Pak národnost přestane být důležitá. Vzpomeňte na Saladina, který v druhé polovině 12. století sjednotil muslimy v oblasti Egypta a celého západního a jižního pobřeží Arabského poloostrova – a vyhnal křižáky z Jeruzaléma. Jeho příběh nedávno připomněl vynikající film Království nebeské. Saladin ale nebyl Arab. Nebyl to ani Turek. Byl to Kurd.