29. 3. 2016 Vaše věc
Čína nabízí strategické partnerství kolem projektu nové Hedvábné stezky a pásma zemí, které má propojit. Zároveň může představit území o velikosti Visegrádské čtyřky, na kterém je vyšší hospodářská úroveň než u nás a těchto našich partnerů.
Pozorně jsem si přečetl článek čínského prezidenta Si Ťin-Pchinga v Právu před jeho státní návštěvou Prahy. Je z něj patrné několik věcí. Čínské partnery se podařilo přesvědčit, že stále máme průmyslově co nabídnout. Pochvalně se zmiňuje o českém strojírenství a automobilovém a leteckém průmyslu. Pravděpodobně jde také o využití volných kapacit v těžkém průmyslu a energetice, které mají jinou hodnotu v Číně a u nás.
Ale nemylme se, současné nedýchatelné ovzduší čínských průmyslových center není budoucností, kterou nabízejí. „Nový národní pětiletý plán ekonomického a sociálního rozvoje akcentuje inovativní, koordinovaný, ekologický, otevřený a sdílený koncept rozvoje,“ píše prezident Si. K tomu „ekologický“ patří například světové prvenství v rozvoji obnovitelných zdrojů energie, s největšími větrnými parky a slunečními elektrárnami a nejrychlejšími tempy přírůstků. Evropě vadí, že je to příliš laciné, avšak z toho je zřejmé, jak obor pokročil. Má reálnou šanci.
Výraz „inovativní“ není třeba rozvíjet, Čína není Česko, kde se musí inovace předstírat, aby se na ně dala nasát nějaká evropská dotace. Přejděme raději k výrazu „koordinovaný“, což znamená strategické plánování a vize, něco, co by řada českých znalců chtěla prezidentu Si během jeho návštěvy ČR vymluvit. Rádi by ho poučili, že „trh řeší vše“. Se zamlčeným předpokladem, že trh se tomu jen říká a řeší to vše ve prospěch malé skupinky těch, kdo si to tak zařídila.
Výrazy „otevřený“ a „sdílený“ jsou mnohoznačné. Očima pirátů (další moje oblíbená orientace) je otevřenost přirozenou formou spolupráce, kdy lze volně navazovat na dosažené řešení (lze je sdílet a rozvíjet). V takovém prostředí se právo copyrightu používá jen k tomu, že si myšlenku nikdo nesmí vyhradit pro sebe a musí respektovat její obecnou dostupnost. Dál toto téma zdvořile nerozvíjejme.
V čínských dokumentech míří „otevřenost“ trochu jinam a lze ji chápat jako signál aktivního postupu proti pokusům obklíčit Čínu systémem dohod, které Říši středu vylučují. Jako třeba Dohoda o transpacifickém partnerství sousedů Číny s USA (TPP). Čína místo toho prosazuje sdílení společně budované infrastruktury „Hedvábné stezky“ a otevřenou spolupráci ve vnitrozemském pásu, který ji bude obklopovat. Logika je průzračně jasná – mají-li být obchodní trasy a toky výrobků plynulé, nesmí být proloženy dírami, kam se nesmí nebo nemá.
Čínský prezident nabízí ČR strategické partnerství. To nelze brát na lehkou váhu. Nabídka zní: „Čínská strana je ochotna vzít odvětví průmyslu jako základ, podpořit spolupráci výrobních kapacit a podporovat praktickou spolupráci ve finančnictví, komunikaci, průmyslu vyspělých technologií, nanotechnologiích i ochraně životního prostředí.“
Je tam pár podmínek. Ty formální, vyžadující obratná slohová cvičení, nechám stranou, v tom jsme silní, to lze zvládnout. Drsněji vyznívá výzva k závazku podpory „Pásma“ a „Stezky“, tedy zapojení do spolupráce zemí podél společné obchodní komunikace. Znamená to „trvale prohlubovat propojení rozvojových strategií a vizí“, tedy něčeho, co nemáme, což je podle mnohých jen dobře. Vidí za tím stíny lidožravého bubáka státu, který chce určovat, co se má dělat. Jen pomyšlení na takovou hrůzu je třeba okamžitě vypláchnout z hlavy drahou kořalkou.
Ale ani to není všechno. Číňané žádají „společně vybírat a připravovat významné projekty, aby se brzy dostavily výsledky“. Dovedu si představit diplomatické úsilí na naší straně, které z té představy vymete slova „významné“ a „brzy“. Pak už přestanou strašit i „výsledky“. Oni by chtěli, abychom něco opravdu udělali! A rychle!
Ještě si to rozmysleme, ale až čínský prezident přijede, moc naparovat bychom se neměli. Je to velká země. A zdaleka ne zaostalá. Tři nejvyspělejší čínské provincie jsou velké asi jako V-4 a jejich hospodářský výkon na obyvatele není nižší než ten náš, ale již dva roky je vyšší. Pokud jde o zbývající země Visegrádské čtyřky, je dokonce výrazně vyšší. ČR mělo v loňském roce HDP na obyvatele téměř 15 tisíc dolarů, zatímco čínské provincie Tchien-ťin, Peking a Šanghaj s více než 60 miliony obyvatel vykazovaly 17 tisíc dolarů.
Uvedená čísla nelze brát s katolickou přísností, promítá se do nich směnný kurz, se kterým obě země čile manipulují. Dejme tedy přednost statistice, která zahrnuje i domácí cenové hladiny a porovnává ekonomiky v „mezinárodních dolarech“, v paritě kupní síly podle odhadu Mezinárodního měnového fondu. Avšak i tam mají uvedené provincie předstih, protože Česko je na 28 tisících „srovnatelných“ dolarů, zatímco zmíněné provincie se drží 30 tisíc.
Přirozeně, že bychom mohli hauzírovat Prahou, která je téměř na dvojnásobku českého průměru. Ale bylo by to opravdu jen hauzírování, protože v Praze se prakticky nic nevyrábí, což se o Šanghaji rozhodně nedá říci, stejně jako o zvláštní zóně Tchien-ťin nedaleko Hongkongu, sloužící jako nástupiště nejmodernější techniky.
V Česku je velký nepoměr mezi Prahou a zbytkem republiky, přestože geografické podmínky jsou podobné. V Číně jsou obrovské geografické rozdíly, s horstvy a pouštěmi, přesto rozdíly v příjmech na obyvatele jsou plynulejší. Zhruba polovina čínských provincií s více než polovinou obyvatelstva je nad průměrem celé lidové republiky. To u nás je nad průměrem jen Praha, a vysoko, neboť patří do desítky nejbohatších regionů v EU. Jak toho dosáhla, to ať si bádá každý sám. Jen nepřehlédněte, že regionální HDP se počítá podle sídla firmy. A to by chtěl mít v Praze každý, protože finanční kontrola tam nestíhá. Na časové období, jehož délku lze ilustrovat dobou od zrušení roboty, vyjde na jednu firmu nanejvýš jednou.
Zkusme porovnat postavení českých krajů v EU s tím, jak si stojí čínské provincie v rámci celé Číny. Není to tak úplně mimo, tři nejvyspělejší čínské provincie jsou poblíž dvojnásobku čínského průměru, podobně jako Praha je poblíž dvojnásobku průměru EU. Avšak Ústecký, Liberecký a Olomoucký kraj mají jen 65 procent průměru EU (v paritě kupní síly). V Číně je v takové situaci Tibet, čtvrtý od konce. Nejhorší český kraj, Karlovarský, je na tom ještě hůř, má dokonce jen 58 procent úrovně EU. To si koleduje o vyvěšování karlovarské vlajky na některém z pekingských ústředních úřadů.
Absolutní úroveň je samozřejmě jinde, čínský průměr je zhruba na polovině českého průměru. Jenže ten čínský roste, a roste rychle. Také v loňském roce vzrostl téměř o sedm procent. Brzdila to venkovská zemědělská provincie Šan-si, která loni přidala pouhých pět procent, jen nepatrně víc než Česká republika. Zatímco zvláštní zóna Tchien-ťin letěla vzhůru o deset procent.
Teď se ve světě dost fňuká, že čínská tempa zpomalují, v nadcházející pětiletce se mají držet jen 6,5 procenta. Čínská ekonomika navíc mění orientaci. Export už v loňském roce stagnoval, motorem růstu je domácí spotřeba, o něco méně pak kapitálové investice. Přírůstky hospodářství se spotřebují hlavně doma a z domácích zdrojů. Nebude snadné se tam vecpat.
Přehled základních čínských hospodářských údajů nabízejí velice přehledně Financial Times. Tam jsem zjistil, že finanční náklady čínských společností klesají, průměrná úroková sazba úvěrů je už pod 6 procenty. S tím se dá žít – je to každopádně níž než průměrné tempo hospodářského růstu. Pokud jde o čínskou inflaci, je v tom nejlepším koridoru kolem dvou procent. Míra nezaměstnanosti je o třetinu nižší než v Česku, zato růst mezd se dlouhodobě pohybuje v pásmu mezi deseti a dvaceti procenty ročně.
Problémy má stavebnictví, kde byla bublina. Odvětví sjelo meziročně skoro o dvacet procent. Je to však pořád méně, než po propíchnutí české bubliny, kdy bylo naše stavebnictví dlouhodobě o třetinu níž než v konjunktuře. Ale to nejhorší je snad už pryč – v Číně – ceny nemovitostí znovu rostou asi o čtyři procenta ročně. Hodně se psalo o propadu akciového trhu, ale pořád je vysoko nad úrovní z roku 2014.
<href="#main-title">https://ig.ft.com/sites/numbers/economies/china#main-title
Nepíši to proto, že bych chtěl poučovat, většina těchto fakt je obecně známá. Spíš jsem se pokusil shromáždit důvody, proč v sobě přitlumit potřebu poučovat druhé a zkoušet je svádět na správnou cestu. Všechno svědčí o tom, že naše oblíbená role učitele národů se opírá o prošlé vzdělání. Buď ji tedy pošleme na penzi, nebo zkusme probudit seschlou vnímavost k tomu, co umějí jiní.