- rozhovor -
3. 10. 2015 ParlamentníListy
V týdnu došlo k zásadnímu zvratu k mnohaleté občanské válce v Sýrii, když do dění vstoupila ruská armáda. V zemi se tak výrazně angažují již dvě světové velmoci. A mezi Ruskem a USA také dochází k zásadním sporům o budoucnost země. Zejména o budoucnost prezidenta Bašára Asada, kterého Američané odmítají dále trpět, Rusové však namítají, že bez jeho autority není situace řešitelná. Šéfredaktorka Pražského Telegrafu Natallia Sudliankova pro ParlamentníListy.cz rozebrala perspektivy konfliktu a zájmy všech velmocí, včetně méně viditelné, ale o to významnější Číny.
Rusko v posledních dnech vystupuje velmi aktivně vůči Sýrii, údajně už se daly do pohybu některé jednotky, zejména v námořnictvu. S jakými ambicemi podle vás jde Rusko do syrské operace?
Hlavním úkolem Ruska v syrské operaci je pomoci vytvořit mír na Blízkém východě. Pro Rusko nejsou slova o odvrácení hrozby terorismu pouhou frází. Rozšiřování takzvaného Islámského státu je přímým nebezpečím pro Rusko, dokonce i tehdy, pokud zatím není bezprostředním. Nicméně úspěchy ISIL jak ve vojenské, tak i ve finanční sféře (získávání příjmů z obchodů s ropou, drogami a jiných operací) nevyhnutelně povedou k rozepři s Ruskem už ale i na ruském území. V Rusku jsou regiony s převážně muslimskou populací, odkud ISIL už nyní verbuje lidi a odkud může islámský terorismus zaútočit. Přičemž se nebavíme jen o území Kavkazu, ale také například o území Povolží.
Ještě je jeden důležitý faktor pro Rusko v syrské operaci: prolomení izolace Moskvy na mírové scéně. Rusko podniklo kroky, které byly pro západní partnery velmi překvapivé. Například společně s Irákem, Íránem a Sýrií iniciovalo vytvoření informačního centra pro koordinaci boje s ISIL. Ve výsledku západní koalici nezbude než se přidat k těm, kteří jsou připraveni zvítězit.
Přitom ruská armáda se určitě přímo nezúčastní pozemních bojových akcí. Osvobodit své území je povinna syrská armáda.
 |
| Syrský prezident Bašár Asad |
Často se v posledních dnech mluvilo také o historických vazbách Ruska na Sýrii a na Asadův režim. Jak se, ve stručnosti, vztah těchto zemí historicky vyvíjel?
Rusko, zamčené ledem severních moří, se tradičně snaží získat volný přístup k teplým mořím. A samozřejmě vždy hledá spojence v regionu Blízkého východu. Můžeme si například připomenout, že v roce 1898 se s podporou ruského Imperiálního pravoslavného palestinského spolku stal patriarchou jedné z nejstarších církví – Antiochijského patriarchátu – Arab-Syřan. Mimochodem, od té doby se drží tradice volby Araba hlavou této církve.
V roce 1944 se stal Sovětský svaz první zemí, která přiznala nezávislost Sýrii. A poprvé v historii Rady bezpečnosti OSN SSSR použil právo veta a zabránil přijetí rezoluce, která zakazovala odchod francouzských vojsk ze Sýrie a Libanonu.
V roce 1980 podepsaly Sovětský svaz a Sýrie smlouvu o přátelství, která ještě dosud nebyla zrušena.
S podporou Moskvy Sýrie vybudovala více než 80 velkých průmyslových závodů, asi 2000 kilometrů železnic, 3700 kilometrů elektrického vedení. Ve vzdělávacím systému sovětských a ruských škol bylo přes 35 tisíc Syřanů. V té době bylo uzavřeno hodně syrsko-ruských manželství.
Je nutno připomenout vojensko-technickou spolupráci. Podle některých zpráv Sýrie dříve kupovala v Sovětském svazu zbraně zhruba za 700 milionů amerických dolarů za rok. Však i dluh Damašku vůči Moskvě za dodávky zbrani je ohromný – 12 miliard dolarů.
Po rozpadu Sovětského svazu byly vazby téměř přerušeny, obnova začala po návštěvě bývalého syrského prezidenta Háfiza Asada, otce Bašára Asada, v Moskvě v roce 1999.
A to je samozřejmě jen velmi stručná historie rusko-syrských vztahů.
Jaké jsou vůbec současné zájmy Ruska v regionu Blízkého a Středního východu? Připomeňme, že prezident Putin se nedávno sešel s izraelským premiérem Netanjahuem...
Jsou zřejmé a jsou ne tolik zřejmé zájmy. Blízký východ – to je oblast, kde se nachází 40 % světových zásob ropy a plynu. Ruský rozpočet tvoří především příjmy z vývozu uhlovodíků. Stačil by tento jediný faktor, aby Moskva pozorně sledovala vývoj situace na Blízkém východě a aby dělala všechno pro to, aby tam hrála významnou roli.
Důležitým faktorem také je, že Blízký východ se stal vážným zdrojem radikálního islamismu, který přímo ohrožuje stabilitu Ruska.
V souvislosti s vývojem událostí na Ukrajině je také zajímavé podotknout, že žádná ze zemí Blízkého východu nepodpořila sankce Západu proti Rusku. Navíc region začal rozvíjet obchod s Ruskem. Blízký východ má volné zdroje, jež dnes potřebují přední ruské banky a firmy, které jsou odříznuté od kapitálových západních trhů v důsledku uvalení sankcí.
Blízký východ je tradiční spotřebitel ruských zbraní. Rusko nyní vstupuje na trh Blízkého východu se svým high-tech, třeba v Egyptě a Jordánsku Rusko plánuje vybudovat jaderné elektrárny postavené na ruské technologii. Existuje ještě spousta dalších faktorů, které nemohou být zapomenuty, jako například to, že se na Blízkém východě vyskytuje hodně míst, která jsou posvátná pro muslimy, židy a pravoslavné věřící v Rusku.
Co může stát za nenávistí USA vůči Bašáru Asadovi, proti kterému byli ochotni se spojovat i s velmi problematickými muslimskými skupinami?
„Nenávist“ není přesně to slovo, kterým lze označit vztahy mezi politiky. Roku 1939 prezident Spojených států amerických Franklin D. Roosvelt řekl o diktátorovi Nikaraguy Anastasiovi Somozovi následující: „Somoza je možná zkurvysyn, ale je to náš zkurvysyn.“ Bašár Asad rozhodně není dáreček a vůbec nejedná v bílých rukavičkách. A jestli se na něj díváme v rámci americké realpolitics, tak je prostě „zkurvysyn, který odmítl být naším zkurvysynem“.
A vždyť se na něj upínaly takové naděje! Ještě aby ne – člověk, který studoval v Anglii a který má i za manželku britskou občanku! Hillary Clintonová, jakožto ministryně zahraničních věcí USA, kdysi obhajovala Asada a nazývala ho reformátorem, a to i přesto, že se Bašár Asad z roku 2012 jen málo odlišuje od toho, jakým byl roku 2008.
Existuje mnoho jednoduchých vysvětlení pro pokusy západních zemí sesadit Asada – od nutnosti stavby nového plynovodu přes území Srbska až po teorie o vyvolávání chaosu po celém světě, aby mohl nastoupit Nový světový řád (New World Order). Ať už by tyto hypotézy byly sebejednodušší, postoj západních vůdců k Bašáru Asadovi je založen na mnohem jednodušším vysvětlení – prostě z něj není „náš zkurvysyn“.
Jaké jsou podle vás šance, že se spoluprací USA a Ruska podaří situaci v Sýrii uklidnit?
Nejedná se pouze o spolupráci USA a Ruské federace. Díky Bohu, mír je dnes multipolární a jeho život nezávisí jen na těchto dvou státech. Situaci v Sýrii lze zmírnit jen v mezích široké koalice, ve které budou přinejmenším také Írán a Irák, tedy regionální státy, které jsou jednak bezprostředně zasaženy současnou válkou, také ale znepokojeny nebezpečím ze strany ISIL. Stranou nezůstane ani Čína, která už poslala své lodě do Středozemního moře, dále se operací účastní například letectvo Francie.
A co bude v Sýrii potom? Nehrozí dlouhodobé „přetahování“ Ruska a USA, které by zemi dlouhodobě poškozovalo?
Zdá se být velmi lákavé uzavřít všechny různorodé a složité situace v Sýrii do rámců protikladného postoje USA a Ruské federace. Nelze ale zapomenout na zájmy dalších zemí regionu, zejména Izraele a jeho znepokojivé situace, Saúdské Arábie, Turecka aj. Chtěl bych velmi věřit tomu, že se nakonec mnohonárodnostní mnohokonfesní Sýrie stane příkladem schopnosti světového společenství řešit otázky, které jsou pro všechny životně důležité.
Publicista Jefim Fištejn, známý ze Svobodné Evropy, v týdnu varoval, že Západ ruskou pomoc v Sýrii nezbytně potřebuje. Dokonce prý tak, že by mohl Putinovi nechat prostor k aktivnímu vyřešení situace na Ukrajině. Fištejn před tímto scénářem varoval, mluvil o házení Ukrajiny přes palubu. Je takový scénář podle vás možný?
Situace na Ukrajině, ačkoli není ideální, se ale rozvíjí se v rámcích minských dohod. Copak právě to nechtějí západní státy? Na Ukrajině, i přestože je nevalný a chatrný, skutečně mír je. Za dveřmi je zima a Rusko přistoupilo na maximální možné kompromisy při dodávkách plynu na Ukrajinu jak ohledně ceny, tak i podmínek. Jestli je toto prostor pro aktivní řešení situace na Ukrajině, tak Putin vystupuje jako lídr připravený přistoupit na zásadní kompromisy s cílem zklidnění situace v sousedním státě.
Citoval rovněž zprávu agentury Reuters, že Rusko buduje u hranic s Ukrajinou vojenské základny, což podle Fištejna jasně značí, že Moskva plánuje rozpoutat válku s Ukrajinou. Má podle vás Rusko v současnosti tyto ambice?
Už jsem tato slova mnohokrát řekla a nepřestanu je opakovat: Putina je možné kritizovat, ale nelze ho podezřívat z šílenosti. Je to pragmatik, který si na optimální vývoj události umí trpělivě počkat. Rusko nechce válčit s Ukrajinou. K čemu je Moskvě válka? Aby byly proti Rusku zavedeny nové a ještě ostřejší západní sankce a aby zem byla ničena? Aby byly pracně ušetřené peníze vydávány nikoli na rozvoj země, ale na válku a obranu vlastních hranic? Aby v době, kdy v Rusku konečně začal narůstat počet obyvatel, padly desítky a stovky tisíc lidí ve válce?
Rusko potřebuje mír, potřebuje poklidný rozvoj, formování ekonomiky, ale ne válku. Tím spíš s národem, který byl a je bratrským, který je miliony vazeb spojen s Ruskem. Jak historicky, ekonomicky, ale také prostřednictvím rodiny, příbuzných a přátel.
Navíc Ukrajina je velký trh pro odbyt ruských výrobků a důležitý ekonomický parter. Pravdou ale je, že se význam ukrajinského průmyslu pro Ruskou federaci každým dnem snižuje. To však nemění nic na tom, že lepší je mít nadějného spotřebitele výrobků a dodavatele pro továrny než zpustošeného partnera, který není schopen přežít samostatně.
Co může být z pohledu Ruska uspokojivým vyřešením ukrajinské krize?
Federalizovaná Ukrajina s maximálně širokou autonomií regionů a zachování ruskojazyčnému obyvatelstvu odvěkého práva na svou kulturu, svůj jazyk a svoje tradice.
Zprávy z Ukrajiny jsou v poslední době dost rozporné. Můžeme se dočíst, že se situace v zemi stabilizuje, reformy probíhají, vláda získává důvěru, ale na druhou stranu můžeme slyšet o ekonomickém propadu, občasných velmi nezvyklých projevech nacionalismu či hrozícím bankrotu. Které z těchto tvrzení je podle vás blíže pravdě?
Myslím, že v této situaci je mnohem méně zajímavý můj názor než suchá fakta. Z dat sociologických průzkumů ze září roku 2015 rating ukrajinského premiéra Arsenije Jaceňuka spadl na rekordně nízkých 1,6 %. Přitom na jaře roku 2014 při volbách do parlamentu Ukrajiny obdržel Jaceňuk se svou stranou Lidová fronta 22,14 % hlasů. Ratingová agentura Standard & Poor`s v pátek 25. 9. 2015 snížila dlouhodobý úvěrový rating Ukrajiny kvůli dluhopisům v zahraniční měně ze SS do SD, což znamená „selective default“. Kvůli dluhopisům Ukrajiny, které byly dány do oběhu před únorem roku 2014, se rating propadl na D (default). Jestli to máme pokládat za úspěšné reformy a stabilizaci, tak je načase se připravit k přechodu na výměnný obchod výrobků, protože peníze přestaly mít jakýkoliv význam.
Můžeme číst i tento výklad dění na Ukrajině: Rusko se snažilo hybridní válkou vytvořit „Novorusko“, satelitní stát z východních a jižních oblastí Ukrajiny. Tento projekt zkrachoval, tak teď přemýšlí, jak svůj vliv na tuto oblast získat jinak. Jak se díváte na tento výklad?
Lidé, kteří pokládají takovouto otázku, se musí sami vyznat ve svých argumentacích. Jaké je Rusko? Silné, nebo slabé? Jakou má armádu? Bojeschopnou, nebo úplně zkorumpovanou a chabou? Pokud je třeba se Ruska bát a pokud má silnou armádu, tak proč projekt „Novorusko“ zatím neobstál při vzdorování ledabyle nabraným vojákům z řad obyčejných obyvatel Ukrajiny? Proč ruská armáda zatím nepohřbila do země všechny ukrajinské vojáky a nevztyčila vlajku Novoruska na každé budově regionu?
A nebo opačná varianta. Pokud je ruská armáda slabá a bezmocná, neschopná za náklady hybridní války vytvořit projekt „Novorusko“, tak proč Ruskem matky-aktivistky ze zemí západních demokracií zastrašují v noci děti? Čeho se má tedy Západ bát?
Proč se na Krymu, na kterém není suchozemská hranice s Ruskem, „hybridní válka“ povedla, a na jihovýchodě Ukrajiny, kde je stovky kilometrů dlouhá suchozemská hranice, ne?
Odpověď je očividná: na jihovýchodě Ukrajiny nebyla „hybridní válka“, stejně jako tam nebyla řádná ruská armáda. Byla tam a doposud je zcela zřejmá pomoc regionu – jak humanitární, tak i politická, pomoc vojenských specialistů. Avšak bylo by překvapivé očekávat od Moskvy netečné pozorování v situaci, kdy ukrajinské vojáky připravují instruktoři ze zemí NATO.
V televizním rozhovoru s Jefimem Fištejnem zaznělo také varování, že by Putin mohl „získat vliv v Sýrii“. Pokud by se tak skutečně stalo, jak konkrétně by se tento vliv projevoval? A má svět důvod se toho obávat?
Proč se v případě Evropanů nebát něčeho více reálného, například bojovníků ISIL, kteřípronikají do Evropy společně s utečenci z Blízkého východu a Severní Afriky? Proč se nebát nemocí, které se do Evropy dostávají společně s nimi, protože evropský systém nemá síly organizovat úplnou kontrolu běženců? Proč se nebát růstu vlivu Číny, jejíž ekonomická, finanční a organizační moc výrazně převyšuje moc Ruska? Pojďme se bát za budoucnost své vlastní české a evropské ekonomiky, které Volkswagengate způsobí obrovskou ránu. Bojme se přírodních katastrof, vlny veder, hurikánů, tornád a jiných katastrof, které každý rok přinesou skutečné, nikoli mýtické problémy. Přitom s katastrofami se, na rozdíl od Ruska, nedá domluvit.
Mimochodem, dokud EU řeší, co dělat s uprchlíky, a nemůže dosáhnout jednotného názoru v této záležitosti, ruské ministerstvo pro mimořádné situace v reakci na žádost z Damašku staví na území Sýrie uprchlické tábory.
Stejně tak i Írán. Také vedení Číny obdrželo od syrských úřadů žádost o pomoc při výstavbě a ochraně uprchlického tábora. Otázka tedy zní: Kdo by z koho měl mít strach?
Mluví se o geopolitických zájmech USA a Ruska a poněkud v pozadí je v současnosti třetí z nejvýznamnějších světových hráčů – Čína. Myslíte, že jí současný stav vyhovuje, nebo by ráda hrála aktivnější roli?
Čína již hraje mnohem důležitější roli ve světové politice, než se zdá se nám, obyčejným obyvatelům Evropy. Zkrátka Číňané umí být neviditelnými tehdy, když si myslí, že je to nezbytné.
Může Čína nějak aktivně zasáhnout do dění na Středním východě, třeba právě v Sýrii? A mohlo by toto angažmá nějakým způsobem posunout „rovnováhu“ mezi USA a Ruskem?
Čína už se aktivně zapojila do dění na Blízkém východě. Podle izraelského portálu Debkafile, 25. září 2015 čínská letadlová loď Liao-Ning-CV-16 v doprovodu raketového křižníku dorazila do syrského přístavu Tartús, kde se nachází ruská vojenská základna. Čínští mariňáci, kteří byli na palubě, budou podle oficiálních informací trénovat syrskou armádu v boji proti ISIS. Debkafile podotýká, že právě 25. září prezident Spojených států Barack Obama přijímal v Bílém domě čínského vůdce Si Ťin-pchinga.
Porovnání konfrontací mezi Ruskem, Spojenými státy a Čínou jako závaží, které leží na váhách a stále se vyklání v jednom či v druhém směru, je příliš zjednodušující. Na Blízkém východě se vyvíjí nová konfigurace, ve které začínají hrát čím dál tím důležitější roli Čína, Rusko a Írán. Ale je opodstatněný důvod věřit, že jejich akce v regionu za účelem uklidnění situace budou mnohem účinnější než akce Západu.
A ještě k Rusku – jak může do jeho geopolitických akcí, do kterých se v současnosti zapojuje, promluvit domácí politika? Mohou v určitém momentu zemi v mezinárodních vztazích limitovat například uvalené hospodářské sankce Západu?
Ekonomické sankce nepochybně ovlivní činnost orgánů, protože se jimi zavádí významné omezení rozvoje země. Ale jen málokdo bude šetřit v otázkách bezpečnosti a nezávislosti. Kromě toho, sankce mají vliv na situaci v Rusku mnohem menší než pokles cen ropy. Navíc v některých odvětvích, například v oblasti zemědělství, se sankce staly požehnáním pro Rusko, protože daly možnost zcela legálně odstoupit od právních předpisů WTO a rozvíjet svou vlastní produkci, a tím se osvobodit od závislosti na západních dodávkách. Bez italské mozzarelly a španělského jamónu se samozřejmě žije těžko, ale Rusové si s tím poradí.
Jak se na současné dění na „světové šachovnici“ a vztahy mezi velmocemi dívá ruská veřejnost – samozřejmě míněna ta, která geopolitické dění sleduje? Má prezident Putin v těchto věcech podporu?
Ruská veřejnost má, stejně jako veřejnost každého demokratického státu, roztříštěné pohledy na události a akce ruského vedení. Jsou politici a osobnosti veřejného života, které jednoznačně a bezvýhradně podporují Putina a Lavrova, jsou tací, kteří kritizují a považují současnou ruskou politiku za nezodpovědnou a nekompetentní. Nicméně tento rozdíl v názorech lídrů nepřekáží ratingu Vladimira Putina. Ten dále pobývá mimo dosah pro převážnou většinu dnešních politických vůdců – v polovině září, podle agentury VCIOM, činnost prezidenta Ruské federace podporovalo 86 % Rusů.