Quantcast
Channel: Nová republika

Slovenská agrese po boku Německa

0
0
Přemysl Votava

21.6.2021 VašeVěc

O této historické události se příliš nemluví, přitom je významnou součástí československých novodobých dějin. Připomínám slovenskou spoluúčast na německé agresi proti SSSR v červnu 1941. Na Slovensku byla kolem toho velká sláva, byla plná náměstí, všude vlajky, projevy. Slovenskem znělo luďácké zvolání: „Na stráž!“ Jak asi bylo československé exilové vládě v Londýně, při slovenské agresi proti Polsku v září 1939, tak i v roce 1941 proti SSSR?

(Na snímku: slovenský katolický farář Josef Tiso - prezident Slovenského štátu - přehlíží jednotku "Rychlé divize" před odjezdem na frontu.)

V těchto červnových dnech uplyne 80 let od německého útoku na Sovětský svaz. Toto výročí nebude v Bruselu, tudíž ani v Česku příliš připomínané, nehodí se do současné protiruské režie. Budeme slyšet spíše o Bělorusku, Ukrajině, Pobaltí, jen kolem německá agrese proti SSSR bude ticho. 22. června 1941 třímilionová německá armáda přepadla Sovětský svaz. Po rychlých vítězstvích na západní frontě měl SSSR padnout do šesti týdnů. Hitler si k této velké hostině pozval své spojence, mezi nimi i Slovensko, to mělo dostat drobečky z této kořisti.

Za invazní armádou, zůstaly tisíce mrtvých, zraněných, tisíce zajatců… Zničená města, vesnice, zoufalí lidé. 60.000 slovenských vojáků se vydalo po boku německého spojence hluboko do Ruska, slovenské divize došly až k Azovskému moři. Vidím dobové fotografie, vojáci se usmívali, pochodovali vítězně po boku hitlerovských jednotek. V den útoku pronesl slovenský prezident Josef Tiso projev plný obdivu, cituji: „V plné solidaritě s Velkoněmeckou říší nastupuje slovenský národ na obranu evropské kultury…“. Z těchto jeho slov až mrazí.

V těchto proklamacích se Slovensko hájilo tažením proti bolševizmu, osvobozením evropských národů, jak falešné, jak účelové, přesto i dnes líbivé heslo o nové Evropě! Tiso tehdy prohlásil: „Zvolili jsme, a to ne náhodně, velmi úzkou spolupráci s Velkoněmeckou říší pod vedením Adolfa Hitlera. My s Adolfem Hitlerem vydržíme až do konce!“ Slovenská armáda tehdy vítězně postupovala, tato euforie netrvala dlouho, brzy jejich cesta vedla opačným směrem… Tisíce Slováků padlo, tisíce následně vstoupily do 1. Československého armádního sboru, pod velením pplk. Ludvíka Svobody.

Dnešní slovenští politici nestojí na náměstích, neomlouvají se obětem této slovenské agrese. Nepřipomínají svým voličům, že Hitlerově snu o Nové Evropě podlehl před 80lety tzv. „Slovenský štát.“ Na tento příběh věrolomnosti dnes padá prach, politici i historici mlčí. Máme zapomenout. Přitom v mohutných prostorách Ruska, Ukrajiny, Běloruska,… našly svůj hrob vedle milionů německých, italských, maďarských, rumunských,… i tisíce slovenských vojáků. Ti v duchu nacistické a protiruské propagandy pochodovali na Východ, šli budovat Novou Evropu… Dnes leží zapomenuti někde daleko od své vlasti. Můžeme si položit otázku, jak zareaguje slovenská prezidentka paní Čaputová na toto výročí? Na agresi Slovenska před 80lety. Ten otazník je asi zbytečný...

Proto připomínám, že v červnu 1941 osud evropských národů ležel především na obětech sovětských občanů, oni svým hrdinstvím zachránili Evropu…. Za agresí Německa a jeho spojenců zůstaly tisíce vypálených vesnic, měst, padlo 26 milionů sovětských občanů, to je 14% obyvatel tehdejšího SSSR. Srovnáním s USA 400tisíc padlých, to je 0,32% …Ještě v prosinci 1941 Spojené státy byly neutrální, právě v té době SSSR čelil útoku Hitlera i … Slovenska.



Skutečná agenda B3W-NATO

0
0
Pepe Escobar

21.6.2021 AsiaTimes, překlad Zvědavec

Západ je nejlepší
Západ je nejlepší
Dostaň se sem a my uděláme zbytek
Jim Morrison, The End

Těm z vás, kteří jste nechtěli louskat komuniké ze summitu NATO, předložím stručná fakta: Rusko představuje „akutní hrozbu“ a Čína je „systémová výzva“.

(Ilustrační záběr -čínská loď veze čínské zboží do světa)

NATO je samozřejmě jen banda nevinných dětí, které si staví hrady z písku.

To bylo v době, kdy baron Hastings Lionel Ismay, první generální tajemník NATO, hlásal, že cílem transatlantické aliance je: „nevpustit Sovětský svaz dovnitř, udržet Američany uvnitř a Němce držet na uzdě“.

Remix Raging Twenties (tj. kniha „Raging Twenties: Great Power Politics Meets Techno-Feudalism in the Era of COVID-19“, kterou napsal Pepe Escobar, pozn. překl.) zní: „udržet Američany uvnitř, EU držet na uzdě a mít Rusko a Čínu pod kontrolou“.

Takže Severoatlantická organizace (kurzíva přidána) nyní přesídlila do celé Eurasie a bojuje proti tomu, co označuje jako „hrozby z Východu“. Nuže, to je krok za Afghánistánem - průsečíkem střední a jižní Asie - kde organizaci NATO bez dlouhých cavyků pokořila banda Paštunů s kalašnikovy.

Hlavní hrozbou zůstává Rusko - v komuniké je zmíněno 63krát. Současný nejvyšší šéf NATO Jens Stoltenberg tvrdí, že NATO nebude pouze „zrcadlit“ Rusko: de facto ho vyčerpá a obklíčí mnohonásobnými bojovými formacemi, neboť „nyní jsme realizovali největší posílení naší kolektivní obrany od konce studené války“.

Komuniké je neoblomné: jediná cesta pro vojenské výdaje vede vzhůru. Kontext: celkový „obranný“ rozpočet 30 členů NATO vzroste v roce 2021 o 4,1%, takže dosáhne závratné výše 1,049 bilionu dolarů (726 miliard dolarů od USA, 323 miliard dolarů od nejrůznějších spojenců).

„Hrozeb z Východu“ je koneckonců mnoho. Pokud jde o Rusko, jsou tam všechny ty hypersonické zbraně, které vyvádí z míry generály NATO; rozsáhlá cvičení v blízkosti hranic členů NATO; neustálé narušování vzdušného prostoru; vojenská integrace s tím „diktátorem“ v Bělorusku.

Pokud jde o hrozby ze strany Číny - Jihočínské moře, Tchaj-wan, Indo-Pacifik celkově - to bylo na G7, aby přišla s nějakým plánem.

Vstupte do „zeleného“, „inkluzivního“ projektu „Vybudujme spolu lepší svět (Build Back Better World, B3W)“, který byl navržen jako západní „alternativa“ k iniciativě „Jedno pásmo, jedna cesta“ (BRI). B3W respektuje „naše hodnoty“ - přičemž klaunský britský premiér Boris Johnson si nemohl odpustit poznámku, že jde o budování infrastruktury „genderově neutrálnějším“ či „ženským“ způsobem - a dále ještě odstraní z dodavatelských řetězců zboží, které je vyrobeno nucenou prací (kód pro čínskou oblast Sin-ťiang).

Bílý dům má svou vlastní verzi B3W: je to „hodnotné a transparentní partnerství v oblasti infrastruktury s vysokým standardem“, které bude „mobilizovat kapitál ze soukromého sektoru ve čtyřech oblastech - klima, zdraví a bezpečnost zdraví, digitální technologie a rovnost pohlaví - s urychlujícími investicemi z našich vlastních rozvíjejících se institucí“.

Počáteční „urychlující investice“ do BW3 byly odhadnuty na 100 miliard dolarů. Nikdo však neví, jak budou tyto finanční prostředky přicházet od “rozvíjejících se institucí“.

Zkušení pozorovatelé z globálního Jihu mají za to, že je bude v podstatě poskytovat MMF/Světová banka formou „zelených“ půjček, vázaných na investice ze soukromého sektoru na vybraných rozvíjejících se trzích s vidinou zisku.

Bílý dům trvá na tom, aby „B3W měl globální dosah, od Latinské Ameriky a Karibik až po Afriku a Indo-Pacifik“. Všimněte si neskrývané snahy vyrovnat se dosahu iniciativy BRI.

Ze všech těchto „zelených“ zdrojů a nových logistických řetězců, které budou financovány pomocí nějaké obměny centrálních bank, sypajících helikoptérové peníze, budou mít v konečném důsledku prospěch členové G7, rozhodně ne Čína.

A „ochráncem“ těchto nových „zelených“ geostrategických koridorů bude - kdo jiný? - NATO. To je přirozený důsledek „globálního dosahu“, který zdůrazňuje agenda NATO 2030.

NATO jako ochránce investic.

Již nyní se množí „alternativní“ infrastrukturní systémy, zaměřené na to, aby zabraňovaly „ruskému šikanování“ a „čínskému vměšování“ do EU. To je případ Iniciativy trojmoří, v jejímž rámci má 12 členských států EU z východní Evropy lépe propojit Jaderské, Baltské a Černé moře.

Tato iniciativa je chabou kopií čínského mechanismu 17+1, jehož cílem je integrovat východní Evropu v rámci BRI - v tomto případě je nutí vybudovat velmi drahou infrastrukturu, aby mohly přijímat velmi drahé energetické importy z Ameriky.

Ofenzíva proti „hrozbám z Východu“ je odsouzena k neúspěchu.

Dmitrij Orlov podrobně popsal, jak „Rusko vyniká v budování a provozování obrovských energetických, dopravních a výrobních systémů“, a jak se souběžně s tím „technosféra... v tichosti přemístila a nyní mezi Moskvou a Pekingem probíhá čilá telekomunikace“.

Jak každý počítačový maniak ví, Čína je v oblasti 5G daleko napřed a je nejvýznamnějším trhem s čipy na světě. A nyní čínský zákon proti zahraničním sankcím - schválený těsně před zasedáním G7 v Cornwallu - „ochrání“ čínské společnosti před „jednostrannými a diskriminačními opatřeními, uvalenými cizími zeměmi“ a americkou „daleko sahající jurisdikcí“, čímž donutí „atlantistický“ kapitál, aby si vybral.

Je to právě Čína coby rostoucí globální mocnost, která ve skutečnosti navrhla „alternativu“ globálnímu Jihu, protiváhu k nekonečné dluhové pasti MMF/Světové banky za poslední desítky let. Iniciativa BRI je velmi komplexní, dlouhodobě udržitelná obchodní/investiční strategie s potenciálem integrovat rozsáhlé oblasti globálního Jihu.

To přímo souvisí se slavnou teorií předsedy Mao Ce Tunga o rozdělení tří světů; důraz, který byl tehdy kladen na postkoloniální Hnutí nezúčastněných zemí (NAM), jehož byla Čína oddaným stoupencem, nyní zahrnuje celý globální Jih. Nakonec je to vždy o suverenitě proti neokolonialismu.

Plán B3W je západní, v podstatě americkou reakcí na BRI: snaží se zmařit co nejvíce projektů, přičemž neustále klade Číně nějaké překážky.

Spojené státy stěží vyrábí takové produkty, na rozdíl od Číny nebo Německa, které chce globální Jih kupovat; výroba tvoří pouze 5 % americké ekonomiky, kterou v podstatě podepírá americký dolar jako rezervní měna a - zmenšující se - impérium základen Pentagonu.

Čína chrlí deset špičkových inženýrů na jednoho amerického „finančního experta“. Čína zdokonalila to, co dvojjazyčně hovořící techničtí experti znají jako efektivní systém, který vytváří rozvojové plány SMART (specifické, měřitelné, dosažitelné, relevantní a časově změřitelné) a realizuje je.

Představa, že se země globálního Jihu nechají přesvědčit, aby upřednostnily B3W - což by byla přinejlepším bezvýznamná PR akce - před BRI, je naprosto směšná. Přesto bude aliance NATO regulována tak, aby aktivně chránila investice, které se řídí „našimi hodnotami“. Jedna věc je jistá: poteče krev.


Kterak Turecko nejen v Evropě vládnout bude…

0
0

 Ivan David
21. 6. 2021

Zdá se, že Turecko bude nejen pro Evropskou unii, ale i pro USA stále důležitějším partnerem. Jasně to potvrdila schůzka prezidentů Joea Bidena a Recepa Erdogana ve čtvrtek 17. 6. 2021 v Bruselu na summitu NATO. Turecko má posílit svůj vliv v Afghánistánu, odkud se stahují americké a další síly. Lidská práva tak může Erdogan zvesela hodit za hlavu. 
 
Al Jazeera píše: „Prezident Joe Biden a turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan se na svém setkání v Bruselu tento týden shodli, že Turecko převezme hlavní roli při zajišťování letiště v Kábulu, jakmile Spojené státy stáhnou své jednotky z Afghánistánu.“
Oba vůdci však prý podle Al Jazeery nebyli schopni vyřešit dlouhodobý spor, který poněkud napjal vazby mezi Washingtonem a Ankarou ohledně tureckého nákupu ruského raketového systému země-vzduch S-400. Poradce amerického prezidenta pro národní bezpečnost Jake Sullivan ve čtvrtek novinářům řekl, že Biden a Erdoğan na svém setkání 14. června na summitu NATO diskutovali o bezpečnostní otázce ohledně letišť v Afghánistánu. "Byl stanoven jasný závazek obou prezidentů, že Turecko bude hrát hlavní roli při zajišťování mezinárodního letiště Hamida Karzáího, a nyní pracujeme na tom, jak to konkrétně provést,"řekl Sullivan.
 
Sullivanovy výroky nabízejí první podrobnosti ze strany USA o setkání mezi Bidenem a Erdoğanem, který řekl americkému prezidentovi, že Ankara nezmění svůj postoj k ruskému raketovému systému S-400. Nákup ruských protiletadlových zbraní Ankarou narušil americké plány na prodej pokročilých bojových stíhaček F-35 v Turecku. Washington odstranil Ankaru z programu stíhacích letounů F-35 a uložil sankce. "Řekl jsem prezidentu Bidenovi, že by neměli očekávat, že Turecko učiní jiný krok v otázkách F-35 a S-400, protože jsme pro F-35 udělali, co jsme museli, a dali jsme potřebné peníze,"řekl Erdoğan novinářům. "Musíme pečlivě sledovat vývoj. Budeme hájit všechna svá práva, “ řekl.
Oba vůdci po svém setkání zněli optimisticky, i když neoznámili, jaký konkrétní pokrok udělali. Jednou z možných oblastí spolupráce je právě Afghánistán, kde Ankara nabídla hlídání a provozování letiště v Kábulu poté, co se v následujících týdnech stáhly síly USA a NATO.
 
Minulý týden mluvčí Talibanu uvedl, že Turecko by mělo stáhnout své jednotky z Afghánistánu v rámci dohody o stahování amerických sil z roku 2020, ale Sullivan uvedl, že komentáře Talibanu neodradily „podrobný a efektivní“ bezpečnostní plán, který USA sestavují. "Je zřejmé, že bereme vážně obavu, že Taliban nebo jiné složky v Afghánistánu zaútočí na západní nebo mezinárodní přítomnost ... Nevěříme, že to, co Taliban veřejně řekl, by mělo nebo odradí právě probíhající úsilí o nastolení této bezpečnostní přítomnosti,"řekl Sullivan. 
 
Podle řeckých zdrojů se ale Erdogan a Biden shodli i ohledně systémů S-400. Z úniků informací na turecké straně rovněž vyplývá, že došlo k prvnímu jednání o této otázce, protože list Cumhuriyet uvedl, že po schůzce zůstanou systémy S-400 roky skladovány a nebudou používány, protože obě strany budou „diskutovat“. To zřetelně připravuje půdu tureckým F-35, protože pokud bude dohoda definitivně uzavřena za 1–2 roky, Turecko se nejen znovu připojí k programu, ale již bude mít připravena letadla, protože některé jeho F-35 již byly postaveny, jiné zůstávají „zmrazené“ a mohou se kdykoli připojit k tureckému letectvu. Podle Řeků to znamená, že pokud bude Bidenova administrativa pokračovat stejnou cestou, může se Řecko přes noc setkat s 8 až 12 tureckými F-35! 
 
Z toho vyplývá, že Bidenova politika závislosti na Turecku (na rozdíl od Trumpovy) ještě vzrostla, protože kromě politiky zadržování Ruska má americký prezident v úmyslu dát Turecku roli hlídacího psa v Afghánistánu. Objevují se informace, nikterak neuvěřitelné, že Turci již rekrutují syrské žoldnéřské islamisty, aby je poslali do Kábulu, podle vzoru agresí do Afrínu, Sýrie, Libye a Arménie. Biden také na schůzce s Erdoganem podle Erdoganových vlastních slov raději nezmínil otázku uznání genocidy Arménů, přestože původně na programu setkání byla.
 
Když k tomu připočteme fakt, že Berlín odmítá pozastavit prodej šesti ponorek typu 214 Turecku, podle smluv podepsaných před několika lety, máme pozici Turecka v Evropě i Asii jako na dlani. Podle Athén toto posílení tureckého námořnictva riskuje posun rovnováhy sil v Egejském moři ve prospěch Ankary. Tyto konvenční útočné ponorky používá řecké námořnictvo také. Řecká vláda tento krok Německa sice kritizovala, ale to je tak asi všechno, co s tím může dělat.
 
Takže si to shrneme – Turecko pozastaví ruské systémy S-400, aniž by je vrátilo, a bude s největší pravděpodobností mít americké stíhačky F-35, kterými bude vesele bombardovat severní Irák, tedy autonomní Kurdistán. Tam útočí údajně na pozice guerillových jednotek Kurdské strany pracujících (PKK), ale bere to šmahem i s uprchlickými tábory. Stíhačkami F-35 bude pronikat do vzdušného prostoru členských států EU Řecka a Kypru, kteréžto demonstrace síly budou podporovány zezdola německými ponorkami. Věznění a vraždy opozičních politiků v Turecku nikoho zajímat nebudou, když EU ani USA nezajímají ani útoky Turecka proti členským státům EU a NATO. Natož aby tyto organizace byť jen uvažovaly o sankcích. Všechny podobné iniciativy budou v Europarlamentu blokovány stejně jako dosud.

Biden prozradil kritická místa americké infrastruktury

0
0

Jan Schneider
21. 6. 2021 první zprávy.cz

Na nedávném setkání amerického prezidenta Joe Bidena s ruským prezidentem Vladimírem Putinem byla na programu též otázka kybernetické bezpečnosti. Tak o tom informovala většina médií.

Při důkladnějším čtení jsme se dozvěděli, že to Biden navrhl Putinovi, že Spojené státy a Rusko musí mít v oblasti kybernetické bezpečnosti „určitá základní pravidla cesty“.

Dále prý „se mluvilo“ i o návrhu, aby jisté druhy klíčové infrastruktury byly mimo dosah kybernetických útoků. Další média to konkretizovala, že šlo o 16 položek kritické infrastruktury, na které není možno za žádných okolností útočit.

Nicméně v jiných médiích bylo možno číst, jak to bylo doopravdy. To Biden dal Putinovi onen seznam 16 specifických entit, definovaných americkými předpisy jako klíčová kritická infrastruktura, od energetického sektoru po vodovodní systémy, pro něž navrhuje „výjimku z kyberútoků“.

V souvislosti s nedávným ochotnickým exkurzem českého ministra vnitra Jana Hamáčka do oblasti cestování příslušníků českých zpravodajských služeb z Ruska, kvůli němuž byl Hamáček osočen, že ohrozil bezpečnostní zájmy republiky, se nabízí otázka, čeho se vlastně touto naivní akcí dopustil americký prezident Joe Biden?

Důkladným čtením se totiž vyvrbilo, že problematiku kybernetické bezpečnosti do agendy jednání s Putinem vnesl Biden, s tím, že sám Rusům poskytl seznam 16 nejcitlivějších položek americké infrastruktury, které zřejmě Američané nejsou s to kyberneticky ochránit, s návrhem, aby na ně Rusové neútočili, respektive aby to nějak zařídili, aby se na ně neútočilo. Protože, začal zase Biden dělat ramena, kdyby to někdo porušil, byly by důsledky pro Rusko „devastující“. Slovy loupežníka Sarky Farky, stihla by ho zřejmě taková hrůza, že by tam do smrti smrťoucí veselí už nikdy nebyli.

Americký prezident Joe Biden sice od svých zpravodajců ví, že je velmi nesnadné atributovat kybernetické útoky, a získat důkazy o původci sofistikovaných kybernetických útoků, které by obstály před soudem, je v podstatě nemožné. Nicméně uhlířská víra hory přenáší, a jsou-li Američané přesvědčeni, že za útoky stojí Rusové, a oni o tom tradičně přesvědčeni jsou, pak se sprostý podezřelý může kroutit jako zestárlá sexuální pracovice, ale platné mu to není. Jako v padesátých letech.

Na toto Bidenovo obvinění odpověděl Putin, že "největší množství kybernetických útoků ve světě se uskutečňuje z kybernetického prostoru USA, na druhém místě je Kanada, za ní dvě latinskoamerické země a pak Velká Británie. Rusko v tomto seznamu zemí, z jejichž kybernetického prostoru se uskutečňuje nejvíc kybernetických útoků různého druhu, jak vidíte – není." A dodal, že „v průběhu roku 2020 jsme od USA dostali  deset žádostí ohledně kybernetických útoků na objekty v USA, a dvě takové žádosti letos. Na všechny, jak loňské, tak i letošní, dali naši kolegové vyčerpávající odpovědi. Na druhé straně Rusko poslalo loni do USA 45 takových žádostí a v prvním pololetí tohoto roku 35. Žádnou odpověď jsme na tyto žádosti nedostali.“

Putinovo vyjádření je zcela v souladu se studií české bezpečnostní společnosti Check Point z května 2020, kterou zveřejnila ČTK, že nejčastějším zdrojem kybernetických hrozeb pro české organizace jsou Spojené státy, ze kterých pochází 33 procent hrozeb, 22 procent je od domácích hackerů, 17 procent pochází z Irska, osm procent z Nizozemska, sedm z Německa a pět procent ze Španělska.

Bezpečnostní analytik Miloš Balabán nedávno s odvoláním na server Yahoo News zveřejnil zajímavou informaci. Bývalý šéf Mosadu Yosi Cohen kritizoval americkou politiku vůči Číně, o níž diskutoval s mnoha vysokými americkými činiteli. Rozhovory ale vždy skončily více otázkami než odpověďmi. Jeho závěr byl tento: „Pokud je tu někdo, kdo ví, co USA od Číny chtějí, rád bych to slyšel. Nejsem si jistý, zda existuje soudržná politika USA vůči Číně.“

Podobně i my se po setkání Bidena s Putinem můžeme tázat, co vlastně USA od Ruska dlouhodobě chtějí? A to nejen v oblasti kybernetické bezpečnosti, v níž se Biden pohybuje s elegancí slona v porcelánu.

 

 

O vlastenectví a vlastizradě

0
0
Vastimil Vondruška
21.6.2021 blog autora

Na internetu se tu a tam objeví má úvaha, kterou jsem původně napsal jako článek pro MF Dnes a nedávno publikoval jako svůj blog. Tak jak je naše společnost rozdělená, oscilují reakce čtenářů, které dostávám, od komentáře, že se mnou naprosto souhlasí a abych psal dál, až po nesmyslné a výhružné výkřiky. Naštěstí těch prvních je nesrovnatelně víc. Ale to s sebou přináší každé řemeslo, pokud nesete kůži na mediální trh.

Článek pod názvem „Špatně mě vychovali aneb o vlastenectví a vlastizradě“ vyšel v MF Dnes 10. 10. 2015. To bylo v době první migrační vlny, kdy část lidí dojemně hovořila o tom, jak musíme pomáhat válkou postiženým obyvatelům. Někteří je vítali květinami na nádražích, jiní jim jeli pomáhat a starat se o ně. A masmédia chrlila článek za článkem, jak karavany těch chudáků putují z necivilizovaných zemí do těch civilizovaných. Komentátoři tvrdili, že multikulturní soužití je největší hodnotou moderní civilizace.

Od té doby jsme ušli velký kus cesty. Většina Evropanů se stále více brání nekontrolované migraci, i multikulturalismus v popularitě pokulhává. Je to hlavně proto, že ti, co přicházejí, mají striktní požadavky a představy o soužití v novém domově, většinou nekompatibilní s naší tradicí a našimi duchovními hodnotami. Naivní komunismus hlásá, že se máme kvůli nim vzdát svého majetku a víry. A je smutné, že v čele toho všeho stojí bruselská byrokracie, která by měla hájit zájmy obyvatel Evropy. Těch obyvatel, kteří tu po staletí žijí, pracují a platí daně, aby mohli spokojeně žít dál.

Maně mi to připomíná scénu z filmu Den nezávislosti. Na střeše mrakodrapu stojí zástup nadšenců, kteří vítají „bratry mimozemšťany“. Nad svými hlavami mají létající talíř, jehož spodek se otevírá a objeví se oslnivá nebeská záře. Na střeše všichni jásají, jaká je to krása a jak už se těší, až bratry z vesmíru obejmou. Pak se záře promění v ničivý paprsek a všechny zabije. Ale to jsem odbočil.

Můj článek o vlastenectví bohužel tím, jak se neustále vrací a rozesílá, doznává řady změn. Tu někdo něco zkrátí, tu přidá, některá formulace se mu zdá příliš smířlivá či má vlastní názor, který chce přidat. Jak napsal kronikář Kosmas v souvislosti s pověstí O Přemyslu Oráčovi: „Fama crescit eundo“, tedy pověst narůstá tím, jak se šíří a vypravuje. Jenže vždycky jsem pod tím podepsaný já.

A pak dostávám od čtenářů dotazy typu: „Opravdu jste tohle napsal?“. To je ta lepší varianta. Horší je, pokud při opisování a úpravách ten, kdo text rozesílá, naseká spoustu gramatických a stylistických chyb. To pak dostávám reakce: „Divím se, jak můžete vy, vzdělaný člověk a navíc spisovatel napsat ve slově...“ Nebudu vypočítávat konkrétní případy, není jich málo. Proto pro všechny, kteří chtějí znát skutečné znění mého článku, připojuji ho k tomuto povídání.

A ještě něco. Abych „certifikoval“ své články, protože světem koluje mnoho dalších, na podzim vyjde kniha Úvahy a komentáře, v níž budou mé články z MF Dnes za posledních šest let publikovány v původním znění.


Špatně mě vychovali aneb O vlastenectví a vlastizradě (10.10.2015)


Od mládí mi vštěpovali úctu k našim předkům a lásku k této zemi. Učil jsem se národní dějiny a českou literaturu, navštěvoval jsem památky spjaté s českou minulostí, chodíval do divadla, kde zněla čeština, navštěvoval folklorní festivaly, kde ožívaly tradice mých předků. Jásal jsem jako malé dítě, když naši sportovci vítězili, na stožár stoupala česká vlajka a zněla hymna, která opěvuje naši nádhernou a požehnanou zem.

Učili mne, že tohle jsou Čechy a žije tu český národ. Je to naše vlast, za kterou jsme odpovědní, a budeme se mít dobře jen tehdy, pokud o ni budeme pečovat svědomitě, s úctou a láskou. Učili mne, že si musím brát příklad z předků, kteří pro svou vlast umírali, bojovali s nepřáteli a postavili se i přesile, neboť cítili odpovědnost za svůj domov. V těžkých dobách, kdy jsme měli cizí panovníky, čeština byla pronásledovaná a česká inteligence vyháněná, mí předkové chovali pevně v srdcích lásku a úctu k téhle zemi a dokázali vybojovat zpět ztracenou svobodu. Dokázali to v roce 1918, 1945, stejně jako v roce 1989.

Učili mne, že se nemám sklonit před nepřítelem a mám pohrdat vlastizrádci. Kdysi byl za vlastizradu trest smrti. Učili mě, že vlastizradou je to, pokud by chtěl někdo vydat tuto zem a její lid nepříteli. Pro celé generace mých předků byla vlastizrada tím nejhorším, čeho se mohl Čech na Čechovi dopustit. Bylo to stejné jako vrazit bratrovi dýku do zad. Bylo toho hodně, co mě učili a čemu jsem věřil.
Vychovali mě divně, protože všechno to, co jsem miloval a v co věřil, je prý dnes špatně. Zločinem vlastizrady je dnes vlastenectví. Dozvídám se, že tahle země nepatří nám, Čechům, ale patří všem, celému světu. Dozvídám se, že o svém osudu nesmíme rozhodovat my, ale za nás myslí OSN, NATO, Evropská unie, lidskoprávní organizace a mezinárodní soudy. Dozvídám se, že národy, které dobře hospodařily a žijí si díky úsilí generací předků dobře, mají své bohatství odevzdat těm, kteří hospodařili špatně.

Nejsem ekonom, jsem pouhý historik a spisovatel, ale přiznám se, neznám v lidských dějinách analogickou situaci, aby se bohatý národ dobrovolně vzdal svého bohatství, pokud nepočítám chiliastické a komunistické orgasmy. Ty ale nikdy netrvaly dlouho a vždycky skončily naprostou katastrofou. Mnohým z nás padli prarodiče a rodiče v obou světových válkách 20. století, když bojovali za svobodu. Bojovali proto, aby jejich rodiny mohly žít ve svobodných Čechách. Dnes se dozvídám, že není správné bránit vlast, je lepší se sebrat a odejít.

To samozřejmě neznamená, že nechci pomoci potřebným. Učili mě, že mám být velkorysý, laskavý a štědrý. Pokud někdo o pomoc požádá a já mu mohu pomoci, mám to rozhodně udělat. A dělám to. Dělají to všichni, pokud ovšem ten, kdo pomoc potřebuje, si ji nevynucuje silou a nechce víc, než mu můžeme dát. A nerozhodují o tom byrokrati, ale naše srdce. Nelze pomáhat všem a vždycky jsem si myslel, že je věcí mého svědomí, komu chci pomáhat. A pokud někomu z jakéhokoli důvodu pomoci nechci, neudělám to. Je to mé nezadatelné právo.

Od středověku do téhle země přicházeli cizinci a usazovali se tu. Existovaly jen tři podmínky – přijmout naši víru, ctít zákony českého krále a poctivě se živit. České království bylo pohostinnou zemí a ten, kdo chtěl s námi žít v míru, byl vítán s otevřenou náručí. Nejsme národ, který by byl sobecký. Jsme jen národ, který se vždycky choval rozumně, a pokud možno spravedlivě. A s hrdostí.

Starého psa novým kouskům nenaučíš. Mohou mi spílat, že jsem xenofobní a já nevím co ještě, ale já zůstanu Čechem a vlastencem. Budu dál milovat tuhle zem, budu psát knihy o českých dějinách a budu chválit naše předky za to, že tuhle zem chránili proti nepřátelům, že ji budovali k obrazu svému, že z neúrodné krajiny sevřené horami vybudovali zemi medem a strdím oplývající.

Odmítám vlastizradu a budu se dál chovat tak, abych se mohl v budoucnu podívat do očí svým dětem a vnukům.

Zdůvodnění závěru o nemožnosti provedení chemického útoku ruskou GRU proti bývalému ruskému dvojitému agentovi a jeho dceři v anglickém městě Salisbury (B-1/3)

0
0
21.6.2021  EXANPRO
Souhrnné hodnocení (12101)

Produkt navazuje na úvodní dokument 12048, kde jsou uvedeny tři základní otázky a jejich závěrečné odpovědi ke kauze „Skripal“ (incident se odehrál 4. března 2018). Tento pokračující produkt je souhrnným hodnocením pro následné podrobné zdůvodnění závěrečné odpovědi k otázce B, jejíž přesné znění je uvedeno dále v textu.


Pro úplnost uvádíme, že otázka A měla následující formulaci: „Jsou dva podezřelí Rusové vystupující pod jmény Alexandr Petrov a Ruslan Boširov příslušníky nebo externími spolupracovníky ruské zpravodajské služby GRU/GU?“ Již 18. září 2018 (o dva dny dříve než jednostranně působící předsunutá organizace* Bellingcat) jsme na tuto otázku odpověděli kladně (viz úvodní dokument 12048) a tuto závěrečnou kladnou odpověď k otázce A jsme o několik dní později podrobně zdůvodnili ve třech produktech: 12049 (díl A-1/3), 12050 (díl A-2/3) a 12051 (díl A-3/3).

Příslušnost obou zmíněných Rusů k ruské GRU* (GU*) a jejich přítomnost v Salisbury v inkriminovaný den ale ještě neznamená, že právě oni spáchali čin za použití nervově paralytické látky či jiné chemické látky (použití jiné chemické látky vyplynulo ze zpravodajské analýzy*). Jejich přítomnost v Salisbury není přímým důkazem* toho, že spáchali uvedený čin. To, že se příslušníci GRU v inkriminovaný den pohybovali na místě činu nebo v jeho blízkosti, pouze dokazuje, že tam byli, ale nedokazuje to nic o spáchání předkládaného činu. Pro svou přítomnost v Salisbury mohli mít ve vztahu s bývalým dvojitým agentem* Sergejem Skripalem jiný důvod, než který jim přisuzují britské úřady, které přirozeně ani jiné podezřelé osoby nehledaly. Tento jiný důvod je součástí připravovaného podrobného zdůvodnění otázky C, která je včetně nastíněného zdůvodnění shrnuta v produktu 12048.



Ani použitá látka údajně identifikovaná jako látka ze skupiny Novičok neprokazuje, že čin spáchali Rusové (v tomto případě nelze hovořit ani o nepřímém důkazu*). Už v 90. letech 20. století měly vzorky látek ze skupiny Novičok k dispozici země jako Německo, Švédsko, Velká Británie, USA a další (to jsme s podrobnějšími informacemi uváděli už v květnu 2018 v produktu 13040 „Britská propaganda v podání premiérky Theresy Mayové aneb Prezentace bez objasnění a v rozporu s fakty“). Íránským vědcům se dokonce v roce 2016 podařilo vyrobit látky řady Novičok z komerčně dostupných surovin. Tento výzkum íránských vědců byl prováděn ve spolupráci s Organizací pro zákaz chemických zbraní (OPCW). I tento poznatek* byl uveden ve výše zmíněném produktu. V produktu 13088 z října 2020 jsme tento souhrnný poznatek rozšířili o informaci, že v současné době existuje více než 20 zemí, které disponují nebo dokážou vyrobit látky řady Novičok.

Incident v Salisbury se odehrál 4. března 2018 a již 12. března žádala tehdejší britská premiérka Theresa Mayová o vysvětlení ruského velvyslance. Mayová tvrdila, že britská vláda nemá žádných pochyb o tom, že odpovědnost nese Rusko. To vysvětlila tím, že žádná země kromě Ruska nemá celkovou schopnost, záměr a motiv. K tomu dodala, že neexistuje žádné jiné přijatelné vysvětlení (podrobněji viz prezentace britské vlády v produktu 13040 – česká verze nebo v produktu 13029 – anglická verze).

Prohlášení britské premiérky bylo samozřejmě politicky motivované. Navíc se v případě schopnosti ohledně Novičoku přisuzované pouze Rusku jednalo a stále jedná o ****...nespornou britskou lež (viz argumentace výše o zemích, které již v 90. letech tuto schopnost měly). Ani údajný ruský motiv nebyl ani trochu objasněn, natož prokázán. Ono to totiž nebylo možné objasnit, aniž by se do toho Britové nezamotali. Kdo měl a neměl motiv a proč je detailně rozebráno v produktu 12036 „Jaký motiv měli Rusové, aby eliminovali bývalého člena GRU Sergeje Skripala? Ve hře zůstávají Britové či třetí strana“.

Nejasnosti a lži v případu „korunovala“ britská premiérka prohlášením ze 14. března 2018. Pro autentičnost prohlášení předkládáme kromě českého překladu taktéž původní anglickou verzi. Prohlášení tehdejší britské premiérky mělo následující strukturu:


Na základě této (ruské) schopnosti spojené s jejich pověstí o provádění státem sponzorovaných úkladných vražd – včetně vražd bývalých zpravodajských důstojníků, které (Rusové) považují za legitimní cíle – dospěla britská vláda k závěru, že za tento bezohledný a zavrženíhodný akt je velmi pravděpodobně odpovědné Rusko.“

„Based on this capability, combined with their record of conducting state sponsored assassinations – including against former intelligence officers whom they regard as legitimate targets – the UK Government concluded it was highly likely that Russia was responsible for this reckless and despicable act.“


Můžeme si povšimnout, že odpovědnost Ruska byla prezentována jako velmi pravděpodobná (highly likely), což ale podle britského závěru znamená, že zde stále existovala a dosud existuje pravděpodobnost v rozmezí 15 až 29 %, že za incident v Salisbury je odpovědný někdo jiný (více o vyjadřování pravděpodobnosti viz dokument 21009). Tento fakt ale britské vládě nevadil k tomu, aby ještě týž den (14. března 2018) označila 23 ruských diplomatů za nežádoucí osoby neboli „personae non gratae“ (v jednotném čísle: „persona non grata“). Tento uspěchaný, ale předem zamýšlený postup britské vlády měl pochopitelně souvislost s ruskými prezidentskými volbami, které se konaly 18. března 2018. Jedním z cílů britské vlády bylo zdiskreditovat politický režim v Rusku krátce před prezidentskými volbami (podrobněji viz produkt 12036).

Celkově neexistuje jediný přímý důkaz, který by usvědčoval dotyčné Rusy z činu, který veřejnosti předložily a popsaly britské úřady. V podrobném zdůvodnění závěrečné odpovědi k otázce B (přesné znění otázky viz níže) prokážeme, že nebylo možné, aby byl čin spáchán tak, jak je popisován britskými úřady. A už vůbec nebylo možné, aby byl tento čin spáchán nervově paralytickou látkou ze skupiny Novičok.

V úvodním dokumentu 12048 ze září 2018 jsme u obecné závěrečné odpovědi na otázku B odpověděli s určitou pravděpodobností. Po postupném shromáždění dalších poznatků jsme v červnu 2021 (po téměř třech letech) tuto pravděpodobnost upravili (viz níže). Stejně tak jsme upravili i úroveň analytické důvěry k příslušnému závěru. Nyní už přistupme blíže k závěrečné odpovědi na otázku B a k představení aktualizovaných částí podrobného zdůvodnění dané odpovědi.

OTÁZKA – B

Mohli dva zmínění Rusové provést útok za použití nervového toxinu proti Skripalovi a jeho dceři, a to způsobem popisovaným britskými úřady?

ODPOVĚĎ ze září 2018

NE s pravděpodobností provedení útoku nervově paralytickou látkou popisovaným způsobem: číselně ≈ 20 %, slovně = velmi nepravděpodobné.

Závěru je přiřazena střední analytická důvěra (stupeň přesvědčení o správnosti vytvořeného závěru).

Vyjadřování pravděpodobnosti a analytické důvěry ve zpravodajské analýze viz dokument 21009.


ODPOVĚĎ z června 2021

NE s pravděpodobností provedení útoku nervově paralytickou látkou popisovaným způsobem: číselně ≈ 5 %, slovně = téměř nemožné.

Závěru je přiřazena vysoká analytická důvěra (stupeň přesvědčení o správnosti vytvořeného závěru).


PODROBNÉ ZDŮVODNĚNÍ

Tento závěr vychází z většího počtu poznatků a z podrobné analýzy, která vylučuje nemožné a neproveditelné položky. Tyto poznatky jsou prostřednictvím údajů předložených britskou stranou a za pomoci fotografií a obrazového (mapového) materiálu podrobně vysvětleny ve dvou navazujících produktech.

Obecně lze shrnout, že popisované použití nervově paralytické látky ze skupiny Novičok neodpovídá jak místně, tak ani časově, a dokonce ani obsahově tomu, co bylo předloženo britskými úřady.

Podrobné zdůvodnění je rozděleno do následujících částí:

a) Poloha Skripalova domu, přístup k němu a okolní prostředí
b) Časová a prostorová analýza videozáznamů (fotografií) s obviněnými Rusy a její porovnání s časovou a obsahovou osou případu
c) Současné jednoduché (nenápadné) a účinné způsoby likvidace osob s porovnáním činnosti (pohybu) obou Rusů v Salisbury
d) Výhody a nevýhody provedení útoku způsobem popisovaným britskými úřady včetně hodnocení stupně úspěšné proveditelnosti a hodnocení vhodnosti útoku v době, kdy Skripala přijela do Británie navštívit jeho dcera
e) Incidenty Novičok 1 a Novičok 2 na pozadí významných událostí ve světě a hodnocení prospěchu (tzv. „cui bono“)

Závěr o nemožnosti provedení chemického útoku ruskou GRU proti bývalému ruskému dvojitému agentovi a jeho dceři vychází rovněž z pozdějších poznatků, které se týkají skutečné akce, jež byla ze strany GRU plánována právě v době, kdy Skripala přijela do Británie navštívit jeho dcera. Tato akce se nezdařila, jelikož britská strana odhadla či rozkryla ruský záměr, načež přijala protiopatření a předběhla v činnosti ruské operativce* s cílem vytvořit vnímání situace tak, aby vše směřovalo proti ruské GRU.

Podrobné zdůvodnění, proč nemohl být ruskou GRU proveden útok chemickou látkou v anglickém městě Salisbury, je součástí dvou navazujících produktů, ve kterých je objasněno všech pět jednotlivých částí dotyčného zdůvodnění uvedených výše.

* Definice termínů a stručný popis zpravodajských organizací jsou objasněny v produktu „ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK – sjednocená verze“.


Zpravodajský produkt 12101
Souhrnné hodnocení
© 2021 Agentura EXANPRO

Pro novou Ukrajinu byly dolary, pro nové Bělorusko jsou eura

0
0
Lubomír Man

22. 6. 2021
Chtěli jsme pro novou Ukrajinu jen to nejlepší - a dopadlo to jako vždycky. Tzn. totálním hospodářským i politickým rozvratem země, dokumentovaným odchodem 20 milionů Ukrajinců ze země, ve které nenašli práci a tím pádem ani chleba. A teď jen to nejlepší chceme i pro nové Bělorusko.

Do převratu na Ukrajině vrazily USA pět miliard dolarů, sama náměstkyně amerického ministra financí Victoria Nulandová chodila s nůšemi koláčků na kyjevský Majdan, aby jimi rozpalovala revoluční nadšení Ukrajinců (a hrdě se u toho nechala fotografovat) - a teď se z pevně sevřených úst našeho nového ministra zahraničí Kulhánka, zabíraného dnes dopoledne kamerami ČT, dovídáme, že se cosi podobného připravuje i pro Bělorusko. EU prý revolučním Bělorusům rozdá tři miliardy eur za to, když se zbaví své vlády a svého prezidenta.

Pro revoluční Ukrajinu to tedy byly dolary a pro revoluční Bělorusko jsou to eura. Ale žádný strach, americké dolary revolučním Bělorusům (a dost možná že i jen paní učitelce Svjatlaně Cichanouské), ještě přitečou, protože i pro Bělorusko chceme přece jen to nejlepší. A to i když samozřejmě dobře víme, že i tam to dopadne jako vždycky – tzn. tak, jak to dopadlo na Ukrajině. Ale jaksi se nám tohle vměšování se do záležitostí jiných států, což OSN dodnes označuje za jednu ze tří hlavních příčin válek, a proto též za jeden ze tří největších mezinárodních zločinů, dostalo pod kůži, nemůžeme si prostě pomoct, a všude, kde se najde pár lidí, ochotných protestovat proti vládám, které se k nám, čili k Západu, nechovají dost pokorně a poslušně, či pošilhávají po Moskvě, okamžitě naklušeme a pomáháme těmto nespokojencům, co nám síly i pokladny stačí.

Ale pochopitelně, máme přitom i své ekonomické zájmy. A totiž takovéto: Čím větší hospodářský rozvrat v těchto i s naší pomocí osvobozených zemích způsobíme, tím mohutnější proud laciných pracovních sil, čili zarobitčanů, se následně povalí na západ. Do Česka (61 tisíc ukrajinských zarobitčanů), Polska, Maďarska, kde všude drží pod kontrolou tlak na zvyšování mezd a zároveň usnadňují hospodářský růst.

Což jsou dary z nebes, řeknete si, a máte pravdu. Bez ukrajinských zarobitčanů by stagnovalo naše stavebnictví, doly hutě, ale EU, a na to si můžete vsadit, by kvůli nám, Polákům a Maďarům tři miliardy eur Bělorusku, coby další zásobárně laciné pracovní síly, za převrat neslibovala. Ale kvůli Němcům, to už je jiná, a jiná to opravdu je, protože zarobitčani se poté, co se u nás trochu rozkoukali a došli k názoru, že ještě víc na západ to může být ještě lepší, míří od nás, Polska i Maďarska, ve stále větší míře do Německa i dalších západních zemí – a tohle už EU za podporu nového Běloruska stojí. Protože až Evropě dojdou Ukrajinci, budou zde Bělorusi.

A tím pádem bude všechno v pořádku.

A to i pro našeho nového a řízného ministra zahraničí.

(A už jen jako dovětek: Proč šly na Ukrajinu dolary a do Běloruska mají jít (zatím), jen eura? Protože o Ukrajinu měli zájem hlavně Američané, kteří se zde chtěli dostat blíž k Moskvě a na Krym, kdežto o Bělorusko se zajímá také Evropa, a to už ze shora uvedených ekonomických důvodů).

Panelová diskuze ve čtvrtek 24. 6. 2021 od 19.00: Ceny potravin

0
0
22. 6. 2021
Ceny potravin zajímají každého, ale málokdo má správnou představu od čeho se odvíjejí a jaký profit z ceny pro spotřebitele mají zemědělci, jaký potravináři a jaký prodejci. Naši hosté to přehledně vysvětlí.
V panelové diskuzi vystoupí člen předsednictva Agrární komory ČR Ing. Zdeněk Jandejsek, CSc., členka Hospodářského a sociálního výboru Evropské rady Ing. Mgr. Jarmila Dúbravská, PhD. a poslanec Evropského parlamentu MUDr. Ivan David, CSc.
Je možno se přihlásit:
Facebook: https://www.facebook.com/events/864702097729439
Youtube: https://youtu.be/B-02wiClVaM

Nebezpečné hrátky

0
0
Luděk Ševčík

22. 6. 2021
V Teplicích zemřel v sanitce zjevně zfetovaný narkoman. To se bohužel stává. Byl předtím nebezpečný svému okolí a musel být proto zpacifikován. Jenže vzhledem k tomu, že se jednalo o Roma, bylo této smrti zneužito. „Romský Floyd dneska v Teplicích!" okomentoval video romista a student historie Michal Mižigár.

Romea.cz potom uvedla, že ředitel organizace Khamoro Emil Voráč vyzval k protestu proti policejnímu násilí.“ Tohle už jsou velmi nebezpečné hry. Bezesporu podněcování k nenávisti vůči majoritě, které může velmi špatně skončit. Není to poprvé. Když při výtržnostech zkolaboval a následně zemřel podobně sjetý narkoman v Žatci, byla také vytvářena nenávistná atmosféra. A nechybělo moc, aby číšník, který jej v restauraci zpacifikoval, byl lynčován. Nikdo nesmí vytvářet ve společnosti atmosféru rasové nenávisti. Hrotit ji. Pokud se jedná o organizace, které jsou financovány státem, je to špatně úplně nejvíc. Tohle si přece nikdo z občanů financovat nechce! Omluva výše uvedených protagonistů by měla být tím nejmenším k uklidnění i jimi vyhrocené situace. A stát by si měl ujasnit, co a koho vlastně financuje.

Svět ruskýma očima 616

0
0
Zajoch

22.6.2021 Outsidermedia

Co udělal sovětský rozvědčík Sorge a co nebylo v jeho silách * Japonské vojenské kruhy nepřikládaly paktu o neutralitě zvláštní význam * Čína se rozhodla pro velmi jednoduchou metodu k potrestání těch, kteří se řídí sankcemi proti ní


Jak Chruščov využil Sorgeho proti Stalinovi

Anatolij Koškin
12. června 2021


Vynikající sovětský zpravodaj Richard Sorge odeslal z Japonska do Moskvy nejcennější informace o válečných plánech Berlína i Tokia. Článek o tom se objevil v internetových novinách Lenta.ru s názvem „Legendární sovětský rozvědčík prozradil plány Hitlera. Proč jej Stalin nezachránil od popravy?“

V článku se říká: „Sorge se dokázal vetřít mezi fašistickou elitu v Japonsku a odhalit plány Hitlera a jeho spojenců. Varoval Stalina, že se Německo připravuje vpadnout do Sovětského svazu a dokonce uvedl čas napadení. Ale k informacím rozvědčíka nebylo přihlíženo.“

Autor článku v Lentě použil Chruščovovu verzi. Chuščov využil Sorgeho zprávy k diskreditaci Stalina. Podle televizního seriálu Sergeje Ginzburga se Sorge dozvěděl o německém plánu Barbarosa od německého velvyslance v Tokiu. Kdysi se sovětští novináři chtěli zavděčit Chruščovovi a psali, že Sorge informoval „o zahájení války Německem na úsvitu dne 22. června ve třech strategických směrech“.

Jaká byla skutečnost ohledně Sorgeho zpráv o blížící se válce bez spekulací, podle dokumentů, a ne spekulace. První závažná informace o tom přišla od Sorgeho dne 11. dubna 1941. Richard Sorge (šifra Ramsay) oznámil:

Zjistil jsem existenci choulostivých vztahů Německa se Sovětským svazem od člověka jménem Huber z německého velvyslanectví v Tokiu. Přijel zástupce se sdělením pro Hubera, aby neprodleně odjel do Německa, protože nový člověk předpokládá, že válka mezi Sovětským svazem a Německem může začít v kterýkoliv moment po návratu Matsuoka (japonský ministr zahraničí) do Tokia.

Německý námořní atašé mi řekl, že dostal neočekávaně příkaz nevozit suroviny přes Sibiř, ale na parnících operujících v jižní části Tichého oceánu jakožto vojenské bojové lodě. Nakonec od toho upustili a on předpokládá, že se napětí mezi Německem a SSSR snížilo.

Německé velvyslanectví dostalo od Ribbentropa telegram, v němž je uvedeno, že Německo válku proti Sovětskému svazu nezačne, pokud jím nebude vyprovokováno. Ale bude-li válka vyprovokovaná, bude krátká a zakončí se tvrdou porážkou SSSR. Německý generální štáb ukončil veškerou přípravu. V kruzích Himmlera a německého generálního štábu existuje silné směřování k tomu, aby válka proti Sovětskému svazu začala, ale tento směr ještě nepřevažuje.

Ramsay


Ačkoliv byl dne 13. dubna 1941 v Moskvě podepsán sovětsko-japonský pakt o neutralitě, neměl Kreml jistotu, že v případě německého útoku na SSSR bude japonské vedení pakt dodržovat. Dne 16. dubna dává náčelník rozvědky generálního štábu Rudé armády Sorgemu úkol:

V souvislosti s uzavřením paktu o neutralitě mezi SSSR a Japonskem hlídejte zahraničně-politický směr a válečná opatření japonské vlády a japonského velení. Oznamte konkrétní opatření ohledně expanze Japonska na jih a na ukončení války s Čínou, veřejné mínění v Japonsku. Vzájemné vztahy Japonců s Anglií. Co víte o nakládání japonských jednotek na lodě v Sibauře. Čekám vaše informace.

D.


Moskva počítala s tím, že když má Tokio pakt o neutralitě se Sovětským svazem, soustředí své úsilí na ukončení války s Čínou a na odpor Angličanům a Američanům. A v prvních chvílích by nepřipustili provokace hrozící velkou válkou na hranici Sovětského svazu s Mandžuskem.

O reakci Tokia na uzavření paktu o neutralitě na sovětsko-mandžuské hranici píše Sorge ve zprávě ze dne 16. dubna:

Otto (Hotzumi Ozaki) navštívil Konoeho ve chvíli, kdy ten dostal telegram od Manuoka o uzavření paktu o neutralitě. Všichni přítomní i s Konoem byli mimořádně potěšeni z uzavření paktu. Konoe ihned telefonoval ministru války Tódžóovi, který se ani nepodivil, ani neradoval, ani nerozhněval, ale souhlasil s názorem Konoeho, že by nějaké prohlášení k novému paktu neměla vydávat ani armáda, ani námořnictvo, ani Kuantungská amáda.

Během hodnocení důsledků paktu nebyla nanesena otázka Singapuru.

Hlavní pozornost všech přítomných byla soustředěna na využití paktu k ukončení války v Číně. Jestli by se Čankajšek dále spoléhal na Ameriku, bylo by užitečné obrátit se ještě jednou na ni s návrhem na dosažení přátelského porozumění s Japonskem ohledně Číny.

Otto si myslí, že výše připomenuté body budou příštím základem budoucí zahraniční politiky Japonska. Konoe Ottovi řekl, že on si myslí, že mezi Matsuokou a Ošimou (velvyslanec Japonska v Německu) došlo v Berlíně ke střetu, když Ošima poslal telegram, v němž vyjadřuje nespokojenost s jednáním Matsuoka v Berlíně.

Když se nakonec Otto Konoeho přímo zeptal na vztahy se Singapurem, odpověděl Konoe, že se německý velvyslanec a jiní lidé o tuto věc zajímají. Ať je to jak chce, Otto předpokládá, že v případě, když bude Anglie dále porážena jako nyní, přijde znovu na pořad útok na Singapur velmi naléhavě a i kdyby ne nyní, tak po nějaké době.

Ramsay

Japonské vojenské kruhy nepřikládaly paktu o neutralitě zvláštní význam. V „Tajném deníku války“ japonského generálního štábu bylo dne 14. dubna zapsáno:

Význam této dohody nespočívá v zajištění ozbrojené akce na jihu. Smlouva není prostředkem k tomu, jak se vyhnout válce s USA. Dává jenom dodatečný čas k přijetí samostatných rozhodnutí o začátku války proti Sovětům.

Když si Sorge uvědomil strategickou důležitost „přehození“ japonské agrese ze severního směru na jižní a když mohl ovlivňovat japonskou politiku prostřednictvím člena své zpravodajské skupiny Ozakiho s dostupností k předsedovi vlády Konoemu, navrhl Moskvě „podněcovat Japonce k expanzi na jih, což by objektivně ztížilo jejich akci na severu proti Sovětskému svazu“.

Dne 18. dubna 1941 píše do centra:

Otto má určitý vliv na Konoeho a na další osoby a může dát otázku o Singapuru jako závažný problém. Proto se vás ptám, jestli máte zájem na tom, aby Japonsko proti Singapuru vystoupilo, nebo ne.

Mám jistý vliv na německého velvyslance Otta (na mysli má Eugena Otta) a mohu jej nabádat nebo nenabádat k nátlaku na Japonsko ohledně jeho akce proti Singapuru. Jestliže o to máte zájem, sdělte mi své pokyny co nejdříve.

Ramsay


Centrum tento Sorgeho návrh odmítlo. V podstatě to opět vyvrací tvrzení ruských medií z devadesátých let o tom, že prý válku mezi Japonskem a Amerikou zorganizoval Stalin a jeho tajné služby. Šifra Sorgemu z Moskvy oznámila:

Vaším hlavním úkolem v současnosti je hodnověrně informovat o všech konkrétních opatřeních japonské vlády a velení ve věci uzavření paktu se SSSR, co konkrétně dělají v přesunu vojsk, odkud a které části se přesouvají a kde se soustřeďují. Vašim úkolem není činit nátlak na Konoeho a další vlivné osoby a zajímat se o to.

Následující důležitou informaci o blížícím se napadení Sovětského svazu Německem odesílá Sorge do Moskvy 2. května 1941:

Měl jsem rozhovor s německým velvyslancem Ottem a námořním atašé o vztazích mezi Německem a SSSR. Ott mi řekl, že Hitler je pln odhodlání zničit Sovětský svaz a získat jeho evropskou část jako obilní a surovinovou základnu pro dobytí celé Evropy Německem. Velvyslanec i atašé se shodli na tom, že po dobytí Jugoslávie se ve vztazích Německa se Sovětským svazem blíží dvě kritická data.

Nejprve čas ukončení setí v Sovětském svazu. Po něm se může válka proti SSSR začít kdykoliv, potom Německo jenom sklidí úrodu.

Druhé kritické datum jsou jednání Německa s Tureckem. Bude-li Sovětský svaz dělat nějaké těžkosti ohledně přijetí německých požadavků Tureckem, bude válka nezbytná.

Možnost vzniku války kdykoliv je velká, protože Hitler a jeho generálové jsou přesvědčeni, že válka se Sovětským svazem nebude nikterak překážet válce proti Anglii. Němečtí generálové hodnotí bojeschopnost Rudé armády tak nízko, že se domnívají, že Rudá armáda bude zničena během několika týdnů. Zdá se jim, že je systém obrany na německo-sovětské hranici mimořádně slabý.

Rozhodnutí o začátku války proti Sovětskému svazu bude Hitlerem přijato buď v květnu, anebo po válce s Anglií.

Ramsay


Z této zprávy je vidět, že se připouštěla možnost zahájení války proti SSSR „po válce s Anglií“. Bylo možno na podkladě takové vzájemně se vylučujících informací učinit nějaké závěry? Samozřejmě ne. Měl v tom vinu Sorge? Zase ne. Předal všechny informace, které získal, i ty protikladné. Závěry byly na Moskvě. Avšak činit závěry bylo velmi těžké. Vždyť i z dalších zpravodajství, především ze sovětské zpravodajské sítě v Evropě „Rudá kapela“ přicházela řada údajů o nadcházejícím napadení Německa na Sovětský svaz: 15. dubna, 1. května, 20. května. Je dost důvodů si myslet, že tyto termíny uváděli Němci kvůli dezinformacím.

Převzato z Fondsk.ru

***

Datum napadení Sovětského svazu Hitlerem Sorge neoznámil


Anatolij Koškin
15. června 2021


Sorgeho následující zprávy o termínech napadení Sovětského svazu Německem se také nevyznačovaly určitostí. Připouštělo se, že válka ani nemusí začít. Zde je šifra z Tokia ze dne 19. května 1941:

Noví němečtí představitelé, kteří sem přijeli z Berlína udávají, že válka mezi Německem a Sovětským svazem může začít koncem května, protože dostali rozkaz vrátit se do té doby do Berlína. Avšak uvedli, že v tomto roce nebezpečí nemusí být.

Uvedli, že Německo má proti SSSR devět armádních sborů složených ze 150 divizí. Jeden armádní sbor je pod velením známého Reichenaua. Strategické schéma útoku na Sovětský svaz bude podle zkušenosti z války proti Polsku.

Ramsay


Tentýž den Sorge vysílá:

Otto (Ozaki) se dozvěděl, že v případě německo-sovětské války bude Japonsko zachovávat neutralitu, přinejmenším v prvních týdnech. Avšak v případě porážky SSSR zahájí Japonsko vojenské akce proti Vladivostoku.

Japonsko a němečtí vojenští atašé sledují přesuny sovětských vojsk z východu na západ.

Ramsay

Dne 30. května Sorge odeslal:

Berlín informoval velvyslance Otta, že německá ofenzíva proti SSSR začne ve druhé polovině června. Ott je na 95 % přesvědčen, že válka začne … Důvodem německého vpádu je to, že existence mocné Rudé armády nedá Němcům možnost rozšířit válku v Africe, protože Německo musí držet velkou armádu ve východní Evropě. Aby bylo likvidováno veškeré nebezpečí ze strany SSSR, musí být Rudá armáda zahnána co možno nejdřív. To řekl Ott.

Ramsay


Zpráva o tom, že Berlín informoval svého velvyslance v Japonsku o době útoku na SSSR, nevypadá věrohodně. Hitler přísně zakázal informovat Japonce o čemkoliv v plánu Barbarossa, aby nedošlo k úniku informací. Datum invaze utajil i před svým nejbližším spojencem Mussolinim, který se o útoku dozvěděl až 22. června ráno.

V Kremlu si nemohli být jisti správností údaje o útoku „ve druhé polovině června“, což byl názor německého velvyslance v Tokiu. Krátce před tím, a to 19. května Sorge odvysílal, že „v tomto roce nebezpečí nemusí být“.

O tom, že Ott nečerpal informace o válce Německa proti Sovětskému svazu z oficiálních zdrojů z Berlína, ale od Němců navštěvujících Tokio, svědčí Sorgeho šifra z 1. června 1941. Text zprávy zněl:

Očekávání začátku německo – sovětské války kolem 15. června je založeno výlučně na informaci, kterou dovezl z Berlína podplukovník Scholl. Z Berlína odjel dne 3. května do Bangkoku. V Bangkoku se ujme funkce vojenského atašé.

Ott prohlásil, že k vypuknutí německo – sovětské války nemůže dodat žádné informace přímo z Berlína a má jen informace od Scholla. Z debaty se Schollem jsem poskládal, že Němce láká k nastoupení proti Rudé armádě její taktická chyba, kterou podle Scholla Sovětský svaz udělal.

Podle německého názoru je velkou chybou, že obranná linie Sovětského svazu je rozložena především proti německé linii bez velkých rozvětvení, a to je velká chyba. To pomůže porazit Rudou armádu v první velké bitvě. Scholl prohlásil, že nejsilnější úder bude zasazen levým křídlem německé armády.

Ramsay

V Moskvě se nemohli spolehnout na informaci německého podplukovníka, tím spíš vojenského diplomata napojeného na rozvědku v zemi třetího řádu, a ne na zpracované operativně-strategické plány. Přesto zprávy pozornost Centra vyvolaly. Žádali Sorgeho o vysvětlení:

Srozumitelněji vysvětlit podstatu velké taktické chyby, o které se zmiňujete, a váš vlastní názor na pravdivost tvrzení Scholla ohledně levého křídla.

Rezident sovětské rozvědky dne 15. června 1941 telegrafuje do Centra:

Německý kurýr … řekl vojenskému atašé, že je přesvědčen, že se válka proti SSSR zabrzdí, pravděpodobně do konce června. Vojenský atašé neví, zda bude.

Viděl jsem začátek zprávy do Německa, že v případě zahájení německo-sovětské války potřebují Japonci asi šest týdnů, aby začali útok na sovětský Dálný východ, ale Němci počítají s tím, že Japonsko potřebuje více času proto, že půjde o pozemní i námořní válku (konec věty je zkreslený).

Ramsay

Nejurčitější zpráva Sorgem odeslaná do Moskvy šla 2. května 1941:

Německý velvyslanec v Tokiu Ott mi sdělil, že je válka mezi Německem a SSSR nevyhnutelná … Německá vojenská převaha dává možnost zničit poslední velkou evropskou armádu tak dobře jak to bylo v samém začátku … (zkreslení), protože strategické obranné postavení Sovětského svazu je dosud ještě zcela neschopné boje, jako to bylo v obraně Polska.

Invest (Hodzumi Ozaki) mi řekl, že japonský generální štáb už posuzuje otázku postoje pro případ války.

Návrhy na japonsko-americká jednání a otázky domácího boje mezi Matsuokou a Hiranumou se zastavily proto, že všichni očekávají rozhodnutí vztahů mezi SSSR a Německem.

Ramsay

Důležitost této zprávy nelze podceňovat, ale přece datum napadení nebylo uvedeno. Z Tokia přišla i další zpráva. Sovětská rozvědka zachytila telegram vojenského atašé francouzského velvyslanectví (Vichy) v Japonsku, který oznamoval:

Opět se objevují skutečné zvěsti o brzkém útoku Německa na Rusko. Mnozí japonští diplomaté známí svojí rezervovaností dávají vědět, že některé události, jejichž následky budou velice závažné pro budoucí válku, nastanou přibližně 20. června 1941.

Zde se datum uvádí, ale připouští se, že se může jednat „buď o napadení Anglie, nebo Ruska“.

Známý historik, profesor Vilnis Sipols, důkladně prostudoval různé informace došlé v předvečer války a dospěl k závěru:

Dokonce v polovině června 1941 nebyla v Sovětském svazu ani v dalších zemích dost úplná informace o úmyslech Německa. Až do 21. června docházela informace dávající naději, že invazi je ještě možno odvrátit. Vyvstává otázka, zda ta dezinformace, která přišla do Moskvy, nevypadala o hodně přesvědčivěji, než ty částečně správné, ale neúplné, většinou útržkovité a rozporuplné, které o německých plánech shromáždily naše orgány.

I když přesné datum útoku známo nebylo, měl Kreml na základě dostupných informací uvést vojska do plné bojové pohotovosti dříve, než to bylo uděláno. Tím spíše, že Stalin varoval ještě měsíc před válkou: „Můžeme být vystaveni náhlému útoku.“ Upozornil na to účastník války, armádní generál Valentin Varennikov.

Není bez zajímavosti verze událostí, kterou poskytl německý historik F. Fabry. Odvolal se na známou zprávu TASS ze 14. června 1941. Sděluje:

Sovětská historiografie z období „destalinizace“ podrobila Stalina za toto sdělení ostré kritice. Nalezla v něm svědectví důvěřivosti a naivity Stalina, který prý vážně spoléhal na to, že tímto důkazem své dobré vůle zadrží Hitlera od ukvapených akcí. Ale pokud tento dokument prostudujete obšírně, je vidět něco jiného. Vždyť Kreml dal Hitlerovi otevřeně najevo, že má zprávy o rozmisťování německých vojsk, že přijal odvetná opatření, ale že, pokud si bude Německo přát, je ochoten zahájit jednání, která by měla přirozeně jediný cíl – získat čas.“

To, že Stalin byl dalek jakékoliv naivity uznávali i nepřátelé. Goebbels si zapsal do svého deníku: „Stalin – realista do morku kostí.

Ale k Sorgemu, k jeho hrdinskému činu rozvědčíka. Po německém vpádu byla pro Kreml kriticky důležitá informace o tom, jaký postoj zaujme Japonsko. Po potvrzení hodnověrnosti Sorgeho zpráv o blížící se invazi Německa vzrostla v Moskvě důvěra k němu. Dne 26. června posílá radiogram:

Vyjadřujeme naše nejlepší přání pro těžké chvíle. My zde budeme všichni dále houževnatě pracovat…

Matsuoka řekl německému velvyslanci Ottovi, že nejsou pochyby, že po nějaké době Japonsko proti Sovětskému svazu vystoupí.

Ramsay


Přestože se v Chruščovově období dávala Sorgemu zásluha varování o nastávajícím útoku Německa na Sovětský svaz, bylo ve skutečnosti jeho hlavní zásluhou včasné odhalení japonských strategických plánů a informování Kremlu o přesunutí japonské invaze na SSSR z léta a podzimu 1941 na jaro dalšího roku. Tak mohlo sovětské velení uvolnit část vojska z Dalekého východu a Sibiře k přesunu pod Moskvu.

A co se týká tvrzení v článku v Lentě o tom, že „sovětské vedení mělo šanci zachránit rozvědčíka před smrtí výměnou za zajaté Japonce a Stalin to odmítl“, je nejspíš výmysl z doby Chruščova. Ani v SSSR, ani v Japonsku se nedaly najít žádné, ani nepřímé důkazy něčeho takového.

Převzato z Fondsk.ru

***


Čína přijala zákon o sebeobraně před západními sankcemi. Nám by takový také neškodil


15. června 2021

Naše úřady mudrují o škodlivosti západních sankcí a východní soused nesedí s rukama v klíně, ale přijímá tvrdá rozhodnutí.

Na 29. zasedání stálého výboru Všečínského shromáždění lidových zástupců byl přijat zákon o rezistenci k zahraničním sankcím. Týká se to západních zemí, které vystupují jednotně proti bouřlivému rozvoji Číny.

Čína se rozhodla pro velmi jednoduchou metodu ke ztrestání všech, kteří se sankcemi proti ní řídí. Platí to pro společnosti i jednotlivce.

U společností je to víceméně pochopitelné. V Rusku je také zákon proti sankcím a ten předpokládá potrestání společností. Ale prakticky nefunguje.

Zajímavější je to s fyzickými osobami. Na ty mohou být uplatněna následující opatření: Zamítnutí výdeje víza, nucená deportace, zrušení již platných víz, uvěznění a zabavení majetku. Nejzajímavější je poslední bod. Týká se nejen těch, kteří porušují zákon, ale i jejich příbuzných.

Okruh lidí, na které je možno uplatnit odvetné sankce Číny, je neobyčejně široký. Navíc zákon zavazuje čínské občany a společnosti napomáhat úřadům k obraně proti uvaleným sankcím.


Shrnutí

Čína opět dala příklad tvrdého a nekompromisního přístupu k obraně svých práv a zájmů. Přitom ji reakce Západu málo zajímá. Jak by se asi zachoval German Gref, kdyby takový zákon byl přijat u nás. Vždyť Sberbank zatvrzele odmítá otevírat své pobočky na Krymu.

Před zahraničními společnostmi v Číně nestojí jen prostá volba, na kterou stranu se postavit. Ani ta prostá volba není nijak jednoduchá, znamená to, že se pro mnohé známé značky stal čínský trh hlavní pro odbyt a odejít z něho není tak jednoduše možné.


Převzato z Pulse.mail.ru



Přítomnost stará 400 let (text projevu Karla Růžičky ke 400. výročí popravy 27 českých pánů)

0
0

Karel Růžička
22. 6. 2021

Nejen sama tragická událost, která se odehrála před 400 lety na tomto náměstí, ale zvláště to, co jí předcházelo, a stejně tak i to, co následovalo, stojí i dnes za povšimnutí. Ty nejcharakterističtější faktory se totiž opět vyskytují – a opět ve významné síle.

Potyčka na Bíle hoře, staroměstská poprava a vydání Obnoveného zřízení zemského pro Čechy a rok na to pro Moravu – to je semafor událostí, který vystavil stopku tradiční stavovské moci v českých zemích, dal výstrahu zdejším protivníkům císaře a nakonec „rozsvítil zelenou“ habsburskému císařskému absolutismu. Naděje vtělené do Rudolfova majestátu tyto tři události rozbily a poslední střípky ze stolu politických jednání zametl Vestfálský mír, jehož důsledky pro naše země byly právě zde symbolicky završeny vztyčením mariánského sloupu.

Vzestup, pád a pak mnohaletá národní tragédie. Leč tragédie s črty, které jako Češi tak dobře známe.

Česká válka – první z řetězce evropských válek, které daly vzniknout válce zvané třicetiletá – je příkladem špatného politického i válečného vedení, mocenských iluzí a spekulací, bojového nedůrazu a laxnosti, nejednoty, ekonomické nepřipravenosti. Všimněme si, jak skončila cesta započatá volbou Jiřího z Poděbrad, muže státnického rozměru a činů, které vystavěly stabilní, rozvíjející se zemi – takovou, že opět začala vadit mocným tehdejšího světa, římskému papeži. Čeští stavové půldruhého století po volbě krále domácího původu ze svých řad hledají krále kdesi v zahraničí, v naději cizí pomoci v jejich domácích potížích. Jak soudobé! Kolikrát v nedávných a současných našich dějinách se část zdejších tzv. elit spoléhala na cizí moc v zádech. Ono jim nestačí, že jako malý stát jsme takřka stále objektem manévrů blízkých velmocí, ještě tento cizí vliv svoji nadprací zvyšují. A stejně jako nyní to i tehdy dopadlo: jak se může někdo za vás postavit – a proč by to dělal, když vy stojíte za ním a navíc v hlubokém předklonu.

Tak místo diskusí s tématy ohlašující červánky osvícenství, předznamenávající myšlenky Thomase Hobbese, René Descartese, Johna Locka - o limitech a zodpovědnosti panovnické moci, o zmenšení nerovnosti mezi panovníkem a poddanými, o nové, řekněme demokratičtější osnově společenské smlouvy přichází protipól – absolutismus fanatického katolíka Ferdinanda II. Ani deset let neuplynulo od smrti tolerantního Rudolfa II., na jehož dvoře vedle sebe žili lidé rozličných vyznání, a na trůn definitivně usedá zavilý rekatolizátor. Slaví úspěch: před ním byla katolíků v Čechách asi desetina až sedmina, na Moravě okolo třetiny. Za něho nabyli většinu, desetitisíce protestantů, nekatolíků odešlo, další změnili víru. Jedni, aby uchovali víru, opustili majetky, jiní, aby uchovali majetky, opustili víru.

Pamatujete si na ně? Ne na ty dávné utrakvisty, ale na členy KSČ houfně pokládající legitimace, a rovněž na ofčáky, odéesáky, unionisty, aňáky, socdemáky... Politiky, kteří neměnili strany kvůli programovým kličkám stran, ale kvůli vlastní kariéře. Lepší vkladní knížka než rudá knížka, že...

A kolik jen bylo také těch nedávných i současných zaslepenců? Tlampačů masarykovských idejí, vlastenectví, pak nacionálního socialismu, rasismu, antisemitismu i sionismu, následně komunismu, sovětofilství a amerikanofóbie, plánovitého hospodaření a združstevňování, obrozeného socialismu i reálného socialismu a nakonec volného trhu a privatizace, liberalismu, konzervatismu, NATO, eurohujerství, slavjanofilství, amerikanofilství a rusofóbie, sinofóbie,... A nemálo z nich vystřídalo vícero kabátů, jen košile kariéristy jim zůstala. Kolik neštěstí, tragédií, krve po sobě vždy zanechali?

Nakonec pokaždé skončili, dříve nebo později. Avšak noví začínají dnes a další příjdou později. Katolická totalita založená Ferdinandem II. vydržela opravdu dlouho, ale po půldruhém století ji musel Josef II. uvolnit. Totalita úřadů, zákonů, opatření totiž končí u lebeční a hrudní kosti – pokud za nimi není prázdno. Naši předci to tehdy vydrželi 150 let – co my si neseme z představ, hodnot a cílů generace národního obrození?

Tudíž velký dík těm, kteří tehdy před čtyřmi staletími neměli majetky, takže víru opustili jen naoko. Pak se mohl za josefínských reforem leckdo divit, kolik evangelíků náhle ožilo a stalo se prvními pěšáky národního obrození. A jejich pokračovatelé donesli štafetu až k obnově české státnosti, ke vzniku Československé republiky. Po ¾ století se nám státnost rozpoltila, máme nyní za sebou stovku let a ataky na suverenitu naší republiky pokračují – jaká bude naše státnost 150 let po své obnově?

Čtyři stovky let nás dělí od popravy významné části české elity. A v osobě Jana Jesenia se to dotklo i elity slovenské. Chtěli lepší svět, lepší svoji zemi. I když - lepší? Chtěli vlastně uchování poměrů, které neoficiálně fungovaly po staletí a oficiálně od Rudolfova majestátu. Naše vlast byla na tehdejší dobu velmi tolerantní, několika konfesí, několika národností, zemí s poměrně silným hlasem nižších stavů. To je nám v 21. století přece blízké. I my opět jsme pod tlakem totality, cenzury, paušalizace, celoplošnosti, jednonázorovosti, špehování, probíhá digitalizace nejen společnosti, nýbrž i digitalizace jedince.

Tehdy se tolerance střetla s totalitou. Nepodlehla kvůli své podstatě, prohrála na neschopnost svých nositelů. Tolerance není a nesmí být chaos. Opírá se o sílu vědění, o vědomí rozsochatosti vědění a jeho hledání. To totalita staví na nevědomosti, omezeném myšlení, nehledá, nepochybuje, nařizuje.

Dnes opět se o nás pokouší různé ideové totality. Zaslepení globální mamonáři, mocichtiví psychopatičtí politici, náboženští fanatici, ortodoxní vyznavači toho či onoho. Názorová rozdílnost místo tolerantní výměny argumentů nabývá podoby nevraživosti, překřikování hluchých, pranice slepých. Toto míří vždy k maléru a tragédii, když se přirozená, logická ideová nesmiřitelnost mění v personifikovanou nesnášenlivost.

Dnes se znovu musí tolerance bránit. Má přitom zradit samu sebe a též se stát totalitou? Ne i ano. Vůči tolerantním zůstat tolerantní, vždy, na kámen totality odpovědět chlebem, leč pokud létají další kameny, tak je čas na varování, že může dojít nakonec i na „oko za oko“. Proti strůjcům nenávisti, ne proti jejich posluchačům, k nim třeba znova a znova mluvit, předkladát jim alternativy k nevraživosti. Těch 27 pánů a měšťanů před 400 lety prohrálo. Nejen oni, ale i valná část národa, resp. zdejších národů. My jsme o 400 let informovanější, jsme ovšem i o 400 let moudřejší? Pokud ne, tak jejich smrt stále nemá vyrovnaný účet.

Generace T. G. Masaryka napravila někdejší prohru státnosti zrodem republiky. Jaké jsou naše vědomosti, znalosti, organizační schopnosti, jaký je náš intelekt a morální výbava, abychom uspěli v obraně tolerance proti totalitě, v obraně důstojnosti každého občana proti povýšenosti rádoby vyvolených?

Strany konfliktu, odtud až na konec světa, jsou překryty spoustou identit. Zdaleka už nejen třídních, národních či rasových, nepodstatné sebeidentifikace jsou nadřazovány objektivně existujícím. Halasí se o právech, potřebách a zájmech, šeptá o povinnostech a zodpovědnosti.

Češi a Slováci díky svému jazyku, operačnímu systému poznávání a popisu světa, díky jeho bohatství a ohebnosti slov a variantnosti větné stavby, dovedou uchopit svět velmi různorodě. V dobrém i zlém. Jaký bude český příspěvek ve světovém střetu tolerance a totality? Kolik máme komenských a jeseniů a kolik slavatů a bořitů, kolik friedrichů a ferdinandů bude sem ještě zváno? Projdeme budoucností s důvtipem s hlavou vztyčenou nebo nás sklátí něčí proradnost? Jaký bude náš účet za 150, za 400 let?

 

Právo na odpor (text projevu Lenky Procházkové 21. 6. 2021 na Staroměstském náměstí)

0
0

Lenka Procházková
22. 6. 2021

Vítám vás na dnešním shromáždění v den slunovratu. Připomínáme si, že před čtyřmi sty lety bylo na tomto místě popraveno 27 mužů. Ve zkráceném politickém procesu, který vedl Karel z Lichtenštejna, byli odsouzeni za to, že uplatnili právo na odpor vůči panovníkovi, který porušoval závazky, na jejichž základě byl zvolen.

Devět let před vypuknutím Stavovského povstání totiž podepsal císař Rudolf II. Majestát o náboženské svobodě. Byl to velký úspěch stavovské diplomacie a působil jako záruka, že šablona „dvojího lidu“ bude v zemích Koruny české pro budoucnost zachována. Rudolfův majestát byl zapsán do Zemských desek a tím se stal zákonem, který byl závazný i pro budoucí české krále. Ovšem za vlády Rudolfových následníků (Matyáše a pak Ferdinanda II.) se starobylé Littera scripta manet (co je psáno platí) změnilo na pořekadlo - sliby se slibují, blázni se radují...

Když byl rozbořen protestantský kostel, další zapálen, stížnosti zamítnuty a jejich doručitelé uvězněni, trpělivost stavovských protestantských vůdců přetekla. Svolali „bilanční“ sněm. Chtěli rokovat o tom, zda vláda katolických Habsburků je nadále pro země Koruny české únosná, když ignoruje zákon o náboženské svobodě, porušuje zemská práva i městská privilegia, zvyšuje daně, na špinavou práci využívá pátou kolonu a pro plíživou rekatolizaci jezuity. Císařem (Matyášem) nepovolený sněm se sešel na náhradním místě v pražském Karolinu, jehož rektorem byl Jan Jesenius. Sotva však začala rozprava, vtrhli na akademickou půdu ozbrojenci a ve jménu císaře budovu vyklidili. Císař Matyáš sice dlel ve Vídni a český král Ferdinand II. také, ale místodržící z České kanceláře na Pražském hradě měli díky svým informátorům dobrý přehled o tom, co se v podhradí chystá. Rozprášený sněm však rozhodující debatu oddálil pouze o několik hodin. Stavovští lídři se v noci sešli znovu. Tentokrát v soukromém paláci Smiřických (dnes jej obývá sněmovna) a jen v nezbytném počtu. Pořadí bodů, o kterých za zavřenými okenicemi rokovali, bylo však změněné. Ať už to byl mladý Albert Jan Smiřický, nebo uznávaný válečník Matyáš Thurn, kdo se s přednostním právem ujal slova, anebo zkušený diplomat Vilém z Roupova, či Ondřej Šlik, návrh svrhnout nejprve představitele páté kolony, aby pak nepřekáželi v dalším postupu, byl v noci odhlasován a hned příštího dopoledne 23. května 1618 proveden.

Místodržící Slavata a Martinic a také písař Fabricius, který se při aktu defenestrace připletl vykonavatelům rozsudku pod nohy, skončili pochroumaní v hnoji hradního příkopu. Z legendy svržených kolaborantů byl ale hnůj vytěsněn. Prý samotná Panna Maria zabrzdila jejich potupný pád svým rozprostřeným baldachýnem.

Zpětně můžeme hledat a nacházet chyby a nedostatky stavovských vůdců, kritizovat překotnost povstání, nedbalou logistiku v přípravě na budoucí bitvy, opožděné „shánění“ podpory spojenců, nezapojení obecného (převážně protestantského) lidu do vzpoury atd. Ale i když uznáme všechny chyby v taktice, nemůžeme „českým pánům“ upřít to, že v krátkém čase uskutečnili svůj strategický plán, jímž bylo založení České konfederace rovnoprávných zemí. Její ústava byla přijata už v červenci 1619 na generálním sněmu a zaručovala stejná práva jak stavům v Čechách tak i na Moravě, ve Slezsku a v Dolní i Horní Lužici. „Českým pánům“ nelze upřít ani odhodlání hájit právo na existenci tohoto prvního demokratického státu ve střední Evropě mečem.

To, že po prohrané bitvě na Bílé hoře byli někteří z poražených mečem sťati, mělo být nadčasovou výhrůžkou, že pomsta za odpor vůči vrchnosti (a nadnárodním institucím) může být absolutní. Pro shromážděný lid měl být zážitek staroměstské exekuce výchovnou lekcí. Situace, kdy popravě s chutí přihlížela i pátá kolona, která pak za pakatel skupovala zabavené statky (po mrtvých i po exulantech), se stala předznamenáním. Odměna pro kolaboranty a štědré přerozdělování zkonfiskovaných majetků do rukou vítězných spojenců tehdy stvořily další šablonu, která se udržela napříč časem a nezmizela dodnes.

Půl milionu lidí (především šlechty, měšťanů a vzdělanců) kvůli svobodě vyznání postupně emigrovalo. Prostí poddaní, kteří zůstali jako součást nemovitostí, robotovali na půdě nového vlastníka zapřaženi do jeho katolické víry. Do zemí „dvojího lidu“ se znovu vrátilo zapuzené Tovaryšstvo Ježíšovo, aby vyučilo nové pastýře, kteří by zaplnili prázdné kostely kajícnými ovečkami. Pod logem Ježíše, jenž v době své působnosti vysvětlil rozdíl mezi hlasem svědomí a příkazem vrchnosti, byli potomci někdejších husitů, jež evangelia pochopili a hájili jejich mravní principy jako první v Evropě, násilím nuceni „přilézt ke křížku“ a přiznat, že byli pomýlení… Vestfálský mír pak „přidělil“ zemi „kacířů“ na věčné časy Habsburkům podle hesla: jedna říše, jeden vůdce, jedna víra.

Nový triumfální styl baroka s rozevlátou vášní světců a falešným mramorem symbolizoval nepatrnost člověka a jeho nemožnost vymanit se z šablony podřízenosti. Ale i prohry mají svůj význam pro budoucnost, a tak tu pořád zůstával odkaz statečných „neposlušných“, kteří dokázali rozlišovat mravnost od měnící se dobové (čili režimní) morálky. Ethos Jednoty bratrské nebyl z kolektivní paměti vymazán. Úsilím misionářů přesáhl hranice Starého světa a stal se inspirací i pro tvořící se demokracii v Novém světě. V porobených zemích České koruny byl tento odkaz jednou z inspirací pro pozdější zrod národního obrození. A nakonec vedl až ke vzniku suverénní demokratické republiky.

Vztah k minulosti vytváří a udržuje kulturu národa. Proč jsou dnes tak usilovně přešívány naše dějiny? Mimo jiné i proto, aby se zastřelo, že naši nebožtíci měli zaživa jiná měřítka a jiné duševní rozměry, než k jakým jsme přistřihováni my a především mladá generace.

Pálení knih je v době internetu zbytečnou námahou, když zástupy koniášů už paměť nemají a reagují jak Pavlovovi psi pouze na signály. Mechanicky plní zadání a svou mravenčí činností spoluvytvářejí šablonu pro budoucnost. Podle ní právo na odpor mají jen některé národy a ten náš mezi ně patřit nesmí. Sugerovaný pocit, že svou státní suverenitu musíme odevzdat „po dobrém“ a že musíme bez odporu, dokonce vděčně přejímat cizí vzory a být poslušni cizím potřebám a příkazům, z nás má postupně vytvořit univerzální bytosti – mátohy bez vlastního názoru. Postup devastace je průběžně monitorován nejen médii a dohledem na sociálních sítích. Ke zjišťování „nálad“ lidu obecného dobře slouží i staré osvědčené symboly.

Mariánský sloup stržený několik dní po vzniku republiky a znovu obnovený v roce čtyř stého výročí bitvy na Bílé hoře, takovým symbolem je. Jeho instalování opět pár metrů od někdejšího popraviště (navíc v příhodné době karantény) vyvolalo u odpůrců stavby celou škálu reakcí. Od hněvu, lítosti a bolesti z rozdírání staré rány až k pohrdání těmi, co obnovení symbolu potupy umožnili. „Budovatelům“ ale nestačilo, že sloup „konečně“ zase stojí. Triumfálně jej nazvali pomníkem smíření. Šablona dvojího lidu tím má být definitivně zrušena. Prý ve jménu pokory.

Mezi pokorou a pokořením je ale značný rozdíl!

Pokora pro něco žít, případně pro něco i zemřít pozvedá člověka z pozice nepatrnosti a předurčenosti a dává jeho činům důstojnost i v případě prohry. Pokora, s níž „čeští pánové“ kráčeli na popraviště, poklekali a se vztyčenou hlavou čekali na rozmáchnutí kata, měla nadčasový smysl. Odsouzení nesměli před svou popravou promluvit. Jejich hlas byl přehlušen bubnováním Valdštejnových kyrysníků. To dávné umlčené poselství však nezmizelo, stále je dostupné v naší kolektivní paměti.„Čeští pánové“ stejně jako kdysi Jan Hus a Jeroným Pražský svou smrtí totiž zpečetili vzkaz, že právo na odpor, nelze, na rozdíl od člověka, zahubit.

Pokolení přicházejí a odcházejí, ale staré kulisy jsou připraveny stále - pro novou hru. Nejen Mariánský sloup tu máme znovu k novému použití. Nezmizel ani historický palác Smiřických, kde bylo tehdy zorganizováno stavovské povstání. Dnes tam mají poslanci prostor k tomu, aby rozhodovali o osudu naší republiky podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. V říjnu je vyhodnotíme, některé vyhodíme, jiné ponecháme a další přizveme. Elegantně byl z našich daní zrekonstruován i palác kolaboranta Valdštejna, kde v jeho někdejší konírně rokují senátoři. Tam zabere oddělování zrna od plev a vykydávání hnoje delší čas. Některým z nás už ale dochází trpělivost a volají po radikálnějším řešení. Takové návrhy ale nelze uskutečnit v zemi, kde pátá kolona má přednostní právo i v médiích a kde svobodné názory jsou označovány za dezinformace a někdy dokonce kriminalizovány. Jak tedy zastavit to mlýnské kolo, které už se roztáčí na zpětný chod? 

TGM kdysi vyzdvihoval tzv. práci drobnou. Zní to zastarale a nepůsobí to hrdinsky. A přesto je to i dnes návod k záchraně demokracie i státní suverenity: Suplovat roli veřejnoprávních médií, nedbat na osobní opatrnost při hledání a šíření informací, bránit přeměně našich dětí na poddajné tvory a vychovat je k odvaze a odpovědnosti za společný osud. Jde také o to, využít čas, který nám ještě zbývá i k probouzení všech dosud lhostejných. Pokud to nestihneme udělat dost brzy, sjednotí se ten dosud lhostejný zástup zvukem píšťalky krysařů z páté kolony a nechá se omámit heslem, že pouze jeden názor zajistí bezpečnou budoucnost. Z historie víme, že to byli právě ti dlouho lhostejní a pak náhle fanaticky jednotní, kteří křičeli Ukřižuj! a pilátové si mohli otentativně umýt ruce.




Projev Ivana Davida na Staroměstském náměstí 21. června 2021

0
0

Ivan David
22. 6. 2021

Je tomu právě 400 let, kdy cizí vítězové dekapitovali významné představitele našeho národa. Bylo to pro výstrahu, velká část ohrožených volila emigraci.

Popravení čeští páni nebyli všichni čeští a jen menšina byli páni, tedy šlechtici. Byli ale představitelé rodícího se politického národa a připravovali vládu se znaky demokracie.

Šlo o životy jednotlivých lidí, ale také o život národa, který ještě nevěděl, že skoro přestane existovat.

Pro režiséry doby, která měl nastat byla poprava jen veliké divadlo.

Následovala třicetiletá válka, která zničila hospodářství země v níž vymřela nebo byla vyhnána třetina obyvatel. Na dvě stě let téměř vymřela čeština a český stát na tři sta let. Obnova obojího byla velmi nesamozřejmá. Osm generací čekalo na znovuzrození českého jazyka a dvanáct generací na obnovení státnosti.

My starší pamatujeme Bílou horu bez poprav. Právě proto jsme ji podcenili. To, co se stalo s touto zemí má varovné pokračování. Možná, že dobu temna rozpoznají odborníci až na desítky nebo stovky let. Ještě nevíme, v jakém jazyce ji budou popisovat.

Po nové Bílé hoře s porážkou ale bez poprav prožíváme nenápadnou hybridní třicetiletou válku.

Místo šlechtických dobrodruhů jsou vítězi největší akcionáři nadnárodních korporací. Je jim lhostejné, jak to tady dopadne, oni s námi nežijí a tím spíš s námi necítí. Připravují výměnu obyvatelstva a ekonomická opatření podobná feudálnímu znevolnění.

Místo žoldáckých armád dobyli pro ně zem úředníci a odborníci na propagandu.

Naše třicetiletá válka není u konce a nevyhráváme. Centralizovaný superstát má na mysli naše blaho podobně jako rakouské mocnářství. Ještě existuje národní stát, ještě je čas prosazovat národní zájmy.

Projev Josefa Skály na Staroměstském náměstí 21. 6. 2021 (přepis zvukového záznamu)

0
0

Josef Skála
22. 6. 2021

Přátelé vlastenci, kteří neváháte přijít i za těchto saharských podmínek. Už za to si zasloužíte ten nejupřímnější dík.

Stojíme na místě, kde se právě před 400 lety odehrály orgie sadismu. Našim předkům vyslaly jasný vzkaz: „Maulhalten und weiter dienen!“, „Halt deinen Mund und Schritt“, jak to říkala ona germánská moc. Držte ústa a krok! A posluhujte moci, která to diktuje! Ten sadismus byl unikátní i ve své době. Tehdy se sice veřejně popravovalo a utínaly se předtím i údy. Ale 27 mužů, popravených veřejně najednou - a hlavy některých z nich visící na náměstí v Kutné Hoře i jinde až do osmnáctého století - tak to byl unikát i v tehdejší Evropě.

Nastaly orgie kolaborace, Lenka to tady popsala brilantně. A nastaly i orgie masivního vyvlastňování nás, Čechů. Také podstatně větší plátcem daní do habsburské kasy jsme byli i ještě za Marie Terezie a potom dál. Nakonec bylo „nesamozřejmé“ - jak to hezký formuloval bouřlivák koncem devatenáctého století – i samo naše národní přežití. Ještě chvilku a mohli jsme dopadnout jako Lužičtí Srbové.

A přesto se našla síla, která to dokázala zvrátit. Dokázala to přesto, že právě tady byla před 400 lety s brutální symbolikou uťata i hlava celému českému národu. A naše národní sebevědomí, sebeuvědomění a probuzení se tak muselo rodit znovu. Rodilo se z plebejských kořenů. Muselo najít i své osvícené mozky. A na ty prvé z nich se jejich vrstevníci dívali jako na velké podivíny. Proboha, proč to děláte, vždyť si kazíte kariéru? Všichni umíte německy, můžete se přece uplatnit úplně jinak!

Někteří z mých předků mi tvrdili, že jsme potomky Pavla Skály ze Zhoře. Ten musel po Bílé Hoře také do emigrace a napsal tam krásné dějiny naší země. Já jsem to nikdy nezkoumal a ani si nemyslím, že je to důležité. Dědici lidí typu Pavla Skály jsme přeci my všichni, kdo tu dnes stojíme. A nikoho z nás, popravdě řečeno nečekala ani žádná restituce, protože na majetky rozkradené po Bílé hoře se za dnešních časů samozřejmě nevztahuje.

Krmelcem a vazalem cizí moci jsme znovu. Veřejné popravy tady na náměstí to sice neprovázejí. Dnes se to samé děje v liberálních rukavičkách a liberální fazóně. K obnově suverenity našeho národa a země však musíme najít sílu i tentokrát. Suverenity v pravém slova smyslu – suverenity státní, civilizační i kulturní. Znovu to začíná skupinkami zdánlivých podivínů, co bůh ví proč obětují i své kariéry za věc, která jakoby měla momentálně jen malou šanci. Ale my, kdo jsme sem dneska přišli, tu stojíme, protože té věci věříme. A víme, že i slova jako demokracie a lidská práva nabydou znovu reálného smyslu jedině v mnohem suverénnější zemi, než jakou je dnešní Česká republika. Jedině v takové zemi dostane reálnou šanci i restituce sociálního pokroku.

Četl jsem články některých českých historiků, kteří se i orgiím sadismu před 400 lety snaží dodat úplně jiný smysl, než jaký měly. Ferdinand II. prý vlastně ani neměl na vybranou. Ten chudák údajně chodil častěji i ke zpovědníkovi, protože věděl, že to je přes čáru. Takže se ho vlastně sluší politovat. Habsburské moci údajně nezbývalo, než sáhnout po tak exemplárním aktu brutality, poněvadž jedině tak mohla spojit šiky proti osmanské hrozbě. Jak může někdo tak trapně lhát i v roce 2021? Copak by se proti islámské agresi nepostavila Česká konfederace? A nebyla mnohem efektivnější součástí obrany evropské civilizace, než utlačený a udupaný český národ?

My nejsme z těch, kdo by věřil, že nás spasí nějaký novodobý Fridrich Falcký. Žádný takový nás nespasil tehdy a nespasí nás ani dnes. Nespasí nás ani klony nikoho z těch, kdo zvolili konjunkturální cestu kolaborace. My musíme znovu spojit síly všech skutečných vlastenců tak, jak se to podařilo od sklonku osmnáctého přes devatenácté až po dvacáté století. Od onoho zlatého, plebejského fondu našeho národa, přes jeho osvícené vzdělance - až po všechny jeho podnikavé duše, které už také cítí, že být jenom cizím vazalem a krmelcem hrubě odporuje i jejich zájmům a národnímu zájmu nás všech.

Ten úkol stojí i před námi a já věřím, že ho zvládneme i my. Pojďme si to slíbit právě v tento památný den!

21.6.2021 - 400 let po popravě českých pánů (videozáznam shromáždění)

0
0
Raptor TV
22. 6. 2021



Projev historičky Marie Neudorflové 21. 6. 2021 na Staroměstském náměstí

0
0

Marie Neudorflová
22. 6. 2021

Jako každý rok i dnes si připomínáme tragedii, která se na tomto místě odehrála před čtyři sta lety a památku jejích obětí -- hrůznou popravu 27 představitelů českého odboje proti katolickým Habsburkům, proti jejich znásilňování suverenity, práv a reformační identity zemí Koruny české.

České království svou husitskou historií a reformací stálo sto let v čele evropského reformačního vývoje, které zintenzivňovalo svůj boj s katolictvím teprve od začátku 16. století. Tam, kde zvítězilo, přinášelo lidem větší svobodu, obecné užívání mateřštiny namísto latiny či němčiny, svobodu číst a obcovat o obsahu Bible jako zdroje mravnosti, rozvoj vlastní kultury, mírnější robotní povinnosti. To vše přispívalo k úrovni obecného lidu. Byly to hodnoty, proti kterým vedlo katolictví po staletí nesmiřitelný boj.

Přes veškeré tlaky 90% obyvatelstva českých zemí zůstávalo nekatolického vyznání, vybojovaného husitstvím. Spoléhaje na smlouvy a sliby, čeští stavové zvolili r. 1526 na český trůn katolického Habsburka, brzy však pochopili svou fatální chybu. I přes neblahé zkušenosti s Habsburky a katolickou církví, nedovedli si představit jejich fanatismus, nenasytnost po moci a majetku, míru jejich nenávisti vůči Čechům a reformaci a míru a zvrhlé krutosti, se kterou postupovali nejen proti vzbouřivším se českým stavům, ale i proti českému národu. Vítězství katolického panovníka a šlechty v bitvě na Bílé hoře 7. listopadu 1620, se Habsburkům a katolické církvi stalo příležitostí k likvidaci české reformace, tradičních práv a svobod českého státu, včetně náboženské, pro nahrazování českého jazyka latinou a němčinou, a sociální úrovně snesitelné pro poddané.

Bohužel, byla to i nedostatečná věrnost některých českých stavů ke svým reformačním kořenům, co přispělo k nedostatečné přípravě odporu proti katolickým Habsburkům a tím k porážce stavů na Bílé hoře 7. listopadu 1620. Její příčiny i následky nás pronásledují do současnosti, komplikované skutečností, že znovu dochází k překrucování historie ve prospěch mocenských entit, menšin, protinárodních a nedemokratických sil.

Čas od času přicházejí v dějinách zlomové okamžiky, kdy se střetnou pokrokovější síly, více souznějící se svobodou, potřebami a možnostmi pozitivního rozvoje většiny lidí i menších národů, kulturním i politickým se silami konzervativními, které lpí na své moci za jakoukoli cenu. Lpí na svých privilegiích s pocitem nadřazenosti a práva vládnout většině na úkor jejích práv a úrovně. Takovým zlomovým okamžikem byla bitva na Bílé hoře a následná třicetiletá válka mezi katolickými a protestantskými panovníky. Hlavní výsledek byl, že na rozdíl od protestantských zemí, po třicetileté válce byly v katolických zemích konzervativní principy zavedeny s krutou důsledností a zvláště krutě v zemích koruny české.

Nejprve katolická strana, ve své podstatě globalistická, uplatnila svou moc zrůdnou mstou proti představitelům povstání v podobě jejich zvrhlého mučení a poprav. To hlavně mělo vyvolat strach a poslušnost nekatolíků. Poté byl zámožným stavům zkonfiskován majetek, byli vyhnáni ze země (30 tisíc rodin), obecný lid byl násilím pokatoličtěn a jeho poddanské povinnosti zvýšeny třicet až čtyřicetkrát. Obrovský úbytek obyvatel v důsledku válek a hladomorů, (ze 3 milionů na přibližně 600 tisíc) paradoxně zachránil český národ od plánovaného vyhlazení, neboť někdo musel pracovat na cizí katolickou šlechtu, která dostala majetek vyhnané české nekatolické šlechty za desetinu jeho ceny. Nikdy se s českým národem nesžila. Nesvoboda, strádání a nevzdělanost se staly obecným jevem na více než dvě stě let. Slibný český vývoj k modernímu národu a státní samostatnosti byl násilně přerván na tři sta let. Pálení desetitisíců knih bylo běžným jevem ve všech katolických zemích.

Záchrany českého národa se o téměř dvě stě let později chopili čeští obrozenci. Navzdory katolickou církví překroucené historii husitství a české reformace, její podstatné skutečnosti a osobnosti znali, jejich činnost jimi byla ovlivněna, podobně jako byli ovlivněni osvícenstvím. V pozadí jejich činnosti byla hlavně láska k poníženému a trpícímu českému národu a víra v možnost jeho důstojnější existence. Jejich důraz se na modernizaci českého jazyka, na posilování historické paměti, na vědecké přístupy, na vzdělání, byly prozíravým a úspěšným prostředkem k pozvednutí úrovně a iniciativy českého národa.

Katolická církev se bála skutečné vzdělanosti vycházející z pravdy poznané, kterou do 19. století potlačovala zákazy i násilnými postihy. I pravdu „zjevenou“ odmítala spojovat s principem mravnosti, což byl jeden z důležitých požadavků už Jana Husa, a dalších, včetně J. Á. Komenského. Také nezprostředkovaný přístup ke slovu božímu i přístup ke znalostem, vnímala katolická církev jako zločin. Tyto ideje byly totiž cestou ke svobodě, k pozitivnímu rozvoji lidí, k jejich důstojnějšímu životu, ke společnému obcování a tak i cestou k rozvoji společností, národů.

Proces sekularizace byl výraznější v protestantských zemích než katolických, s jejich latinou ve vzdělávání, zákazem číst Bibli a s názorem, že národy jsou odpadlictvím od víry. Teprve revoluce a osvícenství, hájící právo na důstojný život všech i na spravedlnost, otevřely trnitou cestu ke svobodě lidí a k politice jako veřejné záležitosti. Pro nesvobodné národy to byl proces obtížnější, neboť panující národy jimi trvale pohrdají, nezajímají se o jejich historii, podmínky, kulturu. Hodnota těchto dimenzí pro úroveň a zdravé sebevědomí lidí, vyrůstá hlavně z domácích, národních kořenů.

Bohužel, tak jako několikrát v minulosti, tento demokratizační proces je i v současnosti opět ohrožen nedemokratickými mocenskými vrstvami s globálními ambicemi, které vnímají národy a státy jako překážku k budování jakési světové říše a své soukromé moci nad ní. Nemají zájem pochopit, že cenná kultura a její projevy v literatuře, umění, filosofie, vědě, vznikaly hlavně z národních kořenů, ze spontánní lásky k lidem i k národním komunitám vyrůstajícím přirozeně z rozdílných podmínek své existence. Stále ještě můžeme z německé strany slyšel, podobně jako tomu bylo za Hitlera, že žádný český národ neexistuje. EU má ideu vytvořit silně integrovaný celek ze svých členů, ospravedlňovanou hledáním nepřítele. Tak to bylo vždy. Tyto snahy se v historii pravidelně opakují pod různými ideologiemi, ale hlavním cílem je neomezená moc určitých mocenských skupin ve prospěch svých soukromých rozbujelých zájmů. Pohrdají lidem, nenávidí skutečnou demokracii. Zcizování bohatství národů považují za přirozený jev. Nikdy nepřijaly princip, že znalosti a politika by měly být spojeny s morálkou a respektem ke spravedlnosti, k slabším, s ohledem na veřejné dobro a s respektem k základním principům naší civilizace. Tím, že preferují řešit vážné konflikty „tradičně“ násilím, válkami, vlastně usilují o destrukci naší civilizace. Jedině vzdělaná, politicky dospělá veřejnost má potenciál zastavit tuto barbarskou tradici mocných.

Je naší svatou povinností poučovat se z negativních aspektů naší historie, abychom se dovedli bránit tlakům a vlivům destruktivním vůči našim historickým výdobytkům a kulturním hodnotám. Pozitivní stránky naší historie je také nutné důkladně znát, přijmout, abychom z nich čerpali zdravou sebedůvěru, pocit potřebné národní sounáležitosti a inspirace k navazování, rozvíjení a obraně všeho pozitivního, co nám minulé generace zanechaly. A také, abychom posílili svou zodpovědnost za úroveň generací budoucích.







Boj - pokoj - neboj (báseň Hany Tonzarové duchovní církve Československé husitské, kterou přednesla 21. 6. 2021 na Staroměstském náměstí)

0
0

Hana Tonzarová
22. 6. 2021

Další hlava

k zemi padá

nebe sténá

lid se tísní

na rtech s písní

oplakává. 

 

Boj dokonán

poražení

porobení

popravení

pokoj není

smrti pohár. 

 

Exekuce

Expanze

Exulanté

Examine

de morte

ad vitam. 

 

Dnes jak včera

slávy dcera

chléb se láme

boj je stále

hlavu zvedám

k výšinám.

 

Ústně činit nátlak, ve skutečnosti spolupracovat - "nová" strategie EU vůči Rusku

0
0
Rostislav Iščenko

23. 6. 2021       sputnik
Lidové přísloví říká, že všechno nové je dobře zapomenutým starým. Toto pravidlo není použitelné k tomu, co je podáno jako nová strategie EU vůči Rusku.
Nejvyšší zástupce EU pro zahraniční záležitosti a politiku bezpečnosti (se značnými podílem podmíněnosti jej nazývají ministrem zahraničních věcí EU nebo hlavou evropské diplomacie) Josep Borrell zveřejnil zprávu, která bude 24.-25. června projednána v Bruselu na summitu Evropské unie. V ní oznámil tři zásady, na nichž se bude budovat "nová" strategie EU vůči Rusku.

Slovo "nová" jsem ne náhodou dal do uvozovek. V daném případě mluvit o "novotě" by mohla Šípková Růženka, která úspěšně prospala poslední půlstoletí a včera se nečekaně probudila.

"Čelit, brzdit, vzájemně působit", přesně totéž, co EU dělala vůči Rusku posledních dvacet pět let, to minimálně. Přičemž se dokonce významový náboj těchto termínů nezměnil. V interpretaci Borrela "čelit"znamená zasahování do vnitřních záležitostí Ruska pod záminkou ochrany lidských práv, zásad demokracie a mezinárodního práva. "Brzdění" se definuje jako chránění informačního prostoru Evropské unie před pokusy Ruska přinést svůj názor na aktuální problémy současnosti. "Vzájemné působení" pak znamená koordinaci úsilí s Moskvou v těch oblastech, v nichž EU není s to dosáhnout požadovaného úspěchu bez ruské podpory.

Podle sovětských šablon?

Pokud je v tomto něco nového, tak výhradně názvy, přiřazené k principům, na nichž se zakládá evropská strategie směrem k Rusku. Její podstata se avšak nezměnila již od té doby, co EU spolupracovala s nyní neexistujícím SSSR, ba dokonce od té doby, co v první polovině 20. století země sovětů spolupracovala s evropskými státy.

Nicméně, kvůli něčemu EU novou-starou strategii ohlásila. Nejen to, sdělení Borrela zaznělo hned po ukončení summitu EU-USA (15. června) a před rusko-americkým setkáním špiček v Ženevě (16. června).

Znamená to, že evropský diplomat se pokoušel zaslat Moskvě signál, že podle výsledků jednání s Bidenem se vůči Moskvě se Západem nic nezmění? Ne, neznamená. Jelikož všechno se změnilo ještě před jednáními. Vždyť v zastoupení Bidena byl právě kolektivní Západ (přičemž jeho nejvíce "jestřábí kruhy") nucen požádat Rusko o jednání rovného s rovným a pod tlakem okolností nepřekonatelné síly přiznat, že dlouholetá politika tlaku a zvyšování sázek ve vztazích s Moskvou se vyčerpala. Západ už nemá argumenty pro pokračování činnosti v dřívějším modelu.

Dáváme pozor na ruce!

Proč Borrel novými slovy vykresluje starou politiku?

Protože dávno je čas si zvyknout na to , že Západ říká jedno, myslí další, a dělá třetí. A také vkládá do téhož termínu spoustu různých významů. Pro vnitřní z8padoevropské použití smysl jeden, pro Rusko druhý, pro šedé limitrofní *) zóny na východních hranicích EU třetí.

V daném případě jsou důležité ne deklarované zásady, které, na rozdíl od velmi čilé mezinárodní politiky EU, zůstávají neměnné v průběhu desetiletí, ale konkrétní činy pro jejich realizaci a priorita.

Jednoduchý příklad. Už v polozapomenutém případu s Navalným Německo formálně zaujalo velmi tvrdý postoj. Němci na nejvyšší úrovni bezvýhradně přijali verzi otravy, oficiálně vyjadřovali Rusku protesty a obavy. Ale když se jejich spojenci v EU zkusili učinit narážku, že silným tahem by za dané situace bylo uvalení sankcí proti Severnímu proudu 2, němečtí politici řekli "to je něco jiného" a vynasnažili se operativně zbavit se opozičníka jeho odesláním zpět do Ruska.

Výsledek: Navalný sedí, SP-2 je prakticky dostavěn (dokonce USA se už nechystají zabránit dostavbě), na incident všichni skoro zapomněli. Postup Německa zcela odpovídal pouze včera deklarované"nové" strategii EU. Berlín "čelil", když se znepokojil zdravím opozičníka, "brzdil" Rusko odmítáním posuzovat alternativní verzi jeho nemoci, přičemž úspěšně pokračuje ve spolupráci s Moskvou na konkrétních pro Německo důležitých ekonomických projektech.

Myslím, že když se situace prudce a dramaticky nezmění (a to je možné, jelikož Západ není vnitřně jednotný a ve věci vzájemných vztahů s Ruskem tam pokračuje aktivní boj), pak další vývoj vztahů RF s EU bude mít přibližně tutéž podobu, co i popsaný německý případ.

Západní Evropa bude vyslovovat znepokojení a činit tvrdá prohlášení ohledně ruské vnitřní politiky a práv opozice a přitom prakticky nemá možnosti skutečně působit na situaci v Rusku. Svůj informační prostor bude EU rovněž bránit před pro ni nevýhodnými srovnáními s rostoucím Ruskem. Ale u toho, co se týká konkrétní hospodářské spolupráce, se Evropa bude snažit vyhýbat konfrontaci a politizaci, zavádění nových sankčních balíků, pousiluje postupně ne zrušit, ale obejít (nivelizovat) už zavedené sankce. "Nová" strategie EU bude spočívat v ekonomickém sblížení s Ruskem při zdůrazněném politickém se distancování a zdůrazněném informačním povyku, imitujícím "tvrdý zápas".

Odvrátit "vzpouru limitrofů"

Proč však přední představitelé EU demonstrují tyto zázraky politické ekvilibristiky?

Vynuceně.

Za dvacet pět let narůstající opozice vůči Rusku Západ vychoval celou smečku limitrofních režimů, smysl jejichž existence spočívá v organizování protiruských provokaci. Část z nich vstoupila do EU, jiní měli méně štěstí, ale všichni mohou žít pouze ve formátu vnějšího pumpování zdrojů. Vlastní základnu pro podporu suverénní existence mají nedostatečnou.

Snížení napětí ve vztazích Západu a Ruska, natož potenciální přechod k normálním pragmatickým kontaktům, zbavuje smyslu přikrmování limitrofů. Už pocítili na sobě nedostatek pozornosti Západu, a dostali (Pobalťané, Poláci a s Ukrajinci) první hysterické záchvaty v této souvislosti.

Problém Západu spočívá v tom, že v době opozice s Ruskem dovolil limitrofům, aby obsadili příliš důležité pozice v strukturách, formujících západní politiku (včetně v NATO a EU). Změnit nynější situaci rychle nelze, k tomu je potřebný čas - několik let, během nichž vliv východoevropských zemí na politiku Západu musí být vynulován, a oni sami marginalizováni.

Pro Západ je velmi důležité nepřipustit během této doby "vzpouru limitrofů", kteří se v zoufalství mohou pokusit vyprovokovat konflikt s Ruskem, dokonce s rizikem bojových akcí na vlastním území.

Proto, ve svých nejlepších tradicí, EU ohlašuje skutečnou neměnnost své politiky (aby se limitrofové neznepokojovali), přitom dobře chápe, že nikdo jí nemůže zabránit hrát ve směru oznámených "strategických principů" tak, jak bude chtít.

Mimochodem, i pro případ nenadálého ochlazení s Ruskem je také pojistka. Nikdo dnes přece nemůže předpovědět, jaké seskupení uvnitř Západu zvítězí a jaké politické zásady ruským směrem budou ve skutečnosti dominovat.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
*) pohraniční státy

Pochybnosti kolem regulérnosti voleb v Arménii

0
0

Ivan David
23. 6. 2021

Po sečtení všech odevzdaných hlasů zveřejnila arménská Ústřední volební komise výsledky předčasných parlamentních voleb. V nich se ziskem 53,92% odevzdaných hlasů zvítězil blok Občanská smlouva dosavadního premiéra Nikola Pašinjana. 

Blok Arménie, který vede válečný veterán z první války o Náhorní Karabach generál a bývalý prezident Robert Kocharjan, měl získat pouze 21,04% odevzdaných hlasů. V parlamentě by podle ústavy měli zasednout ještě poslanci z Čestného bloku vedeného bývalým šéfem tajné služby Arturem Vanecjanem. Uskupení, jehož lídr před volbami obvinil Pašinjana z defraudace 800 milionů dolarů z americké finanční pomoci Arménii, sice se ziskem 5,23% hlasů sice nedosáhlo na 7% limit stanovený pro volební koalice. Ústava však předepisuje, aby do Parlamentu byli vpuštěni i zástupci třetí strany v pořadí, pokud by hrozilo zastoupení pouze dvou stran. Zarážející je nízká volební účast – Tagesschau uvádí kolem 50 %. Jako by si voliči při rekordní účasti stran a bloků nemohli vybrat...

Pašinjan již oznámil, že hodlá sestavit jednobarevnou vládu. Arménská ústava to vítězi voleb umožňuje v případě. pokud disponuje 54% poslaneckých mandátů. V projevu k výsledku voleb Pašinjan uvedl, že "lid mu dal mandát, aby nastolil diktaturu právního státu.“Zvláštní formulace. Současně vyzval své stoupence, aby dnes večer přišli do centra Jerevanu podpořit jej ve snaze znovu uchopit moc a ujmout se funkce předsedy vlády.

Regulérnost voleb totiž na své tiskové konferenci zpochybnil šéf opozičního Bloku Arménie Robert Kočarjan. Upozornil, že v době sčítání hlasů došlo na stovkách míst po celé zemi k výpadkům elektřiny, které jsou v této zemi velmi vzácné. „Máme tisíce hlášení od našich volebních pozorovatelů o incidentech, které vzbuzují podezření z falšování voleb. Ve stovkách volebních místností nefungovaly ani záložní zdroje elektřiny pro videokamery monitorující sčítání hlasů.“ ,upozornil bývalý prezident.

Existenci problémů s výpadkem elektřiny připustil připustil v rozhovoru pro arménskou agenturu AMI i šéf Ústřední volební komise Tigram Mukučjan. Na regulérnost voleb by však podle něj neměly mít vliv, protože volební místnosti měly být vybaveny záložními generátory nebo bateriemi. Dodal, že úřady se snažily vždy obnovit dodávky elektřiny pro volební místnosti co nejdříve.

Śéf opozičního bloku označil zveřejněné výsledky „za sporné a nebudící důvěru. Hlavním důvodem nedůvěry jsou stovky signálů z různých volebních místností, což svědčí o systematickém a dříve naplánovaném falšování výsledků voleb. Dokud všechny problematické otázky nebudou objasněny a pochyby vyvráceny, koalice neuzná výsledky voleb.“, řekl Kocharjan. Blok Arménie podle něj požádá v zákonné sedmidenní lhůtě o kontrolu výsledků sčítání ve všech sporných místech.

Na sociálních sítích kolovala během včerejšího večera řada příspěvků vyslovujících podezření, ohledně zfalšování výsledků voleb lidmi zkorumpovanými azerbajdžánskou tajnou službou. Někteří diskutující varovali před zneužitím nebývalých výpadků elektřiny k masové výměně celých hlasovacích uren tak, aby po obnovení dodávek elektřiny byly sčítány hlasy v sestavě, která vyhovuje Azerbajžánu, jen Arménii loni porazil ve válce o Náhorní Karabach. Diskutující připomínali i podobné incidenty při loňské volbě prezidenta USA.

Voleb se účastnili i stovky pozorovatelů OBSE. Jejich mise prohlásila volby za svobodné a férové. Podezření však vzbuzuje i velký rozdíl mezi předvolebními průzkumy a zveřejněným výsledkem. Celou dobu před volbami průzkumy ukazovaly podobné preference pro Pašinjana i Kocharajana na úrovni 24 až 25%. Podle průzkumů se do parlamentu mělo dostat 5 až 7%, které měly šanci překročit zákonný práh. Pochybnosti vzbuzuje údaj o úplném vymazání všech opozičních stran kromě nejsilnějšího Bloku Arménie z volební mapy a zejména fakt, že Pašinjanův prozápadní blok měl získat právě tolik hlasů, které by mu umožnily sestavení jednobarevné vlády. Tagesschau píše, že výsledek voleb vyhovuje především Rusku, protože dává záruky dodržování dohody o příměří po válce o Náhorní Karabach ze strany Arménie. Ostatně mluvčí Kremlu Peskov už Pašinjanovi blahopřál.

Za velmi zvláštní považuji rovněž to, že údajný vítěz voleb, jenž měl získat více než polovinu hlasů, má potřebu svolávat do ulic své příznivce, aby mu zajistili udržení u moci. Cílem má být zřejmě zabránění vyšetřování podezření z falšování. Na riziko dalšího „majdanu“, v případě vítězství opozice upozorňovaly i západní zpravodajské stanice, například ARD. Ostatně Pašinjan se před lety chopil moci nikoli volbami, ale právě majdanem.

Považuji za důležité sledovat volby ve všech zemích, kde o moc bojují představitelé „euroatlantického“ směřování a domácí vlastenci. I u nás může hrozit zfalšování voleb. Český parlament stále ještě jedná o volebním zákoně, podle něhož by mělo proběhnout podzimní hlasování. Při projednávání pasáží týkajících se hlasování v případě pandemie se opět objevil ve hře pozměňovací návrh zavádějící korespondenční hlasování podle vzoru, který byl zneužit k instalaci Joe Bidena za prezidenta USA. Slogan „Kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zrušili“, nabývá v poslední době velmi konkrétních forem. Obávám, se že na výsledcích voleb v Arménii se nezmění nic a postupně upadnou do bezvýznamnosti i volby v dalších státech. Je jen otázkou času, kdy tyto „způsoby“ dorazí i do Evropy.

Tento týden je na programu pléna Evropského parlamentu jednání o zprávě o narušování integrity demokratických procesů zvenčí. Předpokládám, že pasáže o pochybnostech kolem arménských voleb nebudou do závěrečného textu připuštěny. Evropská unie totiž vždy kritizuje pouze volby, které dopadly jinak, než chtějí evropští funkcionáři.

P. C. Roberts: Summit byl propagační pastí

0
0
Paul Craig Roberts 
23. 6. 2021 blog  Paul Craig Roberts

Svou výstrahou, že bude pro Rusko katastrofou, jestliže Navalnyj ve vězení zemře, nastražil
Biden Putinovi past. A Rachel Scottová, redaktorka televizní presstituky ABC, nechala na Putinově tiskové konferenci, konané bezprostředně po Summitu, onu past sklapnout. A to tím, že zde přednesla toto obvinění, tvářící se jako otázka:
„Seznam vašich politických odpůrců, kteří jsou buď mrtví nebo uvěznění, je dlouhý a vy jste znemožnil komukoli, (kdo podporuje opozičního vůdce Navalného), aby usiloval o úřad. Takže má otázka, pane prezidente, je následující: Z čeho máte strach?“

Putin odpověděl, že Navalnyj védomě porušil podmínky svého podmínečného propuštění.

„Neodpověděl jste mi, pane, na moji otázku,“ reagovala Rachel Scottová. „Jestliže všichni vaši oponenti jsou mrtví, uvězněni či otráveni – nevysílá už tento sám fakt zprávu o tom, že o férový politický boj nestojíte?“

Televize CNN, která Bidenově výstraze Putinovi věnovala širokou publicitu, se pochopitelně postarala i o to, aby stejně široký prostor poskytla i konfrontaci žurnalistky Scottové s prezidentem Putinem.

Lidé na celém světě nebyli samozřejmě zasvěceni do toho, co kdo na setkání Bidena s Putinem řekl, a jediným, z čeho mohli informace o Summitu čerpat, byla následná tisková konference. Takže tím, co si z tiskové konference odnesli, bylo, že Putin je tyran, který opozici tráví a vězní. Či řečeno jinak: že Putinovo Rusko není ničím jiným než znovu oživlým Sovětským svazem.

Ať už jsou Bidenovy záměry či Putinovy naděje jakékoli, možnost zlepšených vztahů mezi oběma velmocemi je bez šancí, dokud si Washington podrží své hegemonistické aspirace a dokud bude potřebovat „ruskou hrozbu“ ospravedlňující jak bilionový roční rozpočet vojensko-bezpečnostního komplexu USA, tak i existenci aliance NATO, řídící zahraniční politiku Evropy.

Dejte si uvedená fakta dohromady a ptejte se: Jakou naději vkládal Kreml do Summitu? A stála ta naděje za další modřinu nad Putinovým okem?

Překlad: Lubomír Man


Nekalé praktiky Kauflandu

0
0
Jan Urbach

23.6.2021 VašeVěc 

Postupování proti firmě Kaufland Polska Markety oznámil včera polský Úřad na ochranu konkurence a spotřebitele (Urząd Ochrony Konkurencji i Konsumentów, UOKiK). Kaufland je podezřelý, že zneužívá převahu při uzavírání smluv s dodavateli zemědělsko-potravinářské produkce.


Obvinění „dcery“ německé firmy se týká podmínek smluvních vztahů v čase jejich trvání a požadavků na dodatečné rabaty, které nejsou jasně uvedeny ve smlouvách. Ve stanovisku úřadu se uvádí, že kroky zahajuje po šetření rabatové politiky 19 obchodních řetězců.

Předseda úřadu Tomasz Chróstny zpochybnil dvě praktiky Kauflandu. První spočívá v dojednávání podmínek spolupráce s některými dodavateli zemědělsko-potravinářské oblasti již na počátku roku. Řetězec záměrně protahuje jednání o smlouvě na další rok nebo je zahajuje opožděně a dodavatel v meziobdobí nezná podmínky dodávek v této době do podepsání smlouvy.

V nových smlouvách jsou ze strany Kauflandu zaváděny dodatečné rabaty nebo jsou zvyšovány dosud dojednané a dodavatelé jsou nuceni i ke zpětným slevám z Kauflandem již zaplacených dodávek. Dokonce i v průběhu uzavřených smluv firma vyžaduje další slevy, což u producentů zvyšuje produkční nejistotu.

Připomeňme, že polský Úřad ochrany hospodářské soutěže letos vyměřil obchodnímu řetězci Biedronka, ve vlastnictví společnosti Jeronimo Martins Polska s portugalskými vlastníky, pokutu více než 60 milionů zlotých (v přepočtu asi 340 milionů korun) – řetězec uváděl zákazníky v omyl pokud jde o původ ovoce a zeleniny.


Autor dopisu generálů: Občanská válka? Francouzský národ je na konci sil. Kdo za to může? 500 no-go zón, už i na venkově

0
0
Jean-Pierre Fabre-Bernadac
23.6.2021 blog autora

JEAN-PIERRE FABRE-BERNADAC odpovídá na otázky ohledně vývoje situace ve Francii, naděje na únik ze současné multikulturní pasti a specifické role postkomunistických zemí v současné Evropě

Rozhovor novináře polského týdeníku DoRzeczy Oliviera Baulta s Jeanem-Pierrem Fabre-Bernadacem, autorem francouzského "listu generálů", ve kterém se generálové a vojáci ve výslužbě obrátili na vládu s výzvou, aby chránila občany před imigranty a islamizací - a varovali před rizikem občanské války.

Pane kapitáne, list zveřejněný 14. dubna, který vznikl z Vaší iniciativy, varoval úřady před islamizací země, poukázal na hrozbu, která se vznáší nad domorodými Francouzi a na vytlačování tradičních hodnot vyznávaných francouzskou společností. Podepsali ho tisíce vysloužilých vojáků, včetně šedesáti generálů, ale i někteří v aktivní službě, což vyvolalo efekt sněhové koule. Byly zveřejněny další otevřené dopisy, včetně nového otevřeného dopisu důstojníků v činné službě jako projev podpory pro první list. Francouzská vláda, i její levicová opozice (na rozdíl od opozice pravicové) hovoří o záměru uskutečnit puč, který prý vyplývá z obsahu těchto otevřených listů, varujících před rizikem občanské války. Zachvátil duch rebelie francouzskou armádu? Byl by ve Francii možný vojenský puč?

Reakce na náš list je komická. Tito lidé si ho ani pořádně nepřečetli. V dopise, který jsem napsal, říkám pravý opak. Píšu o tom, že dnešní situace ve Francii je dramatická neřkuli tragická. V momentě, kdy politici nechtějí uznat, že je to tak, zkrátka směřujeme k zásahu armády, ke kterému se budou muset uchýlit. Proto ve svém listě používám výraz "mise". Pojem "mise" znamená, že rozhodnutí nepřijme armáda, ale vláda.

Co Vás a signatáře dopisu vedlo k jeho zveřejnění právě teď a proč jste ho nezveřejnili již dříve? Je snad odpovědnost prezidenta Macrona za rozpad Francie větší než jeho předchůdců?

Macronova zodpovědnost není větší. Je následníkem těch, kteří tuto odpovědnost nesou, a sám se stal spoluzodpovědným za vzniklou situaci. Problém je v tom, že tito lidé neříkají pravdu. Realita je nezajímá. Pro ně je nejdůležitější maskování a zametání problémů pod koberec. "Politická korektnost" je v naší zemi všudypřítomná a přehlušuje pravdu. My jsme chtěli říci pravdu. Chtěli jsme vysvětlit, jak se z předměstí na 450 nebo 500 místech ve Francii, nejen ve velkých městech, ale i v městečkách, staly zóny, v nichž už nevládne právo. A říkáme to i kvůli lidem, kteří tam žijí. Nejde o obviňování muslimů, ale o odsouzení islamistů. Muslimové, kteří žijí v těchto zónách, čelí ještě větším problémům než my. Dnes potřebujeme rozhodnost a schopnost klást požadavky, které vlády neměly čtyřicet let.

Ve svém dopise varujete před rizikem občanské války ve Francii. Nejste první, nedávno jsme slyšeli podobné varování z úst generála de Villierse, bývalého náčelníka generálního štábu armády - a před ním Gerarda Collomba, ministra vnitra, nebo také písemné vyjádření policejního generála Bertranda Soubeleta, který uvedl, že policisty velmi znepokojuje existence nelegálních zásob zbraní ve francouzských etnických čtvrtích. Sám jste vysloužilý policejní důstojník. Myslíte si, že ve Francii skutečně existuje riziko občanské války?

Více než občanská válka. V přesném slova smyslu nám hrozí válka mezi dvěma kulturami, válka mezi dvěma odlišnými populacemi. Mezi Francií a "Francií předměstí", kde se aktivní menšina cítí jako ryba ve vodě, kde je většina je zastrašována. Na předměstích máme do činění s realitou, na kterou by měl francouzský stát reagovat, ale nereaguje. Ano, hrozbou je riziko vypuknutí otevřeného ozbrojeného konfliktu mezi dvěma komunitami.

Abychom postřehli tento pocit nejistoty, který začíná ve Francii převládat, třeba utlumit ideologii, která vedla k této fatální situaci. Všechny ty struktury "rasismu", které demoralizují Francii. Obavy se netýkají pouze agresivních činů, vražd a znásilnění, ale i každodenní majetkové trestné činnosti. Zničené auto, krádež elektrického skútru, poškozená schránka... Jsou to lidé žijící v bytovkách, kteří musí mlčet když na chodbách a na parkovištích, pod nosem a před očima všech působí gangy obchodníků s drogami, které terorizují místní. To je ten problém. To je ta gangréna, která ničí tkáň společnosti a postihuje její stále větší část. Lidé to už nemohou vydržet. Toto je skutečná časovaná bomba, která může kdykoli vybuchnout. Stát by si to měl uvědomit - a sami jste viděli, jaká byla reakce na náš list. Nakonec jsme byli obviněni my, ne zločinci a výtržníci.

V dopise zveřejněném na podporu Vašeho dopisu, který podepsaly i statisíce civilních osob, důstojníci v aktivní službě, přirovnávají situaci ve Francii k situaci, kterou znají z Afghánistánu, Mali, střední Afriky a dalších zemí. Nezdá se Vám toto přirovnání Francie k zemím, které jsou označovány za "selhávající", přece jen trochu přehnané? Z pohledu zemí bývalého východního bloku - máme se obávat, že se z některých spojenců z NATO na Západě stanou selhávající státy?

Opakuji ještě jednou: Je to výstražný signál. Je zřejmé, že zatím ještě nejsme v této situaci, ale směřujeme k ní. Když se podíváme na nárůst hrozeb za posledních dvacet let, ukazuje se, že je konstantní, ba dokonce se v poslední době zrychluje. Naši kolegové v činné službě se snaží být předvídaví, tak jako my v našem zveřejněném listu, který jsem napsal - aby vláda vzala v úvahu tyto okolnosti. Odhodlá se k tomu nakonec?

Francii je třeba zachránit dnes. Je třeba zachránit francouzský národ, který má toho už dost a je na konci svých sil. To, co teď potřebujeme, je společné rozhodnutí postavit se nepříteli a porazit ho. Tento nepřítel má dvě formy: formu ideologie "dekonstruktivismu"či "rasismu" a agresivní formu, která se projevuje islamismem i aktivitou gangů z předměstí, které se vzájemně často prolínají. Odkud mají islamisté zbraně, když ne od gangů obchodujících s drogami? Všichni dobře vědí, že na našich předměstích je dnes v oběhu obrovské množství nelegálních zbraní.

Které jsou podle Vás hlavní příčiny zhoršení situace: imigrace, muslimský radikalismus, slabost státu? Jsou francouzské problémy typické pro každou multikulturní společnost?

Jsou to všechny příčiny, které jste zmínil. Pokud si toto v určitém okamžiku neuvědomíme, nemáme budoucnost. Tento úpadek mohou zastavit tři věci: První věcí je znovuobjevit své hodnoty. Pro mě je tou hodnotou především moje země. Budovala se postupně a díky tomuto procesu se stala jednou z nejvýznamnějších na světě, a potom jí dlouho byla. Máme kulturu, jazyk, bohatou historii. Francouzi by si to měli uvědomit a musí se probudit. Francouzi musí stát vzpřímeně, ne ležet. Statisíce lidí nám říkají: "Nenechte se odradit, politikům už nevěříme, ale armádě stále důvěřujeme, protože armáda je čistá, je vzorová." A tak přicházíme k druhému prvku, který spočívá v tom, že kromě nalezení svých hodnot potřebujeme mít před sebou vzor. Bez dobrého příkladu nemohou lidé nikomu důvěřovat. A dnes ten vzor chybí. Poslední věc je odvaha. Toto je zásadní otázka, protože v části politických struktur už odvahu nenajdeme. Francii je třeba ji vrátit.

Když v roce 2015, za velké imigrační krize, země Visegrádské čtyřky odmítly migrantské kvóty prosazované Evropskou unií, argumentovali potřebou bránit svou civilizaci a křesťanskou kulturu před přílivem muslimů, ale i povinností zajistit bezpečnost - a také obavami z nárůstu teroristické hrozby. Myslíte si, že vzhledem k zhoršující se situaci ve Francii měly pravdu?


Myslím, že tyto země měly absolutní pravdu. Plně je podporuji. Podporuji jejich kroky a říkám: Nevzdávejte se. Nevzdávejte se, protože vy nám ukazujete cestu. Ukazujete nám cestu, protože jste během komunistické éry zažili, jaké je jho nepřítele. Nezažili jsme tyto těžké chvíle. A protože jsme je nezažili, nepochopili jsme, že jednoho dne i my můžeme čelit obtížím. Já osobně blahopřeji zemím, které měly odvahu říci jasné: "Ne!"

Polsko trochu znáte. Co si myslíte o situaci v Polsku ve srovnání se současnou situací ve Francii?

Neznám současnou situaci, ale rád bych vyjádřil svou lásku Polsku a Polákům. Poláky jsem poznal v těžkých časech. Byl jsem v Gdaňsku během prvních nepokojů v roce 1970 a rád bych Vám řekl o něčem, co poznamenalo celý můj život. Po událostech z prosince 1970, kdy již byly desítky mrtvých, jsem šel na půlnoční mši a samozřejmě v kostele bylo tolik lidí, že někteří stáli venku. Byl jsem mezi nimi, pamatuji si, že sněžilo, a v jistém okamžiku, kdy bylo třeba pokleknout, lidé klekli a začali zpívat.

Já, který jsem věděl, jak bezstarostně si v té době žila Francie, jsem pochopil, co je to horlivost a víra, pochopil jsem, co je láska k vlasti. Byl to způsob komunikace s tehdejšími komunistickými orgány: "Budeme se stavět na odpor, zůstaneme tady." Bylo to skvělé a chtěl bych při této příležitosti ještě jednou poděkovat Polákům za všechno, co udělali, za všechno, co nás naučili, a říct jim: "Pokračujte v boji, protože jste národ, který se nevzdává snadno."Často sleduji, co se dnes děje v Polsku, podporuji národní síly, polské vlastenecké síly a jsem dojat, když vidím Pochod nezávislosti, který se koná 11. listopadu, jako důkaz toho, že Polsko stále hrdě stojí, a že nepomine. Polsko bude věčné, protože je symbolem.

Polsko se domnívá, že Rusko představuje hrozbu, a proto se upíná k NATO a transatlantickému spojenectví jako garantům své bezpečnosti. Dokážete si představit situaci, že by Francie, která by se ocitla v občanské válce živené zvenčí nějakou entitou ztělesňující Islámský stát, požádala o pomoc své spojence z NATO?

Pokud se situace ve Francii zhorší, zhorší se i v celé západní Evropě. To nebude problém pouze Francie. Pokud se zítra situace změní na jakýsi válečný stav nebo velký konflikt, totéž se stane v Itálii, Německu, Španělsku či Skandinávii. Je jasné, že budeme svědky efektu sněhové koule. Kromě toho budeme mít v pozadí politiku některých arabských zemí a Turecka. Může to být jako požár, a proto bude rozhodující postoj a odhodlanost zemí střední Evropy.

Možná právě ony nám v té chvíli přijdou na pomoc, nevím. Je mi však jasné, že nejen Francie bude v této situaci. Pokud se zítra Francie ocitne v situaci, která hrozí vypuknutím konfliktu, zasáhne to celou západní Evropu.

Překlad Protiproud.cz

Poprava 27 českých pánů, rytířů a patricijů v širší souvislosti

0
0
Jiří Jaroš Nickelli 
23. 6. 2021 ČeskéNárodníListy

Příčiny porážek stavovských protihabsburských povstání

Na margo aktuálního výročí habsburské bestiální msty na českých stavovských povstalcích proti státoprávní habsburské tyranii lze připomenout následující. České stavovské povstání nedozrálo ve společenském vzduchoprázdnu, ale mělo svůj významný společenský kontext, a to nejenom náboženský. Od počátku intronizace Habsburků na český trůn se tento rod choval k českému státu a k českému národu střídavě nevstřícně nebo indiferentně. Již Ferdinand I. roku 1547 pokořil české měšťany a ukrátil jim jejich stará práva. Potřeboval Čechy především jako hospodářskou dojnou krávu. K tomu zřídil nový úřad "Českou královskou komoru", kterou vysával z českého království potřebné finance. Ani za nástupců se tento stav nezlepšil.

Příčiny politických, hospodářských a náboženských porážek českých stavů spočívaly v jejich nesjednocenosti a v jejich kastovním (po staru třídním) sobectví, které nepřipouštělo spojování s venkovskými poddanými a městským proletariátem.

Na tuto osudnou chybu doplatili i stavovští povstalci roku 1620. I když první podnět k revoltě českých nekatolických stavů byla náboženská represe - zboření evangelického kostela v Hrobích a dále uzavření jedné modlitebny - příčiny odporu českých stavů byly mnohostranné a nejenom religijní. Pravdou ovšem zůstává, že konfesní bezpráví podporované Ferdinandem II. proti relativně benevolentním Matyáši a Rudolfu, jenž kodifikoval stav víry v království proslulým Majestátem, vykonalo své. Ferdinand II. neustále popichovaný španělskými jesuity a kamarilou Vídně, při svém založení vycházel těmto atakům vstříc. Na druhé straně česká šlechta byla v konfesijní otázce rozpolcena, a to nejen pro náboženské, ale i pro ekonomické zájmy. České království se ve víru těchto rozporů stávalo pomalu ale jistě přetopením kotlem, jenž každou chvíli hrozil výbuchem.

Tento stav ovšem zcela zapadal do celoevropských poměrů nastávajícího zápasu mezi reformačními tábory západní a severní Evropy na straně jedné, a mezi ultrakatolickým protireformačním táborem, reprezentovaným na jedné straně habsburskou říší, na druhé straně vrtichvostskou katolickou Francií - která v tomto ohledu byla nepřítelem Habsburků, a střídavě se spojovala se všemi jejími nepřáteli, bez ohledu na konfesi.

Když proběhla II. pražská defenestrace, a katoličtí pánové Martinic se Slavatou se kutáleli s písařem Fabriciem do hnoje hradního příkopu, snad nikdo tehdy ještě netušil, co vlastně spustila tato akce, a co to přinese nejen českému království, ale též celé Evropě.

Začala de facto I. fáze 30tileté války - válka česko-falcká (1618-1623). Znovu se zopakovala nejen nesvornost českých stavů s poddaným národem, ale dokonce nesvornost stavu panského navzájem, kdy moravští stavové se od povstání distancovali a nepodpořili je.

Zklamala rovněž "zahraniční pomoc" západních reformovaných zemí a neslavnou historii "zimního krále" Fridricha Falckého netřeba opakovat. Místo hájení své koruny zbaběle prchl do Vratislavi a království nechal napospas císařským. K jeho relativní omluvě budiž uvedeno, že jeho západoevropští spojenci (Angličané, část německých knížat a Nizozemci) jej samozřejmě ponechali doslova "na holičkách".


Habsburská pomsta jako triumf a vykořistění Čech

Skvěle celou situaci po bělohorské porážce ilustruje dopis Maxmiliána Bavorského papeži: "Pán všemohoucí laskavě vzhlédl na svou církev, přemohl její nepřátele a zničil jejich moc. Byl jsem přítomen a zúčastnil jsem se boje, ale jen Bůh zvítězil a jemu náleží všechna čest. Zda bychom byli hodni jeho milosti, kdybychom se zbaběle slitovali nad poraženými?"

Byl to týž Maxmilián, který předtím sliboval poraženým přímluvu a pomoc... Lze jen komentovat - "Boží sílu katolíků v bitvách" reprezentovala silnější a početnější děla, početní převaha císařských houfů sehnaných za tučný žold z celé Evropy, zatímco protestanti měli žebrácké žoldy, a s výjimkou Mansfeldova vojska, neorganizované pluky.

Rovněž pověst o "hrdinných Moravanech u Hvězdy" je parafrází posledního ústupového boje cizích žoldnéřů, najatých některými Moravany pro klid svědomí. Národ jako celek do povstání zapojen nebyl - a proto jako celek zaplatil ukrutnou daň stavovské porážky na dalších 300 let, až do Zborova. Nebudu líčit detaily pobělohorských trestů, konfiskací a doslovných loupeží panského, měšťanského i poddanského majetku, to si každý může přečíst v Denisových knihách Konec samostatnosti české a zvláště Čechy po Bílé hoře.

Pouze připomínám, že již před vydáním tzv. Obnoveného zřízení českého 1627, už od roku 1613, až do roku 1642, platily tzv. generální patenty, nařizující nekatolíkům buďto přestup na katolictví, anebo exil pod trestem smrti při setrvání v kacířské víře. Zde máme příčinu vylidňování obyvatelstva českého království a odchod značné části měšťanstva a inteligence do protestantské Evropy, kde se v dalších generacích asimilovali s cizími národy. To nám současní katolíci, obhajující obnovený "mariánský sloup" v Praze, nikdy nepřipomenou, leč to je zas jiný příběh...

Co se týče politické reprezentace českého národa a království, jak správně řekl pan Vodňanský, potomek Nathaniele Vodňanského, jednoho z popravených - "Stali jsme se národem bez hlav".

A hlavy jsme získali opět až roku 1918 a 1945. Hlavy TGM, Beneše a Svobody. Hlavy opět dnes zatracované u nás i v zahraničí. Hlavy, které nám Čechům označují slavné milníky naší republiky, naší obnovené státnosti a naší první demokracie, dnes zkarikované a degenerované v současné bizarní podobě dvou rozdělených států.

Nakonec pouze historický paradox - potomci té přivandrovalé šlechty, kořistníků pobělohorských konfiskací, počínaje Buquoyi, Colloredo-Mansfeldy, Piccolominiy, a konče Czerniny, Dietrichsteiny a Liechtensteiny a Waldsteiny - Karel z Liechtensteinu byl vrchním direktorem konfiskací - nakonec za protektorátu skončili jako kolaboranti a zrádci republiky - a byli dekretálním právem konfiskováni tím státem, kterému před staletími uloupili za habsburské okupace jeho majetky...

Kruh dějin se uzavřel. A proto se dnes tak mocně útočí z německé a rakouské strany za pomoci landsmanů na zrušení postupimského, dekretálního a pařížského práva poválečné Evropy. A proto za svou zrádcovskou roli v těchto útocích, někdy pod odporným pláštíkem "usmiřování a milého krajanství" dostávají odpůrci Benešovy republiky, jako ministr Herman, své sudetoněmecké metály...

Jiří Jaroš Nickelli 
Spol. Ludvíka Svobody Brno

Přichází éra lepšího kapitalismu?

0
0
István Léko
23.6.2021  ČeskáPozice

Mnozí tvrdí, že covid byl posledním varováním, že pokud budeme pokračovat v současném stylu, existence moderní civilizace bude fatálně ohrožena. Samolepky Zmáčkni tlačítko na restartování světa! v Praze nutí k přemýšlení, zda se po koronavirové pandemii svět vrací do normálu, nebo se lidé pokusí vytvořit nějaký lépe fungující systém.


(Samolepka Zmáčkni tlačítko na restartování světa! na Malostranském náměstí v  Praze) 

Zmáčkni tlačítko na restartování světa! Tuto samolepku z Malostranského náměstí v Praze, kterou vylepují příznivci Hnutí vesmírné utopie (Space Utopian Movement), jste možná viděli i u jiných přechodů a také jste začali přemýšlet, zda se po koronavirové pandemii svět vrací do normálu, nebo se lidé pokusí vytvořit nějaký lépe fungující systém. Mnozí tvrdí, že covid byl posledním varováním, že pokud budeme pokračovat v současném stylu, existence moderní civilizace bude fatálně ohrožena.

Elity jsou ale připraveny a již delší dobu přemýšlejí, že po úspěšné globalizaci ekonomiky je třeba globalizovat i politiku. Východiskem prý může být proces, v němž nejvýznamnější hráči trhu, kteří jsou schopní mimořádně efektivně spolupracovat, převezmou od národních států i „těžké břemeno“ vládnutí. Výsledkem má být kapitalismus s lidskou tváří, který zachrání přírodu a životní prostředí člověka před katastrofou a zruší sociální nerovnost.


Zbytečné nářky

0
0
Vidlák

23. 6. 2021 blog autora

V pondělí nám uplynulo kulatých 400 let od popravy sedmadvaceti českých pánů na Staroměstkém náměstí. Byla to taková tečka za českým stavovským povstáním a také taková tečka nad českou státností o které se pak 300 let nedalo moc mluvit. Původně jsem o této tragédii vůbec psát nechtěl, protože zrovna v tomto případě zastávám poněkud nevhodné postoje, ale když jsem si přečetl všechny ty články a komentáře na českém internetu, tož přidám svůj postoj k prokydání.
 


K českému stavovskému povstání mám osobní vztah. Předurčilo dráhu mojí a celé mé rodiny. Moji předci totiž byli tajní evangelíci, kteří sto let po Bílé hoře drželi v utajení svojí víru na svých gruntech v Horní Sloupnici. Tímto zdravím starostu Škeříka - mého vzdáleného bratrance se kterým jsem někdy kolem roku 1700 měl společné předky...

V roce 1749 byl můj předek František Škeřík povoláním sklenář povolán k místní vrchnosti, protože ho nějaký bodrý soused udal. On už věděl, že to špatně dopade a tak i když byl usedlým člověkem, využil toho, že je válka o Slezsko, že levý břeh Labe je víceméně okupován pruským vojskem a že se mezi lidmi šíří pruské edikty pro kolonisty do Slezska, kterým bude zaručena náboženská svoboda, i sebral rodinu a na dalších 200 let se moji předci stali českou menšinou v Německu. Náboženská svoboda byla, ale jinak to znamenalo porvat se s pralesem, vysušit močály, vybudovat si vesnici a nějak se popasovat s tou vírou, protože žádný státní peníz na faráře se nekonal.

V roce 1947 se pak moje babička v rámci postupimských dohod vrátila do dávno ztracené vlasti. Mluvila archaickou češtinou, ještě můj tatínek mluvil lépe německy jak česky i když se narodil už v Československu. Zkrátka a dobře - Bílá hora a následující události vyformovaly i mojí povahu a moje přesvědčení.

Víte, já sice souhlasím s tím, že šlo o hroznou národní tragédii. Ano já vím, že to znamenalo habsburskou knutu, že to znamenalo obrovské majetkové přesuny, že se do pozice vrchnosti dostali lidé, kteří k naší zemi neměli žádný vztah, že celý soud na českými pány měl do práva daleko... ale mezi námi... hlavně to byla tragédie pro dobové lepšolidi. Pro dobové lopaty a robotníky se zase tak moc nezměnilo a hlavně - od začátku je u povstání nikdo nechtěl, nikdo nechtěl poslouchat žádné hlasy lidových vrstev, od začátku do konce šlo o vzpouru elit, které bojovaly za svoje privilegia osobní výhody a maskovaly to svatým bojem za české království.

Jen došlo na defenestraci, projížděl Thun Prahou a uklidňoval davy. Všichni ti Šlikové, Budovcové, Harantové, Smiřičtí, představitelé královských měst, intelektuálové a další se od začátku nechtěli s nikým dělit. Výsledkem neměl být lepší svět pro každého. Výsledkem mělo být víc peněz pro ty nahoře a míň berní a účetních kontrol ze strany Vídně.

Navíc i ti lepšolidé byli od začátku dost nejednotní. Moravské stavy se v podstatě nepřidaly a musely být později v podstatě připřevratovány. Ani v samotné Praze nesouhlasili zdaleka všichni a leckdo se přidal vlastně jen díky tomu, že neměl na vybranou. A tak se sice pod listinami našlo dost podpisů, ale málokdo sahal do měšce, aby to svoje slavnostní "do statků a hrdel" podpořil i něčím jiným než řečičkama.

Když pak došlo na Bílou horu, jen pražská kořist od dost převýšila všechny povstalecké dluhy na armádu. Hoši si udělali polovičaté povstání, jen nečekali, že to nakonec do těch statků a hrdel doopravdy bude. A celá dobová pražská kavárna se všemi těmi rektory, doktory, chytrými lidmi, renesančními osobnostmi, bohatou kulturou a vším co považovali za důležité a cenné, šli do háje ani nemrkli. Habsburk jim všechno vzal, nikdo ze zahraničních kamarádů se jich vlastně nezastal, naopak si ještě také vzali svůj podíl na kořisti.

V exilu pak psali tklivé kšafty o tom, jak byli okradeni, jak to mysleli dobře, ale ne dost dobře a i když to někteří v nových vlastech dotáhli hodně vysoko, už navždy zůstali emisary cizích zájmů. I když se jim ještě několikrát podařilo přijít za pomoci cizích bodáků do domoviny, už tam nenesli českou korunu, ale saskou nebo švédskou.

Český národ od té doby byl národem lopat, plebejců, robotníků, buranů a nevolníků. Protože lopaty musejí zůstat a musejí na ty nahoře dělat. Pokud dneska někdo nadává na buranský český národ, tak je to tak právě proto, že dávní čeští lepšolidé chtěli vojnu, ale nechtěli jí platit. Chtěli privilegia, ale jen pro sebe. A i kdyby vyhráli, běžná česká lopata by se měla úplně stejně jak za Habsburka.

Všechno, co tento národ dokázal později, to dokázal z odhodlání a schopností těch dole. Těch, kteří museli nejprve dlouhá desetiletí nabírat síly, aby se vůbec vzpamatovali z Bílé hory a třicetileté války. Nikdo je nešanoval, nikdo po nich nechtěl nic víc než práci a daně. Nikdo jim nechtěl ulevit. Museli si znovu postupně krok za krokem vybojovat práva, museli znovu objevit svojí řeč, museli znovu nechat vystudovat své profesory, techniky, inženýry i vojáky. Museli si vybudovat průmysl i získat renomé. Bez jakýchkoliv šlechtických peněz. I náš průmysl se budoval spíše z peněz židovských než šlechtických.

Ve stejné době, kdy moji předci schovávali Bibli Kralickou a vyprávěli svým dětem o dávné slávě, ve stejné době lužičtí Srbové mizeli z dějin...

Nářek nad Bílou horou je nářkem zbytečným. Je to nářek nad zhýčkanou, zpovykanou pražskou kavárnou, která se ve své honbě za osobním prospěchem postavila na špatnou stranu a nastavila tím trvalou tradici. Všimněte si, že od té doby burani volí vždycky jinak než elita a vždycky se nakonec ukáže, že burani měli pravdu. Národní obrozenci pocházeli takřka bez výjimky z prostých poměrů. Čeští legionáři navazovali na tradici husitskou a nikoliv na Radeckého, třebaže Radecký zvítězil nad Napoleonem u Lipska. A legie nevedl žádný šlechtic ani svobodný pán ani syn bohatého podnikatele. I ten Josef Hlávka pocházel z lidu.

Masaryk měl otce z těch nejprostších vrstev a neměl žádné panské manýry... ty měl až jeho synátor. Naši tehdejší umělci od Nerudy až po Nezvala byli levičáci... jednoduše proto, že jejich rodiče pěkně dřeli rukama a utrhávali si od huby, aby jejich děti jednou posloužily národu. Nebyl to žádný šlechtic, ani univerzitní profesor, kdo šel na Heydricha. Největší část odboje u nás nesli komunisté ať se to komu líbí nebo nelíbí.

A všimněte si, že dnešní elita nedělá nic jiného než ta tehdejší. Nehledají svůj základ v národu... Od Babiše po Bartoše - hlavně hledat spojence v cizině. Habsburk nebo Luterán, hlavně do toho nepřizvat burany a hnojkydy, protože oni by pak po vzoru husitů mohli něco chtít. Hlavně se opřít o nějakého Ojrofridricha Falckého nebo o nějakého transatlantského krále Jakuba a zapomenout, že to oni se pak na českém pádu nejvíc napakují... a uspořádají si nějakou další popravu.

Co se stalo po První světové? Elity se obrátily k Francii. A prachy tam tekly horem dolem, aby nás pak Francouzi s chutí obětovali. Nebyl to jen Čapek, co to nepřežil... Co se stalo po Mnichovu? Elity se obrátily k Německu. Poperoutkovsku bylo zapotřebí výti s Vlky, když nebylo možno zpívat s anděly. A co z toho bylo? Němci napochodovali a popravovali. A především ty bohaté. Tu kavárnu, která do jejich rukou vložila svůj osud. A burani zatím maskovali vysílačky a organizovali se v zahraničních vojscích. Co se stalo po válce? Ano, zase zvítězila myšlenka, že nějaký moskevský Karel z Leichtenštejna bude to nejlepší... A po roce 89? Však to žijeme... i s tím odlivem dividend, i s prodaným národním bohatstvím.

Pro nás - burany a lopaty je to prašť jak uhoď. SSSR totéž jako USA. Hlavně makej, nemysli, buď rádi, že ti hodíme nějaké drobty a kdyby ses náhodou vzmohl (třeba jako že tu máme nejvíc nemovitostí v osobním vlastnictví v Evropě) tak ti od toho musíme pomoci. Český pracant je přece už od Bílé hory jako vrba. Čím víc jí rveš, tím víc roste. Demokracie nebo diktatura jedno jsou, protože nám to ordinují zvenčí. Někdy cukr, jindy bič.

Spolehnutí je vlastně jen na jedno - nechtě někoho u nás vyrůst, nechte někomu, ať se vypracuje, ať má moc i majetek... spolehlivě se odrodí a půjde si pro podporu k Merkelové nebo do Brusele... raději prohrát volby než se opřít o českého člověka. Žijí tu totiž hrozní burani...

Tohle totiž pochopil Žižka. Že řád musí být pro všechny jen jeden. Stejný pro šlechtice i robotníka. Tohle vítězilo nad celou Evropou. Tohle způsobilo, že jsme byli líhní skvělých vojevůdců. Že po krátkou heroickou dobu platil na všechny stejný (a přísný) metr. Tohle také fungovalo v ruských legiích - klidně můžete volit velitele, ale pro všechny budou platit stejná pravidla. Pak můžete být i v těžkých chvílích bratři.

To co máme dneska skončí zase stejně... Po vichřicích hněvu valících se přes nás se budeme muset nejprve otřepávat, naučit se žít s novými pány, uschovat v srdcích naše kralické bible o normální rodině, o silných mužích, co neutíkají od manželek a dětí, o tažných ženách, které vydrží víc než člověk a o dětech, které se neodrodí ani když budou muset ve škole říkat něco jiného než co si budou myslet. A až tohle zmákneme, pak si v nových dobách vezmeme naší zemi postupně zase zpátky.

A měli bychom se možná už dneska zamýšlet, jak to udělat, aby příští elity vzešlé z našeho středu neměly jako obvykle tendenci volit si své krále někde ve Falcích.