Papa Hemingway (ne)milovaný ve Španělsku

Hemingway i další spisovatelé, umělci a významné osobnosti veřejného života přijížděli tehdy do Španělska na pomoc republice, ale každý s jinými představami a každý z nich zde jiným způsobem „účinkoval.“ Mnozí se proto dostávali do vzájemného konfliktu jako právě Hemingway s Orwellem. Nedobrý vztah panoval nakonec i mezi americkým klasikem a francouzský spisovatelem Andrém Malrauxem, který působil ve španělské občanské válce jako velitel jednotky zahraničních letců a jeho působení zde jej inspirovalo k napsání jeho známého románu Naděje (L’Espoir).

Jedním z důvodů konfliktu bylo, že mnozí vyčítali Hemingwayovi nízkou angažovanost a politickou naivitu. Potvrzuje to hispanistka a literární teroretička Maryse Bertrand-De Muñozová,, která napsala poměrně hodně prací věnujících se odrazu občanské války ve Španělsku v literatuře. Odhaluje některá tajemství Hemingwayova  románu Komu zvoní hrana a to například, že měl desítky variant konce románu, že konec románu je „podezřele“ podobný románu popisujícího mexickou revoluci 1910 spisovatele Mariana Azuely „Vojáci bídy“. De Muñozová, tvrdí, že se slavný spisovatel vlastně moc o politiku nestaral – zřejmě jen tušil, že na bojišti bude látka pro eventuální román. O Hemingwayovi tvrdí, že podnikal jen sporadické cesty na frontu a nikdy sám nebojoval.

Španělský novinář a diplomat Álvarez del Vájó zastává stejný názor: „Mluvil jsem s ním v Madridu a pochopil jsem, že občanská válka mu byla ve skutečnosti cizí. Hemingway se ve Španělsku spíše zajímal o běh s býky na svátek San Ferminy v Pamploně, než o něco jiného.“ Další svědek George Packer si také „přisolil“, když spisovatele přirovnává k naivnímu pěšákovi Kominterny, jejíž příslušníci se snažili ze Španělska vytvořit satelit SSSR. „Intelektuálové se konečně jen stěží zdržují stranou od politiky, a to platí zejména pro konec třicátých let. Vzhledem k tomu, že obvykle sebou přinášejí různorodou směsici abstrakce a narcismu, jejich soudy mají tendenci být absolutní, i když se tak v politice ale vůbec neděje. To je důvod, proč spisovatel, jako Hemingway, se svojí jistou vidinou světa mohl během svého pobytu ve Španělsku těžce narazit, když byl politicky zcela mimo. Španělé mohli brát Hemingwayovo vidění své země jako jakousi karikaturu.“

Měli mu za zlé, že jeho politická naivita měla za následek plýtvání úsilí na podporu zkorumpované vlády, která byla bez tak odsouzena k porážce, a to již od prvních dnů vojenského povstání. Mluvilo se také o tom, že si potřeboval posilovat na mezinárodní úrovni své ego. V mnoha materiálech, jako zde často citovaném, se údajně Hemingway přidal na stranu levice jen proto, že se to tehdy v té době nosilo a mohlo mu to přinést ještě větší pozornost veřejnosti.

José Castillo-Puche píše (Hemingway in Spain: A Personal Remininscence of Hemingway’s Years in Spain by His Friend ), že Hemingway si vytvořil vlastní obraz občanské války, a neexistovalo nic a nikdo, kdo by to mohl vymluvit. Cítil jako určité privilegium být v Madridu během jeho obléhání nacionalistickým vojskem. Hemingwayovo Španělsko je vášnivé a zuřivé, jeho obyvatelé jsou horkokrevní, ale v jádru velmi srdeční lidé.

Postoj Hemingwaye se snaží vysvětlit Frederick R. Benson (v knize Writers in Arms. The Literary Impact of the Spanish Civil War: „Příčinu absence jasně formulovaného politického přesvědčení je třeba hledat v autorově literární filosofii. Hemingway považoval spisovatele, který by se zaprodal politické propagandě za zrádce, neboť jeho hlavním posláním mělo být psát jasně, upřímně a zabývat se především lidskými bytostmi.“

Právě tak Alex Vernon profesor angličtiny z Hendrix College se zastává Hemingwaye a tvrdí, že miloval Španělsko, a proto musel zažít válku na vlastní oči. „Snažil se svým psaním a filmováním sehnat pro bojovníky sanitky,“ dodává Vernon.

Amanda Vaillová, americká autorka, která vydala v roce 2014 román příznačně nazvaný Hotel Florida tvrdí, že španělská občanská válka nebyla bojem o území, ale o myšlenky – ideje, což podle ní pochopitelně přitahuje intelektuály. Podle ní to byla doba boje levice, na jedné straně představované Kominternou a četnými skupinami intelektuálů (zmiňuje Ligu amerických spisovatelů, časopisy - francouzský Ce Soire a americký Ken) a na druhé pravice představovaná římsko-katolickou církví (v USA byla pravice ideově představovaná novinami The New York Times). „Zdá se, že číselně bitvu vyhrála levice… mnohé se přeneslo do dnů po druhé světové válce, a to v Evropě na diskuzi existencialismu a v USA jako známý spor mezi Novou levicí a neokonzervativismem, do čehož jsou vtažení spisovatelé a umělci vůbec… Současné násilí na Středním východě rovněž dnes přitahuje umělce k určité angažovanosti. Přinejmenším k jejich komentování. Myslím, že některé tyto problémy a nejasná východiska mají svůj původ ještě v době občanské války ve Španělsku.“

Po válce se Ernst Hemingway vracel do Španělska a to velice rád. Opět zde objížděl svá oblíbená místa, zejména koridy a jak jinak, než že zde také hodně pil. O co více přilnul ke Španělsku, o to méně o něj Španělé stáli. Nemohli jej dokonce vystát.

Hemingway toužil během svých cest v padesátých letech obnovit si své zážitky z války a přitom čerpal opět z atmosféry býčích zápasů pro aktualizaci knihy Smrt odpoledne. Tehdy sám píše: „Modlil jsem se za něj (toreadora Antonia, byl to jeho přítel a klíčová postava románu). Modlil jsem se za něj a nikdy za sebe. Sice jsem nebojoval za občanské války ve Španělsku, ale zato jsem se přestal modlit za sebe, když jsem viděl kolik hrozného se kolem mne jiným děje. Cítil jsem, kdybych se modlil za sebe, byl bych sobec a egoista.“

Americká literární teoretička Miriam B. Mandelová však k tomuto období píše, že politické komentáře umožňují spisovatele jako rozporuplnou osobnost z hlediska Španělů dnes hodnotit: „Španělé jej odmítali nikoliv proto, že získal slávu na popisu španělských býčích zápasů, ale proto, že se jako přívrženec republikánů baví s bohatými a vlivnými lidmi Frankova režimu.“

Španělé začali v padesátých letech na adresu Hemingwaye vtipkovat. Dělali si z něj legraci a zesměšňovali jej. Dokonce Pablo Picasso o něm prohlásil (,když pozoroval jeho chování na býčím zápase), že je to pitomec (Quel con). Na rozdíl od ambiciosního mladého muže v třicátých letech byla zde stárnoucí traumatizovaná celebrita.

Přesto zůstává platné, co napsal španělský básník Rafael Alberti: „Jestliže veřejné mínění ve Spojených státech a politikové byli naklonění Španělsku, dlužíme za to hodně umělcům počínaje Johnem Dos Passosem až po Hemingwaye. Přičinili se za velkou prestiž Španělska v USA. Celá legenda „Rudého Španělska" stála na jejich práci. Celá Amerika, všichni kdo pracují a myslí - dělníci, intelektuálové, studenti. - Jsou s námi.“

Později tuto myšlenku opakoval novinář Herbert Matthews v New York Times: „Hemingway je velkého až dětinského srdce, i když byl trochu šílený Ale kéž by bylo více takových, jako byl on.“