25. 4. 2016
To je oříšek. Ten člověk totiž disponuje čímsi jako vzduchem naplněná figurina, která je tím pádem nepotopitelná. Můžete ji sice do vody ponořit, ale stačí chvilka nepozornosti a figurina vám jakoby s výsměchem vyšplouchne zpět na hladinu.
Tím, čím je vzduch pro nepotopitelnou figurinu, je pro tohoto politika talent postavit se na stranu, která vyhraje a současně slibuje i doživotní vzestupnou kariéru. Vzpomeňme na říjnové setkání odbojného křídla ČSSD s prezidentem po posledních parlamentních volbách v r. 2013. Sešlo se jich tam hodně, co v téhle straně něco znamenají, ale Zaorálek tam prozíravě chyběl – a proto se stal ministrem zahraničí. A hned v hodinu a den, kdy tu funkcí dostal, se celý proměnil – a to dokonce i barevně. Z předchozí barvy, když ne ne přímo rudé, tedy přinejmenším světle červené, stál tento člověk náhle před republikou stejně duhový jako jeho předchůdce v úřadě Schwarzenberg. Stejně protiruský a proukrajinský jako on a stejně jako on proseveroatlantický, proamerický a proevropskounijní.
A republika stála nechápající a čučela na tu přeměnu s otevřenými ústy. Ale úplně celá přece jen ne. Ti, ze stejného těsta, jako nový ministr, měli pochopení. „No co, počítá, co s ním bude po dalších volbách. ČSSD je můžou projet a kde potom bude honit fleka? Kdepak hoši, ten už spekuluje s něčím mastným - buď v EU, nebo v NATO. A platy tam a u nás? Kam se hrabem, vždyť předseda evropského parlamentu bere v našich korunách měsíčně skoro milion. S takovou sumičkou se může potkat i Lubošek, ale jedině, když nebude kecat proti větru.“
Ano, i takové umírněné hlasy Zaorálkovu proměnu provázely, ale zůstaly ve výrazné menšině. Většina jeho politické salto odsoudila, zvláště pak příznivci a voliči ČSSD, ve volných chvílích vypočítávající, kolik voličských procent náhle proměněný politik mohl tak své straně asi ubrat. A že je těch procent dost, na tom se shodli všichni. A téměř všichni současně uznali, že se s tím - bohužel - nedá nic dělat, protože ministr to má za svou neúčast na shora už zmíněném srazu stranických odbojníků v Lánech vyžehlené u předsedy strany na věčnost.
Posuzovala se samozřejmě i morální stránka věci. Jaký příklad se takovýmto přeskokem politika z jedné barvy do druhé dává mládeži, jak ji to může morálně nalomit a od účasti v politice, která by měla být záležitostí co nejveřejnější, možná i navždy odradit. Zvlášť v případě, když se onomu politikovi podaří dostat se po ministerské funkci doma k pohádkovému postu zahraničnímu jen a jen díky nemravnému obrácení politickému.
Ale i tady – bohužel - končily a končí všechny podobné stesky poukazem na přátelství předsedy strany a jeho ministra, zpečetěné v jednom říjnovém večerním boji, v němž šlo tzv. o všechno.
Že nás tím pádem skutečně čeká stát se po příštích volbách svědky přestupu našeho proměnlivého politika z funkce ministerské do vyšší funkce v úřadu nadnárodním, žralo pochopitelně i mě – a možná víc, než kohokoliv jiného. Za zradu výhoda a povýšení, kam se poděla morálka a jaká je tohle spravedlnost, honilo se mi hlavou, ale týdny a celé měsíce jsem nedokázal ten rebus vyluštit. A teprve včera v noci jsem na to přišel. Neexistuje-li možnost zbavit se Zaorálka v úřadě ministra zahraničí včetně jeho navazující, morálně nezasloužené a už skoro vykolíkované cesty do EU či NATO, vystupme jak z EU tak i z NATO my Češi. Myslím jako republika. Zabijeme tak dvě mouchy jednou ranou. Zaorálek jako Čech a tedy nečlen EU i NATO získat funkci v těchto organizacích už nebude moct, a my ostatní se těch nadnárodních kazimírských potvor konečně zbavíme. Stejně nás z nich jen bolí hlava, a to každý den víc a víc. A kazí nám charakter. A to taky víc a víc, jak i z popsaného příběhu nevyvratitelně plyne