Zbyněk Fiala18.6.2016 Vaše věc
Francouzská policie selhává, když to v zemi ohrožované teroristy bouchá na fotbale. Ale selhává i vláda, když v zemi vybuchují odborářské protesty, které přivedly statisíce lidí do ulic velkých měst. Jsou socialisté ještě levice?
Je toho dost najednou. Francie udržuje nouzový stav, který vyhlásila po teroristických útocích, aby jim předešla také při mistrovství Evropy ve fotbalu. Přesto při utkání našich chlapců s Chorvaty vlétla na hřiště mocná dávka pyrotechniky a zesměšnila okázalá bezpečnostní opatření. Země však nežije jen fotbalem a teoristy. Jen pomalu se vzpamatovává ze záplav, přiživováných dalšími přívalovými dešti. A všechno přehlušuje sociální konflikt vyvolaný pokusem o zvrat ve francouzském pracovním právu.
Poslouchala nás, řekl šéf nejsilnější odborové centrály CGT po pátečním jednání s ministryní práce. Žádná dohoda. Protesty budou pokračovat.
Francouzská ministryně práce Myriam El Khomri, sympatická mladá dáma marockého původu, má problém nového zákoníku práce na krku, ale není tím hlavním, kdo velí k palbě. Do čela boje za změnu zákoníku práce se postavil přímo premiér Manuel Valls a plně využívá mimořádných pravomocí, které mu dává ústava, jako by republika čelila válečnému stavu. Není k němu daleko. Obrovské demonstrace z minulých dnů proběhly souběžně v řadě velkých francouzských měst a v Paříži skončily násilím.
Odboráři jsou přesvědčeni, že násilnosti vyvolali provokatéři, aby poškodili důvěryhodnost odborů. Ale možná byly i důsledkem vyhrocenosti konfliktu, ve kterém stojí proti sobě vládní snaha o zvýšení produktivity prostřednictvím reforem, a proti nim zkušenost pracujících, že oni z toho nebudou mít zhola nic nebo škodu. Francouzský ekonom Thomas Piketty už před dvěma lety jasně ukázal, že výnos kapitálu předbíhá růst HDP a ponechává stagnovat výnosy z práce. Hospodářský růst v současném pojetí je tedy hlavně generátorem zvyšování sociálních nerovností.
Uvědomme si také, co znamená vyšší produktivita. S vyšší produktivitou buď stejné množství práce vytvoří více produktu (musíte se víc snažit, mohli bychom vás vyměnit), nebo – a to je horší - pro stejné množství produktu je potřeba méně práce (sorry, už vás nepotřebujeme). Samozřejmě, že se zánikem jedněch míst mohou vznikat jiná, ale odbory nechtějí spoléhat na náhodu, protože ta když nevyjde, něčí osud je zničen. Nejde o čísla, jde o život.
Mezi odboráři má nejsilnější hlas generální tajemník Phillippe Martinez, tvrďas, který se snadno nevzdává. Nastoupil do čela CGT teprve loni a přišel tam jako náš Josef Středula z bojovného kováckého svazu. Je reprezentantem nového pojetí námezdní práce v době, kdy bude stále častěji vytlačována roboty. Řešení vidí ve zkracování pracovní doby. Při svém zvolení slíbil, že bude bojovat za pracovní týden o 32 hodinách, tedy jen se čtyřmi pracovními dny.
Revoluce by to nebyla, teď má francouzský pracovní týden 35 hodin a při jeho hodnocení se nemůžeme řídit tím, že je terčem posměchu liberálních ekonomů. Ten vybledne při nahlédnutí do hospodářských statistik, které potvrzují, že ve skutečnosti je tomu naopak, produktivnější jsou země s kratším pracovním týdnem. Nejde jen o to, co je napsáno v zákoníku práce, ale jak se lidé skutečně chovají. Když započteme i částečné pracovní úvazky, v mnoha zemích se průměrný pracovní týden – třeba v Nizozemí – dostává pod 30 hodin týdně.
Produktivita je vysoká nejen zapojením technologií, ale také jejich správným využíváním. Lidé, kteří mají více volného času, jsou vzdělanější, mají čas na sobě pracovat. Předpokládá to dostatečně vysoké mzdy, aby je i kratší pracovní úvazek uživil. A jsou tam i při těch kratších úvazcích násobně vyšší než u nás,. Přestože pracujeme téměř nejdéle v Evropě. Je zřejmé, že i český boj za konec levné práce má smysl, ekonomiku kultivuje a zároveň vytváří podmínky, aby z vyššího výkonu něco měla i okolní společnost.
Tvrdému postupu francouzských syndikalistů se nelze divit, protože podstatou nového zákoníku práce je snaha vyřadit odbory ze hry. Trik je skryt v paragrafu 2, který stanovuje, že podnikové dohody mají přednost před vyšším kolektivním vyjednáváním na úrovni odborových svazů. Je to jasné porušení hierarchie, kterou můžeme vyjádřit i mnohem názorněji – ruší se mírová odborová solidarita. Když se jednání vedou na vyšší odborové úrovni, velké korporace i celé obory mají proti sobě rovného soupeře. Teď by byli zaměstnanci individuální firmy podřízeni diktátu, protože jednání by bylo jen na nich a pomoc ostatních nejistá.
Není problém si tuto situaci představit, proto v Národním shromáždění návrh zákona nemohl normálně projít. Jenže francouzská vláda - vláda země s obdivuhodnou demokratickou tradicí - má k dispozici neuvěřitelnou možnost prosadit zákon exekutivně. Pokud k takovému nástroji sáhne, navazující jednání v poslanecké sněmovně i v senátu mají jen poradní hlas. Konečné slovo je na vládní straně.
Všechny vládní pokusy nabídnout kompromis jdou mimo základní kámen reformy spočívající v obrácení hierarchie vyjednávání sociálních partnerů – přednost mají ti dole, jak stanovuje paragraf 2. Vláda případně nabízí jen rozšíření příležitostí pro konzultace s odboráři, aby zaměstnanci, kteří vyjednávají podnikovou smlouvu, věděli, do čeho jdou. Jenže konzultant není jednací stranou. Jde o to, jestli odbory mají mít jinou roli než organizování hasičských miliónových protestních shromáždění, když všechno selže.
Do očí přitom bije, že odbory bojují o existenci ve sporu s levicovou vládou. Je opravdu levicová? Má smysl předpokládat, že voličská levice podpoří v prezidentských volbách socialistického kandidáta a stávajícího prezidenta Franciose Hollanda? Nebo vůbec socialistu, byť jiného? Kdo má šanci obstát proti národovcům? Ze všech průzkumů je zřejmé, že jistotu druhého kola voleb má šéfka Národní fronty Marine Le Pen.
http://abonnes.lemonde.fr/election-presidentielle-2017/article/2016/06/17/le-spectre-du-21-avril-fige-le-paysage-a-gauche_4952504_4854003.html
Volby jsou za rok, a tak není od věci uvažovat konkrétněji. Své šance vidí zelená levice, ekologisté, jak se jim tam říká. Zatím byli zrazováni vyhrůžkami, že způsobí zopakování příslovečného 21. dubna 2002, kdy rozštěpený elektorát ztratil po prvním kole favorita, kterým byl socialistický kandidát Lionel Jospin. Přeskočil ho i národovec Jean-Marie Le Pen (otec současné favoritky) a voličům nezbylo než dát hlas pro menší zlo, neoblíbeného Jacquese Chiraca.
Bude tedy lepší seřadit se ukázněně za Hollandem, pokud nechceme nástup extrémistů? Tahle úvaha vyprchává ve stínu probíhajících odborářských protestů. Nejde o to semknout řady proti nástupu pravice. Jde o to, nabídnout přesvědčivou levicovou alternativu, která přitáhne víc hlasů než pravicoví pohádkáři. Bývalý socialistický ministr hospodářství Arnaud Montenbourg proto prosazuje stranické primárky, do kterých by Holland případně šel jako jeden z mnoha. Ale spíše by tam nešel.
Pokud primárky nebudou a Holand půjde pro obnovení mandátu, bude podle Montenbourga (a průzkumů) poražen už v prvním kole dalším bývalým socialistickým ministrem a později zakladatelem Strany Levice (PG), kterým je Jean-Luc Mélenchon. V minulých prezidentských volbách kandidoval za širší Levicovou frontu a získal nikoliv zanedbatelných 11,1 procent hlasů.
Sám Montenbourg se o své vlastní kandidatuře nevyjadřuje, protože nejspíš věří ve svůj úspěch ve stranických primárkách, ale jedním si je jistý – Holland je teď jediný kandidát, který by Francouze znovu dostal do situace onoho příslovečného „21. dubna“, kdy není na výběr nic dobrého, jen menší zlo.Zbyněk Fiala