15. 9. 2015 První zprávy
Území popisované v románu Michajla Šolochova Rozrušená země je skoro stejně tak velké jako dnešní Polsko, Slovensko a Maďarsko. Z románu se ale dá vyčíst i něco o odporu „volných lidí“, kteří se opakovaně bouřili proti “znevolňování“ ruskými cary a po roce 1917 sovětskou mocí.
Toto území bylo zbědováno občanskou válkou a taženími různých armád, často jen loupežných tlup, které se vydávaly za „bílé“ nebo „rudé“ a obstarávaly si nezbytnou obživu „konfiskováním“ všeho možného. Mimo jiné také živé síly, to jest rekrutů, kterým v chaotickém Rusku slibovaly nejen jídlo, ale i podíl na postupně se zvětšující sovětské moci.
Stručně řečeno, Šolochov popisuje sen o zrození svobody z chaosu a jím nevyřčeným mementem je, že tento sen je neuskutečnitelný, a že nezbývá, než se smířit s tím, co je a co bude. Kdyby se nám zdálo, že je to obraz stejně pochmurný jako první část seriálu Jiřího Stránského Zdivočelá země, není to podobnost náhodná.
Pohled na současnou Evropu, a zejména na tu její část, která nad sebou mává modrým praporem s hvězdami a při oslavách své velikosti prozpěvuje Schillerovu a van Beethovenovu Ódu na radost, není od Šolochovova a Stránského panoramatu příliš odlišný. Kulisy toho divadla jsou sice jiné, ale i dnes se touto částí světa bezcílně protloukají ti, kteří se nemají kam vrátit. Zatím vyzbrojeni jen igelitovými pytlíky a batohy. Nikoli ještě mateřskými letadlovými loďmi, letadly, drony a raketami všeho druhu, schopnými zasáhnout cokoli na Zemi nebo v kosmu, tanky a obrněnými vozidly. Ale co není může být. Způsob jakým si zbraně obstarávají bojovníci amorfního Islámského státu neznáme, stejně jako moc dobře nevíme, odkud svou výzbroj získávali a získávají ti, kteří o sobě tvrdí, že jsou z al-Kaida nebo Talibanu.
Začíná to kalašnikovy a semtexem, nebo nějakým jiným podobným produktem západoevropských a amerických zbrojovek, ale když víme, že dnes je po celém světě skladováno tolik zbraní hromadného ničení, můžeme si přiznat, že může být nikoli složité, ale také nikoli v nedohlednu je získat. A pak už jen je nutné nějak definovat, nejen jak, ale i kde se bude válčit.
Ideologie jako propagandistická clona nebo ono Marxovo „falešné vědomí“ není příčinou nějakého konfliktu, ale jen jeho kouřovou clonou. Kromě prolhaných evropských politiků si snad nikdo nemyslí, že Islámský stát, i když sám mluví o obnovení chalífátu v rozsahu doby Umájjovců, nebo o rozloze z poloviny 8.stol.n.l.před bitvou u Poitiers, chce a hlavně může takového cíle dosáhnout. Ale přece jenom hrůzné obrazy Apokalypsy sv.Jana vyvolávají strach té Evropy, která žila posledních šedesát let stranou válečných hrůz. Konečně přece víme, že Coppolův velkofilm Apocalypse Now vystrašil organizátory a účastníky války ve Vietnamu víc než tehdejší válečná skutečnost.
Když už jsme u těch Spojených států, byl to George Friedman, označovaný za analytika Pentagonu, který ve svém interview před Chicago Council on Global Affairs, někdy v únoru letošního roku (2015) a s jednoduchostí sobě vlastní, řekl, že Amerika nepotřebuje dobývat a okupovat země, ale kontrolovat jejich vlády, finance a zbrojení a bude-li třeba, rozeštvávat je mezi sebou.
Kdo viděl někdy nějaký film o výcviku amerických jednotek Steals nebo britských SAS ví, že státní převrat nejen v Kyjevě, ale třeba i v Praze, může zahájit 10-15 hrdlořezů, strojů na smrt, proti nimž byl agent 007 pohádkovým kašpárkem britské královny, a to ostatní již dokončí diplomacie nebo “tajná diplomacie“, která používá hrozeb a počítá s obyčejným lidským strachem.
Frideman ve zmíněném interview mluví také o tom, jaké jsou cíle USA v Evropě. Kromě kritiky německé vnitřní i zahraniční politiky zmiňuje obnovení Clemencauova Cordon sanitaire z roku 1919, který by dnes měly tvořit Estonsko, Lotyšsko, Litva, Polsko, Rumunsko a Bulharsko. Dokonce v této souvislosti mluví o Pilsudského Miedzymorze (Intermarum), které mělo být ve své době ještě větší o Finsko, Bělorusko, Československo, Maďarsko, Ukrajinu.
Jósef Pilsudský snil o tom, že se mu podaří obnovit státní útvar Rzeczpospolita Obojga Narodów (Republika obou národů, z let 1569-1795), spojení to Polska a Litvy rozkládající se mezi Baltským a Černým mořem. Z tohoto snu přežila do současnosti snad jen nevraživost a škoda, že Friedman nedbal ve svých historických paralelách osudu Rzecy pospolitei a jejího zániku z úradku rakouských Habsburků, ruských carů a pruských králů. Mohl by snadněji doporučit svému prezidentovi, aby si uvědomil, až bude zase jednou uvažovat o Evropě, že i u něj má svou váhu ono jen trochu pozměněné Šolochovovo „Rozrušená ze mě!“