17. 8. 2015 It’s 460 AD in Rome: This Won’t Be FixedCo ještě smysl má - a co už ne - americkými očima
Amerikučeká další volební cyklus a spoustě lidí hrozí, že do něj investují mraky iluzí. „Tento systém se však už napravit nedá. Tohle je Řím roku 460. Tečka“. Píše Paul Rosenberg a dodává:
„Ti, co nám vládnou, jsou, tak jako v Římě, lháři, šílenci nebo opilci (dneska spíš feťáci), ne-li to všechno dohromady. ´Pád Říma´ byl samozřejmě mnohem složitější, než jsme se učili ve škole.“ Kulminoval jím „úpadek, vlekoucí se řadu let“. Spousta těch, kdo se ho „pokoušeli reformovat a zachránit, byla už v Římě“. Zvlášť agilně se o „to mimochodem snažili právě Gótové“. „Marně.“
„Nazvěme věci pravým jménem: Jakmile vládnoucí hierarchie překročí určitý bod, zreformovat se už nedá. Moderní Západ ten bod už překročil, tím jsem si jist.“
„Dá se snad uvěřit tomu, že by se svého monopolu zřekli centrální bankéři?“
„Očekávat, že se sto tisíc miliard dolarů dluhů nějak spláchne, aniž to bude mít následky?“
„To si opravdu myslíme, že se politici zřeknou moci a ještě za její zneužívání omluví?“
„A korporace, které jsou majiteli Kongresu, se zřeknou hrátek, z nichž bohatnou?“
„Myslí snad kdokoli vážně, že NSA přijde a řekne ´A jo, Čtvrtý dodatek Ústavy to říká jasně a my ho porušujeme úplně vším… takže tu máte všichni padáka a kdo zvedne kotvy jako poslední, ať za sebou laskavě i zhasne?“
„Věří snad kdokoli doopravdy, že vojensko-průmyslový komplex přestane podněcovat války, korporátní média se přestanou klanět státu nebo že se mu šerif za to, jak z poldů cepuje ničemné bestie, omluví?“
„Můžu pokračovat dál, to, co chci říct, však už zaznělo: Tento systém svou zásadní reformu jaktěživ nepřipustí. Snažit se o ni je jako oživovat studenou mrtvolu.“
„Systém, vládnoucí Západu, zbankrotuje.“
„A to, zda zkrachuje i širší západní civilizace, je na nás.“
„Nejsem heroldem ´posledního soudu´.“ Tváří v tvář dnešní dekadenci však není od věci, nahlédnou-li se poměry očima, sledujícíma už labutí píseň Římského impéria. Například moudrého Salviana, který žil v jeho metropoli pár let před jejím vyvrácením.
Jeho postřehy, jež se o tom zachovaly, jsou „o tom, jak stát utrácí“ – a „dělá manka“ - „už nikdo ani vážně neuvažuje“. Poněvadž „to, k čemu to vede, sám nijak nepociťuje“. A vše se točí už jen kolem „syslování mamonu, překračujícího všechny meze“.
„Jenže někdejší zdroje“ – zapsal si Salvianus – „jsou ty tam. Po krku už nám jde nouze, žízeň utrácet je však nezkrotná“. Stát tomu „zlu propadl natolik, že se bezpečně cítí už jen darebák“.
A „co dnes? Kdo mluví pravdu – a kdo lže?“ „Jon Corzine, Louis Lerner a Hillary Clintonová“ – „anebo Julian Assange, Edward Snowden a Chelsea Manning“? A „kdo za své kroky trpí? A kdo ne?“
„A co britské elity, dopřávající si nezletilé holčičky? Kdy za to skončí za mřížemi ty?“
„Máme se tvářit i nadále, že tyto systémy mají cokoli společného s tím, co je správné? Není to od jisté chvíle už jen trapas?“
Ještě „v 60. letech byla všude kolem spousta lidí, co to mysleli dobře a o reformu systému, zlepšující život, se pokoušeli ze všech sil. Dnes jsou tu zpátky právě problémy, jejichž řešení zasvětili život: válka, nouze, rasismus a policejní brutalita.“
Rosenberg je humanista jen úzkostlivě abstraktní. To hlavní však vnímá měrou exaktní: Snažit se „zachránit reformou“ Řím i za časů, zachycených Salvianem, už bylo o ničem. Jen mnohem hlubší změna je trvale udržitelná i dnes: „I kdyby tento systém nezkrachoval ještě dalších sto let, cokoli v jeho rámci už je předem ztracená varta.“