Quantcast
Channel: Nová republika

Harry Jelínek opět na scéně

0
0

Jan Schneider

12. 5. 2021 Prvnizpravy.cz

Historka praví, že za první republiky chtěl podvodný žurnalista Harry Jelínek prodat americkým zbohatlíkům Karlštejn, aniž mu patřil. Proč se dnes přímo vnucuje tato asociace? Protože ji vyvolal Harry Jelínkovi podobný žurnalista, který napsal, že prý místopředseda vlády Jan Hamáček chtěl v Moskvě získat vakcínu Sputnik V vlastizrádnou výměnou za příslib ututlání údajné ruské diverzní akce ve dvou vrbětických muničních skladech před více jak šesti lety.

Ta podobnost je konkrétně v tom, že jak američtí zbohatlíci a Karlštejn, tak i Moskva, vakcína Sputnik V a výbuchy ve Vrběticích jsou fakta, ale vztahy mezi nimi jsou podvodným žurnalistou vyfabulované. Skutečností je, že v současné době se díky vakcinaci začínáme vzpamatovávat z kovidové pandemie, nicméně přetrvává nedostatek vakcín. Vakcína Sputnik V má mezi odborníky dobrou pověst, ale má kvůli svému ruskému původu mnoho ideologických nepřátel. Zřejmě i ředitele Bezpečnostní informační služby Michala Koudelku, který dlouhodobě bojuje s ruskými diplomaty, v nichž bystrozrace, jasnozřivě a neomylně vidí jádro ruského zpravodajského působení na našem území, čímž si chce vysloužit prodloužení funkčního období a dosáhnout generálské hodnosti.

Vláda uvolňuje tuhá protiepidemická opatření, lidé se těší na cestování do mnoha vzdálených destinací, odkud nepochybně přivezou domů nové mutace koronaviru, což se kalamitně projeví na podzim, kdy budou politici ke všemu ještě nervózní z blížících se voleb – a vakcín bude proklatě málo.
Není složité odhadnout, že se tak prokáže správnou původní Hamáčkova intuice, že každá vakcína bude na podzim potřeba, a kdyby se jeho úmysl podařilo realizovat, sociální demokracii by to mohlo ve volbách vydatně pomoci. Navíc by tím sociální demokracii přiblížil ke značně velké části voličů, kteří nesouhlasí s protiruskou hysterií většiny politických stran, takže váhají, zda vůbec půjdou volit.

Jenže co se mohlo stát, se nestalo, protože se místo toho stalo něco jiného.

Hamáček svolal onu neustále médii propíranou poradu, aby si se dvěma řediteli zpravodajských služeb s vnější působností vyjasnil, zda zajet osobně do Moskvy pro vakcíny zrovna v době zvyšující se protiruské hysterie je nápadem vhodným a průchodným. A jak tito zpravodajci hodnotí Koudelkovy řeči o jakýchsi ruských agentech, kteří kdysi měli cosi provést?

Hamáček se v odpovědi na své otázky mohl dozvědět, že Rusové o těch Koudelkových konspiračních bluffech vědí, ale že to nepokládají za víc, než běžné štengrování, jímž chce Koudelka potěšit své protektory, a přispět tím ke zvýšení hybridního (tedy širokospektrálního) tlaku na Rusko. Reálně nemá Koudelka v rukách nic, přesto však závěrečné doporučení Hamáčkovi zní do Moskvy nejezdit.

Asi tak se to mohlo odehrát, protože zhruba toto osvědčili účastníci schůzky. O nějakém handlu, že by Hamáček nabídl ututlání chystané pseudoaféry, těžko mohla být nějaká řeč, protože takovému harryjelínkovskému návrhu by se Rusové vysmáli, nebyli-li by takovým nestoudně fantaskním pokusem přímo uraženi.

Zkoušet zobchodovat něco, co není? Českou bouři ve sklenici vody, kolem které nyní chodí docela štítivě i jindy protirusky na první našlápnutí hysterčící europředstavitelé? Ano, podporují nás, ale jen slovy, což lze při vší té důkazní bídě pokládat za velký úspěch, protože nechybělo mnoho, a tuto aktivistickou aférku, která snad potěšila někoho kdesi za mořem, jsme si mohli ozdobně vetknout za klobouk.

Jak bylo řečeno, na tu schůzku Hamáček nepozval aktivistického ředitele BIS Koudelku. To je velevýznamná skutečnost. Svědčí o tom, že asi moc nevěřil té zpravodajské mlze, kterou tajuplně šíří Koudelka, a chtěl se v tom nějak vyznat. Lze však dovodit, že tato kombinace se mu nevyplatila.

Je totiž důvodné předpokládat, že se o schůzce ředitel BIS Koudelka rychle dozvěděl, a ukul plány, aby překazil Hamáčkovu cestu do Moskvy, která by ve svých důsledcích mohla vyvrátit jím budovanou pověst Ruska coby „říše zla“. Nechal tedy informaci doputovat „nezávislým“ novinářům (pracujícím ve prospěch Bezpečnostní informační služby), kteří byli ochotni kauzu poslušně na znamení odpálit. A to i přesto, že ze zpravodajského hlediska byla řídká jako homeopatický roztok, protože šlo o prostou časovou koincidenci pobytu několika Rusů s vrbětickým výbuchem, s tím, že se pohybovali nejblíže zhruba sto kilometrů od Vrbětic.

Sílu mohlo této kauze zdánlivě dodat pouze spektakulárně dramatické podání ve fiktivně vyhrocené situaci (ano, stará dobrá šoková doktrína), s tím, že nedostatky nutno překlenout osvědčenou škálou hybridních aktivit – asertivitou, neustálým opakováním a odvoláváním se na utajené zdroje. Definice hybridní války totiž zní: uplést z hovna bič, zapráskat a pokud možno nesmrdět.

Proto bylo nutno tuto konspirační teorii vyšperkovat hrůzostrašným paragrafem o vlastizradě, spočívající na fiktivní skutkové podstatě neplánované směny neexistujícího důkazu. Harry Jelínek byl v tomto okamžiku odsunut do druhé ligy.

Politici, kteří mají dojem, že zvolením či jmenováním nabyli i všeobecně supermanských kvalit a zkušeností, samozřejmě nemohou dát najevo svou nekvalifikovanost, a tak zpravodajský brífink o neexistující kauze odkývali s pochvalami.

Ředitele tajné služby, který vyzve premiéra, aby bleskově svolal tiskovou konferenci a na ní prezentoval cosi, o čem vůbec nic neví, protože jinak s tím vyrukují „nezávislá“ média, by si však místo toho měl premiér pečlivě nahrát, pozdržet ve své kanceláři a urychleně zavolat orgány činné v trestním řízení, aby dotyčného neprodleně zajistily, včetně jeho trezoru a služebních písemností. Paragrafů takováto situace nabízí mnoho, tou vlastizradou počínaje.

Nicméně politici dělali, co nejlépe uměli, a tak to taky dopadlo blbě, jako vždycky. Hamáček se vylekal a začal vymýšlet, jak chtěl jet do Moskvy, ale vlastně nechtěl, a zapletl se do svých lží tak, že ani opak řečeného nebyla pravda.

Propukl skandál, přičemž Rusové, milovníci šachů, sice vzájemným vypovězením diplomatů poztráceli některé velké figury, ale v závěru partii s přehledem vyhráli pomocí pěšáků. Nebudeme moci v Rusku zaměstnávat mnoho ruských občanů, takže Český dům v Moskvě bude velmi obtížné udržet v provozu a asi půjde do kopru. Pointu celé této bláznivé aféry možná naznačí jméno nového majitele (bývalého) Českého domu.

A co se týče „generalissima“ Koudelky, nelze odolat dojmu, že Rusové by uvítali, kdyby vláda prodloužila jeho funkční období coby ředitele BIS, protože ani horda ruských agentů by nedosáhla takové demoralizace skutečně dobrých operativců BIS.

To však není všechno. Do soutěže o putovní Cenu Harryho Jelínka se přihlásila celá česká vláda, když chce na základě neprokázané ruské účasti na nevyšetřených vrbětických výbuších arbitrážně (!) z Rusů vymandelit nějaké odškodné.



Kavárna útočí na Zemana: "Samozvanci a ztroskotanci" se opět probudili. Co prozradil Placák o Michaelu Mukovi Kocábovi? VIP společnost a společná nenávist. Hutka i Dědeček veršují o smrti prezidenta. Co by na to Čapek?

0
0
Pavel Kopecký

12. 5. 2021  ProtiProud

PAVEL KOPECKÝ komentuje další cisternu nenávisti, kterou nás opláchla v uplynulých dnech režimní kulturní fronta


Pražská kavárna vytáhla opět - po kolikáté už - téma prezident Miloš Zeman a velezrada. Tentokrát se "osobnosti" pustily do hlavy státu za postoj k Vrběticím, neboť není možné, aby někdo zpochybňoval jedinou povolenou verzi výbuchu muničáku, než je (po sedmi letech a skončeném soudním projednávání) ruský teroristický útok. Kam bychom to měli totalitní okna, kdyby všichni nestáli v jedné řadě a s důvěrou nehleděli k tajným službám řízeným agentem CIA, které sice žádné nezvratné důkazy nepřinesly, ale jsou prý přesto hluboce přesvědčeny o účasti agentů GRU.

Má to jediný háček: kromě nich a vybraných politiků z koalice CIA je nikdo jiný na místě neviděl, kamerové záznamy (z celého objektu !) jsou zázračně zničeny a pracovníci dostali na den výbuchu mimořádné volno. Ale veřejnost je povinna věřit. Kdo nevěří, je nepřítel.


Samozvanci a ztroskotanci

V petici vydané na konci dubna "osobnosti" Pražské kavárny mimo jiné prohlašují: Ve svém projevu k veřejnosti dne 25. 4. 2021 prezident zpochybnil výsledky šetření okolností útoku na muniční sklad ve Vrběticích. Dle našeho názoru se prezident Zeman opět zachoval jako obhájce a agent Ruské federace, a nikoli jako hlava našeho státu, která má hájit zájmy České republiky. Ve svém projevu relativizoval důkazy a důvěryhodnost závěrů našich tajných služeb a vlády ohledně zjištění týkajících se zapojení ruských agentů do výbuchu muničního skladu ve Vrběticích. Podle očekávání ruská média jeho projev ihned široce citovala a vyzdvihovala zejména jeho slova o neexistujících důkazech o podílu ruských agentů. Proto by měl Senát iniciovat podání žaloby na prezidenta ČR pro velezradu.“

Je docela komické, že výzvu iniciovaly "osobnosti", z nichž mnohé podepsaly Chartu 77, kterou také nikdo neznal. Lid se z oficiálních zdrojů nesměl dozvědět nic jiného, než že je to nepřátelská akce ztroskotanců a agentů imperialismu, kteří chtějí narušit budování naší socialistické společnosti. Veřejnost musela věřit. Kdo nevěřil, byl nepřítel. Dnes jako přes kopírák, znovu hledáme agenty a vyžadujeme jednotu, tentokrát "liberálně demokratické" společnosti, proti nepřátelským živlům, které by chtěly ohrozit radostné budování euro-socialismu.


Cikánský ministr?

V té souvislosti není od věci podívat se trochu blíže na některé signatáře, kteří vyzývají k sesazení Zemana, protože "nevěří".

Jako první je pod výzvou podepsán obvyklý "petent" kavárenských výkřiků Michael Kocáb. Chlapík, který kolem sebe vytvořil falešnou aureolu "krysaře", jež od nás po listopadu 1989 údajně vyvedl sovětská vojska. Ve skutečnosti bylo dávno o všem rozhodnuto při jednáních mezi velmocemi, neboť Gorbačov souhlasil s revizí výsledků II. světové války a sjednocení Německa, takže přítomnost sovětských vojsk byla nadále bezpředmětná.

Kocáb naslinil prst, a když zjistil odkud vítr fouká, proslul jako odhodlaný zastánce multikulturalismu. Svou oddanost věci (euro)socialismu dostatečně předvedl ve svém krátkém vládním angažmá. Jako ministr pro lidská práva a národnostní menšiny ve vládě Mirka Topolánka si vysloužil přezdívku cikánský ministr, když v prosazování "nadlidských práv cikánů (a migrantů) předstihl i taková esa jako byla jeho předchůdkyně Džamila Stehlíková či nástupce Jiří Dienstbier jr., kteří se stejně jako Kocáb protinárodní politikou naštěstí definitivně odepsali pro jakékoliv budoucí politické využití. Proto oznámení Kocába, že bude kandidovat na Pražský hrad, vypadá jako hodně špatný vtip - jenže on jiné vyprávět neumí. A nikdy neuměl.

Kromě polistopadových multikulturních eskapád a krátkého působení (spolu s neúspěšným kandidátem na prezidenta Michalem Horáčkem) v polorežimní inciativě Most, která připravovala hladký přechod kariéristů předlistopadového režimu do nových kariérních podmínek, o tom svědčí i Kocábovo angažmá před listopadem 1989 (o němž se pochopitelně nemluví, soudruhovi jsme povinni věřit, a kdo nevěří... atd).

Jedním z těch, kteří výzvu k odvolání Zemana spolu s Kocábem podepsali, je i publicista Petr Placák. Paradoxně právě on o Kocábovi a jeho působení před listopadem 1989 přinesl zajímavé svědectví. V článku Malý Muk (vyšel v listopadu 1992 v Necenzurovaných novinách) Placák mimo jiné píše:

"Michal Kocáb byl jedním z mnoha, kteří se angažovali v oficiální kultuře a kteří za tuto svou výsadu museli více či méně zobat komunistickým úřadům z ruky. Podívejme se, co nám o tom vypovídají policejní archívy.:

Já, Michael Kocáb - narozený 28. 7. 1954, vedoucí bývalé hudební beatové skupiny PRAŽSKÝ VÝBĚR, prohlašuji před příslušníky Československé kontrarozvědky Federálního ministerstva vnitra, že v případě umožnění veřejného vystupování hudební beatové skupiny pod názvem "ROPOTÁMO",.. nezneužiji veřejné hudební produkce k ovlivňování protispolečensky orientovaných nálad, šíření myšlenek v duchu pacifismu a k propagaci kapitalistického způsobu života... Dále prohlašuji, že pomlčím před všemi nepovolanými osobami, kterými jsou rodinní příslušníci, rodiče, kamarádi, ale i jiní příslušníci Sboru národní bezpečnosti o všech těchto shora uvedených skutečnostech a rovněž nezneužiji dané důvěry k páchání trestné činnosti. Osobně budu zabraňovat případné infikaci hudební tvorby jinými hudebními skupinami, které se dopouštějí negativní činnosti spočívající ve skrytých invektivách vůči kulturní politice KSČ a socialistickému způsobu života. Toto své prohlášení stvrzuji vlastnoručním podpisem."

Velikáni kavárny

Ovšem udavačský dopis na Zemana podepsali i další komunistobijci, kteří kolaborovali s předlistopadovým režimem. Například podivný kněz (o jeho právoplatném vysvěcení existují vážné pochybnosti) Tomáš Halík. Nositel Templetonovy ceny (s mnohamilionovým "honorářem" se uděluje těm, kteří se zvláště zasloužili o globalistickou bolševickou revoluci) se dnes příliš nehlásí k tomu, že za Husákovy normalizace (od roku 1975) školil komunistické nomenklaturní kádry na ministerstvu průmyslu.

Kromě Kocába a Halíka podepsali pamflet proti prezidentu republiky i další velikáni kulturní kavárenské fronty. Mezi jinými i dva písničkáři: Jaroslav Hutka a Jiří Dědeček. Co také mají dělat, když nemají co na práci, neb je publikum nechce. Jaroslav Hutka, mravní obr, se kvůli zisku z prodeje desek Šafránu soudil dokonce se svým dlouholetým kamarádem, písničkářem Vladimírem Mertou. Jiří Dědeček, který to loajalitou k pražské kavárně dotáhl až na šéfa českého centra Mezinárodního PEN klubu, ví, že kariéra není zadarmo. Musí se osvědčovat. A tak proti prezidenetu Zemanovi (stejně jako Hutka) bojuje kromě petic i písněmi. Jako vždy příkladně humanistickými: oba v nich přejí hlavě českého státu smrt.

Je opravdu pozoruhodné, kam až jsou schopni tito kdysi docela zábavní písničáři ve své nenávisti ze zklamaných ambicí zajít. Jako nechutný vtip působí jejich obhajoba prvoplánových nechutných výkřiků coby „politicky nekorektní“ tvorby. Právě od Velikánů Kavárny, která požaduje stíhat umělce i novináře, kteří si dovolí "nekorektně" zvednout hlas proti protěžovaným menšinám, migrantům, Bruselu či jiným politickým modlám, zní tato pokrytecká slova jako nechtěné sebeudavačství.

Není dnes zapotřebí zrovna žádná velká odvaha pět (jako Hutka v "opusu"Zubatá a Miloš): „Masaryk v hrobě se obrátil, zařval, co je to za chlapa, a na Zubatou se obořil, kde se zase dneska fláká. Miloš je zhroucený a oči v sloup, z cigaret zvedá se štiplavý čoud, Zubatá už na Hrad chvátá.“ To je naopak legitimace k nějakému "grantu" od sorosovské neziskovky (když ty soudy o prachy s kamarády nevyjdou).

S podobným námětem ale ještě „odvážněji“ se vyrovnal zmíněný předseda českého PEN Klubu Jiří Dědeček (to by Karel Čapek koukal!). Navázal na ty nejlepší tradice Arijského boje či Dikobrazu z padesátých let - a nazval prezidenta Zemana rovnou potkanem: „Byla jedna země fikaná a lidi tam taky. Zvolili si krále potkana. Projevil se jako mršina do dne a do roka, ale volila ho většina, pomohla rodná stoka. Už by měl bejt dávno na řadě, ale smrt si nechce zasrat kosu.“ No nekupte takové intelektuální výrony humanismu!

Je to příznačné. Nenávist pěstovaná pražskou a globální kavárnou (v boji proti nenávisti, na jejíž rozpoznání mají pouze ony patent) musí zasáhnout psychiku (a duši). A tak z kdysi poměrně originálních textařů a příjemných písničkářů se stali trapní propagandisté.

Obdobně postiženy jsou nikoli náhodou i další osobnosti, které pod "dopis 99 Pragováků" proti Miloši Zemanovi připojili svůj podpis.

Ale to nejzajímavější na celé věci: spousty úřadů a (z našich daní) placených cenzorů vydávaných za „lovce šiřitelů nenávisti“ náhle oněměly.

Ani cek.



Vídeňští demokraté a brněnští hanbáři

0
0
Jiří Jaroš Nickell

12. 5. 2021 ČNL

Dříve, než začnu svou středně jedovatou kritiku, jako historik ocituji fakta.
Zde jsou. Titulní stránka časopisu I. čs. sboru v SSSR, "Za Svobodné Československo" ročník 2, pátek 27.dubna, číslo 112:

Sláva vojskům Malinovského - osvoboditelům Brna! Rudá armáda dobyla Štětín a osvobodila Brno. Včera vydal maršál STALIN dva rozkazy...

První z nich je adresován veliteli 2.běloruské fronty maršálu Rokossovskému a náčelníku štábu fronty gen.plk. Bogoljubovovi. Praví se v něm:

Vojska 2.běloruské fronty překročila východní a západní Odru jižně od Štětína a... zmocnila se velkého námořního přístavu Štětína a obsadila města Gartz, Penkun, Kassekow a Schwedt. ...

Druhý rozkaz byl určen veliteli 2.ukrajinského frontu maršálu Malinovskému a náčelníku štábu fronty gen.plk. Zacharovovi. Praví se v něm:

Vojska 2.ukrajinské fronty, pokračujíc v ofensivě, zmocnila se dnes, 26.dubna důmyslným obchvatným manévrem a čelným útokem velkého průmyslového střediska Československé republiky, města BRNA, důležité křižovatky cest a silného opěrného bodu německé obrany.

Jednotky, které se nejvíce osvědčily při osvobození města Brna, byly navrženy k vyznamenání řády. Moskva vzdala hold 20 dělostřeleckými salvami z 224 děl.
Toto o Brně bylo tesáno na brněnském pomníku Osvoboditele Rudoarmejce v postavení Palbu stav! od akademika Vincence Makovského. Po sametovém převratu, alias revoluci, vylezli z brněnských úkrytů všichni hanbáři - odpůrci SSSR a osvoboditelů - a ve své pýše a podlosti nechali odstranit desku z podstavce pomníku.

Naproti tomu v rakouském hlavním městě stojí v centru obrovský památník osvobození se Stalinovým rozkazem a s emblémem se srpem a kladivem. Rakušané kontinuálně konají u pomníku piety a nikoho by ani nenapadla zrůdná myšlenka na odstranění těchto atributů SSSR. Proč? Rakušané jsou demokraty a uznávají své osvobození - a nikdy neodstranili na své státní vlajce orlici držící místo habsburských insignií srp a kladivo, a rovněž roztržené okovy. To našim všeznalcům patrně uniklo. Tak jako mají v Salcburku americký Sherman jako památku osvobozené americké zóny, tak mají ve Vídni památku na Sověty a Stalina Osvoboditele. Neničí, neodstraňují, nepořádají hony na sochy a památníky. Nejsou obrazoborci. To jenom Brno, zvané vlastními galeristy "Předměstí Vídně", udělalo své "zahraniční exmetropoli" de facto i de jure ostudu, o které se "ani socijálistům nesnilo", jak by řekl klasik. Idiotská zášť k pomníku šla tak daleko, že byly odstraněny i řecké vázy věčného ohně, proti jejich odstranění marně protestoval Klub společenských věd města Brna.

K nápravě za celých třicet let nedošlo. Kastrovaný pomník stále svou historickou desku nemá, a jak se zdá, dlouho ani mít nebude.

Brno je na ničení pomníků dlouholetý expert. Například jmenujme akci zastupitele srpobijce na pomníku padlých v Brně - Králově Poli, kde odtesal srp a kladivo a zapříčinil tak první mezinárodní skandál s Ruskou federací ve městě. Dále uveďme hanebné odstranění skvělého pomníku tří odbojů na Hybešově ulici za nádražím, kde město napřed strpělo vandalské poškozování pomníku, aby jej pak mohlo odstranit definitivně. Brno strpělo krádež pamětní desky odbojáře dr. Vančury, ničení legionářských desek v Obřanech a uražení hlavy Rudoarmejce v Brně-Šlapanicích, což se nikdy nevyšetřilo. Městská část musela vandalismus napravovat vlastní silou...Tak se město stalo postupně nechtěnou, avšak trpěnou "no-go zónou jistých vandalsko opozičních sil" (?). Takže titulek této stati vyjadřuje pouze holou skutečnost. Dočkáme se někdy změn k lepšímu? Ano, Brno dnes zastiňují i hanbáři v Praze (jeden z nich je, žel, Moravan) idiotským zhanobením maršála Koněva. Ovšem, město Brno, zajímající se o renovace podzemí Německého domu a organizující tzv. Pochody smíření sudeťáku, - další hanbářskou akci - to snad má v popisu aktivit - nebo se mýlíme, my pozůstalí po sudetském a říšském řádění? Leč to Brňany naprosto neomlouvá, není-liž pravda?

Jiří Jaroš Nickelli, Společnost L. Svobody Brno

Premiér Michal Koudelka

0
0
Eric Best

12. 5. 2021 - EB

Opoziční strany, které se budou v příštích týdnech snažit vyslovit nedůvěru vládě Andreje Babiše, vědí, že i když dosáhnou svého cíle, Andrej Babiš pravděpodobně zůstane českým premiérem až do říjnových parlamentních voleb i nějaký čas po nich.

(Na snímku americký novinář sídlící v Praze, Eric Best)

Nebudou mít žádnou páku, kterou by prezidenta Miloše Zemana přiměly jmenovat prozatímní úřednickou vládu. Ti, kteří chtějí Babiše sesadit, musí mít nicméně v záloze alternativu, jinak budou působit dojmem, že nejsou připraveni vládnout. Jednou z možných taktik je navrhnout vládu, jež klade důraz na záležitosti, které demokratické opozici a opozičním médiím vadí nejvíce: na Zemanovu přízeň k Rusku a Babišovo poklonkování Zemanovým požadavkům na ministry.

Z tohoto pohledu je ideálním kandidátem na premiéra ředitel BIS Michal Koudelka. Mezi jeho ministry by mohli patřit Zemanovi a Babišovi „favorité“ jako Tomáš Petříček, Jan Blatný, Martin Netolický, Irena Storová a Petr Kolář. Demokratická opozice by mohla argumentovat tím, že pokud má vládnout agent, měl by to být alespoň takový, který stojí na správné straně dějin.

Strčte si válku za klobouk!

0
0
Jiří Jírovec

12. 5. 2021
Sebevědomě ztopořený ministr Metnar se producíroval se Stoltenbergem. Bohužel nepřekročil svůj vlastní stín a neprotestoval proti přípravě války s Ruskem. Požadavek masivního vyzbrojování Západu totiž jiný smysl nemá.
Je škoda, že již dávno neplatí, že generálové a králové stáli v čele svých vojsk a statečně propichovali svými meči protivníky. Metnar by mohl vést družinu granátníků či kladečů min. Prý ve Vrběticích ještě nějaké zbyly. Černochové by slušelo velení oddílu samaritánek. President by navštívil Ústřední vojenskou nemocnici, kde by tamní Bautze vyřkl verdikt: „Tauglich.“ Prezident Zeman by hned u východu se špitálu zvedl berle nad hlavu a začal volat: „Na Kábul, na Kábul!“

Prezident Zeman jistě zná pojem geopolitika, a proto ví, že se u Kábulu bojuje za americké zájmy. Praha se tam jen snaží získat přízeň Velkého bratra, nic víc.

V Afganistánu se bojuje o kontrolu nad teritoriem, a tím proti Rusku, chcete-li. Původní záminku pro otevřenou americkou přítomnost poskytl útok zvaný 9/11. Bush potřeboval jednat rychle, jenže mu chyběly cíle. Egypt a Saudská Arábie nepřipadaly v úvahu. Afgánský pas žádný terorista neměl a tak přišlo vhod dočasné domoviště Usámy bin Ladina.

Nebyla to země bez teroristů. Kdysi tam teroristničil Usáma, když ještě byl „náš zkurvysyn", protože pracoval pro CIA a/nebo podobnou službu. Když Sovětský svaz Afganistán opustil, neměl tak říkajíc do čeho píchnout a Bůh (po jeho Alláh) mu vnukl myšlenku, že americké vojenské základny v Saudské Arábii jsou příliš blízko saudskoarabským svatým městům a tak proti nim začal bojovat. Tím se zprotivil a stal se nepoužitelným zkurvysynem.

Možná to byl president, který po způsobu Divokého západu nařídil, aby na Usámově osobě byla vykonána spravedlnost. Dead or alive, neboli živý nebo mrtvý, hlavně když skončí se svými rejdy.

Tak se stalo, přestože je nepochopitelné, že ho v ložnici rozstříleli do mrtva dřív, než mohl prozradit, jak se dělá teror z jeskyní Tora-bora, když tam není signál. Američani se pak zapletli nejdříve s Talibanem a později proti Talibanu.

Když jsme poslali svoje žoldáky, aby u Kábulu bojovali za Prahu, Američané nám nezištně přispěchali na pomoc a hned vedle tábora, kde naše vojště leželo, nám postavili letiště, aby naše vládní speciály měly kde přistávat.

Musíme prý zbrojit, musíme dotáhnout ta 2% HDP, jinak budeme spojencům pro smích a nebudou nás brát vážně, nebo naopak. Rádi si tedy půjčíme si na zbraně, letadla a všechna ta odstrašovadla.

Mohli bychom udělat něco jiného: Upozornit, že svět zatím prosral všechny války, a suverénně a sebevědomě odmítnout účast na vojenských misích, a zakázat základny na našem území.

Vždyť válku chce několik nýmandů z Prahy 6 a Řeporyjí a politici, kteří by v ní rádi získali ostruhy, aby je mocný vládce nechal k sobě za odměnu přitulit, jako kdysi Bush Havla.

Jenže u nás jde o deset miliónů, které nepřežijí, když válka začne. Nemusí jít o ZHN, stačí, pár tref do transformátorů, a několik děr na našich dálnicích. Obratem se zhroutí dovoz potravin, zásobování vodou a vše ostatní.

Ať nám ti hlupáci, přesněji řečeno hurvínci ve Sněmovně alespoň naznačí, co se stane, když se odstrašování zvrtne.

Dodám, že z našich nezávislých medií neslyšíte slovo mír, natož pak analýzy, které by vyvážily šílenost názorů, které propagují první fázi války.

Politolog Oskar Krejčí před časem napsal, že kdyby Německo dávalo na zbrojení 2% svého HDP, došlo by k obrovské nerovnováze v Evropě a hrozbě konfliktů. Francie i Británie posílají svoje válečné lodě k ostrovu Jersey. Spor je kvůli rybolovu a dodávkám energie.

Tragická bilance "demokratizace" Afganistánu a Armáda ČR

0
0
Jaroslav Štefec
13. 5. 2021    facebook Jaroslava Štefce

Americká Brownova universita vypracovala na popud americké vlády při příležitosti stažení zemí, které pod hlavičkou NATO "hájily svobodu a demokracii" v Afghánistánu, studii, hodnotící jejich ztráty v této těžce zkoušené zemi. Zabývala se samozřejmě především armádou USA, ale také armádami dalších anglofonních zemí - Kanady a Velké Británie. A také armádou německou.
 
Kromě procenta padlých a jinak zemřelých k celkovému počtu nasazených vojáků studie vyčísluje také ztráty ekonomické - počínaje přímými náklady na přepravu, vybavení a udržování kontingentů vojáků v této zemi, a konče investicemi do "pomoci afghánskému lidu", což jsou, jak se čím dál zřetelněji ukazuje, nenávratně a naprosto zbytečně vyhozené peníze, bez jakéhokoliv hmatatelného dopadu na vnitřní vývoj v Afghánistánu a zlepšení situace jeho obyvatel. Těch ostatně v důsledku našeho "mírového působení" zahynulo více než 50.000. Míněno samozřejmě civilistů, mezi nimiž bylo více než 40 % obětí v dětském věku. Pro tyto mrtvé se používá termín "collateral damage". V médiích to vypadá lépe, než "povraždění civilisté".

Očekávám, že i česká vláda v rámci zpytování svědomí pověří vhodnou nezávislou instituci vypracováním podobné studie, samozřejmě za rozumnou cenu (rád bych věřil, že tou pověřenou institucí nebude něco neziskového, například Evropské hodnoty). Daná instituce by měla vedle konstatování, že české ztráty v Afghánistánu, vztažené na počet lidí, kteří se tam vystřídali, patřily k těm nejvyšším, také vyčíslit nesmyslně vyhozené miliardy za udržování stálého kontingentu "privilegovaných" vojáků v misích. A především - měla by rozkrýt rozkrádání peněz, určených primárně na zajištění obranyschopnosti ČR, při nákupech zbytečného a často naprosto nesmyslného vojenského a dalšího vybavení, pořizovaného pod hlavičkou "pomoci spojencům v jejich boji za svobodu".
 
Politici mají v tomto případě rozhodně proč zpytovat. Horentně předražené a z mého pohledu často skutečně idiotské armádní nákupy po celou dobu afghánského dobrodružství neúnosně zatěžovaly už tak dost chudý rozpočet našeho státu. Počínaje dělostřeleckými radiolokátory Arthur, operetními vozidly Pandur, do prostředí Afghánistánu naprosto nevhodnými dýchavičnými Dingo 2, nebo nesmyslně předraženými odstřelovacími puškami a jejich optickým vybavením, přes letouny CASA, vhodnými (jak se nakonec ukázalo) nanejvýš k přepravě vládních delegací a koní Przevalského (což vyjde zhruba nastejno), až po rozkrádačky, které ve snaze o jejich zamaskování vedly v konečném důsledku tehdejšího ministra obrany Bartáka k zdánlivě nesmyslné likvidaci úspěšné policejní jednotky SOG, nebo "šikovně" organizované nákupy vybavení pro jinak chvályhodnou českou polní nemocnici.

Nenávratné finanční ztráty jdou do stovek miliard korun. Pozitivně se projevily především na majetcích některých lidí, kteří k nim měli blízko, ale i konkrétních politiků a politických stran. S obranyschopností ČR už to bylo horší. Obrovské a bojím se, že nenávratné škody však způsobila především reálná likvidace podstatné části české armády její transformací z prostředku státu k obraně našeho území a nás, občanů, v partu "hrdinných přicmrdávačů" zahraničních dobrodružství našich tzv. "spojenců", rvoucí se o místa v lukrativních misích, navíc důsledně vychovávaných v duchu myšlenky, že prioritou české armády jsou mise NATO, ne obrana vlastní země. Psychologické studie na toto téma, vytvořené před několika lety týmem špičkových armádních psychologů a sociologů, zmizely pod hlavičkou nejpřísnějšího utajení ze světa. Ostatně stejně jako tým, rozpuštěný vzápětí po předání studie.

České ozbrojené síly byly rovněž zásadně poškozeny promyšlenou a dlouhodobou likvidací jejich akvizičního systému. Dnes si armáda není schopna bez pomoci agentur NATO koupit pomalu ani ponožky a (až na výjimky) co větší nákup, to průšvih na hony zavánějící korupcí a rozkrádačkami. Zatím bez trestu.
 
Tohle se dalo politicky a ekonomicky praktikovat v době, kdy bezpečnostní situace v Evropě byla (zdánlivě) klidná. Čeští politici bezmyšlenkovitě kašlali na naši společnou budoucnost a v mnoha případech zcela vědomě podporovali nejen tyto zlodějny, ale i cílenou likvidaci obranyschopnosti českého státu a také českého obranného průmyslu. Přes upozorňování odborníků, mezi které se rovněž počítám, na skutečnost, že armáda nám bude brzy opravdu chybět. Skutečná armáda, ne to, čím dnes naše vláda disponuje, a to ještě jen do jisté míry. Varovné signály jsou nasnadě.

To, co se dnes děje v Izraeli, je sice zdánlivě běžná "šaráda" z řady těch, které se tam dějí desetiletí. Ale... Tentokrát je to jiné. Hamás dokázal na pozadí problémů, vynořujících se s koncem pandemie, rozdmýchat nenávist zejména mladých muslimů k Izraeli natolik, že tam začala skutečná válka.
Francouzští vojáci varovali vedení své země, že pokud nezasáhne proti rozpadu státu v důsledku interní expanze radikalizujících se muslimů, vezmou věci do vlastních rukou, a světe div se, podporuje je téměř 90 % původních obyvatel této druhdy kolébky svobody. Německo se potýká s raketově rostoucí zločinností a (neochotně) přiznává totální krach imigrační politiky Frau Merkel. I velmi liberální Švédsko ostře změnilo poměr k imigrantům a začalo se jim aktivně bránit.
 
Koncem léta, až skončí pandemie, budeme tak nejen my, chudá ČR, ale i bohaté západoevropské země stát před realitou postcovidové ekonomické a sociální recese, které nepomůžou žádné obří emise bezcenných peněz. Co se bude u nás dít s těmi desítkami tisíc zahraničních dělníků z půlky světa, které k nám navozily zahraniční firmy i s rodinami, aniž by jakkoliv řešili jejich případnou repatriaci do vlastních zemí, to Bůh suď. Západoevropské země s pouličními nepokoji a latentní občanskou válkou na tom budou podstatně hůř.

Naše civilizace je nemocná. Stejně tak je nemocná společnost u nás, v ČR. Ztratili jsme díky našim pseudopolitikům pud sebezáchovy a teď budeme sklízet trpké ovoce třicet let trvající bezstarostnosti, doslovného prožírání vlastní budoucnosti a patolízalství vůči tzv. "spojencům", kterým jde jen o vlastní lidi, vlastní zisky a zachování vlastních výhod. Na nějakou Českou republiku, Slovensko nebo Maďarsko naprosto kašlou. Tedy pokud se nějaké pomoci týká. Podstatné jsou pro ně zisky a to, aby jejich nové koloniální državy, poražené ve studené válce, držely pusu a krok. Pokud si to neuvědomíme, a hlavně, pokud to nedokážeme změnit, skončíme spolu s nimi. Nepokoje a srážky, které začnou koncem léta v západní Evropě, se k nám nemusejí nutně přelít. Ale musíme začít jednat. Hned.

Chystá se nový anšlus Rakouska?

0
0


Ivan David
13. 5. 2021

Rakouský kancléř Sebastian Kurz je dneškem definitivně „persona non grata“. Státní protikorupční zastupitelství proti němu hodlá vznést žalobu nikoli za korupční jednání, ale za to, že prý lhal při slyšení v parlamentním výboru ohledně jedné z mnoha kauz, které se a něj neustále valí. Tentokrát v případě obsazení členů představenstva rakouské banky ÖBAG. Jde o komerční banku, jejímž vlastníkem je rakouský stát. Jmenování členů představenstva i dozorčí rady je pravomocí ministra financí jako zástupce vlastníka. Obvykle se provádí na základě usnesení vlády. U nás podobnou státní komerční banku nemáme. V EU patříme mezi menšinu zemí, v nichž stát nevlastní ani neovládá žádnou komerční banku, skrze níž by tradičními metodami pomáhal podnikatelům.

Zdá se, že jde skutečně do tuhého a opozice jako jeden muž – od socialistů přes neoliberály až po Svobodné – žádá jeho rezignaci.

Obviňování Kurze ze všeho možného je, zdá se, jedinou náplní práce rakouské opozice. Rakouská vláda lidovců a Zelených si přitom vede na evropské poměry nadstandardně jak v boji s pandemií, tak v progresu očkování. I ekonomický propad je ve srovnání s ostatními zeměmi menší, a to právě i díky tomu, že kancléř Kurz se svým ministrem financí Gernotem Blümelem přinutili Rakouskou národní banku, aby „nalila“ do rakouské ekonomiky peníze. Na rozdíl například od té naší, která to odmítla. Ve finanční pomoci rakouským podnikům na přežití COVID-krize se ÖBAG silně angažovala. Díky tomu velká řada podniků dnes ještě existuje.

Rakouští „noví lidovci“ mají stále zdaleka nejvyšší volební preference. Média až na nepatrné výjimky však líčí Kurze jako dalšího Orbána, který vede zemi pryč od demokracie. To, že v jednom kuse mohou líčit autoritáře v údajně autoritativním režimu jako negativní personu, jim v pocitu „nesvobody“ nikterak nepřekáží. 

Sebastian Kurz se dlouho snažil různá obvinění nedramatizovat. Po posledním obvinění a hrozbě trestního stíhání se však dnes celkem razantně ozval. Prohlásil, že státní protikorupční zastupitelství ho samozřejmě jakožto samosoudce může obvinit a také tak pravděpodobně učiní, ale on se bude bránit před svým soudcem a rozhodně nehodlá po vznesení žaloby odstoupit.Mimo jiné řekl: „I v Rakousku se stalo zvykem to, co známe z mnoha jiných zemí, a to jsou neustálá anonymní i neanonymní udání, kterými se pak živí veřejný diskurs. Není to nic příjemného a práci to nikterak neusnadňuje, ale hodlám ve své práci důsledně pokračovat.“

Kalkulace na automatické odstoupení z funkce kancléře opozici tedy zatím nevyšla. Před dvěma lety, po vypuknutí skandálu „Ibiza“, proti tehdejšímu místopředsedovi rakouské vlády Heinzi-Christianovi Strachemu, vicekancléř odstoupil a sám Kurz tehdy odmítl další spolupráci se Svobodnými, jejichž předseda čelí obvinění z korupce. A Svobodní mu to nyní s radostí připomínají, přidávají s ke všem obviněním a vyžadují rezignaci. Je to tím horší, že se jasně ukázalo, že celá kauza Ibiza byla v podstatě vylhaná. Bohužel to vyšlo najevo až po zveřejnění celé nahrávky z vily, kde se „skandální“ hovory odehrávaly. Není sporu o tom, že pád tehdejší Kurzovy vlády rozehrálo Německo, jehož televizní stanice ZDF zveřejnila umně vystříhané záběry rozhovoru z vily na Ibize, kde měl Strache jednat s falešnou agentkou falešného ruského oligarchy. Jsou známa jména aktérů této „pasti na Stracheho“, ale kdo byl vlastně zadavatel, se příliš neví. Je jasné, že Němci to s radostí využili ke svržení tehdejší rakouské vlády, kterou kancléřka Angela Merkelová velmi neměla v oblibě, stejně jako tu současnou.

Sebastian Kurz ale rezignovat nehodlá. Kritizuje práci vyšetřovacího výboru parlamentu, který se stále jmenuje Vyšetřovací výbor ke kauze Ibiza, ale místo vyšetřování oslabených Svobodných se plně soustředí na svržení vlády lidovců a Zelených. Stále se objevují nová obvinění, která nahrazují ta předchozí neprokázaná. Útočí se buďto přímo na Kurze nebo na jeho nejbližší okolí, především ministra financí Gernota Blümela. Není divu, že Kurz dnes konstatoval, že už sám ztrácí přehled, z čeho všeho je obviněn. Není si prý ale vědom ničeho, čím by porušil jakýkoli zákon či v čem by konkrétně lhal. 

Uvidíme, jak ustojí i tuto krizi. Opozici totiž ubývá čas – Rakousko se pozvolna otevírá, letní turistickou sezónu chce Kurz otevřít úplně, očkování pokračuje dobře, lidé se už mohou registrovat bez ohledu na věk. K distribuci vakcín použila rakouská vláda i Bundesheer, tedy rakouskou armádu. V létě už by mohlo být na odvolávání populárního kancléře příliš pozdě. Zdá se také, že opozici nikterak nezáleží na tom, jak bude Rakousko vybředávat z ekonomické koronavirové krize, odvolání vlády má absolutní přednost bez ohledu na následky. Ostatně by přece vše dělali lépe, kdyby to uměli, a „zelený“ prezident Alexander van der Bellen by jim garantovaně poskytl veškerou podporu sestavením úřednické vlády. Ani média by nešetřila chválou, náhle by bylo vše v pořádku, i kdyby nebylo.

Záleží na tom, jak se k problému údajných Kurzových lží postaví koaliční Zelení, kteří jsou médii neustále vyzýváni, aby přestali ty „strašné poměry ve vládě“ krýt. V Německu se Zelení chystají převzít vládu a rakouští Zelení se pravděpodobně budou cítit posíleni a zatouží po realizaci Green dealu, restartu migrační politiky a zdanění „nečistých“ zdrojů energie, což by jim spolu se socialisty (SPÖ) a neoliberáy (NEOS) šlo určitě lépe než s lidovci, kteří neustále hovoří o jakémsi zachování konkurenceschopnosti Rakouska. Svobodní (FPÖ) by pád Kurzovy vlády uvítali nejen proto, že mu nemohou zapomenout „zradu“ v případě Ibiza, ale i proto, že by se jim vrátila antimigrační politika, kterou nyní zastávají lidovci a jim tak už zbývá jen boj proti vládním koronovým opatřením, na čemž se, jak zjistili v komunálních volbách, nezíská tolik hlasů, kolik by se zdálo.

Pokud padne vláda, „zelenému anšlusu“ Rakouska k Německu budou stát v cestě už jen voliči ÖVP (ÖVP má stabilní volební prognózy nad 35 %), a to, jak víme, se také dá obejít. Ve Vídni se nyní rozhoduje o Evropě a o tom, zda vůbec může v systému EU přežít talentovaný politik, který „nezapadá“ a podporují ho „jen“ vlastní voliči, i když je jich ve srovnání s těmi, kteří podporují EU a Německu komfortní strany, většina. Sledujme to – jde o hodně.

Panelová diskuze "Školství jako obraz společnosti"

0
0
Ivan David

13. 5. 2021  
https://youtu.be/a0_8ALOl1Fk
Dnes ve čtvrtek 13. 5. 2021 od 17.30. můžete vidět panelovou diskuzi "Školství jako obraz společnosti"  na Youtube ZDE a živě na https://www.facebook.com/MUdrIDavid
Panelová diskuze se bude zabývat vývojem školství v posledních desetiletích z pohledu učitelů a sociologů, a bude se snažit zodpovědět otázku proč a jak k tomu došlo a jak bude možné dosáhnout nápravy. Diskutovat budou sociologové 
Doc. PhDr. Petr Sak, CSc. a PhDr. Petr Hampl, PhD. a pedagogové PhDr. Jana Kunšteková a Doc. RNDr. Radim Valenčík, CSc., diskuzi bude moderovat MUDr. Ivan David, CSc.

Kverulant.org: Kardinál Duka tuneluje církevní majetek

0
0

Jan Urban
14. 5. 2021 Kverulant

Kardinál Duka převedl na svoji soukromou nadaci majetek církve v hodnotě nejméně čtvrt miliardy korun. Kverulant.org proti tomu protestuje a dnes dopisem vyzval Vatikán, aby sjednal nápravu.



Hned v úvodu považuje Kverulant za nutné vyjádřit svůj názor na církevní restituce. Vrácení majetku církvím bylo správným a nutným krokem k tomu, aby se naše společnost vyrovnala se čtyřicetiletým komunistickým bezprávím a konečně se vydala na cestu úcty k právu.

Zákon o restitucích vstoupil v účinnost roku 2013. Církvím byl navrácen majetek v hodnotě zhruba 75 miliard korun. Byla to právě římskokatolická církev, které se vrátila drtivá část tohoto majetku. Stát se také zavázal, že církvím postupně vyplatí cca 59 miliard korun jako náhradu za majetek, jenž nemohl být vrácen. Hlavním příjemcem těchto peněz je opět v římskokatolická církev, v čele s kardinálem Dominikem Dukou.


Pozemky za čtvrt miliardy

K takto restituovaným majetkům patřily také dva pozemky v pražské Hostivaři. Pozemek číslo 1768 má výměru 14 418 m2 a pozemek 1805 má plochu 16 654 m2. Oba se nacházejí v blízkosti nákupního střediska VIVO Hostivař, poblíž Trojmezí a lesoparku. Občanská vybavenost a dopravní dostupnost tohoto místa je velmi dobrá. Přestože oba pozemky jsou v katastru zatím uvedeny jako orná půda, stavět se na nich bude. V metropolitním plánu jsou totiž uvedeny jako zastavitelné území. Kverulant po konzultaci s developery odhaduje cenu těchto pozemků na částku nejméně 250 milionů korun.

Právě tyto pozemky byly vyvedeny z majetku církve a převedeny na nově založenou soukromou nadaci Dominika Duky. Dukova nadace Arietinum tyto pozemky takřka obratem převedla na developera Central Group. Nadace Arietinum za to má od Central Groupu dostat byty. Kolik těchto bytů bude, kdy je Dukova nadace dostane a jaká má být jejich cena, už směnná smlouva s developerem neuvádí.


Nadace Arietinum

Nadace Arietinum byla založena Dominikem Dukou 19. prosince 2020. Duka nadaci založil jako fyzická osoba a jmenoval se předsedou správní rady. Spolu s ním ve správní radě zasedl, mimo jiné, bývalý politik Antonín Juriga a jeho bývalá sekretářka Linda Dolečková. Oba posledně jmenovaní nyní působí ve vysokých funkcích na pražském arcibiskupství jako Dukovi chráněnci. Právě tito lidé budou disponovat značným majetkem nadace, ať už tímto majetkem budou byty, peníze za ně, nebo jakékoliv jiné plnění od Central Groupu.

V zakladatelské listině nadace Arietinum se sice píše, že ve vedení arcibiskupství bude mít vliv na jmenování členů správní rady, ale to má jeden velký háček. První členy správní rady lze vyměnit až po pěti letech. Podle zápisu v nadačním rejstříku nadaci zastupují vždy společně alespoň dva členové správní rady a ti také mohou zcizovat její majetek do výše 10 milionů korun.

Nadace Arietinum v zápisu do nadačního rejstříku deklaruje rozsáhlé pole působnosti: „podpora náboženské, duchovenské, pastorační, charitativní, sociální, humanitární, kulturní, vzdělávací, školské a jiné veřejně prospěšné činnosti související s posláním římskokatolické církve (…)“. Toto pole je definováno tak široce a vágně, že se do něj dá schovat prakticky cokoliv. I kdyby však prostředky nadace byly použity vždy jen na skutečně bohulibé projekty, nelze přehlédnout fakt, že o jejich použití nebude rozhodovat církev, ale soukromá nadace.

Dominik Duka už několik let na pozici primase českého přesluhuje a jeho nahrazení je očekáváno každým dnem. Předpokládá se, že s ním budou muset arcibiskupství opustit i jeho velmi nepopulární chráněnci, jako jsou Antonín Juriga a Linda Dolečková. Kverulant se domnívá, že právně tito lidé jsou hlavními hybateli celého tunelu a že právě oni si v nadaci přichystali teplá místa. Nadace totiž přímo v zakladatelské listině zřizuje výkonný výbor, jehož členové budou placeni z majetku nadace.


Další problematické okolnosti

Na celé výše popsané transakci je ještě několik dalších okolností, které Kverulanta utvrzují v přesvědčení, že jde o tunel. Tak především, pokud by církev chtěla mít vedeny pozemky v odděleném právním subjektu, mohla si takový subjekt založit s tím, že tento subjekt by jí byl, na rozdíl od soukromé Dukovy nadace, zcela podřízen.

Kdyby církev počkala, až budou oba pozemky zapsány jako stavební pozemky, mohla by jistě žádat větší cenu. Té největší ceny za pozemky by církev jistě dosáhla pořádáním veřejné dražby. Podobné je to s nákupem bytů. Pokud církev chce kupovat byty v době, kdy se odborníci shodují, že jejich cena je nadhodnocena, měla tak učinit veřejnou soutěží.

A konečně, pražská arcidiecéze je podřízena, jako všechny katolické arcidiecéze na světě, Římu a podle církevního práva si měla před převedením církevního majetku vyžádat souhlas Vatikánu v případě, že hodnota majetku převyšovala 40 milionů korun. To neučinila, a tak by měl být tento převod neplatný.


Kverulant píše do Vatikánu

Kverulant se s tunelováním majetku, který má sloužit široké veřejnosti, odmítá smířit, a proto se obrátil na Svatý stolec s dopisem, že Duka vyvedením majetku za nejméně 250 milionů korun mimo církev porušil kanonické právo. Kverulant chce věřit, že Vatikán prohlásí celou transakci za neplatnou a konečně jmenuje do Prahy lepšího pastýře.

Kverulant věří, že církev je důležitým prvkem společnosti a její majetek by neměl být tunelován, nýbrž měl by dobře sloužit široké veřejnosti.

za správnost Jan Urban, člen správní rady Kverulant.org

Intifáda v Evropě: Imigranti útočí na synagogy

0
0
-bj- 

13. 5. 2021 EUrabia

S rozpoutáním izraelsko-palestinského konfliktu se jeho náboj přenáší i do evropských metropolí a měst - tedy těch proimigrovaných. Imigranti se na protest proti izraelské obraně srocují a bouří, pálí izraelské vlajky, předmětem jejich útoku jsou zejména synagogy.

Policie je musí pacifikovat. Německý ministr zahraničí Heiko Mass již vyhlásil nulovou toleranci proti imigrantským útokům na židovské objekty v Německu. Stejně tak francouzský ministr vnitra Gérald Darmanin dnes zakázal palestinské manifestace a přikázal prefekturám a jejich kontrarozvědkám sledovat dění a zamezit "vybřežení", zejména v sobotní večer.

Na politicích v Bruselu protestující imigranti požadují odsouzení "izraelského apartheidu proti palestinskému lidu". Na stranu Hamásu proti Izraeli se postavila i samotná klimatická aktivistka Greta.

zdroje:

https://www.welt.de/politik/deutschland/article231108267/Gelsenkirchen-Polizei-stoppt-antisemitische-Demonstration-vor-Synagoge.html

https://www.oe24.at/oesterreich/chronik/wien/palaestina-demo-in-wien/477162402

https://www.focus.de/kultur/gesellschaft/kommentar-von-hugo-mueller-vogg-thunberg-missbraucht-ihre-anhaenger-im-kampf-gegen-israel_id_13290415.html

https://www.7sur7.be/belgique/des-centaines-de-personnes-ont-manifeste-pour-la-palestine-a-bruxelles~a83fff50/

https://www.focus.de/panorama/welt/ueber-180-demonstranten-unfassbare-szenen-in-gelsenkirchen-antisemiten-skandieren-judenfeindliche-parolen_id_13292923.html

https://www.jihadwatch.org/2021/05/greta-thunberg-tweets-pro-jihad-anti-israel-propaganda-gazaunderattack

https://www.sueddeutsche.de/politik/synagogen-angriffe-demonstration-israel-1.5293173

https://twitter.com/GDarmanin/status/1392828037473914883

https://www.nouvelobs.com/societe/20210513.OBS43987/darmanin-demande-d-interdire-les-manifestations-pour-la-palestine-a-paris-samedi.html

Je rozumné vyhánět čerta Belzebubem?

0
0



Lubomír Man

14. 5. 2021 Zvědavec

Sněmovna se chystá vyjádřit vládě nedůvěru. Jistě. Za to, jak agresívně, bojechtivně a hlavně hloupě se tato vláda chovala, když jí byly předloženy nikoli důkazy o účasti Rusů na výbuchu munice ve Vrběticích, ale pouhé podezření, si vyslovení nedůvěry zaslouží. Je zde ale jedno velké ALE.

Komu totiž to vyslovení nedůvěry v současné politické situaci u nás poslouží? Co myslíte? Poslouží tomu slušnému, poctivému či masarykovskému, co se v národě vzdor protiruské otrocky prozápadní propagační vichřici ještě drží, anebo naopak půjde k duhu českému hnutí nejnebezpečnějšímu a nejzlověstnějšímu, stále sílicímu a nabírajícímu stále jasnější kontury fašistické? Nepotřebujeme žádné důkazy, k výroku o vině nám stačí podezření, a viníka je bez dalšího třeba pověsit na vrbu, pokřikovala ve stylu pavlačové výtržnice ve středečním Interview ČT slovy možná odlišnými, ale tutéž myšlenku vyjadřujícími, moderátorka Witowská na předsedu KSČM Vojtěcha Filipa, který snad jako jediný z politiků, dosud na ČT obrazovce vystupujících, prozradil paní Witowské, že podezření z dílny BIS o účasti Ruska na výbuchu ve Vrběticích prostě nevěří. Jako mu, podle mého odhadu, nevěří celá půlka národa stále ještě k vytvoření úsudku používající hlavu.

Takže ještě jednou: Komu spíš vyjádření nedůvěry vládě podá ruku? Té půlce národa s rozvažující hlavou, anebo té půlce, fanaticky nábožně vyznávající rusofobii a tím pádem též věřící, anebo víru aspoň vyjadřující, že za výbuchem stojí ruská dvojice Pat a Mat, která zkazí, na co sáhne? A stále zůstává ve službě?

Když nacistické Německo v roce 1941 přepadlo Sovětský svaz, vyřkl britský premiér tato památná slova: „Nedělá mi žádný problém přidat se v boji čerta s Belzebubem na stranu čerta“. (čertem v jeho představě byl SSSR, Hiitlerovo Německo Belzebubem).

Naším současným čertem je naše rusofobní vláda a Belzebubem ještě rusofobnějším, výbojnějším a nebezpečnějším je fašizující opozice složená z koalice Spolu (ODS, TOP 09, KDU-ČSL), a z koalice Pirátů a STANu. Tato opozice dost hlasů na svržení vlády nemá – a která ze stran KSČM, SPD či poslanců nezávislých jí v hlasování proti vládě pomůže, bude na rozdíl od Churchilla v boji s čertem pomáhat Belzebubovi. Poskytne Belzebubovi nezanedbatelnou prestiž, v očích národa jej pozvedne a otevře mu cestu k úspěchu v podzimních volbách.

Churchill si rozdíl mezi čertem a Belzebubem uvědomoval. Věřme, že si jej uvědomí i většina poslanců, až budou koncem tohoto měsíce o vyslovení nedůvěry vládě hlasovat.

Nový významný den ČR

0
0

 Ladislav Petráš

14. 5. 2021 Prvnízprávy.cz

Za pár dnů to bude měsíc, co premiér A. Babiš a 1. vicepremiér J. Hamáček v sobotu večer narychlo nechali svolat představitele našich masmédií a tragickými hlasy je informovali o řádění cizích agentů ve Vrběticích. Toto vystoupení odstartovalo tragikomickou frašku s mnoha zápletkami jak na vnitropolitické, tak zahraničně politické scéně.

Tak, jako se kdysi v Koloseu pro zábavu římským občanům předhazovali barbaři lvům, tak tady se předhodila RF v roli barbara k celosvětovému odsouzení za dosud neprokázaný teroristický čin ve Vrběticích. Skoro celá naše politická scéna se s chutí zuřivě vrhla na toto tučné sousto. Tím ale celá podobnost končí. Další vývoj se více podobá činnosti japonských samurajů, kteří jsou známí tím, že ve jménu císaře vedou na nepřítele sebevražedné útoky. Ale jak vidím, ani toto není ten správný příměr. V našem případě pácháme státní sebevraždu ve jménu "významné spojenecké země". Hned to objasním. Dne 13. 5. 2021 zveřejnil J. Kubík na www.seznamzpravy.cz článek: "Deset dní tajné hry o Vrbětice." Právě tento článek vnáší do celého případu další závažné informace, které ukazují na to, že celý "případ Vrbětice" je úplně o něčem jiném, než o teroristickém činu.

Web Seznamprávy byl zažalován J. Hamáčkem za lživé obvinění právě v kauze Vrbětice, ale tento web si je jist, že soud vyhraje, protože disponuje nezpochybnitelnými informacemi z důvěryhodných zdrojů. Jak z uvedeného článku vyplývá, tyto informace pochází od "vysoce postaveného diplomata významné spojenecké země". Této informaci zveřejněné na webu Seznamzprávy je nutné důvěřovat. Proč? Zejména proto, že tento vysoce postavený diplomat významné spojenecké země údajně zaměstnance (nerad v tomto případě používám slovo novináře) tohoto webu informoval, že vláda disponovala údaji o ruské akci ve Vrběticích již od 7. 4. 2021, a že „Česká vláda dlouho váhala, zda zjištění o vážném podezření ohledně podílu agentů ruské vojenské rozvědky GRU na událostech ve Vrběticích vůbec zveřejnit,“. Podle webu prý tento: Dotyčný diplomat byl proto překvapen, když se v sobotu 17. dubna s půlhodinovým předstihem dozvěděl o konání a obsahu tiskové konference českého premiéra a vicepremiéra.

Dovolím si ještě jeden citát z výše uvedeného článku z webu Seznamzprávy. Jedná se o pasáž, kde je popisována schůzka ze dne 15. 4. 2021, kdy si Hamáček pozval na MV velvyslance Pivoňku, policejního prezidenta Švejdara, ředitele VZ Berouna, ředitele rozvědky Šimandla a nejvyššího státního zástupce Zemana. Na této schůzce se měla řešit "kšeftařská" cesta J. Hamáčka do RF s cílem nezveřejnit informace od BIS a za to vykšeftovat vakcínu Sputnik V a setkání Putin - Biden v Praze. K tomu web Seznamzprávy píše: „Prezentoval jsem v obecné rovině reálné možnosti ukončení věci, kdy jednou z nich je vámi dotazovaný způsob odložení věci,“ potvrdil pro Seznam Zprávy nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Mluví o situaci, kterou prezentoval mimo jiné vicepremiérovi Hamáčkovi pozdě večer ve čtvrtek 15. dubna, tedy pouhé dva dny před zveřejněním případu. A pouhý den před tím, než podobnou informaci předal člen vlády vysoce postavenému diplomatovi významné spojenecké země."

Co může z výše uvedených informací webu Seznamzprávy vyplývat? Jeden ze závěrů, který si čtenář může udělat je ten, že "vysoce postavený diplomat významné spojenecké země" předal informace o akci GRU ve Vrběticích naší BIS, která později informovala zákonné přijímatele zpráv od BIS.

V tomto případě by se tedy jednalo o zcela zjevné ovlivňování naší politické scény a zasahování do našich vnitřních záležitostí. Tak trochu to připomíná různé barevné revoluce. V našem případě by se nejednalo o barevnou, ale o vrbětickou revoluci. To je však jen kosmetická změna, která nic nemění na tom, k čemu tyto barevné revoluce slouží. Jen chci věřit tomu, že "vysoce postavený diplomat významné spojenecké země" neměl v úmyslu udělat u nás politický převrat (vždyť současný stav mu musí plně vyhovovat), ale jen ovlivnit řadu věcí. Jak je však zřejmé, tento diplomat není plně seznámen s povahovými rysy našich politiků. Ti ve své horlivosti dovedou věci přehnat s takovou dokonalostí, že pomalu vyvolají světovou válku. Proto taková "podpora a odezva" na snažení našich politiků ze strany našich zahraničních partnerů z EU a z NATO.

Co tedy mohlo být cílem této původně zpravodajské hry? Tak jako vždy, zájmy "významné spojenecké země", která vždy řadí zájmy své nad zájmy svých spojenců. To není žádná novinka, to dělají všechny velmoci a nejen ony "významné spojenecké". V našem případě se zřejmě jednalo, tak jako vždy, o obchod. Tentokrát to s největší pravděpodobností byla dostavba JE Dukovany. Vždyť ruská firma už tady několik JE postavila a bylo by vhodné, abychom zde měli nové dodavatele. Bezkonkurenčně dražší, ale vždyť s tím si už nějak poradíme. Hurá - podařilo se!!

Také ten Sputnik V dělá řadě farmaceutických gigantů problémy. Z tohoto důvodu je nutné ukázat na to, že Sputnik V je politicky nepřípustný. Vždyť i EU dělá vše proto, aby občany "svých" zemí uchránila před tímto zcela jasným ideologickým útokem ze strany RF. Hurá - podařilo se!!!

No a také by se u nás konečně hodila nějaká ta oficiální vojenská základna a ne jen "nějaké sklady vojenského materiálu" a občasný průjezd spojeneckých vojenských kolon (ale mimo naší D 1). Poučeni z nezdaru s americkým radarem, který z našeho území měl monitorovat vzdušný prostor Iráku a Íránu, tak zde máme současnou hrozbu dvou profláknutých čučkařů z GRU. Ti jsou tak nepředvídatelní, že je proti nim nutné mobilizovat nejenom armády států EU, ale i USA. K tomu je nutné aby zde našli přístřeší, tedy nějakou tu menší vojenskou základnu. Což takhle Mošnov se svým letištěm? No a k tomu přihodit ještě nějakou základničku pro výsadkáře? No uvidíme co z toho vyjde.

Ve svém článku "Poslední válka" jsem zmiňoval tu skutečnost, že v devadesátých letech náš prezident Havel, důsledný propagátor humanismu, sice souhlasil s přelety bombardérů NATO přes náš vzdušný prostor s cílem "humanitárně bombardovat" v nezákonné válce Jugoslávii, ale zato s nezměrným úsilím, za potlesku našich přátel zlikvidoval náš zbrojní průmysl. O naše trhy a zisky se podělili naši noví přátelé. V současné době se situace opakuje. Řekl bych, že se ze svých omylů nejsme schopni poučit a asi to ani nechceme udělat. Prostě v roli užitečného idiota který rád platí cizí účty se nám líbí a neustále se v této roli zdokonalujeme.

Myslím, že naši politici by měli uzákonit 17. duben jako významný den ČR. Vždyť takový úžasný výkon, jaký předvedli naši politici napříč politickým spektrem si zaslouží, aby na něj naši občané nezapomněli (alespoň do letošních voleb). Schválně jsem nenapsal, aby si občané tohoto výkonu vážili. To víte, vždy se najde nějaký ten nespokojený rýpal.




Ľuboš Blaha: Zradila ľudí, zradila demokraciu, zradila Slovensko

0
0
Ľuboš Blaha

15.5.2021 Facebook poslance Blahy

Ona vie, že pácha zradu na vlastnom národe. Vie, že šliape po demokracii. A vie, že sa zapíše do dejín ako jediná hlava štátu v histórii, ktorá spochybnila referendum. Vie to.

(Na snímku poslanec slovenského parlamentu Ľuboš  Blaha)


  1. Preto sa jej tak triasol hlas. Preto asi trikrát zopakovala to isté. Preto hovorila tak nervózne a rýchlo. Preto sa jej plietli slová. Videli ste to?
  2. Normálne to dáva ako vyškolená hlásateľka predpovede počasia. Dnes bola v dezolátnom stave. Lebo vie, že to, čo pácha, jej ľudia nikdy neodpustia.
  3. Napľula do tváre 600 tisíc občanom, ktorí v núdzovom stave bez akejkoľvek kampane spontánne podpísali petíciu za referendum.
  4. Prezidentka by mala stáť na strane ľudí a ich práva na spolurozhodovanie. Namiesto toho sa im otočila chrbtom, len aby kryla proamerickú vládu.
  5. Pošliapala ústavu, znetvorila demokraciu. Len aby bola americká ambasáda spokojná.
  6. Z tohto sa nevyvlečiete, pani prezidentka. Tváriť sa, že existuje ľudské právo poslancov na 4-ročný plat? Predstierať, že referendum o predčasných voľbách je protiústavné, aj keď sa už dvakrát takéto referendum v minulosti konalo?
  7. Tváriť sa, že Matovič tu dovládne štyri roky, aj keby tu páchal genocídu a spôsobil hladomory? Ak ho raz zvolili, tak ho ľudia nemôžu odvolať? Takto si predstavujete demokraciu?
  8. Že ak raz švábov vpustíte do kúpeľne, majú zaručený pobyt na štyri roky? Toto je váš výklad suverenity ľudu?
  9. Ak áno, pani prezidentka, iba potvrdzujete, že ste mizerná právnička, mizerná politička a ešte aj mizerná herečka. Odohrali ste to alibisticky a trápne.
  10. Vy tu teraz neriešite akademický právny problém. Vy tu teraz spochybňujete ľudské právo 600 tisíc občanov Slovenska. A robíte to na pokyn vlády, ktorá o Vašom kroku ústami Remišovej informovala skôr než vy.
  11. SMER-SD má pripravený právny tím na to, aby zastupoval státisíce Slovákov v Štrasburgu na Európskom súde pre ľudské práva - a áno, presne tam to poženieme, ak bude treba. Nezastavíte nás.
  12. Nech to dopadne akokoľvek, už dnes je jasné, že prezidentka Zuzana Čaputová sa do dejín zapíše ako zradca národa. Zradila ľudí, zradila demokraciu, zradila Slovensko.
  13. A ona to vie. Preto ten dnešný príšerný strach, ktorý z nej sršal. Preto tá panika. Preto to koktanie. Takúto facku demokracii ešte žiadna slovenská hlava štátu nedala.
  14. Nie, dejiny si nebudú pamätať vaše garderóby. Ani vaše floskule a frázy. Dejiny si zapamätajú dnešný deň - keď ste sa mohli postaviť za referendum a vy ste radšej splnili pokyn Matoviča.
  15. Zuzana Čaputová - prezidentka, ktorá pošliapala referendum. Tak si vás už navždy budú pamätať generácie, čo prídu po nás. Navždy.

Ľuboš Blaha

poslanec NRSR

Úpadek českého školství - příznaky, příčiny a východiska (panelová diskuze - VIDEO - 1 hod.29 min.)

0
0

15. 5. 2021  Kancelář europoslance Ivana Davida (SPD)

O úpadku českého školství debatují doc. PhDr. Petr Sak, CSc. - vysokoškolský pedagog, doc. Radim Valenčík, matematik, vysokoškolský pedagog, Jana Maříková - učitelka jazyků, PhDr. Petr Hampl PhD. - sociolog. Moderuje MUDr. Ivan David, CSc. - europoslanec za SPD. 

(doplněno o úvodní část a přidán zvuk ve videoukázce)



Jak vznikly Vrbětice? Kosa předkládá nezvratný důkaz!!!

0
0
-AS- a Petr Vlk
15. 5. 2021 KosaZostračili vlkovobloguje.wordpress.com/
(Seriál Otázek kolem Vrbětic má už 12 dílů. Doposud.)

Jistě, pane premiére – Jak rozptýlit pozornost medií!

A při tom nepřichází žádné odpovědi. Zejména ty základní – Jak? Proč? Kvůli čemu? A přitom je to zcela zjevné, veřejně dostupné a obecně známé. Stačí jen problému věnovat necelé dvě minutky vašeho času. A známo to bylo už před 30 léty!!!! Nevěříte?




Takže máme dokonale jasno. Kdo, co pro a jak!

Žádný div, že jsme si nejdříve dali britskou verzi, tedy Skripala a pak v ochotnické (to je fakt kouzelné slovo!!!) šmíře i českou vrbětickou verzi!

Jistě pane premiére!

Děkuji AS za upozornění!

Národní obrození; zázrak způsobený lidmi (III.)

0
0

Marie Neudorflová

15. 5. 2021

Historička Marie Neudorflová vytvořila na podnět Nové republiky studii o českém národním obrození, kterou nazvala "České národní obrození - bohatý pramen poznání a inspirace k záchraně našeho národa". Protože se jedná o hutný a rozsáhlý text, rozdělila jej tematicky do čtyř kapitol, které postupně vždy v sobotu zveřejňujeme. Děkujeme paní doktorce Neudorflové za skvělý tvůrčí a vlastenecký počin a přejeme čtenářům dobré soustředění, neboť téma je napříč časem pořád aktuální. Dnes si můžete přečíst kapitolu třetí. 

(obrázek zachycuje portrét Františka Palackého)

III. Znalost minulosti a víra v budoucnost spojuje národ


3.1. Vznik politického a kulturního programu národního obrození a politické podmínky v Rakousku těsně po napoleonských válkách. Jungmann a Bolzano.


 Nejvýraznější osobností v oblasti jazykovědné se stal po Dobrovském Josef Jungmann (1773–1847). Při svém studiu filosofie a práv na tehdy jen německých školách a na univerzitě v Praze se musel živit sám, působil jako vychovatel v zámožných rodinách. Existenčního strachu se nikdy nezbavil, ale zároveň v něm zůstalo silné sociální a národní cítění. Jeho hlavním zájmem byla filologie a literatura, což od r. 1799 uplatnil jako učitel na gymnasiu v Litoměřicích. Svým vlastenectvím ovlivnil řadu svých studentů, svým dílem celé obrození. Postupně rozšířil orientaci českého národního obrození, i když jazykovou otázku považoval stále za nejdůležitější. Přesto, že ctil Josefa Dobrovského a navazoval na jeho práci, opustil koncepci spolupráce s českou šlechtou, která nebyla spjata s českým jazykem ani s moderními potřebami českého národa. Jeho pozornost se obrátila na tvořící se český střední stav a na inteligenci. Účast inteligence v národním úsilí pro něj byla rozhodující s ohledem na skutečnost, že neměla možnost se vzdělávat v českých školách, neboť neexistovaly.

 O Jungmannově nemalé odvaze svědčí i to, že využil r. 1806 zmírněné cenzury během rakouských potíží v napoleonských válkách a publikoval texty, které jsou v literatuře považovány za první český národní program. Ve formě rozmluv ironizoval soudobou poněmčenou češtinu v Praze a konfrontoval situaci s názory vlastence z doby předbělohorské, bránící tehdejší úroveň českého jazyka i kultury. Z textu plyne naděje, že český jazyk ani národ nezahynou vzhledem k existenci skupin, které pracují na jeho záchraně a rozvoji. Důležité bylo, aby byli svorní. Ve druhé rozpravě odmítl kosmopolitismus a obhajoval rozmanitost národů a jejich kultur. Jazyk je pro něho vždy určující, neboť v něm jsou uloženy všechny zkušenosti a výsledky práce minulých generací. Jungmann tedy považoval studium jazyka za vědu národní a filosofickou. Ty, kteří se nebrání germanizaci, považuje za mravně upadlé, schopné všeho kvůli materiálním výhodám. Nebál se říci, že v procesu germanizace jsou Češi nejen diskriminováni sociálně, ale i ve vzdělání, neboť německé školství jim neumožňuje rozvinout své schopnosti a znalosti. Učení bylo také příliš závislé na memorování a smysl unikal. A to se odráželo i ve fungování úřadů – Němci se odmítali česky učit. Podobná situace byla v podnikání. Za hlavní příčinu pokládal Jungmann politický systém a jeho národnostní politiku, nestejné podmínky pro Němce a Čechy, což bylo potřeba změnit. Pohrdání si zasloužili ti, jimž chyběl pocit sounáležitosti a vlastenecká láska. Uměleckou literaturu považoval za nejdůležitější prostředek k pěstování úrovně národa. Ke konci je výrazný apel k panovníkovi, aby pomohl zajistit rovnoprávnost češtiny ve školách, v úřadech, ve vědeckých společnostech. Ve svých úvahách došel Jungmann k naprosto modernímu vnímání rozdílu mezi státem a národem. Čelil i kritice svého textu, ale příznivé ohlasy a přijetí jeho ‚programu‘ byly v podstatě všeobecné.

  Jungmannovy vědecké práce týkající se historie literatury nebyly úplně původní, ale byly psány česky, což bylo velmi důležité. Také nesmírně důležitá byla jeho práce na tvorbě moderní terminologie literární a estetické. Kolegové Antonín Marek, J. S. Presl a Vojtěch Presl pracovali na terminologii jiných oborů, včetně přírodovědy a matematiky. Spolu s Janem Evangelistou Purkyněm dokonce založili r. 1821 vědecký časopis Krok. Veřejný spis všenaučný pro vzdělance národu česko-slovanského, který vycházel přibližně do r. 1840. Hlavním cílem této houževnaté práce bylo přispívat k vědeckému poznávání a vzdělání nepočetné české inteligence.

Na Vídeňském kongresu r. 1815, kde se po dvacetiletí válek a porážce Napoleona, jednalo o míru, se pod rouškou bálů a oslav panovníci Ruska, Pruska, Rakouska a Anglie snažili získat co největší územní výhody při přerozdělování Evropy. Nejvíce na to doplatilo Polsko, došlo k jeho čtvrtému dělení. Hlavním cílem vytvořeného konzervativního spolku ‚Svatá Aliance‘ bylo předejít další revoluci v Evropě. Prostředkem měly být politický absolutismus, přísná cenzura, přísný policejní dohled nad veřejností, propaganda atd., což se nemohlo podařit. Revolty pokračovaly (Španělsko, části Itálie, Řecko). V pozadí koncepce Aliance stál rakouský kancléř Klemens Metternich. Nečekaným výsledkem napoleonských válek bylo totiž všeobecné upevnění národního vědomí a hnutí – nejprve v Itálii a v Německu za sjednocení obou zemí roztříštěných do různých knížectví a království. Navzdory absenci významného radikalismu v Rakousku zavedla vláda policejní dohled nad školami, společenskými organizacemi a Univerzitou Karlovou a prováděla cenzuru korespondence. 

Bernard Bolzano (1781-1948), který učil na nově zřízené katedře náboženské vědy Univerzity Karlovy a byl pro své osvícenské a sociální názory u studentů nesmírně oblíben, byl r. 1820 suspendován. Bolzano vnímal existenci národů jako přirozenou, jejich úroveň jako výsledek podmínek a vývoje. Těžce nesl, že čeští studenti pro svoji chudobu byli často terčem posměchu ze strany německých studentů. Své studenty nabádal, aby se více zajímali o slavnou historii svého národa a měl na mysli husitství a českou reformaci. Plody začínající české literatury cenzura obvykle nepustila k tisku, neboť se dotýkaly aspektů národního života. Kultura byla nahrazena upadlou zábavou.


3.2. Dvacátá a třicátá léta. Pokrok a jeho sociální důsledky. Nárůst revolučního národně demokratizačního pnutí. Česká encyklopedická vědecká díla.

    Užívání českého jazyka těsně po napoleonských válkách bylo nejrůznějším způsobem blokováno, což bylo pro Čechy velkým zklamáním. Jejich kulturní rozlet byl na čas zmařen, a to právě v době, kdy se obecně kultura národa začala považovat za hlavní měřítko úrovně každého národa. V této nepříznivé době, kdy Němci Čechům dávali hlasitě najevo, že jsou národem podřadným, nekulturním, služebným, byly ‚objeveny‘ Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský, které měly ukazovat, že Češi měli psané písemné památky dříve než Němci. O jejich autenticitě několik jednotlivců pochybovalo, včetně Josefa Dobrovského. Ale nakonec byly na dlouho přijaty jako pravé. Staly se důležitým zdrojem národní hrdosti i inspirací a byly nástrojem i politickým. Teprve po více jak půl století, opíraje se o názor respektovaného jazykovědce Jana Gebauera, T. G. Masaryk svou kritikou od nich odvrátil pozornost. Vědecky poukázal na dobu reformační jako na dobu slavnou, nábožensky a myšlenkově plodnou a evropsky důležitou, kdy český národ předešel Evropu o sto let. Znalosti o této době a o její demokratizační podstatě však byly velmi chatrné.

Vedle vzrušení kolem rukopisů činnost předních vlastenců pokračovala. V této době do ní vstoupil i Ján Kollár (1793–1852), nadaný slovenský básník, poučený z Německa o síle národní orientace. Svou básní Slávy dceraovlivnil jak české kulturní prostředí, tak prostředí slovenské a slovanské obecně. Snil o sjednocení slovanstva, aby se slovanské národy ubránily germanizačním a maďarizačním tlakům. Právě v této době začíná zvolna spolupráce mezi českou a slovenskou inteligencí, z níž mnozí byli potomky českých evangelíků z období po Bílé hoře. Po překonání určitých problémů týkajících se národní identity a jazyka pokračovala tato spolupráce trvale. Národní skupiny si cenily svých jazyků a jejich čistoty a rozvoje nadevše. Začaly si cenit i své kultury a historie. Podobným směrem jako Kollár, jen výrazněji rusofilsky, se ubíral i básník F. L. Čelakovský (1799–1852). Orientoval se hlavně na původní lidovou tvorbu, českou i ruskou, překládal. Bohatství a úroveň této tvorby posilovaly a inspirovaly rozvoj českého vlastenectví. Byla však trnem v oku mocenským autoritám.

Do této zkypřené půdy českého obrození přišel r. 1823 do Prahy František Palacký (1798–1876), vzdělaný latinsky a německy na evangelickém i katolickém lyceu na Slovensku. Nadaný student z chudé početné národně uvědomělé evangelické rodiny, s geniální pamětí si své vzdělání horlivě doplňoval vlastní četbou. Brzy navázal spolupráci s Dobrovským a Jungmannem, postupně s dalšími osobnostmi. Dobrovský Palackému pomohl, aby se mohl živit jako archivář ve šlechtických rodinách, což byla velmi cenná zkušenost. Po sňatku s Terezou Měchurovou, dcerou zámožného advokáta, vznikl u Palackých ‚salon‘, v němž se občas scházeli čeští vlastenci k rokování o svých plánech a možnostech k pozvednutí úrovně českého národa. Takových soukromých salonů začalo vznikat více. Obava, že by ho poněmčená rodina Měchurových ovlivnila v jeho vlastenectví, byla zbytečná, i děti byly vychovány česky, i když katolicky. První závažný počin Palackého bylo vydání husitských kronik a následně dalších kronik. Práce byly vlastenci přijaty s obdivem a v důsledku toho byl jmenován historiografem Království českého s úkolem napsat jeho dějiny. S důkladností sobě vlastní se do práce brzy pustil a pokračoval několik desítek let. Bylo důležité, že přijal jak vědecké přístupy ke zkoumání historie, tak interpretace zvýrazňující důležitost aspektů souvisejících s lidskou svobodou, mravností a pokrokem v širokém smyslu.

 Myšlenka potřeby a možností pokroku, vědomého pozitivního rozvoje lidí i národů byla nejzřetelněji na očích v rozvoji průmyslu a technických vynálezů, které umožňovaly rychlejší výrobu, levnější produkci i rychlejší komunikaci. To byla oblast, jejímuž rozvoji konzervativní a církevní přístupy nebránily, na rozdíl od humanitních a přírodních věd, jejichž poznatky se často podstatně lišily od toho, co hlásala církev. O sociálních důsledcích a ničení prostředí a zdraví lidí vlivem horečné industrializace se po desetiletí nepřemýšlelo. Chudoba a s ní související mravní narušení a alkoholismus zůstávaly velkým a neřešeným problémem na venkově i ve městech ještě po několik desetiletí spolu s tragickými důsledky pro zdraví lidí a dětí. Od rozvoje průmyslu se čekaly téměř zázraky. I v Čechách byla ‚vlasteneckou‘ šlechtou založena r. 1833 Jednota pro povzbuzení průmyslu v Čechách. Měla však německý ráz. Do 80. let byla pracovní doba 17 hodin denně, včetně sobot, úmrtnost dětí do šesti let dosahovala 50% a vzhledem k bídě a neúměrnému počtu dětí ve většině rodin (osm i patnáct bylo běžné), byla úmrtnost přetížených žen při porodech alarmující. Katolická církev přísně zakazovala jakoukoli antikoncepci. Bída městské a venkovské chudiny byla dnes už nepředstavitelná. 

Podobné poměry vládly ve většině zemí Evropy, provázené čas od času vzpourami lidu či dokonce revolucemi, majícími silný politický aspekt. Nejsilnější vlny revolucí od napoleonských válek začaly již od r. 1830 v Polsku, Francii a Německu, další r. 1848, kdy byla v Rakousku konečně zrušena robota. Všechna tato hnutí měla mezinárodní dopad, a to i na vztahy mezi slovanskými národy. Čeští vlastenci byli opatrní, v soukromí měli své preference, ale ve společnosti nechtěli ohrozit radikalismem svou obrozeneckou práci. Několik mladších vlastenců kolem Karla Hynka Máchy opěvovalo polskou revoluci r. 1830 proti Rusku jinotajnými písněmi a básněni, ale i za to málo, co vyšlo v českých časopisech, byli autoři policejně stíháni. Mácha sám organizoval pomoc polským vojákům, kteří po své porážce ruským vojskem směřovali do Francie. Zároveň svou básní Máj postavil moderní umělecké základy českému básnictví, dokonce s hlubokým sociálním podtextem. Revoluční události podstatně posílily politické povědomí českých vlastenců, pro některé se revoluce stala ideálem, cestou ke svobodě českého národa, k radikálnímu demokratismu. Byly snahy i o spolupráci s Poláky, ale policie byla velmi ostražitá a pronásledovala takové pokusy, policejní prohlídky neminuly mnohé z nich. Přesto se čeští studenti tajně scházeli v Praze i ve Vídni k diskusím o politických poměrech. Tříbení jejich politických názorů se pak pozitivně projevilo v revoluci 1848 proti vládnímu absolutismu a za svobodnější existenci lidí i národů.

Ve 30. letech 19. století se značně rozšířilo a upevnilo české národní povědomí spojené s nutností šířit osvětu a vzdělání mezi lid. Palacký zůstal při své víře postupného pokroku. V tomto duchu pracoval i ve Vlasteneckém Museu v Čechách, vybudovaném v r. 1818. Jeho česky psané Ročenky českého musea pro přírodopis, zeměpis, dějiny, umění a literaturu, vycházející čtvrtletně od konce 20. let, přinášely informace a vědecké poznatky z domova i ze zahraničí. Zvláště jeho a Dobrovského články měly vysokou vědeckou úroveň. Trvalejší existenci měl český čtvrtletník Musejník, který ve svém základu vychází dodnes. Palacký pro něj získal významné přispěvatele – spisovatele, básníky, vědecké pracovníky, překladatele. Časopis, který měl trvale buditelský charakter a byl psán přirozeným jazykem, byl velmi úspěšný, postupně měl tisíc předplatitelů. Byl určen pro veřejnost, ke vzdělávání vlastenecké inteligence v Čechách, na Moravě i na Slovensku. Vzhledem k tomu, že Němci byli v Muzeu málo aktivní, Museum se stávalo doménou Čechů.

Již Jungmann a jeho stoupenci si byli vědomi velké potřeby rozsáhlého moderního encyklopedického díla, ale jejich práce zůstala v torzech. Palacký se k myšlence vrátil, povolení od úřadů přišlo koncem roku 1829. Bylo stanoveno rozdělení budoucího díla na část věnovanou historii a zeměpisu (Palacký), filologii a filosofii (Jungmann), přírodovědě a technice (K. B. Presl). Palacký byl redaktorem a projekt byl zastřešen Museem. Kvůli politickým poměrům zůstal projekt nedokončen. Úspěšné bylo založení fondu Matice české za účelem vydávání dobrých českých knih (1831). Palacký byl hodně rozčarován malým zájmem české šlechty a císaře, jimž byla Matice trnem v oku. Pro úroveň a bohatství jazyka a literatury bylo monumentálním počinem vydání pětidílného Jungmannova česko-německého slovníku, v němž byla ustálena moderní podoba českého jazyka. Trvalou důležitost mělo také vydání Slovanských starožitností P. J. Šafaříka. Jimi byl český čtenář poučen o nejstarších slovanských dějinách dříve než o vlastních. Dílo mělo mimořádný úspěch. Slovanské starožitnostibyly brzy přeloženy do ruštiny, polštiny. I další jeho práce byly úspěšné.

     Ve stejné době vydal Palacký první díl svých českých dějin, ale v němčině, což vzbudilo značný podiv. Další díly byly v češtině. Důležité bylo, že před nástupem Bachova absolutismu po poražených revolucích r. 1848 stačil česky vydat díl, který se zabýval husitstvím a českou reformací. Na základě důkladného pramenného výzkumu ukázal jejich pozitivní a cenné stránky, jejich úsilí o svobodnější a mravnější život ve srovnání s obdobím předreformačním a poreformačním. V důsledku vládní politiky Matice neměla příznivé podmínky ani pro vydávání knih, ani pro své úsilí vrátit práva českého jazyka alespoň k r. 1816 a prosadit ho ve školách. Všechna činnost Matice přispívala k sebeznalosti i k širším obzorům českého národa, k jeho sebeúctě, sebevědomí, k pocitu sounáležitosti i vědomí zodpovědnosti za vlastní individuální i kolektivní národní úroveň, včetně zachování všeho pozitivního, co minulé generace národu zanechaly.

 

Občanské války s muslimy. Rakovina. Francie, Itálie, Izrael. Pokud budeme čekat, skončí to průšvihem.

0
0

Jaroslav Štefec

15. 5. 2021 Parlamentni listy

Vnitřní invaze, okupace části země, rakovina. Francouzi musejí tvrdě a vojenskou silou zasáhnout proti radikálnímu islámu a v no-go zónách, kde neplatí francouzské zákony, jinak skončili. Vojenský expert Jaroslav Štefec vylučuje řešení tamních problémů jinou cestou a varuje ostatní: „Pokud budou čekat, skončí to obrovským průšvihem. Stejně tak to skončí průšvihem u nás, pokud budeme čekat my, protože my ještě máme šanci se tomu postavit, ale Francouzi už ji nemají. Ti mají šanci jedině bojovat,“ řekl pro ParlamentníListy.cz. Rovněž uvedl, že pokud si nevezmeme poučení z Izraele, občanské války mohou vypuknout i v Evropě.  

(na snímku bezpečnostní analytik Jaroslav Štefec)

Italský ostrov Lampedusa opět čelí nelegální migraci, přes dva tisíce migrantů přeplnily středisko pro tyto případy. Evropská unie znovu vyzvala členské státy, aby Itálii pomohly a uprchlíky si nějakým způsobem přerozdělily. Má taková výzva směrem ke státům ještě smysl, případně kdo ji vyslyší? 

Tato výzva postrádá jakýkoliv smysl, protože na otázku po smyslu jednoznačně odpovídá to, že se jedná o ilegální migranty. Ilegální migranty můžete pouze sbalit a poslat je tam, odkud přišli, anebo jim zabránit, aby se vůbec dostali jakýmkoliv způsobem na území. Čili tato výzva opravdu postrádá smysl a Evropská unie touto výzvou v podstatě popírá svoji vlastní politiku ochrany území Schengenské smlouvy. 

Byl to bývalý italský ministr vnitra Mateo Salvini, kdo bude souzen za to, že zabránil lodi s migranty zakotvit v přístavu. Jde tedy o vodu na mlýn Salviniho v dalších volbách?

Samozřejmě, protože způsob, jakým byl zbaven svého mandátu ministra, byla čistá politika, to nemělo nic společného s reálnými zájmy Itálie jako státu, italských lidí a občanů Itálie. Ano, jednoznačně mu to nahrává, protože to ukazuje, že má pravdu, a že se politické vedení Itálie staví proti občanům vlastní země podobně, jako jsme toho svědky ve Francii.

Vlna migrantů je podle čísel, které se týká Itálie, letos ještě silnější. Čím to je?

Je to především tím, že se evropské země v současné době soustředí na pandemii covidu, občané nesledují, co se děje kvůli tomu, že pandemie zaplňuje prakticky většinu stránek různých médií, a tento problém ustoupil do pozadí. Toho využívají neziskové organizace, aby maximalizovaly svoje zisky, aby maximalizovaly přesouvání migrantů na území Evropské unie, dokud jim tento zdroj příjmů nevyschne, a to se může stát poměrně rychle.

Čím si vysvětlujete snahu Evropské unie stále vyzývat státy, aby si migranty rozdělily i přesto, že povinné rozdělování a kvóty byly už několikrát odmítnuty? A může se stát, že Evropská unie to nastaví jako povinnost?

Jako povinnost… To je takový oxymóron, protože Evropská unie tím jednoznačně prokazuje pouze jediné. Její orgány jsou naprosto impotentní ve schopnosti řešit jakoukoliv situaci, která se týká bezpečnosti vlastních členů jinak než plácáním pusou. Ano, mohou vyzývat státy, aby převzaly migranty, mohou požadovat, aby se dodržovala pravidla jakési pofiderní solidarity, která vůbec z ničeho neplyne.

Pro nás neplyne jakákoliv povinnost přebírat ilegální migranty za situace, kdy hraniční státy Schengenu a Evropská unie jako taková vůbec není schopná zabránit příchodu ilegálních migrantů na naše území, míněno Evropská unie, nikoliv jen České republiky. A v tom případě vidím jednoznačně povinnost jednotlivých členských států chránit své občany a své území samostatně.

Koneckonců se to jasně ukázalo právě v průběhu pandemie covidu, kdy Evropská unie nebyla schopna zareagovat. Z hlediska praktické použitelnosti Evropské unie jako nástroje na ochranu a zvýšení bezpečnosti občanů, nástroje na zajištění bezpečnosti občanů v rámci Evropské unie jde o naprosté selhání a kolaps.

Další zemí, která se potýká s problémy souvisejícími s migrací a radikálním islámem, je Francie. Ve Francii jednak vysloužilí generálové, vojáci v záloze, ale i aktivní armádní činitelé směrem k francouzskému prezidentovi napsali, že se obávají o budoucnost Francie, své země, a je třeba okamžitě zakročit, jinak to bude mít ještě vážnější následky. Znamená to, že se situace dostala do nesnesitelných mezí?

Podle francouzských průzkumů veřejného mínění s tímto dopisem, který navázal na původní dopis generálů a v němž se ozvali i aktivně sloužící vojáci, souhlasí většina francouzské společnosti. Vojáci jasně řekli, že nehodlají snášet, co se děje v souvislosti s vnitřní expanzí radikálního islámu ve Francii. Já tomu naprosto rozumím, Francie ztrácí své územím interní agresí. Jurisdikce francouzských úřadů končí na hranicích no-go zón, u kterých byly ještě před pár lety evidentní snahy popírat jejich existenci, a to i u nás. Dnes se ukazuje, že jsou oblasti, kde francouzský stát jako takový neexistuje.

Jde o snahu rozšiřovat podobné oblasti dále, je tam snaha likvidovat francouzské tradice, likvidovat francouzský systém, francouzské zákony, francouzský způsob života… jde to jedno s druhým. Lidem se to pochopitelně nelíbí a v reálu téměř devadesát procent obyvatel Francie souhlasí s názory těchto generálů. Je to naprostá většina obyvatel Francie a nejsem si zdaleka jist, že to není i více, protože těch deset procent klidně může pokrývat vrstvu obyvatel právě muslimského vyznání, kterých se na to zeptali a kteří řekli, že to není pravda. Ve Francii je v současné době více než deset procent muslimského obyvatelstva.

Je možné tyto oblasti navrátit pod francouzské zákony bez zásahu vojenských složek?

Ne. Není to možné. Je to naprosto vyloučené. Zmíním jednu historickou paralelu. Prezident Edvard Beneš byl před druhou světovou válkou zastáncem názoru, že německé obyvatelstvo, pokud není spokojeno na českých územích, by se mělo vystěhovat do Německa. To je historicky prokázané. K čemu to vedlo, se jasně ukázalo na začátku a v průběhu druhé světové války. K vystěhování německého obyvatelstva nakonec došlo, ale jenom Českou republiku to stálo téměř 300 tisíc mrtvých. Nemluvím o dalších mrtvých po celém světě. Takže domnívám se, že skutečně jediná cesta je, že dojde k válce, která povede buď k tomu, že francouzští muslimové se v uvozovkách umravní, anebo opustí Francii.

 celý rozhovor si můžete přečíst ZDE

Západ si našel náhradu za Navalného

0
0
Ljuba Stěpušová

16. 5. 2021 pravda
Západ našel náhradu za Alexeje Navalného - je jí Michail Chodorkovský, jak se říká, starý přítel je lepší než dva noví. Chodorkovský vystoupil s odhalením "proruské sítě" v Evropě. "Podnikatel v exilu", "kritik Kremlu" Michail Chodorkovský předložil poslancům Evropského parlamentu (EP) prostřednictvím video spojení z Londýna svou zprávu o "proruské síti" v Evropě. Jak píše EUobserver, Chodorkovský v pondělí, 10. května, vystoupil před komisí pro zahraniční vměšování. Zdůraznil, že jeho týmem zjištění evropští politici jsou součástí "proruské sítě", která zahrnuje Česko, Kypr, Francii, Řecko, Litvu, Lotyšsko, Německo, Polsko.

Spisy shromáždila jeho nevládní organizace The Dossier Center, sídlící ve Velké Británii, dokument byl předložen v podobě uzavřeného přístupu na 60 stránkách pro členy výboru EP prostřednictvím zabezpečené internetové stránky.

Podle slov Chodorkovského Moskva působí prostřednictvím analytického centra "Dialog civilizací" bývalé hlavy Ruských železnic Vladimíra Jakunina, sídlící v Německu, které se používá pro zjištění "potenciálních spojenců Kremlu mezi evropskými elitami".

Chodorkovský poznamenal, že jedním ze zdrojů Jakunina je "někdo, kdo má blízko k Merkelové".

Rusko rovněž používalo "uprchlého rakouského finančníka" Jana Maršálka k verbování vysoce postavených důstojníků rakouské rozvědky. Bylo oznámeno, že podnikatel rovněž pořádal večírky, aby získal informace od dalších politických vůdců a vedoucích silových struktur.

"Některé informace, které vám poskytuji, nemohou být doloženy našimi zdroji u soudu, protože se obáváme o jejich život a život jejich rodin v Rusku", vysvětlil Chodorkovský.

V Česku Chodorkovský "odhalil" poslance za komunistickou stranu Zdeňka Ondráčka, který navštívil Doněckou lidovou republiku, kde jej přivítali s poctami a českou hymnou. Později politik prohlásil, že to byla soukromá cesta.

Ve Francii "byli do sítě Putina" zařazeni poslanec Evropského parlamentu Thierry Mariani, který několikrát navštívil ruský Krym (bude si moci o sobě přečíst tajnou zprávu Chodorkovského), a bývalý poslanec Evropského parlamentu Emerik Shoprad.

Podle slov Chodorkovského "PR firma spojená s Kremlem" nařídila bývalému polskému poslanci Mateuszi Piskorskému, aby "našel loajální evropské politiky", které zval na Kremlem sponzorované akce.

V Litvě Rusko údajně vybralo za svého agenta vlivu bývalého ministra zahraničních věcí a velvyslance EU v Rusku Vygaudase Ušackase. A v Lotyšsku, jak ujistil Chodorkovský, Kreml "mohl rozšiřovat" vliv prostřednictvím příbuzných oligarchů, "takových jako Jurij Kovalčuk nebo Nikolaj Tokarev", kteří "mají v zemi nemovitost a podíl ve společnostech".

"Tokarev a Kovalčuk byli hlavními účastníky financování paláce Putina, který byl předmětem videa opozičníka Alexeje Navalného", řekl prezidentem RF omilostněný zločinec.

Chodorkovský ukázal úroveň Evropského parlamentu

"Nebudu komentovat kdejaký blábol nějakého Rusa", popřel obvinění český komunista Ondráček, informuje ČTK. Jménem Marianiho v Evropském parlamentu vystoupil jeho kolega Jean-Lin Lacapelle. "Chodorkovský byl obviněn ze "série vražd" a "praní peněz", a Evropský parlament jej neměl zvát, aby vystoupil", řekl Lacapelle.

Obvinění mohou Chodorkovského pohnat před soud

"Spis" Chodorkovského by mohl "na koleně" napsat každý člověk, který se aspoň trochu vyzná v politice, protože jmenovaní evropští politici veřejně říkají, že je třeba, aby jejich země spolupracovaly s Ruskem. Jsou to adekvátní lidé, hájící zájmy svých zemí a národů a neplnící výhradně úkoly NATO a EU.

Na opačném pólu se v podobě většiny Evropského parlamentu nachází dekadentní Západ, zatížený dluhy a válkami, který hledá vnitřního nepřítele, aby semkl masy rusofobií.

Tento nečitelný Západ automaticky omlouvá každého zloděje, který neuhradil daně, což je nejhorším zločinem na Západě, protože je "kritikem Putina".

Co se týče samotného Chodorkovského, tak pokud jeho informace nebude moci být doložena u soudu, tak obvinění se mohou stát žalobci a pohnat ho před soud za pomluvu.

Chodorkovský je zločinec, kterému Vladimír Putin udělil milost po jeho prosbě, že "se potřebuje dostat k nemocné matce". Matka zemřela, aniž by uviděla synka, jelikož "synek" hned utekl z Ruska zachraňovat peníze. Ale Alexej Navalný (další zloděj), také poskytující Západu rady, kterým oligarchům v Rusku je třeba uložit sankce, je v zapomnění, někoho Západ musí pohánět, tak si vzpomněli na Chodorkovského.

Zdalipak se Chodorkovský vrátí do Ruska?


Chodorkovský v rozhovoru s The Daily Beast v roce 2016 prohlásil, že plánuje návrat do země. "Vrátím se tam hned, jakmile se začne hroutit režim", slíbil.

"A nyní dělám mnohé, všechno, co mohu, aby, až tento režim začne padat, kolaps proběhl jinak, aby se neopakovaly zkázonosné chyby, učiněné na začátku 90. let", řekl.

V prosinci roku 2015 byl Chodorkovský v nepřítomnosti v Rusku obžalován v případu vraždy primátora Něftějuganska Vladimíra Pětuchova.

Byl zatčen v roce 2003 a odsouzen pro neplacení daní a rozkrádání ropy a strávil ve vězení víc než deset let. V prosinci roku 2013 Vladimír Putin udělil Chodorkovskému milost. Hned po propuštění z kolonie exšéf JUKOSu opustil Rusko. Zanedlouho nato prohlásil, že je připraven se vrátit v případě získání záruky o tom, že v budoucnu bude moci odjíždět do zahraničí.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Největší dodavatel zbraní PKK je Česká republika

0
0
16. 5. 2021  Ahval, překlad Zvědavec

Česká republika byla největším dodavatelem zbraní pro Kurdskou stranu pracujících (PKK) a její odnože v Sýrii, uvedl turecký deník Yeni Şafak s odvoláním na bývalého velitele turecké armády.


Většina zbraní, které USA poskytují kurdským teroristům, pochází z České republiky, která navzdory žádosti Turecka o vydání propustila z vazby v únoru 2018 spoluvedoucího vůdce Strany demokratické unie (PYD) Saleha Muslima, uvedl Yeni Şafak .

Zbraně, které zahrnují pušky BKS, Dočka, Draganof a Kalašnikov, stejně jako 23 milimetrové protiletadlové zbraně ZU-23, IGLA (SA-18), minometné granáty, rakety Kaťuša a zbraně Grad byly předávány americkým základnám v Bulharsku a Rumunsku. Odtud byly transportovány do zbrojnic teroristické skupiny v syrském Al-Hasakahu, uvedly noviny.

Plukovník Haydar Ateş, bývalý velitel afghánsko-turecké pracovní skupiny, uvedl, že východní Německo bylo až do roku 1990 střediskem nezákonných nákupů zbraní, ale po znovusjednocení Německa se nákupy uskutečňovaly prostřednictvím Československa. Pražský obchod se zbraněmi s bývalými zbraněmi Varšavské smlouvy dosáhl 70–80 miliard dolarů ročně a největším kupcem zbraní za období 2013-2017 byly Spojené státy, uvedl.

„Pentagon a CIA si velmi dobře uvědomují, komu dávají své zbraně a nedodávají PKK zbraně ze svého vlastního inventáře pro případ, že by v budoucnu došlo k nějakému vyvození zodpovědnosti,“ řekl Ateş.

"Každý přebírá svůj podíl na nedovolené činnosti." Kromě protitankových zbraní typu Javelin a TOW je zbytek zbraní zaslaných USA do Sýrie ruské výroby. Účet za nákupy zbraní hradily Spojené arabské emiráty. Politické a vojenské orgány, které působily na poli nelegálního obchodu se zbraněmi, také získaly osobní zisky z těchto podniků,“ uvedl.

Saleh Muslim se po svém propuštění údajně setkal s obchodníky se zbraněmi v Praze, uvedla Yeni Şafak. Mnoho špičkových úředníků PKK, včetně Zubeyira Aydara a Sabri Ok, uskutečnilo podobné návštěvy České republiky v letech 2014 až 2017, uvádí se v něm.

Turecko bojovalo proti PKK usilující o samostatnost po tři desetiletí za cenu přibližně 40 000 životů, z nichž většina byla kurdská. Ankara zahájila dne 20. ledna 2018 vojenský vpád do Sýrie, aby bojovala proti členům jednotek kurdské lidové ochrany (YPG), což je vojenské křídlo PYD, které je podle Turecka k nerozeznání od PKK, uznané Spojenými státy a Evropskou unií jako teroristická organizace. Washington vycvičil a vyzbrojil YPG jako součást širší síly, která bojuje proti Islámskému státu (ISIS) v Sýrii.

Muslim v červenci 2013 jednal s tureckými představiteli v Istanbulu, poté Turecko slíbilo, že dodá pomoc Kurdům v severní Sýrii. Jednání se konala v rámci obecného mírového úsilí, které zahrnovalo také turecká setkání s uvězněným vůdcem PKK Abdullahem Ocalanem. Od tohoto procesu bylo upuštěno v roce 2015 poté, co strana prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana ztratila zákonodárnou většinu v parlamentu a Turecko zahájilo zásah proti kurdské opozici.


Pátá kolona - znacizovaní Němci v Československu

0
0

16. 5. 2021  ČeskéNárodníListy

„Proti Československu operovaly tři ústředny Abwehru. Jedna byla umístěna ve Vratislavi a zaměřovala svou činnost proti Moravě. Druhá v Drážďanech, operovala proti Čechám ze severu, a další v Mnichově, zaměřená na jižní a západní Čechy, se speciálním důrazem na průmyslové a vojenské středisko, Plzeň. Německé vyslanectví v Praze, německé konsuláty v zemi i německá universita v Praze byly všechny zapojeny do německé zpravodajské činnosti.

(Na snímku vůdce německých nacistů v předválečném Československu - Konrád Henlein, civilním povoláním učitel tělocviku v Aši)

Německá zpravodajská služba pracující proti Československu těžila z vášnivého, přímo nepříčetného nadšení, které nacismus inspiroval v mladých lidech. Němečtí vysokoškoláci studující na německé universitě v Praze byli silně postiženi. Už v listopadu 1934 jsme zatkli dva studenty, kteří na sebe přivolali pozornost tím, že kladli podezřelé otázky vojákům ve vojenském táboře Milovicích. Byli to mládenci kolem dvaceti, ve špionáži úplně nezkušení; kteří se při výslechu ihned podřekli a učinili přiznání. Konstatovali pak, že jsou členy universitní organizace, která sbírá vojenské a hospodářské informace a posílá je buď německému vyslanectví v Praze, nebo přímo na různé krycí adresy do Říše.

Na podkladě výpovědi těchto dvou studentů bylo zatčeno asi 50 německých vysokoškoláků. Jejich výslech byl proveden v několika málo hodinách velmi jednoduchým způsobem. Rozsazeni u velkých stolů v jednom prostorném sále v hlavním štábu, studenti seděli a vypisovali podrobnosti své zrádné činnosti v groteskní parodii universitní zkoušky. Jejich zločin a jeho důsledky jim velkou hlavu nedělaly. Zato měli starost, zda jejich jména budou uveřejněna v novinách, neboť jim záleželo na tom, aby se lidé v Říši dozvěděli, jak oni pro Führera pracují a obětují se.

Jiná velká skupina z německé university, včetně své organizátorky á kurýrky, sudetské Němky Anny Dienelové, byla zatčena v. roce 1935. Dienelová, asi třiadvacetiletá dívka z Chebu, měla. přezdívku, "chebská Mata Hari". Její rayonem byly pražské noční lokály, jejím úkolem zprostředkování styku mezi studenty a drážďanskou odbočkou Abwehru. Při zatčení byla podrobena osobní prohlídce a ukázalo se, že. měla zpravodajské dotazníky Abwehru - seznamy a popisy vyžadovaných zpravodajských informací - schované ve spodním prádle a mikrofiIm se jmény osob patřících do sítě srolovány v kapesníku.

Postupně se ovšem ukázalo, že všechny naše úspěchy v dopadení velkých i malých vyzvědačů, byt' byly sebevětší, nemohou zastavit německou vyzvědačskou lavinu, která se na nás valila a jejíž intensita věstila nesporně blízkost válečného konfliktu. V roce 1936 bylo našimi soudy souzeno a odsouzeno přes 2.500 usvědčených vyzvědačů. Tato číslice byla sice enormní, ale my jsme si byli vědomi, že i tak představuje pouze zlomek skutečnosti. S postupem let třicátých se totiž vyzvědačství stalo přímo národním sportem sudetských Němců. Ani kapacita vojenského zpravodajství, ani kapacita policie a četnictva, a tím méně kapacita československých soudů a nápravných institucí nebyly s to obsáhnout a vymýtit tuto činnost, která v posledním údobí před Mnichovem byla prováděna téměř zcela nepokrytě. Uvedu charakteristický příklad, kdy jsme zatkli jednoho sudetského Němce pro vyzvědačství. Obviněný se přiznal. Po přiznáni logická otázka při výslechu je, kdo mimo pachatele o zločinné činnosti věděl. Na tuto otázku agent odpověděl, že to věděla celá vesnice, včetně starosty, Podle zákona na ochranu republiky každá osoba, která o podobné, činnosti věděla a nehlásila ji příslušným úřadům, se dopouštěla zločinu, stihatelného přísnými tresty. Bylo nabíledni, že v tomto případě, jako v mnoha jiných, nebylo prostě možné pozatýkat, všechny provinilce.

Uvnitř Československa se teď začaly množit nepokoje. Činnost Henleinovy strany, zrozené v roce 1933 za Henleinova zapřísahání, že bude loajální vůči československé republice, blížila svému vyvrcholení. Hitlerovy rozkazy Henleinovi jsou nyní známy ze zabavených dokumentů. Krátce po okupaci Rakouska si Hitler povolal k sobě Henleina a načrtl mu plán, podle kterého má postupovat. Postup se zakládal na dvou principech. Za prvé klást stále větší požadavky při jednání s československou vládou, ale nikdy nebýt spokojen. Zadruhé provádět zahraniční propagandu mimo Československo, hlavně ve Francii a Velké Britanii, ve které měl Henlein vystupovat jako bojovník za národní sebeurčení sudetský Němců a poukazovat na to, že československý stát se rozpadá a nestojí za to, aby byl zachován. Toto poslední tvrzení mělo posíleno a učiněno věrohodným tím, že Říše vyvine koordinovaný a zvýšený tlak na Polsko a Maďarsko, aby formulovaly své požadavky vůči Československu.

Moravec, F., "Špión, jemuž nevěřili"


Dějiny se opakují... Proč Washington a Londýn prahnou po nové studené válce

0
0
16. 5. 2021  StrategicCulture, překlad Zvědavec

Americká globální moc je v přímém rozporu s demokratickými potřebami multipolární planety.
Spojené státy a jejich „podřízený partner“ Británie tento týden vyjádřily svou touhu po nové studené válce s Ruskem a Čínou - i když kradmo a přestrojenou do čestného a ctnostného jazyka.


Americký ministr zahraničí Antony Blinken hovořil se svým britským protějškem Dominicem Raabem před summitem G7 za účasti ministrů zahraničí, který se bude konat tento týden v Londýně. Oba diplomaté vyzvali národy a partnery G7, aby se spojili dohromady ještě těsněji a mohli tak čelit Číně a Rusku. Za tímto účelem byli na summit pozváni delegáti z Austrálie, Indie, Jižní Koreje a Jižní Afriky.

Měli bychom si uvědomit, jak je tato výzva provokativní a bezdůvodná, ne-li přímo trestná. Z globální bezpečnosti se stává dětská hračka na hraní pro západní politiku.

Příští měsíc se má americký prezident Joe Biden zúčastnit summitu G7 v Londýně a summitu aliance NATO, vedené Spojenými státy, v Bruselu. Lze očekávat, že se bude Biden nadále snažit roztrubovat mesiášské poselství ohledně konfrontace.

Je politováníhodné, že se Američané a Britové snaží vytvořit rozdělený svět, ve kterém budou údajně „prosazovat řád, založený na pravidlech“ a „demokracii“. To je téma, které Washington prosazuje od doby, kdy se prezident Biden před čtyřmi měsíci ujal úřadu. Tvrdí nám, že svět čelí historické konkurenci mezi „demokracií a autokracií“, v níž jsou západní národy považovány za „kladné“ oproti „negativní“ národům, jako jsou Čína a Rusko.

To je hloupé a šílené. Není to nic jiného, než hrubé vnímání a zavádění absurdních koncepčních omezení do inteligentního pohledu na svět a udržování rozumných mezinárodních vztahů. Celkovým výsledkem bude polarizování národů do uměle vytvořených táborů věrnosti a oddanosti, z nichž bude mít nakonec prospěch Washington, podporovaný stále loajálním britským kumpánem. Jde o snahu vytvořit novou studenou válku „my a oni“.

Pro tuto současnou šarádu existuje precedens. V březnu 1946, necelý rok po historickém vítězství proti nacistickému Německu, kdy se na vítězství nejvíce podílel Sovětský svaz - o čemž svědčí vzpomínkové akce v Rusku, konané tento víkend - si západní mocnosti záměrně znepřátelily a odcizily se svému bývalému spojenci v době druhé světové války.

Winston Churchill, britský vůdce v době války, přednesl svůj slavný (přesněji řečeno „neslavný“) projev o „železné oponě“ ve Spojených státech před prezidentem Harry Trumanem, který vyjádřil souhlas, a členy Kongresu. Tento projev znamenal začátek studené války proti Sovětskému svazu. Poté následovalo pět desetiletí závodů v jaderném zbrojení a vzájemném strašení před vzájemným zničením. Kvůli čemu? Aby Spojené státy mohly za pomoci Británie a spojenců z aliance NATO vybudovat svět, kterému bude dominovat hegemonie Washingtonu.

Třicet let poté, co měla studená válka v roce 1991 skončit po rozpadu Sovětského svazu, jsme svědky stejné horlivosti Západu v opětovném vytváření nepřátelských rozporů a nepřátelství vůči Moskvě a Pekingu. Avšak USA a jejich britská nicka nemohou příliš dobře veřejně přiznat, že sledují tento cíl, jinak by byly obviněny z agrese a útočnosti. Z toho důvodu musí svůj plán zahalit řečmi o „demokracii“ a „autokracii“. Aby dosáhly svého, je nutné démonizovat Rusko a Čínu. Západní mainstreamová média jsou až příliš ochotná šířit hanlivé zprávy a příběhy, přestože tato znevažující a pohrdavá vykreslení neobstojí před podrobným zkoumáním. Jejich verze zahrnují nepodložená obvinění z ruské agrese proti Ukrajině nebo údajné pronásledování ujgurské populace v Číně.

Existuje mnoho důvodů, proč je západní agenda zcela nepřijatelná. V prvé řadě je falešná a plná pokrytectví. Pořádek založený na pravidlech a demokracii? Tohle že prosazují USA a Británie, dva nejničemnější státy, které vedly zločinecké války, během nichž byly zabity miliony lidí? Dejte nám s tím pokoj!

Kromě toho takováto kontroverzní mentalita bezohledným způsobem zvyšuje mezinárodní napětí a podněcuje militarismus. Není neobvyklé slyšet americké a britské vojenské lídry, jak zvažují možnost horké války s Ruskem nebo Čínou. Takovéto trestuhodné šílenství pramení z geopolitické volby ve Washingtonu a Londýně podněcovat nepřátelské vztahy s Moskvou a Pekingem.

Je třeba mít na paměti, že Rusko a Čína opakovaně vyzývají západní mocnosti, aby upustily od mentality studené války a zahájily dialog o spolupráci. Jinými slovy, válkychtivost je vše, co přichází z Washingtonu a od jeho britského buldoka.

Skutečnou výzvou pro svět není „demokracie versus autokracie“, ale unipolární dominance, o kterou se snaží Washington, versus vize o multipolárním světě, založeném na spolupráci a symbióze, kterou důsledně prosazují Moskva a Peking.

Fakt, že Washington nemůže vystát vynoření se multipolárního světa, hovoří o podlé a nekalé povaze amerického kapitalismu a jeho naléhavé potřebě pro imperialismus a militarismus. Americká globální moc je v přímém rozporu s demokratickými potřebami multipolární planety.

Prezident Joe Biden a jeho vyslanci tvrdí, že nechtějí eskalaci napětí s Ruskem nebo Čínou. Washington tvrdí, že nechce válku. Je možné, že na individuální úrovni Biden a jeho pobočníci mají odpor k takovéto katastrofě. Avšak jejich politický systém je všemožně propojen s válkou. Šílenství, týkající se znepřátelení si Ruska a Číny a rozdělení světa na spojence a nepřátele, je zatěžkávací zkouška jejich podvodné rétoriky.

Děvče z ČT Witowská se předvádí ve střetu zájmů svého přítele Koláře

0
0
-ps- 

16. 5. 2021  ČT Interview, PrvniZpravy

„Nezaslepení pedagogové žurnalistiky a politologie si při sledování současných publicistických a zpravodajských relací ČT musí mnout ruce. Kde jinde by svým posluchačům mohli ukázat na desítky otřesných, špatně, hloupě a závisle vedených rozhovorů a pořadů," míní student politologie.


(Na snímku Vojtěch Filip v rozhovoru s redaktorkou ČT Světlanou Witowskou)

Už tušíte, že se jedná o studenta, který si nepřeje být jmenovaný, aby jej profesoři politologie nepovažovali za kolegu a spolužáci za idiota. Má k tomu vážný důvod zvláště v této zvláštní době.


Proč je redaktorka Witowská z České televize podle vás ve střetu zájmů svého přítele Koláře?

„Že redaktorka Witowská je víc než v přátelském vztahu s bývalým velvyslancem v Rusku a v USA a se současným poradcem předsedy Senátu s Kolářem není žádným tajemstvím, neboť se s tím televizní redaktorka sama pochlubila i v seriozních médiích. Kolář senior je politik TOP09, jeho syn je spolustraník a ještě starosta Prahy 6, který, jak sám řekl, nechal v roce 2020 odstranit sochu maršála Koněva, protože neměl roušku. Nu a o Witowské se ví, že má stejné smýšlení jako Kolářové. Proto nemůže dělat rozhovory s politiky z jakýchkoliv stran. Nakonec nedávné rozhovory například s ministrem Hamáčkem a zejména s předsedou KSČM Filipem ukázaly, že hájí zájmy Kolářů a jim podobným a to by zejména v médiu veřejné služby nemělo být."

To je silné osočení? Jaké k tomu máte oprávnění?

„Cítím se být k osočování, jak vy říkáte, oprávněný především jako koncesionář České televize. Že se nemýlím, zjistí každý, pokud není zaslepený, když se podívá na rozhovor Filip - Witowská a bude vnímat bez sympatií a nesympatií ke KSČM chování redaktorky ČT. Stačí si jen všimnout, jak uklidila Filipovo tvrzení, že vztahy s Ruskem se zhoršily třeba po odstranění pomníku maršála Koněva. A kdopak jej odstranil? Přeci Kolář junior. Další z mnoha podrazů Witowské je její počínání, když nutila Filipa, aby se vyjádřil k současnému ohýbání Ústavy ze strany Hradu. To pak nenechalo děvče z ČT Filipa ani dokončit první větu, když se rozhovořil o ohýbání Ústavy ze strany Václava Havla. Neustálé dobírání zpovídaného Filipa, proč tento poslanec nedůvěřuje BIS, Witowskou ve svém předvádění přivedlo k úsměvnému argumentu,. Ona měla totiž rozhovor s poslankyní Černochovou a ta BIS věří. Tak by se dalo pokračovat. Nemusíte být zrovna voličem KSČM nebo ČSSD, ale pokud nejste zaslepení, tak musíte přeci cítit, že Witowská jako fanoušek jedné z opozičních stran nemá před vyhlášenými volbami v politické publicistice a zpravodajství, co pohledávat."

Vždyť je to její profese? Bylo by to správné, zakazovat ji její práci?

"Ano, profesí Witowské je novinařina, ale ona je ještě fanatická propagandistka. A navíc, i když nebude na obrazovce, tak může i některé pořady silně ovlivnit. Nedávno byl asi náhodou Kolář senior v Událostech a komentářích. Bylo zajímavé, že ostatní pozvaní hosté, podle moderátora, odmítli účast při diskusi s ním. Kolář si pak několik minut povídal, co chtěl o vládě, o Hamáčkových cestách a o prezidentových velezradách a nikdo mu přitom vůbec neskákal do řeči. Snad nevěříte tomu, že by tato vlídnost byla náhodná?"




Kdo a proč šíří rusofobní hysterii?

0
0

 

Ivo Šebestík

16. 5. 2021 !Argument

Historik a publicista Ivo Šebestík se v širším historickém kontextu zamyslel nad tím, kdo a proč dnes šíří hysterii ve spojení s kulturně konstruovaným strachem z Ruska. Komentář napsal pro nezávislý česko slovenský web !Argument, kde byl zveřejněn 10. května 2021.  S laskavým svolením autora přinášíme celý text jeho komentáře čtenářům Nové republiky a děkujeme redakci !Argumentu za pochopení. 

Média hlavního proudu včetně médií veřejné služby věnovala letos výročí osvobození Československa ještě méně pozornosti, než tomu bylo v předchozích letech. Jednou z příčin nezájmu je angažmá těchto médií při sledování ničím nedoložené ruské stopy ve vrbětickém případu. Toto ale není jediný důvod. Snaha nepřipomínat výročí osvobození a konce druhé světové války je dlouhodobá a souvisí s velkou obtíží, jak se při této vzpomínce vyhnout zásadnímu významu Rudé armády.

V českých zemích, ale ani na Slovensku, neexistují dlouhodobé historické předpoklady pro vznik rusofobie. Na rozdíl například od Polska, kde rusofobie vyrůstá z několika staletí vzájemných bojů mezi Poláky a Rusy o Ukrajinu, Bělorusko i Litvu a ze skutečně vyhroceného nepřátelství, které probíhalo také po celá dvě desetiletí mezi oběma světovými válkami.

Vztah mezi Čechy a Slováky na jedné straně a Rusy na straně druhé byl minimálně od časů národního probuzení naopak většinově příznivý. Bez přehánění se dalo mluvit o slovanské vzájemnosti, která měla být ochranou před germanizací [1]. Proběhly slovanské sjezdy v Moskvě i v Praze, čeští muzikanti působili velice aktivně v Petrohradu (Dusík, Nápravník) a ruští cestovali do Prahy (Anton Rubinštejn, Čajkovskij, Balakirjev). Národní buditelé hledali oporu proti germanizaci u této jediné slovanské velmoci. Havlíček-Borovský považoval za naprosto normální, že každý vzdělaný Čech má znát všechny slovanské jazyky, ruštinu především. Ostatně Šafařík považoval slovanské jazyky za dialekty jediné slovanštiny. Myšlenka slovanské vzájemnosti byla skutečně velice silná a jejím posledním velkým vyznavačem byl patrně Karel Kramář.

Za první světové války mnozí Češi odmítali bojovat na haličské frontě proti svým slovanským bratrům. No a československo-ruský vztah později doznal významného posílení právě v čase osvobození země od německé okupace, které bez přehánění představovalo záchranu národa před germanizací, zotročením a vyvražděním. Jedinou skvrnou na vzájemných vztazích mezi těmito národy se stalo obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a následná přítomnost sovětské armády na československém území. Přítomnost pro většinu obyvatelstva neviditelná, neboť vojáci SSSR měli v podstatě zcela zamezen jakýkoliv kontakt s civilním obyvatelstvem, a také důstojníci se pohybovali ve velmi omezeném prostoru poblíž svých posádek. Jakási sovětská obdoba obrázku, jaký nabídl Jiří Mencl ve filmu Obsluhoval jsem anglického krále, kdy se luxusní pražská restaurace zaplnila uniformami wehrmachtu a jednotek SS, nebyla v časech „ruské okupace“ možná, ani představitelná. [2]

Dvě okupace, které stojí proti sobě, ač jsou nesouměřitelné 

Obě dvě události dvacátého století, tedy německý protektorát spojený s germanizační a vyhlazovací politikou Německa vůči Čechům (a úplným vykradením obou zemí) a sovětská okupace, která byla ale ze širšího geopolitického pohledu především vyvážením přítomnosti amerických základen na území Západního Německa, stojí nyní proti sobě. Proti tradičnímu respektu Čechů i Slováků vůči vojákům všech států SSSR, kteří s nezměrným vypětím a obrovskými ztrátami zachránili velkou část Evropy před německým nacismem, stojí domácí rusofobní kruhy, které naopak toto osvobození vedou k zapomnění a zdůrazňují takzvanou „ruskou“ okupaci z roku 1968, která se v žádném ohledu nedá se soustavným německým terorem trvajícím šest let srovnat.

Rusofobní kruhy v ČR, o jejichž složení se zmíním později, v souvislosti s druhou světovou válkou vyhledávají všechny záminky k tomu, aby u Sovětského svazu odhalili velmocenské strategie, které snižují nebo popírají jakékoliv motivy, které u obyvatel bývalého Československa právem probouzely vděčnost vůči osvoboditelům a úctu k hrdinství vojáků i důstojníků Rudé armády. Přitom si počínají výběrově, přesně tak, jak pracuje propaganda, která sleduje konkrétní cíl, nikoliv pravdivý obraz. Přinejmenším směšují Stalina s důstojníky a obyčejnými vojáky Rudé armády, v níž bojovali občané všech národů SSSR. A komické je, že ve své rusofobii úplně ignorují fakt, že Stalin a Berija byli Gruzínci a Brežněv Ukrajinec, Dzeržinski dokonce původem Polák. Rusofoby pravda ovšem nezajímá. Sledují svůj cíl, své fobie, svoji službu cizím zájmům a svoji hloupost.

Evropa v předvečer války - jen velmi stručně

Nechci zde, v prostoru pouhého článku, věnovat pozornost detailnímu popisu příčin a průběhu druhé světové války. To je příliš rozsáhlé téma na jeden článek. Zmíním pouze několik podstatných věcí, které unikají pozornosti.

Pro sledování historie je velice důležité mít před očima mapu. Obviňování Moskvy z různých taktických kroků před válkou, v jejím průběhu a na jejím konci, má totiž za cíl odvedení pozornosti od chování jiných států Evropy i USA, z nichž většina se stala spojenci ČR po listopadu 1989, a které v souladu se svými aktuálními zájmy hospodářskými a mocenskými vstupují právě v těchto letech do tvrdé konfrontace s Ruskem, které za prezidentství Vladimíra Putina odmítlo podrobit se vůli západního kapitálu a USA, případně Velké Británie, která vůči Rusku sleduje svoji politiku obkličování starou cca tři sta let. Pohlížet na studenou válku jako na konfrontaci mezi svobodou a totalitou je v podstatě přijetím úplně marginální optiky. Šlo o moc, nadvládu, peníze a zisky pro nemnohé. Vše ostatní byly jen záminky určené pro širokou veřejnost, aby taktiku velmocí přijímala za svou.

Současná politika rusofobních kruhů v ČR se nese snahou odebrat hustou černou barvu z přibližně desítky zemí Evropy a předválečných USA a začernit touto špínou mastných sazí Sovětský svaz. Rusofobové naprosto ignorují skutečnost, že před válkou, během ní a po jejím skončení všechny pozdější vítězné mocnosti sledovaly především a jedině své vlastní bezpečnostní nebo mocenské a strategické zájmy. Pokud si vezmeme za cíl odhalit tyto cíle u kterékoliv z velmocí, jedno zda u USA, Velké Británie, Francie nebo u SSSR či Polska, získáme přesně takový obrázek, jaký si přejeme mít. V kritickém hledáčku rusofobů a jejich médií se už 32 let nachází Rusko. Paradoxní je, že ve srovnání se všemi zmíněnými státy má toto bolševické a jistě totalitní Rusko (Sovětský svaz) nejméně másla na hlavě. Podívejme se na to blíže.

Rozložíme-li si před sebou na stole mapu předválečné Evropy, vidíme, že fašismus nebo nacismus pronikl do spousty zemí a všude se ujal dominantní pozice. Třicátá léta se odvíjela jednak v hospodářské krizi, ale také ve velké časové blízkosti k poválečnému uspořádání Evropy z roku 1919, které vzalo Německu, Rakousku, Uhrám, Turecku, Itálii, ale i Rusku velká území (Rusku už v důsledku brestlitevského míru) nebo pořádný kus mezinárodního vlivu. Těžké hospodářské podmínky proklestily cestu k moci Mussolinimu i Hitlerovi. Ale imperiální vzpomínky se začaly probouzet také v Maďarsku a Polsku, jež velice želelo ztrát na Ukrajině, na Litvě, v Bělorusku. Pandořiny skříňky se pomalu otvíraly po celé Evropě. Snad jedině Československo dlelo v jistém mylném pocitu bezpečí, v domnění, že je chráněno coby člen Malé dohody svými svazky s Rumunskem a Jugoslávií, ale hlavně sázelo na velkou Francii, jež prošla zákopy 1. světové války jako vítěz. Ovšem řádně vyčerpaný a zakrvácený.

Sovětský svaz se stačil zkonsolidovat po bolševické revoluci. Ustál zahraniční intervence, vojenské, diplomatické i jiné včetně války s Polskem. Úspěchy budovatelských pětiletek posunuly agrární a v podstatě ještě polofeudální zemi na úroveň rychle se rozvíjející industriální země. Sovětský svaz měl ale už za sebou také stalinské čistky, či jejich první fázi. Stalin v ohromném rozsahu stěhoval obyvatelstvo z jedné části impéria do druhé, aniž se lidí ptal na názor, Ukrajinu stihl katastrofální hladomor. Sovětský svaz byl zemí ohromných rozporů. Fantastické úspěchy v industrializaci, ve školství a ve vědě, stály proti nezměrnému utrpení lidí v některých částech země. Teorie vývozu revoluce po vzoru francouzských Jakobínů nebyla na pořadu dne. Moskva chtěla na mezinárodní scéně klid, který jí ale nebyl přán. Schylovalo se k nové válce, která měla být, z pohledu západních demokracií, definitivní ranou ruskému bolševismu. Západ si pěstoval Hitlera asi tak jako si Seneca pěstoval Nerona. Seneca rovněž netušil, že tahle výchova tyrana nakonec povede i jeho k sebevraždě.

Státy s máslem na hlavě

V komunikačním prostoru se i v předchozím, „socialistickém“, režimu velká část Evropy zbavovala viny za podíl na Hitlerově běsnění, neboť některé státy pozdější „socialistické soustavy“ měly také fašistickou minulost. Předválečné Československo bylo skutečně v postatě ostrůvkem demokracie uprostřed k totalitě směřující Evropy. Rakousko připojené v roce 1938 k nacistickému Německu se stalo v postatě druhou zemí nacismu. Po válce si Rakousko získalo neutralitu (není členem NATO) a Evropa milostivě zapomněla na to, že Hitler byl vlastně Rakušan [3] a že nacisté řádili ve Vídni dost podobně jako předtím v Mnichově. Rozkrádaly se sbírky obrazů rakouských malířů Klimtovy doby i školy a kradly se i vzácné malby židovských tvůrců. Vynikající skladatel Richard Strauss, jenž složil nádhernou Alpskou symfonii, ale byl pod pantoflem své ženy, byl rakouskými nacisty nucen ke kolaboraci, tedy ke skladbám pro třetí říši. Dělal vše proto, aby je skládat nemusel, ale vina na něm stejně ulpěla.

Bývalé imperiální Uhersko zavětřilo šanci na obnovení své pozice v Evropě prostřednictvím úzkých vazem na nacistické Německo. Španělsko a Portugalsko měly fašistické režimy, které v době války ale udržovaly jistou neutralitu. Ve španělské válce Západ podporoval finančně i zbraněmi generála Franca. Odevšad, i z Československa, proudili do Španělska interbrigadisté. Sovětský svaz podporoval tu stranu, za kterou v roce 1936 položil básník Lorca život.

Fašismus se jako první prosadil už počátkem dvacátých let minulého století v Itálii. Fašizující moc pronikla do Bulharska a po atentátu na jugoslávského krále Alexandra I. Karadordeviće, ke kterému došlo v roce 1934, také Jugoslávie sklouzla ke spojenectví s fašistickými a nacistickými silami v Evropě. Král Alexandr I. upřednostňoval profrancouzskou orientaci a byl velkým přítelem tehdejšího Československa. Chorvatští Ustašovci, pozdější patneři německých nacistů, se ho pokusili zabít už během jeho návštěvy Záhřebu o rok dříve. Atentát nakonec s podporou německých tajných služeb (opravdu pozor na tajné služby!) zorganizoval později, ve válce nechvalně známý Ante Pavelić. Ustašovské zločiny v Jugoslávii se vyznačovaly nepředstavitelnou krutostí až bestialitou. Skutečnost, že Tito, sám původem Chorvat, dokázal na dlouhou dobu konsolidovat Jugoslávii ve funkční federaci, ve které vzpomínky na válečné krutosti ustupovaly do pozadí, působí téměř jako zázrak. Na začátku devadesátých let bylo ale vše zlé náhle zpět. Německo si přálo rozpad Jugoslávie, zbraně z bývalé NDR proudily do Chorvatska a západní média spustila extrémně vyhrocenou nenávistnou kampaň proti Srbům. Jugoslávie se rozpadla v krvi, ale to ještě neměl být konec. Poslední dějství Jugoslávie sehrálo bombardování Srbska letadly NATO v roce 1999. Na této kampani se už podílela i Česká republika svým souhlasem a členstvím v NATO. Čistý štít, který si Češi drželi od vzniku prvního samostatného státu v roce 1918, obdržel tak první dávku špíny. Dnes už je tento (kdysi čistý) štít jedna veliká skvrna.

Nenápadné, ale rozhodně ne nevinné Polsko 

Velice málo známá a v současné Evropě v podstatě utajená je ale také tehdejší bezprostřední předválečná role Polska. Polsko, které tvořilo v minulosti součást Polsko-litevské unie (1569 až 1795), spojením se starou Litvou získalo rozsáhlá území v Bělorusku a na Ukrajině. Rozkládala se v podstatě od Baltu až po Černé moře. Tato území se stala konfliktním místem ve sporech s Moskvou a vlastně založila problém, který s dějinami nezmizel, naopak má svoji aktuální podobu i v současném nelítostném trhání Ukrajiny (dílem pravoslavné, dílem katolické, částečně prozápadní, částečně proruské) a ve snahách Západu (především USA, Velká Británie a Polska) dosadit v Minsku prostřednictvím další oranžové revoluce, alias nějakého takového Majdanu, loutkovou prozápadně orientovanou vládu, stejně jako je tomu v Kyjevě.

Nic nemůže být lepšího, než když stojí v čele státu postava bez vlastní politické zkušenosti, bez osobní strategie, vlastních plánů a představ. Stačí herec, který se naučí svoji roli ze scénáře a potom opakuje repliky na správném místě, ve správném pořadí. Takovou hlavu státu mají také na Slovensku a české protinárodní síly dělají vše pro to, aby někdo takový vystřídal na Hradě Miloše Zemana.

Polsko v 18. století utrpělo ono pověstné trojí dělení, což znamenalo konec jeho velmocenským nadějím. Šlechtický stát s obrovským počtem statkářů, s voleným králem, začal příliš přeceňovat svoje síly a podceňovat vnitřní rozpory. A tak Polsko klesalo stále níž a níž. Proslýchá se, že právě Poláci přesvědčili Napoleona I., aby Francie spáchala sebevraždu tažením do Ruska. Snad mu polská šlechta dokonce i poslala do lože jednu krásnou mladou hraběnku, Marii Walevskou. Ale tento příběh je možná více romantický než politický.

Polský zájem o obnovu svých velmocenských pozic na východě ale zůstal živý a v současné době prožívá novou renesanci pod štítem USA. Tedy Poláci si myslí, že je Američané proti Rusku podporují s ohledem na polské zájmy. Omyl. Poláci se v dějinách mýlí rádi. V souvislosti s příčinami druhé světové války je nutné připomenout, že v roce 1920 Polsko anektovalo část Litvy včetně hlavního města Vilniusu. Na tuto okolnost si Poláci nevzpomínají rádi. Přejí si mít pověst mučedníků, nikoliv agresorů. Litvě byl po první světové válce v Pařížských dohodách přiznán status samostatného státu, stejně jako Polsku, Československu, Jugoslávii, Rumunsku. Polsko ale chtělo „svá bývalá území“, což konkrétně na Litvě vedlo k anexím části litevského území (Litva se se záborem oblasti kolem Vilniusu nikdy nesmířila a vždy Vilnius označovala za své hlavní město). Konflikt vedl k přerušení polsko-litevských oficiálních vztahů. Dokonce neexistovalo ani železniční spojení. Poláci začali s Litevci mluvit až v roce 1938. Mezi Poláky a Litevci se v té době ale probouzela vzájemná nenávist, která se projevovala útlakem menšin na obou stranách. V roce 1939 Sověti Litvu obsadili a oblast Vilniusu předali zpátky Litvě, nicméně zakrátko na to celou Litvu připojili k SSSR. V roce 1941, během německého útoku proti SSSR, Litvu ovšem zabralo Německo.

Ale to bychom se už dostali příliš daleko od našeho tématu. Vraťme se k předválečnému Polsku. V něm se prosadila proněmecká a v podstatě fašizující politika polského ministra zahraničí Józefa Becka. Polsko uzavřelo už v lednu 1934 s Německem pakt o neútočení. Stalo se tak o pět let dříve, než SSSR – poté, kdy se mu nepodařilo získat Velkou Británii a Francii pro společný postup vůči Hitlerovi – podepsal v Moskvě onen nyní často připomínaný pak Molotov-Ribbentrop. Podobné smlouvy s Německem měla ale řada dalších zemí.

Beckova strategie byla prostá. Polsko se spoléhalo na smlouvu s Německem a počítalo s tím, že se německá agresívní politika zaměří výhradně proti Sovětskému svazu, což Polsku umožní, se souhlasem Berlína, zmocnit se bývalých území Polsko-litevské unie na východě. Německý Drang nach Osten byl program, se kterým západní demokracie, ani Polsko, neměly příliš problém. Za onen „nach Osten“ se všeobecně považovalo Rusko i s Ukrajinou a Běloruskem. Poláci, tedy Beck a jeho lidé, ovšem soudili, že se s Hitlerem dohodnou na rozdělení dobytých východních území. Ostatně, agresívní směřování polské zahraniční politiky se projevilo záborem českého Těšínska a některých oblastí na Slovensku, ke kterému došlo ihned po německém záboru československého pohraničí.

Politika Polska vůči Československu nebyla v žádném směru přátelská. Poláci sledující své zájmy na východě podporovali dokonce i oddělení Slovenska od českých zemí, ke kterému došlo de iure den před německým vpádem do zbytkového Československa v březnu 1939. V nastalé situaci, kdy do Polska odcházeli Češi, kteří zde chtěli budovat legie pro válku s Německem, se Polsko zdráhalo učinit oficiálně cokoliv, co by mohlo ohrozit jeho vztahy s Německem. Část Poláků si v té době už začínala uvědomovat, že teď budou patrně na řadě oni. Rakousko bylo včleněno do „říše“, Československo už neexistovalo a české země se vtělily do Německa formou protektorátu také. Ostatně, v Mnichově Velká Británie i Francie plně podpořily Hitlerův názor na to, že Češi odjakživa patřili do „říše“. Tudíž napadení českých zemí ani nikdo nepovažoval za začátek války v Evropě. Stejně jako anšlus Rakouska. Němci si jen vzali, co bylo jejich.

Zároveň Polsko odmítalo dát oněm pokusům o vznik „československých legií“ v Polsku onen punc česko-slovenský. Československo nemělo být obnoveno. Navíc oficiální polská politika se vymezovala proti Edvardu Benešovi, čímž se jednak chtěla zavděčit Německu, ale zároveň se nesla v duchu obvinění Beneše z jeho údajné prosovětské orientace. Beneš byl na tom tak trochu jako Miloš Zeman dnes. Že by podoba čistě náhodná nebo se dějiny zase maličko opakují?

Polsko dnes hraje roli ublížené země týrané Ruskem. Tento obraz Poláci šíří, kamkoliv se pohnou. Je ale v mnoha ohledech falešný. Ke každé akci Ruska proti Polsku můžeme postavit akci Polska proti Rusku. Dva kohouti na úrodných polích Ukrajiny? Polsko vedlo silnou protiruskou politiku. Velice se angažovalo v především britském plánu na zničení bolševického Ruska a pozdějšího SSSR. Britové sázeli na to, že se Rusko po bolševické revoluci nachází na pokraji vyčerpání. V letech 1919 až 1921 došlo k polsko-ruské válce. V jejím průběhu se Rusové dostali až téměř k Varšavě. Nicméně „zázrakem na Visle“, kde ruský velitel Tuchačevskij nezvládl strategii bitvy, a následnou porážkou Rusů na řece Němen, se karta obrátila a došlo k uzavření míru, během kterého se Polsku dostalo splnění významné části územních požadavků a Ukrajině byla umožněna „samostatnost“, ovšem pod dohledem Polska s Velkou Británií za zády. Ukrajina o tuto loutkovou samostatnost ale záhy přišla přičleněním k SSSR.

Na prahu druhé světové války tedy Polsko kalkulovalo, že s německou pomocí nebo alespoň tolerancí se mu podaří obnovit bývalou říši na východě. Věřilo, stejně jako Velká Británie, která právě touto sázkou nese velký díl odpovědnosti za vznik druhé světové války, že se Hitler se Stalinem vyčerpají vzájemnou válkou. Britové takto očekávali, že budou opět, jako v minulosti, rozhodovat o osudech Evropy. Britská politika vůči Evropě vždy stála na heslu „divide et impera“. Britové (Angličani) dbali na to, aby žádná evropská monarchie nezískala takovou pozici, s jejíž pomocí by mohla hatit britské plány. Byli to Angličani, kteří v napoleonských válkách zorganizovali koalici evropských monarchií, která Napoleona porazila u Lipska a potom i u Waterloo. Angličanům je v zásadě jedno, koho svými taktikami, strategiemi, kličkami i podvody zničí. Momentálně mají v hledáčku Moskvu a na seznamu vhodných obvinění „novičok“. Bolševický Sovětský svaz vyrostl příliš nad rámec, jaký byl pro Londýn snesitelný, a Putinovo Rusko má také velké ambice. Považte, nechce se nechat kolonizovat a vykrást do dna! Stará britská strategie obkličování Ruska tedy musí znovu vstoupit do hry.

Patrně opravdu bezvýchodná pozice prezidenta Beneše 

Slib Moskvy Benešovi, že Sovětský svaz přijde bojujícímu Československu na pomoc, i když Francie a Velká Británie zůstanou sedět doma, byl poněkud vágní. Jednak proto, že proti Benešově možnému rozhodnutí bránit se německé agresi stálo několik faktorů, které nemohl československý prezident ignorovat, ale také proto, že Polsko i Rumunsko nesouhlasily s případným postupem Rudé armády přes jejich území včetně přeletu letadel. Ony faktory, které zabránily Benešovi rozhodnout se pro boj s Hitlerem, byly všechny velice vážné. Tak především pomoc bolševické Moskvy by potvrzovala západní propagandu, která z Beneše dělala spojence SSSR. Dále československá buržoazie a bankéři dali prezidentu republiky jasně najevo, že dohoda s Hitlerem je jim milejší než pomoc Stalina. Tedy, že mu na válku s Německem nedají peníze. A konečně zde byly nedostavěné obranné pevnosti, s jejichž dobudováním se trestuhodně otálelo, a taky, jak to už v českých zemích bývá, se zřejmě rozkradla (ztratila?) část peněz na ně určených. Nejistá byla situace na Slovensku, klerikální kruhy hledaly cestu k vyhlášení samostatnosti Slovenska, k čemuž jim mohla dopomoci dohoda s nacistickým Německem. Nakonec tedy od Československa odpadalo i Slovensko. Republika s nedobudovaným opevněním, obklíčená ze tří stran nacistickými nebo profašistickými státy (včetně Polska a Maďarska), která měla velice nestabilní pozici i na Slovensku, taková země měla jen velice malou naději na úspěšnou obranu.

Československo mělo být sice chráněno smlouvou o vzájemné pomoci s Francií. Ale ta pomoc byla podmíněna účastí Velké Británie. Jenomže v krizových chvílích hraje každý stát jen na sebe a smlouvy přestávají mít cenu i toho papíru, na kterém byly napsány. Zvláštní, že současné české politické reprezentace po takových historických zkušenostech věří právě těm, kteří už důvěru zklamali.

Kdyby Beneš využil nabídky SSSR, ostatně nereálné, Velká Británie i Francie by dostaly argument, který potřebovaly k tomu, aby se od Československa odvrátily. Odvrátily se stejně, ale za cenu zostuzení. To si ovšem uvědomovala jen malá část politiků. Většina vnímala opuštění Československa jako „rozumný postup“. Když se po obsazení českých zemí i Polska formulovala zahraniční vláda, neměl Beneš situaci vůbec usnadněnou nějakým pocitem špatného svědomí Velké Británie, ani Francie. Nikdo se příliš nehrnul opuštěným a obětovaným Čechům pomáhat. Ostatně Francie padla krátce po Polsku jako další z Hitlerových obětí. A propos, Češi, kteří přišli vytvořit v Polsku nové legie, jako jediní cizinci skutečně zasáhli do bojů Poláků proti Hitlerovi. Ty boje ale trvaly velice krátce.

Sobecké sledování vlastních zájmů

Před válkou tedy každá země postupovala sobecky, sledujíc vlastní zájmy. Sovětský svaz pochopitelně nebyl výjimkou. Bohužel, pouze jeho zájmy se dnes u nás sledují kriticky. Co činili jiní, to vše je odpuštěno. Jsou to přece naši spojenci, že? Jisté je, že se SSSR snažil získat pro spojenectví proti Hitlerovi západní demokracie a že neuspěl. Především Velká Británie kalkulovala s tím, že obě totality, nacistická a bolševická, se zničí navzájem. Spojené státy vesele obchodovaly s Hitlerem. A nebyly v tom ani zdaleka samy. Sledovat cesty peněz i zboží před touto válkou to je možná ještě větší dobrodružství, než vypátrat cesty zbraní z muničního skladu ve Vrběticích.

Své zájmy sledovala protihitlerovská koalice také v průběhu války. Američané a Britové otevřeli druhou frontu v Evropě až po mnohonásobné urgenci Stalina, doslova za pět minut dvanáct. Hlavní německé síly už byly rozdrceny na východní frontě. Sověti osvobodili celé svoje území a přenesli boje do Evropy. Teprve tehdy se Spojenci vylodili v Normandii. Churchill kalkuloval s tím, že čím větší ztráty bude mít Sovětský svaz, tím slabší budou jeho poválečná situace i vyjednávající pozice. Proto Spojenci do Normandie nespěchali. Stalin věděl už dlouho před koncem války, že jeho spojenectví se Západem skončí okamžitě s podpisem německé kapitulace. Jestliže Stalin nějakou dobu důvěřoval Hitlerovi, pak svým západním spojencům nevěřil ani vteřinu. A nejenom, že skončí křehké a účelové spojenectví, ale že se Spojenci obrátí proti SSSR. Zejména Churchill neměl Sověty v lásce, třebaže byl schopen oceňovat hrdinství Rudé armády. Proto se Moskva musela pokusit vybudovat si na západě ochranné pásmo satelitů. Na prvním místě se jednalo o bezpečnostní opatření, teprve až ve druhém plánu o šíření komunismu bolševického typu. To ale mělo počkat do doby, než se SSSR vzpamatuje z ohromných materiálních škod a vysokých ztrát na životech.

Není vůbec přehnané tvrzení, že každá rodina v Sovětském svazu někoho ztratila ve válce. Pro památku těchto obětí je Velká vlastenecká válka i v současném Rusku považována za svatou válku a jako taková představuje nedotknutelnou vzpomínku. S hlupáky, kteří poškozují památníky Rudé armády nebo oslavují fašisty, se tehdy opravdu nepočítalo. Někdo takový byl naprosto nepředstavitelný i v předlistopadovém Československu. Bývalý režim vtloukal lidem do hlav leccos, ale alespoň elementární úctu vůči osvoboditelům sdílelo veškeré obyvatelstvo naprosto dobrovolně. [4]

Ve válce postupně odpadaly všechny bývalé fašistické a nacistické státy. Byly osvobozovány Rudou armádou nebo Spojenci a jejich fašistické a nacistické vlády se hroutily jako domečky z karet. Všichni bývalí spojenci Hitlera chtěli na tuto kapitolu dějin co nejrychleji zapomenout. Jugoslávii osvobodili Titovi partyzáni, chorvatští Ustašovci byli poraženi. Část emigrovala do USA, část se později usadila v Německu i jinde po světě. Myšlenky na samostatné Chorvatsko mající nadstandardní vztahy s Německem ale zůstaly. Objevily se znovu v čase, kdy Chorvatsko spolu se Slovinskem vyhlásily nezávislost na Jugoslávii. Není vůbec žádným překvapením, že prvním státem, který tyto samostatné republiky uznal – čímž předznamenal i konec Jugoslávie – bylo Německo. Následovaly Rakousko, Vatikán a další. Zajímavé je, že Katalánsko nechce uznat nikdo. Jaký je v tom rozdíl? Soudím, že státy se rozpadají nejsnáze, existuje-li k tomu jejich rozpadu cizí objednávka. Cizí zájem. Chybí-li cizí zájem, pak je ponechána vládám možnost udělat si doma pořádek. A to třeba i velice tvrdým způsobem. Když cizí zájem existuje, pak média hlavního proudu prohlásí vzbouřence za národně osvobozenecké hnutí a vysloví jim podporu. Veřejné mínění se ocitne na straně secesionistů a proti státu, jenž je uznán za utlačovatele. No, a když se opravdu „daří“, pak zasáhne NATO a ujme se bombardování „s humanitárním cílem“. To se sice nijak neliší od obyčejného barbarského bombardování, ale o tom se už nemluví.

Dějiny nikdy neodcházejí do minulosti

Pokud někoho překvapuje, že na straně proti Rusku a prozápadně vystupující Ukrajiny se angažují následovníci ukrajinských fašistů, tedy Banderovců, pak je to jen proto, že nezasazuje současné události do jejich historického rámce. Dějiny nikdy neodcházejí do minulosti, ale jsou vždy připraveny vystoupit z temnot, jakmile se naskytne nová politická objednávka. Proto tolik démonů tak často uniká z pandořiných skříněk.

Všechny velmoci se tedy už v průběhu druhé světové války velice pečlivě staraly o zabezpečení svých zájmů. Spojené státy zavětřily příležitost ke světovládě a jedině z toho důvodu opustily svoji izolaci a vstoupily do války. Velká Británie ztratila pozici světové velmoci, a tak se přisála i se svými tradičními animozitami (například vůči Rusku) k USA. A v této pozici zůstává dodnes.

Francie se za Charlese de Gaulla pokusila obnovit ztracené mocenské i koloniální impérium a chtěla vystupovat samostatně. Byla velice motivována obrovskou ostudou z válečné porážky i vichistické kolaborace. Obě rány zasáhly Francouze podobně jako mnichovský syndrom Čechy. Jenomže, Francouzi dokážou své dějinné maléry házet docela snadno za hlavu. Naproti tomu Češi si nechají vsugerovat pocit viny za poválečné vyhnání či odsun Němců natolik, že Německu ani nepřipomínají válečné reparace za šest let vykrádání Čech a Moravy, za mrtvé, ponížené, zraněné.

Posléze Francie přijala francouzsko-německé smíření v podobě Společenství uhlí a oceli, jež bylo předchůdkyní EU. Zatím ovšem propukla studená válka mezi západním kapitálem a SSSR, respektive už byla v plném proudu. Svět se stal bipolárním. Spojené státy se pustily do série válek (Korea, Vietnam) a Sovětský svaz se snažil o rovnováhu sil. Spojené státy po válce získaly německé jaderné fyziky, takže vyrobily atomovou bombu dříve než Sověti. Německá věda oslavila svůj triumf ve Washingtonu. V Hirošimě a Nagasaki vyslala Amerika především varování světu, že kdo se bude vzpírat její vůli, ten může skončit v atomovém hřibu. Tak jako ve středovku byli veřejně mučeni odsouzenci tím nejbrutálnějším a nejohavnějším způsobem, při kterém i sami soudci omdlévali, což ale nebylo primárně určeno snahou týrat odsouzence, ale odstrašujícím divadlem pro přítomné, tak úplně stejně nabídl Washington příšernou podívanou světu, aby jej vystrašil svou mocí. Od této chvíle chtěly být Spojené státy vládci celé planety. Byl tady ale ještě Sovětský svaz, ona jediná velmoc, se kterou nikdy nechtěl Západ příliš počítat. Byla to podřadná velmoc, východní a asijská, byla to velmoc slovanská, zatímco do rodiny patří jenom velmoci anglosaské nebo velmoci, jejichž rodokmen začíná ve Franské říši u Karla Velikého. Prostě jenom dědicové západořímského impéria, zatímco Rusko se posadilo na trůn byzantský. Quel malheur!

Moskva varování pochopila a vyvinula vlastní atomovou zbraň. V USA popravili manžele Rosenbergovi. Stalo se tak v politickém procesu tři roky po popravě doktorky Horákové také v politickém procesu v tehdejším Československu. V USA a v západní Evropě měli strach ze šíření komunistického modelu jako alternativy vůči kapitalismu. V USA vzplál hon na čarodějnice (mccarthismus 1946 až 1956), souboj mezi západním kapitálem a hrozbou komunistické alternativy, který se ovšem propojil se starými mocenskými a geografickými konflikty, zuřil na všech frontách „studené války“, která na různých místech planety nabývala horkých forem. Korea, Vietnam a jiné. Hon na čarodějnice probíhal na Západě i na Východě. Ve Francii a v Itálii komunistické hnutí nebezpečně posílilo. Mnozí intelektuálové nabývali hrozivě levicových forem. Ve Francii, v Itálii i ve Španělsku se točily filmy velice kritizující kapitalismus, americký způsob myšlení, života, práce. K tématům filmařů patřila korupce na vysokých místech i v policii. Západní kapitál se bál.

Obsazení Československa z vůle Moskvy v roce 1968 bylo jen jedním z mnoha bojišť této studené války. Tato válka v současné době nabyla nových forem. Spojené státy po přibližně dvou desetiletích dominance, kdy po pádu SSSR, si užívaly možností absolutní celoplanetární zvůle, se v posledních letech musí smiřovat s obnovením multipolarity. Jednou z mocností, které účinně brání USA v jejím planetárním vládnutí, je také Putinovo Rusko. Proto se USA a Velká Británie za pomocí tradičních nepřátel Ruska, především Polska a Pobaltí, snaží zničit vzpomínku na tu část dějin druhé světové války, ve které mají západní mocnosti tuny másla na hlavě a kde naopak vychází role Sovětského svazu jako přinejmenším logická a dokonce i hrdinná.

Na Západě se už dávno netočí filmy se sociální tematikou, filmy, které pranýřují vysokou politiku, korupci, které by si braly za téma obrovskou síť elektronického špehování a pokusy o oslabení svobod, práv a demokracie. Umění ve filmu i v literatuře jakoby odvrátilo tvář od reality. A poprvé v dějinách nestojí proti ziskům, bezohlednosti, sobectví a kariéře, které byly v každé společnosti a vždy, žádný morální a mravní kánon, který by toto pranýřoval. Nikdo už nevybízí ke statečnosti, cti, vlastenectví, šetrnosti, k míru. Poprvé v dějinách má sobectví cestu úplně volnou a žádný kazatel nehrozí sobci a kariéristovi ukazovákem.

Kdo v České republice tvoří rusofobní kruhy? A s jakým cílem? 

Ocitáme se ale nyní před otázkou, kterou jsem už naznačil v úvodu. Kdo v České republice tuto rusofobní strategii USA a Velké Británie podporuje a proč tak činí. Role jsou zde ale rozděleny poměrně jasně. Na jedné straně stojí rusofobní kruhy a jejich média, na straně druhé jsou oběti jejich manipulace. Poměrně snadno definovanou část rusofobní skupiny tvoří kolaboranti. Ti prostě spolupracují s tím, od koho čekají odměnu. A je docela jedno, v čem ta odměna spočívá. U této skupiny je její motivace velmi prostá. Vedle kolaborantů, kteří se z neznámých důvodů snaží pomoci západnímu kapitálu v jeho snahách dostat se na krk ruským energetickým zdrojům, ovládnout ruskou ekonomiku, zmocnit se bohatství země, vědeckého potenciálu, pracovní síly, trhů a odbytišť, jsou ale lidé, kteří mají vůči Rusku odpor z pouhých ideologických důvodů. Někteří považují Rusko stále za bolševickou zemi, kterou nenávidí jaksi dědičně. Další Rusko nenávidí, protože v něm tuší opak Západu. A jelikož oni Západ (zejména USA) adorují, pak o to více Rusko nesnášejí. Je zde přítomen onen starý předsudek Západu vůči „asijskému Rusku“ a vůči Slovanům obecně.

Lidé, kteří se nějakým způsobem identifikují se Západem nebo se cítí být potomky rakouské šlechty či prvorepublikové buržoazie, zdědili pocit, že Rusko rozhodně nemělo ve druhé světové válce vyhrát. Stará teze československých průmyslníků a bankéřů, podle které Hitler alespoň nebral majetky, zůstává tak nějak přítomná v jejich krvi i dnes. Dá se říci, že by se tito lidé docela sžili s německým protektorátem.

Velkou skupinu rusofobů pak tvoří prostě aktivisté, kteří se narodili a byli vychováváni po celý život v duchu prozápadním, což si automaticky spojili s antagonismem vůči Rusku. Tito lidé nikdy nepoznali na vlastní kůži život v takzvaném socialistickém Československu, ve kterém se nomenklaturní kádry KSČ snažily zavděčit Moskvě přibližně stejným způsobem, jakým se oni snaží vysloužit si pochvalu Washingtonu, případně některé jiné západní metropole. Znají socialismus a Sovětský svaz z vyprávění a byli vychováni televizí, novinami a internetem, a to skoro výlučně jen těmi médii, která razí kriticky prozápadní a rusofobní ideologii. Takže vlastně je to velká smůla. Řečeno biblicky, „nevědí, co činí“.

Je zvláštní, kolik lidí nedokáže přemýšlet bez antagonismů. Protiklad Východ – Západ je v posledních letech všudypřítomný. Pokud snad některý politik nebo novinář zcela výjimečně nezastává vyhroceně protiruské a protičínské postoje, je ihned označován za proruského, který chce táhnout Čechy zpátky na Východ. Ti, kteří je zatáhli „zpět“ do německého ekonomického a zájmového prostoru, nikomu nevadí. Málokdo neuvažuje v dimenzích Vchod versus Západ. Málokoho napadá, že by Češi mohli být konečně sami za sebe.

Frontální útok těchto rusofobních kruhů na dějiny druhé světové války souvisí se stejně aktivním bojem proti českému vlastenectví.  Cílem útoku na české dějiny (vedenému nejčastěji formou zapomínání a nepřipomínání) je odstranění hrdosti na samostatnost a na vynikající činy národa. Jen národ bez dějin a bez národní hrdosti se může rozplynout beze zbytku ve větším celku. Třeba v „evropanství“, jaké ale neexistuje. Není-li evropanství, může se odnárodněný člověk cítit být příslušníkem jakési indiferentní moderní masy, jaká se obejde bez kultury a vlastně úplně beze všeho, nač si potrpěly starší generace napříč staletími. Člověk bez národa, bez kultury, bez vlastenectví, bez dějin, bez přemýšlení, a hlavně bez osobní hrdosti a statečnosti, je vlastně sotva víc než součástka systému. Je snadno vyměnitelný, odstranitelný, hodný zapomnění.

A nyní se dostáváme k početně nejrozsáhlejší vrstvě, která vnímá Rusko negativně, mnohem negativněji než země, které českému národu skutečně uškodily nebo alespoň nepomohly v dobách nejtěžších. Tuto vrstvu, do které je rusofobie zasévána uměle a soustavně po dobu 32 let, tvoří lidé, kteří důvěřují zpravodajství a publicistice médií hlavního proudu, zejména médií veřejné služby. Většinou se zároveň nezajímají o dějiny, geografii a o politiku a nehledají alternativní zdroje informací, které jsou většinou podstatně objektivnější než výše zmíněná média.

Současná mediokracie spojená s nejhlubším úpadkem politiky a oligarchií znehodnocenou demokracii usiluje v podstatě o něco velmi podobného, co ovládalo myšlení většinou nevzdělaného obyvatelstva středověku. Tehdejší člověk věděl o světě “za humny“ jen to, co mu o něm sdělil kněz, kazatel, farář, mnich. Lidé, kteří sami nepátrají po dějinách a nesnaží se porozumět politice, jsou vystaveni manipulaci médií, která o nic jiného než o manipulaci s lidmi neusilují. Kdo se pohybuje mezi lidmi v nejrůznějších sociálních, profesních, vzdělanostních a jiných vrstvách, ten s hrůzou zjišťuje, u jak velkého množství lidí je jejich politický názor pouze a jedině odrazem názoru, který emitují a pořád dokola opakují média, jakým on důvěřuje.

Velice markantní toto bylo a zůstává v průběhu covidové pandemie. Vliv médií, které lidé sledují, má v podstatě absolutní vliv na to, zda se lidé chtějí očkovat nebo ne, zda dodržovali a dodržují opatření vlády, co si o nich myslí a co očekávají od budoucnosti. Středověk by byl s člověkem 21. století navýsost spokojen! Nemá vůbec smysl ptát se mnoha lidí na to, co soudí o vrbětické kauze. V ČT a na Seznamuči v Respektuříkají, že výbuch způsobili ruští agenti. A basta! Nikdy nikdo nikomu nepředložil ani jediný důkaz, jenomže tato média tvrdí, že to udělali Rusové. A říkají to i politici, kteří zastávají vysoké funkce. Hlasu jiných není dopřáno sluchu. Hlavně to říkají tito lidé pořád a média jim k tomu poskytují obrovský prostor. A když člověk neustále slyší, že to udělali Rusové, tak sám přestane žádat důkazy a věří, že to opravdu udělali Rusové. Když mnich řekl, že z tohoto obrazu mučedníka včera vytékala krev, věřící tomu uvěřili. Dost možná nikoho nenapadlo žádat důkaz, aspoň kapku té krve. Středověká metoda indoktrinace k obrovské škodě lidstva proklouzla dírou v plotě do 21. století, a zdá se, že půjde s lidstvem až do jeho úplného konce. Lidé se z nějakého neznámého důvodu nechtějí dobrat pravdy.

Ubránit se indoktrinaci asi představuje obrovskou práci každého člověka na vlastním sebevzdělávání. Spolehnout se na média hlavního proudu, to je ta úplně nejhorší cesta k poznání. Jestli se má česká společnost obrodit, pak se musí vydat cestou sebevzdělávání, neboť téměř vše, co údajně poskytuje informace, bylo už zasaženo nákazou. Ve veřejném komunikačním prostoru navíc vládnou simplifikace. Všechno je buď černé, nebo bílé. Kdo chce uvažovat jinak, přesněji, ten se musí vlivu především médií veřejné služby, ale také zprávám na Seznamu nebo v Respektu opravdu důsledně vyvarovat.

 Poznámky:

[1] Palacký líčí celé české dějiny jako permanentní boj s Němci. Když Slované začali přicházet do střední a jižní Evropy, představovali vzhledem k početnosti svých kmenů a jejich lidnatosti smrtelnou hrozbu pro kmeny germánské a keltské, které byly na tomto území usazeny. Odtud pramenila urputná a bohužel i úspěšná snaha východofranských králů a pozdějších králů a císařů středověké římské říše Slovany obracet navzájem proti sobě a využívat jejich knížat získaných slibem různých privilegií pro svá tažení proti Slovanům v Pomořanech a v Polabí. Velkou pomocí pro ustavení středověké římské říše bylo křesťanství. Přijetí křtu jaksi povyšovalo pohanská knížata a činilo je součástí křesťanského univerza. Poněkud to připomíná moderní snahu národů bývalého sovětského impéria přijmout takzvané „západní hodnoty“. A to rovněž i za cenu ztráty suverenity. Slované po svém příchodu obsadili mnohá území v nynějším Německu. Enklávy v Sasku, Braniborsku i v Bavorsku. V obojí Lužici se usadily kmeny Lužických Srbů, jediné, jejichž zbytky přežívají v Německu ještě i dnes. Básník Kollár, když odešel do Jeny, ocitl se mezi Slovany. Jeho Slávy dcera nevznikla náhodou. J. S. Bach, který působil v Lipsku, nacházel v polovině 18. století v okolí města slovanské vesnice. Když v 9. století pronikli Maďaři do Panonie, výsledkem jejich usazení se ve střední Evropě nebyla jen zkáza nejednotné a vnitřními spoy sužované Velké Moravy, ale především vražení obřího klínu mezi západní Slovany a Slovany jižní. Maďaři takto de facto znemožnili případné úsilí o integraci Slovanů vedenou severojižním směrem. V samotné Panonii přitom žily slovanské kmeny integrované do Velké Moravy. Cesta ke Slovincům, Chorvatům a Srbům byla původně otevřená.  Národní buditelé se v podstatě snažili nalézt přetrženou niť a znovu ji navázat alespoň formou nejužších kulturních kontaktů. Tohle úsilí přetrvalo až do časů Masarykovy první republiky, kdy československé kontakty s jižními Slovany byly velice intenzívní. Dnes slovanská vzájemnost z mnoha důvodů ztratila svoji přitažlivost, nicméně především rusofobní a anti-vlastenecké kruhy se přesto snaží vymýtit i nejmenší vzpomínku na příbuznost a podobné zájmy slovanských národů. Plně přijímají za své despekt, kterým západní Evropa jako dědička Karla Velikého a krále Artuše vždy vnímala Slovany obecně. Tito odnárodnění anti-vlastenci se za Slovany samozřejmě už nepovažují.

[2] Byl jsem v té době na studiích v Olomouci, kde měli Sověti posádku. Vídal jsem tam pravidelně dva vojáky na stráži u vchodu do budovy štábu. Občas jsem potkal sovětského důstojníka, jak si šel nakoupit do „univjermagu“, malého obchůdku vedle štábu, a tu a tam projela městem kolona vozidel. Žádné špacírování důstojníků městem, žádné návštěvy v restauracích a kavárnách. Nikdy nikdo v kině, divadle či na koncertě. V podstatě byli téměř neviditelní. Řekl bych, že s americkou okupací Vietnamu v téže době se to asi nedalo srovnat. Primátor Prahy, starosta Prahy 6 a starosta Řeporyjí budou ale asi jiného názoru. Nejspíš proto, že v té době nebyli na světě, nanejvýš tak v mateřské škole.

[3] O Rakušanech se žertem povídá, že umí skvěle manipulovat s původem některých osob. Tak se Rakušanům podařilo přesvědčit svět, že Beethoven byl Rakušan (Vídeňák), ač se narodil v Bonnu. No, a že Hitler byl Němec, ač se narodil ještě na rakouském území, nedaleko Salzburgu. Vlastně takto byl krajan Mozartův. Jak se zdá, jedna země umí rodit báječné ovoce, stejně jako shnilé plody.

[4] Oblíbenou součástí rusofobní propagandy je připomínání excesů, ke kterým docházelo ze strany některých vojáků Rudé armády na osvobozených územích. Toto nikdo nezpochybňuje, ani neomlouvá. Na druhé straně se ale žádný z rusofobů nesnaží vložit tyto skutky, které ale rozhodně nebyly pravidlem, do kontextu situace vojáků, kteří mnohdy strávili tři nebo čtyři roky na frontě, zatímco jim do zákopů přicházely dopisy o vyvraždění celých vesnic Němci. A mezi zavražděnými byli jejich nejbližší. Nepředstavitelné krutosti války, špína, krysy, nedostatek jídla i výstroje, četná zranění, každodenní pohled na mrtvé kamarády, pro které byli tito vojáci často sami ochotni riskovat život, toto a mnoho jiného, co si dokáže představit jen někdo, kdo byl sám ve válce, tvořilo celé jeviště příběhu zvaného válka. Ne nadarmo Hemingway, který válku na vlastní kůži zažil, doporučoval zastřelit každého, kdo válku vyvolává. A hodně podobný názor měli i Barbuse, Remarque, Jünger, Arnold Zweig, Simonov, Grosman a další spisovatelé, kteří válku poznali z vlastní zkušenosti. Kritizovat od pasu, bez znalosti věci, bez ochoty jen si představit vše, co provázelo takovou válku, toto je nepříliš čestný přístup. Ostatně, se zdá, že si rusofobové opravdu nedokážou válku představit ani ve snu, jinak by nedělali tolik práce proto, aby došlo k další.

zdroj 

 

 

 

 

 

 

 

 

Rusofobie, nohsledi z Východu, známý skandalista Kroupa. Ivan David v rozhovoru pro Parlamentní listy odhaluje, co se kolem kauzy Vrbětic strhlo v Bruselu

0
0

Ivan David

16. 5. 2021 parlamentnilisty.cz

Před pár týdny v Česku vypukla kauza Vrbětice. Za pachatele byli označeni ruští agenti, nejdříve ti dva, co měli otrávit i Skripala, pak i někteří další. Kdo vyjádřil pochybnosti, upozornil na neexistenci přímých důkazů a podobně, byl nálepkován jako ruský agent či vlastizrádce. Jak jste sledoval toto dění?

Jsou lidé, kteří jsou ochotni vidět neviditelné, když se dozvědí, že tak je to správně. Tento nijak vzácný osobnostní rys je oporou každého režimu. Nemohou za to. Pokud jde o politiky s takovým přístupem, cítím k nim hluboké opovržení. Ve veřejném zájmu by měli vidět jen viditelné a podle toho konat.

K údajnému zavinění ruských špiónů žádné důkazy dodány nebyly. Tak nemůžeme zhodnotit, jsou-li věrohodné, nebo jde-li o plody zpravodajské fantazie. Jak moc je obtížné tvrdit, že důkazy jsou jasné, když nebyly předloženy? Ani v příslušném výboru nebyly žádné podány, ani prezident republiky takové nedostal. Každý ví, že od výbuchů uplynulo skoro sedm let, a o podezření na útok tajných služeb po celou dobu nikdo nemluvil. Hasiči byl vyfotografován požár zjevně s několika ohnisky. Tak se útočí na zbrojní sklad? Podle premiéra měl vybuchnout později… Jak dlouho měl trvat ten požár? Mělo to prý vybuchnout po cestě… Nakládali by to hořící? Majitel dal na kritický den brigádníkům volno. Proč asi? Vlastizrada? A šířit nedoložené tvrzení je vlastenectví, nebo služba cizí moci?

Tajné služby běžně vyrábějí kauzy. I toto je nejspíš takový případ. Důkazní břemeno je na jejich straně. Že musejí chránit své zdroje? To jistě, zvláště jsou-li zdrojem samy. Co činily tajné služby, když zde cizí státní příslušník skladoval nedovolené zbraně a posílal je v rozporu se zákonem do válečných konfliktů? A co Rusko? Jaký by mělo motiv?

Jakou odezvu měly Vrbětice v Evropském parlamentu?

Případ byl úsilím některých českých europoslanců vtělen do společného návrhu usnesení „o Rusku: případ Alexeje Navalného, posilování vojenské přítomnosti na ukrajinských hranicích a ruské útoky v České republice“. Mezi navrhovateli byli členové Evropské lidové strany Tomáš Zdechovský a Michaela Šojdrová (KDU-ČSL), Luděk Niedermayer (TOP 09) a Stanislav Polčák (STAN), za frakci Renew Dita Charanzová (ANO) a za evropské konzervativce ECR Veronika Vrecionová a Jan Zahradil (ODS).

V rozpravě vystoupili bojovně také Alexandr Vondra (ODS) a pirát Mikuláš Peksa. Ti všichni nepotřebují žádné důkazy. Na youtube jsem dal krátká videa s jejich vystoupeními. Také na mém FB vzbudila zasloužený zájem a téměř výhradně negativní reakce. Vondra se stará hlavně o zakázku na Dukovany (že by Westinghouse?). Nejvíce aktivity projevovali poslanci ze zemí, odkud pocházely divize SS. Zdá se, že někteří čeští poslanci se snaží tuto zásluhu dodatečně dohnat.

Politici by měli být poctiví a nezávisle myslet; tyto předpoklady uvedení poslanci nesplňují. Ubohost, trapnost…

Nedopadne to tak, že Česko bude mít s Ruskem na dlouho velice pošramocené vztahy, zatímco některé jiné země – třeba Německo – s ním budou mít čilé obchodní vztahy?

Zcela určitě. Polsko, Rumunsko nebo pobaltské země nemají v tomto ohledu co ztratit. Bylo třeba Českou republiku vmezeřit mezi tradičně rusofobní země, abychom byli odkázáni výhradně na Západ, který nás vydatně dojí, obchodní příležitosti v Rusku si však ponechá.

Kdo má vlastně největší zájem na tom, vyhrotit vztahy s Ruskem? Není to snaha postavit Evropu proti Rusku?

Samozřejmě že je. Evropa z toho nic pozitivního nemá, jen ztrátu obchodních příležitostí a zvýšené náklady na zbrojení. Takto se ale chovají nohsledi z východu. Západní Evropa je mnohem rezervovanější, mimo Spojeného království.

Pokračováním Vrbětic je kauza Hamáček. Ministr vnitra a předseda ČSSD chtěl v Moskvě údajně vyjednat milion vakcín Sputnik V a summit USA–Rusko v Praze výměnou za mlčení kolem případu Vrbětic. Tuto zprávu minulý týden zveřejnil na Seznam Zprávy novinář Janek Kroupa. Věříte, že by se ministr vnitra takového jednání chtěl dopustit?

Je to jen dezinformační web Seznam Zprávy a osvědčený skandalista a konspirátor Kroupa, nebo i jsou nějaké reálné důkazy? Já o nich nevím. Jan Hamáček má sice páteř jak tureckou šavli, ale není debil.

Je pro vás Janek Kroupa důvěryhodným novinářem?

Mojí důvěry není hoden. A vy ho pokládáte za kolegu?

Může jít o útok na objednávku? Pokud ano, čí?

Nejspíš o objednávku BIS z podnětu zahraničních tajných služeb a nějakých cizích státních nebo nadstátních činitelů. Důkazy nemám, jen podezření, ale na rozdíl od nich – nic bez důkazů netvrdím, jen odhaduji.

O činnosti europoslanců nemá většina veřejnosti moc přehled. Kteří z těch českých jsou nejvzdálenější vašemu politickému postoji?

Z mého pohledu jsou skoro všichni extrémisté. „Extrémus“ je latinsky nejvzdálenější. Oni jsou mně velmi vzdálení, s výjimkou generála Blaška, který hlasuje velmi podobně jako já. Kateřina Konečná, od té doby, kdy sděluji domácí veřejnosti, kdo jak hlasoval, přestala neúčelně intrikovat a hlasuje například v otázkách migrace podobně jako my s Blaškem, a to často proti celé své frakci „Levice“. Neumím odhadnout, kdy ji za to vyloučí. Z mého pohledu nejvíce škodí KDU-ČSL, TOP 09, STAN a Piráti. Trochu méně škodí ANO a ODS.

Někteří poslanci jsou velmi kvalifikovaní, to je třeba uznat, ale z mého pohledu většinou nepracují v zájmu české veřejnosti.

EU je totiž v reálném světě nereformovatelná a vyvíjí se pro českou populaci velmi nepříznivě. Poškozuje i jiné národy, je to jednoznačně projekt globalistické hyperburžoazie, namířený proti národům, státům a demokracii. Toto hodnocení se může jevit jako nesmyslné, ale jen proto, že o EU nemá český občan šanci něco se dozvědět než „samá pozitiva a sociální jistoty“.

To je na samostatný rozhovor. Například o Zeleném údělu, podpoře imigrace, o „úspěších“ v boji proti covidu-19 atd.

Vývoj je rychlý a děsivý. Protektorát zvaný Evropská unie nás chrání před samostatným vývojem a uplatněním vůle obyvatelstva. Životním zájmem každé šelmy je ochrana kořisti před zcizením. Nahoře je zlovolná horečná aktivita a dole neinformovaný klid žáby v ohřívající se vodě. Zkouším s tím něco dělat.

Jak vidíte působení europoslanců pirátských? Ptám se i proto, že Piráti jsou podle průzkumů preferencí v Česku nyní nejsilnější stranou a favoritem podzimních (pokud nebudou dříve) parlamentních voleb....

Já se Pirátům věnuji s velkou péčí, popularizuji je a snažím se, aby nic podstatného z jejich činnosti neuniklo pozornosti české veřejnosti. Všiml jsem si zajímavého jevu. Pirátští europoslanci Kolaja, Peksa a Gregorová dávají na svoje FB stránky své projevy ve formě videí i textů, ale odezva na ně je slabá, kolem dvaceti komentářů, a skoro všechny negativní. Když dám tytéž jejich komentáře na svůj FB já, bývá komentářů 500–1000, a také velmi negativní vůči nim. Teprve po mojí popularizaci zájem na jejich FB stoupá. Nutně si tedy kladu otázku, kdo je tedy vlastně volí? A jestliže se o nich traduje, že jsou velmi zdatní na sociálních sítích, tak jak se jim to projevuje?

celý rozhovor naleznete ZDE

 

 

 

Budeme se bránit

0
0
Ivan David
16. 5. 2021
V úterý jsem šel na schůzi poslaneckého klubu SPD, šel jsem pozdě. Před vchodem na mě čekala skupina osob s kamerami a mikrofony, co prý soudím o boji proti terorismu, že Ivan Kratochvíl je ve vazbě, protože jezdil na Donbas a je obviněn z terorismu a oni mají fotografie, na kterých jsem s ním. Řekl jsem, že mě to nezajímá a spěchám. Když jsem se za dvě hodiny vracel stále tam stáli, a jestli jim odpovím. Neodpovím, nebudu se s nimi bavit, stejně všechno překroutí.


Dnes jsem si na to vzpomněl. Hledal jsem na internetu fotografie na nichž jsem s Ivanem Kratochvílem (a proč ne?) a našel jsem jen video z roku 2018. Zde jsou vystoupení moje a Ivana Kratochvíla.

"Dezinformátor" Ivan David: https://www.youtube.com/watch?v=jMwfnLn6_Co&t=1054s
"Terorista" Ivan Kratochvíl: https://www.youtube.com/watch?v=n5GkwxduoPo