25. 9. 2016
Už jsme to jednou zažili, kdy jsme v období komunistického režimu uctívali „kult osobnosti“, kdy uchváceni vítězstvím Rudé armády a jejich vůdčích osobností v čele s J.V. Stalinem, kam se člověk ohlédnul, tam zelo jméno některého z vojevůdců, resp. významných státníků. Tak jsme kdejaké nábřeží, náměstí, mosty, parky a ulice, nacházeli pojmenované po Stalinovi, Koněvovi, Rybenkovi, Molotovovi, ale i Leninovi, Gottwaldovi, Zápotockém atd., atd. Je však třeba připomenout, že jména těch vojenských vojevůdců měli svoje opodstatnění, proptože se zasloužili o porážku fašistického Německa a nám přinesli tolik kýženou svobodu.
Zda následné poválečné mezinárodní politické události a s tím spojený ideologický vývoj naší společnosti byly nevyhnutelnou nutností nebo jen nekontrolovatelným projevem ideologické sounáležitosti k socialistickému táboru v čele s SSSR, je otázkou.
Je evidentní, že každá doba má své politicky, ale i ideologicky na rozumu omezené jedince-loajalisty, či tzv. řiťolezce. Bylo tomu na komunistického režimu, je tomu i za režimu současného. Změnila se jen zeměpisná poloha těch, kterým je upřena nikoli jen politická, ale také hmotně zainteresovaná pozornost, těch, kteří jsou z těchto důvodů velebeni a uctívání. V našem případě to byl Václav Havel, který silou své osobnosti přeorientoval a následně silně ovlivnil českou politiku, úspěšně zasel zrnko západní politické ideologie a svou neskrývanou, řiťolezeckou loajalitou západní politice, přesněji politice USA a jejím představitelům, byl pro západ v danou chvíli ideálním nástrojem pro změnu režimu, směrování zahraniční politiky ČR a glosátorem západní demokracie, která se díky němu velmi rychle v české mezinárodní politice zakořenila. Tak vznikl nový idol, nový „kult osobnosti“, tentokrát západního stylu.
Ohlédneme-li od skutků, kterých se V. Havel „dopustil“, tedy věcí, které byly více či méně přínosem naší společnosti, k Havlu se přisála jistá část osob, které maximálně využili skutečností, že se s Havlem znali již dříve, či se s ním dokonce nějakým způsobem spolupodíleli na činnosti disentu apod. Tito lidé u Havla našli nejen přízeň, ale i velmi lukrativní funkce, za což mu jsou tito lidé dodnes zavázání jak posmrtnou loajalitou, tak i udržováním a uctíváním jeho idolu (spíše jako maskota) a bezmezného prosazování jeho „vznešených“ myšlenek, tézí, úvah a v podstatě jeho celý, charakterově a morálně značně kontroverzní život. Jinými slovy, byl vytvořen z předchozího režimu tolik kritizovaný a odsuzovaný „kult osobnosti“. Nelze než konstatovat, že kult osobnosti se vrací v plné parádě navzdory tomu, že jejími současnými protagonisty byl kult z dob komunistického režimu tak tvrdě napadán a ideově i společensky odsouzen.
Nic proti tomu, je-li jistými lidmi připomínáno nedožité výročí Havlových narozenin avšak jen potud, pokud tato skutečnost nebude prosazována jako celospolečenská záležitost. Dost na tom, že se celospolečensky a ideologicky snaží prosazovat jeho „letiště“, „lavičky“, „náměstí“, ulice apod. Málo tomu a zase se našel člověk z jeho „věrných“, který přišel s nápadem pojmenovat místo na piazzettě u Národního divadla jeho jménem. Co jiného, než opětná kultovní obscese, snaha oživovat jeho (pochybnou) genialitu, dát najevo západu, že se na „ malého českého génia“ a jejich ve své době tolik potřebnou loutku nezapomíná s očekáváním, že tento akt bude pozitivně západem přijat. Poslanec za TOP 09 Laudát dokonce říká, že v každém městě by měla být po Havlovi pojmenována nějaká ulice či náměstí a tak si připomínat tohoto génia! V očích veřejnosti jsou tyto nápady spíše chápány jako nostalgie po dobách jeho politických exhibící, kdy obrátil kormidlo z východu na západ, což některým lidem přineslo i vítr do plachet jejich další existence. Lze to i chápat jako zoufalý čin Havlových pohrobků, kteří (rádoby pro většinu občanů) chtěli připomínat jeho časy pro ně tolik prospěšných. Jenže ne všichni Havla oceňují ve stejném duchu, ne všichni jej mají za „guru“ proamerické demokracie, iniciátora korupčního prostředí v ČR, nezapomínají na jeho lži a podrazy, které se jim z jeho z úst a jeho jednání dostalo. Mají s ním totiž své nemalé (neblahé) zkušenosti.
Je však až s podivem, jak se naplňují některá lidová rčení a pořekadla např. „ ...jména hloupých na všech sloupých“! Nabízí se ovšem otázka, zda autoři či protagonisté těchto „kultovních“ nápadů si uvědomují, že se těmito aktivitami spíše zesměšňují a že tím vlastně Havlovi dělají „medvědí službu“! Ne každý občan se musí nutně ztotožňovat s názory či nápady Havlových pravdoláskařů a sluníčkářů, jinak také řečeno politicko-ideologických úchylů, kteří se za každou cenu snaží udržovat gloriolu člověka, kterému jsou za mnohé (až za hrob) vděčni. Díky němu se jim totiž dostalo v politice či byznysu významného postavení s pochybnou prozápadní ideologií, americkou demokracií a „humánním“ myšlením a zaměřením.
Nicméně: čím víc Havlových pomníčků, tím menší bude jeho význam, protože ani letiště, ani lavičky, ulice či náměstí jeho pověst mezi obyčejnými a čestnými lidmi nenapraví. Kult Havlovy osobnosti zajde stejně dříve nebo později a navíc s odsudkem, který si obdivovatelé „pravdy a lásky“ zcela jistě za rámeček i s Havlovým srdíčkem nedají.