Lenka Procházková
11. 4. 2016
Milé děti, ať už jste z pravicových, levicových či nezařazených rodin, vnímejte naše vyprávění bez předsudků, ale s otevřeným srdcem, jak se na čtenáře pohádek patří.
Na počátku byla smlouva. V té bylo černé na bílém sepsáno, že jedna politická strana (dále jen socani) pověřuje jistého právníka, aby ji zastupoval v soudním sporu o nemovitost v Praze (dále jen Lidový dům). Ten právník měl nejen titul z právnické školy, ale současně i dobré znalosti a zavedenou praxi, takže s přehledem soud vyhrál.
Socani dostali svůj Lidový dům a právník dostal smluvní honorář za vykonanou práci. Tím mohl příběh šťastně skončit. Jenomže neskončil! Ten erudovaný právník se totiž zachoval podle. Přesně podle úsloví, že s jídlem roste chuť, začal socanům posílat další účtenky, protože se mu zdálo, že vzhledem k velikosti vysouzeného domu je jeho smluvní honorář příliš malý. Tehdejší předseda socanů se pochopitelně naštval a právníkovy dodatečné požadavky odmítl uznat. Ani tím však příběh neskončil, milé děti, neboť právník byl z rodu kaskadérů, takže to nevzdal a podal žalobu na ušlý zisk.
Socani jeho pokus nebrali vážně, ale soud musí brát vážně každé udání, a tak se žalobou zabýval. Ne sice překotně, neboť soudy, podobně jako boží mlýny, melou velice pomalu, jenomže v průběhu mnoha let, zatímco soud pomaličku kauzu přežvykoval, se právníkův ušlý zisk každým dnem navyšoval o penále. A když se ten ctihodný nezávislý soudní mlýn konečně domlel k rozsudku, stálo v něm, černé na bílém, že socani dluží právníkovi celých 337 miliónů korun!
Pro vás, milé děti, je to jen cifra, ale pro socany to byla pohroma. Tolik peněz pochopitelně neměli. Jediné, co měli, byl ten Lidový dům. Média, která socanům dům nepřála, hned začala škodolibě věštit, že jeho nucený prodej tak tak pokryje dluh pro právníka. Takový způsob oddlužení by však pro socany znamenal nejen veliké ponížení, ale i ztrátu zázemí a příjmů. Ten pěkný barokní dům měl totiž i pěknou adresu, byl v samém středu hlavního města, v Hybernské ulici, a socani tam měli kanceláře, knihovny, zasedací sály a taky útulné nádvoří a velikou restauraci se skvělým obratem. Stručně řečeno byl to hlavní stan oné strany, její jistota a jistina současně. A o to by měli přijít kvůli uhrazení přisouzeného dluhu?!
Už chápete, milé děti, v jak strašné situaci socani byli? A to jsme vám ještě zamlčeli, že soudní verdikt přišel v nejméně vhodné době, neboť socani zrovna byli vládní stranou a jejich předseda byl premiérem země! A jakoby toho nebylo dost, tak vládní koalice, které premiér předsedal, zrovna procházela krizí identity, takže hrozily předčasné volby. A jak by v nich asi nebozí socani obstáli, když by přišli o Lidový dům, z kterého v lepších dobách řídili volební kampaně, tiskli letáky, malovali billboardy a vařili pro voliče guláš?
A co s tím teda udělali, ptáte se napjatě? No, zatím jen veřejně srdnatě řečnili a skrytě úzkostně spekulovali, kde ty peníze pro právníka vzít, a přitom nekrást. A čas nemilosrdně běžel. Naštěstí tu ale byl neznámý muž v pozadí.
No, on tedy nebyl úplně neznámý, ale to víte, milé děti, o kom se denně nemluví v médiích, ten okamžitě upadá do zapomnění. Někdy na něj zapomenou i někdejší přátelé, což bolí nejvíc. Taková ale už je ta dnešní překotná doba. Náš, médii i přáteli zapomenutý člověk, býval kdysi taky socanem a srdcem jím být nepřestal, i když jej před mnoha lety strana velice zklamala. Stáhl se tehdy hrdě do ústraní. Ale i odtud dál sledoval, jak se jeho někdejší souputníci potácejí na čím dál šikmější ploše. Necítil při tom pozorování žádné zadostiučinění. Ne. Spíš pociťoval lítost, takový čistý člověk to byl. Dokonce se vyučil i hackerem, aby věděl víc, než vytrubují prolhaná média. A tak se jednoho večera, spíš nahodile než z úmyslu, „naboural“ i do dobře zabezpečené mailové pošty předsedy druhé vládní strany, která se jmenovala JO.
Majitel (a současně předseda) strany JO byl nadmíru kreativní muž. Úspěšně se vyučil oligarchou a brzy disponoval tolika miliardami, že kdyby své peníze vybral z banky a ze soukromých trezorů a naskládal je v pěti tisícových bankovkách na sebe, vznikl by sloup skoro stejně vysoký jako rozhledna na Petříně. Pan JO si tu stavbu z bankocetlí sice někdy za zavřenými víčky představoval, ale nebyl tak pošetilý, aby ji realizoval. Raději své miliardy moudře investoval do skutečných staveb, firem a pozemků. Kromě toho také skupoval média, aby měl jistotu, že se lidé o něm budou dovídat jen objektivní zprávy. Myslel totiž na příští volby, v kterých chtěl vyhrát. Pak by se mohl stát premiérem a mohl by celý stát řídil jako firmu, když už to tak dobře uměl.
Hrůzou strnulý hacker (se srdcem socana) si nejdřív nalil sklenku Merlota, aby se mu vyražený dech zase vrátil do oběhu. Teprve pak se mu vrátila i rozvaha a schopnost kritického myšlení. Za premiérem s tím jít nemůžu, usoudil logicky, ten nemá k hackrům dost důvěry. U druhé inspirační sklenky Merlota otevřel starý hacker notes s vizitkami. Přimhouřenýma očima pročítal jména, až narazil na to, které hledal. Třetí sklenku už si ale rozumně odepřel, aby se mu písmenka na mobilu nerozmlžila při psaní urgentní esemesky. Když ji odeslal na číslo z vizitky, krátil si nervozitu u otevřené lednice. Zrovna když dožvýkával druhé kolečko salámu, cinkl telefon odložený na stole. Hacker si rychle otřel zamaštěné prsty a pak nedočkaně vymáčkl došlou odpověď:
OK. ZITRA V DEVET VECER TE CEKAM U SEBE. ZVONEK STISKNI 3 X. MOBIL NECH ALE DOMA!!!
Starý hacker se pobaveně uchechtl: Neuč orla lítat, ty bažante! pomyslel si s vlídnou uštěpačností. A šel si lehnout.
Ráno už bylo nebe bez mráčků a z vysychající silnice mezi paneláky stoupala pára. Starý hacker otevřel okno v kuchyni, nastavil tvář jarnímu slunci, zhluboka vdechl příjemný térový odér a pak se s chutí nasnídal. V koupelně potom dlouho zvažoval, má-li si, před důležitou schůzkou s bažantem, oholit týdenní strniště. Pak ale nad tím mávl rukou a raději se věnoval stolnímu počítači. Několik hodin třídil a stahoval dokumenty do notebooku. Odpoledne si sbalil věci do batůžku, mobil samozřejmě ne, ten uložil do šuplíku, teple se oblékl a zašel si na jídlo do oblíbené hospůdky. Jako vždycky tam hrála televize, ale jako vždycky byl zapnutý nekonfliktní sportovní kanál, aby se štamgasti nemuseli rozčilovat nad stavem světa. V šest hodin už náš hacker seděl v autobuse a v půl deváté dorazil do Brna.
Setkání s bažantem se uskutečnilo ve sklípku, který byl bezpečně odstíněný před odposlechy. Wifi tam tedy nefungovala, ale orel měl mailovou poštu pana JO uloženou v dokumentech svého notebooku. Když si dohladka oholený bažant zprávy prostudoval, propadl spravedlivému vzteku. Slova, kterými svou emoci vyjadřoval, vám, milé děti, tlumočit nebudeme. Vždyť ani odposlech je neslyšel. Když kletby umlkly, pohlédl starý hacker s účastí na svého rozčileného mladšího kolegu. „Ty jediný tomu snad můžeš zabránit. Proto jsem si tě vybral!“ Mladší muž polichoceně vstal ze soudku moravského vína a ovládaně přikývl: „Udělám všechno, co je v mých silách. A teď si na to připijeme, stará gardo!“
Následujícího rána se onen mladší muž, povoláním hejtman, šel projít do jarního lesa. Doufal, že rozvoněná půda jej bude inspirovat k akčním myšlenkám. A nemýlil se! Takže už před obědem rozeslal kódované esemesky na čísla dalších deseti hejtmanů - socanů. A večer už kolegy vítal ve svém dobře odstíněném sklípku. Když jim osvětlil záludné plány pana JO s Lidovým domem, povolil jim krátkou přestávku na občerstvení a usebrání, načež se znovu ujal slova: „Ti naši bohorovní idioti umějí jenom žvanit! Žvaní a žvaní. Tak teď se prožvanili až k debaklu. Ale barák v Hybernské je náš společný grunt! Když o něj přijdeme, jsme namydlení všeci. Takže ten gól do vlastní brány musíme chytit za ty užvaněné voly my sami. Vím jak. Někde jsem četl staré úsloví, že slova hýbají, ale příklady táhnou. Takže my, tahleta naše semknutá jedenáctka, vytvoříme ten příklad. A oni se pak přidají, volové. Bude to pro ně politická nutnost!“ Krizová porada skončila po půlnoci jednomyslným hlasováním. Pak hosté odešli přespat do předem zamluvených pokojů v hotelu Grand.
Zpráva o šlechetnosti jedenácti socanských hejtmanů se šířila zemí, ba dokonce i po nebi. Jeden europoslanec za socany ji vyčetl během letu do Bruselu ze svého chytrého mobilu a okamžitě po přistání vyhledal tři další kolegy europoslance - socany. Večer v přímém televizním vstupu společně prohlásili, že s okamžitou platností budou třetinu svého bruselského platu posílat na konto Lidový dům. Pak už to šlo geometrickou řadou.
Socanští poslanci v pražské sněmovně svolali mimořádnou schůzi klubu a v závěru odhlasovali, že i oni začnou posílat třetinu platu na konto Lidový dům. Předseda sněmovny (taky socan) dokonce furiantsky přísahal, že bude zasílat celou polovinu výdělku! Předseda senátu (taky socan), přitlačený tím příkladem ke zdi, nenadšeně slíbil totéž. Řadoví senátoři (socani) zůstali na třetině. Premiér, zaskočený překotným vývojem ve své straně, se bez obvyklého úsměvu uvolil zkrátit si plat kvůli záchraně Lidového domu o polovinu plus o celé náhrady na služební cesty. Když i starostové socani slíbili posílat čtvrtinu ze své mzdy na sbírku, rozzářila se na fasádě Lidového domu obrovská neónová kalkulačka, takže každý kolemjdoucí mohl i v noci sledovat, jak oranžové číslice překotně vzrůstají.
Pochopitelně přispívali i normální slušní lidé, a že jich v té straně nebylo málo! Kasičky s logem Lidového domu nechyběly na žádné socanské veselici ani na hasičských bálech, pokladničky byly instalovány i na odborářských schůzích a nescházely ani na petičních stáncích občanských iniciativ. A právě tyto sbírky mezi drobnými slušnými přispěvateli, rozlítily parlamentního veterána přezdívaného Kecal. Jako předsedu scvrkávající se opoziční strany (a někdejšího ministra financí) jej samozřejmě dráždilo, že socani, které už ve svých snech viděl na mizině, se náhle vzmáhají a to dokonce i zásluhou zblblého lidu. Takže přemýšlel, jak tomu nekalému vývoji zatnout tipec.
(dokončení v nejbližších dnech)
