30. 9. 2015 Rusko - jiný úhel pohledu
Od doby, kdy myšlenka rozšiřování NATO bez Ruska poprvé vyšla na světlo boží v začátku r. 1990, mnozí politikové a analytikové mluví o tom, že Rusko nevnímá rozšiřování NATO jako hrozbu ale spíše ho používá jako záminku pro vměšování do vnitřních záležitostí sousedních zemí nebo pro obnovu svého ztraceného impéria. Tento lživý a nebezpečný mýtus, zaměřený na sejmutí odpovědnosti se Západu, vede k rostoucímu konfliktu s Ruskem. Toto falešné vidění může přinést velkou škodu i Západu, i Rusku a jeho sousedům.
 |
| Proces blížící se NATO k ruským hranicím (zdroj obrazu) |
Nejnovější reinkarnací ujištění, že Rusko považuje rozšiřování NATO jako něco prospěšného, vyslovil minulý měsíc bývalý americký velvyslanec v Rusku Michael McFaul. Řekl, že během presidentství Baracka Obamy vedení Ruska nikdy nevzneslo otázku rozšiřování NATO, ale nyní to Moskva označuje za jednu z příčin okupace a anexe Krymu, což já považuji za přehnanou reakci Ruska na státní převrat ultranacionalistů v Kyjevě, 21. února 2014.
Samozřejmě, že nevíme, o čem hovořili vůdci Ruska během neveřejných rozhovorů s představiteli Spojených států, ale řada ruských představitelů, včetně prezidenta Vladimira Putina, mnohokrát vydaly prohlášení, že Rusko je proti rozšiřování NATO ke svým hranicím. Jistěže otázka rozšiřování NATO nezaujímal ústřední místo v rusko-amerických vztahů za prezidenta Obamy, ale jen proto, že Washington a Brusel se nesnažily v tomto okamžiku rozšiřovat NATO ještě dál. Proto tato slova velvyslance M.McFaula jsou podobna prohlášení o tom, že Mongolsko nevzneslo otázku přiblížení hranice Argentiny ke svým hranicím. Tato otázka se neprojednávala pouze proto, že tam nebyla otázka pro diskusi.
Nicméně, v případě Ruska a rozšiřování NATO bylo mlčení Moskvy během Obamova prezidentství jen dočasným ztišením, což se stalo evidentním po událostech v Kyjevě v minulém roce. Ve skutečnosti, když setkání hlav vlád NATO v roce 2008 schválilo další svoji expanzi na Ukrajinu a Gruzii, Putin ostře odsoudil tento plán, a varoval, že Moskva bude nucena reagovat, aby zajistila svoji bezpečnost. Když jeho nástupce Dmitrij Medveděv se nabídl vést jednání o zřízení nového systému bezpečnosti v Evropě, Washington ho ignoroval, a Brusel přijal tuto nabídku chladně a odmítl o ní diskutovat. Ve stejné době, gruzínský prezident Michail Saakašvili reagoval na příslib členství v NATO jiným způsobem: okamžitě napadl Jižní Osetii, ostřeloval její hlavní město (Cchinvali) z raketometů Grad a zabil 19 ruských příslušníků mírových sil a stovky civilistů. Rusko odpovědělo vojenskou invazi, aby ochránila své tradiční osetinské spojence a obsadila další od Gruzie se odklonivší republiku, Abcházii. Rusko nemůže dovolit, aby její hranice ovládl chaos, který by vyvolali v boji proti gruzínským okupačním silám krajané Osetinců a Abcházců pobývající v Rusku. Nicméně, když ruská armáda byla pouhých 30 mil od gruzínského hlavního města, a když od specialistů NATO připravené jednotky gruzínské armády již ztratily jakoukoli bojeschopnost, Rusko neučinilo nic pro „obnovení Sovětského svazu", nebo Ruské říše, a neobsadila Tbilisi. Místo toho, respektujíc trvání aktuální (i když ne právně formalizované) nezávislost separatistických republik, vytvořila nárazníkové pásmo mezi Ruskem a budoucím členem NATO.
Jednání V.V. Putina na Ukrajině se nejeví jako součást plánu nekonečného dobývání, ale spíše jako obranná reakce na vnímanou a skutečnou hrozbou NATO, jakož i na možné ztráty na Ukrajině. Únorová demokratická revoluce vedoucí k nacionalistickému převratu vedla k Putinovu krymskému gambitu. Skutečnost, že Kyjev začal občanskou válku proti etnickým Rusům a rusky mluvícím obyvatelům Donbasu (kde až do "protiteroristické operace (ATO)" ve skutečnosti nebylo žádné násilí), podobně vedlo se strany Vladimira Putina k poměrně omezené podpoře donbaských separatistů, jejichž jednání bylo přirozenou reakcí na uchvácení moci nacionalisty v Kyjevě. Pro srovnání, zatímco svého času Moskva čekala tři roky a často nabízela vést rozhovory před tím, než zahájila svoji protiteroristickou operaci ve velmi podobné situaci proti rebelům v Čečensku na počátku roku 1990, Kijev čekal jen měsíc, než vyslal svoje vojsko proti separatistům.
V tomto světle, ruský zábor Krymu může být viděn jako sloužící stejnému účelu, jako její podpora Abcházii a Jižní Osetii, jako zachování silné vojenské přítomnosti Ruska v reakci na NATOvskou Ukrajinu. Stejně tak separatisté Donbasu se mohou stát dalším nárazníkovým státem místo ztraceného Kijeva.
Proto není náhodou, že hlavním požadavkem Ruska v řešení ukrajinské krize je změnit ústavu Ukrajiny, kde bude zafixován její neutrální, mimoblokový status. Pokud k tomuto dojde, pak Moskva bude ještě méně ochotna podporovat vzpurný Donbas, s přihlédnutím k nestabilitě, kterou vytváří rebelové jak na svých hranicích, tak v samotném Rusku.
Rozšíření NATO podél západních a jihozápadních hranic Ruska představuje pro Rusko přímé potenciální ohrožení. Pro srovnání nastíním opačnou situaci: Rusko je v čele nejsilnější vojenské aliance světa, která zahrnuje celou Latinskou Ameriku. Poté Moskva ignoruje dohodu v Kanadě a místo toho podporuje protiústavní uchopení moci proruskými stranami, z nichž některé by byly neo-fašisté. Jaká by pak byla reakce Washingtonu?
Proto američtí politici by mohli pokračovat ve svém kázání, a dokonce i přijímat odpovídající opatření na základě smyšlenky nebo falešného předpokladu, že rozšiřování NATO nemá pro Moskvu žádný význam, ale taková slova a činy ohrožují celý systém mezinárodní bezpečnosti.
Gordon M. Hahn, doktor filosofie, analytik, "Rus Stratedzhik spol. s r.o.", Praha, Česká republika.
Analytik a člen dozorčí rady, Korporace geostrategických prognóz, Chicago, Illinois, www.geostrategicforecasting.com.
Analytik a konzultant, www.russiaotherpointsofview.com
Profesor Han je autorem "Islámská hrozba Rusku" (nakladatelství: Yale University Press, 2007). "Ruská revoluce shora, 1985-2000" a (Vydavatel: Transaction Publishers, 2002), nedávno vydaná kniha "Mudžáhedíni v Kavkazském emirátu: globální džihád na Severním Kavkaze Ruska a za jeho hranicemi "(vydavatel: McFarland Publishers, 2014), různé zprávy za výzkumných středisek a četné články v odborných časopisech a dalších médiích v anglickém a ruském jazyce. Působil jako učitel v Bostonu, USA a Stanford University, University of San Jose a San Francisco, stejně jako u St. Petersburg State University, Fulbrighta, že je starším partnerem a hostujícím profesorem v Centru pro strategická a mezinárodní studia, Institute for Advanced rusistiky J. . Kennan (Washington, DC) a Hoover instituce na války, revoluce a mír.