3.10. 2015 První zprávy
Putin jedná v Sýrii tak vytrvale a cílevědomě ne proto, že je odvážnější a rozhodnější, než Barack Obama, ale protože má jasnější strategii.
Putin má spojence, Asadovu vládu. Má nepřátele, oponenty vlády. Podporuje svého spojence a bojuje proti těmto nepřátelům. Na tomto pozadí je Washington a Západ naprosto zmatený, píše Zareed Zakaria ve své analýze na stránkách The Washington Post.
A za koho v tomto boji vystupují Spojené státy? Víme, proti komu - proti režimu prezidenta Bašára Asada. A také proti Islámskému státu, který – inu, to se stává - je hlavním odpůrcem režimu. Kromě toho proti všem ostatním džihádistickým skupinám, které bojují v Sýrii, včetně An-Nusra Džabhat (pobočka Al-Káidy) a Ahrar al-Sham. Ach, ano, dokonce i proti silám Hizballáhu a Íránu, které podporují syrskou vládu. Ukazuje se, že Západ je proti téměř všem hlavním bojujícím skupinám v Sýrii. To je morálně jasné, ale také strategicky nesoudržitelné.
Ruské akce nejsou tak skvělé, jak se zdají. Je to zoufalý pokus podporovat jednoho z mála zahraničních spojenců Kremlu, který nese riziko, že může o očích džihádistů celého světa změnit Rusko ve „Velkého Satana". Ale Putin má alespoň promyšlený plán. Naopak Spojené státy úzce spolupracují s iráckou vládou v boji proti sunnitským povstalcům v zemi. Ale za hranicí, v Sýrii, jsou Američané na straně týchž sunnitských povstalců, kteří bojují s Asadovým režimem.
Pentagon prý zvažuje vojenskou reakci na Ruské operace v Sýrii
Washington stále podporuje některé skupiny, například syrské Kurdy nedaleko od tureckých hranic, umírněné síly, které u svých hranic podporuje Jordánsko, jakož i malé množství dalších umírněných Syřanů. Ale jestli se zamyslíme na tím, jaké velké skupiny bojují o kontrolu nad Damaškem, ukazuje se, že Spojené státy stojí proti téměř všem z nich.
Tohle není zahraniční politika, ale fantazie!
Kenneth Pollack a Barbara Walterová charakterizovali požadavky americké administrativy, které čtvrtletně vydává Washington, takto: „Spojené státy vytvoří novou opozici vůči syrské armádě. Tato armáda musí být apolitické, nekonfesní, jednotná a komplexní. Jakmile bude tato armáda připravena, obsadí (osvobodí) území, a bude je držet proti režimu Asada a různým sunnitským džihádistickým skupinám. Výsledkem bude nová vláda, která bude spolehlivě chránit všechny menšiny." Tomu bylo možné uvěřit před 15 lety. Ale po Afghánistánu, Iráku, Libyi a Jemenu, to už není zahraniční politika, ale fantazie!
Generál David Petraeus nedávno předložil návrh na rozšíření vojenské intervence, vytvořit ráj a bezletovou zónu, a připravit Asada o možnost bombardovat barelovými bombami. Ale mohl by takový plán pomoci porazit Islámský stát? Když Petraeus vypracovával strategii pro boj proti předchůdci této skupiny v Iráku, zdůraznil: „Zabíjením je nemožné najít cestu k potlačení odporu partyzánů ve velkém měřítku." V této protipovstalecké příručce z roku 2006 se k boji s povstaleckými silami říká, že„konečný úspěch" se dostaví pouze v případě „ochrany obyvatelstva".
A to je problém. Americká armáda by mohl snadno porazit špatně ozbrojený Islámský stát, v jejichž řadách je méně než 30 000 lidí. Ale pak dostane na starost moc v Sýrii. A kdo bude chtít vládnout tomuto území, chránit lidi a bojovat za svou legitimitu v očích místního obyvatelstva? Vysoký turecký představitel mi nedávno řekl: „Viděli jsme, jak jste se pokusili kontrolovat irácká města, a nebudeme opakovat chyby Ameriky."
Podíváme-li se zpět na řadu amerických intervencí po celém světě, je jasné následující. Když se Washington spojil s místní silou, která byla akceschopná a byla považována za legitimní, dosáhl úspěchu. Ale bez místní moci jsou jakékoliv vnější akce, pomoc, palebná síla a školení odsouzeny k neúspěchu - ať už je to v Afghánistánu, Iráku nebo Sýrii.
Zachovat Asada a rozdělit Sýrii?
Jestli je cílem Obamy klidná, stabilní a multináboženská demokracie, pak potřebujeme, aby americké povinnosti, závazky a peníze byly na úrovni války v Iráku. Pokud ne, Washington bude muset akceptovat realitu a přijmout řadu obtížných rozhodnutí. Dvě z nejdůležitějších rozhodnutí jsou následující: zastavit nebo zrušit boj proti Asadovi, a rozhodnout, zda bude Sýrie rozdělená.
Pokud je důležité vyhrát nad Islámským státem, pak první prioritou by mělo být sjednocení všech vnějších sil, připravených zapojit se do boje. Pokud Asad padne, a džihádisté by obsadili Damašek, bude to ještě horší, než kdyby Asad zůstal. To neznamená, že je nutné Asadovi poskytnout nějaký druh podpory - prostě by mu mělo být umožněno stanovit v Sýrii enklávy alawitů, které již vytvořil. Kurdové a umírnění Syřané si rovněž vytvářejí vlastní bezpečné enklávy. I v případě, že občanská válka skončí, a země zůstane pod názvem Sýrie, tyto skupiny již spolu žít nebudou.
Zatím Západ v Sýrii kombinuje maximalistickou a nekompromisní rétoriku s minimalistickými a neúčinnými opatřeními. To vytváří zející propast, proti které Vladimir Putin vypadá elegantně.
A za koho v tomto boji vystupují Spojené státy? Víme, proti komu - proti režimu prezidenta Bašára Asada. A také proti Islámskému státu, který – inu, to se stává - je hlavním odpůrcem režimu. Kromě toho proti všem ostatním džihádistickým skupinám, které bojují v Sýrii, včetně An-Nusra Džabhat (pobočka Al-Káidy) a Ahrar al-Sham. Ach, ano, dokonce i proti silám Hizballáhu a Íránu, které podporují syrskou vládu. Ukazuje se, že Západ je proti téměř všem hlavním bojujícím skupinám v Sýrii. To je morálně jasné, ale také strategicky nesoudržitelné.
Ruské akce nejsou tak skvělé, jak se zdají. Je to zoufalý pokus podporovat jednoho z mála zahraničních spojenců Kremlu, který nese riziko, že může o očích džihádistů celého světa změnit Rusko ve „Velkého Satana". Ale Putin má alespoň promyšlený plán. Naopak Spojené státy úzce spolupracují s iráckou vládou v boji proti sunnitským povstalcům v zemi. Ale za hranicí, v Sýrii, jsou Američané na straně týchž sunnitských povstalců, kteří bojují s Asadovým režimem.
Pentagon prý zvažuje vojenskou reakci na Ruské operace v Sýrii
Washington stále podporuje některé skupiny, například syrské Kurdy nedaleko od tureckých hranic, umírněné síly, které u svých hranic podporuje Jordánsko, jakož i malé množství dalších umírněných Syřanů. Ale jestli se zamyslíme na tím, jaké velké skupiny bojují o kontrolu nad Damaškem, ukazuje se, že Spojené státy stojí proti téměř všem z nich.
Tohle není zahraniční politika, ale fantazie!
Kenneth Pollack a Barbara Walterová charakterizovali požadavky americké administrativy, které čtvrtletně vydává Washington, takto: „Spojené státy vytvoří novou opozici vůči syrské armádě. Tato armáda musí být apolitické, nekonfesní, jednotná a komplexní. Jakmile bude tato armáda připravena, obsadí (osvobodí) území, a bude je držet proti režimu Asada a různým sunnitským džihádistickým skupinám. Výsledkem bude nová vláda, která bude spolehlivě chránit všechny menšiny." Tomu bylo možné uvěřit před 15 lety. Ale po Afghánistánu, Iráku, Libyi a Jemenu, to už není zahraniční politika, ale fantazie!
Generál David Petraeus nedávno předložil návrh na rozšíření vojenské intervence, vytvořit ráj a bezletovou zónu, a připravit Asada o možnost bombardovat barelovými bombami. Ale mohl by takový plán pomoci porazit Islámský stát? Když Petraeus vypracovával strategii pro boj proti předchůdci této skupiny v Iráku, zdůraznil: „Zabíjením je nemožné najít cestu k potlačení odporu partyzánů ve velkém měřítku." V této protipovstalecké příručce z roku 2006 se k boji s povstaleckými silami říká, že„konečný úspěch" se dostaví pouze v případě „ochrany obyvatelstva".
A to je problém. Americká armáda by mohl snadno porazit špatně ozbrojený Islámský stát, v jejichž řadách je méně než 30 000 lidí. Ale pak dostane na starost moc v Sýrii. A kdo bude chtít vládnout tomuto území, chránit lidi a bojovat za svou legitimitu v očích místního obyvatelstva? Vysoký turecký představitel mi nedávno řekl: „Viděli jsme, jak jste se pokusili kontrolovat irácká města, a nebudeme opakovat chyby Ameriky."
Podíváme-li se zpět na řadu amerických intervencí po celém světě, je jasné následující. Když se Washington spojil s místní silou, která byla akceschopná a byla považována za legitimní, dosáhl úspěchu. Ale bez místní moci jsou jakékoliv vnější akce, pomoc, palebná síla a školení odsouzeny k neúspěchu - ať už je to v Afghánistánu, Iráku nebo Sýrii.
Zachovat Asada a rozdělit Sýrii?
Jestli je cílem Obamy klidná, stabilní a multináboženská demokracie, pak potřebujeme, aby americké povinnosti, závazky a peníze byly na úrovni války v Iráku. Pokud ne, Washington bude muset akceptovat realitu a přijmout řadu obtížných rozhodnutí. Dvě z nejdůležitějších rozhodnutí jsou následující: zastavit nebo zrušit boj proti Asadovi, a rozhodnout, zda bude Sýrie rozdělená.
Pokud je důležité vyhrát nad Islámským státem, pak první prioritou by mělo být sjednocení všech vnějších sil, připravených zapojit se do boje. Pokud Asad padne, a džihádisté by obsadili Damašek, bude to ještě horší, než kdyby Asad zůstal. To neznamená, že je nutné Asadovi poskytnout nějaký druh podpory - prostě by mu mělo být umožněno stanovit v Sýrii enklávy alawitů, které již vytvořil. Kurdové a umírnění Syřané si rovněž vytvářejí vlastní bezpečné enklávy. I v případě, že občanská válka skončí, a země zůstane pod názvem Sýrie, tyto skupiny již spolu žít nebudou.
Zatím Západ v Sýrii kombinuje maximalistickou a nekompromisní rétoriku s minimalistickými a neúčinnými opatřeními. To vytváří zející propast, proti které Vladimir Putin vypadá elegantně.