- rozhovor -30. 9. 2015 ParlamentníListy
Vojenský analytik Jaroslav Štefec při hodnocení projevu prezidenta Miloše Zemana na půdě OSN oceňuje návrh na vytváření malých bojových jednotek pro eliminaci vůdců teroristických organizací jako cestu, kterou se bude mezinárodní boj proti terorismu v nejbližší době ubírat. Při pohledu na vývoj situace v Sýrii upozorňuje na skryté varování, které vyslal americký ministr zahraničí John Kerry ruskému prezidentu Vladimiru Putinovi.
Je terorismus, na který se soustředil prezident Miloš Zeman ve svém projevu na Valném shromáždění OSN, aktuálně největší hrozbou ve světě?
Terorismus je zřejmě starý jako lidstvo samo. Odkazy na činy, které bychom dnes označili za teroristické, můžeme najít nejen v Bibli a mnoha dalších historických zdrojích, ale i v ústně předávaných bájích a pohádkách. Co jiného byly ve starých pověstech českých vylíčená lest Šárky a následné zavraždění Ctirada a jeho družiny než teroristický čin, který přesně odpovídá základní definici: „Terorismus je užití násilí nebo hrozby násilím s cílem zastrašit protivníka a dosáhnout politických cílů.“ Ovšem byl to teroristický čin doby bez trhavin, střelných zbraní a mobilních telefonů.
Od Vlastiných dob se toho sice mnoho změnilo, ale terorismus jako taktika šíření strachu mezi civilním obyvatelstvem a nátlaku na vládnoucí vrstvy vesele bují a je hojně využíván jako součást mnoha konvenčních i nekonvenčních konfliktů. Je velmi lákavou metodou boje za dosažení konkrétních zájmů, protože je levný, personálně i materiálně nenáročný a jeho efektivnost je velmi vysoká, zejména jestliže je součástí konkrétní širší kampaně nebo – na úrovni státního terorismu – nástrojem hybridní války. Toho, že by vymizel z reality současného – a zřejmě i budoucího – světa, umožňujícího navíc šíření následků teroristických činů slovem i obrazem, zveřejňování proklamací teroristů a jejich požadavků a ultimát rychlostí Facebooku či Twitteru po celé zeměkouli, se proto určitě nemusíme obávat.
Současná tendence omezovat nositele terorismu pouze na Islámský stát nebo na islamismus je samozřejmě nesmyslná. V tom má pan prezident pravdu. Za tímto zjednodušujícím pohledem stojí především média, konkrétně ta část, pro kterou jsou často hrůzné metody a následky teroristických činů velmi dobrým prodejním artiklem. Terorismus bují skutečně po celém světě, počínaje nejvyspělejšími zeměmi a konče pro nás téměř neznámými a exotikou zavánějícími zeměmi Asie a Afriky. Je ovšem třeba přiznat, že značná část teroristů jsou skutečně islamisté. Už z toho prostého důvodu, že islám jako náboženství vyznává téměř 1,5 miliardy obyvatel Země, terorismus je pro jeho vyznavače dobrý způsob, jakým si vybojovat své místo na slunci, a používání teroru vůči jinověrcům či nevěřícím propaguje značná část jeho duchovních vůdců.
Jak jsem již uvedl, terorismus je nevymýtitelný, je však rozhodně omezitelný. Existují pouze tři cesty, jak mu zabránit. První cesta – ustupovat skupinám, které terorismus používají k dosažení svých cílů, a splněním jejich požadavků zastavit teroristické činy, což se povedlo například v Irsku. Nelze však takto ustupovat islamistům v Evropě a připustit například zavedení práva šaría. Druhá cesta – zlikvidovat příčiny terorismu, například zastavit válku v Sýrii, porazit vojensky Islámský stát a zajistit politickou a vojenskou stabilitu v regionu. Toho samozřejmě nelze dosáhnout okupací. Je třeba hledat cesty, jak podpořit životaschopné státní a vojenské struktury, které zde existují, a ostatním zcela zastavit finanční a zejména zbrojní podporu. Třetí cesta – účinná likvidace samotných teroristů, jejich velitelů a zdrojové základny včetně personální. Terorismus totiž má velkou setrvačnost a izolované skupiny jeho nositelů mohou vést boj za už dávno ztracenou „věc“ ještě dlouho po jejím faktickém zániku.
Na základě těchto faktů konstatuji, že souhlasím se slovy pana prezidenta pronesenými na půdě OSN. S terorismem je nutné bojovat všemi dostupnými prostředky, především však preventivně – jakmile si některá skupina uvědomí, že terorismus může přinést určité výsledky, byť by to bylo jen zvýšení sebevědomí jejích členů, je pozdě. S terorismem je třeba bojovat rovněž nemilosrdně. Je třeba na něj pohlížet jako na pirátství, k němuž má myšlenkově velmi blízko, a zločin terorismu pokládat za ius cogens, ustálenou mezinárodní právní normu; ti, kdo se dopouštějí teroristických činů, plánují je nebo k nim nabádají, jsou pokládáni suverénními státy za nepřátele lidstva.
Ačkoliv mnoho komentátorů prezidentova slova zpochybňuje nebo bagatelizuje, domnívám se, že právě to je cesta, kterou se bude mezinárodní boj proti terorismu v nejbližší době ubírat. Jejich použití bude naprosto nezbytné, jak ukázal případ Charlie Hebdo, kdy k dopadení a likvidaci jeho pachatelů byla div ne mobilizována celá armáda. Šlo samozřejmě o krutý čin, který měl za následek dvanáct mrtvých a spoustu zraněných, ale pokud by státy takto postupovaly v případě každého teroristického činu, staly by se brzy náklady na podobné operace neúnosnými. Proto je třeba hledat nekonvenční cesty včetně vytváření speciálních mezinárodních protiteroristických jednotek na úrovni policie a armády, disponujících nadstandardním vybavením a operačními schopnostmi, a zejména přeshraniční působností na území států, které přistoupí k jejich budování. K tomu bude samozřejmě třeba přijmout i příslušné mezinárodní smlouvy. Domnívám se, že fórum OSN bylo dobře zvoleným místem k proklamaci této myšlenky. Pro Evropskou unii s chybějícími vojenskými kapacitami to je ideální cesta.
To určitě ne. Podle mezinárodních smluv lze považovat za akt mezinárodního terorismu i zahájení omezených bojových operací letectva nebo pozemních vojsk vůči suverénnímu státu, ať už zdůvodněné jakoukoliv rétorikou. Podíváme-li se na jednotlivé státy Rady bezpečnosti a jejich činy jen za poslední desetiletí – kdo z nich je v tomto směru čistý jako lilie? My jako Česká republika do geopolitických zámyslů velmocí moc nevidíme. Přesto však myslím, že nalezení konsenzu mezi těmito oficiálními zástupci světa má naději na úspěch. Důvodem je i fakt, že přestože se Islámský stát může někomu hodit jako páka na konkrétní politické reprezentace nebo mezinárodní procesy, případným vetem společného postupu v Radě bezpečnosti by se jeho politické priority staly příliš zřejmými a neúnosnými pro jeho spojence.
Zatímco pirátství je z hlediska mezinárodního práva považováno za zločin proti lidstvu v podstatě všemi zeměmi, u terorismu takto jednoznačné vymezení neexistuje. Důvody? Terorismus je velmi efektivní metoda hybridní války. Jeho metody jsou použitelné i proti samotným nositelům terorismu a jeho personální základně. Za teroristické útoky lze považovat i používání dronů k likvidaci militantních islamistů z řad civilního obyvatelstva v Pákistánu nebo Jemenu. Hledat jednotnou definici terorismu a jednotný postoj k teroristickým činům za situace, kdy se k jeho metodám občas uchylují víceméně všichni členové Rady bezpečnosti, bude rozhodně složité.
K tomu již nemám téměř co dodat. Myslím, že vše již bylo řečeno dříve. Snad jen po vzoru tety Kateřiny ze Saturnina dodám jedno rčení: „Duchů, které vyvolal jsem, nemohu se zbýti.“ To je totiž problém terorismu v kostce. Podle staletých zkušeností, které se táhnou minimálně ke křižáckým válkám, pokud někdo použije teroristické metody nebo vyvolá procesy, které jejich použití spouštějí, bude se jich jen velmi obtížně zbavovat a navíc se zpravidla dříve či později obrátí proti němu. Pokud jde o stát, obvykle dojde k přenesení teroru i na jeho území. Ostatně přesně toto riziko musí zvažovat i prezident Putin v případě vstupu Ruska do konfliktu v Sýrii. Jak včera prohlásil v interview pro televizní kanál MSNBC ministr zahraničí USA John Kerry: „Když nenajdeme způsob, jak se sjednotit v boji s ISIL a Rusko s ním bude bojovat samo, pak hádejte, jak to asi dopadne. Rusko se samo stane terčem. Rusko uvidí, jak lidé s přenosnými protiletadlovými raketovými komplety sestřelují jeho letadla. Začnou ho očerňovat. Spolu s Asadem se stane novým magnetem pro džihádisty.“ Samozřejmě mohl těmito slovy myslet cokoliv, ale zaznívá z nich jasné varování.
Ať už si o tom myslí kdokoli cokoli, je Bašár Al-Asad jediným oficiálním představitelem Sýrie, kterému se „dá zavolat“, obrazně řečeno slovy Henryho Kissingera. Navíc se těší velmi výrazné podpoře obyvatelstva žijícího na území, které vojensky a politicky ovládá. Disponuje téměř třistatisícovou armádou, která je sice vyčerpaná, má nedostatek zbraní a munice, ale na rozdíl například od ukrajinské armády je dobře vycvičená, plně bojeschopná a hlavně morálně odhodlaná bránit svou zem. Dodávky zbraní, munice a informací spolu s přímým nasazením ruského – a později možná i čínského a íránského – letectva na podporu pozemních operací syrské armády proti podstatně slabšímu protivníkovi, zejména budou-li koordinovány s akcemi iráckých vojsk, pravděpodobně velmi rychle změní situaci v regionu. Předpokládám také, že Putin nepřipustí, aby se syrská operace zvrhla pro Rusko ve druhý Afghánistán. Jako vynikající šachista má určitě promyšlené kroky pro možné protitahy potenciálního protivníka.
Snad ještě pár slov ke Kurdům. Turecko de facto bojuje spíše proti nim než proti Islámskému státu a současné vedení Iráku se na ně také dívá skrz prsty. Asad je tak jediná síla v oblasti, která je skutečně podporuje. I když samozřejmě také s výhradami. Jejich boj s Islámským státem je zároveň bojem za samostatný kurdský stát. Paradoxně díky Islámskému státu nebyli Kurdové od koloniálních dob k uskutečnění svého cíle nikdy tak blízko. Proto lze očekávat, že vznik Kurdistánu bude jedním z klíčových výsledků války s Islámským státem.
Určitě ano. I přes tato stanoviska, která jsou podle mého názoru stejně pouze těšínskými jablíčky, podobně jako dnes „zahájené vyšetřování válečných zločinů v Sýrii“ ze strany Francie, a opožděnou reakcí na nečekaný a efektivní vstup Ruska do syrského konfliktu. Chápu je ale také jako svým způsobem varování Putinovi: „Nelez nám do zelí natolik, abys hatil dlouhodobě připravované plány!“ Pokud bych totiž bral oba prezidenty doslovně a přeložil jejich slova z diplomatické mluvy, vylučují jimi vlastně dopředu jakoukoliv spolupráci s Ruskem, protože Putin ve svém projevu jasně deklaroval, že Asad je pro něj hlavním spojencem ve válce proti Islámskému státu. Rusko viditelně postupuje podle předem připraveného plánu koordinovaného kromě Sýrie i s Irákem, Íránem, a co je důležité, rovněž s Čínou a Indií.
Efektivnost a důkladnost tohoto plánu dokládá i fakt, že bezprostředně poté, co ruská Rada federace dnes ráno Putinovi na základě oficiální žádosti o pomoc syrského prezidenta Bašára Asada schválila nasazení ruských sil v zahraničí s určením pro Sýrii, pouhých několik hodin poté už podnikly ruské stroje Su-24 a Su-25 společně se syrskými letouny nálety na cíle v okolí islamisty ovládaného Homsu. Tyto stroje jsou podle ruského listu Novaja Gazeta v Sýrii zatím po dvanácti kusech. Moskva zároveň vyzvala USA, aby nevysílaly své vojenské letouny nad Sýrii. Svou vážně míněnou výzvu podpořila podle dnešní zprávy izraelského serveru Debkafiles i příletem deseti víceúčelových strojů Su-34, určených k vybojování vzdušné nadvlády. Ve spojení se systémy protivzdušné obrany S-300 to znamená pro USA a jejich spojence v regionu důvod k vážnému zamyšlení, a to i přes fakt, že USA podle Kerryho „pokračují nad Sýrií podle plánu jako obvykle“.
Popisek: Zbrojní analytik Jaroslav Štefec v pořadu ČT Hyde park