21. 8. 2015 AltPress
Dočítáme se, že v Rusku byl zničen jistý počet rajčat, dovoz z České republiky, jakožto odpověď na embargo západních zemí vůči Rusku...
Vzpomínám si z časů své vojenské základní služby na nástěnky plné hesel hlásajících, že „NATO je úhlavní nepřítel míru“. O několik let později se horliví nástěnkáři kouzelnou metamorfózou proměnili v zapřisáhlé amerikanisty a propagandistické nástěnky, jež prodělaly obdobnou druhovou mutaci, zaujaly důležité postavení v mainstreamových médiích pod heslem objektivního zpravodajství.
Nyní se dočítáme, že v Rusku, které je „úhlavním nepřítelem míru“ zvoleným pro tuto sezónu, byl zničen jistý počet rajčat, dovoz z České republiky, jakožto odpověď na embargo západních zemí vůči Rusku. Člověk by řekl, že pro malou zemi a malý národ je nejrozumnější strategií nadělat si co možná nejmenší počet nepřátel mezi přibližně dvěma stovkami více méně fungujících či nefungujících států planety. Zejména se jeví být málo rozumné dělat si nepřátele i tam, kde takoví lidé nebyli.
Několik volně roztroušených příběhů
V té souvislosti se mi vybavuje několik mých vlastních skromných zkušeností s Rusy, učiněných během jedné cesty po Rusku za časů bývalých a dvou cest v uplynulém čtvrtstoletí. Jistě se jedná o dojmy velmi subjektivní a nerozšířené dlouhodobou zkušeností. Nicméně, přesto si je dovolím nabídnout, snad jako malý obrázek toho, že vztah obyčejných Rusů k Čechoslovákům byl možná překvapivě přátelský.
Vybavuje se mi nejprve maličký Rus v letadle na trase mezi Moskvou a Prahou. Vypadal skoro úplně jako Paolo Villaggio, populární představitel účetního Fantozziho z italských komedií, které v té době začínaly být populární i v Československu. Když byl v letadle ohlášen přistávací manévr nad ruzyňským letištěm, onen ruský Fantozzi přitiskl tvář k okénku a dlouze hleděl skrze mračna na nebi dolů. Pak, když se na zemském povrchu objevila stuha Vltavy a hroty svatého Víta nad reliéfem Prahy, obličej odvrátil, měl oči plné slz a šeptal: „Zalataja Praga! Zalataja Praga!“
Současný rusofob, pilný čtenář denního tisku tancující s dobou, by patrně řekl: „No vida, Rusák, co sem přitáh v osmašedesátým s tankama. Teď vzpomíná, jak se tu měl dobře.“ Nevím. Možná to tak i skutečně bylo, nebo měl onen Rus radost, že se konečně dostal ven ze Sovětského svazu, aspoň na chvíli, a dokonce „na západ“, tedy do Československa. Vskutku nevím, ale ty jeho nepředstírané slzy a jeho „zlatá Praha“ takovéto úvahy příliš nepotvrzovaly.
O několik dní dříve, ve Volgogradu, v pravé poledne horkého léta, obklopila skupinka žíznivých československých turistů samoobsluhu (pochopitelně nevalně zásobenou), jež dlela uprostřed polední přestávky. Prodavačky seděly kolem jednoho pultu a obědvaly. Když turisty za výkladem spatřily, jedna z nich vstala a šla zjistit, co se to děje. Když se dozvěděla, že ti venku jsou Čechoslováci, obchod byl okamžitě otevřen a každý dostal, co chtěl, respektive co tam měli. Mnoho toho nebylo, ale nějaké limonády značky Bajkal, co chutnaly jako rozpuštěné hašlerky smíchané s medem, tam měli.
A nyní jako v Mrazíkovi: Jiný příběh, jiná vesnice. Teda pořádně veliká „vesnice“, rovnou Moskva. Noční procházka Moskvou, podniknutá dvěma Čechoslováky, skončila totální dezorientací a jen úplnou namátkou vybranou tramvají. Pokud si člověk vybere jen tak, nazdařbůh tramvaj v Liberci nebo v Olomouci, určitě neskončí tolik verst daleko od cíle své cesty, jako se to přihodilo oněm dvěma poutníkům v Moskvě. V oné špatně zvolené tramvaji však narazili na dva mladíky, kteří změnili svůj program a cestovali s oběma Čechoslováky tak dlouho, dokud je neposadili na správnou tramvaj vedoucí k jejich cíli, tedy do hotelu.
Kremelská zeď, ovšem z druhé strany, nikoliv od Rudého náměstí a mauzolea s Leninem. Skupinka československých fotografů blokuje dopravu častým vstupováním do vozovky. Zahlédne je policista a rázně vykročí, aby zakročil. Jenže i na něj zapůsobí čeština a slovenština oněch fotografujících turistů. A to tak, že na místo, aby hlouček vykázal někam zpátky na chodník a projevil tak přísnou nesmlouvavost bolševického činovníka, policista zastaví na ulici provoz a nechá Čechoslováky, aby si v klidu vyfotili, co chtěli.
A konečně letiště Šeremetěvo v Moskvě. Turista přiletěl do ruské metropole vybaven pouze dvěma storublovými bankovkami. Tehdejší kurz rublu vůči koruně byl jeden rubl za deset korun československých; a dva tisíce korun československých představovaly v podstatě průměrný měsíční plat. Tedy v ČSSR sedmdesátých let minulého století. Kolik činil průměrný měsíční plat v Sovětském svazu, netuším. Takto storublovkami vybavený turista pojal nápad zakoupit si v letištním bufetu čaj z obřího samovaru.
Nejprve se u samovaru pochopitelně opařil, ale nakonec dospěl s ruským čajem a dvěma kostkami cukru k pokladně, kde vyňal z portmonky storublovou bankovku. Kdo zná povídku Marka Twaina nazvanou Miliónová bankovka, případně její filmové zpracování s Gregory Peckem v hlavní roli, ten si vybaví pocit turisty, jemuž pokladní vrací bankovku se slovy, že z ní nemá nazpět a nechť si tedy jeho urozenost, kníže Andrej Bolkonský, vezme svůj čaj i bez placení.
Češi o Rusech, Rusové o Češích?
Jen těchto několik střípků, a připouštím, že velmi subjektivních; možná dílo šťastné souhry náhod. Nicméně, přesto svědčí o něčem, čeho je možná škoda, že to už asi není. Vztahy mezi Čechy a Rusy vděčí za svou nekonfliktnost možná jen tomu, že se oba národy v dějinách dostávaly do užšího kontaktu jen poměrně vzácně, neboť většinou se mezi nimi rozkládalo ještě nějaké jiné území. Češi neměli, jako Poláci, ambice šířit sebe a katolické vyznání na východ a od roku 1526 byli vlastně součástí jiné říše, která s Ruskem nějakým způsobem koexistovala v rámci mocenského rozdělení Evropy. Do konfliktních situací se Čechoslováci dostali s Rusy jen v souvislosti s působením československých legií v Rusku a během sovětského potlačení Pražského jara, přičemž onen první případ představoval konflikt pouze s částí ruské společnosti.
Pro období první světové války se poněkud nepřesně hovoří o nedostatečné loajalitě českých vojáků a důstojníků vůči Rakousku-Uhersku, a naopak se zveličuje proruské cítění projevující se dezercemi celých oddílů na východní frontě. Skutečnost byla ovšem složitější a archivy dokládají až příliš četné příklady statečného boje Čechů za věc Domu habsburského. Jak ostatně pravila paní hraběnka nesoucí Švejkovi do polního lazaretu pečené kuřátko a lahvinku s přáním nechť Bůh potrestá Anglii: „Tšeska fojak, tobra fojak“ (nebo tak nějak přibližně). Inu, nikdy není nic černobílé. Tedy s výjimkou českého denního tisku. Po většinu dějin tedy ve vztazích obou národů dominovaly spíše mýty, legendy, představy a různé formy panslavismu. Za Rakouska viděla část české obrozenecké společnosti v ruském caru ochránce před germánskou rozpínavostí a stejně tak vrstva národních buditelů vnímala český jazyk jen jako jedno z nářečí velkého jazyka slovanského. Čelakovského Ohlasy písní ruských byly jen jedním z mnoha výrazů obrozeneckého volání po užším sepětí s Matičkou Rusí. V Praze i v Moskvě probíhaly slovanské sjezdy, čeští a slovenští intelektuálové se horlivě učili ruštině, a tento citový vztah k Rusku a k ruštině je ostatně přítomný dokonce i v jinak kritickém, ba velmi kritickém myšlení Masarykově (studie o Rusech a Evropě) a Benešově (studie o slovanské otázce). Osvobození českých zemí od nacistického řádění tuto pozitivní část české orientace na Rusko v podstatě dovršily. Ne ale na dlouho.
Co však na ruské straně? Jak tomu bylo u Rusů a v jejich vztahu k českým zemím? Je zajímavé srovnat, jak Čechy vnímají Němci a jak Rusové? Pokud pomineme extrémní případy, pak tradiční německý pohled na Čechy je paternalistický, dílem shovívavý, poněkud káravý a docela odmítavý. Nakonec pak i překvapivě trošičku závistivý. Co Němci Čechům závidějí, je patrně to, jak hezky proplouváme dějinami, aniž by ty na nás někdy dopadly opravdu železnou pěstí. To Němci takové štěstí nemají. U nich je všechno doopravdy. Když malér, tak hezky se vším všudy, bez pardonu a do dna. Možná je to proto, že Němci mají vždycky dost síly se ode dna odrazit a zase to někde v něčem přehnat. Češi se v tomto ohledu drží raději při zdi a něčí sukně. Drzé hemžení malých ty velké rozčiluje. Češi jsou mistři improvizace, Němci ke všemu potřebují projekt. Český chaos je produktem vynalézavosti, německý pořádek důsledkem chybějící fantazie. Češi jsou schopni dovést nepoctivost k takové míře dokonalosti, o jaké se Němcům ani nesní, neboť nepoctivost vyžaduje velkou představivost. Proto, když se v Německu na něčem dohodnete, tak se většinou i stane to, na čem jste se dohodli.
Pro Rusy jsou Češi rovněž strašlivě malý nárůdek obývající rozlohu, která má v ruských rozměrech parametry školního hřiště. Z jejich pohledu ale Češi patří na Západ a Západ je pro Rusko nedosažitelná milenka, o kterou Rusko usiluje celá staletí, leč marně. Vždycky dostane košem. Z toho pohledu bylo Československo jakousi zemí zaslíbenou, obdivuhodným kulturním a rozvinutým územím nacházejícím se v těsném dotyku se Západem. Není divu, že ruský pohled na Československo býval tak trochu směsí toužebného vzdychání po nedosažitelném, závisti i obdivu okořeněnou dobře míněným panslavismem.
Onen lidový a dobře míněný ruský panslavismus, který přečkal panslavismy všech ostatních slovanských národů, nijak nesouvisel s carským imperialismem, ani se Stalinovou snahou bránit se proti permanentní západní intervenci rozšiřováním, upevňováním a vyzbrojováním sovětského impéria. Byl s těmito dvěma „imperialismy“ vlastně v příkrém rozporu a doplácel na ně všude sklízenou nedůvěrou. Ten obyčejný ruský pohled na Západ, na bývalé Československo, to je pro mě ten Rus šeptající se slzícíma očima svůj sen o zlaté Praze.
Výjimka potvrzující pravidlo?
Oněch v tomto textu zmíněných několik vzpomínek může představovat výjimku potvrzující pravidlo, podle kterého se Rusové vlastně chovají neurvale. Nicméně, nemyslím si to. Vzpomínky mnoha jiných Čechů a Slováků, kteří pobývali mezi Rusy, se od těch mnou zmíněných příliš neliší. Při svých pozdějších cestách po Rusku jsem už na podobné projevy pročeských sympatií nenarazil. Opět, možná jen náhodou. Možná jen proto, že se změnily časy a dnes už nikdo na sympatie mezi národy moc nedá. Je příliš mnoho všedních starostí, těžké časy, konec filozofiím i nostalgiím. Nesporně zde ale působí až příliš zřetelné odvrácení Čechů od bývalého partnerství, které připadalo jako vynucené, byť ve skutečnosti vynucené nebylo, ale stálo na starých vazbách, třeba i na mýtech a naivních omylech. Obávám se, že i na ruské straně je se sympatiemi k Čechům konec a myslím si, že tato ztráta byla a je zbytečná. Že se ten český transfer na Západ mohl přece jenom udělat trochu elegantněji a důstojněji.