Quantcast
Channel: Nová republika
Mark channel Not-Safe-For-Work? cancel confirm NSFW Votes: (0 votes)
Are you the publisher? Claim or contact us about this channel.
0
Previous Article Next Article

Tuhle otázku sis, minitře Petříčku, nepoložil?

0
0
Lubomír Man

19. 10. 2020
Ta otázka zní Cui bono? a v širším pojetí znamená asi tolik: Ptej se, komu ten či onen čin přináší prospěch a podle toho ten čin posuzuj. A podle stejné zásady posuzuj i to, kdo ten čin spáchal. Takový byl rozum starověku který ovšem v Evropské unii, jejímž jsme členem, dodneška zpráchnivěl až tak, že zní asi takto: Ptej se, komu ten či onen čin přináší prospěch a podle toho ten čin posuzuj. A to tak, že toho, komu ten čin přinesl prospěch, z podezření vyjmi, a toho, kdo jím utrpěl újmu, z činu obviň. To je ten člověk, země, vláda či stát, který ten čin spáchal.

Je to, jako bychom se přes propasti staletí octli v blázinci, a ono to, bohužel, není jen jako, ale ona je to skutečnost. Jak vyplývá z této nedělní úřední zprávy o setkání ministrů zahraničí EU:

„Včera, to je v neděli 11. října, se státy EU shodly na potrestání Ruska za otravu opozičního předáka Navalného. Ministři zahraničí EU tak jednomyslně podpořili návrh Německa a Francie, který počítá s potrestáním skupin lidí, odpovědných za použití látky novičok, kterým byl podle Organizace pro zákaz chemických zbraní Navalnyj v Rusku v srpnu otráven. O tyto sankce bude rozšířen seznam protiruských sankcí, počítající se zmrazením majetku v bankách unijních zemí či zákazem cest na území evropského bloku“.

Jednání o potrestání Ruska se zúčastnil i náš ministr zahraničí Petříček, který k dalšímu (kolikátému už asi) potrestání Ruska řekl:

„Výsledky vyšetřování otravy Navalného nejsou Česku ani EU lhostejné. Jsme připraveni přijmout sankce proti těm lidem v Rusku, kteří jsou s ní spojeni. Zatím jsme se na radě ministrů shodli na kokrétních jménech“.

Jistě, pane Petříčku, nepůjde o jména jen nějakých podržtašků, ale taková, která Rusko co nejbolestněji zasáhnou, jinak by tahle sankce neměla smysl. Ale to není to nejpodstatnější. To podstatné, na co se vás chci zeptat, je, zda jste opravdu tak málo vtipný, že máte za to, že ruská vláda je tak slabomyslná, že by i na vteřinu kdy uvažovala o spáchání jakéhokoli činu, který by jí poškodil a její nepřátele na Západě a v EU naopak posílil? A že by tudíž byla nikoliv vládou normálních lidí, ale vládou šílenců a sebevrahů. Vždyť vražda či jen pokus o zavraždění v Rusku bezvýznamného Navalného by ruské vládě žádný zisk nepřinesly, ale přinesly by jí jen obviňování odpor a sankce, kterých si v těchto dnech ostatně užívá i tak - bez příčiny.

A ještě na jednu věc se vás chci zeptat. Zda jste si nikdy nepoložil otázku, jaký politický kapitál naopak vytlouká Západ a EU ze svých nekonečných obviňování ruské vlády z jejich vražedných záměrů, pro které ovšem důkazy jako vždy chybí. A nikdy vás nenapadlo, že právě tady, v té násilné posedlosti Západu zobrazovat Rusko jako zemi zločinců a vrahů, ukazuje i ve věci Navalného Cui bono nekompromisně na Západ a EU, a v žádném případě ne na Rusko? Anebo vás to i napadlo, ale kariéra a živobytí vám nedovolily mluvit tak, jak vám svědomí napovídalo?

Remdesivir má malý či žádný účinek na nemoc z Covidu-19. Avšak fa. Gilead za něj hodlá získat 3,5 miliard dolarů.

0
0
Arlene Weintraub

19. 10. 2020
Na základě studie z května t.r. naznačující, že protivirový lék remdesivir firmy Gilead zkracuje léčbu hospitalizovaných pacientů onemocnělých Covidem-19 o 31 procent, získal tento lék úřední osvědčení amerického Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv (FDA). Avšak nová a mnohem širší studie došla k závěru velmi odlišnému.

Světová zdravotnická organizace (WHO), vydala předběžné výsledky výzkumu, zahrnujícímu 11 266 covidových pacientů ze 30 zemí, kteří byli remdesivirem léčeni. Ukázalo se, že lék „měl malý či žádný vliv jak na délku pobytu covidových pacientů v nemocnici, tak i na míru smrtnosti těchto pacientů, a stejně tak i na rozhodnutí poskytnout či neposkytnout jim ventilaci“.

Brzy poté, co VHO vydala tyto výsledky, reagovala na ně ve čtvrtek firma Gilead takto: „Máme obavy, že údaje z tohoto otevřeného zkušebního testu nebyly podrobeny přísnému přezkumu, nezbytnému k vedení konstruktivní vědecké diskuze, zvláště pak pokud jde o limity konstrukce, která byla pro tento test použita“.

Vybral a přeložil Lubomír Man

Turecko se pokouší vtáhnout do své hry země Turkestánu

0
0
Olga Sucharevská

19. 10. 2020 regnum
"Turecká republika .. musí vytvořit svazové sdružení s Ázerbájdžánem, Kazachstánem, Uzbekistánem, Kirgizií a Turkmenistánem dokonce za cenu ostré konfrontace s Ruskem".
Silné přiostření konfliktu v Náhorním Karabachu a jednoznačná podpora pozice Baku ze strany TÜRKSOY (Mezinárodní organizace turkické kultury) a Turkické rady dostaly státy Střední Asie, patřící do tak zvaného turkického světa, do složité situace.

V podstatě Turecko, vládnoucí v těchto sdruženích, na jedné straně, vyprovokovalo Ázerbájdžán k silovému urovnávání konfliktu, na druhé, ústy jím kontrolovaných mezinárodních organizací "se podepsalo" za Kazachstán, Uzbekistán a Kirgizii, které do nich patří. Potřebují státy regionu takový kolektivismus?

Nový osmanský řád

Po rozpadu SSSR Turecko poprvé v historii uvidělo šanci vzít pod kontrolu a zařadit do své oblasti vlivu bývalé sovětské republiky ve Střední Asii. Ještě na začátku 90tých exministerský předseda Turecka Sulejman Demirel konstatoval, že u jeho země se vyskytla unikátní perspektiva "určovat politickou budoucnost muslimských republik SNS".

Na MZV Turecka byla vytvořena Agentura pro turkickou spolupráci a rozvoj (TIKA), jejíž bývalý šéf ... prohlásil: "Turecká republika je dědičkou velké Osmanské říše, musí vybudovat svazového sdružení s Ázerbájdžánem, Kazachstánem, Uzbekistánem, Kirgizií a Turkmenistánem dokonce za cenu ostré konfrontace s Ruskem".

Zajímat se o názor samotných republik, které právě získaly samostatnost, zda chtějí budovat svazový stát s Tureckem, jež bude určovat jejich politickou budoucnost, se pozapomnělo. A také upřesnit, jaký vztah mají Kazachstán, Kirgizie, Uzbekistán a Turkmenistán k Osmanské říši, když tato území nikdy do ní nepatřila. Ba co víc, Orda a Osmanská říše byly konkurující si státy v nepřátelském postavení.

V 90tých letech zrozené ideje neoosmanismu se nejvíce rozvinuly po nástupu k moci Redžepa Taipa Erdoagana, který odepřel národům Střední Asie vlastní národní identitu a nazýval je "uzbeckými Turky", "kirgizskými Turky", "kazašskými Turky atd., nebo prostě "zahraničními Turky. Turecký lídr na zasedání Turkické rady v roce 2019 prohlásil: "Stali jsme se jedním národem, pěti státy. Doufám, že Turkmenistán se k nám také připojí, a tak se staneme jedním národem, šesti státy, zesílíme spolupráci v regionu".

Pro realizaci zahraničněpolitických cílů Ankary byla zřízena celá řada mezinárodních organizací. Kromě Turkické rady to je Mezinárodní organizace turkické kultury (TÜRKSOY), Agentura pro turkickou spolupráci a rozvoj (TIKA), Parlamentní shromáždění turkojazyčných zemí, Rada stařešinů, Celosvětové shromáždění turkických národů atd. Spolupráce v rámci těchto organizací probíhá dost úspěšně, jelikož národy Turecka a státy Střední Asie sbližuje pospolitost náboženství, příbuznost jazyků a příslušnost k jedné skupině turkických etnik. Neštěstí spočívá v tom, že Turecko si klade mnohem ambicióznější úkoly, než je spolupráce. Až po zřízení kvazistátu, který má paradoxním způsobem zahrnout Ázerbájdžán, všechny země Střední Asie a řadu regionů RF ..., ale v závorkách z nějakého důvodu zůstávají Turci v Afghánistánu, Ujguři, Karaimové atd .

To velmi připomíná rozsáhlý geopolitický projekt na zásadní změnu mapy světa, který přináší zemím Střední Asie nejen ztrátu nezávislosti, ale také celou řadu válek a konfliktů.

Zajímavá geopolitická geometrie

Státy Střední Asie, které Ankara vidí ve struktuře "Velkého Turanu", jsou mezi sebou a sousedními státy propojeny celou řadou smluvních povinností. Kazachstán, Uzbekistán, Kirgizie a Turkmenistán (přidružený člen) patří do SNS, všichni, kromě Turkmenistánu, jsou členy ŠOS. Astana a Biškek jsou členy EAES a OSKB, Taškent se stal pozorovatelem v Euroasijském svazu.

Nicméně v Turkické radě se k roku 2026-2028 plánuje utváření společného trhu zboží, investic, pracovní síly a služeb. Jak to koreluje s členstvím Kazachstánu a Kirgizie v EAES a statusem pozorovatele Uzbekistánu v této organizaci, je rétorická otázka. Přitom Turecko není ani pro jeden ze států Střední Asie prioritním ekonomickým partnerem...

Úloha "nové Osmanské říše" je v regionu dost skromná. Nejvýznamněji je Ankara představena v uzavřeném Turkmenistánu. Turkmenistán je jedním z největších odběratelů tureckých zbraní.

Podle údajů Stockholmského mezinárodní ústavu pro výzkum míru (SIPRI) ze všech dovážených zbraní do Turkmenistánu 36% se dodává z Turecka, 27% z Číny, 20% z Ruska. Turečtí dodavatelé realizovali v Turkmenistánu 1010 projektů v celkové hodnotě 47,7 miliardy dolarů. Maximálním byl pro dvoustranné obchodování rok 2014., kdy objem obchodování mezi oběma zeměmi tvořil 2,9 miliardy dolarů, ale podle výsledků roku 2019 to bylo pouze 944 miliónů dolarů. V tomto Turecko nicméně značně předhání Rusko a země SNS.

Velká pomoc je poskytována i Kirgizii. TIKA realizovala v zemi více než 30 projektů a 324 programů, věnovaných různým otázkám rozvoje tržní infrastruktury kirgizské ekonomiky. Kyrgyzstan je na druhém místě co se týče počtu společně s TIKA realizovaných projektů v celém euroasijském prostoru. Pokud jde o obranu, tak rozsah pomoci činil za celou dobu 20 miliónů dolarů.

Sféra obrany a bezpečnosti si zaslouží zvláštní pozornost. Dost velké objemy válečné a vojensko-technické spolupráce se zeměmi Střední Asie jsou zcela přirozené, ale Ankara se tímto neomezuje. Jak prohlásil turecký vojenský expert Kaan Sarıaydın, 29. října na summitu Rady spolupráce turkojazyčných států bude oznámeno vytvoření sjednocené armády turkických zemí.

Jak svého času vysvětlil velvyslanec Turecka v Ázerbájdžánu Ismail Alper Dzhoshgun, jde o armádu, která bude koordinována z jednotného centra. Je jasné, z jakého. Podle míry sjednocení ozbrojených sil má "armáda Turanu" překonat dokonce NATO. Podle slov diplomata "někdy ze strany vzniká dojem, že členské země NATO mají jednotnou armádu. Nicméně ve skutečnosti tomu tak není. V případě potřeby uskutečnit nějakou operaci v rámci NATO rada Severoatlantické aliance přijímá rozhodnutí o sjednocení ozbrojených sil členských zemí, nač je třeba čas. Pro provedení jakékoliv operace v rámci NATO se berou v úvahu možnosti všech členských zemí aliance".

Vytvoření takové armády přímo odporuje závazkům Kazachstánu a Kirgizie v rámci OSKB. Nejen to, přímo provokuje tyto země k vojenským akcím proti svým spojencům.

Ázerbájdžán vidí transformovanou v armádu Asociaci orgánů činných v trestním řízení vojenského statusu Euroasie jako nástroj řešení karabašského konfliktu. Ázerbájdžánský plukovník v záloze Šair Ramaldanov považuje "armádu" za potřebnou, neboť "náš severní soused, Rusko, již vytvořil svou podobnou organizaci. A, bohužel, Arménie je rovněž členem této organizace. V takové situaci je důležité, aby i Ázerbájdžán byl ve struktuře silné vojenské organizace". Pan plukovník si elegantně nevšiml, že do "nepřátelské" organizace patří dva členové Asociace, kteří nemají ani to nejmenšího přání bojovat v Náhorním Karabachu.

Je nutno rovněž chápat, že, parafrázuji Majakovského, "říkáme Turecko, ale máme na mysli NATO". Nehledě na komplikované vztahy Ankary se státy aliance, cvičení vojáků zemí Střední Asie v Turecku probíhá nejenom na dvoustranné úrovni, ale také v rámci programů spolupráce s NATO, a Turecko hradí i školení v USA a zemích Evropy. Hrozba úniku tajných údajů do oponujícího vojenského svazu nemůže Moskvu neznepokojovat.

Stojí za to si připomenout i konkurující si energetické projekty, které Turecko prosazuje ve Střední Asii spolu se svými západními spojenci. Je to, především, přechod energetických toků na ropovod Baku - Tbilisi - Džejchan a výstavba Transkaspického plynovodu.

Všechno by bylo dobře, ale průtoková kapacita daného ropovodu představuje kolem 50 milionů tun ropy ročně se zaplněním "na doraz", zatím co přes Rusko Kazachstán přečerpal v roce 2018 68,8 milionu tun ropy. Výstavba Transkaspického plynovodu však je pod otazníkem kvůli kategorickému odporu Íránu a krajně odměřené pozici Ruska.

Celkově "turanský" projekt pro region připomíná proslulého vojáka, s nímž celý pluk pochoduje v nesouladu. Spojené rozsáhlou smluvní a právní základnou euroasijské integrace, jdou země Střední Asie paralelním kurzem s Ruskem a Čínou, a také mezi sebou. Turecko však není spojeno s touto rozsáhlou aliancí žádnými závazky, kromě partnerství v dialogu se ŠOS. I když se Turecko pokouší protlačit svou trasu v rámci iniciativy "Jeden pás - jedna cesta" ve spolupráci se státy Střední Asie, ty se mnohem úspěšněji a těsněji účastní "jednoho pásu" bez Ankary.

Podvrh sebeurčení


Čeho se Turecku nedostává ve sféře ekonomiky a bezpečnosti, to se pokouší kompenzovat na úrovni formování vědomí obyvatelstva republik Střední Asie, když jim očkuje cizí tureckou identitu.

Celý region je široce podchycen sítí tureckých školních zřízení. V Kirgizii, například, na jednu ruskou školu připadá deset tureckých. Jak píše známý orientalista Alexander Kňazev, v roce 1997 zřízený pro koordinací práce úřadů pro vzdělání s tureckou stranou mezinárodní fond KATEV kontroluje 28 kazašsko-tureckých lyceí, univerzitu Sulejmana Demirelja, kolej Sulejmana Demirelja, Džambulskou ekonomickou kolej ve městě Taraz, základní školu Šachlan, mezinárodní školu NurOrda.

V Kirgizii bylo v letech 1992-2012 otevřeno 22 lyceí sítě Sebat, mezinárodní školy SilkRoad a Cambridge, a také soukromá universita Atatürk Ala-Too a Turecko-kirgizská univerzita Manas.

V Turkménii funguje 14 turkmensko-tureckých škol, turecká základní škola, vzdělávací středisko Baškent, Mezinárodní turkmensko-turecká univerzita.

V Taškentu působí turecká škola TASKENT TURK OKULU, bylo schváleno rozhodnutí o otevření turecké univerzity ekonomiky a technologií.

Turecký vzdělávací systém je představen dvěma základními směry: vzdělávacími zařízeními Fethullaha Gülena a tureckými státními vysokými školami. Po pokusu o státní převrat oficiální Ankara požadovala, aby partneři ve Střední Asii zavřely "teroristické"školy Gülena, což Kirgizie odmítla. Ve zbývajících zemích školy Nurdžular přešly na státní programy výuky, ale méně jich nezůstalo.

Bez ohledu na to, zda patří turecká školní zařízení Turecku nebo Gülenovi, značné místo ve výchovném procesu zaujímají ideje panturkismu, neoosmanismu a panislamismu. Prosazováním tureckého islámu se zabývá státní Úřad pro náboženské záležitosti Diyanet, jenž má školy v Kazachstánu a Kirgizii.

V Kirgizii na Ošské univerzitě na teologické fakultě studuje u tureckých vyučujících 50 imámů. Studenti ze Střední Asie díky Diyanetu navštěvují náboženská centra v Turecku. Aktivně Turecko buduje i mešity. S tureckým financováním se v Kazachstánu budují mešity v Nur-Sultanu, Semipalatinsku a Turkestánu, Diyanet postavil mešitu v Biškeku.

Absolventi tureckých škol a vysokých škol, a také proturečtí náboženští pracovníci se postupně začleňují do politického pole států Střední Asie, budují vědeckou a společenskou kariéru, rozvíjejí podnikání, ale mimoděk vzniká otázka o jejich loajalitě vůči zemím svého státního občanství.

Který stát považují za svůj, Turan nebo Kazachstán? Kde je jejich hlavní město, v Ankaře nebo v Biškeku? Jakou historii znají lépe, Ordy nebo Osmanského impéria, které nemá vztah k jejich předkům? Jak je známo, chceš zvítězit nad nepřítelem - nauč jeho děti.

Zajisté, Turecko nijak není nepřítelem zemí Střední Asie, stejně jako i Ruska. Ale hodnota a příbuznost "Velkého Turanu" je pro země regionu velmi pochybná, neboť je v rozporu s jejich zájmy na mezinárodní úrovni a formuje potenciál konfliktu.

Jak správně poznamenává profesor Vysoké školy státní politiky Nazarbajevovy univerzity Aziz Burchanov, "když nebudeme brát v úvahu kulturně-historické vztahy, je potenciál pro reálnou ekonomickou a politickou integraci turkických států dost omezený. Například, na pět turkickojazyčných zemí připadá méně než 5 procent z celkového objemu zahraničního obchodu Kazachstánu. Většina těchto zemí rozvíjí vztahy s jinými státy a integračními sdruženími, která mají pro ně větší prioritu. Proto nějaká velká očekávání od turkické integrace nelze předpokládat. Zástupci politických elit turkických států si zcela jasně uvědomují, že účast v turkickém projektu není (a v dohledné perspektivě se sotva bude moci stát) vážnou alternativou pro jiné integrační formáty, jichž se zúčastňují tyto země".

K čemu je Turan pro Ankaru, to je dokonce velmi jasné. Ale hodnota této vidiny pro země Střední Asie, které se Turecko pokouší vtáhnout do své ctižádostivé hry, je velmi pochybná jak z hlediska ekonomiky, tak i bezpečnosti. "Přátelstvím národů" se nezasytíš.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Nekorektní politologický slovník – Levice není Pravice

0
0
Josef Ludvík
19. 10. 2020
17. září mi web Nová republika uveřejnil povídání o tom, proč je liberalismus opakem neo-liberalismu. Druhá část série pojednává o tom, jaký je rozdíl mezi „levicí“ a „pravicí“. O zmatečném používání pojmů svědčí i Wikipedie, základní informační zdroj mládeže. V ní je například uvedeno, že DSSS je „krajně pravicová“ strana, která klade „důraz na sociální hledisko“? To k sobě tedy moc nepasuje. Jak se tedy v té bájné pravo-levosti zorientovat? Nápovědou může být exkurze do historie.

Označení se používá už od Velké francouzské revoluce, kdy sedávali na levé straně v tehdejším parlamentu (v Generálních stavech) přívrženci liberálů a radikálů prosazující svobodu, rovnost a bratrství a napravo zástupci reakce a monarchistických aristokratů.

Společnost se ale vyvíjela dál a od 40. let 19. století byli za levici považováni revolucionáři, anarchisté a marxističtí socialisté. Pravicí potom byli přívrženci šlechty, liberálů, lokálních podnikatelů a sil vládnoucích ve státě – prostě „lepší lidé“.

Od konce 19. století jsou za levici považováni socialisté, kteří se postupně rozštěpili na kompromisní sociální demokraty a na radikální komunisty. Pravice zůstala pravicí, ale vliv jejích elit se rozšířil z oblastí lokálních na úroveň státní a ovládla představitele moci zákonodárné, výkonné i soudní.

Po 2. světové válce byli za levici považováni především komunisté, protože anarchisté téměř vymizeli a sociální demokracie pokračuje ve svém kmitání kolem politického středu. Pravice se přizpůsobila ekonomické globalizaci a postupně se stále více neo-liberalizovala.

Od 90. let 20. století politické levicové postoje slábnou a za levici s reálným vlivem už je v našem prostředí považována jen sociální demokracie kolaborující s pravicí. A aby byl chaos dokonalý, tak globalistická neo-liberální pravice svou propagandou podporuje i zdánlivě levicovou multi-kulti ideologii a tzv. neo-marxismus.

Levice

Základním kritériem levicovosti je stavění se na stranu pracujících a sociálně slabých.

Cílem levicových řešení je zvýšení životní úrovně prostých občanů, což se dá provádět i na dluh. Skutečná levice však musí být rozpočtově odpovědná, a proto musí zamezit zadlužení a o nezbytné finance připravit bohaté a mocné elity.

Levicová řešení ekonomických, společenských a politických problémů mají většinou formu přerozdělování, zestátnění a třeba i zvyšování daní, které mají zajistit prostředky pro sociálně slabší. Vzhledem k tomu, že mocní udělají cokoli, aby své výsadní postavení uhájili, tak levicovou revoluční odpovědí na teror pravice bývá teror levice.

Levicová politika posiluje ve společnosti rovnostářství, což je možné jen při oslabení vlivu elit. Podle Thomase Pikettyho totiž jinak neustále bohatnou bohatí, chudne a zmenšuje se střední třída a rozšiřuje se počet chudých.

Teoretické základy levicovosti se během doby mění v závislosti na historickém vývoji. Začalo to liberalistickým bojem za svobodu podnikání, které omezovalo finanční moc šlechty. Pokračovalo to marxismem, leninismem, stalinismem, trockismem, maoismem, reálným socialismem a Rudými Khméry. V současnosti je za levici považován i tzv. neomarxismus, což však je kukačí vejce neoliberalismu.

Obecně se předpokládá, že podle hlásání levicových hesel a prosazování levicových témat se pozná levice. Tak jednoduché to však, bohužel, není. Často se levicově vyjadřují i politici stran pravicových, protože usilují o podporu a hlasy obyčejných lidí. To, že na své sliby po volbách zapomenou, je smutná pravda, ale s tím nic nenaděláme. Taková je reálná populistická politika pravice.

Levicové politické strany mívaly v názvu, že jsou socialistické, anarchisté, později i sociálně demokratické či komunistické. Dnes však některé strany, které jsou podle názvu levicové, provádějí politiku vyloženě pravicovou. Výjimečně se ale může stát i to, že strana, která podle názvu nemá s levicí nic společného, k levicové politice inklinuje – příkladem může být nejen program, ale i většina zákonodárných návrhů a hlasování poslanců SPD v parlamentě.

Levicovost je oprávněně kombinována i s jinými politickými idejemi – například s vlastenectvím, pacifismem, humanismem a ochranou lidských práv či životního prostředí. Jinak to ani nejde. Věrohodná levice nesmí ve svém státě zatracovat žádnou společenskou skupinu, národnost či víru. Vůči cizině nesmí být agresivní, avšak své občany musí vést k ochraně státu a k hrdosti na něj, protože ve světě probíhá mezi státy boj o přežití. Životní prostředí musí být chráněno pro občany, neboť jinak budou mít otrávené potraviny a vodu, přijdou o genofond, uškodí jim sucho, povodně, klima...

Extrémismus lze nalézt všude. Ten levicový se projevil například ve stalinistických procesech, totálním znárodňováním, nuceným združstevňováním, ničením kulturního dědictví, falšováním historie nebo v Kambodži.

Příčinou kolapsu levicových společností ve východní Evropě i jinde bylo souběžné působení vnějších a vnitřních faktorů. Mezi ty vnější patřily především studené i horké vojenské agrese, finanční, ekonomické i kulturní tlaky. Za vnitropolitické faktory považuji pomýlenou ideologii a lidský faktor (lidé často podléhají nutkání dělat i to, co považují za špatné – zvláště když věří, že se jim to vyplatí). K rozkladu států reálného socialismu napomohlo též to, že politický systém řízení společnosti paralyzoval síly ekonomické (které proto přestaly být schopné konkurence), síly duchovní (vědu, školství a kulturu) a deformoval právo.

Většina pokusů o vytvoření levicové komunity či státu skončila neúspěšně, či dokonce tragicky. Ale byly a jsou zde i úspěchy. Uvedu jen některé. V Izraeli desítky let skvěle fungovaly kibuce, což byly komunistické obce se společným majetkem. O SSSR se vykládají hororové příběhy, ale žádná jiná země (snad mimo současné Číny) nedokázala během 70 let pozvednout ekonomickou, sociální a kulturní úroveň ve své společnosti tak radikálně, a přitom ještě odolávat neustálým agresivním útokům mocností celého světa. Izolovaná a opovrhovaná Kuba svými zdravotníky léčí obyvatele Jižní Ameriky i Afriky a podle statistik je zdravotní péče Kubánců srovnatelná se zdravotní péčí Američanů v USA.

Současné evropské politické levici nevěří ani její členové, natož voliči. Bezcílně tápe, dělá podivné kompromisy, nemá ideologii a proto slábne a slábne. Jedinou její šancí je návrat ke kořenům, ale někteří levicoví politici to nechápou a jiní se bojí, že za to budou muset draze zaplatit, a toho se bojí...

Pravice

Pravicoví politici a strany prosazují zájmy elit všeho druhu (šlechtických, podnikatelských, finančních, mediálních, politických i církevních).

Cílem pravicových osobností, sdružení, politiků i stran je zvětšování zisku, majetku i moci elit a dosažení oligarchického postavení v globálním měřítku. Proto musí o peníze i podíl na moci připravit lidi závislé na výdělku a sociálních dávkách. Paradoxní přitom je, že leckdo si ani nemusí uvědomovat, že pro oligarchy pracuje, když jde za svými ideály.

Pravicová řešení ekonomických, společenských i politických problémů jsou založena na privatizaci, parazitování na investicích i dotacích obcí, státu i EU, omezování sociálních jistot pracujících i jiných lidí a snižování daní majetných. K dosažení těchto cílů neváhá pravice využívat lži, polopravdy, vraždy, převraty, fašistické diktatury...

Teoretické základy pravicovosti se během doby mění v závislosti na historickém vývoji. Začalo to bojem šlechty i církví proti liberalismu a pokračovalo to bojem podnikatelů i mocných proti marxistům, komunistům a jiným rozvratníkům. Dnes je ideovým kompasem pravice neo-liberalismus a vědomě i nevědomky pracuje na vytvoření fašistické světovlády elit.

Pravice se ve své propagandě ohání mimo jiné i svobodou, demokracií, humanismem, lidskými právy, ekologií i potřebami nejrůznějších společenských skupin a menšin a obelhává voliče v honbě za hlasy. Své sliby a proklamace však považuje jen za pouhou předvolební taktiku.

Pravicové politické strany se označují jako strany konzervativní, lidové (většinou katolické), křesťanské, liberální, svobody, ekologické, vlastenecké, demokratické, atd. Dokonce i sociální. Názvy mají krásné. Vyjadřují tužby obyčejných lidí, ale prospěch mají zajistit přednostně elitám. Proč je tolik (otevřeně i skrytě) pravicových stran? Protože mocní se shodují na tom, že musí připravit o peníze občany, obce i státy, ale mezi sebou se o prachy a posty rvou jak psiska a každá taková smečka má své politiky a propagandu.

Pravicový extrémismus je násilný a podlý. Mocní posílají na válečná jatka občany, odírají zaměstnance, korumpují státy, vydírají a uplácejí zákonodárce i soudce, finančně „motivují“ média, vědce i školy. Vše pro zisk a moc oligarchů. Pravicovost je tedy vlastně jen více či méně naředěný fašismus cukrovaný líbivými hesly.

Každá společnost má zapsán svůj zánik v genech – z čeho bohatne, to ji nakonec zahubí. Pravicoví politici jsou pouhé nájemné síly bohatých a mocných, a těm jde jen o moc a prachy. A čím je kdo bohatší a mocnější, tím více si platí politiků. Avšak každou moc nakonec poráží někdo či něco mocnější – může to být konkurence, válka, revoluce zbídačených, vyčerpání zdrojů, zničení přírody...

Z hlediska historického je normální, že mocní a bohatí už po tisíciletí ve svých státech vládnou a bojují mezi sebou o moc. V novověku na Západě nastrčené politické strany zajišťují, aby lid poslušně pracoval, nebouřil se a nechal se ovládat elitami. A přitom mezi sebou ve volbách o hlasy voličů „demokraticky“ soupeří.

V současnosti je pravice v globálním útoku. Spojené síly světových elit ukrývající se především za armádami USA a globálními korporacemi rozvracejí a vysávají jeden stát za druhým a stejně to nestačí. V současnosti je proces kumulace kapitálu tak daleko, že už se nedostává dostatek prostředků ani na občany států Západu. Například v USA je kolem 40 milionů bezdomovců a každý druhý občan pobírá sociální dávky.

Pro úplnost zmíním i strany středu

Připusťme, že strany a politici levicoví mají jako prioritu prospěch občanů a strany a politici pravicoví mají jako prioritu službu svému dobrému bydlu, popřípadě i těm, kteří to bydlo pozlatí.

Lze namítnout, že některé strany mají jako prioritu ekologii, národní zájem, mír, lidská práva, morálku, víru či něco jiného a s námitkou musím souhlasit. Za těmito „vyššími“ morálními ideály je však vždy buď levicový altruismus, nebo pravicový egoimus podle toho, zda jsou příslušní politici skutečně levicoví, nebo zda jsou jen zneužiti pravicí.

Teoreticky tedy strany středu vlastně neexistují.

V reálném politickém životě však je mezi levicovým altruismem a pravicovým egoismem velmi široký prostor, ve kterém se levicovost a pravicovost překrývají a stranami středu jsou naopak politické strany naprosto všechny. Dokonce i tam, kde by bylo možné určitou stranu ideově a programově zařadit jako ryze levicovou či pravicovou, lidský faktor jasnost postojů v reálném životě rozostřuje a zamlžuje.

Příkladem zmatku může být například neoliberální politika pana Ing. V. Klause v 90. letech 20. století a obou pánů Klausů v současnosti. Na jednu stranu se hlásí k národním zájmům a zajišťování potřeb a prospěchu českých občanů, ale na druhou stranu jsou to čelní bojovníci za rozklad české ekonomiky a ničení soběstačnosti.

Klausové se slovy i činy hlásí k principům Washingtongského konsensu a neoliberalismu a prosazují otevřenost ekonomiky ČR a její naprostou podřízenost globalizaci, EU, MMF, ECB atd. Způsobili tedy, že stát je v ekonomické pasti.

Ročně z ČR odchází kolem půl bilionu korun – jsme krmelcem Evropy. Stát je smluvně naprosto paralyzován. Nemůže dávat zemědělcům dotace podobné jako privilegované státy EU. Nemůže chránit své producenty před dumpingem. Dokonce ani neřídí Českou národní banku a nemůže efektivně chránit svou měnu. Vlastně jsme protektorátem evropských a globálních elit.

Závěrem příklady levicových a pravicových postojů

Je třeba chápat, co je to levicový a co pravicový postoj a mít jasné ideologické stanovisko. A co jiného by mělo být tím kompasem, než proslulé Klausovo „o peníze jde až na prvním místě“. Vždy jde především o to, zda peníze směřují k občanům, nebo k elitám. Pro názornost uvedu příklady z velké i z komunální politiky:

- Budují se volně přístupná sportoviště a podporuje se sport dětí a mládeže, nebo se staví katedrály sportu s tribunami pro čumily?

- Podporuje se amatérský masový sport, nebo profi-sportovci a soukromé sportovní kluby?

- Podporuje se hromadná doprava a cyklodoprava, nebo se staví dálnice?

- Vyčleňují se jízdní pruhy pro hromadnou dopravu a jízdní kola, nebo se ve městech zvyšuje počet jízdních pruhů pro automobily?

- Rozšiřují se ve městech zelené a rekreační plochy, nebo se rozšiřují parkoviště?

- Podporuje se aktivní muzicírování a ochotničení, nebo se staví koncertní sály a platí profesionální divadla?

- Je příroda prostorem pro vnímání krásy, procházky a sport, nebo je pouhým zdrojem surovin?

- Zemědělství je určeno pro pěstování zdravých potravin, nebo je jeho smyslem zisk?

- Zemědělskou půdu je správné uchovávat a zkvalitňovat, nebo je lhostejné, že schne, eroduje a je otravována?

- Lesy jsou určeny pro vsakování deště, zdravý pohyb, krásu a živé ekosystémy, nebo je to jen prostor na pěstování dřeva?

- Na venkově je dobrá doprava, zaměstnání a příjemný život, nebo je venkov jen pro důchodce a rekreanty?

- Zahrádkářské kolonie jsou podporovány a chráněny, nebo je to prostor pro developery?

- Veřejný prostor je chráněn a rozšiřován pro občany, nebo je určen k privatizaci a zastavění?

- Organizuje se masová branná připravenost zahrnující první pomoc, otužování, branné sporty a civilní obranu, nebo je budována profesionální expanzionistická agresivní armáda?

- Pořizují se zbraně obranné, nebo útočné (stíhačky, bombardéry, tanky)?

- Je správné zajistit produkční soběstačnost v důležitých ekonomických sektorech, nebo je lhostejné, když je stát výrobně zcela závislý na dovozu základního spotřebního sortimentu ze zahraničí?

- Podporuje se ochrana domácího čistého průmyslu a služeb, nebo se budují skladové haly a montovny v majetku cizinců?

- Prosazuje se vyrovnaný rozpočet a finanční nezávislost, nebo se přistupuje ve finanční tísni, který je vlastně trvalá, k zadlužování a prohlubování závislosti na bankách?

- Směřuje výchova ve školách k pěstování hrdosti na svou zemi, k odpovědnosti a odhodlání, nebo se podporuje národní odcizenost, parazitování, povrchnost a požitkářství?

- Je podporována výchova k empatii, vzájemná pomoc a obětavost, nebo soupeřivost, bezcitnost a lhostejnost?

Co z toho vyplývá? Levicová politika je zaměřena k tomu, aby finance směřovaly k obyčejným občanům a zajišťovala se osobní, obecní i státní suverenita. Pravicová politika naopak podporuje investice do velkých projektů, ze kterých mohou příslušní politici získávat soukromé a stranické desátky.

Předložil jsem pozměňovací návrhy na zvýšení dotací na produkci citlivých komodit až na 23%

0
0
Ivan David
19. 10. 2020

Na plenárním zasedání, které začíná v pondělí 19. 10. 2020 ve 20 hodin večer, bude hlavním bodem programu reforma Společné zemědělské politiky EU. Pozměňovací návrhy měli poslanci předložit v písemné podobě do 14. 10. 2020. Ke stanovenému datu jsem do sytému vložil 75 pozměňovacích návrhů. Avizoval jsem, že Vám je postupně představím. Dnes začnu sadou, která se týká dotací vázaných na produkci, označovaných zkratkou VCS.

Evropská komise předložila reformu Společné zemědělské politiky (CAP) se dvěma záměry. Jednak má umožnit seškrtání dotací zemědělcům, aby Komise mohla peníze převést od zemědělců na projety Zeleného údělu jako dotace elektromobilů, dobíjecích stanic, fotovoltaických a větrných elektráren. A také na 5G mobilní sítě. Hlavním cílem Komise však je omezit výrobu potravin v EU a tím otevřít prostor pro větší dovozy ze zámoří. Komise již za tímto účelem uzavřela řadu dvojstranných obchodních dohod a pak také velkou smlouvu se sdružením jihoamerických zemí MERCOSUR. Chce umožnit bezcelní dovoz milionů tun všech zemědělských komodit a potravin. 

Z návrhů tří reformních nařízení je na první pohled patrné, že produkce našich zemědělců mát být z unijního trhu vytlačována a nahrazována dovozem. Čerpání zemědělských dotací by podle návrhu Komise mělo být podmíněno prováděním řady na první pohled „ekologických“ opatření, jejichž cílem je jednoznačně omezování domácí výroby potravin. Větší podíl výměry má být ponechán ladem k zaplevelení. Komise chce omezit hnojení a používání ošetřujících přípravků., atd.

Výrazně seškrtat chce Komise i podpory vázané na produkci. V této oblasti je v rámci EU obrovská nerovnováha zapřičiněná nespravedlivým nastavením dotací. Západní farmáři dostávají v rámci platby na farmu dotace nejen na obhospodařovaný hektar, ale i na podporu pěstování jednotlivých komodit a chov užitkových zvířat. Produkční dotace v minulosti pomohly západním farmářům dosáhnout špičkových výkonů. V Holandsku s jejich pomocí chovají v přepočtu na hektar 8 až 9 kusů hovězího dobytka.

ČR byl při vstupu do EU vnucen systém dotací na hektar bez produkčních podpor. Vedlo to k omezení pěstování ovoce i zeleniny a také k omezení chovu zvířat na maso i dojnic. U nás máme kvůli tomu v průměru jen 0,6 krávy na hektar. Teprve později se podařilo v Bruselu vyjednat, že nám „milostivě“ umožnili část přidělených peněz použít též na podporu produkce. V rámci systému nazvaného Dobrovolné dotace vázané na produkci citlivých komodit (VCS) může česká platební agentura Státní zemědělský intervenční fond (SZIF) použít 12% národního přídělu na účelové dotace na pěstování brambor, ovoce a zeleniny, které jsou náročné na lidskou práci, chmele a cukrové řepy. V rámci VCS jsou vypláceny i dotace na chov mléčných krav, telat chovaných pro maso, ovcí a koz.

Objem peněz, které nám Komise umožňuje vyplácet na podporu produkce je strašně nízký. Právě proto jsme jako stát nesoběstační v základních potravinách. Západní zemědělci dostávají na podporu produkce mnohem větší dotace, což vede k tomu, že mohou svoje produkty vyvážet k nám za mnohem nižší ceny. Proto se pulty supermarketů hemží zeleninou z Holandska, ovocem ze Španělska a Itálie a bramborami ze všech koutů světa jen ne z ČR. Proto najdete v chladících pultech obchodů nejčastěji maso z Německa nebo Francie a mnohem méně maso české.

Jeden ze způsobů jak tento trend obrátit a dostat ke spotřebitelům více českých potravin, je zvýšení dotací na produkci českých zemědělců. Po konzultaci s experty z Agrární komory a Zemědělského svazu jsem připravil několik verzí pozměňovacího návrhu, který by měl umožnit zvýšit objem peněz na produkční dotace VCS. Při hlasování si kolegové budou moci vybrat z možností zvýšit podíl dotací vázaných na produkci (VCS) na 23% nebo aspoň 18% celkového přídělu pro ČR. První verze by z hlediska zlepšení potravinové soběstačnosti ČR byla výhodnější. Pro jistotu jsem předložil i kompromisní návrh s menším nárůstem peněz pro citlivé komodity. V parlamentech totiž obvykle nevítězí nejlepší návrhy, ale ty, pro něž hlasuje nejvíce poslanců.

Agresivita Turecka nastolila otázku: máme suverénní českou zahraniční politiku? (VIDEO)

0
0
Tomio Okamura a Ivan David
20. 10. 2020    Youtube

Vzrůstající agresivita Turecka, jeho vměšování do válek v Sýrii, na Kavkazu, v Libyii, jeho okupace severního Kypru a plány na zabrání řeckých a kyperských teritoriálních vod pro těžbu ropy a plynu a to, že NATO i Evropská unie proti Turecku nejen nezasáhnou, ale Turecko dokonce podporují, ukazují, že dnešní česká politika vůbec neexistuje, a když, tak je naprosto slepě podřízena Berlínu, Bruselu a Washingtonu. O tom hovoří předseda SPD Tomio Okamura a eurposlanec za SPD MUDr. Ivan David.









Válka v Karabachu: Závěrečná fáze? Zahazování šancí na smír. Premiér je západní loutka. Proč je Západ tak vlažný? Odtrhnout od ruského vlivu za cenu zániku národa. Šíření fake news. Hlavně, že bude na koho to hodit

0
0
Alexandr Staver

20. 10. 2020 VojennojeObozrenije a ProtiProud 

ALEXANDR STAVER přináší černé předpovědi výsledku války o Náhorní Karabach, v níž prozápadní arménský premiér nekoná ve prospěch občanů své země.



Válka v Náhorním Karabachu vstoupila do závěrečné fáze. Vojenské akce nic originálního neukázaly. Předvídatelná válka s obecně předvídatelným výsledkem a nepředvídatelná v důsledku počínání jednoho z vůdců znepřátelených stran (arménského premiéra Pašinjana). Navíc dnes již lze u předních světových mocností cítit určitý odstup od této války – pouze povinnost vyzývat k jednání, povinnost hluboce litovat oběti, povinnost vyjádřit podporu.

Proč můžeme říci, že válka vstoupila do své konečné fáze? Jednoduše proto, že bojové akce získaly charakter strategické konfrontace s použitím těžkých zbraní. Rakety, dělostřelectvo velkého kalibru, systémy plamenometů a raketomety jsou přesně indikátorem přechodu od taktických schémat ke strategickým plánům a operacím.


Včerejší a dnešní válka


Není třeba rozebírat, kterou horu, průsmyk, vesnici nebo údolí uchvátila ta či ona strana. Za prvé, nikdo nezná přesná data o konkrétních bitvách podél celé frontové linie. A přístup k prostředkům objektivní kontroly nemáme. Za druhé, dnes již nejsou útoky a ústupy bojujících stran nijak zvlášť důležité. Válka je už jiná.

Převaha Ázerbájdžánu, jeho příprava na válku, akumulace zdrojů a vypracování strategických plánů operace jsou zřejmé i neprofesionálům. Arménie se připravovala na minulou válku. O tom svědčí dobře vybavené inženýrské stavby v bezpečnostní zóně. Strategií arménské armády bylo zabránit nepříteli ve vstupu na území Karabachu.

Po rozbití obrany se Arméni ocitli v obtížné situaci. Vzpomínáte si na záběry zničeného dělostřelectva, tanků, bojových vozidel pěchoty a dalších objektů útočnými drony ázerbájdžánské armády? Neměli jste podivný pocit, že velitelé arménské armády nemají smysl pro tak elementární věci, jako je maskování objektů?

Pochopitelné je to pouze v případě, že auta, tanky, obrněná vozidla či samohybná děla jsou na přesunu. Vzhledem k terénu je opravdu těžké takové objekty maskovat. Potom i zásahy tanků nebo bojových vozidel pěchoty vypadají logicky. Ale co dělostřelecká stanoviště, která nejsou maskována? A jak se dívat na stanová městečka arménské armády, která doslova přitahují oči nepřítele?

Podle údajů, které šíří obě strany o ztrátách druhé strany, ztratily obě armády již obrovské množství techniky, zbraní i vojáků. Je jasné, že těmto číslům nelze věřit. A o vlastních ztrátách bojující strany nemluví. Z obsahu propagandy obou stran však lze usoudit, že ztráty Arménů jsou podstatně větší, než ztráty Ázerbájdžánců.


Měnící se charakter války


Abychom pochopili, co se doopravdy děje, je nutné připomenout, jaké má v této válce ta která strany cíle. Ázerbájdžán chce získat kontrolu nad svým územím, které Arménie proměnila v bezpečnostní zónu Arcach. A v případě úspěšného splnění prvního úkolu pokračovat v ofenzívě, dokud nebude osvobozeno celé území autonomní oblasti Náhorní Karabach. Baku se přitom nechystá překročit hranice Arménie, aby nevyvolalo odvetná opatření ze strany Ruska.

Arménie se ze všech sil snaží zachovat arménský Arcach a všech sedm ázerbájdžánských regionů, které tvoří bezpečnostní zónu. Z hlediska mezinárodního práva nemá Arménie na území nárok. V průběhu let, jež uplynuly od konce předchozí války, si však Arméni zvykli na myšlenku, že Karabach, byť neuznaný ani jejich vlastním státem, je arménský. Přitom Ázerbájdžánem dobyté oblasti patří také k Arcachu.

To všechno jsou běžné pravdy, které se denně opakují v různých médiích. Vyplývá z nich však jeden velmi důležitý problém pro ázerbájdžánskou armádu. Místní obyvatelé. Ano, ti, kdo dnes považují toto území za své. Ti, kdo ho kdysi dobyli v bitvách.

Právě vyřešení tohoto úkolu změnilo povahu války. Mnozí si už všimli toho, jak metodicky, ale zároveň přesně pracuje dělostřelectvo ve vesnicích a městech Náhorního Karabachu. Jeden nebo dva výstřely, zničení nebo poškození budovy s minimálními ztrátami obyvatel – a ticho. Následujícího dne se situace opakuje. Zároveň není pozorován žádný postup ázerbájdžánské armády.

Proč tomu tak je? Při analýze poměru sil válčících stran je jasné, že ázerbájdžánskou armádu nezastaví žádné hrdinství ani neochvějnost bojovníků armád Arménie a Arcachu, pokud Ázerbájdžán zahájí frontální ofenzívu. Jeho infrastruktura umožňuje přesunovat jednotky z Baku dostatečně rychle. Nepřítel takovou možnost nemá. Ofenzíva však může začít až po splnění jisté podmínky v obydlených oblastech.

A touto podmínkou je evakuace většiny civilního obyvatelstva. Baku úmyslně zdržuje ofenzívu a dbá na zajištění odchodu civilního obyvatelstva z bojové zóny. Humanismus? Těžko. Na základě záběrů a zpráv, které prolomí informační blokádu, lze vyvodit závěr o poněkud špinavých metodách boje. Ty ale budeme s jistotou znát až po ukončení války.

Všechno se zdá být mnohem komplikovanější a zároveň prostší. Baku jednoduše nepotřebuje ony civilisty, kteří nyní žijí v Karabachu. Především proto, že v drtivé většině jde o Armény, kteří v každém případě budou udržovat styky se svými krajany, což se zajisté stane živnou půdou pro partyzánské hnutí.

K tomu Arméni žijící v Náhorním Karabachu dnes zabírají pozemky a domy, které kdysi patřily Ázerbájdžáncům. Je jasné, že po vítězství Baku se ti, kteří byli kdysi vyhnáni ze své země, vrátí a vyženou uchvatitele. Nejsou proto žádné záruky, že v důsledku vše neskončí dalším masakrem. V této válce dosáhla vzájemná nenávist svého vrcholu.

Jaký je tedy současný charakter války v Karabachu? Není to válka pouze o dobytí území Karabachu, ale spíše o očištění těchto území od tam žijících Arménů. Je to válka za osídlení autonomní oblasti Ázerbájdžánci a za "konečné řešení" problému Náhorního Karabachu.


Nepochopitelné činy Jerevanu


Většina z nás je přesvědčena, že vnější nepřítel vždy přispívá ke stmelení národa, což nakonec vede národ k vítězství. Přitom však zapomínáme na možný druhý výsledek této jednoty. Národ buď vítězí, anebo umírá. Tento fakt bohužel nelze popřít. Vše záleží na nepříteli, s nímž národ v dané době bojuje.

Jerevan dnes tvrdohlavě tlačí arménský stát k sebezničení. Jeho vedení chápe, že válka je ztracena. Stejně jako fakt, že pokračování v této bitvě povede k nesmyslným ztrátám a úplné destabilizaci ekonomiky země. A to nemluvíme o smrti mnoha mladých lidí, kteří jsou potřební pro zemi.

Možnost ukončení války prostřednictvím jednání byla přijatelná pro obě strany. Příměří, předání těl mrtvých a výměna vězňů za paralelního jednání o rozdělení Karabachu. Jistě, Jerevan by se musel vzdát nejen sedmi ázerbájdžánských regionů, ale i části Karabachu. Nicméně na oplátku by obdržel mír a zbytek Arcachu. Navíc to vypadá, že Baku by bylo ochotno přistoupit na to, že uvedená část Karabachu připadne Arménii.

Co se ale stalo po setkání ministrů zahraničí v Moskvě? Hodinové příměří.

A nové, ještě divočejší bitvy. Bitvy, které prakticky připravují Arménii o jakoukoli šanci udržet alespoň část Arcachu pod svojí kontrolou. Dnes můžete polemizovat o tom, kdo porušil příměří. Ale prakticky se o to už nikdo nezajímá. Obě strany jsou přesvědčeny, že to udělal nepřítel. A dokázat jim opak bude téměř nemožné.

Pokud by na obou stranách byla politická vůle, bylo by možno najít viníka porušení dohody za pomoci objektivních kontrolních prostředků, a Rusko má v tomto regionu podobných prostředků dostatek. USA i Čína by mohly v takovém případě předat data ze svých satelitů.

A vztahy mezi současnou Arménií a Ruskem? To, co dnes dělá předseda vlády Arménie Nikol Pašinjan ve snaze změnit politický kurz země směrem na Západ, svědčí o tom, že se vláda chystá v této válce nechat zabít vlastní občany. Místo toho, aby vynaložila veškeré úsilí na ukončení krveprolití.



Tristní předpověď


Několik dní jsme mohli sledovat zprávy o sestřelených útočných letadlech, o úderech bombardérů pod krytím tureckých F-16. Odborníci argumentovali, přinášeli citace z různých zdrojů. Vznikal dojem, že oba státy bojují v různých válkách. Arméni sestřelili letadlo, zatímco Ázerbájdžánci tvrdili, že jejich letadla dosud stojí v hangárech.

Je tak těžké zeptat se vojenských pilotů? Zeptat se, zda jsou mezi veliteli ázerbájdžánského letectva idioti, kteří by svým pilotům nařídili provádět nálety v takovémto terénu a s takovou hustotou protivzdušné obrany? Když se s tím skvěle mohou vypořádat bezpilotní drony?

Co bude dál - ne ve smyslu šíření dezinformací, ale obecně ve válce mezi Arménií a Ázerbájdžánem? Baku pochopitelně dovede situaci do logického konce. Vytlačí civilisty z Náhorního Karabachu. Rozdrtí armádu Arcachu i Arménie dálkovým dělostřelectvem a drony. A jakmile civilní obyvatelstvo odejde do Arménie, ázerbájdžánská armáda obsadí vesnice a města Karabachu a přivlastní si tak celé území.

Zdroje Arménie se rozpustí před očima. Země rychle zchudne a nakonec se změní na cosi podobného Ukrajině. Příliš mnoho ambicí při absenci možností je realizovat. Pokračováním v západním kurzu, vzýváním "evropských hodnot", koketováním s NATO a odmítáním spojenectví s Ruskem si Arménie nezávislou budoucnost nezajistí. Současný premiér Pašinjan je ryzí loutka západních mocností, jimž nejde vůbec o Karabach ani o arménský lid, ale o odvrácení tradičního spojence od Moskvy a oslabení ruského vlivu v této křesťanské zemi i za cenu jejího úpadku.

A za všechno bude pochopitelně odpovědné opět Rusko.

Nebo snad ne?


Svět ruskýma očima 581

0
0
Zajoch
20. 10. 2020 Outsidermedia

Britští hrdinové sní o opětovné námořní mocnosti * Zakavkazsko je schopno se stát novým nástupním prostorem pro mezinárodní teroristické organizace, odkud mohou teroristé pronikat dále * Vytratí se všechny zisky z dodávek izraelských zbraní Ázerbájdžánu?


Návrat vládkyně moří, aneb nahý v dešti


Dmitrij Sedov
10. října 2020


Británie se chtěla stavbou hrozivé letadlové lodě Queen Elizabeth (dále jen QE) posunout mezi námořní impéria. Naposledy se vzepjala v roce 1982, když se Argentina rozhodla vzít si od svých dřívějších kolonizátorů zpět Falklandy. Poslala do jižního Atlantiku svoji flotilu, která drzého agresora potrestala, ale i sama byla trochu načechrána. Je to již dlouho a velikost vládkyně moří je pryč. Proto ten úmysl vrátit se do světových moří s novou nepřekonatelnou flotilou. Letadlová loď QE byla stavěna dlouho. V roce 2017 byla vyzkoušena a uvedena do provozu. Ještě 3 roky trvalo, než byla uvedena do úplné bojové pohotovosti a ve světovém tisku se začala objevovat zpráva, že QE bude brzy ve výkonu služby.

QE je největší a nejdražší plavidlo postavené v Evropě. Výtlak 65 tisíc tun, délka 280 metrů, šířka 73 metrů, posádka 1600 lidí a 40 stíhacích bombardérů F-35B Lightning II. Maximální rychlost 25 uzlů. Cena této „železné obludy“ je asi 17 miliard EUR a cena amerických letadel po 110 miliardách EUR za jedno. Ještě tanker, bez něhož nejsou plavby „monstra“přes oceán možné. Britové se ptali, k čemu jim plavidlo je. Úřady nejčastěji odpovídaly, že bez QE britská ekonomika zdechne, protože se 50 % zboží a energetických surovin dováží po moři a námořní cesty je potřeba střežit. Dosud britské hospodářství nic takového nepotřebovalo a nezkolabovalo, ale nad tím se nikdo nepozastavil. Londýn má v plánu stavbu stejné námořní hračky jménem Prince of Wales.

Británie sní o dřívější imperiální velikosti. Ve 20. století bylo hlavním námořním vítězstvím Britů zničení flotily francouzských spojenců poté, co se Francie vzdala Němcům, aby se jejich lodě nacistům nedostaly do rukou nacistům. Přitom neztráceli čas přesvědčováním. Lodě kotvící v britských přístavech jednoduše zabrali a ty vzdálenější zlikvidovali. Operaci nazvali tajemně a hrdinsky – katapult. Francouzské lodě kotvící v Alexandrii odzbrojili a paralyzovali a skupiny z alžírských přístavů Oran a Mers el-Kebir poslali ke dnu, když je Francouzi nechtěli nechat odzbrojit . Eskadra admirála Sommerswilla francouzské lodě doslova rozstřílela. Zahynulo 1297 francouzských vojenských námořníků.

Poté byla zničena francouzská eskadra v Dakaru a eskadru na Martiniku ušetřili po zásahu prezidenta Roosevelta, jenom jí nepovolili rybolov. Po těchto hrdinských činech britské admirality přišlo dlouhé ticho. Dokonce i doprovod karavan do Murmansku byl bez zvláštního nadšení a stávalo se, že karavany byly před německými ponorkami a letectvem bezbranné.

Koho nyní v imperiální politice zničit? Francouzská letadlová loď Charles de Gaulle byla tak stará, že se mohla potopit i bez pomoci Angličanů. Pro námořní politiku není žádný předmět, ale politika je.

QE se chystá vyplout do Pacifiku kvůli odstrašování Číny. Budou ji doprovázet dva torpédoborce, dvě fregaty, dva tankery a vrtulníky. Jaké čínské pikle bude tato skupina odstrašovat, se neuvádí. Podle toho, co se o britských politicích ví, se dá říci, že pikle si vymyslí během plavby. Vládci moří snad vědí, že s existencí nadzvukových protilodních raket se letadlové lodě stávají zranitelné a nedokáží se bránit ani před útoky ze vzduchu, ani před podvodními prostředky útoku. Příkladem je situace, kdy se skupiny letadlových lodí USA stydí přiblížit se k břehům Íránu od doby, kdy Američané nedokázali odrazit íránský raketový útok v lednu 2020 na základny USA v Iráku. Čína spolu s Ruskem patří k mocnostem, které tyto prostředky mají a pracují na jejich vylepšování. Plavba QE se může změnit na nesmyslný výlet s lodí, což připomíná jednu z britských anekdot:

Anglie. Chladné deštivé ráno. V bytě žena s milencem. Najednou klepání na dveře. Žena:
To je manžel. Skoč rychle z okna.
Muž nepřemýšlí, vyskakuje a nahý běží po ulici, po které běží sportovci. Srovnali s ním krok a jeden se ptá:
Promiňte, sire, vy vždycky ráno běháte nahý?
Ano.
Promiňte, sire, a vy vždycky běháte s prezervativem?
Ne, jen když prší.

Je možná netaktické porovnávat běh nahého s prezervativem s námořní vojenskou politikou Londýna, ale ať chceš nebo ne, srovnání se nabízí.

Převzato z Fondsk.ru

***


Jaké cíle sleduje Erdogan v konfliktu o Náhorní Karabach?


Marijeta Epremjanová
12. října 2020


Konflikt kolem Náhorního Karabachu pokračuje a dosud není jasné, kdy se strany rozhodnou spolu jednat. Nicméně vůdci USA, Ruska a Francie prohlásili, že žoldnéři ze Sýrie a Libye jsou přesouváni do místa konfliktu v Náhorním Karabachu.

Neudivují prohlášení bezpečnostní služby Ázerbájdžánu, že především Arménie využívá v bojích na linii střetu v Karabachu žoldnéře z Iráku a Sýrie. Zástupce syrské kurdské strany demokratického svazu Abdulsalam Ali řekl pro RIA Novosti, že podobná prohlášení neodpovídají skutečnosti.

Již v první karabašské válce bojovali v ázerbájdžánské armádě zahraniční žoldnéři, bojovníci teroristických skupin. Proti Arménům bojoval známý brutální terorista Basajev se svým oddílem. Historie se opakuje. Ázerbájdžán nevymyslel nic nového. Je to hrozivé. V Náhorním Karabachu opět bojují teroristé a žoldnéři.

Na nebezpečí vtažení militantů do konfliktu upozornil ředitel Služby zahraničního zpravodajství Sergej Naryškin: „Nemůže nás neznepokojovat, že Zakavkazsko je schopno stát se novým nástupním prostorem pro mezinárodní teroristické organizace, odkud mohou bojovníci následně pronikat do států sousedících s Ázerbádžánem a Arménií, včetně Ruska.“

Vzniká otázka, zda si sami Ázerbájdžánci uvědomují, o co jde. Chtějí mít na svém území tábory Islámského státu? Chtějí se v budoucnu setkávat s naverbovanými dětmi? Jsou ochotni se smířit s přeměnou svých dětí na zombie?

V době, kdy celý svět čelí extrémismu, rozhodli se ázerbájdžánští vůdci s požehnáním Erdogana spolupracovat přímo s ním.

Není těžké si všimnout úlohy Turecka, které v regionu není stabilizující, v nynějším konfliktu.

Vladimir Novikov z Institutu zemí SNS řekl o úloze Turecka v konfliktu v Náhorním Karabachu: Turecko se dostalo před civilizační volbu když vyčerpalo potenciál odkazu Kemala Atatürka a vzniká otázka, co bude dále? Turecko má dvě civilizační volby: Za prvé panturkismus a za druhé návrat k neoosmanismu.“

Je velmi důležité obrátit pozornost k tomu, nakolik se střetávají zájmy Ruska a Turecka v karabašském konfliktu. Jak účinně plní své povinnosti minská skupina OBSE? Je to, že Bělorusko dodává vojenskou techniku Ázerbájdžánu, znakem nepřítomnosti vnitřní jednoty v CSTO?

Zpětnou analýzou je možno dospět k závěru, že spolupráce s Tureckem je sebevražedná pro ázerbájdžánský lid. Předky Ázerbájdžánců zmasakroval Selim Yavuz, devátý sultán Osmanské říše. V roce 1513 došlo ke genocidě šíitů. Současní Ázerbájdžánci na to zapomněli, anebo to nevědí. Dnes využívá Turecko v osobě Erdogana Ázerbájdžán k dosažení svých globalistických cílů. Dobrovolně se podřizuje. Co to je, když ne otroctví?

Turecká média vykreslují Nachičevan jako své území. V podstatě se Turecko zajímá o Ázerbájdžán jen jako o svoji kolonii, kterou získává postupně a de facto.

Převzato z Pravda.ru

***


O roli Izraele ve válce Arménie s Ázerbájdžánem


Dmitrij Minin
14. října 2020


Existuje představa, že hlavním motorem ázerbájdžánské válečné mašinerie je Turecko, což bylo při poslední válce v Náhorním Karabachu. Dnes je ve skutečnosti tím motorem kvalitativně i kvantitativně Izrael.

Jak došlo k tomu, že Baku vybudovalo hluboké vojenské strategické vztahy se zemí, která je nepřítelem Turecka. Proč to Jerevan přehlédl a beznadějně zpackal směr svojí zahraniční politiky s přihlédnutím k tomu, že izraelská vojenská technologie a metody měly zřetelně klíčový význam v průběhu současné války a asi i mít budou.

Dne 12. října zamítl izraelský nejvyšší soud návrh na zákaz prodeje zbraní Ázerbájdžánu. Nebyly prý důkazy, „že budou použity k páchání válečných zločinů proti Arménii“. Takže dodávky smrtících izraelských dronů do Baku budou pokračovat.

Při řízení nejvyššího soudu byly předloženy důkazy, že do Ázerbájdžánu jde z Izraele až 60 % všech zakoupených zbraní. Za ním následují Rusko a Bělorusko, a Turecko je až na čtvrtém místě. Ázerbájdžánský prezident Alijev navštívil Státní závod na výrobu bezpilotníků a přiznal, že jeho země nakoupila od majitelů celkově vojenskou techniku za 5 miliard dolarů. Na regionální poměry je ta suma gigantická. Zahrnuje široké spektrum dronů, od špionážních po útočné, vysoce přesné rakety různých druhů, od protitankových po protiletadlové a provozně technické, „chytrou“ samonaváděcí munici, radarové systémy, naváděcí systémy a prostředky radioelektronického boje.

Některé typy vyspělých izraelských zbraní nemá ani izraelská armáda, ale Ázerbájdžán je má. Je to například raketa typu země-země na tuhá paliva se středním dosahem (asi 430 km), osazená bojovou hlavicí o hmotnosti 560 kg LORA, vyráběnou izraelským koncernem Taasia Avrid. Pyšní se zvláštní přesností s pravděpodobnou kruhovou odchylkou do 10 metrů. Má sloužit k ničení velitelských stanovišť protivníka, systémů řízení, systémů PVO, elektráren a jiných důležitých objektů. Ve válce se uplatnila jen jednou a při prvním vypuštění zasáhla most na dálnici z Arménie do Náhorního Karabachu.

Předpokládá se, že do Ázerbájdžánu byly dodány prvky známého izraelského komplexu protiletadlové obrany Železná kopule. Prý jsou navrženy speciálně pro odpor ke zbraním v Arménii, ruským Iskanderům. Je potřeba doufat, že zde ke konfrontaci nedojde.

Největší izraelská soukromá společnost Elbit Systems modernizovala před pár lety množství ázerbájdžánských tanků T-72. Instalovala na ně nové systémy řízení palby a moderní pancéřování. Ázerbájdžánské ministerstvo obrany zvolilo izraelskou firmu po tendru, kterého se účastnila i turecká společnost Aselsan. Vybraný izraelský koncern dodal Ázerbájdžánu samohybné minomety CARDOM ráže 120 mm a dále přenosné systémy distančního odminování POMINS-2, schopné udělat v minových polích během půl minuty průchody dlouhé 50 metrů a široké 1,5 metru. Ázerbájdžánské vojsko je vybaveno izraelským granátometem B-300 pronikajícím do homogenního pancéřování až 400 mm hluboko. Podle britské ročenky Military Balance má Ázerbájdžán samohybné houfnice AMOS 2000 ráže 155 mm. Baku má k dispozici izraelské terénní vozidlo Sufa, izraelské malé samopaly Micro-Uzi, útočné pušky Tavor-21, pěchotní kulomet Negev a mnoho dalších zbraní.

Izrael se netrápí tím, že vlastníma rukama vyzbrojuje tureckého spojence a svého nepřítele Ázerbájdžán. Upozorňuje, že na počátku boje o svoji nezávislost jej svými zbraněmi zachránil Sovětský svaz. Potom se „Ben Gurionovi povedlo elegantně a úspěšně vyklouznout z pevného objetí soudruha Stalina“. Něco Izraelcům úzce spolupracujícím s Ázerbájdžánci říká (nebo to vědí), že se ve stejné situaci může ocitnout i „soudruh“ Erdogan.

Podle Izraele je strategické partnerství s Ázerbájdžánem v zájmu země. Nespočívá to jen v ziscích z prodeje bezpilotní techniky a dodávkách ázerbájdžánské ropy, které tvoří až polovinu izraelské spotřeby. Pokračuje totiž arabské embargo. Ázerbájdžán je rovněž prostor pro aktivní práci Izraele proti Íránu, do čehož patří i utajování kolem íránských jaderných objektů a možnost útoků na ně z ázerbájdžánských letišť. Prezident Jeruzalémského institutu pro strategii a bezpečnost uvedl: „Vždycky se snažíme být dobrým dodavatelem, dokonce i ve chvílích napětí. … jsme povinni plnit kontrakty i takové, které máme s Ázerbájdžánem. Neneseme žádnou odpovědnost za to co dělají. Mohou se prát s noži, mohou házet kameny. Lidé bojují různými zbraněmi.“

Arménie se na Izrael nemůže dostat, stejně jako na jiné mocnosti, výčitkami a bědováním. Izraelci říkají, že Jerevanu nikdo nebránil použít analogickou techniku. Jiná věc je, že Arméni na to neměli peníze. V roce 2019 byl obchodní obrat mezi Izraelem a Arménií jen 60 milionů dolarů. Mezi Izraelem a Ázerbájdžánem byl přibližně stonásobný – 5 miliard dolarů. Jerevan doufal v „historickou solidaritu“ dvou národů přeživších genocidu, ale to je nejistý základ pro židovskou podporu. Izrael žárlí na jiné země, které by si z holokaustu také chtěly něco přivlastnit. Arménskou genocidu oficiálně neuznává. Izrael je v této věci cynický: „Svět není škola šlechtičen. Manýry studentek takových ústavů jsou špatný nástroj pro přežití v blízkovýchodních džunglích, stejně jako i jinde na planetě. Dávat jiným podmínky si může dovolit jen ten, kdo je silný.“ Naznačuje se také, že arménská komunita v Sýrii je vlivná na Blízkém východě, podporuje izraelského nepřítele Asada a v Libanonu je blízká protiizraelskému Hizballáhu. Nejdůležitější pro Izrael je, že Jerevan se snaží o strategické vztahy s prokletým nepřítelem Izraele Íránem.

Izrael má určité oprávněné obavy z důsledků konfliktu Ázerbájdžánu s Arménií, protože by do něho mohl být zatažen Írán, Rusko a Turecko. Podle některých znalců se dříve Izrael obával rostoucího vlivu Íránu v Arménii, dnes naopak prohloubení vlivu Turecka v Ázerbájdžánu. Podle rozhodnutí nejvyššího soudu země o pokračování dodávek zbraní do Ázerbájdžánu si Izrael udržuje dosavadní směr.

Nyní je jen potřeba zjistit, jestli odejde „koblížek Baku“ od „tureckého dědečka a babičky“ jak věří Izraelci, nebo naopak spolu s Ankarou nastanou Izraeli takové problémy, že vzhledem k tomu veškeré zisky z prodeje zbraní Ázerbájdžánu vyblednou.

Převzato z Fondsk.ru

V Náhorním Karabachu Ázerbajdžánci znovu zaútočili, propukly těžké boje

0
0

Ivan David
20. 10. 2020


Dnes ráno vypukly v jižním Karabachu těžké střety poté, co ázerbájdžánské ozbrojené síly zahájily další silný útok severně od již dobytého města Fuzuli.
Podle nejnovějších zpráv z Karabachu se ázerbájdžánské ozbrojené síly pokusily postoupit severně od Fuzuli a několika dalších míst v regionu, což přimělo arménské jednotky k zapojení do bojů s nepřítelem v linii kontaktu.


Od této chvíle nebyly ázerbájdžánským ministerstvem obrany ani jejich prezidentem Ilhamem Alijevem hlášeny žádné významné pokroky.
V pondělí Alijev oznámil, že ázerbájdžánské ozbrojené síly dobyly několik vesnic poblíž linie kontaktu po sérii střetů s arménskými jednotkami v Karabachu.
Arménské ministerstvo obrany zároveň uvedlo, že jejich síly potlačily ázerbájdžánské útoky poté, co v pondělí ráno zaútočily na jejich pozice.
Podle zprávy je v Ázerbájdžánu rozmístěno 600 tureckých vojáků.


Ruský list Kommersant napsal minulý týden, že podle zprávy citující vojenské a diplomatické zdroje byl pokus o invazi Ázerbájdžánu „záměrně naplánován a vyprovokován Tureckem“.
Podle těchto zdrojů Ankara v posledních měsících aktivně tlačila na Baku, aby zahájilo nepřátelské akce, slibující „komplexní politickou, diplomatickou, zpravodajskou a vojensko-technickou podporu“, jak informovaly noviny.


Podle ruských novin po dokončení společných turecko-ázerbájdžánských vojenských cvičení v červenci a srpnu zůstala na území Ázerbájdžánu významná turecká síla, která údajně převzala roli koordinátora ázerbájdžánské invaze do Arcachu.
Podle zprávy je v Ázerbájdžánu rozmístěno 600 tureckých vojáků, z nichž 200 je klasifikováno jako „pravidelné válečné prapory“.
Ostatní turecké síly:
50 instruktorů v Nakhichevanu (autonomní ázerbájdžánská enkláva oddělená od vlastní Arménie Arcachem a arménskou provincií Syunik).
90 vojenských poradců v hlavním městě Baku odpovědných za koordinaci zaměstnanců.
120 leteckých vedoucích na základně Gabala.
20 pilotů bezpilotních letadel na letišti Daliar.
50 trenérů na letišti Gevlach.
Další:
50 instruktorů ve 4. armádním sboru v Pirikeskulu.
Dalších 20 důstojníků na vojenské základně „Hejdar Alijev“ v Baku.
Podle zprávy také Turecko poskytlo ázerbájdžánské armádě 18 lehkých pěchotních brnění, 10 vozidel a systém odpalování více raket, jakož i celkem 34 letadel (šest letadel, osm vrtulníků a 20 bezpilotních dronů).


Zároveň v období září – říjen byly lety tureckými dopravními letadly (C-130, CN-235, A400M) do Ázerbájdžánu vzdušným prostorem Gruzie na vysoké úrovni, a to navzdory odmítnutí Gruzie.
Řecký ministr zahraničí Nikos Dendias v těchto dnech během své návštěvy Arménie řekl, že Turecko je zdrojem veškerého nepřátelství v regionu.

K 31. výročí

0
0
Stanislava Kučerová
20. 10. 2020 

Nejdříve článek paní profesorky Stanislavy Kučerové k výročí listopadových událostí roku 1989 a poté reakce na tento text od historika Jiřího Jaroše Nickelliho.

Je to k nevíře, brzy to bude už 31 let, co jsme prožili nečekaný převrat r. 1989. V novodobé historii mu předcházela hrůzostrašná první světová válka, pak ještě strašnější světová válka druhá. A pak přišla ještě „válka studená“. Bylo to nepřátelské měření sil mezi kapitalistickým Západem a socialistickým Východem. Trvala zhruba 40 let a skončila pádem socialismu v zemích Východního bloku. Stalo se tak i u nás.


Před 31 lety nastal u nás mocenský převrat a s převratem se otevřela brána představ o netušené historické změně. Věřili jsme, že teď už konečně přijde trvalý světový mír a zavládne svoboda a spravedlnost mezi lidmi i mezi národy. Tuto změnu jsme s důvěrou a nadšením očekávali. Ale ukázalo se, že marně. Jen slibů jsme se dočkali. Slibů pravdy a lásky, slibů svobody a demokracie a slibů vší možné prosperity a blahobytu. Ale to, co se skutečně dálo, přinášelo jen neuvěřitelné události, které byly nadějím a očekáváním na hony vzdáleny. Přinesly jen neradostná zklamání.

Sám první popřevratový prezident způsobil nepředvídatelné skutečnosti. Sám jeho vstup do čela státu je obestřen mnoha nevysvětlenými záhadami. Ale co horšího, on ve své funkci nedovedl udržet a uchránit to hlavní, co mu bylo svěřeno, Československo, demokratický stát Čechů a Slováků. Československá republika vznikla jako šťastný a hrdý výsledek našeho odboje za první války světové. S mnoha dalšími obětmi a s výsledným pocitem vítězství našeho druhého odboje slavila republika své osvobození a těšila se z obnovy po druhé světové válce. Po 40letém zmařeném pokusu o budování socialismu nastoupil nový prezident jako představitel obnovy kapitalismu.

K historickému odkazu naší vlasti nebyl, jak se ukázalo, nijak citově vázán. Dokonce bez lítosti souhlasil s rozdělením tehdejšího Československa, s neblahou změnou, při níž z jednoho federativního státu vznikly samostatné státy dva. Neviděl v tom žádnou historickou ztrátu ani citelné mezinárodní oslabení obou zemí, přestože se octly se zřetelem na geopolitickou situaci na řádově nižší úrovni.

Zbytkový český stát pak vystavil svou nepochopitelnou omluvou a vstřícností otevřenému útočnému revanšismu Němců, kteří byl odsunuti po válce z českého pohraničí. Jako by nebylo německých antifašistů, orientoval se právě na odsun a na přesídlení, byť k němu došlo rozhodnutím velmocí a v rámci smluvního poválečného uspořádání Evropy. Ti odsunutí tvořili menšinu v pohraničí předválečného Československa, a s nástupem fašismu v Německu se stali protistátními rozbíječi. Chtěli, jak hlásala jejich protistátní propagandistická kampaň ve 30. letech, chtěli se vrátit do své vlasti, do Německa. Do Německa chtěli patřit i za cenu zničení celého Československa. Podařilo se jim to. Mnichovskou dohodou dosáhli rozbití Československa a připojení jeho pohraničí k Říši. Od Hitlera za to obdrželi celkem 1,162.617 medailí. Ty medaile putovaly skoro do každé německé rodiny v českém pohraničí. Hitler neváhal vyznamenat „soukmenovce“ za zásluhy o rozbití státu, který byl Říši na překážku. Podle fašistického přesvědčení neměli Češi na území, na které si Němci dělají nároky, co pohledávat. Tady, podle jejich mínění, kterým se netajili, nesmí zůstat ani jediný Čech.

Poválečné rozhodnutí velmocí o vysídlení německé menšiny sledovalo princip denacifikace, demilitarizace a demokratizace. Důraz byl položen na to, aby se v budoucnosti nemohla rozpoutat agresivní válka na podnět zmanipulované národnostní menšiny. Aby se zabránilo zmanipulované menšině dát podnět k agresi. Aby se události nástupu fašismu a rozbití Československa nemohly opakovat.

A jaký postoj zaujal náš prezident 45 let po válce? Náš prezident překvapivě a k úžasu národa podpořil revizionisty, odmítající výsledky 2. světové války a kompromitoval spojence. Oživil problém z dávna, zaslepil občany a zabránil jim chápat, co se děje dnes. Bylo od té doby podáno bezpočtu svědectví o tom, „komu sluší omluva.“

Přemnoho pamětníků protestovalo proti falšování dějin. Uvedu jen jeden projev zoufalého nesouhlasu, projev příslušníků prvorepublikové Pohraniční finanční stráže z r. 1993.

„Z vlastní zkušenosti víme, že odsun německých fašistů a jejich pomahačů v poválečném období se nijak nedotkl těch Němců, kteří mohli prokázat (a prokázali) svoje antifašistické smýšlení. Zejména proto jich zůstalo v českém pohraničí na 250.000. Teprve Vy, pane prezidente, jste vnesl mezi nás nejistotu. Hovořil jste o jakési kolektivní vině a její nepřípustnosti, o amorálnosti odsunu a o pocitu křivdy a hanby, kterou prý při zmínce o odsunu fašistů z našeho území pociťujete. Domníváme se, že jste projevil naprostou neznalost historických událostí a jejich souvislostí, že zaměňujete příčinu a následek a jednostranně hodnotíte situaci, která by při eventuálním vítězství německého Reichu v druhé světové válce vedla k likvidaci našeho národa, a nejen jeho. Soudíme, že nejvyšší představitel České republiky nemůže nedbat na skutečné dějiny a jejich průběh. Nemáte právo hovořit naším jménem. Zklamal jste naše očekávání. Vyzýváme Vás, abyste na svou funkci rezignoval. Požadujeme Váš odchod.“(Z pozůstalosti Karla Kolína.)

Na rozdíl od zakladatelských prezidentů, prezidenta Osvoboditele a prezidenta Budovatele, si popřevratový prezident samostatného suverénního státu nijak necenil. Ale nevážil si ani národa. Aniž by respektoval rozdíl mezi nacionalismem a vlastenectvím, odsoudil lásku k národu jako inferiorní touhu příslušet ke stádu či smečce, vlast označil za dvorek, noru a nevětraný pelech, semeniště šovinismu, provincionalismu, skupinového egoismu, xenofobie a rasismu a – speciálně v našich podmínkách – jako projev krátkozrakého sebeničivého „čecháčkovství.“ Popřevratový prezident výrazně přispěl ke vstupu České republiky do Severoatlantické aliance – NATO (r.1999) a do Evropské unie – EU (r. 2004).

V době války v Kosovu souhlasil s bombardováním Srbska a označil je za „humanitární“. Podporoval projekt protiruského radaru na našem území. I tady byla jeho politika jednostranně orientovaná a podřízená Západním silám v jejich boji o světovládu. Vidíme, že všechny nectnosti studené války se po roce 1989 vrátily, jen v opačném gardu. (A snad ve výraznější podobě, třeba v té či oné spoluúčasti na armádních misích Západu v Afghánistánu, v Iráku, v Libyi, v Sýrii apod.)

A co se v uplynulých letech po převratu dálo uvnitř nového státu? Spisovatel Jan Trefulka to svého času popsal velmi výstižně: „Všemocná ruka svobodného trhu se v ničem neosvědčila, způsobila stamilionové škody, doširoka se otevřela podvodníkům všeho druhu, tunelářům a chamtivcům bez svědomí. Převálcovala kulturu konzumními produkty, hloupou privatizací televize, rezignací na státem podporovanou filmovou tvorbu, odprodejem tisku zahraničním majitelům, tvrdě zaměřeným na komerci, mocným bulvárem, výrazným a trvalým zhoršováním kultury lidských vztahů. Privatizace se ocenila jako by byla jedinou zárukou rozvoje ve všech oborech lidské činnosti bez ohledu na úpadek duchovních aktivit a mravů, i v politice. Povědomí národní identity se rozplynulo v záplavě akčního braku, romantického kýče a nechutných reality show. Přehlédlo se, že demokracie potřebuje demokraty a že chybí inspirace k spolupráci, navazující na ideje, na nichž stát Čechů a Moravanů (i odpojených Slováků) vznikal.“ (Salon/Právo, 21.9.2006)

Dodejme, že jen pochybní zbohatlíci, tuneláři a podvodníci, restituenti a privatizátoři mohou být vděčni za vítězství „pravdy a lásky nad lží a nenávistí“. Většina národa zažívá pocity existenční nejistoty, ztráty perspektiv a nárůst starostí. Ekonomický úpadek jako následek rozprodeje a rozdání národního bohatství je bezútěšný. Jakákoli konkurence na naší straně byla bezohledně likvidována. Tak jen namátkou. Byla zrušena výroba světoznámých motocyklů, výroba osvědčených aut byla převedena do zahraniční firmy a proměněna v pouhou montáž. Zrušena byla výroba kvalitní nerez-oceli na Kladně. Padla i brněnská Geofyzika, jeden ze 3 špičkových ústavů světa pro hledání vody, ropy a nerostného bohatství vůbec. „Král privatizace“ nás připravil i o slavnou námořní flotilu. Řadou odešly i všechny významné podniky jiné. Buď zmizely zcela nebo se octly v rukou zahraničních majitelů. Vždyť ani voda pramenící na našem území nám nepatří. I ta je v cizích rukou.

Tunelování a rozkrádání podniků a bank manažery, kteří jsou dobře placeni, a jejichž nedovolené obohacování je jen těžko dokazatelné, vede k růstu dobře utajených ziskuchtivých mafií. Kriminalita, korupce a prostituce narůstá v celé společnosti. Dokonce i u školáků. Smysl života u mnoha lidí se soustřeďuje na otázku, jak získat peníze, jak dobře vydělat. A morálka? Ta neexistuje. Slyšela jsem od studentů: „Není žádné dobro a zlo. Jsou jen dobré a špatné obchody.“

Připojili jsme se k světovému odmítání sociální spravedlnosti a k přijetí globální polarizace neuvěřitelné míry bohatství a chudoby.

Situaci celého světového společenství i každého jedince dnes komplikuje a ztěžuje hrozivá pandémie coronaviru. Vypukla v roce 2020. Jde o zlověstný případ nevídané světové krize.

Krize ze záhadných příčin a se záhadnými důsledky a následky. Jsou o tom různé teorie, i konspirativní. Zapůsobily tu přírodní vlivy jako kdysi, když řádil mor nebo cholera? Vyvolal epidemii člověk svými pokusy v laboratoři? A šlo o nechtěný únik nebezpečného viru nebo o něčí strategický záměr? Nevíme. Ale světem se šíří nová, neznámá a netušená epidemie. Přináší nepředvídané následky na lidském životě a zdraví, na výrobě, obchodu i dopravě a ve všech společenských aktivitách materiální i duchovní povahy. 


Tady se otvírá i nový, dříve neznámý problém. Jak řešit uspořádání a vedení státu v podmínkách globální pandemie? V době po r. 1989 je od počátku obtížné ustavit a udržet skutečnou, ne pouze formální demokracii. Vládne se pod praporem neoliberalismu, který se vynořil a postupně prosadil v Západních zemích od 70. - 80. let minulého století. Nese s sebou velebení a adoraci neomezené svobody, kult svobody bez řádu a bez odpovědnosti. Jen neviditelná „ruka trhu“ má rozhodovat mezi všemi, kteří podnikají a bohatnou. Nová svoboda vtrhla mocně zvláště do peněžního trhu s nebývalou změnou v nabývání zisku. Nevydělává se jako dříve na práci. Bohatne se nesrovnatelně více na všech potřebách člověka i v jeho volném čase, od rána do večera a od večera do rána, od narození k pohřbu, celoživotně a celosvětově, globálně. A co je zvláště důležité: Peníze dělají peníze bez jakýchkoli regulí, bez právního a mravního omezení. Nejvýnosnější jsou lichvářské úroky z půjček a z dluhů. Propast mezi bohatými a chudými se stále více prohlubuje a rozšiřuje. Mluví se o nůžkách, které se neuvěřitelně rozvírají. Takovou nerovnost svět ještě neviděl.

K nám přišel neoliberalismus o 20 let později, s převratem r. 1989. Ale stejně jako na Západě i u nás byl dosavadní sociocentrismus (orientace na společnost) a normocentrismus (ohled na pravidla, normy, psanou i nepsanou morálku) vystřídán egocentrismem (sebestřednost, sebeprosazování, hedonismus a osobní požitek jako smysl života).

Vidíme, že demokracii v národním státě za časů globalizace nejvíce podemílají nadnárodní korporace, monopoly, neziskové organizace a hnutí rozmanitých menšin. Disponují zjevnými i skrytými podporami a dotačními zdroji a svým působením překážejí jakémukoli národnímu a společenskému konsensu. Nepodléhají kontrole demokratických vlád ani mezinárodního práva OSN. Větší část veřejného prostoru ovládají mediálně, reklamou, lobováním i dobře zavedeným uplácením. Zvláště zajímavé jsou směry a hnutí, které halasně a rafinovaně protestují proti údajné diskriminaci. Jsou to všelijaké módní fragmenty multikulturalismu, gendrismu, sexismu, feminismu a pod. Poznáváme v nich jakési samoúčelné odbočky a odštěpky hodnotových orientací současné euroamerické civilizace. Neváhají organizovat ani protivládní protestní akce. Jsou to směry a skupiny společenské disgrese, anarchie.

Jejich představitelé a mluvčí jsou matoucím způsobem, často hanlivě a nepravdivě označováni jako neomarxisté. Prý proto, že jsou proti něčemu a marxismus také byl proti něčemu. Ale odpovídá to logice? Všichni, kdo jsou proti čemukoli, oponenti nejrůznějších skutečností, směrů a věr patří do jedné skupiny? A ta skupina ponese jméno klasika historického materialismu poloviny 19. století, jako by na něj nějak navazovala?

Marx vycházel z podrobné analýzy tehdejšího kapitalismu a z představy, že tento řád bude vystřídán řádem kvalitativně novým. Nálepkovat označením neomrxismus nejrůznější disgresisty a anarchisty není nic jiného, než jenom bezobsažné pejorativní označování. Ukažme si tu absurditu na příkladu. Náš politický myslitel napsal knihu o tom, jak nově po těch cca 150 uplynulých letech číst Karla Marxe se zřetelem na další historický vývoj. To je skutečný neomarxismus. Jiný myslitel, vzdělaný akademik, se halasně účastní frivolních karnevalových skopičin pod záminkou, že bojuje za rovná práva LGBT (lesbiček, gayů, bisexuálů a transsexuálů). Je snad jasné, že ti dva do jedné skupiny, a to do skupiny neomarxistů, nepatří. Je ovšem zajímavé, že všem diversním, rozkladným a protestujícím odbočkám, odchylkám a odštěpkům se dostává veřejné mediální i skryté peněžní podpory od držitelů vlivu, moci, bohatství. Oni znají dobře starý římský princip, „Divide et impera“, a tak jsou divisionisty. Ne jednota lidu celého světa, ale fragmentarizace lidu celého světa, to je jejich ideál.


Po 31 letech stojíme na křižovatce dějin


Nevycházíme z údivu. Svět je plný válečných konfliktů a nebezpečí nové světové války.

Jsme smluvně a submisivně vázáni s nadnárodními bloky, takže jen s obtížemi můžeme hájit své národní zájmy. Aktuální je např. otázka masové imigrace do Evropy a nebezpečí islamizace evropské kultury a ztráty naší identity a našeho domova. I o tom dostáváme zprávy na internetu - z dovozu. Méně z našeho přesvědčení.

Ani domácí politika nepřináší uspokojení. Nadpoloviční většina z parlamentních voleb má moc, ale to nezabezpečuje názorovou shodu a věcnou diskusi ve veřejném prostoru. Vedou se věčné protivládní útoky, hašteření koalic a opozic. Občanům chybějí společné vize, programy. Politika se redukuje na nepřestajné osobní napadání a očerňování vůdčích osobností. Ty jsou věčným terčem mediálních útoků. Demokracie nabývá stále zvrhlejší formy a mění se v ochlokracii, v demagogickou nadvládu svévole, emocí a vášní nad rozumem, nad diskusí, nad odborností.


Filozofie bývala kvintesencí doby. Živou duší kultury.

I my jsme měli svou filozofii a paměť národa. S jejich pomocí jsme se stali samostatným národním státem po 1. válce světové, obnoveným po 2. válce světové. Dnes stojíme na křižovatce dějin. Celý svět na ní stojí. V životě lidí jsou cesty k záchraně a jsou cesty do záhuby. Po letech popřevratových zkušeností a po roce zkušeností s pandemií známe svá východiska.

K záchraně nás vede cesta uvážlivé rezistence. Nedovolme protičesky a protislovansky přepisovat naše dějiny. Snažme se udržovat v paměti všechny vynikající postavy naší minulosti, naše buditele, bojovníky za svobodu a samostatnost, zakladatele a budovatele státu. Nedovolujme válcovat naši cennou domácí a evropskou kulturu jednostranně angloamerickou popkulturou. Ta je mediálně intenzivně šířena a překrývá a vytlačuje kulturu domácí i evropskou. Snažme se o osvětu, snažme se, aby naši občané věděli, co je skutečná demokracie a co je humanita. Co skutečně představuje naši státnost. A aby paměť národa byla jejich životním heslem, ke kterému se budou celé generace hlásit slovy: "Věrni zůstaneme.“


* * *


Poznámky Jiřího Jaroše Nickelliho k článku prof. Kučerové: 

K 31. výročí stati o sametovém převratu 89 od prof. Stanislavy Kučerové


Deskripce katastrofy československého státu je přesná. Analýza dnes může vysvětlit vše "nepochopitelné" .

Prokázala se zrádcovská a pomstychtivá role presidenta zbytkového Česka, Je vysvětlitelná zapojením do protistátní organizace Charta 77 organizované německými a americkými centrálami a placené německými penězi BND, často přes krycí nadaci emigranta akademika Janoucha.

První seriózní analýzu listopadu 89 provedl zesnulý Miroslav Dolejší. Jeho "Analýza 17.listopadu 89"rozkryla předem dohodnutou roli 400 tzv. vyvolených vládnoucích rodin (včetně rodiny Havlovy, Sabatovy, Pithartovy, Klausovy, atd.)

Dnes je již vše potvrzeno i veřejnými přiznáními pana Sorose, jenž například věděl, již za socialistické éry několik let před převratem, o instalaci Havla na post presidenta státu. V palácovém převratu 89 hrál velkou roli i K. Schwarzenberg, jenž dostal roli řídícího důstojníka Václava Havla a jež jej instruoval o krocích, které má vykonávat. Toto věděl i francouzský president Miterrand, jemuž bylo umožněno setkat se s Havlem i v podmínkách socialistického státu.

Vše se dělo v poměrech rozdělení sfér vlivu Východu a Západu na tajných jednáních KGB a západních centrál o ústupu z východní Evropy, což se dělo dominovými pády jednotlivých východních režimů. Startem byla migrace východních Němců do Maďarska přes ČSFR a jejich asyly na ambasádách západních států. Lid ČSFR byl zmaten a nechápal tyto fenomény, protože mu to pochopitelně nikdo nevysvětlil, a protože to vše bylo pouze paušalizováno jen jako jakési" kontrarevoluční snahy neúspěšného Západu" o svržení socialistických systému. Bohužel pravdou byl opak, a nikdo kromě málo informovaných ve východním bloku neznal pravý rozsah plánů na přeformátování a rozbíjení států východního soc. bloku.

Jediný východní politik, který pochopil pozadí těchto změn vcelku, byl Nicolae Ceaucescu, který již r.68 nesouhlasil s invazí Varšavské smlouvy do ČSSR. Ceaucescu byl partnerem západu v mnoha směrech, a proto musel být odstraněn, aby se nestal nepohodlným svědkem a pamětníkem provádění těchto plánů. Proto bylo zorganizováno krvavé povstání v Rumunsku a zavraždění Ceaucesca a jeho manželky tzv. polním soudem za údajné zločiny, přepych a "utlačování rumunského lidu".

Souběžně s tím probíhala likvidace federativní Jugoslávie za pomoci ustašovské organizace, která vznikla v Torontu po r.45 a byla placena BND (německou zpravodajskou službou) stejně jako Svetový kongres Slovákov tamtéž, placený ze stejných peněz. Ten potom pomoci Moricovy Sovenskej národnej strany přispěl k likvidaci - rozbití, nikoli rozdělení ČSFR. Parlament ČSFR byl zmanipulován k rozbití ČSFR formou tzv. státoprávního rozvodu, a jediní nesouhlasící byli republikáni M. Sládka.

Václav Havel porušil všechny své polistopadové sliby - přispěl k rozbití společného státu vyvoláním tzv. pomlčkové války, nedodržel slibovanou neutralitu a přispěl k zavlečení republiky do paktu NATO, hanebně se na popud Schwarzenberga omluvil sudetům, a konečně souhlasil a podporoval barbarské napadení zbytkové Jugoslávie útokem NATO. Jeho vnitropolitické sliby o tom, že nebude nezaměstnanost, chudoba a sociální nejistota, se rovněž ukázaly být historickou lží. Jeho diadochové již za jeho života prováděli opak a dovedli kdysi kvetoucí zemi do strašlivého úpadku.


Zdroje info: Práce M.Dolejšího, práce M. Chossudovskyho,  profesora kanadské university, práce prof. R. Dolečka, informace z bývalé Jugoslávie od příbuzných autora JJN 2020

 



 

Skončilo embargo na zbraně vůči Íránu

0
0
20. 10. 2020 zelv
Embargo na dodávky do Iránu a také na export z této země konvenčních zbraní vypršelo v neděli. V tento den uplynulo přesně pět let od okamžiku nabytí platnosti společného komplexního akčního plánu (JCPOA) pro urovnání situace kolem íránského atomového programu a schválené na jeho podporu rezoluce Rady bezpečnosti OSN 2231, jimiž byla určena příslušná doba omezení.

Dříve "přímá nebo nepřímá dodávka, prodej nebo předávání Íránu nebo pro využití v Íránu bojových tanků, bojových obrněných vozidel, dělostřeleckých systémů velké ráže, bojových letadel, bojových vrtulníků, vojenských lodí, raket nebo raketových systémů" bylo možné pouze s povolením Rady bezpečnosti OSN v každém konkrétním případě. De facto však vůči Íránu platilo plné zbrojní embargo. Tato omezení byla součástí dobrovolně Íránem přijatých povinností pro co nejrychlejší dokončení rozhovorů o uzavření JCPOA.

14. října prezident Islámské republiky Írán (IRI) Hasan Rúhání poblahopřál obyvatelstvu země k brzkému zrušení zbrojního embarga. "Pro ty, kteří pochybují o tom, co nám přinesla jaderná úmluva, tak to je jeden z jejích výsledků. Počínaje nedělí budeme moci prodávat zbraně komu chceme a kupovat od koho chceme", poznamenal politik.

Teherán se netají tím, že má zájem o dodávky výzbroje především ze zemí, které měly zásadní přínos pro zachování JCPOA po vystoupení USA v roce 2018. "Po ukončení embarga budeme moci uspokojovat své potřeby prostřednictvím zemí, s nimiž jsme navázali strategické vztahy, včetně Ruska a Číny", uvedl v září ministr zahraničních věcí Íránu Mohammad Džavád Zaríf. "Budeme konzultovat s Ruskem to, co potřebujeme pro upevnění naší obranyschopnosti. Ruská vláda a ruský národ byly a zůstanou s námi v těžkých okamžicích. V tomto ohledu je pro nás Rusko prioritní partner", potvrdil za svou stranu velvyslanec Íránu v RF Kazem Džalali.

V srpnu vicepremiér RF Jurij Borisov potvrdil, že Írán "má velmi velkou naději na získání Ruské (vojenské) techniky" po odvolání sankcí. Moskva "je přesvědčena, že všechny možnosti, které se otvírají v souvislosti s vypršením lhůty působnosti ustanovení rezoluce 2231 Rady bezpečnosti OSN, týkající se vojensko-technické spolupráce s Íránem, budou náležitě zváženy a náležitým způsobem v pravý čas použity na vzájemně výhodném základě a pro blaho národů obou států", uvedla oficiální zástupkyně Ministerstva zahraničních věcí RF Marie Zacharová.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Připomenutí, jak jsme vyhráli nad koronavirem anebo slavnost na mostě.

0
0

20. 10. 2020

Prostřený Karlův most 30.6.2020

Jak to tehdy média popisovala:

Symbolické rozloučení s koronavirem proběhlo poslední červnový den na Karlově mostě v Praze. Iniciátorem akce byl pražský kavárník Ondřej Kobza, renezanční člověk. V roce 2014 získal střechu Lucerny od paní Havlové do své správy, když hledal vhodné místo, kde by se dala vybudovat komunitní zahrada po vzoru fenoménu Brooklyn Grange Farm. Se svým spolkem Piana na ulici se Ondřej Kobza snaží oživovat veřejný prostor piany, šachy, poesiomaty (jukebox s poezií). Prostřený stůl na Karlově mostě je jednorázová akce, protože asi už nikdy nebude most bez turistů, aby se tam dalo postavit 515 m stolů pro 2000 lidí. Registrace on-line na místo ke stolu byla zdarma, podmínkou bylo přinést něco k jídlu nebo pití. Akce byla nahlášena od 18 do 22 hodin. - Před procházkou po mostě jsme se šli projít po Praze bez turistů.






Další foto z "rozloučení s koronavirem" najdete např. zde:

Podal jsem návrh na vypuštění zastropování dotací zemědělcům - mělo by fatální důsledky!

0
0

Ivan David
20. 10. 2020

Evropská komise v návrhu novely nařízení o strategickém plánu, který je součástí reformy Společné zemědělské politiky EU, navrhuje omezit platby zemědělcům. Pro jedno IČO – bez ohledu na to, jestli jde o rodinnou farmu, kterou obhospodařují 2 manželé, nebo družstvo se stovkou zaměstnanců – chce Komise dát maximálně 60 tisíc eur. Cílem tohoto návrhu je seškrtat zemědělské dotace a peníze převést na projekty digitalizace a Zeleného údělu. Jako je výstavba 5G mobilních sítí, dotace elektromobilů a dobíjecích stanic, fotovoltaických a větrných elektráren.

Návrh je zaměřen hlavně proti tzv. novým členským zemím z Východu. Nejvíce by postihl právě ČR. Většina zemědělské půdy je v ČR obhospodařována podniky, které vznikly na místě bývalých JZD. Většinou jde o akciové společnosti, které mají desítky nebo stovky podílníků a zaměstnanců – bývalých družstevníků. Tyto podniky u nás produkují 80% zemědělských komodit nutných k výrobě potravin. Právě pro ně by schválení návrhu Komise bylo likvidační. 60 tisíc eur je podle současného kurzu asi 1,6 milionu Kč.

V rámci konzultací reformy Společné zemědělské politiky jsem za rok a čtvrt výkonu mandátu europoslance navštívil desítky podobných firem zaměřených na rostlinnou i živočišnou výrobu. Zjistil jsem, že jen mzdové náklady - včetně povinných odvodů na zdravotní a sociální zabezpečení – představují u těchto podniků desítky až stovky milionů ročně. Menší vesnické družstvo se 100 zaměstnanci pro práci na polích a ve stájích potřebuje jen na mzdy a povinné odvody asi 55 milionů Kč.
Zastropování plateb by pro tyto firmy znamenalo, že by dostaly na dotacích jen několik procent ve srovnání se současným stavem. A to jsou dnešní dotace pro české zemědělce čtvrtinové ve srovnání s dotacemi, které dostávají farmáři ve Francii, Německu nebo Belgii či Holandsku. Schválení návrhu Komise by znamenalo likvidaci naprosté většiny těchto našich firem. Jejich produkci by nahradil další dovoz ze Západu. A o to Komisi jde především.

Mezi lidmi koluje nepravdivá fáma, že by zastropování pomohlo malým českým rodinným farmám. Autoři této fámy a dokonce i někteří kolegové europoslanci, kteří ji po nich opakují, tvrdí, že by stát a za něj platební agentura Státní zemědělský intervenční fond (SZIF), mohl přidat rodinným farmám všechny peníze, které by nedal kvůli zastropování bývalým družstvům. Návrh Komise ve skutečnosti umožňuje na národní úrovni převést ve prospěch rodinných farem z celostátního přídělu navíc pouze 15 až 25%. Peníze, které by kvůli zastropování nebyly vyplaceny zemědělským podnikům vzniklým na místě bývalých družstev, by Komise ČR nenechala k našemu využití, ale museli bychom je vracet do rozpočtu EU.

Ve výsledku by si tedy nejenže nepomohly malé české farmy, ale ČR jako celek by přišla o velké množství peněz. Dotace sebrané kvůli zastropování českým zemědělcům by Komise dala buď malým zemědělcům v jiných členských státech – většinou západních, kteří už dnes mají vyšší dotace než naši. Což by je vůči našim zemědělcům ještě více nespravedlivě zvýhodnilo. Nebo by je použila v rámci rozpočtu na jiné účely. Předsedkyně Komise Ursula von der Leyenová a její zástupce Frans Timmermans se nijak netají tím, že hodlají peníze sebrané zemědělcům použít na Zelený úděl.

Téma „cappingu“, jak je v „bruselštině“ označováno krácené dotací pomocí zastropování, je předmětem mnoha diskusí uvnitř zemědělské i laické veřejnosti. V průběhu času kolem něj vznikla řada legend, které s textem předloženým Komisí nemají nic společného. Jednou z nich je, že by se zastropování týkalo pouze platby na hektar. Skutečnost je však taková, že Komise v v článku 15 odstavci 1 návrhu nařízení o strategickém plánu navrhuje zastropování VŠECH PŘÍMÝCH PLATEB. Tedy i podpor vázaných na produkci. Včetně citlivých komodit jako brambory, ovoce a zelenina, které jsou náročné na lidskou práci. A včetně a živočišné výroby – masných i mléčných krav, ovcí a koz. V jejich případě by omezení podpor znamenalo úplný konec. V případě schválení návrhu Komise by na našich polích rostla už jen řepka a občan nějaké obilí.

ČR je s výjimkou řepky, obilí a hovězího masa nesoběstačná ve všech základních potravinách. Potřebujeme podpořit zejména živočišnou výrobu, která naši spotřebu kryje z necelé poloviny. Obnovit však potřebujeme i pěstování ovoce a zeleniny, v němž jsme před lety byli velmocí, dnes jsme soběstační z 30%, resp. 25%. Nyní pulty obchodů v ČR okupuje dovozové ovoce a zelenina. To znamená další a další vyvážení peněz z ČR. Protože jsem stoupencem obnovení potravinové soběstačnosti ČR navrhl jsem z návrhu nařízení o strategickém plánu zastropování VYPUSTIT.

Lidem, kteří věří pověrám, že tím pomůžu obřím firmám jako Agrofert ve svěřeneckém fondu předsedy české vlády Andreje Babiše (vlastní necelá 2% zemědělské půdy) nebo nadnárodním gigantům jako Bayer nebo Monsanto, se pokusím tuto nepravdu vysvětlit. Pro gigant s mnohamiliardovým majetkem není problém všechny své dceřiné společnosti rozdělit na ještě menší podniky, které by se papírově vešly do limitu. Žádný zákon je neomezuje v množství dceřiných společností. U největších typů firem jde výhoda z velikosti zachovat i při rozdrobení na větší počet dceřiných firem. Na centrále holdingu v Praze nebo v Mnichově je účetním, právníkům i dotačním expertům jedno, jestli obsluhují 100 miliard v rámci 10 nebo 1000 dceřiných firem. Jejich software je na to připraven.

Rozdrobení by bylo náročné jen u bývalých družstev, která jsou podle některých „expertů“ se 100 až 250 zaměstnanci velká – i když v mezinárodním srovnání jde o malé podniky. Výsledkem zastropování by ve skutečnosti bylo, že většinu našeho trhu by od současných vesnických akciovek, které vznikly na místě družstev, přebraly nadnárodní giganty jako Bayer, Monsanto. Nebo Agrofert, který si vždy umí najít cestu, jak obejít jakékoli zákony. Návrh Komise je typickým příkladem bruselského paskvilu, který se tváří, že pomáhá malým, ale ve skutečnosti zvýhodňuje jen ty největší.

Proto jsem v rámci sady pozměňovacích návrhů, které jsem k reformě zemědělské politiky navrhl, předložil návrh na úplné vyškrtnutí zastropování. Protože se však z tématu stalo „politikum“ o němž vášnivě diskutují především europoslanci, kteří návrh nařízení nikdy ani nečetli, což znemožňuje racionální diskusi, předložil jsem i záložní varianty. Limit pro zastropování navrhuji v několik verzích zvýšit na 200, 150 nebo 100 tisíc eur. 

Ve všech verzích však navrhuji, aby se limit začal počítat až od částky, který pokrývá náklady na platy zaměstnanců – včetně příslušných odvodů daní a na zdravotní a sociální pojištění. U malých farem navrhuji započítat podle platových tabulek i práci rodinných příslušníků, kteří se podílí na chodu farmy i když nedostávají mzdu, ale jinou formou podílu na profitu farmy. Legislativní podobu pozměňovacích návrhů jsem připravoval ve spolupráci s experty z Agrární komory a Zemědělského svazu.

Nejsem však v žádném případě ani proti malým rodinným farmám, které mají na trhu své místo. I pro ně jsem předložil pozměňovací návrh, který by jim pomohl. V případě schválení by umožnil pomocí přerozdělovací platby zvýšit dotace na prvních 100 ha, které zemědělec obhospodařuje. Farmy do této výměry by na hektar měly o 15 až 25% vyšší sazbu dotace.



Štefec: A je jasno: V akci na Staromáku mají prsty Rusové a Číňani

0
0
-rp-

21. 10. 2020 fb a  PrvníZprávy

Tajemství konečně odhaleno a věc je nyní zcela jasnou. V událostech na Staroměstském náměstí byly identifikovány dlouhé prsty Moskvy a Pekingu!, píše na facebooku Jaroslav Štefec.


(Na snímku plk. v. z. Jaroslav Štefec )

Při úklidu a namátkové kontrole obsahu košů, které házeli provokatéři na policejní těžkooděnce, byl nalezen zmačkaný papír s krátkým textem psaným azbukou a několika znaky čínského písma. Po povolání znalců se podařilo zjistit jeho přibližný obsah. Podle překladatelů je zde uvedeno asi toto:

„Dejte jim to na Staromáku pořádně vyžrat za Hřiba, Novotného a Koláře!"
Podpis: Vladimír Putin

Překlad čínského textu zní přibližně takto:
„A také aby nezapomněli na Tchaj-Wan!"
Podpis: Si

Podrobná analýza prokázala, že oba signatáři text podepsali vlastníma rukama. V inkoustu, jímž svůj pokyn podepsal ruský prezident, byly navíc zjištěny zcela prokazatelné stopy nechvalně známého jedu Novičok.

Štefec: Na Staromáku to vypadalo jako cvičení policistů proti policistům

Česká republika již zvažuje diplomatické kroky a také konkrétní sankce. Například definitivní zákaz výroby ruských vajec a postavení ideově závadných seriálů "Jen počkej!" a "Máša a medvěd" mimo zákon.



Požár v savaně

0
0
Sergej Pereslegin 
21. 10. 2020  Zavtra a Outsidermedia

Arménsko-ázerbajdžanský konflikt očima futurologa Sergeje Pereslegina*).

Karabašský konflikt zcela zapadá do koncepce „světa-savany“. S výskytem a rozšířením COVID skončil přechod od Bruselsko-washingtonského mezinárodního politického systému, od globalizace k novému systému, blízkému Vestfálu, s pevně uzavřenými hranicemi a principem Čí je moc – toho je i víra, atd. Je pochopitelné, že se nejdřív boří existující organizovanost, a poté se vytváří nová. A k tomu došlo: Nejdřív zmizel společný kulturní rámec, potom finančně-ekonomický, po ní normativně-právní a, nakonec, přestal existovat vojensko-silový rámec. To neznamená, že zmizely armády, ale je zřejmé, že unipolární svět, kdy Amerika svými silami určuje jakýkoli konflikt, je minulostí. Jaká je dnes hodnostní tabulka, známo není.


Vznikla situace, která nemá arbitra, schopného rozhodovat v kterékoli politické krizi ve světě, což nevyhnutelně znamená řadu malých lokálních konfliktů i dále. Obdobná situace vznikla po 1. světové válce: Předchozí globální systém skončil, nový ve Versailles vytvořen nebyl. Mění se hranice, protože v takové chvíli ten, kdo má možnost něco popadnout, tak to zabere a nemohou ho potrestat – vše se omezuje na pouhé domluvy.

Předpovědět, kam se takové konflikty posunou, nelze, protože takových míst jsou ve světě stovky. Navíc, v potenciálně explozivním regionu mnohé závisí na náladě elit – nakolik jsou připraveny k vojenskému řešení konfliktu.

Velká rizika zostření konfliktu existují v Doněcku a Luhansku. Nepříliš velká, ale přece jen, jsou na Tchajwanu. Ale i v každé pohraniční zóně, kde jsou více nebo méně opodstatněné nároky, může dojít k výbuchu kdykoli.

Je zřejmé, že při absenci jediného světového lídra začíná boj o roli regionálního „policajta“. Vrátili jsme se k situaci, které lidstvo, zdálo by se, odešlo, kdy se konflikty řeší právě silou. Prezident Alijev, například, prohlásil, že Ázerbájdžán v každém případě v rozvíjejícím se konfliktu vyhraje, protože jeho země má 38 milionů lidí, zatímco Arménie pouhé miliony dva. Takže dal jasně na vědomí: Síla je na jeho straně.

Vše ale není tak jednoduché, mluvíme-li o karabašském konfliktu v jeho historické genezi. Zabýval jsem se systémovým inženýringem jak v Arménii, tak i v Ázerbájdžánu, znám vztah jejich vůdců k problému i pozici obyvatelstva. Boj o Náhorní Karabach je jedna z variant tzv. vojenských konfliktů, které nelze urovnat v rámci pojmu „národní stát“.

Když po 1.světové válce představitelé „Entanty“ podle 14 bodů prezidenta Wilsona prohlásili, že hranice zemí budou stavěny na národním základě, vůbec si neuvědomovali, nakolik je obyvatelstvo Evropy promíseno. Ale vždyť na Kavkaze je ještě daleko promíchanější. Proložit ideální hranici mezi Arménií a Ázerbájdžánem, Gruzií a Ruskem, Gruzií a Arménií atd., která by odpovídala zásadám národní identifikace, je prakticky nemožné.

V Ázerbájdžánu byl ještě v sovětské době vybudováno Muzeum koberců, kde je ukázána velká část kultury této země – kultura ornamentů a labyrintů. Ukázalo se, že mezi základními vzory koberců je tam použit karabašský obrázek. Jistěže to není politické muzeum, ale přesně to ukazuje, že Národní Karabach je jedno z území, odkud vede linie ázerbájdžánské kultury. Ázerbájdžán si dělá nárok na tato území i proto, že jsou pro něj civilizačně nanejvýš významné.

Na druhé straně, obyvatelé Karabachu, nejsou určitě etničtí Ázerbájdžánci. A konfesionálně jsou to křesťané. Z mého hlediska probíhá v Karabachu utváření nového etnika, které se teď už liší od arménského, ale v každém případě má blíže k Arménii než k Ázerbájdžánu. Odsud pramení arménská pozice: V Náhorním Karabachu jsou naši bratři, je to etnicky arménské obyvatelstvo, které jsme povinni ochránit.

Pozice stran v karabašském konfliktu jsou: Za prvé neochvějné a za druhé mají právo na existenci. Obyvatelstvo Ázerbájdžánu podporuje svoji vládu, Arménie svoji. Vše ostatní souvisí spíš s politikou a s tím, co se nazývá „svět-savana“.
Obě strany karabašského konfliktu se vzájemně obviňují z jeho zahájení, a každá z nich je, jak často bývá, v právu.

Je třeba brát v potaz, že Ázerbájdžán podporuje Turecko. Arménie už prohlásila, že Turci bojují na území Náhorního Karabachu. Turecká strana tvrdí, že to není pravda. Ale účastnit se konfliktu lze různými způsoby, při nichž jsou bojovníci do válečné zóny posíláni, aniž by do války jakkoli vtahovali do konfliktu zemi, odkud přišli. Jde ale o něco jiného: Oficiálně Turecko působí na Arménii a souběžně se svými výzvami k míru prohlašuje svoji podporu Ázerbájdžánu.

K čemu je to Turecku dobré? První důvod je zjevný: Turecký a ázerbájdžánský jazyk jsou si podobné, podobné jsou kulturní kódy obou zemí. V Ázerbájdžánu intenzivně sledují televizi v turečtině. Turecko do jisté míry považuje Ázerbájdžánce za svůj národ, a je naprosto připraveno ho podporovat. To je lícová strana věci, která je důležitá, ale není zásadní.

Domnívám se, že je to možné nazvat součástí hned dvou projektů: První je povětšinou teoretický. V Turecku se pravidelně obnovuje projekt vytvoření velkého pantureckého společenství a, v jistém směru, obnovení Osmanské říše.

Existuje však mnohem lokálnější projekt. Erdogan už dal na vědomí, že Turecko v nové situaci hodlá vyřešit dva své problémy související se Sýrií a Kurdy. Je pochopitelné, že světové společenství bude daleko klidněji přijímat vyhrocení situace v Sýrii za podmínky, že Turecko vyhlásí svou neutralitu v konfliktu mezi Arménií a Ázerbájdžánem. Turecko používá události v Náhorním Karabachu jako kouřovou clonu, aby mu v potřebné chvíli nikdo nepřekážel v řešení svých vnitřních problémů, pokud už ne ve vztahu k Syřanům, tak alespoň vůči Kurdům. A zkušenosti přesídlení a zničení obyvatelstva má Otomanská říše značné.

Izrael rovněž podporuje Ázerbájdžán, protože se vždycky bude nacházet na straně protivníků Íránu, a Írán, jak známo, v předchozích konfliktech vždy poskytoval součinnost Arménii. Takže očekávat pomoc Izraele Arménie nemůže, zatímco Ázerbájdžán ji může dostat.

Gruzie se účastní přepravy bojovníků, včetně syrských, na území Karabachu, kteří, logicky budou působit na straně Ázerbájdžánu.

V předvečer událostí v Náhorním Karabachu si Arménie zkazila vztahy s Ázerbájdžánem, Tureckem i Gruzií. Přitom nové arménské vedení setrvávalo v přesvědčení, že Amerika nedovolí Arménii ublížit. Když ale došlo na skutečné bojové činnosti, USA nijak nevystoupilo na arménské straně a pouze vyzvaly strany k přerušení palby. Stejně se k tomu postavilo i Rusko, se kterým Pašinjanova vláda rovněž nemá dobré vztahy.

Nakonec tak Arménie vstoupila do války v úplné diplomatické izolaci. Ázerbájdžán logicky považuje situaci za nanejvýš vhodnou k řešení karabašského konfliktu ve svůj prospěch. Je také pravda, že počínání nynějšího arménského premiéra Pašinjana v této situaci vypadá jako počínání agenta provokatéra.

zerbájdžánský prezident Alijev říká, že Ázerbájdžán je vždy připraven k obsažným mírovým jednáním, na nichž bude možno ustanovit statut území. Karabach přitom přichází s požadavkem na své uznání, přinejmenším, jako subjekt jednání.

Mimochodem, podle názoru Alijeva byla jednání mezi Ázerbájdžánem a Arménií vedena naprosto přátelsky od roku 2003 až do nástupu Pašinjanovy vlády, který zlikvidoval celý pokrok v této otázce dosažený za 15 let. Takže nyní má Ázerbájdžán možnost dosáhnout připojení Karabachu jako celku.

Ázerbájdžán má, samozřejmě, v tomto konfliktu lepší jak armádu, tak i zbraně, více lidí. Pomáhá mu člen NATO Turecko. A to znamená, že ostatní země aliance, přinejmenším, proti němu nezasáhnou. Například proarménsky naladěná Francie neprojevuje podporu ani jedné ze stran, a pouze společně s USA a Ruskem vyzývá k přerušení palby a nastolení míru – nemá proč si kazit vztahy s členskými zeměmi NATO.

Nemá ale smysl podceňovat bojeschopnost Arménů jako vojáků. Tento malý národ přežívá více než 400 let v trvalém nepřátelském obležení. V Arménii nejenže umějí bojovat, tam se to předává geneticky. Bez ohledu na převahu ve vojenské síle nebude pro Ázerbájdžán vůbec snadné Karabach Arménii odebrat. Domnívám se, že nedokáže tento úkol dokonce ani vyřešit.

Je tu ještě jedno úskalí pro Ázerbájdžán. Předpokládejme, že by válku vyhrál a Karabach by celý zahrnul do svého území. Co vítězná strana získá? Obyvatelstvo na poraženém území zůstane arménské nebo, chcete-li, karabašské a navíc křesťanské, což pro Ázerbájdžán není žádná výhra. Budou to lidé vědomí si toho, že bránili své domovy se zbraní v ruce, ale silný nepřítel je dokázal rozbít a cestou přes mrtvoly obsadil jejich zemi. Jednoduchá otázka: Kdo by chtěl mít uvnitř země zónu trvalého rizika, jakou bude ve vztahu k Ázerbájdžánu okupovaný Karabach? To snad jen Ukrajina si přeje dostat takovou záležitost s Luganskem a Doněckem. To nebude nejlepší přírůstek.

Předvést Arménii svoji sílu, obsadit několik čtverečních kilometrů jejího území, ukázat, že dokáže posunout hranici a v případě nezbytnosti si úplně připojit Karabach, to by pro něj mohlo být zajímavé. Ale nic víc.

Je třeba také vzít v úvahu, že Ázerbájdžán není Turecko. Při vší tvrdosti, kterou může projevit, ve válce, po obsazení Karabachu genocida se strany Ázerbájdžánců nebude – to není jejich kulturní kód ani jejich představa o světě.

Ázerbájdžán ale spadá pod velmi silný a nepříjemný vliv Turecka. Turci mohou pomoci urovnat pro Ázerbájdžánce karabašský problém, v jisté situaci přistoupit i ke „konečnému řešení problému“ ve stylu Adolfa Hitlera. Přitom jak vojenská pomoc Turecka a, tím spíš, účast nebo spoluúčast na genocidě, je velmi pevně spojí, což Ázerbájdžán z nezávislé země s velmi zajímavou budoucností a s velkými možnostmi dalšího rozvoje změní na území, které se stane součástí tureckého světa. Pro Turky je to, samozřejmě, výhodné. Ale nakolik je to třeba naprosto pragmatickému ázerbájdžánskému vedení? V tom se skrývá jistá naděje pro Arménii, ačkoli mnohé závisí na schopnosti arménského vedení přijmout aspoň trochu pružná a vyvážená rozhodnutí.

Vcelku situace kolem Náhorního Karabachu názorně ilustruje „svět-savanu“; cítím se silnější protivníka, vidím, že udělal mnoho politických chyb, tak zaútočím. To mi, možná, přinese krajně nepříjemné důsledky, ale to bude až potom, v následující generaci… Ve „světě-savaně“ všichni myslí dneškem: Je nutné vyhrát teď a co bude za pár let není tak důležité.

Opakuji, že v Zakavkazsku existující hranice jsou do značné míry relativní. Tento region vždycky potřeboval sílu, která by tam stanovila určitá pravidla a dbala na jejich plnění. Podle názoru Arménů a Ázerbájdžánců, si s tím nejlépe poradilo carské Rusko, které sledovalo v této oblasti jen vlastní zájmy, a proto nakreslilo hranice tak, jak považovalo za potřebné a dost rychle přesvědčilo všechny zainteresované strany, aby bezvýhradně plnily stanovená pravidla.

SSSR v tomto smyslu nebyl horší, ale věnoval příliš mnoho úsilí pokusu přesných, národně kontrolovaných hranic, což v budoucnu vyprovokovalo problém Náhorního Karabachu. Byl vyčleněn jako autonomní oblast se svými hranicemi, vznikla jistá subjektivita.

Po rozpadu SSSR ze Zakavkazska odešla síla dosud regulující region. Tehdy se u Arménie, která velmi úspěšně provedla dvě karabašské války, objevila jedna ze základních myšlenek – stát se v Zakavkazí novým „policajtem“ nastolujícím svoje pravidla. Tehdy jsem pracoval v Arménii a vyslovil jsem názor, že při tak nepočetném arménském obyvatelstvu je to beznadějné úsilí. Na to následovala odpověď: Rusko se této role vzdalo, přijmout jako „policajta“ USA nechceme, a aby se jím stali Turci, to nedovolíme, protože pro nás jsou turecko-arménské vztahy především genocida v roce 1915.

Arménie se pokusila převzít kontrolu na Zakavkazím, ale nedokázala to.

Teď, bohužel, podle téhož scénáře hodlá postupovat Ázerbájdžán. Ale stejně jako to pro Arménii znamenalo neštěstí a válku – ať by dopadla jakkoli – tak pro Ázerbájdžán přání dokázat svoji sílu v regionu, to dopadne stejně katastrofálně. Jakmile se to stane, do Zakavkazí přijde Turecko, a to se stane velkým rizikem pro celou řadu států, včetně Ruska.

Existující „svět-savana“, zřejmě sám o sobě produkuje a bude produkovat války takového druhu. A bude potřeba světový lídr schopný si s tím poradit, nebo ustanovený nový světový řád, kterého se strany buď bojí, nebo nechtějí porušit, anebo je nezbytný akceschopný regionální „policajt“. A možná, že bude třeba se vrátit k organizaci světa prostřednictvím impérií.

Zdroj: Zavtra.ru



*) Sergej Pereslegin (1960) – ruský sociolog, publicista, badatel a teoretik fantastiky a alternativní historie, vojenský historik

Překlad: st.hroch 20201019

Světe, otřes se!

0
0

Karel Sýs

21. 10. 2020


Ve slovníku cizích slov najdeme: „konspirace – spiknutí, konspirační – spiklenecký, týkající se ilegální, podzemní, tajné, nezákonné protistátní činnost.“ Činností provozovaných potají je mnoho, lze za ni považovat i manželskou nevěru. Nejdůležitější z hlediska dřívějšího i dnešního pojetí je však slůvko „protistátní“.

Státy stojí a padají s ideály, s nimiž byly založeny. Je to pravda? Ideály jsou ideály a realita je realita. Vezměme za slovo Masaryka. Dnes už se ví, a ostatně mnozí to věděli dávno, že Masaryk odešel do ciziny nejen se svolením vlády, ale i s úkolem plédovat pro federativní uspořádání říše. Rakousko nebylo jen Kakánií Roberta Musila, ani jen státem blbů Jaroslava Haška. Bylo takové, ale ne jen takové! I tam vládli lidé, kteří viděli když ne daleko, aspoň nedaleko do budoucnosti, a v oné budoucnosti, které se vlády všech zemí bojí, rozeznali neúnosnost současného uspořádání. Patřil mezi ně i následník trůnu Ferdinand, který také nebyl pouhým blbem. Pochopil a snažil se budoucnost ovlivnit. Proto musel zemřít. Překážel plánovačům, kteří měli s Evropou onačejší plány. Rozděl a panuj. Říše musela být rozdělena, rozkouskována na státečky (jako později Jugoslávie, SSSR apod.), volně tvořící sanitární kordón proti jiné říši, jejíž perestrojka z carské na bolševickou se právě chystala.

Edvard Beneš bájil, že hranice přešel bezmála s nasazením života. Muži 28. října se chlubili, kterak strašně tajně konspirovali proti Kakánii, zatímco se dávno ví, že Bienert a potažmo císařská státní policie nad nimi držela ochrannou ruku. Věří snad někdo, že chocholatí netušili, kdo je Marx a spolkli s navijákem, že si v Karlových Varech léčí stávkující žlučník? A že si Lenin zajel v lednu 1912 do Prahy poklábosit s neškodnými menše- a bolševiky o vlivu měsíčků zahradních na zatmění říše, nad níž slunce aspoň občas nezapadalo? Jan Hajšman, protirakouský odbojář, později šéf zpravodajské služby ministerstva vnitra, v knize Maffie v rozmachu zatemňuje Bienertovu úlohu a zároveň se smyslem pro dramatický efekt líčí, kterak c. a k. policie obstarala účastníkům tzv. Pražské konference včetně Lenina bezpečné ubytování v Praze. S legendami o zaplombovaném vagonu vyslaném do carského Ruska se roztrhl pytel. Ostatně právě na tomto případu je možno skvěle demonstrovat slabiny konspiračních teorií. Lenin totiž nejen vybojoval konec válečného běsnění, ale navíc Vilémovy plány dokonale přečural. Asi jako – dovolte velký skok pro lidstvo – „kdosi“ přečural Štěpána et consortes, věřící, že obětováním studenta Šmída, Růžičky či Zifčáka (všimněte si inflace příjmení) jen vymění zkostnatělé vedení za neopotřebované. Obávaná státní policie totiž měla několik rovin. Zatímco 17. listopadu podepisovala její méně poučená část vázací akt s tzv. generálem Teslenkem, vysílala své kmány do osudného průvodu a učila Dráskou, co včas vykřiknout, netušila, že „kdosi“ ji už dávno přečural, podobně jako ještě vyššího zasvěcence Gorbiho na Maltě. Ano, malta na nové evropské zdi již byla namíchána. Kdo jen držel fanku, kdo pouze míchal a kdo určil přesný poměr vápna, písku a vody, to se naše generace nedozví. Natož kdo svedl a čím obloudil Manku alias Raisu! Jistě ne jen dodávkou módních kostýmů z Regent Street.

Sranda je, že to vlastně všichni víme, jenom tomu nevěříme, jako lidoví mudrci nevěří, že é rovná se em cé na druhou, protože je to příliš jednoduché, aby to hýbalo Kosmem! Jak prosté, milý Watsone! A než Watson stačí uvěřit, Holmes už má nové tajné eso v rukávu!

Takhle bychom mohli pokračovat donekonečna a uvést už zmíněný sarajevský atentát, pečlivě vydlážděnou cestu Hitlera k moci (kdo asi byl dlaždičem?), perfidní zákulisí Mnichova, Hessův let do Anglie, dnes a už tenkrát průzračný, Atlantickou chartu, partu z Teheránu i betonovou Jaltu, která – hin se ukáže – nepřestala platit, jen se přeformátovala, westernový atentát na Kennedyho a odprásknutí náhodného či naopak pečlivě vybraného nic netušícího diváka v jistém dallaském biografu…

Laskavý čtenář snad pochopil, že se nechci vyhnout referování o knize Petra Hájka ÚDER s vtipným a trefným podtitulem 10 týdnů, které otřásly světem a dovětkem, který snad opravňuje můj rozvláčný úvod: očima konspiračního teoretika. Ani zdaleka nepojednává jen o covidu!

Jistě, Petr Hájek může být jen teoretik. Kdyby byl praktik, musel by knihu předložit cenzorovi, o jehož identitě nic nevíme, aby, pečlivě zredigována, ještě důkladněji zaretušovala, co se vlastně stalo i co se s námi stane.

Tzv. konspirační knihy se dobře čtou; to není žádné shazování, naopak – rybí tuk maminky odjakživa podávaly se sladkým sirupem. Je příjemné číst, že události se nemusely udát tak, jak nám je servírují Velcí Bratři. Nemusely, ale mohly se odehrát jinak. Státní, respektive společenský převrat 1989 nezorganizovala nějaká kocábka… atd. atd.

Hájkova kniha je bystrozraká! Čte se jako skvělý román i jako parádní kousek inspirované konspirace. Každý si přijde na své. Může souhlasit, může nesouhlasit, ale to je asi všechno, co může udělat. Autorovu kouzlu neodolá!

Jen za sebe bych řekl dvě připomínky. Dvě výčitky. Petr Hájek je silně nábožensky založen, na což hledím s úctou. Ostatně i já jsem silně nábožensky založen. Odlišuji však víru, zbožnost a církev. Hájek tepe církevní neřády, ale občas míří na nepravého; například jeho názor na Luthera je těžko obhajitelný, stejně jako jinak zajisté sympatická důvěra, že určitou část církve lze očistit. Snad lze. Já ale věřím, že lze očistit pouze sama sebe, nikoli organizaci. Vždy se najde dost těch, kdo údajně v zájmu jediného pravého učení vezmou na proroka Izaiáše pilu!

A druhá výčitka. Petr Hájek tvrdošíjně prosazuje podivné rozdělení lidstva na pravici a levici. Ve svém Protiproudu spatřuje protivníky na levici, ač opravdová levice by byla jeho přirozeným spojencem, neboť dnes už nejde o nějaké sečítání úchylek, nýbrž doslova o všecko! A vidět v lidech jako je třeba Biden levičáka, dokonce marxistu (v tom ovšem není sám, tím nás dnes a denně krmí bohužel i skutečně levicoví novináři), to je – jak je v Česku zvykem říkat – přes čáru. Jenže čára je už narýsována, je to kruh kolem nás všech.

Snad ještě třetí poznámka. Petr Hájek patří k těm, kdož – na rozdíl od jeho otce – polistopadový režim přivítali. Jednoho smutného polistopadového dne jsme seděli já a Jaromír Pelc, vyhození ze všech redakcí i dílen mocnářství, v restauraci řečené U bolševika. Stála naproti zadnímu vchodu do tehdy už bývalého sídla ÚV KSČ. O několik stolů dál probíhala schůze redakce Květů, jejímž cílem bylo rozkulačení oblíbeného, leč s režimem si zadavšího týdeníku, a zároveň založení časopisu nového, totiž Reflexu. Hlavní slovo měl tehdy nadšený Petr.

O Petrovi, jemuž vděčím za to, že jsem byl v roce 1974 přijat do redakce Tvorby, abych vedl literární přílohu LUK, později tamtéž Kmen, zárodek ještě pozdějšího, popřevratového OBRYSu-Kmene a pak už jen LUKu, budu psát v pamětech, a jen to nejlepší. Třeba o tom, co jsme společně zkusili s jeho povídkou Exil vinou pseudokomunistů.

Ale chci právě teď říci, že přibývá těch, kdož jsou zklamáni tím, co se s námi všemi děje, se státem, ale hlavně s jeho občany, kteří se mění ve stádo divočáků. Což inteligentní člověk mohl věřit, že znovuzakládáme ráj, v němž nebude vyhozených, vyloučených, vyškrtnutých, zostouzených, stát, v němž se demokracie přemístí z huby do srdce? Co věří, že ještě není pozdě honit bycha? Kdo nebo co je vlastně „bych“? „Kdybych to byl býval věděl, tak bysem tam nechodil.“ Tak nějak naříká malý hrdina Knoflíkové války.

Socialismus bylo možné zlepšit – tím míním vybudovat (jak odporné dnes slovo!) skutečný, demokratický socialismus, o jakém snily celé generace. Naše generace, aspoň její část, se o to snažila.

Kapitalismus zlepšit nelze – lze jen nakrmit plebs, aby nezlobil. A že neexistují proletáři? To nejsou jen vysmívaní dělňasové, kteří prý už vlastně vyhynuli, jako by už nikdo nepracoval rukama, jsou to příkladmo i ajťáci, kteří se zatím mají dobře. Ale nežijeme jen proto, abychom se měli dobře. Dobře se mají vepři určení na výkrm. Ovšem jen na vymezenou lhůtu. Jakmile vyprší, mají se dobře milovníci kotlet i jedlíci bůčku. Z tohoto uzavřeného prasečího koloběhu je nutno vystoupit. Každý něco pro vlast! Ale co? Například budeme spáčům otevírat oči, což Hájkova kniha činí, a dobře činí.

Tož tak.

Celý Brusel se hádá, kdo je vlastně zemědělcem

0
0

Ivan David
21. 10. 2020


Zdravý selský rozum napovídá, že zemědělcem je člověk, který se živí pěstováním polních plodin a/nebo chovem hospodářských zvířat. Jenže selský rozum eurokraté nepoužívají. Do návrhu nařízení o strategickém plánu, který je součástí reformy Společné zemědělské politiky, o němž nyní na plénu Evropského parlamentu hlasujeme, Evropská komise vložila novou definici tzv. „skutečného zemědělce“. Podle eurokratů není zemědělcem farmář, který kromě obdělávání polí a chovu dobytka ještě ubytovává na statku turisty. Říká se tomu agroturistika a po celé Evropě je to velmi oblíbený způsob ubytování.


Podle Komise by za zemědělce neměl být považován ani farmář, který na statku „přes okno“ prodává své výpěstky konečnému spotřebiteli. Pokud si sedlák ze zvířat, která vychová ve stáji, vyrobí klobásy a prodává je do obchodů nebo restaurací, nově už by podle eurokomisařů také neměl být považován za zemědělce. Stejně jako zemědělec, který svoje výpěstky jezdí prodávat do města na farmářské trhy.
Komisi zřejmě velmi vadí jakákoli přidružená výroba, kterou u nás známe ještě z časů JZD a která se udržela v mnohých zemědělských podnicích dodnes. Přitom nejde o českou specialitu. I v Rakousku je většina čerpacích stanic na venkově provozována zemědělci nebo jejich odbytovým družstvem. V našich větších zemědělských firmách, které mají hodně techniky, často provádějí opravy a údržbu nejen vlastních traktorů a náklaďáků, ale poskytují tuto službu i ostatním zákazníkům. Stejné je tomu v Rakousku, Německu nebo v Itálii.


Všechny zemědělské podniky, které provozují takovéto vedlejší aktivity, jež obohacují nabídku zboží a služeb na venkově, by podle návrhu Komise měly přestat být považovány za zemědělce. A to paradoxně i přesto, že budování kapacit na agroturistiku nebo na jiné přidružené výroby je ještě letos dotováno z fondů EU. Nehledejte v tom žádnou logiku. Ta v Bruselu neplatí. Jde o peníze. A o hodně peněz. Evropská komise chce seškrtat zemědělské dotace. Peníze chce v rámci rozpočtu EU převést na financování projektů digitalizace, jako je výstavba 5G mobilních sítí a na projekty Zeleného údělu jako jsou dotace elektromobilů, nabíjecích stanic a fotovoltaických a větrných elektráren.


Proto vymyslela složitou definici zemědělce, která farmářům a zemědělským firmám pod hrozbou odebrání nebo seškrtání dotací zakazuje jakékoli přivýdělkové aktivity. Komisaři do nového znění nařízení navrhli složitý způsob, jak zemědělcům krátit dotace, pokud ubytovávají turisty, prodávají své výrobky konečným spotřebitelům nebo provozují vedlejší podnikatelskou činnost. Základ výpočtu navrženého Komisí vychází z modelu, podle něhož by dotace měly být zemědělci kráceny o procento, které v jeho příjmech tvoří tržby z jiné činnosti. Jsou tam však další koeficienty, které by Komisi umožňovaly i další odebírání dotací.


Zemědělskému podniku, který provozuje čerpací stanici i pro veřejnost, jejíž tržby tvoří 1/3 všech výnosů firmy, by Komise sebrala třetinu dotací, na které by měl nárok, pokud by pumpu neprovozoval. Návrh je naprosto absurdní. Nejtvrději by dopadal na zemědělce, kteří dále zpracovávají své výpěstky nebo maso ze svých zvířat. Farmář, který by měl více než polovinu tržeb z prodeje nikoli celých krav na jatka, ale z prodeje naporcovaného masa přímo spotřebitelům, by podle Komise měl přijít o všechny dotace.


Není to poprvé, kdy se o tomto nesmyslu v Bruselu jedná. Komise jej předložila do návrhu nařízení již před 7 lety pod názvem „výkonný zemědělec“. Tehdy se většina europarlamentu pod tlakem zemědělců vzbouřila a nesmyslné definice z návrhu vyškrtala. Komise se však nikdy nevzdává. Komise pracuje podle zadání nadnárodních korporací. A velké nadnárodní obchodní řetězce nechtějí zemědělce, kteří by prodávali maso nebo brambory přes okno konečnému spotřebiteli. Takže letos máme tento nesmysl na stole znovu pod jiným názvem.


V rámci sady pozměňovacích návrhů, které jsem k hlasování na plénu předložil 14. 10. 2020, je i návrh na vyškrtnutí tohoto nesmyslu z návrhu nařízení. Držte našim zemědělcům palce, aby jej většina europarlamentu schválila. 


Podle nejnovějších zpráv se proti tomuto nesmyslu postavila i většina ministrů zemědělství, kteří v Radě hlasovali v pondělí 19. a v úterý 20. 10. 2020. V závěrech Rady, která skončila ve středu nad ránem ministři odhlasovali, že si tento způsob krácení dotací mohou členské státy zavést dobrovolně. Zemím, které nechtějí umožnit okrádání svých přičinlivých zemědělců, by však Komise neměla být oprávněna tyto škrty provádět.

Golfský proud slábne (Moře? Co je nám po něm?)

0
0
Zbyněk Fiala

22. 10. 2020   VašeVěc 

Promíchávání různě teplých vrstev oceánů zpomaluje, hlásí zářijová studie v Nature Climate Change. Navazuje na zjištění ze Science, že oceány se ohřívají o 40 procent rychleji, než předpokládal mezivládní panel OSN pro klimatické změny ještě před pěti lety. Ledový pokryv Grónska ubyl na úroveň, jakou neměl posledních 12 tisíc let, varuje Nature. Sladká voda zpomaluje Golfský proud. Když se před 12 800 lety zastavil, vznikla z roku na rok malá doba ledová.

Zprávy o klimatických změnách jsou v Česku vnímány jako strašení. Zejména ty z oceánu, co je nám po něm? Nezúčastnili jsme Evropské vědecké expedice, která se právě vrátila po ročním zkoumání dramatického úbytku zalednění kolem severního pólu. Na ten jižní občas někoho vypravíme, ale bereme to spíš jako hobby než jako praktickou vědu. Je jedno, co zjistí, máme svých starostí dost.

Jenže klima nám ty starosti přidělává, na jaře jsme se báli sucha, teď zas potopy. Základním projevem klimatických změn je rozvrat klimatických vzorců, jsou nejen přehnané, ale také méně předvídatelné, jak se odtrhují od nedávné historie. Třeba zpráva o tom, že se zpomalilo promíchávání oceánských vrstev, zesílila „stratifikace“ oceánu, znamená, že v povrchové vrstvě mořské vody se shromažďuje více tepla, které pak pohání stále silnější hurikány, bouře a přívalové deště. Avšak teplejší voda zároveň pohlcuje méně skleníkového plynu oxidu uhlíku a tím proces klimatických změn urychluje.

Dopad na Evropu může být ovlivněn i tím, že toto zpomalené promíchávání různě teplých vrstev vody oslabuje Golfský proud, součást rozsáhlé oceánské cirkulace, která přenáší teplo, nastřádané v tropech, až vysoko na sever. Její větev, která nás zajímá, se k Evropě táhne z Karibiku. V zimě funguje jako ústřední topení celého kontinentu, které je natažené podél západního i severního pobřeží. Zmírňuje teplotní extrémy, které by jinak odpovídaly naší poloze, která je například v Praze jen 16 stupňů jižně od severního polárního kruhu. Když se nám podaří tohle topení vypnout, a v Česku pro to děláme opravdu hodně, konečně dostaneme, co nám patří.

České povrchní žertování o klimatu, které obvykle zahnízdí i v diskusi pod mými příspěvky, nebo zprávy úplně bez odezvy, je obrázkem toho, že klima a životní prostředí u nás není politické téma. Nemůže se splést ten, do na to kašle, s hrstkou reptalů si snadno poradí. Řekne „ekoterorista“, a prchají o překot. Výživa je jen v hlavním proudu. V politických programech se najde nějaká krátká zpověď a slib, že už to víckrát neuděláme, ale nesmí to ohrozit konkurenceschopnost a růst a pracovní místa. To nedovolíme, uklidňují voliče vůdcové pevným hlasem. Rozhodnost se soustřeďuje jen na to, co neuděláme.

Dokud nepřišel koronavirus, byla takovým mrtvým tématem i pandemie. A podívejme, najednou se lidé shromažďují na náměstích, rozháněni stříkačkami, a každý trousí moudra, jak zabránit zničujícím ekonomickým škodám. Téma, které v minulosti nemohlo volby vyhrát, je najednou může snadno prohrát.

Vědecké zprávy, které jsem zmínil v úvodu, skutečně stojí za pozornost. I to, že třeba studie o větší stabilitě mořských vrstev, tedy o tom, že se zpomaluje jejich promíchávání, a tedy i proudění, vznikla ve spolupráci Spojených států a Číny. Co zjistila? Stratifikace (stálost rozvrstvení) oceánské vody se zvýšila o 5,3 procenta během období od roku 1960 do roku 2018. Je tu přírůstek o 0,9 procenta za dekádu.

https://www.washingtonpost.com/weather/2020/09/29/global-ocean-layers-warming/

Necelé procento za deset let může vypadat jako zoufale málo. Jenže tohle kolo se točí jen jedním směrem, šroub se jenom utahuje, ráčna nedovolí krok zpátky. Oceánské trendy slouží jako hlavní proměnná v modelech dalšího vývoje klimatických změn. Stávající modely s takovým nárůstem stratifikace nepočítaly.

Motorem změn je prohřívání horních asi 200 metrů (700 stop) vody, která je zároveň ředěna sladkou vodou a je tedy lehčí. Teplo obsažené v horní vrstvě dosáhlo rekordní hodnoty. To snižuje schopnost oceánů pohlcovat oxid uhlíku a transportovat jej do hlubších vrstev, kde mohl zůstávat po desetiletí nebo i déle. Uvedený jev ohrožuje také mořský život, protože zpomaluje přenos živin do hlubších vrstev. Vznikají oblasti hlubšího oceánu s nedostatkem kyslíku.

Zmínili jsme oceánské proudění. Je založeno na výměně lehčí povrchové vody a hlubší, studenější a slanější vody, odtud odborné označení termohalinní cirkulace. Sladká voda, která valí z grónského ledovce, však zalehává jako deka povrch oceánu a nanarušuje postup Golfského proudu z Karibiku do Evropy. Neberme to na lehkou váhu, že Golfský proud může být úplně přerušen.

To už se v minulosti stalo. Bylo to před 12 800 lety. Evropské klima se prudce ochladilo během jediné sezóny a toto ochlazení pak trvalo tisíc let. Ano, stalo se to prakticky ihned. Mohlo to být způsobeno táním ledovců z doby ledové, mohlo se protrhnout obrovské sladkovodní jezero, které vzniklo z tající vody kdesi v Kanadě, mohl tomu pomoci meteorit, to nevíme. Ale stopy dryasu, jak se tato doba nazývá podle rozšíření polárního chladnomilného keříku, nacházíme i v Česku.

https://www.flowee.cz/planeta/4297-golfsky-proud-slabne-hrozi-nam-ledovy-kolaps-jako-pred-12-800-lety

Věnujme se také zjištění, že oceány se ohřívají o 40 procent rychleji, než mezivládní panel OSN pro klimatické změny očekával před pěti lety. Teploty oceánu se měří od roku 2000. Slouží tomu síť bójí Argo, které zaznamenávají teplotu a salinitu vody do hloubky dvou kilometrů (6500 stop) a tato data jsou přenášena satelity. Měřilo se i předtím, prostřednictvím senzorů, které za sebou vlekly námořní lodě. Ale hloubka ponoru senzoru se měnila a vlečný měděný drát se občas přetrhl. Data dnešních a tehdejších měření se slučují velice obtížně, ale jsou v tom pokroky.

https://www.nytimes.com/2019/01/10/climate/ocean-warming-climate-change.html

Podle jednoho z autorů zmíněné studie, kterým je Lijing Cheng (Li-ťing Čcheng) z pekingského Ústavu fyziky atmosféry, oteplování horních vrstev oceánu v posledních dvou dekádách zrychlilo. Zaznamenáváme to také jako přírůstek zvyšování mořské hladiny, kterou zvedá nová voda z ledovců i dilatace teplem. Neměl by ale zapadnout klíčový údaj, že oceány dosud pohlcovaly 93 procent tepla, které je na Zemi zadržováno skleníkovými plyny. Vyšší teplota vody naznačuje snižování schopnosti oceánu působit jako nárazník pro oteplování Země. Kdo se přitom orosil, orosil se správně.

A teď k těm grónským ledovcům, které zrychlily tání. Letos z jara tam byly teploty skoro o 20 stupňů Celsia (40 stupňů Fahrenheita) nad normálem. Zpráva z června mluví o počasí, které se tam nelišilo od Evropy. Prudké tání tak letos začalo o týdny dřív.

https://www.nytimes.com/2019/06/17/climate/greenland-ice-sheet-melting.html

Kdyby roztál celý grónský ledovec, který má sílu několika kilometrů, zvedne to hladinu oceánu asi o 6 metrů (20 stop). To tak rychle nepůjde, ale jak rychle, to se těžko odhaduje. Roztátá voda zpočátku oceán neovlivní, většina se drží v jezírkách na povrchu ledovce. Postupně ale proniká do hloubky a nachází si cestu k moři, vana se vypouští. Čím víc je takového proudění, tím větší vliv to má na spodní části ledu, které dosedají na skálu. Tam se rozebíhá další tání a ledovec začíná klouzat po této spodní vodní vrstvě. Praskliny se zvětšují, vody zatéká víc, okrajové části se mohou odlomit a tání znovu urychlit.

Dříve slunce na sever moc nemohlo, led je bílý, světlo se odrazilo. Tohle tání mění. Voda je tmavší než led, slunce ji ohřeje a oteplování dostává skokový charakter. Led ustupuje i na arktickém pobřeží. Proto klimatické změny postupují ve vyšších šířkách podstatně rychleji. Na Sibiři začalo léto téměř tropicky a posílalo Grónsku své horké pozdravy.

Začíná to připomínat jízdu s utrženou brzdou. U nás je samozřejmě hlavní ekonomika. Byla hlavní i při koronaviru, ale jaká bude, když se teď musí kdeco zavřít, pokud se nemá zdravotnictví zhroutit? A jaká bude, až u nás začne hořet jako v Kalifornii?



Odsun - Vertreibung

0
0
Ogňan Tuleškov

22. 10. 2020    ČeskéNárodníListy

Byl název dvoudílného dokumentu, který jsme 20. října mohli shlédnout na ČT2. Ukazovat na jeho jednotlivé, i základní nedostatky, by bylo na dlouhé lokty. Proto k tomuto „dokumentu“ jen několik vět.


Jeho sledováním jsme mohli nabýt dojmu, jako kdyby vše, co se dělo po květnu roku 1945 s německým obyvatelstvem v republice, bylo pouze záležitostí mezi námi a Němci. O „Prohlášení o porážce Německa a o převzetí svrchované moci vůči Německu vládami Svazu sovětských socialistických republik, Spojeného království a Spojených států amerických a prozatímní vládou Francouzské republiky“, podepsané v Berlíně 5. června 1945, o konferenci představitelů vítězných spojenců na Krymu, jež probíhala ve dnech 4.-11. února 1945, a jejích závěrech, o postupimské konferenci, která se konala ve dnech 17. července - 2. srpna 1945, a jejích závěrech, o Pařížské reparační úmluvě, se téměř nemluvilo. A právě to je základní nedostatek celého dokumentu, který v některých částech ani dokument nepřipomínal. Chvílemi se zdálo, že jde o pouhou „sudetoněmeckou“ agitku.

Právě vzpomínaná rozhodnutí vítězných spojenců tvořila rámec všeho toho, co se dělo v době přesídlování německého obyvatelstva nejen z naší republiky, ale také z Polska a Maďarska. Německého obyvatelstva se rozhodným způsobem zbavovali Francouzi, Holanďané i další národy Němci dříve okupovanými. Rozhodně to neprobíhalo v rukavičkách. Zvlášť jednání Francouzů a Poláků s tamními Němci bylo tvrdé. O tom všem postupně později.

Pokud by některý historik, který v pořadu vystupoval, nastínil širší rámec přesídlení německého obyvatelstva z Československa, pak by celý dokument vypadal jinak a mohl se stát důvěryhodným. Takto zapadl mezi další, které místo historické pravdy se spíše snaží postupně snaše dějiny přepisovat.

Hodní Němci se stali oběťmi zlých Čechů. Jak to bylo ve skutečnosti? Češi i další národy byli oběťmi Němců, kteří rozpoutali válku a teroristicky vládli v okupovaných zemích. Jejich oběti se počítaly na miliony, celkové materiální škody byly nevyčíslitelné. My jsme nenapadli Německo, Němci vtrhli vojensky k nám. Krvavě nám vládli, vykrádali nás. Jeden z principů mezinárodního práva zakotvuje, že agresor je povinen své oběti nahradit škody, které jí agresí vznikly. Proč se touto povinností, pramenící z mezinárodního práva, Němci neřídí?

Je faktem, že německé menšiny, žijící ve státech, které Němci hodlali napadnout, se z velké části znacizovaly a pomáhaly ze všech sil v boji za „nový pořádek v Evropě“, který měl zajistit nadvládu panského německého národa. V těchto bojích se „ menšinoví“ Němci dopustili řady válečných i jiných zločinů. Tzv. sudetští Němci, kteří v republice byli pátou kolonou hitlerovského Německa, bojovali v SS jednotkách, sloužili v SD, na gestapu, v koncentračních táborech. Brzy po „připojení“ našeho pohraničí k Německu se z členů „Sudetendeutsche Partei“ stali členové a funkcionáři NSDAP. Norimberský tribunál členy a funkcionáře NSDAP, příslušníky SS i gestapa označil za zločince.

Nadto spojenci v budoucnosti hodlali zajistit v budoucnosti mír. Věděli, že příslušníci německé menšiny, pokud by zůstali ve státech, kde dosud žili, by se dali opět zřejmě zneužít pro další eventuální válečná dobrodružství. To byl také jeden z hlavních důvodů, proč spojenci rozhodli o přesídlení německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska.

Vztahy mezi Čechy a Němci byly krajně napjaté. Němci, občané ČSR, v době republiky, kromě německých antifašistů, chtěli „domů do Říše“, a to i s územím, které patřilo nám. S námi nechtěli žít. V době války velká většina Čechů udělala s Němci takové zkušenosti, že přišla k závěru, že soužití s Němci v jednom státě je nemožné. Němci musí být odsunuti z ČSR zněl jeden hlas odbojářů z domova k prezidentu Benešovi a naší londýnské vládě. Poválečný odsun německého obyvatelstva byl Čechy ve velké většině souhlasně kvitován.

Pokud by nedošlo k odsunu Němců, mohlo dojít v některých oblastech republiky k nepokojům, které by mohly vyústit do vzájemných masakrů a případně i do menších či větších ozbrojených srážek s mnoha mrtvými na obou stranách.

Ladsmani stále tvrdí, že jsme je okradli ještě před tím, než jsme je vyhnali. Jaká je pravda. Pařížská reparační úmluva obsahuje řadu ustanovení, z nichž alespoň některá z nich měla být v dokumentu citována. V podstatě tato úmluva uložila všem signatárním státům, mezi něž patřila i Československá republika, povinnost konfiskovat německý majetek tak, aby se nemohl dostat opětně do německých rukou. Většina signatářů byla povinna odečíst hodnotu těchto majetků od svého reparačního účtu. Na Československou republiku se vztahovalo ustanovení paragrafu D, na základě kterého jsme nemuseli konfiskované hodnoty odečítat ze svého reparačního účtu. (Dohoda o německých reparacích, přeložil a poznámkami opatřil Dr. Miroslav Rašín, vydalo ministerstvo zahraničních věcí v Praze, Orbis, I. vydání v srpnu 1946, str. 68)

Když již se mluvilo o „sudetských Němcích“, bylo zcela na místě zdůraznit, že tito dodnes mluví o tzv. právu na původní vlast a návratu do ní, tedy do ČR, ač žádné takové právo nemají. Toto „právo“, které si sami nadělili, postrádá jakýkoliv mezinárodně-právní základ. Jak by bylo krásné, kdyby některý z historiků „sudetoněmecké právo na původní vlast“ takto osvětlil. Rovněž mělo být zdůrazněno, že slovo „Sudety“ a jeho odvozeniny jsou spojeny s henleinismem. Tzv. Sudety nikdy neexistovaly jako samostatná územně-správní jednotka, kromě období třetí říše, kdy vznikla tzv. Sudetengau. S pádem říše, padla i „Sudetengau“. Neměli bychom křísit přízraky naší hrůzné minulosti. Přesídlení Němci jsou nyní v Německu doma. Tam je jejich vlast. Jejich návrat si nepřejeme.

Závěrem je nutné zdůraznit, že nikdo z historiků alespoň v přiměřené míře nemluvil o těžkých osudech vyhnaných československých hraničářů z jejich domovů v mnichovském období, o vystěhovávání českého obyvatelstva z jejich domovů v době tzv. protektorátu, kdy Němci pod hlavičkou budování vojenských zařízení připravovali území pro budoucí německé osídlení. Na druhé straně se mluvilo v míře až nadbytečné o osudech přesídleného německého obyvatelstva z ČSR. Pochody „smrti“ z Brna byly viděny „sudetoněmeckýma očima“. Historická pravda opět hořce zaplakala.

Němcům jsme nic neukradli, nic jim nedluhujeme. Naopak je to Německo jako nástupnický stát hitlerovské říše, které nám dosud nezaplatilo reparace v původní výši cca 360 miliard předválečných korun. Dnes některé zdroje mluví i o řadě bilionů korun, které nám Němci jsou povinni zaplatit. I tuto skutečnost měl dokument uvést. Do krámu jeho tvůrců se zřejmě nehodila.

Dr. O. Tuleškov

Ladislav Petráš: Nepoučitelní nebo pokrytci?

0
0
Ladislav Petráš a -rp-

22. 10. 2020   PrvníZprávy

Na neděli 18. 10. 2020 byla občanským spolkem Hnutí občanské nespokojenosti (HON) svolána demonstrace. Měla se uskutečnit v Praze na Staroměstském náměstí.

(Na snímku Ladislav Petráš)

Což o to, nic proti demonstracím nemám. Jen by měl být dodržován zákon a ti, co tuto akci svolávají a povolují musí nést také odpovědnost za její výsledek. Otázka však zní, zda tito lidé vědí, co to odpovědnost je. Pojďme se podívat na některé souvislosti s touto demonstrací, píše Ladislav Petráš v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

Předně je nutné zdůraznit, že je vyhlášen nouzový stav a ten vyžaduje dodržování přísnějších pravidel, než která platí v běžném životě. Vláda, v níž je i ministr Hamáček, který je zároveň předsedou krizového štábu, přijala opatření, které definují, že na demonstraci může být maximálně 500 osob rozdělených do sektorů po 20 lidech a mezi lidmi musí být dodržována vzdálenost alespoň 2 m. Já si dovedu představit, že takovéto pokyny možná dodrží akorát vláda, která svolá demonstraci za zvýšení svých platů. Pro tu nedělní a jí podobné další to však neplatí. Takže v případě demonstrace na Staroměstském náměstí nesou spoluodpovědnost za porušení zákona také ti, co schválili taková idiotská pravidla.

Již delší dobu před termínem výše uvedené demonstrace bylo známo, a to i z vyjádření svolavatele této demonstrace, že se jí zúčastní i "fotbaloví chuligáni". Ti jsou známí svým násilnickým chováním na stadionech a v jejich okolí. Ministr Hamáček dokonce v pátek 16. 10. vyjádřil svoji obavu z účasti těchto fotbalových chuligánů na demonstraci. Primátor Prahy Z. Hřib musel na základě těchto informací předpokládat, že nebudou dodržována stanovená pravidla. Přesto nezasáhl a neučinil žádná opatření k tomu, aby přijal preventivní opatření, včetně nepovolení této demonstrace. Proto politici, kteří nevzali v úvahu všechny souvislosti s jejím povolením nesou minimálně politickou odpovědnost. Myslíte si, že se k této odpovědnosti přihlásí? Že ponesou minimálně politickou odpovědnost za škody napáchané v rámci této demonstrace, včetně škod na zdraví poraněných osob? Klidně se s vámi vsadím, že se budou bít v prsa, jak všechno zvládli. Ale přesto, nestálo by za to, aby veškeré náklady na policejní zásah, léčbu zraněných a spáchané majetkové škody nesla Praha (když už ne primátor Hřib a ministr Hamáček) ze svého rozpočtu?

V den svolání demonstrace policisté prováděli preventivní prohlídky fotbalových chuligánů, kteří přijeli na pražské nádraží. Zjistili, že někteří z nich mají u sebe pyrotechniku, obušky nože a dokonce i funkční střelnou zbraň. To jsou důvody, které umožňují v souladu se Zákonem o právu shromažďovacím ukončit, případně nepovolit demonstraci, a to i mimo nouzový stav. Přesto ministr Hamáček, i když musel být informován o těchto skutečnostech nekonal. Jako předseda krizového štábu a jako ministr vnitra mohl a měl předpokládat, že se některým demonstrantům podaří tyto zakázané prostředky na Staroměstské náměstí propašovat. Přesto nepřijal žádná opatření k rozpuštění této demonstrace. Obdobně můžeme hovořit o činnosti zástupce magistrátu města Prahy, který byl na místě a měl právo (a povinnost) zakázat organizátorovi tuto demonstraci. Je to výraz neschopnosti, alibismu, nebo pokrytectví těchto osob?

Vrchol arogance, alibismu a neodpovědnosti bylo vystoupení organizátora demonstrace, představitele občanského spolku HON, Ivana Sochora. Ten, po více jak hodině, ukončil demonstraci se slovy, že v souladu se zákonem demonstraci rozpustil a vyzval účastníky k tomu, aby se rozešli. "Už nemám zodpovědnost za lidi ...", dodal. Jaroslav Hašek to krásně vyjádřil ve své knize slovy feldkuráta Katze: "To se nám to hoduje, když nám lidi půjčujou". Prostě - spekulant a vyžírka.

Štefec: Na Staromáku to vypadalo jako cvičení policistů proti policistům

V průběhu potyček policie ČR s agresivními demonstranty se na kameru ČT vyjádřil i 1. náměstek policejního prezidenta brig. generál Mgr. M. Vondrášek. Ten i přesto, že na demonstraci bylo okolo 2000 osob (povoleno 500), přibližně 2/3 z nich nemělo nasazeny roušky, účastníci nedodržovali stanovené sektory a vzdálenosti, tak prohlásil: " ...sama skutečnost, že někteří, zdůrazňuji někteří z účastníků tohoto shromáždění nedodržují krizové opatření vlády, nebylo důvodem k rozpuštění shromáždění." Co k tomu dodat? Je to nedostatek profesionality, nebo politická slepota? Policista by ale neměl politickou slepotou trpět. Já jsem asi viděl jinou demonstraci, než generál Mgr. M. Vondrášek. Panu generálovi za jeho slova jistě těch 25 zraněných policistů poděkuje.

Vlastní zásah policie odpovídal úrovni řízení zásahu. Doufám jen, že do 28. 10. na nějž je svolána do Prahy další demonstrace, přijme generál Mgr. M. Vondrášek opatření, která povedou k profesionálnější přípravě zasahujících policistů, pokud jejich zásahu bude potřeba.

V posledním roce řeším sám se sebou dilema: je jednání ze strany ministra Hamáčka výrazem jeho neschopnosti, nebo chce zopakovat listopad 1989 a shodit v této složité době vládu? Nebo chce touto činností "získat zásluhy" u nových spojenců? Třeba taková koalice: Piráti, STAN, TOP 09 a ČSSD? Bez ohledu na to, jaké náklady ponesou občané?



Vláda Marie Terezie

0
0
Stanislava Kučerová
22. 10. 2020  ČNL

Jediná žena na českém trůně. Stala se panovnicí rakouské monarchie podle „Pragmatické sankce“, kterou její otec, habsburský vladař Karel II., kodifikoval dědické právo i pro ženské potomky. Přes toto kodifikované právo pustili se panovníci okolních zemí po jeho smrti do válčení o rakouské dědictví s jeho dcerou. Marie Terezie udržela sice svůj trůn, ale pruskému králi Fridrichu II. musela přenechat většinu území Slezska (zůstalo jí jen Opavsko, Krnovsko a Těšínsko) a celé Kladsko. Český stát tím byl silně zmenšen a část slovanského obyvatelstva jako součást Pruska přišla o svou původní vlast. Po dělení Polska získala Marie Terezie Halič, později též Bukovinu. Ale to nebyla území historického Českého království. Ztrátu, kterou České království utrpělo jako součást rakouské monarchie, tu ztrátu Češi Marii Terezii nikdy neodpustili.


Úspěšnější byla Marie Terezie v reformování monarchie. Zahájila u nás osvícenský absolutismus (1740 - 1790), který dovršil její syn Josef II. Vládní ideologie se opírala o přirozenoprávní nauku té doby, panovník měl mít neomezenou moc a svou činnost měl směřovat k všeobecnému blahu. Rozumné řízení za Marie Terezie se mělo vyznačovat záměrnou centralizací. Vláda sídlila ve Vídni. A tak po korunovaci 1743 v Praze byla česká koruna odvezena do Vídně. R. 1749 byl ve Vídni zřízen nejvyšší soudní dvůr pro země koruny české a pro země rakouské. Česká dvorní kancelář byla sloučena s rakouskou. R. 1751 byli namísto krajských šlechtických hejtmanů dosazeni státní úředníci. Moc stavů byla omezena. Na všech úřadech byla zavedena němčina. Němčina také byla jazykem nově zavedené školské soustavy. Germanizace českých zemí vydatně pokročila.

Marie Terezie prohlásila školství za politikum, za věc státního zájmu. Již r. 1752 byly střední školy podřízeny státnímu dozoru, na universitách byla latina jako vyučovací jazyk zčásti omezena ve prospěch němčiny. R. 1759 byla zřízena dvorská studijní komise, aby jednotně spravovala veškeré rakouské školství. K urychlení reorganizace školství byl r. 1773 zrušen jezuitský řád.

Od r. 1774 vstoupil v platnost Školní řád (Schulordnung), který vypracoval zaháňský opat Jan Ignát Felbiger. Je to počátek naší novodobé školské soustavy. Školství se stalo součástí státní organizace, byla zavedena povinná školní docházka (od 6 do 12 let), osnovy zahrnovaly předměty pro praktický život, bylo upraveno učitelské vzdělání. Jen na venkově a pro městskou chudinu zřízených školách triviálních se učilo mateřským jazykem. V krajích byly zřízeny školy hlavní, kde se již přešlo na výuku v jazyce německém. V zemských městech se otevřely školy normální s rozšířenou osnovou a s výukou jen v jazyce německém. Při nich byly také zřizovány preparandy jako přípravky pro učitele. Počáteční preparandy pro triviální školy byly pouze tříměsíční a školní mládež se směla účastnit sezonních zemědělských prací svých rodičů. Do školy jít nemusela.

Máme-li hodnotit vládu Marie Terezie, nelze především zapomenout na citelné a nenapravitelné ztráty území a obyvatel velkých částí Českého království, Slezska a Kladska.Ve vnitřní politice se projevují prvky racionálního osvícenství, ale promítají se převážně do snah centralizačních a germanizačních. Ty jsou pro neněmecké obyvatele krajně nepříznivé. Zatímco dosavadní pobělohorské odnárodňování probíhalo víceméně živelně, tereziánské odnárodňování je administrativně, byrokraticky a školsky centrálně organizované. Není už ve městech české inteligence, jen nevolníci na venkově mluví mateřským jazykem.

Vydatná germanizace a ztráta českých historických území jsou trvalým temným stínem na působení Marie Terezie v dějinách našeho národa.


Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.


K pořadu ČT 2 “Odsun – Vertreibung”

0
0
Petr Kužvart

22. 10. 2020
Předevčírem, 20. října 2020 byly večer představeny hned dva díly pořadu, který nijak nevybočil z aktuálního dobového schematu prezentace odsunu našich bývalých německých spoluobčanů směrem heim ins Reich po válce. Je to neuvěřitelné, ale dnes již naprosto obvyklé, že mediální mainstream prezentuje historické následky izolovaně, jako by neměly vůbec žádné příčiny. Lidé, kteří se narodili dávno po oněch událostech, nám tu přičinlivě vyprávějí novodobé účelové pohádky.

Co v pořadu opravdu chybělo a co často chybívá i v podstatně serióznějších pojednáních o tématu, je především toto: historicky, zejména středověkou kolonizací vzniklé enklávy s převažujícím německým obavatelstvem v Čechách, na Moravě i v onom zbytku Slezska, jež nám po prohrách Marie Terezie v opakovaných konfliktech s Pruskem v 18. století zůstalo, byly mimořádně rozsáhlé. Názornou mapku ostatně ukázali i v onom televizním pořadu. Šlo o tato území: Deuschböhmen na severu Čech – celá oblast Krkonoš a Podkrkonoší, Jizerských hor, jež zasahovala i hodně daleko do středu Čech. Dále na západ od ní to byl Sudetenland, oblast Karlovarska, Chebska, opět s velkým zázemím směrem ke středu země. Pak na jihozápad a jih byla oblast Böhmerwaldgau, Český les a Šumava i s předhůřím. Na Moravě pak Deutschsüdmähren, tedy jižní cíp Moravy. Ale to jsou jen příhraniční, víceméně souvislá území. K nim byly přidružovány takzvané národnostní ostrovy, konkrétně Iglau, tedy Jihlava a její okolí, Brünn, Brno a pak také Olmütz, tedy Olomouc.

Z pouhého výčtu je zřejmé, že snahy o řešení národnostních třenic od 19. století cestou uplatnění principu převažujícího osídlení území podle výsledků úředního sčítání obyvatelstva by bývaly ponechaly Čechy a Moravu po přičlenění převážně německých území k Německu (Sasku a Bavorsku) a k Rakousku jako roztrhané, neživotaschopné zbytkové území, jehož samostatná státní existence by byla nanejvýš problematická. Stačí pohled na mapu. Čechy a Morava v historických hranicích by tím přestaly existovat. Odtud pramení jistá bezvýchodnost situace, jež se v 19. a v prvé polovině 20. století vyvíjela.

Z toho lze vyvodit velmi racionální taktiku při prosazování samostatné státnosti, tedy politiku čechoslovakismu, kdy dobová představa jednoho československého národa složeného ze dvou větví dávala šanci Slovákům na účinnější uplatnění jejich emancipačních snah v Horní zemi vůči Maďarům, ale i v historických českých zemích se tak přečíslení německého obyvatelstva státotvorným národem československým jevilo jako jednoznačné a pronikavé. Tak se argumenovalo za války ze strany zahraniční odbojové akce a potom i na konferenci ve Versailles. Výsledkem byla Československá republika.

Snahy o odtržené příhraničních území tu přirozeně byly již koncem roku 1918 a v roce 1919. Nový československý stát je sice silou potlačil, latentní a těžko řešitelný problém ale samozřejmě zůstal a trval. Zprvu to vypadalo, že se s ním dá žít, nicméně jakmile začalo nacistické zasahování a velkoněmecká agitace, problém se obnažil a spěl ke svému katastrofickému rozuzlení. Katastrofickému z hlediska celé československé státnosti.

Hitlerovi samozřejmě nešlo jen o připojení území s majoritním německým osídlením k Třetí říši. To byl pouze požadavek prvé fáze na postupu ke zničení Československa s následnou germanizací a trvalým přičleněním území k Říši. Hitler měl pouze jedinou smůlu: prohrál válku. Pokud by ji býval vyhrál, následovala soustavná germanizace, kolonizace z Říše a eliminace nevyhovujících částí populace. Nejen rasově nevyhovující, ale i rasově pro nacisty sice přijatelných, ale vůči Říši nepřátelských skupin v českém národě, zejména vůdčích elit. Vzpomeňme na onen památný tajný pražský projev Reinharda Heydricha po nástupu do úřadu říšského protektora.

V říjnu 1938 na již odtržených územích probíhala germanizace jaksi v předstihu. Nejprve ozbrojený teror, pak vytlačení mohutné české uprchlické vlny do zbytku republiky se všemi důsledky a všestranné přičlenění sudetoněmeckých žup k Říši. Mělo to - jak se záhy ukázalo – jeden háček. Jak se postupně válka překlápěla ve prospěch protifašistické koalice, byla zpochybněna Mnichovská dohoda i další obdobné mezinárodněprávní akty (Vídeňská arbitráž) a bylo jasné, že s vítězným koncem války je nutno národnostní problematiku řešit, a to důsledně a s konečným účinkem tak, aby se v budoucnu nemohl opakovat ani rok 1918 – 1919, ani rok 1938. V tom panovala mezi vítěznými mocnostmi naprostá shoda. A zde přišlo na řadu asi jediné možné řešení, odsouhlasené mocnostmi protihitlerovské koalice, a to přesun obyvatelstva, transfer, chcete-li odsun. Konečně se splnila odvěká touha majority českých a moravských Němců, odebrat se konečně natrvalo zpět do Německa (heim ins Reich, pamatujete?). Jako poražení odešli bez majetku do spojeneckých okupačních zón nahradivších zničenou Třetí říši. Ve střední Evropě nešlo zdaleka o jediný transfer obyvatelstva za asistence vítězných mocností, to je nutno dodat.

Teprve když je odsun náležitě zasazen do historidckého kontextu, je možno uvažovat o nepřijatelnosti divokého vyhánění a násilí, jež při tom bylo na Němcích pácháno. To je nejen dnes nepřijatelné, ale bylo to odporné i tehdy. Odsun měl být zvládán kulturně, humánně a bez excesů, ale doba byla chaotická a vše nešlo uhlídat. To je třeba uznat, ale i odsoudit. Nemělo se to stát. Ale dobový kontext byl už takový. Pověstný nucený odchod brněnských Němců na jih se neměl udát, nicméně není divu, že k němu v dané situaci došlo. Dobře se v Brně vědělo, že na popravy v Kounicových kolejích byly distribuovány lístky a brněnští Němci považovali přihlížení exekucím za dobrou zábavu. Co mohli pár let nato čekat? Samozřejmě, že ty následné děje semlely - jak tomu bývá v dějinách vždy - všechny, viné i ty docela nezúčastněné. Bohužel.

Já bych neužíval vůbec pojem vyhnání či vyhánění, tedy Vetreibung pro organizovaný odsun, nanejvýš jen pro neorganizované (místně podnikané) vyhánění a s tím spojené násilné excesy. Organizovaný odsun je třeba respektovat a trvat na jeho důvodnosti i dnes. Nežli jej nyní podlézavě zpochybňovat, věnoval bych se daleko spíše odsouzení excesů, ale nejen poválečných - i těch druhorepublikových, o kterých se mnoho nemluví. Nemyslím jen trapně vstřícnou rychlou fašizaci společnosti v Druhé republice, urychlená opatření proti českým Židům, ale i to, jak se československý stát zachoval k těm českým Němcům - a nebylo jich zase tak málo - kteří zůstali věrni ČSR a nejednou ji i aktivně bránili. Měli bychom se hluboce zamýšlet zejména nad podlým a darebáckým jednáním, kterého se Češi dopustili na německých utečencích ze Sudet. Nejprve byla po Praze rozšířena zvěst, že na nádraží Praha – střed bude rozdávána německým utečencům humanitární pomoc. Když se tam v daný čas shromáždili, tak je obklíčilo československé vojsko a byli násilím natlačeni do vagónů přistaveného vlaku a následně odesláni do Říše. Tam pak obratem rozhojnili osazenstva koncentračních táborů. Tak se československý stát odvděčil svým občanům - německým antifašistům! Tohle je strašná věc, které se naši předkové dopustili. Tohle by nás mělo vybízet k hodně kritickému zamyšlení. Tohle a také divoké poválečné excesy. Nikoli organizovaný transfer heim ins Reich!

V Rusku je těžké najít něco, nač je možné uložit sankce. Jaká opatření tlaku však zůstaly Západu v kapse?

0
0
22. 10. 2020 argumenti
"Podrobili jsme sankcím 300 organizací a oligarchů v Rusku, zavedli jsme sankce proti všem energetickým společnostem. Z hlediska sankcí nemůžeme až tak moc toho udělat s Ruskem, ale hledáme jiná místa, kde můžeme demonstrovat nespokojenost, ale je komplikované to udělat kvůli všestrannému charakteru stávajících sankcí", posteskl si poradce v otázkách národní bezpečnosti Bílého domu Robert O'Brien, když nedávno vystoupil v Aspenském institutu ve státě Colorado.

Vyplývá z toho, že americký represivní sankční aparát splaskl, fantazie jeho autorů vyschla. Tak otevřeně svou bezmocnost ještě nikdo nepřiznal. Tím spíš, že sankce již nejednou demonstrovaly princip "akce se rovná protiakci", když vedly přesně k opačnému výsledku, než byl ten, který zamýšleli jejich autoři.

Sankce - považuj to za vyloučení ze světového trhu dělby práce

Pro malý stát to je tragédie. Pro velký soběstačný stát a regionálního lídra, jakým Rusko je, to je absolutní a nesporný přínos, protože motivuje k rozvoji chybějící produkce na svém území.

Sankce spustily v RF globální program vlastní náhrady za importované zboží

Díky sankcím lidé začali pracovat i hlavou i rukama. Sankce přinutily finanční matadory země pracovat pro Rusko, a ne pro Ameriku! V mnohém díky sankcím v Rusku s jistotou stoupá vlastní výroba a zpracovávají se vlastní technologie, takže se nežije ve finančních bublinách přikrmovaných ropnou jehlou.

Ruská ekonomika si už zvykla na trvalé sankce a do hodnoty rublu jsou už uloženy možné kroky reakce našich západních zaoceánských "partnerů". A co víc, toto jaro se globální hráči už pokoušeli nechat padnout ceny ropy, a za ní i rubl, ale ve výsledku zbořili světovou ekonomiku. Při příštím pokusu, pokud si znovu někdo troufne, se stane totéž.

Za své aktivum za celou dobu si Američané mohou zapsat na svůj účet pouze pozastavení výstavby Severního proudu 2 na rok, když cestou vydírání přinutili vlastníky ukladačů potrubí zříci se pokračování výstavby (ale proud dostavěn bude). Vše!

Jaká opatření nátlaku na Rusku však u Západu zůstala v kapse?

Lze si vzpomenout na SWIFT. Nicméně pokus odpojit Rusko od mezinárodního mezibankovního systému plateb je hůl o dvou koncích. Odpojení přinese pouze dočasné nepříjemnosti, ale Rusové se v takové situaci mohou stát oním katalyzátorem řetězové reakce, která dovede k nepředvídaným procesům ve světě.

Připomenu, že Rusko před několika lety vytvořilo a úspěšně využívá vlastní národní systém přenosu finančních sdělení (SPFS). Počet ruských uživatelů SPFS už překročil počet ruských účastníků SWIFT, systému se účastní i zahraniční banky.

Ano, samozřejmě, mnozí uživatelé systému vidí SPFS jako rezervní kanál a nepřerušují práci ani se SWIFT. Nicméně systém existuje, práceschopný a schopný "podchytit padající prapor".

Jestliže se jednotliví světoví hráči znepokojení snahou USA tlačit na nepohodlné země cestou odpojení od SWIFT dohodnou na úplné integraci svých platebních systémů, tak to bude začátek konce finančního diktátu Ameriky.

Mimochodem, Rusko s SPFS, Čína s CIPS a Indie se systémem NPCI promyslely způsob organizace výpočtů pro případ odpojení od SWIFT. S ruským systémem je taktéž integrovaný íránský SEPAM. Vlastně chybí pouze evropský TARGET2. Ale v případě odpojení Ruska od SWIFT se i země EU budou muset integrovat, pokud chtějí mít platební styk s Ruskem.

A v tom případě už USA nebudou moci kontrolovat velkou část plateb ve světě. To zase sníží poptávku na dolary. Protože při platbách přes SWIFT probíhají všechny transakce buď v dolarech, nebo konvertováním na dolary.

Dolar není ničím zabezpečený, kromě ochoty třetích zemí provádět transakce mezi sebou v dolarech. A kde mají ty dolary vzít? Správně, v USA. Ale jak ? Prodat USA zboží za dolary. Které pomocí tiskařského lisu, nebo prostě stisknutím tlačítka Spojené státy vyrábějí a získávají za ně spoustu užitečných věcí, včetně ropy, zlata ...

Tak proto Američané nikdy nepřistoupí na vypnutí SWIFT pro Rusko, protože tehdy to bude největší ahoj v historii USA dolaru .

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Řecko: „Mimořádná“ opatření jsou trvalá - povinné snížení nájemného a kompenzace 300–800 EUR do konce roku

0
0
22. 10. 2020     pronews
Nárůst celostátních případů vede k trvalým „mimořádným opatřením“, což potvrzuje starořecké rčení „nic není trvalejšího než dočasnost“. Nová opatření budou aktivována v oblastech, kde koronavirus „zasáhne červenou barvu“ a vstoupí do stupnice 4 (nyní od Kozani a Kastoria). Zvláštní ustanovení a předpisy budou platit také v oblastech s úrovní epidemického zatížení 3, kde se nyní nacházejí Attika a Soluň.

A včera v noci přicházely do parlamentu pozměňovací návrhy k aktivaci nových opatření. Celkově plán stanoví:

Pro zaměstnance:

· Na dobu, po kterou platí opatření krajského útvaru na úrovni 4, mohou být dočasně pozastaveny pracovní smlouvy zaměstnanců podniků, které mají sídlo nebo pobočku v uvedeném krajském útvaru a jsou významně ovlivněny podle rozšířeného seznamu KAD (opatření na podporu společností zasažených pandemií).

· Zaměstnanci se tak stávají příjemci zvláštního odškodnění úměrně k období stanovenému na minimálně 14 dní, což odpovídá částce 534 eur.

· Za výše uvedené období se celé pojistné hradí proporcionálně, počítáno z nominální mzdy ze státního rozpočtu.

· Ve společnostech, které uzavírají smlouvy na základě rozhodnutí orgánu veřejné moci, je pracovní smlouva zaměstnanců povinně pozastavena a po dobu platnosti pozastavení jsou výpovědi neplatné.

· Společnosti jsou po celé období pozastavení povinny udržovat stejný počet zaměstnanců.

Pro osoby samostatně výdělečně činné, a majitele podniků zaměstnávajících až 20 osob:

· Ti, kteří sídlí v regionální jednotce, která je součástí úrovně 4 a která je významně ovlivněna rozšířeným seznamem KAD, dostávají odškodnění pro speciální účely ve výši 534 eur měsíčně.

· V případě, že doba pobytu na úrovni 4 je 14 dní nebo méně, je měsíční kompenzace stanovena na 300 eur.

U nájmů společností se sídlem v regionální jednotce, která je součástí úrovně 4 po dobu nejméně 14 dnů a je významně ovlivněna rozšířeným seznamem KAD, mají nárok na povinné snížení nájemného o 40% u svých komerčních nemovitostí.

Povinné snížení nájemného se vztahuje také na hlavní a studentské bydliště suspendovaných zaměstnanců.

U vlastníků, kteří si pronajímají nemovitosti v těchto společnostech a u výše uvedených zaměstnanců, je 1/3 ztráty započtena proti jejich daňovým povinnostem.

V rámci Vratné zálohy 4, která bude poskytnuta v prosinci, se pro všechny společnosti se sídlem v regionální jednotce  od srpna po dobu nejméně 14 dnů na úrovni 4 nevrací 50% této vratné zálohy.

Navíc všem společnostem se sídlem v regionální jednotce se sídlem od srpna po dobu nejméně 14 dnů na úrovni 3 nebo na základě zvláštních omezujících opatření nebude vráceno 30% této vratné zálohy.

Pro společnosti se sídlem v regionální jednotce, která je součástí úrovně 4 po dobu nejméně 14 dnů a je významně ovlivněna podle rozšířeného seznamu KAD, je možné pozastavit platbu DPH (splatné v daném měsíci) do 30. dubna 2021. Tento dluh bude splácen od května 2021 ve 12 splátkách s nulovou úrokovou sazbou nebo ve 24 splátkách s úrokovou sazbou 2,5%.

Pozastavení splátek půjčky pokračuje na základě rozšířeného seznamu KAD ve spolupráci s Řeckou bankovní asociací.

Rovněž je třeba poznamenat, že:

· Pro úrovně 1, 2 a 3 platí možnost pozastavení pracovních smluv pro společnosti podnikající ve stravování, cestovním ruchu, kultuře, sportu, dopravě a dalších postižených odvětvích).

· Kromě toho se možnost účasti v programu PRÁCE-PLUS vztahuje na všechny společnosti v celé zemi, které mají pokles obratu, s výjimkou společností, které zůstávají uzavřeny na základě příkazu orgánu veřejné moci a jejichž zaměstnanci mají dočasně pozastavenou pracovní smlouvu.
Previous Article Next Article

Turecko hodlá vyslat vojska na pomoc Ázerbajdžánu

0
0

Ivan David
22. 10. 2020


Podle libanonské agentury Al Masdar uvedl turecký viceprezident Fuad Oktay (na obr.), že jeho země vyšle vojáky do oblasti Náhorního Karabachu/Arcachu, pokud o to Ázerbajdžán požádá.
Oktay v rozhovoru pro CNN Turk řekl: „Prezident (Recep Tayyip Erdogan) oznámil naši pozici už první den konfliktu. Turecko nebude váhat a zejména prezident nebude váhat. “


Al Masdar dále uvádí, že Oktayovy komentáře přišly v době, kdy arménský prezident Armen Sarkisjan vyzval Turecko, aby nebylo účastníkem karabašského konfliktu.
Ve středu Sarkisjan na setkání s generálním tajemníkem NATO Jensem Stoltenbergem uvedl, že příměří v Karabachu a zahájení mírových rozhovorů bude možné, pokud do konfliktu přestane zasahovat Turecko.
Řekl doslova: „Tento konflikt není jen mezi arménskou stranou a Ázerbajdžánem, existuje také třetí země, která Ázerbájdžán podporuje vojensky i diplomaticky. Touto zemí je Turecko, které do regionu přivádí i teroristy. “
Arménský prezident také dodal: „Bohužel je tato země členem NATO. Pokud Turecko přestane být stranou konfliktu, myslím, že dosáhneme příměří a budeme moci sedět za jednacím stolem a najít mírové řešení. “


Sarkisjan také v minulých dnech vyjádřil hluboké uznání své země za úsilí spolupředsedů Minské skupiny Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě i za úsilí ruského prezidenta Vladimira Putina a ministra zahraničí Sergeje Lavrova, končí svou stručnou zprávu Al Masdar.


Boje v Arcachu trvají už od 27. září a je to nesmírně krvavý konflikt s velkým množstvím civilních i vojenských obětí, s množství lidí, kteří byli nuceni opustit své domovy v místech bojů. Odhadem až 100 tisíc lidí. Zejména jižní část Arcachu je místem intenzivních srážek mezi Armádou obrany Arcachu – ADA – a ázerbajdžánskou armádou, vedenou tureckými důstojníky.
Neboť Turci jsou v konfliktu přítomni od samého počátku a jsou jeho přímými účastníky a zejména podněcovateli. Kormě tisíců syrských džihádistů, pověstných uřezávačů hlav, je v Turecku, jak již uvedl ruský list Kommersant, nejméně 600 tureckých vojáků a důstojníků na různých pozicích. Bez Turecka by se Ázerbajdžán k takovému kroku nikdy neodhodlal.


Sečtěme si turecké agrese a výpady, kterou jsou zároveň agresemi členského státu NATO. Jen od roku 2018:
Agrese a okupace kurdského kantonu Afrín pod názvem „Operace Olivová ratolest“
Agrese a okupace části severní Sýrie po názvem „Pramen míru“
Systematická podpora džihádistů bojujících v provincii Idlíb proti vládě Bašára Asada
Zapojení se do bojů v Libyi na straně nikým nevolené vlády Muslimského bratrstva
Opakované bombardování severního Iráku, pod záminkou boje proti PKK
Opakované narušování výsostných vod Kypru a Řecka za účelem nelegální těžby uhlovodíků
Opakovaní narušování vzdušného prostoru Řecka, člena NATO a EU, a Kypru, členského státu EU
Přímé zapojení do agrese proti Náhornímu Karabachu - Arcachu


Viceprezident Turecka, Fuad Oktay, také ve středu znovu varoval Řecko a Kypr, že Turecko se nevzdá těžby ropy a plynu ve vodách své „Modré vlasti“, jak turecký prezident Erdogan nazývá východní Egejské moře: "Máme vlastní kontinentální šelf, uvnitř kterého vrtáme. Stejně jako Turecko vrtá v Černém moři, dělá to i ve svém kontinentálním šelfu ve Středomoří a nepotřebuje povolení ani souhlas od nikoho. Turecko bude pokračovat v průzkumných a seismických výzkumných činnostech ve Středomoří i v Turecké republice severního Kypru. Turecko se nevzdá ani centimetr svých pozemků ani kapku svých teritoriálních vod nikomu, nejen Řecku, zejména s ohledem na práva budoucích generací. Nenecháme to nikomu, ať to stojí cokoli.“ To řekl Oktay ve středu v rozhovoru pro CNN Turk.
Turecký viceprezident dodal: „Říkáme velmi jasně, stejně jako Turecko nezasahovalo do průzkumných aktivit žádné země, nepřijímáme zásahy nikoho do našich záležitostí. Děláme pouze práce spojené s našimi právy, v našich zemích a naší Modré vlasti. “


V této situaci vyzývá jak EU, zejména Německo, stejně jako ministr zahraničních věcí USA Pompeo obě země, aby „deeskalovaly vzájemné vztahy“. Nevím jak laskavému čtenáři, ale mně to přijde stejně absurdní, jako když předválečné mocnosti vyzývaly Německo a Československo, aby „urovnaly své vzájemné vztahy“ a nakonec usoudily, že Československo se v rámci „dobrých vztahů s Německem“ obejde bez svého pohraničí. Něco podobného se zřejmě očekává i od Řecka a Kypru. Arménie se také obejde bez Arcachu. Jen aby měl Erdogan dost ropy a plynu na vydírání Evropy a vedení válek od Balkánu po Čínu.