Syriza opět zvítězila ve volbách, stoupenci grexitu propadli. Komentátoři preferující návrat k drachmě si budou muset zvolit jiné Řecko. Jednu věc ale můžeme Řecku přeci jen závidět: zatímco řečtí oligarchové byli nuceni při rozkrádání národního bohatství házet drobky i méně privilegovaným vrstvám, v Česku přijali pracující i důchodci logiku utahování opasků a byli ochotni tolerovat „rozkrádání bez drobků“.
V neděli 20. září šli Řekové opět k volbám. Dostali tak příležitost zhodnotit působení „koalice radikální levice“ Syriza, která přistoupila na dohodu s představiteli Trojky, a zavázala se tak k plnění reformního memoranda (třebaže se Řekové v červencovém referendu vyslovili výrazně protiškrtově). Syriza ve volbách opět hladce zvítězila, kdežto odštěpenecké uskupení Lidová jednota, preferující odchod z eurozóny, se do parlamentu ani nedostalo. Jak si máme vysvětlit ochotu řeckých voličů podpořit politickou stranu, která je podle některých komentátorů zradila?
Grexit by všechno zhoršil
Tsipras, přirovnávaný jedněmi ke kolaborantskému Quislingovi a jinými k Lulovi, argumentuje, že Syrize se podařilo přeci jen v některých ohledech dosáhnout zlepšení podmínek oproti těm, které přijaly předchozí vlády. Každopádně se ale zdá, že voliči přijali postup Syrizy jako „bluf, který nevyšel“: Syriza vyhrožovala sebevraždou, pro efekt dokonce strčila hlavu do oprátky, ale když se Německo nabídlo, že jí podtrhne stoličku, zařadila zpátečku. V situaci, kdy samotné Německo podporovalo možnost grexitu (odchodu Řecka z eurozóny) a Schäuble dokonce na jeho oslazení nabízel Řekům 50 miliard eur, byla vyjednávací pozice Athén, spočívající ve vyhrožování grexitem, velmi slabá. Zlí jazykové dokonce tvrdí, že Tsipras doufal ve vítězství „ano“ v referendu, tedy přitakání ústupu a škrtům, což by mu umožnilo stáhnout ocas s větší grácií.
Jednu věc ale můžeme Řecku přeci jen závidět: zatímco řečtí oligarchové byli nuceni při rozkrádání národního bohatství házet drobky i méně privilegovaným vrstvám, v Česku přijali pracující i důchodci logiku utahování opasků a byli ochotni tolerovat „rozkrádání bez drobků“.
Někteří zahraniční komentátoři (z nejznámějších jmenujme Josepha Stiglitze a Paula Krugmana) se přesto domnívají, že Syriza měla odmítnout škrty i za cenu odchodu z eurozóny. To však není postoj, který převládal mezi řeckými voliči a mezi členy samotné Syrizy. Ta ostatně i před referendem prohlašovala, že odmítnutí škrtů nebude znamenat odchod z eurozóny – a Řekové tuto argumentaci podle průzkumů přijali. Ministr financí Euklid Tsakalotos, který nahradil maverika Janise Varufakise, ostatně již před několika lety správně argumentoval, že z pohledu levice není žádný důvod preferovat znovuzavedení drachmy (spolu s externí devalvací) oproti interní devalvaci, která je spojena s programem škrtů.
Existují nicméně důvody, proč někteří ekonomové preferují první řešení – tedy přechod na drachmu spolu s externí devalvací. Domnívají se totiž, že politická síla odborů neumožní, aby interní devalvace proběhla rychle a v dostatečné míře. Jenže je rozporuplné, když toto řešení podporují i někteří levicoví ekonomové, kteří zároveň kritizují Trojkou naordinované snižování platů a důchodů. Proč podporují devalvaci „tržně živelnou“ a vzhledem k nedostatku devizových rezerv v Řecku naprosto nekontrolovatelnou? Proč podporují takovou devalvaci, která by znehodnotila úspory drobných střadatelů v řeckých bankách, kdežto bohatší Řekové s účty v zahraničí by se nucené konverzi na devalvující drachmu vyhnuli? Mají snad dojem, že Trojkou požadovaná redukce platů nestačí na obnovu konkurenceschopnosti řecké ekonomiky?
Konec snění
Levicoví stoupenci radikálního odporu Řecka proti požadavkům Trojky až za hranici grexitu jsou dvojího druhu. Jedni (Stiglitz, Krugman) se opírají o keynesiánské argumenty a usilují o vyvinutí tlaku, který by v rámci Evropské unie vedl k opuštění úsporných politik a jejich nahrazení politikami keynesiánskými. Jiným jde především o uvolnění svěrací kazajky regulací spojených se setrváním v eurozóně. Tito komentátoři mají Syrize za zlé, že nevyužila mimořádnou příležitost k revoluci, která by nastolila jimi preferovaný socialistický program. Ovšem co komentátor, to jiná představa, jak by měl tento „socialistický experiment“ vypadat: někteří doporučují realizaci industriálních politik vyloučených zákazem přímé podpory podniků v Evropské unii, jiní požadují rozsáhlé zestátňování, další sní o zavedení „rezivějících peněz“. Všechny tyto návrhy mají společné jen to, že se jejich stoupencům nedaří ve vlastních zemích přesvědčit své spoluobčany o jejich prospěšnosti.
Obě výše uvedené skupiny spojuje to, že jim nejde o specifické problémy Řecka. To je pro ně buď jen vyjednávací pákou pro změnu celé unijní politiky, anebo územím pro uskutečnění jejich vysněného experimentu. To vedlo řeckého novináře Alexe Andreu k prohlášení, že přístup těchto zahraniční rádců se neliší od přístupu nejtvrdších ideologů austerity: „Omlouváme se marxistům na celém světě, že Řecko odmítlo spáchat rituální sebevraždu pro dobro věci.“
Pravicoví stoupenci drachmy jsou k osudu Řeků ještě lhostejnější – důvodem podpory řecké ultralevice a grexitu je u lidí jako Petr Mach nebo Marine Le Pen snaha o podkopání evropské „socialistické“ integrace.
MMF předpovídá růst řeckého HDP. Na takto „kvalitní“ předpovědi stačilo najmout Kalouska…
Řecko není oběť
V levicových kruzích je zvykem vykreslovat Řecko jako oběť evropského nátlaku, který vede ke zbídačování Řecka krutými požadavky Trojky. Je však splnění Memoranda pro Řecko opravdu tak nevýhodné? Memorandum předpokládá primární přebytek rozpočtu 3,5 procenta HDP od roku 2018. Řecko přitom získává celých 2,3 procenta čistého HDP z evropských fondů (od osmdesátých let přiteklo do Řecka z různých evropských fondů více než 200 miliard eur). Pokud by tedy Řecko zcela škrtlo svůj dluh, odřízlo se od zahraničních půjček a zároveň přišlo o podporu z Evropské unie, bylo by nuceno přistoupit k srovnatelnému seškrtání výdajů. Rozpočtové škrty byly v Řecku nevyhnutelné, i kdyby zcela škrtlo veškerý dluh hned na začátku dluhové krize a podpora z Evropské unie byla zachována. V roce 2009 totiž vykázalo rozpočtový deficit 15,7 procent HDP (!), což odpovídá primárnímu deficitu přes deset procent HDP.
Řecku byla v roce 2012 umožněna restrukturalizace dluhu vlastněného soukromými subjekty, čímž se řecká zadluženost na hlavu nominálně snížila o deset tisíc euro. Vzhledem k prodloužení splatnosti dluhopisů byla současná hodnota redukce dluhu ještě vyšší – až 65 procent z 200 miliard eur dluhu. Jedná se tedy o relativně jeden z největších defaultů (seškrtání dluhů) v historii rozvinutých zemí (v pořadí za defaulty Iráku, Argentiny a Srbska) a v absolutních číslech o největší. Suma veškerých úlev, kterých se řeckému dluhu dostalo, vedla k tomu, že v roce 2014 zaplatilo Řecko na úrocích 4,3 procent HDP, což je menší podíl, než kolik zaplatilo Portugalsko nebo Itálie. Ostatně aktuální efektivní úroková sazba řeckých úvěrů je jen 2,4 procenta.
Propad řeckého HDP v posledních letech je sice hrozivý, ale jak kulantně podotkl hlavní ekonom MMF Olivier Blanchard, zčásti je tento pokles důsledkem toho, že před finanční krizí fungovala řecká ekonomika „na steroidech“ dluhových injekcí: od roku 2000 do roku 2009 se řecký HDP téměř ztrojnásobil (!) ze 130 miliard dolarů na 355 miliard. Pokud bychom v Česku rozdali každému občanovi 700 tisíc korun, čímž by se náš dluh na hlavu vyrovnal řeckému, též by to vedlo ke skokovému znásobení HDP.
Někdy bývá poukazováno na to, že většina bailoutových peněz skončila v bankách a pouze deset procent z nich mohlo Řecko použít na nové investice a sociální zabezpečení. Ale většinu řeckého dluhu vlastnily řecké banky, které by bez bailoutu zkrachovaly a řečtí střadatelé by přišli o úspory, neboť stát by neměl z čeho vyplatit pojištění vkladů. Bylo by poněkud naivní očekávat, že by externí aktéři byli ochotni zaplatit Řecku třikrát: poprvé když si půjčovalo, podruhé na sanaci bank či pojištění vkladů, když se tyto půjčky nesplatí, a potřetí na nový rozjezd ekonomiky. Řecko mohlo jednostranně škrtnout dluhy, znárodnit krachující banky, provést měnovou reformu a pustit se do socialistického experimentu. Jenže Syriza měla od voličů mandát jen k mírnému pokroku v mezích eurozákonů: k tvrdšímu vyjednávání úlev při setrvání v eurozóně. Představa, že předchozí vlády v Řecku nedokázaly vyjednat lepší podmínky jen kvůli své ideologicky motivované ústupnosti, se ukázala jako příliš optimistická. Podle kritiků Syrizy šlo o populistický podvod na voličích, což ale nekoresponduje s její trvající popularitou.
Řecko chce být znásilněno
Memorandum se ale netýká jen škrtů. Jeho důležitým prvkem je prosazování reforem vnímaných levicí jako ústrky, které přispějí k dalšímu zbídačování Řeků. Často je diskutováno odstranění daňového zvýhodnění ostrovů – tento krok je odmítán argumentací o turismu jako jediném exportu Řecka, který tak bude zadušen. Představme si, že by takto někdo argumentoval v Česku: nejvýznamnější exportní odvětví je výroba aut, a proto bychom měli dát Volkswagenu a jeho dodavatelům daňové úlevy… Vskutku nevidím důvod, proč by se Řekové z méně konkurenceschopných odvětví měli skládat na zvláštní úlevy, ze kterých benefitují bohatí turisté a provozovatelé jediného odvětví, ve kterém má Řecko díky jedinečnosti antických památek určitou monopolní sílu na světovém trhu.
Dalším opatřením Memoranda je reforma důchodového systému, který v minulosti četným profesním skupinám (včetně kadeřníků a televizních hlasatelů) umožňoval předčasný odchod do důchodu. V této souvislosti se omezím na citaci Tsiprase z jeho „zrádcovského“ projevu: na odchodu do důchodu v padesáti letech není nic progresivního, sami jsme měli věk odchodu do důchodu zvýšit.
Ukazuje se však, že stejně jako pro předchozí vlády je i pro Syrizu mnohem snazší utrhnout důchodcům stoeurovku od huby než „sáhnout na švába“ zvláštním zájmům, takže i slibovaný boj s oligarchy zůstává spíše v rovině proklamací. Nátlak Trojky, který někteří komentátoři vnímají jako neodpustitelné ponížení hrdého řeckého národa, je významnou částí řecké společnosti vítán jako jediný způsob, který umožní prosadit prospěšné strukturální reformy: „Řecko chce být znásilněno.“ Podobně ostatně argumentoval i editor Haaretzu David Landau ve vztahu k sebezničující politice Izraele.
Neoliberální Evropa?
Přes výše uvedené je třeba Trojce mnohé vytknout. Především to, že neumožnila Řecku restrukturalizovat dluh hned v roce 2010 a namísto toho mu poskytla netržní půjčky z rozpočtů ostatních států v duchu hesla „odkládat a předstírat“. V důsledku toho přešly soukromě vlastněné dluhy Řecka na dluhy vlastněné státy eurozóny (podíl zahraničních soukromých věřitelů se snížil z osmdesáti miliard USD na třicet miliard), jejichž případné nesplacení bude mít pro Evropskou unii neblahé důsledky v podobě vzájemného osočování a šovinismu. Tento postup byl zvolen proto, že Francie a Německo měly primárně obavu o zdraví svých bank, které by se v důsledku řeckého defaultu v roce 2010 mohly dostat do vážných potíží vzhledem k rozkolísanosti finančních institucí. (Na druhou stranu, jejich expozice vůči řeckému dluhu byla relativně malá.) Pro evropské politiky bylo v atmosféře finanční paniky let 2008 až 2011 přijatelnější prodat voličům „pomoc“ Řecku než vystavit své banky riziku krachu a případně domácí zkrachovalé banky zachraňovat. Tento krátkodobý poltický kalkul se však Evropě vymstil.
Kritici postupu Trojky žehrají na neoliberálnost Evropské unie. Problém je však v tom, že právě takto „neoliberální“ (respektive podle klausovců „socialistickou“) Evropskou unii politické reprezentace jednotlivých států chtějí a nezdá se, že by to bylo v rozporu s preferencemi voličů. Stačí si jen připomenout aktuální spor o přerozdělování utečenců, abychom si ozřejmili, že některé státy jsou ochotné solidaritu pouze přijímat. Jiné jako Německo jsou ochotné solidaritu i poskytovat, ale jen „odsaď podsaď,“ tedy v rámci existujících přerozdělovacích programů, jichž jsou Řecko i Česká republika výraznými příjemci. Ovšemže Německo je zároveň největším vítězem evropské integrace, která mu umožňuje dosahovat bezprecedentních přebytků obchodní bilance. Na to je třeba upozorňovat – obchodní deficity Jihu jsou jen lícem obchodního přebytku Německa (takže by možná bylo záhodno vyhodit z eurozóny Německo). Jenže Německo nebylo nejtvrdším odpůrcem Řecka. Těmi jsou státy jako Španělsko, Portugalso a Irsko, které samy musely spolknout hořkou medicínu škrtů a jejichž elity se bojí vlastního pádu, kdyby se ukázalo, že uskrovňování nebylo nutné. Zavilými odpůrci Řecka jsou též ty státy z jižní a východní Evropy, jejichž obyvatelé mají nižší životní úroveň než Řekové, takže by jim bylo obtížné hlásat uskrovnění ve prospěch Řecka. Je proto nemístné démonizovat banální výrok Schäubleho, že „volby nemůžou nic změnit“. Ovšemže výsledek voleb v Řecku nemůže změnit pozici ostatních států. Řekové si mohou zvolit reprezentaci, která je vyvede z eurozóny – to ale neudělali, protože vědí, že by si tím spíše uškodili.
A jak dál?
Státy Evropské unie by se neměly zříkat svého podílu odpovědnosti na řeckých problémech ani odpovědnosti za budoucí úspěch či neúspěch evropské integrace. To si možná vyžádá další úlevy Řecku: žádat po něm v současné situaci vysoký primární přebytek je nerealistické. Odchod z eurozóny by ovšem řecké problémy nevyřešil.
Jednu věc ale můžeme Řecku přeci jen závidět: zatímco řečtí oligarchové byli nuceni při rozkrádání národního bohatství házet drobky i méně privilegovaným vrstvám, v Česku přijali pracující i důchodci logiku utahování opasků a byli ochotni tolerovat „rozkrádání bez drobků“. Ve výsledku mají po čtvrtstoletí uskrovňování stále nižší příjmy než Řekové, kteří si před současným „zbídačením“ užili deset tučných let.
Autor je ekonom a politolog, působí jako doktorand na Yale University.