Sarkis Caturjan
29. 3. 2016
Občanská válka v Sýrii již dávno vyšla za rámec národních hranic. Přímo nebo nepřímo se ozbrojený konflikt projevuje na stabilitě Libanonu, Turecka, Iráku, Libye a Jemenu, zostřuje rozpory mezi Saúdskou Arábií a Iránem. Echo války stále častěji doléhá k břehům Starého světa. Kdysi bezpečná Belgie se stává arénou teroristické války. Někdy se dokonce zdá, že "neviditelná ruka" postrkuje Evropskou unii k účasti ve znovurozdělení sfér vlivu na Blízkém východě.
29. 3. 2016
Občanská válka v Sýrii již dávno vyšla za rámec národních hranic. Přímo nebo nepřímo se ozbrojený konflikt projevuje na stabilitě Libanonu, Turecka, Iráku, Libye a Jemenu, zostřuje rozpory mezi Saúdskou Arábií a Iránem. Echo války stále častěji doléhá k břehům Starého světa. Kdysi bezpečná Belgie se stává arénou teroristické války. Někdy se dokonce zdá, že "neviditelná ruka" postrkuje Evropskou unii k účasti ve znovurozdělení sfér vlivu na Blízkém východě.
Nejprve pobouřili Paříž, nyní se dostal na řadu Brusel - hlavní město evropské byrokracie. A tento seznam bude pokračovat do té doby, dokud se požár světové války nerozšíří na zbývající část kontinentu. Ne náhodou ministr obrany Izraele Moše Jaalon prohlašuje, že "Evropa vstoupila do třetí světové války". "V současné době probíhá třetí světová válka. Někdy je nazývána "střetem civilizací". Musíme společně čelit společné hrozbě", cituje Jaalona Agence de France Presse. Ale jak je možné společně čelit hrozbě, když uvnitř arabských zemí vládne chaos a zmatek, nemluvě o polyfonii v EU, rozdělené v důsledku migrační krize?
Stačí se podívat na Libanon, který dnes stojí před nespravedlivou, ale osudovou volbou: Hizballáh nebo Saúdská Arábie? Vznikla patová situace, která zatahuje Bejrút do vratkých bažin mezikonfesionálního boje. Vzhledem k tomu, že podíl šiítů a sunnitů představuje 60% obyvatelstva země (přičemž ve stejných proporcích), sázka na jednu z komunit představuje riziko vyprovokování občanské války, jak tomu bylo v letech 1975-1990. Roztržka s Hizballáhem, což de facto znamená demarši ve vztazích s místními šiíty a katolíky, se rovná státní sebevraždě, neboť bere Bejrútu šanci vyřešit vládní krizi v dohledné budoucnosti. Rijád vystupuje v roli politické rozbušky: v únoru Saúdové zmrazili vojenskou pomoc libanonské armádě a policii (3 miliardy dolarů), v březnu Liga arabských států z jejich podnětu prohlásila Hizballáh, vládnoucí libanonskou stranu, "teroristickou organizací" a v mžiku přetrhla miliony ekonomických a politických nitek, které Bejrút spojovaly s hlavními městy arabských monarchií. Saúdskou Arábií, SAE a jejich spojenci byly fakticky zavedeny ekonomické sankce, zmrazeny bankovní převody Libanonců do vlasti. Vzhledem k tomu, že ekonomika Libanonu je z 15% doplňována díky převodům ze zemí Perského zálivu, to byla citelná rána. "Větší část finančních převodů proudí do bank a zvyšuje jejich depozita. Banky potom úvěrují vládu. Takový je cyklus", cituje Financial Times libanonského finančníka Kamalya Hamdana. Ale pro koho to je výhodné?
Vůdce Hizballáhu Hasan Nasralla v tom spatřuje "izraelskou stopu". "Ó sionisté, vězte, pokud vás někdo z Arabů podpoří, padnete společně s ním. Izraelská přítomnost v regionu nikdy nebude normou, Židé se nebudou přátelit s Araby, protože používají teroristické způsoby boje. Ani jedna arabská země s nimi nebude moci navázat styky. Ani Saúdové, ani nikdo jiný", prohlásil Nasralla v přenosu libanonského televizního kanálu Al-Manar. Bývalý prezident Libanonu (1998 -2007) Emil Lahoud se vyjádřil tvrději: "Libanon se nezřekne arabského konsensu. I když vlastně sami Arabové se zříkají konsensu s námi, když se orientují na rozvoj vztahů s Izrailem". Podle něj se Rijád snaží svými činy ukázat Bejrútu, že "libanonský národ údajně závisí na jeho podpoře" a Izraelci, "kteří byli v Sýrii poraženi, zkoušejí ze msty v Libanonu vyprovokovat puč. "Kořenem všech problémů je Izrael, jehož komplot financují USA a státy Perského zálivu. Dávají přednost působení prostřednictvím DAEŠ… Pokud Saúdové skutečně bojují proti teroristům, proč odmítají pomoci libanonské armádě, která bojuje proti DAEŠ?", uvádí Lahouda televizní kanál Al-Manar.
Situace něčím připomíná polovinu sedmdesátých let, kdy se do Libanonu přestěhovalo 600 tisíc palestinských běženců. Pravda, v současné době se humanitární situace značně zkomplikovala, jelikož počet syrských běženců v Libanonu již přesáhl 1,2 milionu osob. A to se děje v mnohokonfesionální zemi s počtem obyvatelstva 4,46 milionu osob, kde je i sebemenší demografické zakolísání schopno narušit křehkou rovnováhu sil. Ba co víc, Libanon má řadu nevyřešených problémů se sousedy. Například vztahy s Izraelem jsou charakterizovány vzájemnými územními požadavky, které se zostřily po zjištění (na vlně světové finanční krize v roce 2008) velkých šelfových ložisek zemního plynu.
Je zde i složitá historie syrsko-libanonských vztahů. Zde je její výklad akademika Jevgenije Primakova (cit. z: "Konfidenciální. Blízký východ na scéně a za kulisami"): "V dobách Osmanského impéria byl Libanon jako autonomní útvar (hornatý Libanon je obydlen převážně křesťany maronity) součásti Sýrie. Po vítězství Dohody v první světové válce přešla nynější území Sýrie a Libanonu v několika etapách pod správu Francie; podmanění Damašku Francouzy už po světové válce (vnitřní oblasti Sýrie tehdy byly pod vládou emíra Fajsala, syna šerifa Mekky Husajna bin Alí al-Hášima, který se prohlásil králem al-Hijáz); vytvoření v Bejrútu nejvyšším komisařem Francie Velkého Libanonu ve struktuře pobřežních měst Tripolis, Tira a údolí Bekaa; vydání Ligou národů mandátu na správu Sýrie i Libanonu Francii. Až v roce 1941 se Sýrie stává suverénním státem, v roce 1943 Libanon - nejprve formálně, poté, po stažení francouzských vojsk, stále reálněji. Nesporná blízkost obou států s různorodými ostrými rozpory - tak se rozvíjela historie syrsko-libanonských vztahů". Následující teze Jevgenije Maximoviče objasňuje současnou podstatu krize: "Pokud jde o ostatní arabské země - především Irák, Saúdskou Arábii a Egypt - ty nahlížely na události v Libanonu z pozic, spojených s jejich snahou oslabit Sýrii".
Nebezpečí spočívá v tom, že knot libanonského konfliktu může zapálit jakoukoli lokální událost. Důkazem je duben roku 1975, kdy byla zabita ochranka vůdce strany Katáib Pierra Džamaíl. Odvetným krokem bylo postřílení autobusu Palestinců, které vyprovokovalo běsnění občanské války, jež trvala 15 let. Ironie osudu spočívá v tom, že Sýrie přivedla i stáhla vojska z Libanonu se souhlasem USA: armáda SAR se tam nacházela od dubna roku 1976 do dubna roku 2005. Pouze vražda předsedy vlády Rafika Hariri (únor 2005), po níž následovala řada masových protestů, umožnila Washingtonu "pohřbít" projekt Velké Sýrie, který byl dlouhá léta připravován Damaškem. Američané si však zachovali nepřímý vliv na Libanon, čemuž napomohla červencová válka roku 2006 s Izrailem. Za pět let se pak už SAR přemění v hlavní dějiště válečných událostí, když nahradí rozdrásaný saddámovský Irák.
Proč USA zpustošily Blízký východ? Všechno je otázka zeměpisu. Libanon a Sýrie jsou vrata do východního Středomoří, hlavní obchodní tepna, která po staletí spojuje Evropu s Čínou. V minulosti zde byly bohaté kolonie Féničanů, na něž si činily nároky armády Asyřanů, Arménů, Římanů a Řeků. Je to mystické území, které seznámilo (na úsvitu nové éry) judaismus s křesťanství a islámem...V 21. století zde budou Američané bojovat za novou historii ničením zbytků evropské koloniální moci. Na směnu Velké Sýrie přijede Velká vzpoura.
Stačí se podívat na Libanon, který dnes stojí před nespravedlivou, ale osudovou volbou: Hizballáh nebo Saúdská Arábie? Vznikla patová situace, která zatahuje Bejrút do vratkých bažin mezikonfesionálního boje. Vzhledem k tomu, že podíl šiítů a sunnitů představuje 60% obyvatelstva země (přičemž ve stejných proporcích), sázka na jednu z komunit představuje riziko vyprovokování občanské války, jak tomu bylo v letech 1975-1990. Roztržka s Hizballáhem, což de facto znamená demarši ve vztazích s místními šiíty a katolíky, se rovná státní sebevraždě, neboť bere Bejrútu šanci vyřešit vládní krizi v dohledné budoucnosti. Rijád vystupuje v roli politické rozbušky: v únoru Saúdové zmrazili vojenskou pomoc libanonské armádě a policii (3 miliardy dolarů), v březnu Liga arabských států z jejich podnětu prohlásila Hizballáh, vládnoucí libanonskou stranu, "teroristickou organizací" a v mžiku přetrhla miliony ekonomických a politických nitek, které Bejrút spojovaly s hlavními městy arabských monarchií. Saúdskou Arábií, SAE a jejich spojenci byly fakticky zavedeny ekonomické sankce, zmrazeny bankovní převody Libanonců do vlasti. Vzhledem k tomu, že ekonomika Libanonu je z 15% doplňována díky převodům ze zemí Perského zálivu, to byla citelná rána. "Větší část finančních převodů proudí do bank a zvyšuje jejich depozita. Banky potom úvěrují vládu. Takový je cyklus", cituje Financial Times libanonského finančníka Kamalya Hamdana. Ale pro koho to je výhodné?
Vůdce Hizballáhu Hasan Nasralla v tom spatřuje "izraelskou stopu". "Ó sionisté, vězte, pokud vás někdo z Arabů podpoří, padnete společně s ním. Izraelská přítomnost v regionu nikdy nebude normou, Židé se nebudou přátelit s Araby, protože používají teroristické způsoby boje. Ani jedna arabská země s nimi nebude moci navázat styky. Ani Saúdové, ani nikdo jiný", prohlásil Nasralla v přenosu libanonského televizního kanálu Al-Manar. Bývalý prezident Libanonu (1998 -2007) Emil Lahoud se vyjádřil tvrději: "Libanon se nezřekne arabského konsensu. I když vlastně sami Arabové se zříkají konsensu s námi, když se orientují na rozvoj vztahů s Izrailem". Podle něj se Rijád snaží svými činy ukázat Bejrútu, že "libanonský národ údajně závisí na jeho podpoře" a Izraelci, "kteří byli v Sýrii poraženi, zkoušejí ze msty v Libanonu vyprovokovat puč. "Kořenem všech problémů je Izrael, jehož komplot financují USA a státy Perského zálivu. Dávají přednost působení prostřednictvím DAEŠ… Pokud Saúdové skutečně bojují proti teroristům, proč odmítají pomoci libanonské armádě, která bojuje proti DAEŠ?", uvádí Lahouda televizní kanál Al-Manar.
Situace něčím připomíná polovinu sedmdesátých let, kdy se do Libanonu přestěhovalo 600 tisíc palestinských běženců. Pravda, v současné době se humanitární situace značně zkomplikovala, jelikož počet syrských běženců v Libanonu již přesáhl 1,2 milionu osob. A to se děje v mnohokonfesionální zemi s počtem obyvatelstva 4,46 milionu osob, kde je i sebemenší demografické zakolísání schopno narušit křehkou rovnováhu sil. Ba co víc, Libanon má řadu nevyřešených problémů se sousedy. Například vztahy s Izraelem jsou charakterizovány vzájemnými územními požadavky, které se zostřily po zjištění (na vlně světové finanční krize v roce 2008) velkých šelfových ložisek zemního plynu.
Je zde i složitá historie syrsko-libanonských vztahů. Zde je její výklad akademika Jevgenije Primakova (cit. z: "Konfidenciální. Blízký východ na scéně a za kulisami"): "V dobách Osmanského impéria byl Libanon jako autonomní útvar (hornatý Libanon je obydlen převážně křesťany maronity) součásti Sýrie. Po vítězství Dohody v první světové válce přešla nynější území Sýrie a Libanonu v několika etapách pod správu Francie; podmanění Damašku Francouzy už po světové válce (vnitřní oblasti Sýrie tehdy byly pod vládou emíra Fajsala, syna šerifa Mekky Husajna bin Alí al-Hášima, který se prohlásil králem al-Hijáz); vytvoření v Bejrútu nejvyšším komisařem Francie Velkého Libanonu ve struktuře pobřežních měst Tripolis, Tira a údolí Bekaa; vydání Ligou národů mandátu na správu Sýrie i Libanonu Francii. Až v roce 1941 se Sýrie stává suverénním státem, v roce 1943 Libanon - nejprve formálně, poté, po stažení francouzských vojsk, stále reálněji. Nesporná blízkost obou států s různorodými ostrými rozpory - tak se rozvíjela historie syrsko-libanonských vztahů". Následující teze Jevgenije Maximoviče objasňuje současnou podstatu krize: "Pokud jde o ostatní arabské země - především Irák, Saúdskou Arábii a Egypt - ty nahlížely na události v Libanonu z pozic, spojených s jejich snahou oslabit Sýrii".
Nebezpečí spočívá v tom, že knot libanonského konfliktu může zapálit jakoukoli lokální událost. Důkazem je duben roku 1975, kdy byla zabita ochranka vůdce strany Katáib Pierra Džamaíl. Odvetným krokem bylo postřílení autobusu Palestinců, které vyprovokovalo běsnění občanské války, jež trvala 15 let. Ironie osudu spočívá v tom, že Sýrie přivedla i stáhla vojska z Libanonu se souhlasem USA: armáda SAR se tam nacházela od dubna roku 1976 do dubna roku 2005. Pouze vražda předsedy vlády Rafika Hariri (únor 2005), po níž následovala řada masových protestů, umožnila Washingtonu "pohřbít" projekt Velké Sýrie, který byl dlouhá léta připravován Damaškem. Američané si však zachovali nepřímý vliv na Libanon, čemuž napomohla červencová válka roku 2006 s Izrailem. Za pět let se pak už SAR přemění v hlavní dějiště válečných událostí, když nahradí rozdrásaný saddámovský Irák.
Proč USA zpustošily Blízký východ? Všechno je otázka zeměpisu. Libanon a Sýrie jsou vrata do východního Středomoří, hlavní obchodní tepna, která po staletí spojuje Evropu s Čínou. V minulosti zde byly bohaté kolonie Féničanů, na něž si činily nároky armády Asyřanů, Arménů, Římanů a Řeků. Je to mystické území, které seznámilo (na úsvitu nové éry) judaismus s křesťanství a islámem...V 21. století zde budou Američané bojovat za novou historii ničením zbytků evropské koloniální moci. Na směnu Velké Sýrie přijede Velká vzpoura.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová