Doba, kdy byla politika o furiantských mrákotách, se nemá kudy vrátit. Dnes je střetem o tom, za kým půjde sílící rozčarování. Zatím si je sedlají síly mající novou jenom fazónu. V praxi však vaří z těch samých kánonů jako ti před nimi. My jsme uvízli v defenzivě, jejíž důvody už vyvanuly. Tím více se lidem ztrácíme ve stínu politiky, nad níž lámou hůl. Většině z nich už jsme docela lhostejní. To se nám za skoro sto let, co tu jsme, ještě nestalo. O tom, jak z této pasti, je spor, který rozhodne náš víkendový sjezd.
Strana bude řešit i programové věci. Co by se podle vás, stručně, mělo v programu změnit?
Náš Program s velkým P je z roku 1992. Privatizační pitaval tehdy teprve startoval. Teď už naděluje jen Bakaly v urážlivé bavlnce – a havíře bez práce v bytech za „komerční nájemné“. Krejčíře, řádící i na jihu Afriky – a bezdomovce před Hlavním nádražím. Glosovat lejstra padající z panských stolů už nestačí. Teď to chce vlastní iniciativu, která nebude honit kočku za ocas. Protože udeří na příčiny – a nabídne alternativu, s níž zabojuje o většinu. Ne sama, ale jako duše bloku, jímž si většina vezme slovo v politice. A nedá pokoj, dokud se nedomůže toho, o čem je demokracie doopravdy.
Je to závod s časem. Etablovaným partajím padá hřebínek. Vakuum, jež po nich zůstane, obsadí buď civilizovaná opozice, anebo populismus „železného koštěte“. „Tekutého hněvu,“ řečeno se Zygmuntem Baumanem. Ten vztek umí být krutý. I vůči svatouškům liberální fráze. Tomu musí – řečeno „stručně“ – předejít náš programový obrat. Už teď, na IX. sjezdu. Za čtyři roky, nestane-li se zázrak, by mu dávno ujel vlak.
Pokud jde o voličskou podporu či volební potenciál, myslíte si, že už KSČM dosáhla na svůj vrchol, nebo má ještě rezervy a může oslovit více voličů? Případně jakých voličů kterých stran?
Naše hvězdná hodina právě přichází. Pokud tu šanci ovšem nezahodíme sami. Pravice toho, proč si ji panstvo vydržuje, už dosáhla. Teď je z ní smečka hafanů hlídajících, že se nakradené nebude muset vracet. „Levice“, prohlašující se za „reformní“, už všechny skutečné reformy vzdala. Za to, co dělá, by se před pár desítkami let styděla i německá křesťanská demokracie. Z politiky je umolousaný byznys. Vane z něj korupční odér. Vox populi jím pohrdá stále víc.
To, co má politika řešit, se však nemá kam vytratit. Stejně jako znechucení rostoucí se čtvercem toho, že se nic neřeší. Je to na levici, co slepé ulici neupsala duši. Samo jí to do klína nespadne. Chce to kuráž, invenci a šarm. Světlo na konci tunelu. Ti, kteří nás do něj zavlekli, už žádné nevymyslí. Umějí se už jen balíkovat. I z vrakovišť vlastní impotence. Nad tím, kam a proč se to valí, však šátrají bílou holí.
„Mainstream“ nám sugeruje, že levice tu je už jen pro starce. Na mne se teď obracejí i spousty mladých lidí. Naději spojují s obratem, k němuž by došlo v politice KSČM. A to jak ti, co je to k nám už přitáhlo a pak zase odradilo. Tak lidé, jež politiku „neřešili“, anebo dokonce volili jiné strany. Je to vzorek šancí, které máme i u generací narozených dřív.
Co můžete říci pozitivního a co naopak kritického o svých protikandidátech?
Pro mne to hlasování nemá osobní rozměr. Jde o to, jakou budeme dělat politiku. Parketou Vojtěcha Filipa je technika moci. Ivan Hrůza vyniká buldočí houževnatostí. Vojta se obklopil i lidmi, nad jejichž přidanou hodnotou visí velký otazník. Ivan svou buldočí náturu tu a tam přehrává.
Proč byste měl být předsedou KSČM právě vy? V čem se lišíte od toho, co nabízejí vaši protikandidáti?
Řeknu to slovy těch, kdo mne přiměli kandidovat. Jedni zdůrazňují erudici – obecnou i na hřišti radikálně levicové agendy. Teď, když tu už s námi není Míla Ransdorf, jsem z těch, kdo přečetl i Marxe a Engelse kompletně, možná opravdu poslední Mohykán. Jiní mluví o záběru i stylu argumentace. Schopnosti oslovit širší publikum, než se daří kolegům. Lámat psychologické bariéry, jimiž nás obestavěla „pravdoláska“. Navazovat spojenectví napříč spektrem. Ti, kteří mne znají déle, připomínají i průlom, kterého dosáhl, když jsem stál v jeho čele, Mezinárodní svaz studenstva.
Jak hodnotíte prezidenta Zemana?
Zeman porazil hybridní válku vedenou za dědičnou monarchii „pravdolásky“. „Kavárna“ ho za to nenávidí. On si užívá gaudium, s nímž zesměšňuje její slabomyslné říkanky. Stále víc přitom bere na rohy i její hujerskou kolaboraci. Ve vztahu k Rusku i Číně či migrační vlně to předvádí v grandiózním stylu. Už to je výkon, před nímž džentlmen smekne. I když má na leccos jiný názor než hlava státu.
Co si myslíte o Andreji Babišovi? Kritizuje migrační vlnu, ale má v hnutí lidi, jako je pan Pelikán podporující migraci. Kritizoval sankce proti Rusku, ale na Čapím hnízdě přivítal amerického velvyslance… Kritizuje privatizaci OKD, ale v europarlamentu má pana Teličku, bývalého spolupracovníka pana Bakaly… Hájí české národní zájmy?
Andrej Babiš hájí své zájmy. S „flexibilitou“, zapouzdřenou v jejich původu a nátuře. Coby mocnář miliard, razící „Ruhe und Ordnung“, až když jsou karty rozdány a nepřejí si být vyrušovány. Test, nakolik se to snese i s národními zájmy, je teprve před námi. A sice v podobě TTIP, „Transatlantického obchodního a investičního partnerství“. Pokud ten koloniální výboj neodpíská sama Amerika, hrozí nám i invaze potravin zmršených „genetickou modifikací“. Zlé jazyky šíří, že jejich „strategickým partnerem“ je právě holding, jemuž vládne pan vicepremiér. Je to jen zlovolná kachna? Anebo něco víc? To vynese verdikt na téma, na něž se ptáte. Být Telička frajer, prachy od Bakaly vrátí do pětníku.
Ilona Švihlíková napsala knihu o tom, že Česká republika je ekonomicky kolonií Německa a Západu. Je to pravda? A jak získat zpět svou nezávislost?
Paní docentka má svatou pravdu. Jsme gastarbeitery na vlastním území. V ekonomickém smyslu ještě hůř než za Habsburka a fakticky i za „protektorátu“. I tehdejší Živnobanka totiž vzdorovala víc než generalita privatizačního převratu. Té druhé přitom sekyra ani koncentrák nehrozily.
Suverenita není sprosté slovo. Žvást, který je za ně vydává, papouškují poskoci cizího mamonu a moci. Naše „omezená suverenita“ – je-li řeč o jejím ekonomickém rozměru – má v zásadě dvě příčiny. Chomout, nasazený EU – a programovou prázdnotu „sametu“. Ten se na dané téma zmohl jen na pár jedovatých slin – a prostoduché leporelo o „ruce trhu“ a „konkrétním vlastníkovi“. „Elity“, které katapultoval, jsou z této prázdnoty.
Chce to hospodářskou strategii a koordinovanou politiku. Podloženou věcně, a ne bigotními zaklínadly. Opřenou o všestranně zdůvodněnou expertizu, kde se i dnes rýsují trhy, korespondující s naší produkční potencí – a jak přesně investovat do know-how, technologií i „lidského kapitálu“, díky nimž se tam uplatní právě hodnota přidaná českými mozky a rukama.
Chce to ovšem i politiku čelící bruselské buzeraci. Až se na scénář suverénního rozvoje zmůžeme – a „eurokracie“ by nám ho zkusila zakázat – je na to „red line“. „Eurokracii“ v dnešní podobě však začíná zvonit hrana. Chomout, kterým nás škrtí, se tak možná rozpadne ještě dřív, než se ten scénář narodí.
Hovoří se o tom, že zisky nadnárodních korporací i kapitál je vyváděn z České republiky. Jak tomu zabránit?
Do zahraničí odchází až kolem desetiny HDP – a to nepočítám švindl „cenotvorby“ uvnitř nadnárodních holdingů. Tedy praxi, kdy české „dcery“ smějí zahraničním „matkám“ účtovat jen ceny blízké nákladům, kdežto v opačném gardu to bývá s tučnou marží. Ekonomice rabované tak třeskutě scházejí zdroje vlastního rozvoje. Už to ji reprodukuje v roli subalterní ficky.
Chce to jak rázné kroky, limitující aspoň ta největší zvěrstva, tak reprízu národního obrození, přinejmenším v ekonomické sféře. To první přepokládá získat i dostatek spojenců. Mám na mysli jak země, které jsou na tom podobně, tak třeba i odborové centrály ze států, kam sice přitéká většina zisků, mzdový a sociální dumping „periférie“ je však i klackem na jejich pracovní sílu.
Repríza „národního obrození“ předpokládá to, o čem byla řeč v předchozí pasáži. Partu nadšenců, která se s rolí ekonomického kandrdase nesmíří. A začne budovat „ostrůvky pozitivní deviace“, jež hodí cizí nadvládě rukavici, tak jako obrozenci 19. století. Tehdy to bylo v silách privátního kapitálu. Že by to zvládl i dnes, je z říše snů. Power play cizího mamonu zlomí jen cestovní mapa mířící k naší emancipaci i v sociálním směru. U nás to platí ještě víc než mnohde jinde. Tady jsou národní a sociální emancipace jednovaječná dvojčata.
Co byste vzkázal voličům či podnikatelům, kteří se bojí, že komunisté budou znárodňovat, když se dostanou k moci?
Aby je strašák znárodňování neranil slepotou vůči „znárodňování“. Tedy „socializaci“ privátních mank, která už řádí a bere na hůl i je. Dluhy, z jejichž delikventů jsou teď věřitelé, rozepisující je nám všem i s úroky, jsou mnohonásobně větší než hodnota všeho, co bylo znárodněno po válce. Více než ze dvou třetin to přitom zakotvily už zákony přijaté před rokem 1948 a podepsané Edvardem Benešem.
„Studenou válku“ ráčil spustit „demokratický Západ“, a ne my či naši tehdejší spojenci. Československo změnila v „kovárnu a strojírnu“ bloku čelícího přesilovce. Při dobové úrovni technologií to znásobilo i potřebu „modrých límečků“ v dolech, hutích, metalurgii, strojírenství i dalších oborech. Sem vede hlavní pupeční šňůra manévru, který tu pracovní sílu mobilizoval i znárodněním v jiných odvětvích. V původním plánu „československé cesty k socialismu“ nic takového nebylo.
Achilovkou dnešní ekonomické struktury je pravý opak. Technologický pokrok už není jen „jobless“, ale stále víc přímo „jobloss“. Klíčový hlavolam tkví v deficitu práce, a ne pracovních sil. Stát, mířící za horizont kapitalismu příště, by byl sám proti sobě, pokud by dusil či eliminoval pracovní příležitosti, jež nebude s to nabídnout sám.
Otázka stojí odlišně než v minulosti i z jiného úhlu. Většina klíčových podniků je součástí nadnárodních vertikál. Rozbíjet je na striktně „národní“ se příčí produkční a ekonomické logice. Zrušení embarga, uvaleného na demokracii v ekonomice, si bude muset najít novou cestu i z tohoto hlediska.
Měli by podle vás být nějaké sektory ekonomiky státní? Které a jak toho případně dosáhnout?
Některá odvětví v podstatě kompletně. Počínaje „přirozenými monopoly“, hlavně v celé civilizační infrastruktuře. Mnohem víc, než je to teď, však i sféra péče o zdraví, sociálních služeb a vzdělání. Tady je ovšem pod pojmem „státní“ třeba rozumět i to, co spadá do gesce regionální a komunální moci a správy.
Zespolečenštění ekonomických zdrojů není jen požadavkem demokracie a sociální spravedlnosti. Je i řešením všeho, co privátní byznys už nezvládá – anebo jen nepřijatelným způsobem. Okruh sfér, kde se tak děje, roste před očima už dnes. Čítankovým exemplářem jsou mraky zakázek placených z veřejných rozpočtů, „outsourcovaných“ však soukromé sféře. Mýtus, že to tak vyjde lépe a dokonce i laciněji, se hroutí už roky. Většina těchto zakázek stojí naopak ještě víc, než by kdy zaplatil kterýkoli soukromník.
Ziskový motiv přitom často blokuje i technologický pokrok. A má tak negativní dopad i na kvalitu, dodací termíny i vyvolané vícenáklady. Uvedu příklad z oblasti, s níž jsem přišel do styku blíž – údržby a oprav silnic. Tady jsou dávno k dispozici i stroje, které umějí povrch původní tepelně recyklovat. Materiál nad tento rámec tvoří zanedbatelných pár procent. Oproti tradičnímu postupu je to nepoměrně levnější i rychlejší. U nás však tepelnou recyklaci blokují firmy vybavené technologiemi starších generací.
Donekonečna jim to nevydrží. Až si moderní mašiny pořídí veřejná moc – a bude je provozovat v nákladové režii – závislost na privátním středověku dostane ránu z milosti. Teprve pak to zdravý rozum a veřejný zájem s prackou trhu neprohrají.
Hovoří se o tom, že přední členové NATO, USA a Turecko, podporují či podporovaly Islámský stát a islámský terorismus. Co si o tom myslíte?
Amerika před sebou strká islámský teror už od konce 70. let. Poprvé proti tehdejší osvícené vládě Afghánistánu. Právě v době, kdy byl prezidentem James Carter, světlonoš „lidských práv“. A jeho pravou rukou Zbigniew Brzezinski, který svého šéfa – chvástal se tím pak v týdeníku Time – přesvědčil, že z fanatických hadrníků, jimž sekulární, sociálně vstřícný režim nevoněl, třeba vycepovat a vyzbrojit gerilu, která „zařídí Vietnam i Moskvě“.
Anabázi, která následovala, lemuje i seriál vrchovatě prekérních epizod. Až třeba po dlouhé prsty Saúdské Arábie, klíčového spojence USA na Blízkém východě, v masakru 11. září 2001. A nynější přestřelku mezi Rijádem a Washingtonem kolem toho, zda se tajná zpráva senátu na dané téma stane věcí veřejnou. Podobných „in flagranti“ jsou mraky. Řadu z nich – hlavně přímo z amerických médií – čtenář najde i v mých dřívějších příspěvcích na PL.
Kdo si neuložil autocenzuru „politické korektnosti“, nutně si položí aspoň následující otázky: Jak dlouho by přežila teroristická internacionála, ovládající už i vlastní rozlehlý „stát“, nemít vlivné zahraniční zázemí? Že je má v „naftokraciích“ Zálivu, už dávno nezatlouká ani americký „mainstream“. Že si ty islámské monarchie piplá Washington, má za banální samozřejmost jakbysmet. A nepopírá ani to, že Pentagon a CIA vyzbrojují a cvičí „umírněnou opozici“ – a z té se pak do Islámského státu přelévá živá síla i vojenská technika. Vadit to Velkému bráchovi doopravdy, jistě si s tím poradí. Internetem kolují i příklady dokládající přímou kolaboraci. V podobě dodávek zbraní shazovaných „omylem“ na území Islámského státu. I vrtulníkových eskader vyvážejících jeho kápa z obklíčení.
Turecko je pro verbež, terorizující Sýrii i Irák, hlavní průchoďák i zbrojní sklad, lazaret a kompletní týlové zázemí. Brát Erdogana za parťáka, s nímž Evropa „vyřeší migrační krizi“ – a sypat mu miliardy, za něž terorizuje i domácí opozici a Kurdy – může jen kříženec idiota a masochisty. Za hlasy, jež tomu přitakávaly i „zleva“, se stydím do morku kostí. Tohle si žádá „red line“ jako řemen. Jinak nás ten muslimský bratr bude vydírat nadoraz.
Měli bychom podle vás zůstat členy NATO? A pokud ne, jaké by mělo být naše bezpečnostní ukotvení, jakou vidíte případnou alternativu k NATO?
Členství v NATO nás mění v komplice válečných zločinů zralých na norimberské paragrafy. Zato tam, kde má garantovat i naši bezpečnost, neráčí Aliance hnout ani malíčkem. Výmluvy, jimiž to pentlí, jsou groteskní. Kudy se teroru, masakrujícímu Sýrii a Irák, valí živá síla i technika, je z každé družice jako na dlani. K čemu je Aliance, jež tomu učinit přítrž neumí, či dokonce snad ani nechce? Čeho se od ní dočkáme, až by šlo o krk i nám? Má-li i v ustavující listině článek zavazující k pomoci jen jezuitským kondicionálem. Ti, komu ten spolek říká pane, však mají po ruce i jiné paragrafy. Ty, co „opravňují“ k zásahu v členské zemi, jež by se vydala jinou cestou než podle „atlantických“ kánonů.
Vojenské bloky měly opodstatnění v bipolárním světě. Dnešní NATO už jenom klame tělem. O to víc nabírají tempo trendy mířící k jeho autodestrukci. My bychom z toho spolku měli vypadnout co nejdřív. Ten totiž války rozněcuje, a ne že před nimi chrání. S rizikem, že bumerang dopadne i na naše hlavy. Terorismus, plíživě expandující Evropou, je tématem pro tajné služby a speciální komanda, finanční dozor a instituce tohoto typu. Ty budou vítaným partnerem všech zemí, jimž hrozí to samé bez ohledu na členství v NATO.
Jste pro to, abychom za současného stavu, tedy v okamžiku platnosti Lisabonské smlouvy i ESM, byli členy Evropské unie? V článku 69 Lisabonské smlouvy je zakotven princip „společné imigrační politiky“, jejímž „cílem je ve všech etapách zajistit účinné řízení migračních toků a která se řídí zásadou solidarity a spravedlivého rozdělení odpovědnosti mezi členskými státy, a to i na finanční úrovni“. A ESM nás zavazuje v případě nutnosti přispět financemi ve výši více než 350 miliard korun na krachující státy eurozóny v okamžiku, kdy budeme v eurozóně… Evropská komise a Angela Merkelová také podporují smlouvu TTP. Stejně tak se ví, že evropský integrační proces a Evropská unie je projektem Spojených států amerických, jak se píše například v deníku The Telegraph…
Já pro „společnou imigrační politiku“ se zeměmi, které Střední východ a Afriku koloniálně drancovaly – a pak je ještě zmasakrovaly válkami instalujícími chaos a teror – nevidím sebemenší důvod. „Spravedlivé rozdělení odpovědnosti“ si žádá pravý opak. Ti, jež ty země zdevastovali, jim dluží adekvátní reparace. A „kvóty“ pro psance, rozepisované i nám, ať si laskavě odpustí.
Svatozář „eurozóny“ rychle bledne. A nejenom kvůli likvidačním sumám, jimiž by nás, pokud bychom do ní vstoupili, nutila „sanovat“ krachující státy. I na jejich dluhové pasti se přitom podepsaly hlavně „elity“ ze zemí držících v EU opratě. Předražené ponorky z Německa, dodávané řecké armádě – Athény musely na vojenské účely vydávat až osm procent HDP – jsou jen střípkem z nepoměrně větší mozaiky.
TTIP je americký koloniální projekt. V Evropě mu dělají uvaděčky lidé, jejichž kariéra jinak končí. Obecně i díky vyděračskému šmíráctví, které vytáhl z přítmí Edward Snowden. V německém případě však i díky „Kanzler Akt“, platnému až do roku 2099. Je už z května 1949, kdy americká okupační správa odevzdávala moc západoněmeckým úřadům. Coby „vázací akt“, jímž je převzetí kancléřských pravomocí podmíněno a který zavazuje vyhovět USA ve všem, co označí za svůj „životní zájem“. Že nejde o konspirační fámu, doložily memoáry čerstvě penzionovaného šéfa německé vojenské rozvědky MAD Gerd-Helmuta Komossy, vydané už před několika lety.
Jen kachnou není ani teze, že „evropská integrace“ je americké provenience. Pikantní svědectví o tom snesli i francouzští novináři Christophe Deloire a Christophe Dubois. Ta kniha se jmenuje Circus politicus a už před pár lety vyšla i česky. Autoři v ní dokládají, že u kolébky struktur, jejichž dnešní fází je EU, vartovaly i osobně špičky CIA, Donovana a Dullese nevyjímaje. A právě zpoza Atlantiku se už tehdy sponzorovaly i „neziskovky“, které pro podnik v americké režii vytvářely „občanskou podporu“. Kvůli čemu že nedávno vážil cestu přes oceán Obama? Když proto někdy slýchám, že EU je „protivahou americké hegemonie“, je to buď galakoncert „svaté prostoty“, anebo cosi ještě horšího.
Jaké by podle vás mělo být zahraničněpolitické a zahraničně-ekonomické zakotvení České republiky?
Chce to vyhlásit neutralitu. Smluvně ji zakotvit s co nejširším okruhem států. A rozvinout „politiku všech azimutů“. Korektních vztahů ve stylu „já pán, ta pán“. Aktivní, vynalézavé diplomacie, prosazující naše ekonomické priority všude tam, kde pro to je prostor. Západně od Aše to možná leckde narazí. Signálem, co smysl má a co ne, bude už to.
Tím víc je třeba vyrazit i směrem, kde ekonomicky skórovala už předmnichovská republika. Všude tam, kde máme stále navrch technologicky a kvalitou – a mnohdy můžeme profitovat i z historických vazeb. Jde přece o náš zájem, a ne pár metálů a lukulsky placených postů pro gážisty těch cizích. Řídí se snad něčím jiným státy, před nimiž leze „pravdoláska“ po břiše?