12. 5. 2016 Eurasia24
„Západ ruskou stranu obviňuje z nebezpečných manévrů. Realitu tak obrací vzhůru nohama. Ve skutečnosti jsou totiž ataky ruských letadel odpovědí na nepřátelské akce letectva NATO, které zintenzívnilo průzkumné lety v blízkosti ruských hranic.“
Zprávy o leteckých incidentech ruských stíhačů s americkými letouny se v poslední době objevují stejně pravidelně, jako tomu bylo v případě informací o přípravě vojenské přehlídky ke Dni vítězství.
14. dubna ruský Su-27 zachytil americké výzvědné letadlo RC-135 nad Baltem. Americkým generálům se jeho manévr nelíbil. Prohlásili, že se ruský pilot zachoval neprofesionálně a že ohrozil bezpečnost svých amerických kolegů. Americký pilot se vylekal a změnil kurz.
21. dubna vytlačil letoun MiG-31 z oblasti Kamčatky americký protiponorkový letoun P-8. Tentokrát američtí generálové vyjádřili s jednáním ruského pilota „spokojenost“. Vše prý proběhlo podle příslušných pravidel a zásad.
Uvedené dvě události zřejmě komentovali různí generálové, neboť v obou případech se ruští piloti přiblížili k letounu na stejnou vzdálenost kolem patnácti metrů.
Podobné incidenty jsou dnes v souvislosti se zhoršením vztahů mezi Ruskem a USA častější. Zcela tradičně přitom Západ ruskou stranu obviňuje z nebezpečných manévrů. *** Realitu tak obrací vzhůru nohama. Ve skutečnosti jsou totiž ataky ruských letadel odpovědí na nepřátelské akce letectva NATO, které zintenzívnilo průzkumné lety v blízkosti ruských hranic.**** A pokud by se špionážní letadla NATO nesetkala s odporem, pronikla by do ruského vzdušného prostoru.
Manévr, který v Pentagonu nazývají „nebezpečným“, je přitom nejen efektivním, ale také jediným prostředkem, kterým lze potenciálního narušitele státní hranice přinutit k okamžité změně kurzu.
Čím víc se k sobě letadla přiblíží, tím větší emoce zažívají američtí piloti, kteří se v tomto století s tak „neuctivým“ chováním vůči sobě ještě nesetkali.
Tak například v létě 2014, opět nad Baltským mořem, se pilot Su-27 přiblížil k poměrně neohrabanému letounu RC-135 až na vzdálenost kolem osmi metrů. Američana to tak vylekalo, že v panice přeletěl do vzdušného prostoru Švédska. Švédové se k němu zachovali podstatně přátelštěji...
Co znamená výraz „atak letadla“
Pokud bychom se měli vyjadřovat v rámci správné terminologie, pak vše, o čem jsme dosud hovořili, nebyl žádný atak, ale pouze demonstrace záměru a možností. Atak – to je přímé použití sil PVO zaměřené na likvidaci letícího cíle buď jeho zničením, nebo tím, že bude přinucen přistát. Jsou do něho zapojeny jak pozemní služba (radary, velitelská naváděcí stanoviště), protivzdušné raketové a dělostřelecké systémy, tak i stíhací letectvo, a to letadla speciální – tzv. přepadové stíhače, ke kterým patří letouny typu MiG-31 a Su-27.
Posloupnost jejich činnosti je následující: Pozemní radary zjistí cíl. Určí jeho polohu, rychlost, výšku a směr letu. Určí se dráha jeho dalšího letu a je vydán rozkaz k vypuštění protiletadlové rakety. Současně startuje přepadový stíhač, kterému je vydán letový příkaz – rychlost a směr letu – tedy je naveden na cíl. Řízen povely ze země dostane se přepadový stíhač v určitém bodě svého letu na takovou vzdálenost od cíle, která je vhodná k útoku. Ten může provést buď střelbou z palubního kanónu, nebo použitím raket vzduch-vzduch.
Pokud má dojít k nucenému přistání, demonstruje stíhač vážnost svých úmyslů varovnými výstřely z kanónu. Varovné vypuštění rakety nepřichází v úvahu, neboť ta je vybavena samonaváděcím systémem.
Na přepadové stíhače jsou kladeny vyšší požadavky než na letouny určené k vybojování převahy ve vzduchu, a to jak co se týká rychlosti, tak i dostupu. To proto, že utkávat se mají se špionážními letadly také dosahujícími velkých rychlostí a s vysokého dostupu (RC-135, o kterém byla zmínka výše, mezi taková letadla nepatří). Krátké představení ruských přepadových stíhacích strojů:
Sovětský přepadový stíhací letoun MiG-25 používaný až do současnosti v armádách zemí „třetího světa“ má maximální rychlost 3000 km/h a dostup 27000 m. V Rusku byl ve výzbroji od r. 1970 až do r. 2012. Jeho zbraněmi byly 4 protiletecké řízené střely (PLŘS).
Su-27 má skromnější rychlostní a výškové charakteristiky (2500 km/h a 18500 m), zato ale mohutnější výzbroj. Jednak je to kanón, který MiG-25 neměl, jednak celkem 10 zbraňových podvěsů, čímž se řadí mezi tzv. těžké stíhače.
A do třetice bez nadsázky nejlepší přepadový stíhač světa, MiG-31, v současně době v modernizované verzi MiG-31BM. Přestože je ve výzbroji už od r. 1981, zařadilo ho jeho vybavení novým radarem a zbraňovými systémy do generace letounů 4++. Je vybaven kanónem a 8 PLŘS s malým, středním i velkým dosahem (až 300 km) v různých kombinacích. Je schopen ničit nejen protivníkovy letouny, ale i křídlaté rakety. Jeho maximální rychlost je 3000 km/h, dynamický dostup 29000 m a praktický dostup 20600 m.
Protivníci
V polovině 50. let se na nebi objevil Boeing RB-47 Stratojet, přestavěný z tehdy hlavního proudového bombardéru USA. Byl podzvukový a dostup měl jen 13000 m, ale ohromoval svým vybavením.
Vyzbrojen byl dvěma kanóny a byl velmi odolný. Díky vysoké nosnosti (až 11 tun) byl přeplněn nejrůznější špionážní aparaturou, kterou obsluhovali 3 důstojníci. V roce 1954 si 6 sovětských strojů MiG-17 nedokázalo s „Američanem“ poradit nad poloostrovem Kola. V tom samém roce zůstalo bez trestu trojí narušení sovětských hranic.
Počínaje rokem 1955 se však USA musely téměř každý rok rozloučit s některým špionážním strojem.
Snad nejpůsobivějším se stal příběh kapitána Vasilije Ambrojeviče Poljakova na Migu 19 nad poloostrovem Kola z léta 1960. Když Poljakov oznámil na velitelské stanoviště, že se mu vizuálně podařilo určit typ a příslušnost objeveného letounu, dostal příkaz přinutit narušitele k přistání. Pilot RB-47 William Palm však signál „Pozor! Následuj mne!“ neuposlechl.
Následoval rozkaz ze země, aby Poljakov cíl zničil. Protože byl v té době jen cca 30 m od „amerikánce“, nemohl použít neřízené rakety. Vypálil proto dlouhou dávku z 30mm kanónu – celkem 111 výstřelů.
Špionážnímu letadlu začaly hořet dva motory a letoun začal ztrácet výšku. Po dopadu na hladinu posádka složená ze tří mužů opustila stroj a použila nafukovací čluny. Její velitel zemřel ve vodě na podchlazení, zbývající dva členy posádky vylovil rybářský trauler Tobolsk.
V roce 1960 se na obloze objevil nový protivník – špionážní letoun U-2. Až do současnosti je to sériově vyráběný vojenský letoun s nejlepšími aerodynamickými vlastnostmi (poměrem mezi vztlakovou silou a velikostí čelního odporu) na světě. Jde v podstatě o kluzák s proudovým motorem. Při střídavém spouštění a vypínání motoru je schopen dlouhodobě „plachtit“ ve výškách nad 20 km. Plné čtyři roky byl pro sovětské stíhací letectvo nedostižný – žádný ruský stroj neměl takový dostup. Během těch čtyř let vykonal U-2 celkem 24 špionážních letů nad územím SSSR. Zjistil přitom polohu a rozmístění kosmodromu Bajkonur a řady dalších strategických objektů.
Nakonec však byl 1. května 1960 sestřelen protiletadlovou raketou S-75, která byla právě zařazena do výzbroje PVO Sovětského svazu. Od tohoto okamžiku se beztrestnost U-2 stala minulostí. Právě tyto rakety jej „sundávaly z oblohy“ v Číně, na Kubě i ve Vietnamu. Nad územím SSSR piloti tohoto vzhledově krásného stroje svůj osud raději ani nepokoušeli.
Několikrát modernizovaný U-2 je v provozu až do současnosti. Ale létání s ním už piloti nepovažují za prostředek k plnění špionážních úkolů, ale za jakýsi druh umění, za poezii nebes.
Legendární Lockheed SR-71 Blackbird používaný do roku 1998 mohl létat rychlostí až 3,3M a vystoupat do výšky 25600 m. Díky své rychlosti a obratnosti mohl uniknout i raketám. Při jeho konstrukci byly využity technologie stealth. Ty se ale ukázaly jako málo efektivní. Při vysokých rychlostech se totiž trup letounu výrazně zahříval a silně vyzařoval v infračerveném pásmu. Ještě více jej pak prozrazovaly kondenzované spaliny reaktivních motorů.
Po dlouhou dobu v úplné pohodě „navštěvoval“ Kamčatku a shromažďoval špionážní informace. Je ovšem pravdou, že hranice přitom nenarušoval. Jakmile se ale objevily Migy 31, spokojený život americkým pilotům skončil, i když smrtelným nebezpečím pro ně Migy nebyly. Piloti Migů si na „Černého ptáka“ několikrát počíhali. Dělali to tak, že počkali, až je při své vysoké rychlosti předletí a pak jej zachytili radarem. Když SR-71 zaregistroval ozáření, rychle změnil kurz stranou od Kamčatky a odletěl na svou základnu na Okinawě, aniž by splnil bojový úkol.
Informace se SR-71 snažil získat i v oblasti poloostrova Kola. I zde Migy používaly taktiku předstíraného útoku. Jednou, bylo to 27. května 1987, se však pilot SR-71 „nechal unést“ a dostal se nad území SSSR. Podle stejného scénáře ho sovětští piloti vytlačili do neutrální zóny.
Na konci 80. let se aktivita „Černých ptáků“ výrazně snížila a nakonec ustala docela. Pokus USA o restartování projektu v roce 1993 byl neúspěšný. Jako oficiální důvod byl uváděn příliš drahý provoz těchto unikátních strojů. Existují ovšem domněnky, kolující nejen po Rusku, ale i v USA, že důvodem ukončení provozu SR-71 byla letadla schopná se jim postavit – přepadové stíhací letouny MiG-31.
Přispělo však k tomu i vyzbrojení ruské protivzdušné obrany modernizovanými raketovými komplexy S-300 schopnými lehce sundat „kosa“ z oblohy, pokud včas „nepráskne do bot“.
Co se týká letadel RC-135 a P-8, která byla údajně atakována v dubnu, ta nepředstavují pro ruské přepadové stíhače ani ten nejmenší problém. První pochází z 60. let, druhý se začal používat v roce 2013. Jde však vlastně konstrukčně o dopravní letouny s odpovídajícími letovými vlastnostmi a charakteristikami. První je přecpán špionážní aparaturou, druhý provádí průzkumné lety nad mořem a pátrá po ponorkách. Přibližovat se nějak příliš k ruským břehům proto nemá žádný důvod.
Vladimir Tučkov
Zdroj: svpressa.ru
Překlad: mbi, Eurasia24.cz