Quantcast
Channel: Nová republika

Afghánistán a my

0
0
Jiří Kobza

28. 7. 2021
Nedávno část západních novinářů a tzv. liberálních demokratů zatleskala Joe Bidenovi, že ukončil americkou vojenskou přítomnost v Afghánistánu. Poněkud se zapomnělo na to, že podklad k tomu dal už během svého mandátu jeho předchůdce Donald Trump dohodou s afghánským hnutím Tálibán. Ale to vypovídá spíše o těch novinářích, než o čem jiném.

Abychom porozuměli podstatě a smyslu afghánského konfliktu, musíme se vrátit o pár desítek let zpět. V roce 1979 v Afghánistánu vládla víceméně komunistická vláda podporovaná Sovětským svazem. Toho roku se však vystupňovaly guerillové nájezdy mudžahedínů, vycvičených v Pákistánu a také v Číně, ale financovaných především z USA. To ostatně potvrdil i poradce prezidentů USA Brzezinsky.

Mimochodem – vyzbrojování mudžahedínů zajišťovaly i zbraně z tehdejšího Československa, navzdory tomu, že od r. 1980 vládl v Kábulu bývalý velvyslanec v Praze Babrak Karmal. Inu, za vším hledejme stopu peněz.

Sovětský vojenský kontingent, který přistál 25. 12. 1979 v Kábulu, byl právě reakcí na teroristické aktivity mudžahedínů (jedním z nich byl i Američany proškolený Usáma bin Ládin). Moskva si prostě nezbytně potřebovala chránit svou jižní hranici. Jenomže povstalecké akce se nemírnily, spíše posilovaly, tak jak posilovala jejich mezinárodní (i finanční) podpora, už i z Velké Británie, Saudské Arábie atd.

Sovětské angažmá v Afghánistánu přineslo 470 tisíc raněných a nemocných, sovětská vláda vynaložila na akci v letech 1979-1989 více než 2,4 miliardy dolarů. „Kdybychom se bývali zaměřili na zkušenosti Britů z války v tomto rozsáhlém, holém a rozeklaném terénu, nezaložili bychom naši taktiku na využití motostřeleckých a tankových jednotek," podotkl po válce sovětský generál Boris Gromov. „Přednost měla dostat pěchota a trpělivost. Žádná plošná bombardování. Chybou též byla ignorace vlivu mudžahedínů, které si získala a bohatě dotovala CIA.".

V Afghánistánu se sovětský postup zadrhl již po pár týdnech. Horské masívy nad velkými městy ovládali mudžahedíni, polovojenští muslimští fundamentalisté. Většinu afghánského území – zejména vysočin a horských planin a štítů, ovládali tito mudžahedíni, tajně vybavovaní účinnými ostřelovacími puškami a raketomety (mj. i Stinger) americké provenience.

Spojené státy sice do konfliktu nevstoupily přímo, vojensky, ale jejich finanční podíl, 3,2 miliardy dolarů afghánské opozici, přesáhl ten sovětský. Bez vědomí Kongresu, přes CIA, přímo do rukou mudžahedínů. „Tito gentlemani jsou morálním ekvivalentem amerických otců zakladatelů." To je výrok Ronald Reagana z roku 1985 na adresu mudžahedínů. Nemohu tady nevzpomenout, jak předchozí prezident Carter zase nazval Chomejního „ Íránským Gándhím“. Bylo to obojí naivita, systémová chyba (poslat na neposlušné státy islamisty) nebo trestuhodná laxnost zpravodajských služeb?

Dnes je také již dost dobře zmapováno, že pod ochranou CIA a pákistánské zpravodajské služby ISI se dlouhodobě transportovalo opium z polí ovládaných mudžahedíny do Pákistánu, kde se z něj zpracovával a následně distribuoval heroin. Odhaduje se, že tyto příjmy z prodeje narkotik vynesly 0,5 až 1 miliardu dolarů. A americká DEA (Národní úřad pro kontrolu obchodu s drogami) nepodnikla v 80. letech žádnou větší razii proti obchodu s tímto heroinem.

To tedy znamená, že dnešní Tálibán, který se zformoval z někdejších mudžahedínů v roce 1996 a nyní doslova vypráskal Američany z Afghánistánu, který zase začíná rychle ovládat, je zcela jasně produktem dlouhodobé americké zahraniční politiky. To je možná paradoxní - ale zcela reálný – výsledek cynické zahraniční politiky USA (nejen) směrem k Afghánistánu.

Druhou roznětkou konfliktu v jeho počátcích, tedy ještě za angažmá SSSR, byla také obava, aby v Afghánistánu nezavládl, jako v sousedním Pákistánu, ultraortodoxní islamistický režim. A dějiny daly obavě za pravdu: Občanská válka v Afghánistánu pokračovala i po stažení sovětských vojsk, v roce 1992 vedla ke svržení komunistické vlády a nastolení islámského státu, který byl roku 1996 vystřídán vládou hnutí Tálibán.

Zanedlouho na to převzala aktivitu naplno americká strana. 7. října 2001 započala Operace Trvalá svoboda, která byla údajně odpovědí na teroristické útoky 11. září 2001. Jako cíl invaze bylo stanoveno zajetí Usámy bin Ládina a dalších členů Al-Káidy, zničení islamistického režimu Tálibánu, který Al-Káidu podporoval a poskytoval jí bezpečné zázemí, nastolení míru, ochrana obyvatelstva, rekonstrukce zničených oblastí, výcvik afghánské policie a armády a pomoc s ustanovením státní samosprávy.

Tyto fráze dobře známe i z války v Iráku, z „arabského jara“, z konfliktu v Sýrii a jinde. Jakmile někam USA začínají dovážet své pojetí demokracie, školit a dosazovat místní funkcionáře a ustavovat tamní vlády, je konec šancí na slušné, korektní a hlavně svobodné urovnání problému. Amerika obvykle vyšponuje napětí v dané oblasti nad únosnou míru a pak vede mnohaletou válku, kterou sama způsobila. Kdyby to nebylo tak tragické, skoro by to připomnělo Mertovu píseň „Soustavně neohroženi, nemají, komu by podlehli“.

Roku 2003 do boje v Afghánistánu Američané zatáhli celé NATO, tedy včetně české účasti. Jak se dalo čekat, na krátko se sice podařilo svrhnout vládu Tálibánu, jenomže tomu se v pozdějších letech podařilo opět nabrat síly. Kampaň ani nedosáhla deklarovaného cíle omezit působení Al-Káidy. Operace Trvalá svoboda byla ukončena 28. prosince 2014. 1. ledna 2015 na ní navázala Operace Rozhodná podpora. Oficiálně jde o název vojenské mise paktu NATO, která s využitím 12 000 zahraničních vojáků a specialistů provádí v Afghánistánu výcvik, poradenství a podporu. Tato mise začala 1. ledna 2015 a skončila oznámením prezidenta Bidena.

Česká účast v operaci Rozhodná podpora (Resolution Support – RS) začala roku 2002 vysíláním postupně více než třiceti úkolových uskupení (nejprve polní nemocnice a zdravotníci obecně, později konkrétní akce včetně bojových, a také deset uskupení vojenské policie). Ačkoli oficiální statistika uvádí čtyři padlé české vojáky, na stránce MNO se dočtete čtrnácti jmen. Někteří z nich pak obdrželi vysoké státní vyznamenání in memoriam z rukou prezidenta Zemana, který se (bůhvíproč) dlouhodobě prezentuje jako propagátor české vojenské účasti na zahraničních misích.

Je dobré připomenout také finanční stránku věci. V roce 2011 (tedy zhruba po první dekádě naší „mise“) vyčíslila úřední místa naše náklady na účast v afghánském konfliktu na 8,3 miliard Kč. Aktuálnější číslo nelze z veřejných zdrojů zjistit, ale i kdybychom se drželi jen pouhé aritmetiky, pak za dvojnásobek předchozí uvedené doby by se jednalo o bezmála 17 miliard korun.

Pro srovnání: Náklady na válku pro Spojené státy podle Pentagonu od října 2001 do září 2019 vyšly na 778 miliard dolarů, deník The Washington Post letos dokonce přišel s částkou 975 mld. dolarů. Studie Brown University, kterou citoval v médiích také český exdiplomat Petr Drulák, uvádí celkové náklady až 2,3 bilionu USD. A to všechno, dodejme, jen proto, že se Amerika rozhodla vybudovat svoje předpolí z jihu proti Ruské federaci a zneužila k tomu vojsk členských zemí NATO.

Ať se na to díváme z kterékoli strany, nenajdeme žádný rozumný důvod, proč se naše země vkládala do tohoto vojenského konfliktu, který byl jen a jen v geopolitickém a hospodářském zájmu USA, jako jediný stát, který nemá ropu. Má ale opium…..

Nezapomínejme, že Afghánistán je klíčový producent opia. Již od roku 2003, kdy ve zprávě OSN (UN Afghan opium survey) bylo uvedeno, že produkce opia stoupla na dvojnásobek, zatímco íránské ministerstvo vnitra uvedlo snížení objemu drog, zachycených na afghánské hranici na polovinu, se tato zpráva stala mým oblíbeným čtením.

Například za rok 2017 uvádí, že Afghánistán osel dalších 12000 ha polí ve středním Afghánistánu , kde se mák nikdy nepěstoval, právě mákem. To musí být značná investice a zajištěný odbyt. To nikdo nebude dělat jen tak. Produkce za rok byla odhadována na 9.000 tun opia. Pro ilustraci, o jaký objem se jedná, uvádím, že je to jako řada 900 nákladních vozů o kapacitě 10t, plně naložených opiem. Počítáme-li 10 m délky na jeden vůz, tak by ta řada byla dlouhá 9 km, samého opia.

Když si ale uvědomíme, že Talibán nemá vlastní letectvo ani námořnictvo, jeden se nevyhne prosté otázce: Jak takový objem dostávají za hranice? To už není legrace ale logistický oříšek. Když jsem se na to ptal Afghánců, poslali mne do…. Baghrámu, tam prý na základně ty náklaďáky končí. Myslím, že můj závěr, že celá operace NATO a vynaložené životy a náklady přispěly na afghánské straně především rozvoji afghánského zemědělství v pěstování máku, není daleko od pravdy.

Pro mne je afghánská operace jen dalším důkazem, že obvyklý americký modus operandi, že vyzbrojí, vycvičí a pošlou proti vládě muslimy, kteří jim namluví, jak budou mít po jejich vítězství vše zdarma, prostě nefunguje. Američané se diví, že když jim pomohou svrhnout místní vlády, že je přestanou poslouchat (Afghánistán, Írán, Irák, Sýrie a Libye). Jenže v oblasti platí přísloví, že „osel patří tomu, kdo na něm sedí“. Američané se prostě nepoučí...

Vypočítávat, kolik užitečných a našim lidem potřebných věcí se dalo financovat z těch našich zbůhdarma vyhozených miliard, snad ani není třeba. A že ani přes to všechno ani 14 zmařených životů našich vojáků kdesi na konci světa nepřivede naši reprezentaci k zdravému rozumu? Premiér Andrej Babiš nepovažuje stažení spojeneckých vojsk z Afghánistánu za správné. Řekl to v projevu na nedávné konferenci „Naše bezpečnost není samozřejmost“ na Pražském hradě. Co dodat?

Že Afghánistán patří Afgháncům, a jaký si tam zavedou pořádek, takový tam budou mít. Je zbytečné se mezi ně míchat. Podle toho, co Tálibán v Afghánistánu podnikne, s ním budou či nebudou jednat ostatní státy.

Nelze jen zamávat z posledního letadla

0
0
Přemysl Votava

28. 7. 2021
Afghánistán. Před několika dny Američané z posledního letadla zamávali této nešťastné zemi. Se Spojenými státy skončilo i naše válečné dobrodružství v této daleké, nám neznámé zemi. V nedávných časech jsme byli svědky slavných odletů i příletů našich vojáků. Na letišti hrála hudba, rozdávaly se medaile i nová povýšení. Zejména v posledních letech, ale přibývaly i oběti. A s nimi přicházely otázky i pochybnosti…

Rozumíme této zemi i jeho dějinám ? Jsme vítáni v této zemi ? Proč se tam angažujeme ? Kupujeme obrněnce, letadla, miliardy vydáváme sem i tam. Miliardy, které mohou být daleko účelněji vynaloženy.

Tato americká agrese, pod názvem Trvalá svoboda, začala před 20lety, krátce po 11.září 2001. Měla to být rychlá brilantní akce. Zjednodušeně řečeno, nastoupila moderní technika proti pastevcům. Cílem byl Afghánistán, jeden z nejchudších států světa. Možná ten nejchudší. Hory Hindúkuše trčí téměř až do nebe, mezi nimi hluboká údolí se stády ovcí. Země, která je i domovem mnoha národů. Mezi nimi se rodily i rodí mnohé konflikty... Na každém kroku negramotnost i vliv islámu. Dějiny se s Afghánistánem nikdy příliš nemazlily. Války i vnitřní konflikty. Kdo se v tom vyzná ? Stát, který si již tolik toho vytrpěl. Jednou byla agresorem Velká Británie, později si to vyzkoušel i SSSR.

Podobnou zkušenost si vyzkoušely USA a jeho spojenci. Historie je nepoučila, bylo krátce po 11. září 2001. Zrodila se pomsta. S nejmodernější vojenskou technikou vzlétla letadla i rakety proti Afghánistánu. Začala 20let trvající válka s tisícovkami obětí na obou stranách. Mezi nimi i naši vojáci. USA, zejména nyní po změně domácí vládní garnitury odchází „potichu“ z Afghánistánu. Téměř 50% Američanů nesouhlasí s touto válkou. Média zobrazují stovky kusů moderní obrněné techniky, opuštěné ve spěchu. Povstalcům roste jejich akceschopnost, slyšíme, že 50% území státu je v jejich rukou. Vláda Afghánistánu ztrácí jeden okres za druhým. Tisíce vládních vojáků v panice prchají do sousedních států. Je otázkou času, kdy povstalci vstoupí do Kábulu a začne účtování. Poučení z dějin. To účtování bude kruté, jak pro stoupence vlády, tak i pro spolupracovníky okupačních jednotek a jejich rodin.

A zde je velká zodpovědnost, zejména USA a NATO za jejich životy. Českou republiku nevyjímaje. Zamíchali jsme se do tohoto dobrodružství. Teď musíme platit, nelze jen zamávat z posledního letadla a dělat, že se nás to netýká. Nemusí se nám to líbit, mnozí z nás nesouhlasili s toto agresí, ale pokud si chceme zachovat svou tvář, musíme jednat rychle. NATO musí dokončit tuto svou zbabranou operaci. Na to „poslední letadlo“ čekají tisíce ohrožených Afghánců a jejich rodin, žen a dětí. Jednejme rychle !

Pracovní agentury jsou stejný problém jako exekutoři

0
0
Ivan David
28. 7. 2021 FB
 
V poslední době se rozhořela debata, kdo kam smí jít kontrolovat podmínky práce řadových zaměstnanců továren a montoven. Demoblok spustil unisono poplach, že jde o šikanu zaměstnavatelů. Nejdále šla jako  době se rozhořela debata senátorka Miroslava Němcová (ODS), která je opět „zděšena“. Poněkud přitom uniká meritum věci – a to jsou děsivé podmínky lidí, kteří pracují především v tzv. průmyslových zónách, tedy jakýchsi industriálních parcích, kam jsou sváženi autobusy z širokého okolí nebo dojíždí dlouhé hodiny po vlastní ose. 
 
„Kontroly jsou potřeba. V některých firmách je velké porušování zákoníku práce. Je tam i nemalé procento zahraničních zaměstnanců pracujících načerno,“ uvádí Milan Šubrt z Asociace samostatných odborů. „Bohužel u nás kvete byznys pracovních agentur. Řada zaměstnavatelů z toho dělá až fabriku, kdy tam pracují převážně zahraniční zaměstnanci, a zbavují se našich. Mám z toho dojem, že zájem řady zaměstnavatelů je, aby tam měli agenturní pracovníky, protože z toho berou provizi,“ vyjádřil se Milan Šubrt v rozhovoru pro Parlamentní listy. V čem se zákoník práce nejčastěji porušuje? „V nedodržování pracovní doby, nařizování přesčasů. Víceméně nedostávají zaměstnanci to, co jim zaměstnavatelé naslibují. Když jsou dojednávány pracovní poměry na dobu určitou nebo smlouvy na dohodu o provedení práce, zaměstnavatelé toho lidem plno naslibují, a pak to neplní,“ vypozoroval odborář a pokračoval:
 
„Moje zkušenost je taková, že bohužel u nás kvete byznys pracovních agentur. Řada zaměstnavatelů z toho dělá až fabriku, kdy tam pracují převážně zahraniční zaměstnanci, a zbavují se našich pracovníků. Práce agenturních je pro ně levnější,“ konstatuje. I když prý záleží na smlouvě dané firmy s pracovní agenturou. „Jsou i dohody, které jsou na stejné úrovni jako s kmenovými zaměstnanci, nebo dokonce i vyšší, co se týče hodinové práce. Třeba tři sta, ale těm lidem dají sto dvacet,“ uvádí. Říkají nám, tedy odborům, že díky agenturním pracovníkům mohou flexibilněji reagovat na trh práce. Ale já z toho mám dojem – který ovšem nemohu prokázat – že zájem řady zaměstnavatelů – ředitelů, jednatelů – je, aby tam měli agenturní pracovníky – protože z toho berou provizi,“ domnívá se Šubrt. „Jak jinak vysvětlit, proč zmíněné firmy nebojují o své zkušené zaměstnance, kteří tam pracují pět, deset i dvacet let a umějí to, a velice snadno se jich zbavují. A neustále požadují, aby do České republiky přicházeli zahraniční pracovníci,“ všímá si odborář.
 
V Německu s 80 miliony obyvatel je pracovních agentur 17, u nás 2.500! Z toho je vidět, že to je obrovský byznys, doslova obchod s lidmi, ne nepodobný obchodům pašeráků migrantů. A obrovský byznys s lidskou bídou, kdy lidé musí přijmout nevýhodné podmínky na pracovním trhu, zdeformovaném dovážením levnějších zahraničních pracovníků. Když někdo pracuje za peníze, které neodpovídají odvedené práci ani pracovní době, těžko může žít tak, aby tím netrpěl jeho soukromý a rodinný život. Skutečně jsme chtěli odstranit socialismus jen proto, aby se lidé v montovnách vrátili v pracovních podmínkách do 19. století? Jak snadno pak takový člověk pro nezaplacenou fakturu spadne do exekuce, je snadné si domyslet. A na tom se opět dá vydělat…
 
Z toho, že počet pracovních agentur je tak obrovské, je jasně vidět, že jejich činnost není nijak regulovaná, na rozdíl od zmíněného Německa. Není regulován nejen jejich počet, ale hlavně to, kolik agenturních pracovníků smějí firmy zaměstnat, myšleno v procentech. Domnívám se, že zaměstnat agenturní pracovníky ve výši řekněme nad 10 % fondu pracovní doby by mělo být umožněno pouze nárazově v případě zvýšené zakázky. Jinak má zaměstnavatel lidi najímat podle zákoníku práce na normální pracovní poměr.
 
Druhá věc, na kterou humbuk kolem kontrol Inspektorátu práce za doprovodu ministryně Maláčové (ČSSD) a jejího poradce Martina Stropnického upozornil, jsou průmyslové zóny samy o sobě. Jejich vznik byl kdysi zdůvodňován „zajištěním pracovních míst“. Do jaké míry může průmyslová zóny například u Tachova, tedy v regionu s nepříliš velkou hustotou obyvatelstva, zajistit pracovní místa lidem z okolí, to zřejmě duchovní architekti zón neřešili. Jinak by byli museli přijít na to, že lidé se tam budou muset „dovážet“. A to nejen z širokého okolí, ale i z Ukrajiny a Mongolska.
 
Některé praktiky firem používajících agenturní pracovníky připomínají nacistickou praxi „totálního nasazení“. Byly zdokumentovány případy, kdy většinu pracovníků textilní firmy tvořili občané Mongolska, které do provozu dodávala pracovní agentura. Byli ubytováni v likusových barácích obehnaných plotem s ostnatým drátem. Z areálu nesměli vycházet. Ráno je z něj vyvezl služební autobus, který je odvezl do továrny. Večer byli přiváženi zpět. Za „ubytování a stravu“, které neměly daleko podmínkám v koncentračních táborech, jim agentura strhávala značnou část platu. Nemusím ani dodávat, že jim byla vyplácena jen minimální mzda.
 
Ministerstvo práce a sociálních věcí mají zajímat podmínky pracujících lidí neustále, nejen před volbami. Což se mnoho let nedělo. Kontroly v podnicích probíhaly, to ano, ale postihy jsou směšné a novináře pak toto téma nezajímá vůbec, na rozdíl od módních témat, jimiž se u počítačů zaobírají. V továrnách a montovnách přitom u nás pracuje 1.300.000 lidí. Chápu, že koalice SPOLU, která se považuje za zástupce majitelů firem, spolu se spřízněnými novináři spustila proti kontrolám a jejich medializaci „kanonádu“. Kontroly jsou však nutné. Řidiči také nemají rádi, když je při jízdě staví policejní hlídka. Pokud by však policisté nekontrolovali řidiče, zda nejezdí namol opilí, silnice by se přeměnily v zóny smrti. A stejné je to s kontrolami dodržování zákoníku práce. Nevymáhaný zákon na papíře je k ničemu. Tolerování praktik porušování zákona pak vede v tomto případě k tomu, že pokud se některý pracovník proti nefér podmínkám ohradí, je okamžitě umlčen s tím, že místo něj nastoupí někdo z agentury.

 

UDÁLOSTI A JEVY VE SVĚTĚ VČETNĚ ČR 28. červenec 2021 Čeští poslanci v kauze Vrbětice prokázali mentální omezenost a možná ještě něco horšího aneb Upozornění pro české voliče

0
0
Agentura EXANPRO

29.7.2021 EXANPRO
Specifické hodnocení s odborným výkladem (11160)

Mimořádné vystoupení premiéra Andreje Babiše (ANO) a vicepremiéra Jana Hamáčka (ČSSD) k údajnému zapojení důstojníků ruské vojenské zpravodajské služby* GRU*/GU* do výbuchů v muničním areálu ve Vrběticích se konalo v sobotu 17. dubna 2021. Ihned po vystoupení obou klíčových členů vlády, tedy od soboty večer se k novým informacím ke kauze „Vrbětice“ začali vyjadřovat politici z různých parlamentních stran a hnutí.


V úterý 20. dubna 2021 se odehrávaly tiskové konference všech politických subjektů zastoupených v Poslanecké sněmovně. Většina politických řečníků se doslova předháněla v tom, kdo důrazněji odsoudí údajné ruské aktivity na území České republiky. Údajné zapojení ruské GRU označovali za teroristický útok* a o celkové roli Ruska mluvili jako o státním terorismu*. Ivan Bartoš, předseda Pirátů, to dokonce označil za akt státní agrese*, což je opravdu pomatené označení – vysvětlení viz další část produktu. (Tiskové konference z uvedeného dne lze dohledat v programu ČT24 na webu České televize.)

Ve stejný den (20. dubna) se uskutečnila společná schůze Výboru pro obranu (VO) a Stálé komise pro kontrolu činnosti Vojenského zpravodajství* (SKVZ). Oba orgány jsou součástí Poslanecké sněmovny a jsou člensky provázány (všichni členové SKVZ, až na jejího předsedu, jsou zároveň členy téměř trojnásobně početnějšího VO). Výsledkem jednání bylo přijetí společného usnesení, jehož obsah lze dohledat v položce „Dokumenty“ u obou jmenovaných sněmovních orgánů na stránkách Poslanecké sněmovny (uvedený odkaz směřuje k dokumentům VO a přímo ke společnému usnesení).

Vystupování poslanců v médiích bylo obecně scestné a hodně naivní, avšak autory obsahu společného usnesení VO a SKVZ a dále všechny, kteří hlasovali pro přijetí tohoto obsahu, můžeme i po více než třech měsících hodnotit jako mentálně omezené poslance, neboť obsah usnesení neodpovídal a stále neodpovídá reálné situaci. To potvrdili i zástupci Policie ČR (podrobnější vysvětlení v další části produktu).

Nyní neřešíme, zdali se Rusové skutečně zapojili do výbuchů ve Vrběticích, nýbrž fakta*, která měli 20. dubna poslanci jakožto členové VO a SKVZ k dispozici. Tato fakta se ani po více než třech měsících nezměnila, což zvýrazňuje onu omezenost dotyčných poslanců. Mentální či češtěji duševní omezeností poslanců míníme jejich nízkou rozumovou schopnost rozpoznat a odlišit zřetelná fakta od ještě zřetelnější zpravodajské fabulace*. Poslanci přešli především jeden hlavní a nesporný fakt prezentovaný Národní centrálou proti organizovanému zločinu (NCOZ), který zcela ignorovali a horlivě se pustili do neopodstatněného očerňování ruské vlády (neopodstatněný = chybí řádné odůvodnění společně s odpovídající činností orgánů činných v trestním řízení – v tomto případě NCOZ).

Poznámka: Kauza „Vrbětice“ je ohledně údajného zapojení ruských operativců* komplexně rozebrána v produktu 11158, kde jsou uvedeny odkazy na produkty zaměřené na detailní analýzu jednotlivých a konkrétních otázek dané kauzy. Na konci zmíněného produktu je uveden přehled všech analytických výstupů, které byly na stránkách agentury EXANPRO věnovány kauze „Vrbětice“.

Na schválení slaboduchého obsahu společného usnesení VO a SKVZ se podílelo 15 přítomných poslanců ze šesti sněmovních politických subjektů (ANO, ODS, Piráti, TOP 09, ČSSD a STAN). Jediný zástupce za KDU-ČSL nebyl na závěrečném hlasování přítomen, ale jelikož se jedná o zapáleného Jana Bartoška, o němž víme, že by pro obsah usnesení hlasoval i vícekrát, můžeme k uvedeným subjektům přiřadit i KDU-ČSL (Bartošek jako člen ještě jiného výboru už v tomto smyslu hlasoval o den dříve). Zbývající zástupci z SPD a KSČM sice pro návrh obsahu usnesení nehlasovali, ale na druhou stranu se nezachovali tak, jak by nejlépe mohli (objasnění dále v textu).

Duševní omezenost je asi to nejmenší, čím za stávající situace mohli poslanci trpět. Pokud jejich pochybný výkon nenastal vlivem duševního omezení, pak existují ještě dvě příčiny, proč takto absurdně jednali. Problém je však v tom, že obě zbylé příčiny jsou mnohem horší povahy než „obyčejná“ omezenost. Zde je vhodné připomenout obecnou frázi, že politika je jedno velké spiknutí.

V následující části přiblížíme obsah onoho usnesení (viz také odkaz výše) a vysvětlíme, čeho nepřípustného a možná ještě mnohem horšího se poslanci dopustili. Dále objasníme, jak by poslanci měli v této a podobných situacích správně postupovat a čemu se nesmí nikdy propůjčit. Následně stručně vyhodnotíme působení SPD a KSČM v Poslanecké sněmovně.


Přístup k celému produktu získáte po uhrazení předplatného. Předplatit.

Koudelka vyhovuje (skoro) všem

0
0
Jan Schneider

29. 7. 2021  prvnizpravy
Ředitel Bezpečnostní informační služby (BIS) Michal Koudelka to „má za pár“. Funkční období mu končí v polovině srpna a vláda ještě nerozhodla o tom, kdo bude vést BIS. Buď Koudelku jmenuje ještě na druhé funkční období, což podle zákona lze, nebo – po projednání v příslušném výboru Poslanecké sněmovny, aniž by ale byl nutný souhlas poslanců – jmenuje na jeho místo někoho jiného. Nebo nejmenuje nikoho a vedení BIS přejde na statutárního zástupce ředitele.

To natahování na skřipec není od vlády hezké, a ještě méně pěkné by bylo, kdyby místo Koudelky jmenovala někoho jiného. Důvodů je mnoho. Například ten, že Koudelkovi se ta funkce líbí a nechal se slyšet, že by to rád dělal dál. A to není jen tak do větru vyslovené přání, protože volně pobíhající neukojený bývalý ředitel BIS, nadupaný informacemi a disponující mnoha kamarády (alespoň do doby, kdy byl ve funkci), to asi není nic, co by si vláda k tomu všemu mumraji ještě přála.

Setrvání Koudelky ve funkci by jistě vyhovovalo mnoha subjektům v zahraničí, které ho znají a cení si, jak jim naslouchá a jak předané rady inovativně realizuje, čímž ochlazuje až zamrazuje jisté české zahraničně politické vztahy, samozřejmě s ekonomickými důsledky, kteréžto vakuum hbitě vyplňují ti, kteří Koudelkovi uznale poklepávají po rameni.

K tomu je třeba poznamenat, že Michal Koudelka, coby ředitel české kontrarozvědky BIS, byl velmi pozoruhodně vyznamenán americkou rozvědkou CIA. Vyznamenání mělo formu Tenetovy medaile zřejmě nikoliv náhodou, jak je vidno z přiložené vše vystihující a osvětlující fotografie. Tehdejší ředitel CIA George Tenet na ni přihlíží vystoupení amerického ministra zahraničí Colina Powella v Radě bezpečnosti OSN před americkou agresí do Iráku v roce 2003. Powell po čase označil toto své vystoupení za nejhanebnější den svého života, protože prezentoval desinformaci doslova globální, když mával jakousi zkumavkou, která měla charakterizovat nebezpečnost Iráku pro celý svět. Tenetem řízená CIA se na této blamáži podílela, takže po Tenetovi pojmenovaná medaile je spíše ostudným cejchem. V souvislosti s kauzou Vrbětice se však zdá být udělení takto symbolické medaile docela na místě.

Setrvání Koudelky ve funkci by však zcela jistě vyhovovalo i Rusům! Posuďte sami.

Za ty roky ho mají přečteného. Vědí, kde začínal sloužit, vědí velmi dobře, kdo byli jeho zpravodajští učitelé, znají jeho psychologický profil, priority i reakce. Vědí, jak manipuluje s vládou, znají tedy způsob, jak přes Koudelkovy předvídatelné reakce ovlivnit českou vládu, aniž by si to kdo uvědomil, protože Koudelka i vláda jsou přesvědčeni, že jednají autonomně.

Rusové nadto vědí, že si Koudelka myslí, že zpravodajskou činnost na našem území Rusové provádějí pouze z legálních diplomatických pozic na velvyslanectví. Respektive jinak – vědí, jestli si to opravdu myslí, anebo jestli jen oblbuje vládu.

Rusové též vědí, že setrváním Koudelky ve funkci se téměř jistě nezmění operační postupy české kontrarozvědky a že mohou pohodlně pokračovat v tom, co již rozpracovali.

Ze všeho nejhorší věc pro všechny zúčastněné – Koudelkou počínaje, Američany pokračuje a Rusy konče – by proto bylo, kdyby vláda jmenovala ředitelem BIS někoho jiného. Pouze by to vyhovovalo bezpečnostním zásadám, že ve zpravodajské branži dlouhodobé setrvávání špičkových funkcionářů ve stejných funkcích se stává bezpečnostním rizikem. A jediný, kdo by z toho mohl profitovat, by byla Česká republika.

Jmenování Koudelkova nástupce by totiž na čas zastavilo mnohé probíhající cizí zpravodajské aktivity na našem území. Zpravodajské služby by musely vyvinout poměrně rizikové aktivity, aby se pokusily Koudelkova nástupce dobře „přečíst“. Další čas by trvalo, než by se dalo kvalifikovaně odhadnout, jaké změny do modu operandi BIS přinese nový ředitel.

Hrozilo by též, že by se nový ředitel rozhodl změnit politikům nadbíhající aktivistický vehikl opět v tajnou zpravodajskou službu. Že by zmizel z médií i z očí veřejnosti. Přestal by vydávat veřejné výroční zprávy, protože by si přečetl zákon, v němž nic takového není, a věděl by, že zpravodajská služba smí dělat pouze to, co jí přikazuje zákon. Ale důkladně a bez ohledu na azimut.

Nezávislá Ukrajina a krachující Rusko

0
0
Rozhovor s Vladimírem Divišem

29. 7. 2021    halonoviny
Jste zkušeným publicistou, projezdil jste nemalou část světa. Jsme, nebo nejsme ve studené válce?
Jsme v horší situaci, protože k moci v Evropě a částečně i v Americe se dostávají relativně mladší lidé, pro které je druhá světová válka už dávno zapomenutou historií a případné použití jaderných zbraní nepovažují za nic tak příliš extrémního. Je to generace odkojená počítačovými hrami, v nichž se na běžícím pásu snadno zabíjí, i když jen virtuálně. Vidím to na tom, s jakou lehkostí ve svých prohlášeních koketují s možností ozbrojeného konfliktu mezi mocnostmi, který ale může raz dva přerůst v celosvětovou nukleární katastrofu. První a neodvratně i poslední na naší planetě.

Názorným příkladem této nebezpečné tendence byla Johnsonovou vládou nedávno naplánovaná protiruská provokace britského námořnictva u břehů Krymu. Z toho klidně mohl vzniknout globální válečný konflikt s nedozírnými následky pro světovou populaci.

Britský ministr obrany pak sice tvrdil, že žádné varovné výstřely před lodí nikdo nezaznamenal. Jenže »čirou náhodou« byli na lodi Defender přítomni i zpravodajové TV BBC a Daily Mail, kteří nabídli nesporné důkazy, že se tam opravdu střílelo, že viděli stíhačky i padat bomby. Tito novináři tak vyvrátili to, co deklamoval v parlamentu britský ministr obrany. Premiér Johnson nakonec musel přiznat, že tato provokace byla předem připravena se souhlasem britské vlády a tím i jím osobně.

Takže myslíte, že Britové, kteří se vyvázali z Evropské unie, se začínají vracet k velmocenské politice?

Britové nedávno schválili svou novou zahraničněpolitickou doktrínu, politickou linii, která je má přivést zpět mezi světové velmoci. Tím, jak odešli z EU, snaží se o sobě dávat světu více vědět. Do této kategorie patří i jejich větší aktivita na mořích. Britská vláda se celkově snaží zvýraznit svou roli ve světě - »jsme další supervelmocí«, což však už dávno není pravda.

Vámi zmíněný britský-ruský incident možná souvisel s vyřizováním si účtů po kauze Skripal. Jak na tuto kauzu vzpomínáte?

Je to v jedné tónině jako Vrbětice. Je to produkt politiky západních mainstreamových médií a vlád, které absolutně neberou ohled na veřejnost ve svých zemích. Vůbec se neobtěžují, aby jejich obviňování Ruska měla nějakou logickou důkazní úroveň, aby to alespoň trochu znělo věrohodně. Kdo by se například trápil neodbytnou zásadní otázkou: Copak Rusové mají tak neúčinné bojové látky, že jejich údajné působení přežili čtyři lidé? Jaký by to pak ale mělo smysl vyvíjet a vyrábět tak neškodné prostředky určené k paralyzování nepřátelských vojáků?

Mimochodem Britové i Američané o novičku, o jeho složení, účincích a způsobech případného použití už pár desítek let vědí do detailu vše podstatné, protože v 90. letech emigroval do USA jeden ze sovětských vědců podílejících se na jeho vzniku a vydal pak ve Státech knihu o novičku, o všech jeho modifikacích, chemickém složení a mnoho dalšího.

Rusové měli tisíce snadnějších možností svého špiona-zrádce Skripala nějakým způsobem odstranit během jeho soudního procesu a pak následně ve vojenské věznici během několikaletého výkonu trestu za špionáž ve prospěch Albionu. Opět logická nesrovnalost? Proč mu to ale Rusové nechtěli spočítat už ve vězení, proč raději údajně dali přednost až jeho pozdějšímu případnému potrestání v Anglii?

Kauza Petrova a Baširova je jen další naivní pohádkou pro děti z mateřské školky z dílny zpravodajské služby MI5 proslavené podobnými podvrhy a inscenacemi. Mimochodem všichni jen trochu znalí praktik v této oblasti vědí, že tajné služby mocností, pokud někoho někam vysílají s podobnou tajnou misí (například Izrael), zajistí, že dotyčný agent váží cestu přes více zemí, zametá za sebou sebemenší stopy, může i párkrát změnit svou identitu, než dorazí na místo »M«.

Jak tomu bylo v případě těchto údajných superagentů ruské vojenské rozvědky GRU? Světe, div se, oni se jako absolutní amatéři osobně dostavili na britský konzulát v Moskvě, vyplnili dotazníky i s vlastními fotkami, nechali si sejmout otisky prstů, podepsali vlastnoručně formuláře se žádostí o turistická víza. Ta nakonec podle britských zvyklostí dostali až po delším čase po zdlouhavém administrativním zkoumání jejich žádostí kompetentními orgány na březích Temže. Pak z letiště jeli přímo do Salisbury a koukali zvědavě po pouličních kamerách. Kdo má těmto dětinským blábolům uvěřit?

Oni se ale v Londýně či Washingtonu ani nesnaží svá tvrzení zvěrohodňovat. Tehdejší britská premiérka Mayová pak řekne před kamerami, že to »highly likely« (s vysokou pravděpodobností) spáchali ruští agenti, ale (údajné) důkazy jsou prý tajné. Mimochodem stejný hloupoučký scénář přes kopírák jako s Vrběticemi. I o tomto případě Babiš s Hamáčkem tvrdili »s velkou pravděpodobností«, že to samé mají na svědomí oni profláknutí amatérští špioni, které až po mnoha měsících odhalila bdělá MI5 ruku v ruce s MI6.

Západní tajné služby natolik podceňují své občany? Jsou si tak jisty svým postavením a mocí, že mohou cokoli veřejně tvrdit, i to, co je už prvoplánově zcela nevěrohodné?

V první řadě mají v rukách mainstreamová média, která ochotně papouškují podobné rusofobní tendenční nesmysly. Ani u nás se mainstreamová média neobtěžují s kladením si kritických, ale o to logičtějších otázek.

Jeden příklad za všechny: Babišova vláda na popud BIS a policie přišla až po sedmi letech s teorií, že dva světu už dobře známí »ruští superagenti« také osobně vyhodili do povětří sklad ve Vrběticích proto, aby v něm složené zastaralé zbraně a rezivějící munice nedorazily ukrajinské armádě bojující na východě své země s proruskými separatisty. Dává to smysl? Dnešní český establishment plně sympatizuje s nynějším kyjevským režimem. Proč jim ale posílat něco, čeho sami nevědí, jak se zbavit a už 30 let své obrovské skladové přebytky nabízejí na obskurních zbrojních trzích v Asii a Africe za pakatel?

Na území Ukrajiny dodnes zůstává ještě z dob sovětského tzv. západního vojenského okruhu obrovské množství zbrojních skladů přetékajících vším možným zbrojním materiálem vyrobeným v zemích tehdejší Varšavské smlouvy a samozřejmě v první řadě v SSSR. Ukrajina tedy odpadá.

Podle druhé oficiální verze byl materiál ve Vrběticích určen do Sýrie Kurdům, formaci nejefektivněji bojující proti fanatikům z Islámského státu. Ano, objevila se i teorie, že měly jít zbraně a munice z Vrbětic Kurdům. Opět si můžeme položit otázku, proč by tomu ale měli Rusové výbuchem zabránit? Vždyť Kurdové měli vždy se Sovětským svazem mimořádně dobré vztahy a to platí i nyní o Rusku.

Mimochodem české zbraně z jiných českých armádních skladů se přepravovaly americkými transportními letadly Kurdům na jimi ovládané území. Takže ani tato smyšlenka údajných motivů »ruské stopy« ve Vrběticích nedává žádný smysl.

Váš názor na Vrbětice už jste nakousl. Zopakujme si ten sled: Sobota večer, premiér a vicepremiér v přímém přenosu televize dramaticky oznamují, že dva ruští agenti nechali před sedmi lety vybuchnout sklad. Proč takové drama?

Naše vláda se tím, s prominutím, věnuje ubohoučkému análnímu horolezectví do útrob mocných v klíčových zemích NATO. Bohužel, je to asi v případě některých lidí určitý národní rituál chabého sebevědomí. Mimochodem podobně - a navíc »nevyžádaně« ze sovětské strany – se chovali vlezle titíž kdysi i vůči SSSR. Teď se to jen přepólovalo. Nyní se to děje zrcadlově ve vztahu k vedoucím prominentům států NATO.

Premiér Babiš má nejspíš tolik vlastního másla na hlavě, že mu zbyla zahraniční politika jako jedna z posledních oblastí, kde mu téměř nikdo nic nevyčítá. Jenže on neví, jak dělat samostatnou, sebevědomou zahraniční politiku, třeba jako mladý rakouský premiér Kurz. A tak se Babiš snaží být premiantem v politické servilitě. Ve Strakovce očekávali, že i jiné země vyhostí kvůli Vrběticím ruské diplomaty, ale ono na západ od nás to skončilo jen u bezvýznamných slov podpory.

Zahraniční politika českého státu je v posledních letech čím dál tím bídnější, nekoncepčnější, amatérštější. Babiš, ač studoval ve Francii, léta pracoval v zahraničním obchodu, konkrétně na severu Afriky, by to měl znát – jenže nezná. Hamáček to samé. A Petříček? To byla naprostá tragédie.

Důsledkem je, že se prakticky ze dne na den zbortily rusko-české, resp. česko-ruské vztahy budované 30 let.

Ty už se likvidovaly delší čas. Když byl Luboš Dobrovský velvyslancem v Rusku na počátku 90. letech, netoleroval svým podřízeným českým diplomatům navazování a rozvoj jakýchkoli smysluplných kontaktů s ruskou stranou. Když dnes z »principiálních důvodů« opouštíme nějaké lukrativní trhy v Rusku, tak okamžitě tuto mezeru zaplní naprosto bez skrupulí Američané, Francouzi, Němci, tedy jiné země NATO. Je to stejné, jako když Václav Havel likvidoval zbrojní průmysl ve slovenské části Československa, a okamžitě naše dobré pozice na trzích s vojenským materiálem zaplnily jiné západní země.

Dochází i k jiným podobným efektům. Před měsícem Rosselchoznadzor (státní zemědělský dozorový orgán RF – pozn. aut.) zakázal dovoz českých komponentů krmných směsí. Proto se Rusové rozhodli, že si tuto tak potřebnou komoditu budou vyrábět sami. Dříve to byla oboustranně výhodná obchodní relace. A dnes? V důsledku přibývajících západních sankcí, zvláště po roce 2014, rozvoj jejich vlastního zemědělství získává nebývalou dynamiku.

A pro představu čtenářů, dnes si například vyrábějí i vlastní mozzarellu a jiné jakoby místní i evropské lahůdky a speciality. Ano, potravinářské technologie převážně nakupují ve světě, ale mnohé si už pro vnitřní trh pak mohou vyrábět sami.

Vůči Rusku se stále utužují ekonomické sankce. Nejprve to bylo za znovupřipojení Krymu, nyní za věznění Navalného či za porušování lidských práv. Jak to Rusku škodí?

Sankce samozřejmě dílčí škodicí efekt mají, komplikují situaci například bankovnímu sektoru při vyhledávání nejvýhodnějších úvěrových zdrojů. V některých případech dochází k časovým prodlevám – například Rusové měli v kooperaci s Francouzi vyrábět křídla nových civilních letadel Superjet 100 a dalších z polykarbonů. To skončilo v důsledku francouzských sankcí na dodávky některých klíčových materiálů a komponentů, a tak si to začali v Rusku vyrábět sami. I za cenu časového zbrzdění daného projektu.

Mimochodem i tak dnes vznikají, nebo se obnovují celá průmyslová odvětví zlikvidovaná na popud západních poradců tehdejšího premiéra Gajdara a exprezidenta Jelcina v divokých 90. letech.

Tito poradci jim říkali: »Vy máte ropu, plyn, titan, zlato, stříbro a další cenné zdroje – dobývejte, vyvážejte a za tvrdou valutu si kupujte to nejlepší spotřební zboží všude ve světě.« Takže jim radili ne v zájmu Ruska. Tím se tato země stala naprosto závislou na dovozech ze Západu. V důsledku toho celá řada odvětví postupně zaostala, některá úplně zanikla.

Když přišel do nejvyšší státní funkce Vladimir Putin, začal tento Absurdistán napravovat, čímž vyvolal a dosud vyvolává velkou nespokojenost, nenávist těchto sil, které chtějí Rusko oslabit, rozklížit, rozdělit na desítky státečků a jiných bezvýznamných subjektů.

Uvedu pár příkladů: Armáda byla v 90. letech v rozkladu, vojáci se převlékali do uniforem až v kasárnách, styděli se za ni, tak měla nízkou prestiž. To samé zkorumpované soudy, prodejná prokuratura a policie, obrovská kriminalita... To Západu vyhovovalo.

Jak se často dával slyšet Obama, »z Ruska je už jen malá regionální velmoc«. Albrightová výsměšně říkávala: »Rusko? To je jen benzínová pumpa.« Proto usilovali, aby se rozpadl nejen SSSR a oddělilo se od Ruska čtrnáct svazových republik, ale aby se rozdrobilo i samotné Rusko.

A nepracují na tom Američané a jejich spojenci i dnes?

Samozřejmě, ale Putin a jeho okolí budují silný moderně řízený stát skládající se z 87 oblastí a republik. Ministr obrany Šojgu dokázal fantastické věci - nejprve během pár let vybudoval vysoce efektivní integrovaný záchranný systém, a poté bleskově provedl zásadní rekonstrukci a modernizaci armády.

Jak nedávno přiznal Putin, SSSR a posléze i s partnery z Varšavské smlouvy se po celé 20. století snažil jen dohánět západní armády v technologické oblasti, v první řadě v elektronice, počítačích. Tento nedostatek země Varšavské smlouvy vyvažovaly nadbytečně vysokými počty divizí, tanků apod. V posledních deseti letech se ale Rusku díky úspěšnému vývoji nejmodernějších hypersonických zbraní (Avangard, Kinžal, Poseidon, S-400 a 500 a dalších) podařilo Západ v této klíčové oblasti předběhnout. Mnozí západní experti to otevřeně s nemalou hořkostí přiznávají.

A ještě něco navíc zneklidňuje západní politiky a generály. Tyto principiálně nové, zcela inovativní zbraně vymýšlejí v některých případech i mladí konstruktéři. Na základě výběrových řízení získávají granty a následně přicházejí se zcela převratnými, odvážnými myšlenkami a řešeními.

Ale zbrojení, ať je jakékoli, vyčerpává ruský státní rozpočet. A navíc to zapadá do koncepce NATO, že Rusko je hrozbou, nebo ne?

Může být žák první třídy fyzickou hrozbou pro svalnatého deváťáka? Kolik mají Spojené státy zbrojní rozpočet? 770 mld. dolarů, Rusko 60 mld. dolarů, tedy méně než desetinu amerického rozpočtu. K tomu si připočítejte armádní rozpočty Francie, Německa, Británie, celého NATO... Kdo je tedy hrozbou? Rusko je v porovnání s nimi ve zbrojní výdajích outsider.

Západ ale znepokojuje něco jiného. Rusko totiž systematicky ve zbrojení nahrazuje oproti dřívějšku kvantitu kvalitou. Má nesrovnatelně méně vojáků než v dobách SSSR, méně divizí, tanků, letadel. Dnes je to ale především o technologické vyspělosti, moderním řízení jednotek i celých armádních uskupení. A navíc ruský zbrojní průmysl s tímto trendem pozoruhodně drží krok.

V mainstreamu se často hovoří, že Rusko je ve vlekoucí se ekonomické krizi. Je to tak?

Když někdo hovoří o permanentní krizi ruské ekonomiky, tak mohu jen konstatovat, že přání je otcem myšlenky. Když přijdete v Moskvě do obchodu, sortiment zboží je dnes, bez ohledu na sankce, širší než v Praze. Samozřejmě na zapadlé vesnici je sortiment slabší než ve velkých městech. Konečně jako i u nás. Ale zvedá se to.

Zeptám se vás: Víte, kolik se v poslední době postavilo kilometrů špičkových dálnic v Rusku? Nikdo v Česku o tom raději nemluví. Za čtyři roky postavili dálnici často i přes bezedné bažiny Moskva-Petrohrad se vším – s motely, benzínovými pumpami, komplet za šest let. Teď se začíná stavět dálnice Moskva-Kazaň, 745 km, která má být hotova za tři roky. V minulých dnech uvedli do plného provozu tzv. CKAD, neboli Centrální okružní dálnici kolem Moskvy měřící 340 km především pro tranzitní domácí i mezinárodní kamionovou dopravu. Postavena byla za pro nás neuvěřitelných pět let. A co Pražský okruh, který by po dokončení měl měřit jen 82 km? Staví se už od 30. let minulého století a v provozu je zatím jen polovina! A pak si odpovězte, kdo prosperuje a kdo je v krizi?

V Rusku se staví rychlodráhy, například už roky slouží expresy Moskva-Petrohrad, které se řítí více než 300kilometrovou rychlostí. Na území Krymu se postavilo za pár let kromě unikátního dvojmostu přes Kerčský průliv i 250 km dálniční magistrály Tavrida v místech, kde se pod ukrajinskou správou před rokem 2014 nevyskytly ani silnice, natož dálnice.

Krym je neuralgickým bodem vztahů s Ruskem. Jeho znovupřipojením začalo vytěsňování Ruska odevšad a nyní je to už skoro nenávist. Okupuje jej – to je mantra běžného zpravodajství. Co vy na to?

Administrativní převedení Krymu do správy Ukrajiny Chruščovem v roce 1954 bylo v podstatě nelegální, procedura v Nejvyšším sovětu se nedodržela. Bylo to individuální akce svéhlavého prvního tajemníka ÚV KSSS Chruščova bez relevantního usnesení kompetentních orgánů.

Krym je ruský od 18. století, od dob vlády Kateřiny Veliké. Ta panovala ve stejné době, kdy se teprve rodily první skromné výhonky státnosti USA. A nyní někdo zpochybňuje, že se Američané zmocnili silou Nového Mexika, Texasu, Kalifornie a dalších do té doby cizích území, že prováděli genocidu původního indiánského obyvatelstva? Vyčítá jim to někdo?

Absolutní lží je tvrzení, že Rusové v únoru 2014 vojensky vtrhli na Krym. Ruští vojáci se na Krymu nacházeli vždycky, i po rozpadu SSSR v roce 1991, na základě rusko-ukrajinské smlouvy. Tento mezivládní dokument vždy umožnoval Rusku dislokovat trvale na základnách na jihu Krymu 20 000 vojáků plus rodinné příslušníky. Vždy tam byla ruská vojenská letiště, cvičiště, vojenské posádky, školy, nemocnice, armádní sklady, přístavy a doky. Tito ruští vojáci měli také smluvně garantovaný volný pohyb jednotek po celém Krymu.

Převažující většina obyvatel Krymu se vždy hlásila k ruské národnosti, což byl i jeden z důvodů trvalé nepřízně kyjevských úřadů vůči této autonomní části Ukrajiny. Krym po roce 1991 po rozpadu SSSR ekonomicky paběrkoval, zastavily se investice do infrastruktury, rekreační sektor upadal. I to byly důvody, proč se Krymčané v březnu 2014 rozhodli v referendu zažádat o připojení k Rusku.

Obyvatelé Krymu hlavně nechtěli kopírovat vývoj na Majdanu...

A k tomu připomenu jednu klíčovou epizodu z druhé poloviny února 2014, která mnohým obyvatelům Krymu otevřela oči: Pravý sektor vyslal několik vlaků s bojůvkami neonacistů, pravicových extremistů, kteří měli odštěpěnecké nálady na Krymu silou zpacifikovat. K převratu v Kyjevě došlo v noci z 20. na 21. února 2014. V té době se z Majdanu na Krym vracela kolona autobusů. Lidé v nich chtěli původně Majdan podpořit, protože se také nehodlali smiřovat s rakovinou všudypřítomné korupce. Začalo jim ale docházet, že se Majdan zvrtl a jeho kormidla se zmocnily extremistické, ultrapravicové, rusofobní skupiny. Proto se rozhodli vrátit se domů na Krym.

Nedaleko od Čerkas jejich kolonu zastavila policie spolupracující s extremisty, ordneři ultrapravice rozmlátili osm autobusů, násilím vyvlekli lidi ven, na místě jich několik postříleli. Pak zbývající Krymčany bili holemi a některé honili po okolních lesích. Pořádali na ně doslova noční safari a ještě si to filmovali! Toto vše se samozřejmě vzápětí dozvěděli obyvatelé Krymu!

Nyní na Ukrajině zakázali na popud prezidenta tři televizní kanály, které mimochodem před prezidentskou volbou podporovaly nynější hlavu státu Zelenského. Nikdo proti tomu na Západě ani nehlesl.

Podle zákona o boji s totalitními symboly jsou na Ukrajině souzeni lidé za to, že mají ušanku se znáčkem s pěticípou hvězdou. To, že po Kyjevě pochodují Banderovi příznivci i v uniformách ukrajinské SS divize Galizien, to nikoho v Evropě také nebolí! V minulých dnech soud v Kyjevě bezprecedentně dokonce vrátil Banderovi a Šuchevyčovi, kteří řídili masové pogromy, upalování a popravy desítek tisíc Ukrajinců, židů, Poláků, ale i volyňských Čechů, tituly Hrdiny Ukrajiny.

Proč to podle vás EU nevidí?

Evropa nevidí, co se jí nehodí. To, že dobrovolnický pluk Azov tvoří z větší části otevření vyznavači neonacismu, ve kterém se angažoval i onen běloruský kluk Raman Pratasevič, kdo to dnes napíše do novin? Naše mainstreamová média chtějí sytě žít, proto přebírají mainstreamové zpravodajství i odjinud, především z USA, Británie, Německa a dalších západních zemí. Mnozí se také chovají podle politického objednávky inzerentů.

Z jakého důvodu má česká zahraniční politika zájem podporovat ve všem současný ukrajinský režim a nikdy nevystoupí proti heroizování banderovců, zvláště když víme, jak se chovali i vůči Čechům na Volyni?

Protože samostatná suverénní česká zahraniční politika dnes neexistuje. České špičky jsou ve vleku NATO a USA, případně bruselských úředníků EU.

Zákon srovnávající vojenské zásluhy banderovců s rudoarmějci je hanebnost. Bývalý ministr zahraničí Petříček se krátce po schválení tohoto nicotného dokumentu ukrajinským parlamentem během návštěvy Kyjeva zmohl jen na zbabělý komentář: »To je věc Ukrajiny.« To je horší než dvojí metr, to je pokrytectví. Co se nám nehodí, to škrtneme, to nevidíme ani neslyšíme.

Klíčová je nenávist vůči Rusku. Rusko má momentálně největšího oponenta v Ukrajině, tak cokoli se tam negativního, nedemokratického stane, nad tím vším Západ blahosklonně zavírá oči – prezident či ministři rozkrádají miliardy dolarů, probíhá porušování lidských práv, perzekuce vůči části obyvatel a parlamentní opozici, banderovci jsou podle usnesení Nejvyšší rady (parlamentu) na stejné úrovni jako spojenečtí váleční veteráni. Zelenskyj porušuje ústavu, protože nerespektuje rozhodnutí tamního ústavního soudu...

Obecně v EU platí, že každá menšina má právo užívat svůj jazyk, právo na vlastní školy, kulturní instituce apod. Ihned se ozvou ochránci lidských práv, pokud to tak není. Na Ukrajině, která zakazuje používání ruského jazyka, to však nikomu v Bruselu, Washingtonu ani Londýnu nevadí!

Je dobře, že se srovnaly stavy diplomatů na ruském a českém velvyslanectví v obou našich zemích?

Odpovím otázkou: Víte, kde je nejvíce amerických diplomatů?

Netuším.

V Iráku. Tam je to logické, irácký stát se vinou americké invaze rozpadl a oni ho prakticky suplují. Na druhém místě je Arménie, která má něco přes tři miliony obyvatel. Počet amerických »diplomatů« se tam pohybuje mezi 2000 až 2500. Kolik je potřeba pro diplomatickou činnost? Asi tak maximálně 50 lidí, takže ostatní jsou nejspíš agenti některé ze 17 tajných služeb USA, či jiné podobné osvětové instituce.

Třetí je z pohledu početnosti americké diplomatické mise Ukrajina. Na Tam se pohybuje přes 3000 Američanů s diplomatickými pasy! Kolik z nich je agentů? Tito prý »poradci« ze CIA dokonce zabírají celé patro v centrále SBU, tajné služby Ukrajiny, jejich kontrarozvědky. Nyní budou dokonce Američané i vybírat ukrajinské soudce.

Další obdobně velká americká ambasáda je i v Moldavsku, kde se také nyní rozhoduje o budoucím směřování této země.

A dám vám ještě jednu pikantní otázku: Kdo je dnes oficiálně nejvlivnější ženou na Ukrajině?

Nevím. Napadá mě Tymošenková.

Řekla byste copatá Tymošenková, ale ta je až čtvrtá. Nejvlivnější žena na Ukrajině je americká velvyslankyně! Na druhém místě je manželka prezidenta Zelenského. Američané mají Ukrajinu totálně pod kontrolou, řídí ji, mají ji plně ve svých rukou. Američané vše vidí, znají.

Poslouchal jsem v ukrajinské televizi – sleduji ji přes satelit-jak předseda výboru pro humanitární otázky z vládní strany Služebník lidu vykřikoval od řečnického pultu na adresu opozice v parlamentu: »My vás všechny postřílíme! Máme pro vás lucerny, všechny vám zlikvidujeme. Pak konečně se všem bude žít dobře.«

A reakce? Nic se neděje. Evropské unii je to lhostejné, naši politici mlčí. A to se Ukrajina prezentuje jako země, která chce nejen do NATO, ale i do EU.

Protože jste pracoval delší dobu v Rusku, sledujete, jaký vztah má česká populace k Rusku?

Ano, sleduji to dlouhodobě a velmi citlivě to vnímám. V určité části českého obyvatelstva je dnes rusofobie nesporně silnější než v 90. letech. Ale když si vezmete výroční zprávu BIS (z roku 2017 i pozdější), tak se v ní říká, že část obyvatelstva je zmanipulována dokonce sovětskou propagandou. Současně BIS, i když nerada, musí přiznat, že minimálně třetina Čechů podle ní »uvízla v tenatech kremelského vlivu«. Ale my Češi naštěstí máme tendenci fandit spíše tomu, koho bijí, kdo je v nepřízni mocných. Takže si myslím, že odhad expertů z BIS o počtu Čechů rozumně se stavějících k oficiální rusofobní hysterii bude vyšší než jen třetina.

Osobně znám spoustu lidí, kteří se spíše jen ze zvědavosti také vydali sami do Ruska a vrátili se jako v Jiříkově vidění. Byli překvapeni, jaké jsou tam silnice, jak lidé umí cizí jazyky, jak vypadají obchody, restaurace, kluby, sportoviště, velkoměstské bulváry. To byla typická reakce například, když předloni vyjeli cizinci včetně našich lidí na fotbalové mistrovství světa v jedenácti ruských městech.

Ročně se v Moskvě otevírá 6-7 nových stanic metra. V moderních tramvajích je klimatizace, zásuvky na internet, obrazovky. To pak srovnejte s naší realitou. A tohle vidí ti, kterým tady do hlavy vtloukají média a politici, že Rusko je před krachem.

Ale podotýkám, že to je ve velkých desetimilionových městech, v menších městech asi bude situace zásadně jiná.

Jasně, ale to platí i v USA a dalších západních státech, že je jiná situace v centrech a jiná na venkově.

Putin je dnes tím, co Brežněv na konci své kariéry, řekl rusista Libor Dvořák v jednom komentáři.

To je blábol člověka, který si jen ze špinění Ruska udělal po Listopadu zavrženíhodnou živnost. To nemá smysl ani komentovat.

Ale Vladimir Putin je u moci 20 let, je to normální? To tam není nikdo další, stejně schopný?

Je to jiná země, s odlišnou historií, jinými tradicemi a zvyky, i když se jedná o Slovany, jako jsme my. Putin má vynikající fyzickou kondici, intelektuálně je na tom také výborně, nepije, nekouří, sportuje. Podívejme se, kolik let je Bidenovi, na jeho stařecké výpadky paměti, pády na schodech do letadla apod.

Měl jsem vůči Putinovi dříve určité výhrady, ale když ho dlouhodobě pravidelně sleduji, tak musím uznat leccos. Dokáže čtyři hodiny fundovaně, bez frází a klišé odpovídat na otázky na tiskovce pro veřejnost i zahraniční novináře. Má v hlavě spoustu čísel, údajů, jmen a letopočtů. Společná tisková konference na summitu Putin-Biden v Ženevě se nekonala proto, že se Američané báli je dát dohromady. Pro média se to prodalo, jako že se »obě strany dohodly«. Není to pravda. Nechtěli to výhradně Američané a věděli proč. A Biden pak recitoval jen před svými krajany jedenáct minut ze čtecího zařízení a ve finále přiznal, že má odpovědět na sedm předem domluvených otázek. Stačí jen srovnávat…

Stihne se dobudovat plynovod Nord Stream 2?

Samozřejmě. Jedna ze dvou větví je už hotova, a momentálně se natlakovává. Druhá je těsně před napojením na německý hub (rozvodnu).

Prožil jste jako novinář nějaké válečné situace?

Ano, například v Afghánistánu letech 1980 a 1981. V roce 1991 jsem během pokusu o puč bivakoval v moskevském Bílém domě. V sobotu 3. června 1989 jsem před půlnocí ležel v křoví na pekingském náměstí Nebeského klidu, když tam začaly najíždět mezi šest týdnů kempující protestující studenty tanky a transportéry… Do Rhodesie (dnes Zimbabwe) jsem přijel před volbami v únoru 1980, kdy se v zemi dennodenně střetávaly čtyři armády, tři černošské a jedna bělošská a situace byla velmi napjatá a nepřehledná.

Každá válka je strašná, je to koncentrovaná hrůza, kterou naše generace zná zpravidla jen z televize, fotografií, románů. Já jsem byl vícekrát jako mladý novinář - bylo mi 28 let – zvláštním zpravodajem Rudého práva v Afghánistánu, a viděl jsem tam mnoho mrtvých a zmrzačených mladých lidí. To se prostě nedá zapomenout. Byl jsem tam ve válce čtyřikrát. A říkám jednoznačně: Válka je vůl!

Procestoval jsem jako novinář i další země, kde byl neklid. Kuvajt, Eritreu, Etiopii, Jemen, Libyi... Jsem vděčný, že jsem hned po vysoké škole měl takové příležitosti. Tyto mé zahraniční cesty – nejen coby zvláštní zpravodaj, ale také stálý zpravodaj v Sovětském svazu, Číně a Japonsku - mě formovaly jako novináře i člověka na celý život.

Otázky kladla Monika Hoření

Arménie žádá Rusko o posílení svého kontingentu na hranicích s Ázerbajdžánem

0
0

Ivan David
29. 7. 2021 FB

Web RT píše: „Arménský premiér Nikol Pašinjan vyzval Moskvu, aby rozmístila na hranici své země s Ázerbájdžánem více mírových sil, protože se oba národy navzájem obviňují z porušení dohodnutého příměří po dni krvavých bojů.

 
Na čtvrtečním zasedání vlády premiér řekl: „Vzhledem k současné situaci si myslím, že má smysl uvažovat o rozmístění základen ruských pohraničníků přes celou arménsko-ázerbájdžánskou hranici“. Podle Pašinjana by to „umožnilo vytyčení hranice bez rizika přestřelky“. Po krvavé potyčce podél hranice ve středu večer totiž zemřeli tři arménští vojáci a pět bylo zraněno. Oběti byly hlášeny také na ázerbájdžánské straně hranice. Ruské mírové jednotky jsou již rozmístěny na základnách poblíž klíčových měst a vesnic v rámci loni podepsané dohody s Moskvou, která pozastavila boje v krátké, ale násilné válce mezi oběma národy.“

Jako obvykle se z rozdmýchávání konfliktu obviňují obě strany – je však celkem jasné, kdo rozpoutal podzimní agresi proti Náhornímu Krabachu/ Arcachu i kdo obsadil nezákonně část hranice v květnu. Ázerbájdžánské ministerstvo obrany tedy tento čtvrtek tvrdilo, že jeho vojáci se dostali zpoza hranic do dělostřelecké palby. "Arménské ozbrojené síly ... střílely na pozice ázerbájdžánské armády umístěné ve vesnici Zeylik v oblasti Kelbajarsko z kulometů a granátometů," uvedli ázerbajdžánští velitelé. Jerevan odpověděl, že ázerbajdžánská vojska střet vyprovokovala a zahájila palbu na jejich pozice. "Od 7 hodin ráno je situace klidná. Žádná palba, “uvedly úřady později. V květnu Pašinjan tvrdil, že ázerbájdžánské speciální jednotky použily při přechodu na arménské území falešné průkazy totožnosti ve snaze posunout hranici. "Snaží se obklíčit Sev Lich,"řekl s odkazem na vodní nádrž, který se rozprostírá po obou stranách hornaté hranice mezi oběma národy.

RT doplňuje, že „v listopadu loňského roku Nikol Pašinjan a jeho ázerbájdžánský protějšek Ilham Alijev podepsali dohodu o příměří zprostředkovanou Ruskem s cílem formálně ukončit konflikt o Náhorní Karabach, který je považován za de iure součást Ázerbájdžánu, ale je domovem mnoha etnických Arménů a provozuje vlastní samosprávu, s úzkými vazbami na Jerevan. Dohoda, díky které se Arménie vzdala kontroly nad pásem území, fakticky pozastavila boje. Od té doby však obě strany pravidelně hlásí porušení dohody a obnovení nepřátelských akcí.“

A tak tomu bude i nadále – Turecko chce obsadit severní Kypr, poblíž kterého je ropa, Ázerbajdžán podporovaný Tureckem chce obsadit z Arménie tolik, aby nic nebránilo průtoku ázerbajdžánské ropy a plynu do Evropy. Tedy aby se Azeři nemuseli dělit s Armény o tranzitní poplatky. Azeři chtějí také jen tak mimochodem obsadit i zdroje vody. Bylo by tedy dobré mít vůči ropě alternativu i z těchto geopolitických důvodů – ale mít za alternativu elektrobaterie s kobaltem, těženým v Kongu dětmi, to zcela určitě není trvale udržitelné a fair řešení.
 

Prolhaný žlučovitý Halík

0
0
Ivan David

30. 7. 2021
Nejen v politických stranách a různých korporacích, ale i v církvích probíhá trvalé soupeření kariéristů. Halíka osobně vůbec neznám, ačkoli v roce 1983 nastoupil na místo, které se uvolnilo, když jsem z protialkoholního oddělení fakultní nemocnice odešel na Psychiatrickou kliniku v Praze. Jak si vzpomínám, na klinickém semináři se projevoval jako nesnášenlivý a sebestředný narcista. K útoku na kardinála Duku si vybral jako záminku kandidaturu jeho spolupracovníka Josefa Nerušila do Poslanecké sněmovny za SPD.

(Na snímku autor článku europoslanec MUDr. Ivan David, CSc., bývalý ministr zdravotnictví v Zemanově vládě)


Nepřekvapuje, že opakuje bláboly o údajně fašizující extrémistické SPD, aniž by se obtěžoval jediným důkazem pro taková tvrzení. aktualne. Nemyslím, že by měl Halík, kromě části katolíků významnou autoritu ve společnosti. Argumentuje katolickými hrdiny, „kteří se ozvali proti fašismu, nacismu a komunismu“, a zapomíná na katolické kolaboranty s fašisty, například ustašovci v Chorvatsku, pomoc nacistům, schvalování jejich zločinů a podporu bezpečné poválečné emigraci nacistických zločinců do Jižní Ameriky. Halík by udělal lépe, kdyby mlčel. To ovšem nedokáže a stydět se neumí. Vytýká Nerušilovi, že se stýkal s lidmi „podobné sexuální orientace“ a odvolává se na svědectví bývalého ministra Lišky, podle kterého Nerušil bydlel společně s mužem homosexuální orientace. No a co? Následně mu Liška vytýká podporu homofobního hnutí. Josef Nerušil žije v harmonickém vztahu s brazilskou překladatelkou s níž má dvě děti. A Halík? 

SPD nijak homofobní není na rozdíl od velké většiny katolíků. SPD jen odmítá označení svazku dvou homosexuálů jako manželství a nechce takovému svazku svěřovat děti k adopci. „Poptávka“ po dětech vhodných k adopci převyšuje „nabídku“. Není jasné, proč by měly být homosexuální páry upřednostňovány, když dítě má mít šanci vidět mužské a ženské vzory. Osobně znám homosexuální katolíky a měl jsem s nimi přátelské vztahy. Jsem totiž tolerantní bezvěrec.

SPD je vlastenecká strana, která má blízko k odkazu kritika prohnilosti katolické církve K. H. Borovského a k velkému reformátorovi zdegenerované středověké církve Janu Husovi, kterého podobné typy jako Tomáš Halík nechali upálit v zájmu čistoty církve.

„Apeluji na strany demokratické opozice, aby se vzájemně respektovaly, nedaly se rozeštvat a připravovaly se k povolební spolupráci.“, napsal Halík. Samozřejmě nemá vůbec nic proti bývalému lidoveckému ministrovi Hermanovi vyznamenanému sudetoněmeckým landsmanšaftem. Jsou to přece katolíci stejného střihu jako Halík. Ostatně představitelé jím podporované trojkoalice se sympatiemi k sudetoněmeckému landsmanšaftu netají a pilně navštěvují jeho srazy. Halík podporuje spojenectví trojkoalice s Piráty vítající muslimské imigranty. Ostatně sám Halík označil islám za „jinou cestu k bohu“. Vraždění křesťanů muslimy v Africe a na Blízkém východě je pro něj tedy nepodstatné. Možná v tom vidí zkratku na této cestě.

Asi mu uniká i to, že naše „fašizující“ frakce Identita a demokracie, jejímž členem je SPD, v Evropském parlamentu opakovaně odsuzuje turecký fašistický režim, zatímco “křesťanská“ lidovecká frakce má pro turecký fašismus plné pochopení, pokud ho vůbec neodmítá vnímat.

Kdo je tedy „fašizující“?

Samozřejmě, že Halíkovi vadí snaha Lipovské odhalit pravdu o hospodaření České televize. Podivuji se sice její příchylnosti k Volnému bloku, ale respektuji její právo na osobní preferenci.

Katolická církev je, pokud se nemýlím, velkým sponzorem Českého rozhlasu. Jenže Josef Nerušil usiluje o objektivní vyvážené zpravodajství. To asi není úplně to, čeho chtějí sponzoři dosáhnout. Jde jim za jejich peníze o hlásání jediné pravdy – té jejich.

Necítím k Tomáši Halíkovi nenávist. Cítím opovržení. Josefa Nerušila si vážím.

Osudný omyl profesora Kellera o Hermanově sudetském metálu

0
0
Jiří Jaroš Nickelli

30.7.2021 ČeskéNárodníListy

Na Parlamentních listech jsme si mohli přečíst stať pana profesora Kellera ( PL 28.7.2021 "Keller o Hermanově sudetské medaili: Teď si ho zavázali...") k naši situaci, a též ke známému praporečníku sudetismu v republice, panu exministru Hermanovi.

(Představitelé české 5.kolony na sudetoněmeckém srazu - Daniel Herman a Pavel Bělobrádek v první řadě s předsedou Berntem Posseltem)


Pana profesora znám jako zdatného analytika různých fenoménu a excesů společenského vývoje (nebo regresu).

Tentokrát v případě exministra pana Hermana však musím sprásknout ruce, a říci s Sherlockem Holmesem, pravícím dr. Watsonovi - " Milý Watsone, více se snad ani nemůžete mýlit!"

Pan profesor totiž tvrdí něco, co je nejen nepravděpodobné, ale ani zdaleka se neblížící reálné prognóze Hermanových aktivit. Opět řečeno s mytickým kpt. Hastingsem pana Hercule Poirota : " Bylo to přesně naopak".

Totiž, co bylo naopak? Pan profesor praví, že si landsmané pana Hermana vyznamenáním zavázali.A že je jejich dlužník a následné usmíření v režii jistých kruhů může mít podoby,které se nám nemusí líbit. V tom posledním má ovšem pan profesor pravdu, která ovšem u nás trvá již třicet let a není ničím novým pod naším sluncem. Pravdou v předešlém je ovšem opak.

To landsmané, Hermanovi "milí krajané", jsou mu velice a dlouhodobě zavázáni! A právě proto jej vyznamenali! Za co? Nu přece za jeho dlouholetou podkopnou, doslova protirepublikovou činnost, ve veřejných aktivitách ve prospěch landsmanů a všech odsunutých Němců z Benešovy republiky!

Pan exministr Herman ve všech svých činnostech, řečeno hyperbolou - působil a ještě stále působí jako doslovný "agent resident" sudetoněmeckých zájmů. Takže opět řečeno, tentokrát slovníkem britského seriálu "Ano, pane premiére" - "On není náš člověk u nich - on je jejich člověk u nás!" Oni nikdy nebyl náš člověk, vždy to byl JEJICH člověk!

Zkrátka a dobře - pan exministr Herman byl a zůstává především činovníkem, funkcionářem odnože sudetoněmeckého Landsmanschaftu - totiž společenství Ackermangemeinde! Pan Herman pokud je známo, nikdy nehájil zájmy Benešovy republiky, tudíž NAŠÍ republiky. Činil přesný opak!

Herman neustále hlásal, že Benešovy dekrety způsobily "etnickou čistku ve stínu Moskvy", že odsun byl "vyhnání", že u nás neřádili sudetští Němci, ale národnostně nehmotní "nacisté". (Taková pitomost nejhrubšího zrna, našimi nevzdělanými médii ovšem vstřebatelná...) Nanejvýš připustil, že někteří byli "svedeni Henleinem a Hitlerem". Že to bylo podle Beneše 98 procent sudetů, mu nevadilo.

Nevadilo mu, že sudetští Němci vyhnali z pohraničí 250 tisíc Čechoslováků. Nevadilo mu, že sudetští Němci pomohli vyhnat z vnitrozemí 100 tisíc dalších Čechoslováků.

Nevadily mu vraždy Čechoslováků Ordnery a Freikorpsy.

Nevadilo mu, že jeden milion sto šedesát dva tisíce šest set sedmáct sudetských Němců dostalo medaili Hitlera za zločin loupeže čs. pohraničí! Tedy statisticky každý třetí dospělý sudet byl vyznamenán Hitlerem za válečný zločin proti ČSR.

Nevadily mu vraždy sudetoněmeckých komand v SS, jako bylo Kukovo komando v Letovicích, jiné komando v Brně-Medlánkách, v Třešti, na Ploštině, v Javoříčku, atd.

Toto vše pan Herman velkoryse zatloukl do bedny velkého mlčení - silencia magna - a předestíral výmysly o "vraždách a utrpení sudetů" v pohořelickém pochodu, navazuje na výmysly Wenzela Jaksche, a na další čtvrtpravdy a nesmysly, vymyšlené landsmany o "českých excesech".

Sudetští vůdcové K. H. Frank, Henlein, Brňané Judex, Folta, Kopriva, vyškovský Planetta, jihlavský Seyss-Inquart, opavský May, brněnský Schwabe, severočeský Rohan, severočeský Hohenlohe, jihočeský Buquoy, dva moravští Dubští, severočeský U.F. Kinsky, KDF Walderode, a jak se všichni jmenovali, mu vůbec nevadili.

Takže resultát zní: landsmané vyznamenali Hermana, jsouce mu právem vděčni, obrazně řečeno, za jeho "agenturní činnost" v jejich protistátní prospěch, a za jeho vytrvalou antidekretální činnost proti Benešově republice.

Naopak - nikdo se nezajímal o jeho ČESKÉ VYZNAMENÁNÍ VLASTENECKOU ORGANIZACÍ ČSBS předsedou Vodičkou. Proti všem idejím a stanovám tohoto antifašistického svazu. (Člen, dokonce činovník, sudetské nebo jiné podobné německé organizace nesmí být vyznamenán ČSBS, ani nesmí být jejím členem, pokud se nepletu ve stanovách?). Zatím, co média se mohla nesmyslně uřvat nad vyznamenáním komunisty Ondráčka, kterému medaile snad i po právu za jeho činnost ve prospěch Svazu náležela.


Zde podle mne předseda Vodička učinil správnou věc - toto praví nekomunista!, zatímco u Hermana se zřítil do obrovské žumpy dějin.

Tady měly vlastenecké organizace říci NE takovému vyznamenání. Nestalo se. I toto o něčem svědčí - o neschopnosti vlasteneckých spolků zjednat si pořádek ve vlastních řadách.

Pak se nedivme, že tento politický avanturista a praporečník landsmanů byl dekorován u SVÝCH v Německu, tak, jako před ním již například brněnský exprimátor Vokřál... Takto pan profesor Keller střelil veliký keř, nemýlím-li se. Co závěrem? I mistr tesař se někdy utne... Jak řekl jeden můj známý - "A toto bylo českým ministrem!..."

P.S. Vysvětlení pro neznalé landsmanů:

Landsmannschaft se skládá ze tří hlavních složek:

z tzv. křesťanské Ackermanngemeinde, ze tzv. sociáldemokratické Seligergemeinde, a z nacistického Witikobundu. Nejagresivnější je Witikobund, a tzv. smířlivou posseltovskou neúspěšnou politiku propaguje Ackermanngemeinde, přičemž Herman se snažil neúspěšně přesvědčovat odbojáře o jakýchsi "společných německo českých kořenech našich dějin", což je obří podvod na našich národních dějinách.


Autor Jiří Jaroš Nickelli ze Společnosti Ludvíka Svobody v Brně je pozůstalý po dědečkovi legionáři udaném sudetem gestapu, a příbuzný obětí Osvětimi a sekyrárny Pankrác.



Vítězní Rusové začínají v Sýrii diktovat pravidla hry na vojáky

0
0
Václav Umlauf 
30.7.2021 e-Republika

Rusko hraje v Sýrii vítěznou šachovou partii. S nově zvoleným prezidentem Assadem postupně utahuje šrouby pro teroristy, Turecko, USA a Izrael tak, aby ze země odešli sami, jako poražený Západ odešel z Afghánistánu.


(Na snímku pohled z dronu na bombardování úkrytu teroristů ISIS ruským letectvem)


Poslední článek o Sýrii připomněl smutné výročí zahraniční invaze (Deset let od rozvrácení Sýrie). Slíbili jsme, že v nezávislém tisku podle našich sil zastoupíme Terezu Spencerovou, RIP. Během posledního měsíce došlo na syrské frontě k několika důležitým změnám, které je dobré komentovat. Shrňme postup poraženého Západu, který ve válce proti terorismu bojoval společnou korporátní válku s teroristy. Po porážce externích teroristů v přímém boji se soustředily USA a Západ na tuto taktiku:
  • systematické ničení infrastruktury Sýrie skrze útoky teroristických buněk;
  • vypalování polí s dozrálým obilím, aby v Sýrii zavládl hladomor, ze kterého bude obviněn Assad; už nyní stoupla cena chleba na dvojnásobek;
  • pomocí Kurdů a žoldnéřů FSA podporovaných Spojenými státy drancovat ropná pole za Eufratem a pokusit se tento strategicky důležitý region odtrhnout od Sýrie;
  • vést proxy-válku v okolí strategicky důležitých Golan nezákonně obsazených Izraelem tak, aby v Dáráji a okolí syrská vláda nemohla kontrolovat státní území;
  • legitimovat chálífát zahraničních teroristů v Idlíbu s tím, že se potichu odstraní hlavní kápové a nahradí se teroristickými "modernisty" a "umírněnými silami".///


Úspěšně se daří plnit úkoly 1 až 2, protože není a nikdy nebyl problém něco zničit a zapálit. Poražené skupiny teroristů se stáhly do pouště, kde žijí jako kočovníci a provozují partyzánskou válku v malých jednotkách. Cíle a celou logistiku přesunů a útoků jim "někdo" zajišťuje s pochopitelnou přesností a efektivitou zajištěnou špionážními družicemi. Klasickým příkladem je teror malých jednotek vyšlých z amerického tábora al-Tanf až do oblasti Palmýry. Bod č. 3 začíná být problém. Kurdové ztratili zdravý rozum, prodali se CIA a potřebují jejich zbraně a podporu při drancování syrské ropy. Za nakradenou ropu si pak od USA koupí zbraně a bojují proti Turkům v Afrínu a jinde. Jenže místní asyrské kmeny na tomto území žijí po staletí a původně byly ve válce neutrální. Svaz kmenů nyní jasně řekl Američanům a FSA, že chtějí územní celistvost Sýrie. Kmeny jsou tím nepřímo pro Assada, protože Američany a jimi placené žoldnéře z FSA považují za okupanty. Dobrý článek k tomuto vývoji je na webu Al Manar, který provozuje šíitské hnutí Hizballáh v Libanonu. V ropných územích Sýrie a v enklávách Maádán, Deir es Zaur a Majadín už Američany, Turky a loupící Kurdy nikdo nechce vidět, kromě místních zlodějů, teroristů a zrádců. USA s Pentagonem se dostávají v územích za Eufratem do stejné situace jako v prohraném Afghánistánu.


Ostříhej se a najdi si mediálně zajímavou práci


Další zajímavý vývoj je v oblasti Idlíbu. Zahraniční teroristé trvale bombardovaní Rusy (a ne Američany) se začínají pomalu požírat mezi sebou. Vítězem je beze sporu Turky podporovaná Al-Kájda, později al-Núsra, která se dnes jmenuje Hay’at Tahrir al-Sham (HTS).



Začněme karikaturou, protože tento scénář se nyní naplňuje v Idlíbu ovládaném zahraničními teroristy. Ty dnes podporují hlavně Turci a arabští wahhabisté, ale nepřímo i NATO, protože každý Assadův nepřítel je z principu prohrané proxy-wars účelový přítel Západu. Asi před měsícem došlo k rozkolu mezi skupinou ruského Čečence al-Šíšáního (Gruzínec Murad Irakijevič Margošvili), který bojoval jako zahraniční terorista za západní demokracii v První a Druhé čečenské válce v Rusku. Kolegové teroristé z HTS podporovaného Tureckem a nepřímo Západem nyní tohoto "bojovníka za svobodu" a zhruba třetího nejhledanějšího teroristu světa vyloučili z teroristické spojené armády v Idlíbu. Al-Šíšání musel se svými kumpány z hnutí Junud al-Šám odejít na jiné území. Důvodem je šéf HTS, Abu-Muhammad al-Julani, což je druhý nejhledanější terorista světa. Podle návodu v karikatuře se ostříhal a našel si mediálně zajímavou práci v západních novinách. Ty postupně začínají tohoto teroristu rehabilitovat, protože potřebují HTS jako nástroj proti Assadovi. Hezký a inteligentní obrat v případě HTS najdete na české Wikipedii, která poslušně papouškuje západní propagandu boje s teroristy (ZDE). Jako kouřová clona funguje fakt, že USA oficiálně potvrdila pro tureckou HTS zákaz financování jako teroristické skupiny (ZDE). Ale to nevadí v západním boji s terorismem, protože kontrola dolarem patří ke staletému triku tohoto impéria.


emír al-Julání
Americká média už zahájila tichou rehabilitaci HTS, viz publikované rozhovory s jejich emírem al-Juláním. Persilování tohoto teroristy na Západě běží přes kanál MSM. Borec s kalašnikovem se ostříhal, vzal na sebe kvádro od Armaniho a začal válku podle nových amerických not, viz jeho současný módní look na Twitteru. Na jeho hlavu je zatím vypsána v USA odměna 10 mil. dolarů. Takže dosloužilý a posloužilý al-Julání bude určitě zastřelen, až skončí jeho role užitečného teroristického idiota. Ale jeho prozápadní nástupce už bude nosit sako i v posteli, a to zcela legálně. Tolik k vývoji v Idlíbském chalífátu. Ten se pomalu, ale jistě začíná rozpadat pod soustředěnými útoky Assada i Rusů, k velkému zoufalství Turků, Izraele a USA.


Ruská no go zone pro nálety Izraele na Sýrii


Další důležitý vývoj je v otázce leteckých útoků Izraele na území Sýrie. Rusové měli s odešlým Netanjáhúem tichou dohodu, že dovolí bombardování íránských pozic v Sýrii, tj. pro-íránských milic a hnutí Hizballáh. S tím je konec a začala kovbojka, jako podle starého článku Poražený Západ v Sýrii předvedl závěrečné dětinské divadlo s Tomahavky. Izrael se ani během dohody neodvážil poslat stíhačky nad území Sýrii kontrolované ruskou PVO. Rusové mu nezapomněli trik, kterým Syřani omylem sestřelili ruské špionážní letadlo, když se izraelské stíhačky za něj schovaly do radarového stínu. Takže Izrael střílí nejmodernější rakety a klouzavé bomby z Libanonu a z Američany okupovaného území kolem teroristy kontrolovaného uprchlického tábora al-Tanf. Rusové minulý týden řekli, že dohoda platila jen pro odešlého Netanjáhúa, a ne pro nového izraelského premiéra. A vypadá to, že další dohoda nebude. Ruské Centrum pro smíření v Sýrii dříve k útokům mlčelo. Nyní oficiálně publikuje výsledky sestřelů izraelských raket, které tvoří základní součást výzbroje NATO. Výsledky jsou pro militaristický Západ opravdu hrozné, tady je přehled z minulého týdne:
  • během minulého týdne bylo 13 ze 14 raket typu vzduch-země při třech různých izraelských náletech zničeno ve vzduchu před zasažením jejich cílů;
  • 7 z 8 proti provincii Aleppo 20. července, jediná raketa proletěla a zasáhla centrum vojenského vědeckého výzkumu ve Sfirehu, jihovýchodní část provincie Aleppo;
  • zneškodněné čtyři rakety ze čtyř na vojenské letiště Dabaa v krajině jihozápadně od Homsu, vypáleno z izraelských letadel nad údolím Bekaa ve východním Libanonu;
  • 2 ze 2 proti okolí mauzolea Sayidy Zeinab v jižní provincii Damašku.

Rusové oficiálně oznámili, že s beztrestným střílením Izraele na Sýrii je konec a do dvou měsíců vytvoří kompletní PVO s krytím hlavních měst. Jinak řečeno, vzdušná invaze Izraele podporovaná skrze NATO se konat nebude. Hizballáh a Írán v Sýrii získaly oficiální krytí v nově vytvořené no-go zone kryté ruskými malými (!) PVO (Pancir a další) kombinovanými s 20 let starou syrskou PVO, kterou znám z mladých let mé vojny (tzv. "tři prsty", NATO kód S-200, ruský Kvadrát, Osa). Připomeňme, že z ruské základny v Hmímím zatím nevyletěla ani jedna raketa S-400. Ale ruské radary jsou v provozu a je to vidět. Ve srovnání s málo funkční miliardovou PVO v Saúdské Arábii zajišťovanou Pentagonem proti vyhrávajícím jemenským húthíům je rusko-syrská PVO zázrak efektivity a světově sledovaný příklad dobře vynaložených vojenských investic. Rusko hraje v Sýrii vítěznou šachovou partii. S nově zvoleným prezidentem Assadem postupně utahuje šrouby pro teroristy, Turecko, USA a Izrael tak, aby ze země odešli sami, jako poražený Západ odešel z Afghánistánu.


Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

Vůdcovství USA je „zastaralé a nebezpečné“

0
0
Zbyněk Fiala

30.7.2021 VašeVěc

Co se dá očekávat ve chvíli, kdy afghánská válka končí a uzavírá se tato intervence Spojených států, ze které vznikla nejdelší válka v dějinách USA? Je konec světa?

(Na snímku afghánský voják bojující proti Talibánu)


Jak se vyrovnat s faktem, že nejbohatší země světa odchází z nejchudší části planety hořce poražena? Jistě, není první, podobně dopadly také Británie a Sovětský svaz. Končí éra budování pořádků na cizím území?

Média jsou plná komentářů nad další americkou prohrou. Jsou patrné tři tábory. Pro ty, kdo žili z výnosů zbrojení a válečných výdajů, je to tragédie, kterou se snaží ještě na poslední chvíli odvrátit. Pro většinu Američanů je to z větší části úleva, když konečně došlo na to, co ve volbách slibovalo vícero prezidentů. Objevují se i věcné analýzy, bez nenávisti a zaslepujících emocí.

To, oč Američanům v regionu šlo, se afghánského obyvatelstva moc netýkalo. Ve hře byly širší strategické zájmy. Jedním z hlavních geopolitických cílů Washingtonu bylo vytvoření záchytného bodu v regionu k omezení postupu Společenství nezávislých států, které vzniklo z bývalých svazových republik Sovětského svazu. Spojené státy měly také zájem o kontrolu energetických zdrojů a udržování strategické přítomnosti v regionu, píše Ekaterina Zolotova v Geopolitical Futures. Tato analytička vystudovala mezinárodní vztahy na elitní Plechanovově ruské ekonomické univerzitě v Moskvě a nyní působí na portálu, který vede významný strategický analytik se zkušeností z CIA George Friedman. Její analýzy nejdou mimo mísu.

https://geopoliticalfutures.com/a-new-reality-emerges-in-afghanistan/

Zolotova si všímá faktu, že klíčoví hráči kolem Afghánistánu zastávají rozdílné přístupy. Američané, jejichž zájmy jsme už popsali, to balí. Ještě roku 2013 mohli nabídnout centrální vládě v Kábulu kontrolu nad 70 procenty území. Ale těch zbylých 30 procent patřilo Tálibánu a ten dokázal natolik rozšířit odpor proti vládě s patronací Washingtonu, že by její udržení vyžadovalo stálou americkou vojenskou přítomnost. To by se nikdy nemohlo vyplatit, konstatuje suše Zolotova.

Probírá pak zájmy dalších světových hráčů a soudí, že mají víc starostí jinde, než aby stáli o zabřednutí do bezedného afghánského prachu. Čína potřebuje řešit domácí hospodářské problémy. Rusko nevidí žádný přínos v pokusech o vojenské řešení. Regionální hráči jsou příliš slabí, aby mohli USA ohrozit. Washington už obrací pozornost k indo-pacifickému regionu a hledá partnery, kteří by mu tam mohli jeho aktivity zaplatit.

Turecko se drží stranou, ale nabídlo střežení kábulského letiště. Mělo by zájem o koridor Lapis Lazuli, přepravní trasu, která by vedla z Turecka do Turkmenistánu, Ázerbájdžánu a Gruzie, aniž by musela procházet ruským nebo čínským územím. Tálibán ani další regionální mocnosti nevidí v Turecku hrozbu.

Rusko má zájem o stabilitu v oblasti, zachování jižní nárazníkové zóny kolem svých hranic. Jako nárazník už však není vnímán samotný Afghánistán, hlavní zájem je o hranici s Turkmenistánem, Tádžikistánem a Uzbekistánem, kudy může prosakovat vzdálenější riziko, ať už v podobě drog nebo teroru. Rusové však nezapomněli, že v Afghánistánu padlo 15 tisíc sovětských vojáků a tuhle zkušenost už nehodlají opakovat. Nabízejí služby jako prostředník. V červenci jednal zástupce Tálibánu v Moskvě. Předtím při jednáních v Teheránu Tálibán slíbil, že nedovolí, aby se afghánské území stalo základnou útoků proti Rusku.

Objevuje se tedy nová realita, shrnuje Zolotova. USA a NATO se stahují, afghánská armáda je demoralizovaná, Tálibán je nejsilnější od roku 2001. Spojené státy, Turecko i Rusko přiznaly meze svých možností a smířily se s faktem, že o budoucnosti Afgánistánu si rozhodnou Afghánci sami.

Konec světa se tedy nekoná. Slabinou cílů USA bylo, že byly situovány pěkně daleko. Udržovat a zásobovat armádu na opačném konci světa představovalo dopravní a zásobovací výzvu. Je spousta věcí, které nelze posílat přes satelity, tank se do počítače nevejde. K tomu hornatý terén, který nebyl divoký jen fyzicky, ale i společensky. U nás oceňovaný vývoz demokracie, která si měla prostřílet cestu do kmenových údolí, narazil na nedostatek poptávky. Volby prezidenta sice proběhly, ale nakonec byly závislé na dohodě dvou hlavních protagonistů. Konec konců, každý dostal nějaké hlasy. Na jednání v katarském Dauhá teď Tálibán podmiňuje dohodu s kábulskou vládou tím, že prezident Ašraf Ghání nejprve odstoupí.

Američané odejdou i bez dohody, datum je stanoveno na 11. září, ale hlavní základna v Bagrámu už je opuštěna a vyrabována. Podle oficiálního sdělení amerického ministerstva obrany bylo napřed znehodnoceno 16 tisíc kusů zbraní (přece se s tím nepotáhnou zpátky). Prezident Joe Biden se netají tím, že válka je prohraná. Žádné naplnění mise v Afghánistánu („No „mission accomplished“ in Afghanistan“), sdělila jeho tisková mluvčí Jen Psakisová na tiskovce v Bílém domě. „Je to dvacetiletá válka, která nebyla vojensky vyhraná,“ vysvětlila decentně šéfovo hodnocení situace.

Z Prahy budou zaznívat jiná, když tak zběsile investujeme do expediční armády. Co teď s ní? Snad abychom přepadli nějakého důstojného bohatého soupeře jako ve filmu z roku 1959 Myš, která řvala, kde v hlavní roli velkovévodkyně alpského státečku zářil Peter Sellers. Pro mocenské prťky není nic výhodnějšího než prohraná válka.

Debata v Americe je přecejen trochu košatější, než je zoufalá snaha některých našich politiků obhájit zvyšování vojenských výdajů blábolením o terorismu. Ono to s tím terorismem není tak hrozné, píše ve shrnujícím článku v New York Times jeden z editorů Spencer Bokat-Lindell. Ale je to na názorové stránce, nemusí to stoprocentně vyjadřovat linii listu. Článek nese titulek – Jsou Spojené státy jako světový četník vyřízené?

https://www.nytimes.com/2021/07/20/opinion/biden-afghanistan-intervention.html

Odvolává se na knihu autorů Micah Zenko a Michael A. Cohen s názvem Clear and Present Safety, 2019, (Jasně o současné bezpečnosti), ve které píší: Američané žijí ve světě, který je nejbezpečnější a nejsvobodnější v dějinách lidstva, a tento trend zdaleka nekončí. Avšak desetiletí strachu ze zahraničních hrozeb, který nenávistně šířil washingtonský establishment (fear-mongering about foreign threats by Washington insiders) zatemnil to, co Američanům skutečně škodí: slabiny školského a zdravotnického systému, rozpadající se infrastruktura, ozbrojené násilí, nerovnost, neschopnost dohody v Kongresu a klimatické změny.

Války proti teroru zabíjely i nevinné. Podle studie historika Stephena Wertheima v odborném žurnálu The Journal od Genocide Research z roku 2010, po genocidě v Ruandě (1994) intervencionisté z řad neokonzervativců i liberálů podcenili marnost pokusů o zastavení etnických konfliktů a ignorovali obtíže poválečného budování státu. Vojenskou intervenci vydávali za morální nevyhnutelnost, kategorický imperativ, bez ohledu na následky či veřejné mínění. Dláždili tím cestu k americké invazi do Iráku roku 2003.

Účet válek proti teroru vystavil Watson Institute for International and Public Affairs na Univerzitě Brown v Providence ve státě Rhode Island. Ve válkách po 11. září 2001 (9/11) zahynulo 801 tisíc lidí přímo během válečného násilí a k tomu několikrát tolik v důsledku ničení podmínek života v zázemí. V bojích zahynulo 335 tisíc civilistů. Z domova bylo vyhnáno 37 milionů uprchlíků. Federální náklady USA za války po 9/11 přesáhly 6,4 bilionu dolarů. Americká vláda podniká protiteroristické akce v 85 zemích. Války byly provázeny porušováním lidských práv a občanských svobod ve Spojených státech i zahraničí.

https://watson.brown.edu/costsofwar/

Když s touto statistikou pracoval Peter Beinart, další z přispěvatelů na názorové stránce New York Times, uvedl, že totální odchod Spojených států od fosilních zdrojů by vyšel o 1,9 bilionů dolarů levněji. Takže ani ta ropa Blízkého východu nestála za to. Připomněl, že Spojené státy jsou největším vývozcem zbraní na světě. Pozastavil se nad tím, že také nový americký ministr zahraničních věcí Anthony Blinken ve svých projevech rád opakuje úvahy o americkém vůdcovství. Jako Bidenův blízký poradce mohl ovlivnit charakter šéfova článku ve Foreign Affairs z jara 2000, ve kterém tehdejší prezidentský kandidát rozvíjel, proč Amerika se musí znovu ujmout vedení.

Beinart je jiného názoru. Je přesvědčen – jak uvádí v podtitulku svého příspěvku v NYT – že vůdcovství Spojených států je „zastaralé a nebezpečné“.

https://www.nytimes.com/2020/12/02/opinion/biden-foreign-policy.html

Odchod Američanů z Afghánistánu je dokladem, že Beinart v lednu letošního roku nepálil bezhlavě od boku a tento názorový proud začal konečně dominovat.



Foldyna: Nepotřebujeme výplody chorých mozků z Bruselu. Máme dost vlastních cvoků

0
0
Rozhovor s poslancem SPD Jaroslavem Foldynou

30.7.2021 ParlamentníListy

„Ještě nedávno bych doporučil použití zbraní, což už ale podle našich soudů nesmím, abych snad nepodněcoval nenávist, takže dnes Litevcům mohu doporučit jen to, aby své hranice zkusili před migranty bránit zpěvem, tancem a recitací veršů o pravdě, lásce a výhodách členství v Evropské unii,“ říká poslanec hnutí SPD Jaroslav Foldyna. Podle něj běloruský prezident Lukašenko posílá jako odpověď na sankce do Evropské unie pracovité, mírumilovné a přizpůsobivé vědce, inženýry a lékaře z Afriky a Blízkého východu, kteří si své země už vybudovali, a teď by to rádi dali dohromady i u nás v Evropě.


(Na snímku poslanec za hnutí Svoboda a přímá demokracie /SPD/ Jaroslav Foldyna)


Migranti, kteří přešli z Běloruska, totiž v litevském uprchlickém táboře protestují, část odmítá stravu a nutí k tomu ostatní, případně brání v úklidu. Chtějí, aby je z tábora pustili na svobodu. „Pokud migranti odmítají přijmout jídlo, tak mají zřejmě dostatečné množství vlastních zásob, a pokud brání v úklidu, tak si asi chtějí uklízet sami. Ať si tedy jedí, co chtějí a uklízí dle své libosti. Blízký východ a Afrika jsou přece proslulé svým pořádkem a čistotou, takže tábor bude určitě jen zářit,“ řekl redakci Jaroslav Foldyna.

Reagoval také na skutečnost, že v jiné části země Litevci demonstrují proti stavbě dalšího uprchlického tábora: „Pokud Litevci nechtějí na svém území další migranty a další tábory, tak si asi budou muset začít bránit své hranice. Ještě nedávno bych k takovému účelu doporučil použití zbraní, což už ale podle našich soudů nesmím, abych snad nepodněcoval nenávist, takže dnes Litevcům mohu doporučit jen to, aby své hranice zkusili před migranty bránit zpěvem, tancem a recitací veršů o pravdě, lásce a výhodách členství v Evropské unii. A kdyby to snad nezabralo, tak si můžou vzít na pomoc státního zástupce Latu, státní zástupkyni Mizerovou, soudkyni Kantorovou a soudkyni Černou, kteří jim jistě rádi pomůžou,“ přidal Foldyna doporučení.

Situace se zhoršila po té, co Bělorusko umožnilo volný průchod migrantům do Litvy. Krok je reakcí běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka na evropské sankce a také na dění po vynuceném přistání letadla v Bělorusku s opozičním novinářem. Na otázku, zda je Lukašenkova reakce adekvátní, odpověděl poslanec SPD ironickou nadsázkou: „Pan Lukašenko jako odpověď na sankce do Evropské unie posílá pracovité, mírumilovné a přizpůsobivé vědce, inženýry a lékaře z Afriky a Blízkého východu, kteří si své země už vybudovali, a teď by to rádi dali dohromady i u nás v Evropě. Myslím, že je to od pana Lukašenka docela hezké gesto. Nikdo si přece nemyslí, že migranti z Afriky, Afghánistánu, Blízkého východu a dalších podobných oblastí jsou líná, nevzdělaná a násilnická individua, která by snad nějak mohla ohrožovat bezpečnost Evropanů. Kdepak, tak to určitě není,“ odvětil.


Hodní a zlí migranti?


Kvůli situaci s migranty buduje Litva podél hranic plot z ostnatého drátu. Podle Litvy využívá Lukašenko migranty k politickému nátlaku na Evropskou unii. Ale podle Foldyny si prezident Lukašenko vzal zřejmě příklad z německé kapitánky Caroly Racketové. „Té za import černochů do Evropy, při kterém navíc napadla italské strážce hranic, tleskal Europarlament ve stoje. Dá se tedy předpokládat, že europoslanci zatleskají ve stoje i panu Lukašenkovi. Nebo že by snad migranti z lodi pirátky Racketové byli hodní, a migranti, které pouští do Evropy Lukašenko, byli zlí, i když jsou to migranti ze stejných zemí? Že by tedy o tom, který migrant je dobrý a který špatný, rozhodovalo jen to, kdo je jeho importérem? To ale asi také není možné, když přece všichni migranti jsou dobří, jedou nás obohatit, a kdo tvrdí něco jiného, ten se dopouští trestného činu. Proč ale stavět plot z ostnatého drátu, aby se k nám nedostal ten, kdo je dobrý a kdo nás obohatí?“ ptal se bývalý politik ČSSD a pokračoval.

„Pak by ale nemohlo být takové konstatování trestným činem. Anebo je trestným činem i konstatování zjevné pravdy? Nějak se v tom ztrácím. Asi se budu muset zeptat nějakého unijního soudruha, nebo některé z výše uvedených soudkyň, jak to vlastně je, protože na tohle logika nestačí. Každopádně: Pokud Europarlament tleskal Racketové, měl by tleskat i Lukašenkovi, protože oba dělají prakticky totéž,“ tvrdí Jaroslav Foldyna. Stejně je tomu i s financemi. Jestliže se peníze posílají Erdoganovi, měly by se posílat i Lukašenkovi, protože oba dělají totéž. Rovněž uvedl, že je tu řešení další – neposílat nikomu nic a zkrátka si své hranice bránit vlastními silami, to znamená za použití zbraní dle zákona. „Jenže to se zase nesmí říkat, protože to je nenávist, takže to odvolávám, aby mě snad nějaký horlivý fanatik neobžaloval a jiný fanatik v taláru neodsoudil. Je to složité a jak už jsem uvedl, budu se muset zeptat nějakého zasloužilého unijního soudruha, jak se na to správně, tak nějak po soudružsku dívat,“ podotkl.

Volby, referendum a loterie

0
0
Karel Rudolf ​
30.7.2021 Outsidermedia

Jednou z možností, jak úpravám volebních výsledků zabránit, je změnit volební lístek na „cenný papír“, který má nějakou finanční hodnotu a sčítat finanční částky v systému automatizovaných bankovních převodů.


„Demokracie (řecky : δημοκρατία dēmokratía, tedy „vláda lidu“) je forma vlády, v níž o výkonu moci rozhoduje mínění většiny oprávněných občanů, nejčastěji volbou.“


V demokratickém státě by tedy měly být veškeré volby většinové, jak z hlediska zvolených zástupců všech „ tří mocí“ : zákonodárná-parlament, výkonná-vláda a soudní-soudci a státní zástupci, tak i účasti oprávněných občanů-voličů.

Zásadních rozhodnutí pro fungování celé společnosti a státu , které jsou nad pravomoc zástupců, by měla být schválena všemi oprávněnými občany-voliči příslušného státu v referendu.

Ve volbách vybírají občané ze svého středu do volených funkcí své zástupce. Volby jsou všeobecné a kandidovat do volených funkcí může každý zletilý občan příslušného státu.

Toť trocha teorie, jenže praxe je demokracii poněkud nebo dokonce velmi vzdálená.

Nyní k demokratickým volbám demokratických zástupců. Zaměříme se pouze na hlasování, sčítání hlasů a výsledky voleb:
  • Volby, kterých se účastní menšina oprávněných občanů nejsou demokratické, přesto jsou uznávány za platné?
  • Navíc konečné výsledky voleb jsou zpochybňovány, přesto jsou opět uznávány za platné?

Falšování výsledků voleb se v současnosti z podezření stává realitou. V USA poražený kandidát na prezidenta má údajně důkazy o falšování voleb a přesto výsledky byly uznány za platné (nebyly přezkoumány) a na druhou stranu samotné USA obviňují např. Bělorusko z falšování prezidentských voleb, když nevyhraje jimi podporovaný kandidát, aniž mají důkazy? Ani většina dalších voleb po celém světě se neobejde bez obviňování z falšování výsledků.

Jedním z možných způsobů zabránění dodatečné úpravy výsledků voleb by mohla být úprava systému sčítání hlasů. Systém sčítání hlasů voličů sice začíná mechanickým sčítáním volebních lístků, ale následné postupné sumarizování a přesunutí dat do virtuálního prostoru počítačových databází umožňuje nastavit naprosto libovolné výsledky voleb. Hlasy voličů-volební lístky se mohou také přesouvat, ztrácet a také objevovat u kandidátů, kteří vyhovují politickým požadavkům stávající politické reprezentace.

Jednou z možností, jak úpravám volebních výsledků zabránit, je změnit volební lístek na „cenný papír“, který má nějakou finanční hodnotu a sčítat finanční částky v systému automatizovaných bankovních převodů. Změna oproti současnosti tedy spočívá v hlasování pomocí zaslání symbolické volební částky –
20, 50 nebo 100,-Kč (zvolí se dopředu jen jedna) odesláním z osobního účtu voliče na účet politické strany nebo jednotlivých kandidátů u voleb a u referenda na účet vyhlašovatele referenda. Všechny „volební účty“ na které se budou zasílat „volební hlasovací částky“, budou u České národní banky.
Účet v případě referenda, opět u ČNB může být i transparentní, aby si hlasující mohli zkontrolovat ihned svůj hlas.

Podstatné pro takové hlasování je sčítání hlasů dle zaslaných částek z bankovních účtů voličů do ČNB, kde budou k dispozici jednak dodané výpisy z účtů u odesílacích bank, výpisy z účtů u banky příjemce – ČNB a voliči budou mít vlastní výpisy o provedeném hlasování, tedy trojí kontrola.

Identifikace hlasujících je snadná a průkazná, protože odesílací banky mají všechna potřebná data k dispozici – bankovní identita. Při hlasování zasíláním peněžních částek je možno v ČNB sledovat zasílání hlasů on-line pověřenou státní volební komisí průběžné výsledky, v čase sledovat průběh hlasování a současně průběžně tisknout výpisy z účtů pro kontrolu hlasování.

Navíc hlasování nemusí probíhat 1-2 dny, zde by mohlo dojít např. k „zahlcení“ serverů bank nebo jinému „podezřelému“ výpadku, ale volby mohou být vícedenní a to bez vlivu na průběh hlasování.

Samotné hlasování může být i smíšené, tj. hlasování z účtu a hlasování poštovní složenkou s předtištěnými údaji, které dodatečně vyplňuje volič: Příjmení, jméno a adresu jako u všech běžných složenek u těch, kteří by nemohli nebo nechtěli volit přes svůj účet. Kontrola osobních údajů voličů u složenky stejná jako u výplaty peněz tj. identifikace OP plus volební průkaz. Zde odesílací údaje a volební částky shromažďuje Česká pošta. Pro případné přepočítávání a kontrolu takových hlasů byl by u hlasovací složenky pro občana, Českou poštou nalepen při podání speciální hlasovací kolek do hlasovacích průkazů a potom počet hlasů by se musel rovnat počtu vydaných kolků a všech zaslaných peněz na hlasovací účet.

Veškeré sčítání by se provádělo přes účetnictví ČNB a komerčních bank a České pošty, které by dodaly konečné výsledky hlasování včetně zaslaných hlasovacích částek a příslušných výpisů z účtů.

Minimální účast voličů při jakýchkoliv „demokratických volbách“ by měla být nad 51%. Aby této nezbytné podmínky bylo dosaženo, bylo by vhodné nerozhodnuté voliče, vlastně voliče bez účasti na hlasování, motivovat k účasti. Když to nedovedou sami kandidáti, státní orgány ani média, která podstatným způsobem voliče ovlivňují, mohla by se použít v poslední době populární státní loterie.

V naší vlasti, v České republice trvale žije 8,3 milionu oprávněných voličů. Při min. 51% účasti se sejde na volebním účtu u ČNB 423 milionů Kč. Každé 1% navíc je vždy o 8,3 mil. Kč více. A státní loterie, kdy na výhry půjde taková částka by byla pro voliče už skutečně zajímavá. Losovala by se čísla volebních průkazů, které by si před volbami vyzvedli všichni oprávnění voliči, kteří by šli volit.



I Hrad bojuje proti dezinformacím

0
0
31. 7. 2021 hrad
Prohlášení o boji proti dezinformacím
V souvislosti s tím, že některá média se čím dál častěji snaží neseriózním a nestandardním způsobem získávat informace od pracovníků Kanceláře prezidenta republiky, a to dokonce i informace týkající se probíhajícího vyšetřování či informací klíčových pro bezpečnost České republiky, informuji z pozice vedoucího KPR o následujícím opatření.

Kancelář prezidenta republiky v rámci boje proti dezinformacím, jehož význam potvrdila mimo jiné během jednání v lednu roku 2021 i Evropská komise, nadále nebude poskytovat jakékoli informace týdeníku Respekt, serveru Seznam Zprávy, blogu Deník N, redakcím 168 hodin a Reportéři ČT. Kancelář prezidenta republiky v souladu se zákonem dbá o svou pověst, přičemž zmiňovaná média dlouhodobě a vědomě šíří informace zkreslené, lživé a neobjektivní. V případě poskytování součinnosti ve formě zodpovídání dotazů e-mailem či telefonicky by se pracovníci KPR mohli naopak podílet na poškození dobrého jména České republiky, což je v rozporu s jejich pracovní smlouvou. Kancelář prezidenta republiky v minulosti mnohokrát poukazovala na flagrantní pochybení a nepřesnosti uváděné v mediálních výstupech těchto médií, na jejich přístupu k ověřování faktů to ovšem nic nezměnilo. Boj proti dezinformační scéně je přitom jedním ze zásadních témat nejen Evropské komise, ale i české vlády, a KPR se tímto krokem k této snaze připojuje.

Mezi typické praktiky dezinformačních médií patří neověřování faktů či odkazování se na fiktivní informační zdroje, které ve skutečnosti neexistují - jak se již v minulosti ukázalo na konkrétních případech. KPR má zkušenost se všemi jmenovanými praktikami, ať už při vyvracení dezinformací o údajně "objednaném" výhrůžném dopisu z čínské ambasády, těžbě kamene z Lánské obory, jednáních expertního týmu prezidenta republiky a dalších tématech. Na většinu dezinformací KPR reaguje jejich důkladným vyvracením ve speciální rubrice na webových stránkách hrad.cz.

Anonymní "zdroje" informací o různých kauzách a případech přitom názorně ukazují běžnou praxi českých médií - jde o způsob, jak zcela beztrestně lhát. Novinář má totiž před soudem právo na ochranu tohoto zdroje, a tak k šíření dezinformace stačí pouze odvolání se na anonymní zdroj. Dělo se tak v případě mnohých článků o údajných schůzkách s čínským velvyslancem (Deník N) či nyní při snaze o vyvolání další mediální kauzy týkající se zprávy BIS. I v tomto případě blogu Deník N našeptávají konspirační teorie různé tajemné "anonymní zdroje z Hradu". Dovolím si přesto vyzvat Deník N, aby předložil důkaz o tom, že skutečně komunikuje s pracovníkem Pražského hradu - ukáže-li se, že kdokoli ze zaměstnanců Pražského hradu komunikuje i přes stanovený postup se zástupci těchto dezinformačních médií, veřejně se omluvím.

Ing. Vratislav Mynář, vedoucí Kanceláře prezidenta republiky, 21. května 2021

Zbořil: Zajímáme se sice o Čínu, USA, Rusko, ale zapomínáme na Balkán

0
0
Rozhovor se Zdeňkem Zbořilem

31. 7. 2021 PrvníZprávy

Ačkoliv máme ambice měnit politiku jiných států, USA, Ruska a Číny, tak se nedokážeme vypořádat ani se vzájemnými ekonomickými problémy s Bulharskem, říká Zdeněk Zbořil v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz.


V poslední době můžeme pozorovat větší aktivitu tureckého prezidenta Erdogana ai Turecka, i další aktivity na Balkáně, kde je více hráčů, a v pozadí stojí Amerika a Rusko.

Co nám k tomu můžete říct pane Zbořile?

„Mně se někdy zdá, že čeští politici, ale i čeští novináři a dokonce i zpravodajové, kteří se pohybují v různých teritoriích a na místech, kde se odehrává světová politika, se příliš soustřeďují na to co se právě děje ve Spojených státech, doslova ve Washingtonu, v Kremlu, v Ruské federaci, popřípadě v Čínské lidové republice, a zapomínáme na to, že tyto problémy jsou pro nás zajímavé jenom ve velice složitých souvislostech, kterým většinou nerozumíme.

Ty bezprostředně nás se dotýkající události jsou mnohem blíž . Jednou z oblastí, kterou jste právě zmínil, je právě Balkán, ať už ten „Západní“ nebo zejména „Východní!, ale také oblast Turecka, kterou dneska vnímáme jako pozůstatek evropskými státy rozdělené Osmanské říše. Ale on je to také takzvaný Anatolský most mezi a Blízkým a Předním východem a Evropou. Někdy zapomínáme i na to, že to je konec Velké hedvábné cesty nebo Jižního pásu, jak se o něm dnes mluví v nové světové politické terminologii,“
 uvedl Zdeněk Zbořil v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz.

Turecko a jeho politika…

„Ale to, co je skutečně zajímavé, a to co si myslím, že se nás dotýká nejenom tím, že Turecko může distribuovat běžence z Iráku, který se právě rozhodla americká armáda opustit, že přijímá běžence a emigranty z Afghánistánu, kteří už jsou několik týdnů na pochodu, ale také že přemýšlí nad svojí rolí, nebo že turecký prezident a jeho významní spolupracovníci musejí přihlížet k roli Turecka v celé Černomořské oblasti.

Stavba Istanbulského kanálu a rozhodnutí o těžbě zemního plynu v určité části Černého moře jsou pro nás dost zajímavá, zejména i protože víme, že do 15 let se bude realizovat v Evropě Zelený program, o kterém nevíme, jak vlastně dopadne a jaký bude mít vliv na situaci v Evropě a vlastně také v celém balkánském regionu.

Turecká politika vypadá tak, že po letech koketování s přijetím za člena Evropské unie, a přestože Turecko bylo členem Severoatlantické aliance, se najednou aktivita dostává na stranu tureckých politiků a diplomatů, kteří se už rozhodli jednat nezávisle na všech možných přáních a diplomatických tricích, které se vůči nim dopouštěli nejenom Spolková republika Německo, nejenom Francie, nejenom Velká Británie, ale i my ostatní,“
 upozorňuje Zdeněk Zbořil.

Balkán a Turecko to jsou spojené nádoby...

„Ačkoliv jsme na Balkánu přímo fyzicky zainteresování, ať už mluvíme o Bulharsku, Rumunsku nebo Řecku, tak tento problém necháváme ležet stranou, protože se nám zdá, že to není problém, který změní v nejbližší době obraz světa. Ale já jsem přesvědčen, že když říkám ano, že se něco stane už jenom proto, že jsme příliš blahosklonní nebo povýšení nad zájmy těchto zemí a nechceme pochopit, že lidé, kteří dnes žijí v rozpadlé bývalé Jugoslávii, k jejímuž rozpadu jsme také my svým významným dílem přispěli, že chtějí tuto svoji situaci řešit nezávisle na našich radách a našich doporučeních toho, jak se mají chovat. My jim stále jen vysvětlujeme, co to je demokracie a co jsou to lidská práva, až nakonec zjistíme, že se nedokážeme vypořádat ani s jednoduchým problémem, zdánlivě jednoduchým problémem, kterým je sociální mobilita, osídlovací politika a ekonomická migrace.

Co budeme dělat, až se těžiště jednání o situaci na Balkánu přenese na stůl v Ankaře a v Moskvě, nebo v nějakém jiném významném centru moci Ruské federace, a až dojde k dohodám mezi těmito dvěma pro Balkán jistě významnými aktéry mezinárodní politiky. Budeme tomu zase jenom přihlížet, ačkoliv jsme máma takové ambice měnit politiku jiných států - Spojených států, Ruské federace a Číny - a přitom se nedokážeme vypořádat ani se vzájemnými ekonomickými problémy mezi Českou republikou a Bulharskem uvnitř Evropské unie,“
 dodává Zdeněk Zbořil.

Podrobnější analýzu si můžete poslechnout v následujícím rozhovoru Zdeňka Zbořila pro Prvnizpravy.cz.




Druhý Vietnam, aneb ostudná porážka v Afghánistánu: Vývoz demokracie - dovoz opia. Na straně okupantů i české oběti. Přivezeme s kolaboranty - "tlumočníky" i vycvičené zabijáky Talibánu? Jak k nám dostat muslimské imigranty oknem

0
0
Jiří Kobza

31. 7. 2021  ProtiProud

JIŘÍ KOBZA hodnotí dlouholetou okupaci Afghánistánu, která kromě smrti, napětí, astronomických výdajů a drogových kšeftů světu ani nám nic dobrého nepřinesla - a nyní má být ještě využita pro "humanitární" otevření vrátek muslimským imigrantům


Nedávno část západních novinářů a tzv. liberálních demokratů zatleskala Joe Bidenovi za to, že ukončil americkou vojenskou přítomnost v Afghánistánu. Poněkud se zapomnělo na to, že zásadní impuls k tomu dal už během svého mandátu jeho předchůdce Donald Trump dohodou s afghánským islámským fundamentalistickým hnutím Tálibán, které – ač oficiálně opoziční – je reálně mocensky nejsilnějším subjektem v zemi. Ale to vypovídá spíše o těch novinářích, než o čemkoli jiném.

Abychom porozuměli podstatě a smyslu afghánského konfliktu, musíme se vrátit o pár desítek let zpět. V roce 1979 v Afghánistánu vládla víceméně komunistická vláda podporovaná Sovětským svazem. Toho roku se však vystupňovaly guerillové nájezdy mudžahedínů, radikálních islamistů, vycvičených v Pákistánu (a částečně také v Číně), ale financovaných především z USA. To ostatně potvrdil i poradce několika prezidentů USA Brzezinsky.

Vyzbrojování mudžahedínů zajišťovaly i zbraně z tehdejšího Československa, navzdory tomu, že od roku 1980 vládl v Kábulu bývalý afghánský velvyslanec v Praze Babrak Karmal. Za vším hledejme stopu peněz.


Sovětská anabáze

Sovětský vojenský kontingent, který přistál 25. 12. 1979 v Kábulu, byl právě reakcí na teroristické aktivity mudžahedínů (jedním z nich byl i Američany proškolený agent CIA Usáma bin Ládin). Moskva si nezbytně potřebovala chránit svou jižní hranici. Jenomže povstalecké akce se nemírnily, spíše posilovaly, tak jak posilovala jejich mezinárodní (a zejména finanční) podpora, nyní už i z Velké Británie či Saúdské Arábie.

Sovětský svaz vojenské angažmá v Afghánistánu stálo 15 000 mrtvých vojáků, zhruba 470 tisíc raněných a nemocných a více než 2,4 miliardy dolarů. „Kdybychom se bývali zaměřili na zkušenosti Britů z války v tomto rozsáhlém, holém a rozeklaném terénu, nezaložili bychom naši taktiku na využití motostřeleckých a tankových jednotek," podotkl po válce sovětský generál Boris Gromov. „Přednost měla dostat pěchota a trpělivost. Žádná plošná bombardování. Chybou též byla ignorace vlivu mudžahedínů, které si získala a bohatě dotovala CIA."

Spojené státy sice v té době do konfliktu nevstoupily přímo vojensky, ale jejich finanční podíl 3,2 miliardy dolarů poskytnutých afghánské islamistické opozici, převýšil dokonce ten sovětský. Bez vědomí Kongresu, přes CIA, přímo do rukou mudžahedínů.

„Tito gentlemani jsou morálním ekvivalentem amerických otců zakladatelů." To je výrok Ronald Reagana z roku 1985 na adresu mudžahedínů. Nelze v této souvislosti nevzpomenout, jak předchozí americký prezident Jimmy Carter zase nazval Chomejního „íránským Gándhím“. Byla to obojí naivita, systémová chyba (poslat na neposlušné státy islamisty) nebo trestuhodná laxnost a diletantismus amerických zpravodajských služeb?

Dnes je také již dost dobře zmapováno, že pod ochranou CIA a pákistánské zpravodajské služby ISI se dlouhodobě transportovalo opium z polí ovládaných mudžahedíny do Pákistánu, kde se z něj zpracovával a následně distribuoval heroin. Odhaduje se, že tyto příjmy z prodeje narkotik vynesly 0,5 až 1 miliardu dolarů. A americká DEA (Národní úřad pro kontrolu obchodu s drogami) nepodnikla v 80. letech žádnou větší razii proti obchodu s tímto heroinem.


Vývoz demokracie

To celé v podstatě znamená, že dnešní Tálibán, který se finálně zformoval z někdejších mudžahedínů v roce 1996 a nyní doslova vypráskal Američany z Afghánistánu, jejž zase začíná rychle ovládat, je zcela jasně produktem a výplodem dlouhodobé kombinace pokrytectví a cynismu zahraniční politiky USA (nejen) směrem k Afghánistánu.

Druhou roznětkou vstupu Sovětského svazu do Afghánistánu byla také obava, aby v zemi nezavládl, tak jako v sousedním Pákistánu, ultraortodoxní islamistický režim. A dějiny daly této obavě za pravdu: Občanská válka v Afghánistánu pokračovala i po stažení sovětských vojsk, v roce 1992 vedla ke svržení komunistické vlády a nastolení islámského státu, který byl roku 1996 vystřídán vládou hnutí Tálibán.

Zanedlouho na to převzala iniciativu naplno americká strana. 7. října 2001 započala Operace Trvalá svoboda, která byla údajně odpovědí na teroristické útoky z 11. září 2001. Jako cíl invaze bylo stanoveno zajetí Usámy bin Ládina a dalších členů Al-Káidy, zničení islamistického režimu Tálibánu, který Al-Kaidu podporoval a poskytoval jí bezpečné zázemí, nastolení míru, ochrana obyvatelstva, rekonstrukce zničených oblastí, výcvik afghánské policie a armády a pomoc s ustanovením státní samosprávy.

Tyto fráze dobře známe i z války v Iráku, z „arabského jara“, z konfliktu v Sýrii a jinde. Jakmile někam USA začínají dovážet své pojetí demokracie, školit a dosazovat místní funkcionáře a ustavovat tamní vlády, je konec šancí na slušné, korektní a hlavně svobodné a mírové urovnání problému. Amerika obvykle vyšponuje napětí v dané oblasti nad únosnou míru, a pak vede mnohaletou válku, kterou sama způsobila. Kdyby to nebylo tak tragické, skoro by to připomnělo Mertovu píseň „Soustavně neohroženi, nemají, komu by podlehli“.


Česká účast

Roku 2003 do boje v Afghánistánu Američané zatáhli celé NATO, tedy včetně české účasti. Jak se dalo čekat, na krátko se sice podařilo svrhnout vládu Tálibánu, jenomže tomu se v pozdějších letech podařilo opět nabrat síly. Kampaň ani nedosáhla deklarovaného cíle omezit působení Al-Káidy.

Operace Trvalá svoboda byla ukončena 28. prosince 2014. 1. ledna 2015 na ni navázala Operace Rozhodná podpora. Oficiálně jde o název vojenské mise paktu NATO, která s využitím 12 000 zahraničních vojáků a specialistů provádí v Afghánistánu výcvik, poradenství a podporu. Tato mise začala 1. ledna 2015 a skončila oznámením prezidenta Bidena o odchodu jeho vojsk ze země.

Česká účast v těchto vojenských operacích začala roku 2002 vysláním postupně více než třiceti úkolových uskupení (nejprve polní nemocnice, později bojových jednotek a uskupení vojenské policie).

Ačkoli oficiální statistika uvádí pouze čtyři padlé české vojáky, na webové stránce Ministerstva obrany se dočtete čtrnácti jmen. Někteří z nich pak obdrželi vysoká státní vyznamenání in memoriam z rukou prezidenta Zemana, který se (jen on ví proč) dlouhodobě prezentuje jako propagátor české vojenské účasti na zahraničních misích.

Je dobré připomenout také finanční stránku věci. V roce 2011 (tedy zhruba po první dekádě naší „mise“) vyčíslila úřední místa naše náklady na účast v afghánském konfliktu na 8,3 miliard Kč. Aktuálnější číslo nelze z veřejných zdrojů zjistit, ale i kdybychom se drželi jen pouhé aritmetiky, pak za dvojnásobek předchozí uvedené doby by se jednalo o bezmála 17 miliard korun.

Pro srovnání: Náklady na válku pro Spojené státy podle Pentagonu od října 2001 do září 2019 vyšly na 778 miliard dolarů, deník The Washington Post letos dokonce přišel s částkou 975 miliard dolarů. Studie Brown University, kterou citoval v médiích také český exdiplomat Petr Drulák, uvádí celkové náklady až 2,3 bilionu dolarů.

A to všechno, dodejme, jen proto, že se Amerika rozhodla vybudovat svoje předpolí z jihu proti Ruské federaci a zneužila k tomu vojsk členských zemí NATO.


Proč padli?

Ať se na to díváme z kterékoli strany, nenajdeme žádný rozumný důvod, proč se naše země vkládala do tohoto vojenského konfliktu, který byl jen a jen v geopolitickém a hospodářském zájmu USA.

Nezapomínejme rovněž na to, že Afghánistán je klíčový producent opia. Již od roku 2003, kdy ve zprávě OSN (UN Afghan opium survey) bylo uvedeno, že produkce opia stoupla na dvojnásobek, zatímco íránské ministerstvo vnitra uvedlo ve stejné době snížení objemu drog, zachycených na íránsko-afghánské hranici na polovinu, se tato zpráva stala mým oblíbeným čtením.

Například za rok 2017 uvádí, že bylo oseto dalších 12 000 hektarů polí ve středním Afghánistánu (kde se mák nikdy nepěstoval) právě mákem. To musí předpokládat značné investice a zajištěný odbyt. Produkce za tento rok byla odhadována na 9 000 tun opia. To je asi jako řada 900 nákladních vozů o kapacitě 10 tun, plně naložených opiem. Počítáme-li 10 metrů délky na jeden vůz, tak by ta řada byla dlouhá 9 kilometrů.

Když si uvědomíme, že Tálibán nemá vlastní letectvo ani námořnictvo, nevyhneme se prosté otázce: Jak takový objem drog dostávají za hranice? To už není legrace, ale značný logistický oříšek. Když jsem se na to ptal Afghánců, poslali mne do…Bagrámu, tam prý na základně NATO ony náklaďáky končí.

Konstatování, že celá operace NATO, ztracené životy i našich občanů a astronomické náklady našich daňových poplatníků přispěly na afghánské straně především k rozvoji afghánského zemědělství při pěstování máku, tak není daleko od pravdy…

Celá afghánská operace jen tak dalším důkazem, že nefunguje obvyklý americký modus operandi: vyzbrojí, vycvičí a pošlou proti nepohodlné vládě vybraného zahraničního státu muslimy, kteří jim namluví, jak budou mít po jejich vítězství vše zdarma. Američané se diví, že když těmto islamistům pomohou svrhnout místní vlády, tito je poté přestanou poslouchat (Afghánistán, Írán, Irák, Libye). Jenže v oblasti Blízkého a Středního východu platí přísloví, že „osel patří tomu, kdo na něm sedí“. Američané se prostě nepoučí...

Vypočítávat, kolik užitečných a našim lidem potřebných věcí se dalo financovat z těch našich zbůhdarma vyhozených miliard na afghánskou operaci, snad ani není třeba. Ale čím to, že přes to všechno ani 14 zmařených životů našich vojáků kdesi na konci světa nepřivede naši politickou reprezentaci ke zdravému rozumu?

Premiér Andrej Babiš například nepovažuje stažení spojeneckých vojsk z Afghánistánu za správné. Řekl to v projevu na nedávné konferenci „Naše bezpečnost není samozřejmost“ na Pražském hradě.


Co dodat?

Že Afghánistán patří Afgháncům, a jaký si tam zavedou pořádek, takový tam budou mít. Je zbytečné se mezi ně míchat. Podle toho, co Tálibán v Afghánistánu podnikne, s ním budou či nebudou jednat ostatní státy.

Hydra promigrační lobby EU v souvislosti s odchodem vojsk z Afghánistánu už zase vystrkuje hlavy: rozmáhá se další vlna citového vydírání, abychom přijali "afghánské tlumočníky", tedy fakticky kolaboranty, kteří pracovali pro okupační síly v Afghánistánu, a tím si vysloužili možnost vystěhování na Západ (a samozřejmě s nimi i jejich rodiny, které si nemusí zasloužit vůbec nic).

Už jsme zde jeden takový případ měli, vzpomínáte na tu napadenou a znásilněnou zdravotní sestřičku na Bulovce právě synkem jednoho takovéhoto afghánského tlumočníka? Kolik takových napadení by nás čekalo, kdybychom podlehli tomu pláči pomatených liberálů?

Také je nutné si jasně a nahlas připomenout prostý fakt, že všichni ti, kterým hrozí nebezpečí, se mohou i s rodinami přesunout do sousedního Pákistánu, kde v případě Balučů a Paštunů budou ve stejném jazykovém, kulturním, náboženském i kmenovém prostředí. Nemusí tedy pracně cestovat do Evropy, stačí jim jen přejít pár desítek kilometrů pouští a jsou v bezpečí. Napadá vás, proč se tedy tak nadšeně hrnou do průměrně chudého členského státu Evropské unie?

Je tady totiž jeden značný rozdíl. V Pákistánu jim totiž nikdo zdarma žádné sociální dávky a další benefity (jako v jejich očích naivní a hloupé Evropské unii) nedá. Tam se budou muset o sebe postarat sami a tvrdě pracovat.

Samozřejmě další klíčovou otázkou zůstává, kolik z těchto "tlumočníků" pracovalo ve skutečnosti i pro Tálibán a nyní využívají příležitosti k přesunu do Evropy, aby mohli zaútočit, až nastane příznivá chvíle.

Je třeba tomuto šílenému nápadu říci ne!



Článek Vladimíra Putina „O historické jednotě Rusů a Ukrajinců“

0
0
Vladimír Putin 
31.7.2021

Projevy ruského prezidenta Vladimira Vladimiroviče Putina se v Rusku i ve světě setkávají se silnou odezvou. Ten poslední o jednotě Rusů a Ukrajinců je považován za "knockout" ukrajinského "dezinformačního stroje", který i u nás roztáčí svá kolečka a korouhvičky. Putin popsal celou historickou cestu obou zemí a pokusil se vysvětlit, jak se mohlo stát, že blízcí lidé se vydali na cestu konfrontace. Díky paní  PhDr. Janě Görčöšové předkládáme čtenářům Nové republiky překlad celého nezkráceného textu.

Nedávno – během „Přímé linky“ - jsem řekl v odpovědi na otázku, týkající se rusko-ukrajinských vztahů, že Rusové a Ukrajinci jsou jeden národ, jeden celek. Tato slova nejsou poplatná nějaké konjunktuře nebo současným politickým okolnostem. Mluvil jsem o tom mnohokrát, je to můj názor. Považuji proto za nutné, abych podrobně vyložil svůj postoj a pohovořil o hodnocení současné situace.

Chtěl bych hned na začátku zdůraznit, že hradbu, která vznikla v posledních letech mezi Ruskem a Ukrajinou, v podstatě mezi částmi jednoho historického a duchovního prostoru, vnímám jako velké společné neštěstí, jako tragédii. Jsou to především důsledky našich vlastních chyb, kterých jsme se dopustili v různých obdobích. Ale také výsledek cílevědomé práce těch sil, které se vždy snažily podkopat naši jednotu. Použitý vzorec je známý od nepaměti: rozděl a panuj. Nic nového. Z toho plynou pokusy zahrát na národní strunu, zasít různice mezi lidi. A prvořadým úkolem je rozdělit, a následně postavit proti sobě části jednoho národa.

Abychom lépe pochopili přítomnost a mohli pohlédnout do budoucnosti, musíme se vrátit k minulosti. Samozřejmě, v jednom článku nelze zachytit všechny události, jež proběhly za víc než tisíc let. Budu se zabývat těmi klíčovými a rozhodujícími momenty, na něž nesmíme zapomínat – ani v Rusku, ani na Ukrajině.

Rusové, Ukrajinci i Bělorusové jsou pokračovateli starověkého Ruska, největšího státu v Evropě. Slovanské a další kmeny na rozsáhlém území – od Ladogy, Novgorodu, Pskova po Kyjev a Černigov /Černihiv/ - byly stmeleny společným jazykem /dnes mu říkáme staroruský/, ekonomickými vazbami, vládou knížat z dynastie Rurikovců. A po přijetí křesťanství na Rusi – i společnou pravoslavnou vírou. Duchovní volba svatého Vladimíra, knížete novgorodského a kyjevského a velkoknížete kyjevského, dodnes určuje v mnoha směrech naši příbuznost.

Kyjevský knížecí stolec zaujímal ve staroruském státě vedoucí pozici. Tak tomu bylo od konce devátého století. Slova proroka Olega o Kyjevě: „Nechť se stane matkou ruských měst“ – jsou zachována pro potomky v Nestorově letopisu ruském / Povesť vremennych let – první překlad: K. J. Erben /.

Později, stejně jako v jiných evropských státech té doby, čelilo Rusko oslabení ústřední vlády a roztříštěnosti. Avšak i tehdy šlechta i prostí lidé vnímali Rusko jako společný prostor, jako svou domovinu.

Po ničivé invazi Bátú-chána /zakladatele Zlaté hordy/, kdy bylo zničeno mnoho měst, včetně Kyjeva, roztříštěnost zesílila. Severovýchodní Rusko se stalo závislým na Hordě, ale zachovalo si omezenou suverenitu. Jižní a západní ruské země se v podstatě staly součástí litevského velkovévodství, které, a na to chci upozornit, se v historických dokumentech nazývalo: Velkovévodství litevské a ruské.

Zástupci knížecích a bojarských rodů přecházeli do služeb od jednoho knížete k druhému, vzájemně se nenáviděli, ale také přátelili a uzavírali dohody. Na Kulikově poli bojoval spolu s velkým knížetem moskevským Dmitrijem Ivanovičem vévoda Bobrok z Volyně i synové velkoknížete litevského Algirdase – Andrej Polockij a Dmitrij Brjanskij. Zároveň velkokníže litevský Jagiello / původním jménem Jogaila/ – syn tverské kněžny – vedl svá vojska, aby se připojila k Mamajovi /chán Mamaj /. To vše jsou stránky našich společných dějin, v nichž se odráží složitost a mnohotvárnost naší historie.

Je důležité uvědomit si, že jak v západních, tak i ve východních ruských zemích se mluvilo jedním jazykem. Víra byla pravoslavná. Až do poloviny XV. století zůstalo zachováno jednotné církevní vedení.

V nové fázi historického vývoje by se mohly stát těžištěm sjednocení a konsolidace Staré Rusi jak Litevská Rus, tak i posilující Moskevská Rus. Dějiny rozhodly, že se stala centrem znovusjednocení a pokračovatelem tradice staroruské státnosti Moskva. Moskevská knížata – potomci knížete Alexandra Něvského - odhodila cizácké jho a začala sjednocovat historické ruské země.

V Litevském velkoknížectví probíhaly jiné procesy. Ve XIV. století konvertovala litevská vládnoucí elita ke katolicismu. V XVI. století byla uzavřena Lublinská unie s polským královstvím a tak vzniklo společenství dvou národů / polského a litevského/ - Republika obou národů /Republika Koruny polské a Velkého knížectví litevského /. Polská katolická šlechta získala v Rusku významné majetky a privilegia. Podle Brestské unie z roku 1596 se část západoruského pravoslavného duchovenstva podřídila papežské autoritě. Byla zahájena polonizace a latinizace, pravoslaví začalo být vytěsňováno.

V reakci na tuto situaci se začalo rozvíjet v XVI. – XVII. století osvobozenecké hnutí pravoslavného obyvatelstva v Podněstří. Zlomovým bodem se staly události z doby hejtmanátu Bohdana Chmelnického. Jeho stoupenci se snažili získat od Republiky obou národů autonomii.

V žádosti vojska záporožského ke králi Republiky Koruny polské a Velkého knížectví litrevského v roce 1649 se poukazovalo na dodržování práv ruského pravoslavného obyvatelstva, na to, aby „ vévoda kyjevský byl národnosti ruské a práva řeckého, aby neútočil na církve boží.“ Ale záporožské kozáky nevyslyšeli.

Následovaly žádosti Bohdana Chmelnického zaslané do Moskvy, jež zkoumaly zemské sněmy. 1. října 1653 se tento nejvyšší zastupitelský orgán ruského státu rozhodl podpořit spoluvěřící a přijmout je pod svou ochranu. V lednu 1654 Perejaslavská rada toto rozhodnutí potvrdila. Poté objeli poslové B. Chmelnického a Moskvy desítky měst, včetně Kyjeva, jejichž obyvatelé složili přísahu ruskému carovi. Připomínám, že při uzavírání Lublinské unie se s ničím podobným nesetkáváme.

V dopise, zaslaném do Moskvy v roce 1654, poděkoval Bohdan Chmelnickij caru Alexeji Michajloviči za to, že … „celé vojsko záporožské i celý svět pravoslavný ruský přijal

pod svou silnou a vznešenou carskou ruku.“ Jak vidíte, v provoláních k polskému králi i k ruskému carovi se vždy kozáci označovali za ruské pravoslavné věřící.

Během zdlouhavé války ruského státu s polsko-litevským společenstvím se někteří hejtmani, nástupci B. Chmelnického, tu i tam „odkláněli“ od Moskvy, hledali podporu ve Švédsku, v Polsku i v Turecku. Ale, opakuji, pro lid měla válka ve skutečnosti osvobozující charakter. Skončila Andrusovským příměřím v roce 1667. Definitivní důsledky zafixoval „Věčný Mír“ z roku 1686. K ruskému státu připadlo město Kyjev a země na levém břehu Dněpru, včetně Poltavštiny /Poltavské knížectví/, Černigovštiny /Černigovské knížectví/ a také Záporoží. Jejich obyvatelé se znovu sjednotili se základní částí ruského pravoslavného národa. Region se začal nazývat „Malá Rus“ /Malorusko/.

Název „Ukrajina“ se tehdy častěji používal ve smyslu, v němž se s tímto významem setkáváme ve staroruských písemných památkách ještě z XII. století, když se mluvilo o různých příhraničních oblastech – „okrajina“. A slovo „Ukrajinec“, soudě i na základě archivních dokumentů, původně označovalo lidi, kteří zabezpečovali ochranu vnějších hranic – vojáky–pohraničníky, úředníky.

Na pravém břehu, jenž zůstal ve společenství / Republika obou národů /, byl obnoven starý řád, zesílil sociální i náboženský útlak. Naopak levobřežní země se pod ochranou jednotného státu začaly aktivně rozvíjet. Hromadně se sem stěhovali obyvatelé z druhého břehu Dněpru. Hledali podporu u lidí stejného jazyka a stejné víry.

V časech Severní války se Švédskem neměli obyvatelé Maloruska na výběr. Mazepovu vzpouru podpořila jen malá část kozáků. Lidé z různých společenských tříd se považovali za Rusy a pravoslavné.

Kozáčtí stařešinové, patřící ke šlechtě, zaujímali v Rusku významná místa politická, diplomatická i vojenská. Absolventi Kyjevsko- Mohyljanské akademie hráli vedoucí roli v církevním životě. Tak to probíhalo i v časech hejtmanátu – ve skutečnosti samostatného státního subjektu s vlastní speciální vnitřní strukturou – a poté – v ruském impériu. Malorusové spoluvytvářeli v mnoha směrech velkou společnou zemi, její státnost, kulturu, vědy. Podíleli se na rozvoji Uralu, Sibiře, Kavkazu, Dálného východu. Mimochodem, dokonce i v sovětském období zaujímali rodáci z Ukrajiny nejdůležitější místa, včetně nejvyšších pozic ve vedení společného státu. Stačí připomenout, že téměř 30 let stáli v čele KSSS N. Chruščov a L. Brežněv, jejichž stranický životopis byl velmi úzce spjat s Ukrajinou.

Ve druhé polovině XVIII. století, po válkách s osmanskou říší, byl k Rusku připojen Krym a země na černomořském pobřeží, jimž se začalo říkat „Novorossija“. Tato území osidlovali přistěhovalci ze všech ruských gubernií. Po rozdělení polsko-litevského společenství vrátilo ruské impérium západní staroruské země, s výjimkou Haliče a Zakarpatí, jež se ocitly v rakouské – a posléze v rakousko-uherské říši.

Integrace západoruských zemí do společného státního prostoru nebyla jen výsledkem politických a diplomatických rozhodnutí. Byla založena na společné víře a kulturních tradicích. A znovu poznamenám, že se jednalo především o jazykovou podobnost. A tak ještě

počátkem 17. století jeden z hierarchů uniatské rusínské církve metropolita Josef Rutski oznamoval v Římě, že Moskvané nazývají Rusy z polsko-litevského společenství svými bratry, že jejich spisovný jazyk je naprosto stejný, a hovorový se liší jen v drobnostech. Podle jeho slov, je to jako u obyvatel Říma a Bergama. A to je, jak víme, střed a sever dnešní Itálie.

Samozřejmě, po staletích roztříštěnosti, života v různých státech vznikly regionální jazykové zvláštnosti, dialekty. Literární jazyk byl obohacen jazykem lidovým. Obrovskou roli v tom sehráli Ivan Kotljarevskij, Grigorij Skovoroda, Taras Ševčenko. Jejich díla jsou naším společným literárním a kulturním dědictvím. Verše Tarase Ševčenka jsou psány v ukrajinštině, a próza většinou v ruštině. Knihy ruského vlastence Nikolaje Gogola, rodáka z Poltavského kraje, jsou psány v ruštině s množstvím maloruských lidových výrazů a folklorních motivů. Jak se dá toto dědictví rozdělit mezi Rusko a Ukrajinu? A proč bychom to dělali?

Jihozápadní země ruské říše, Malorusko a Novorossija, Krym se rozvijely různorodě, podle etnického a náboženského složení. Žili zde krymští Tataři, Arméni, Řekové, Židé, Karaité, Krymčané, Bulhaři, Poláci, Srbové, Němci a další národy. Všichni si zachovali svou víru, tradice a zvyky.

Nebudu nic idealizovat. Je známý Valujevův oběžník z roku 1863, jakož i Emmerský dekret /Bad-Ems/ z roku 1876, jež omezily vydávání a dovoz náboženské a společensko-politické literatury v ukrajinštině ze zahraničí. Ale v tomto případě je důležitý historický kontext. Tato rozhodnutí byla učiněna na pozadí dramatických událostí v Polsku a vycházela ze snahy vůdců polského národního hnutí využít „ukrajinskou otázku“ ve svůj prospěch. Chtěl bych dodat, že umělecká díla, sbírky ukrajinských básní a lidových písní se i nadále vydávaly. Objektivní fakta dokládají, že v ruském impériu probíhal aktivní proces rozvoje maloruské kulturní identity v rámci velkého ruského národa, spojujícího Velkorusy, Malorusy i Bělorusy.

Současně mezi polskou elitou a částí maloruské inteligence vznikaly a sílily představy o samostatném ukrajinském národě. A protože zde nebyl – a ani nemohl být – žádný historický základ, závěry vycházely z nejrůznějších výmyslů. Až do té míry, že Ukrajinci vlastně nejsou Slované, nebo naopak, Ukrajinci jsou skuteční Slované, a Rusové „Moskáli“. Ne, tak to není. Podobné „hypotézy“ se stále více začaly používat pro politické účely jako nástroj soupeření mezi evropskými státy.

Od konce XIX. století se chopily tohoto tématu rakousko-uherské úřady, aby ho použily jako protiváhu k polskému národnímu hnutí, stejně jako k moskvofilním náladám v Haliči. Během první světové války přispěla Vídeň k formování tzv. Legionu ukrajinských střelců ze Síče. Obyvatelstvo Haliče, podezřelé ze sympatií k pravoslaví a k Rusku, bylo vystaveno krutým represím, mnozí byli uvězněni v koncentračních táborech Thalerhof a Terezín.

Další vývoj událostí souvisí se zhroucením evropských říší, s divokou občanskou válkou, probíhající na obrovském prostoru bývalého ruského impéria, se zahraniční intervencí.

Po únorové revoluci, v březnu 1917, byla v Kyjevě zřízena Centrální rada, která si nárokovala roli orgánu nejvyšší moci. V listopadu 1917 vyhlásila na svém třetím všeobecném sněmu zřízení Ukrajinské lidové republiky (UNR, česky ULR/) jako součásti Ruska.

V prosinci 1917 přijeli zástupci Ukrajinské lidové republiky do Brestu Litevského, kde vyjednávalo sovětské Rusko s Německem a jeho spojenci. Na zasedání 10. ledna 1918 přečetl vedoucí ukrajinské delegace nótu o nezávislosti Ukrajiny. Poté Centrální rada na svém čtvrtém všeobecném sněmu vyhlásila Ukrajinu za nezávislou.

Deklarovaná suverenita neměla dlouhého trvání. Jen o několik týdnů později podepsala delegace rady samostatnou dohodu se zeměmi německého bloku. Německo i Rakousko-Uhersko se dostaly do potíží a nutně potřebovaly ukrajinské obilí a nerostné suroviny. Aby zabezpečily dodávky ve velkém, souhlasily s vysláním svých vojáků a technického personálu do Ukrajinské lidové republiky. Ve skutečnosti to byla záminka k okupaci.

Těm, kteří v současnosti předali Ukrajinu pod plnou zahraniční kontrolu, je třeba připomenout, že tehdy, v roce 1918, se podobné rozhodnutí stalo pro vládnoucí kyjevský režim osudným. Za přímé účasti okupačních sil byla svržena Centrální rada a k moci se dostal hejtman P. Skoropadskij, který místo Ukrajinské lidové republiky vyhlásil Ukrajinský stát, který byl ve skutečnosti německým protektorátem.

V listopadu 1918 – po revolučních událostech v Německu a v Rakousku-Uhersku – P. Skoropadskij, když ztratil podporu německých bajonetů, nabral jiný směr a prohlásil, že „ Ukrajina by měla být mezi prvními, kdo bude jednat ve věci vytvoření Všeruské federace“. Režim se však brzy znovu změnil. Nastal čas tzv. Direktoriátu.

Na podzim roku 1918 vyhlásili ukrajinští nacionalisté Západo-ukrajinskou lidovou republiku a v lednu 1919 vyhlásili její sjednocení s Ukrajinskou lidovou republikou. V červenci 1919 byly ukrajinské jednotky poraženy polskou armádou a území bývalé západní Ukrajiny se dostalo pod polskou nadvládu.

V dubnu 1920 uzavřel S. Petljura (jeden z „hrdinů“, jež nabízejí i současné Ukrajině) jménem Direktoriátu Ukrajinské lidové republiky tajné úmluvy, podle nichž dal země Haliče a západní Volyni Polsku výměnou za vojenskou podporu. V květnu 1920 vstoupili petljurovci do Kyjeva v konvoji polských vojsk. Ne však nadlouho. Již v listopadu 1920, po příměří mezi Polskem a sovětským Ruskem, se zbytky Petljurových vojsk vzdaly stejným Polákům.

Příklad Ukrajinské lidové republiky ukazuje, jak nestabilní byly různé kvazi-státní formace, které se objevily v bývalé ruské říši během občanské války a nepokojů. Nacionalisté se snažili vytvořit své vlastní státy, vůdci bílého hnutí prosazovali nedělitelné Rusko. Podobně také mnoho republik, založených příznivci bolševiků, si nedovedlo představit svou existenci mimo Rusko. Zároveň je z různých důvodů vůdcové bolševické strany někdy doslova vytlačovali ze sovětského Ruska.

Začátkem roku 1918 byla tedy vyhlášena Doněcko –Krivorožská sovětská republika, která apelovala na Moskvu, aby se mohla připojit k sovětskému Rusku. Došlo k odmítnutí.

Lenin se setkal s vůdci této republiky a přesvědčil je, aby zůstali součástí sovětské Ukrajiny. 15. března 1918 se ústřední výbor Ruské komunistické strany bolševiků rozhodl vyslat delegáty z Doněcké pánve na ukrajinský sjezd sovětů a přímo na kongresu vytvořit „jednu vládu pro celou Ukrajinu“. Území Doněcko-Krivorožské sovětské republiky i nadále tvořily hlavně regiony na jihovýchodě Ukrajiny.

Podle Rižské smlouvy z roku 1921 mezi RSFSR, USSR a Polskem byly západní země bývalého ruského impéria postoupeny Polsku. V meziválečném období zahájila polská vláda aktivní přesidlovací politiku s cílem změnit etnické složení ve „východních pohraničních oblastech“. „Vostočnyje kresy“ /Východní příhraničí/ – tak nazývali Poláci území dnešní západní Ukrajiny, západního Běloruska a části Litvy. Byla provedena násilná polonizace, byla utlačována místní kultura a tradice. Později, během druhé světové války, to využívaly radikální skupiny ukrajinských nacionalistů jako záminku k teroru nejen proti polskému, ale i židovskému a ruskému obyvatelstvu.

V roce 1922, během vzniku SSSR, jehož jedním ze zakladatelů byla i USSR, byl po poměrně bouřlivé diskusi mezi bolševickými vůdci realizován Leninův plán vytvořit unijní stát jako federaci rovnoprávných republik. Text Deklarace o založení SSSR a později Ústava SSSR z roku 1924 obsahovaly právo republik svobodně vystoupit z Unie. Tak se dostala do základů naší státnosti nejnebezpečnější „ časovaná bomba“. Explodovala, jakmile zmizel pojistný ochranný mechanismus v podobě vedoucí role KSSS, která se nakonec zhroutila sama zevnitř. Začala „přehlídka svrchovanosti“. 8. prosince 1991 byla podepsána tzv. Bělověžská dohoda o založení Společenství nezávislých států s prohlášením, že „SSSR jako subjekt mezinárodního práva a geopolitické reality přestává existovat“. Mimochodem, Ukrajina nepodepsala ani neratifikovala Chartu Společenství nezávislých států, přijatou v roce 1993.

Ve 20. a 30. letech minulého století bolševici aktivně prosazovali politiku „indigenizace “, která byla v Ukrajinské SSR prováděna jako ukrajinizace. Je symbolické, že v rámci této politiky - se souhlasem sovětských úřadů v SSSR – se vrátil a byl zvolen členem Akademie věd M. Hruševskij, bývalý předseda Centrální rady, jeden z ideologů ukrajinského nacionalismu, který kdysi požíval podpory Rakouska-Uherska.

„Indigenizace“ samozřejmě hrála hlavní roli při rozvoji a posilování ukrajinské kultury, jazyka, identity. Současně byla pod rouškou boje s takzvaným ruským velmocenským šovinismem často uvalena na ty, kteří se nepovažovali za Ukrajince. Právě sovětská národnostní politika - místo velkého ruského národa, trojjediného lidu skládajícího se z Velkorusů, Malorusů a Bělorusů – zakotvila na státní úrovni ustanovení tří samostatných slovanských národů: ruského, ukrajinského a běloruského.

V roce 1939 byly země, dříve obsazené Polskem, vráceny SSSR. Velká část z nich byla připojena k sovětské Ukrajině. V roce 1940 se stala součástí USSR část Besarábie, okupovaná Rumunskem v roce 1918, a severní Bukovina. V roce 1948 to byl černomořský ostrov Zmejnyj.. V roce 1954 byla převedena do Ukrajinské SSR Krymská oblast RSFSR - v hrubém rozporu s tehdy platnými právními normami.

Samostatně budu hovořit o osudu Podkarpatské Rusi, jež byla po rozpadu Rakouska-Uherska připojena k Československu. Velká část místních obyvatel byli Rusíni. Nyní se o tom málo mluví, ale po osvobození Zakarpatí sovětskými jednotkami vyzval Kongres pravoslavných obyvatel regionu k zařazení Podkarpatské Rusi do RSFSR nebo přímo do SSSR – s právy samostatné Karpatsko-ruské republiky. Mínění lidí bylo ignorováno. A v létě roku 1945 bylo oznámeno – jak napsala „Pravda“ – že proběhl historický akt znovusjednocení Zakarpatské Ukrajiny „s její prastarou vlastí - Ukrajinou“.

Současná Ukrajina je tedy zcela duchovním dítětem sovětské éry. Víme a pamatujeme si, že byla z velké části vytvořena na úkor historického Ruska. Stačí porovnat, které země se znovu spojily s ruským státem v XVII. století a s kterými územími vystoupila USSR ze Sovětského svazu.

Bolševici zacházeli s ruským lidem jako s nevyčerpatelným materiálem pro sociální experimenty. Snili o světové revoluci, která, podle jejich názoru, úplně zruší národní státy. Hranice byly proto libovolně stanoveny, rozdávaly se velkorysé územní „dary“. Nakonec už nezáleží na tom, čím přesně se vůdci bolševiků řídili, když roztrhali zemi na kusy. Můžete polemizovat o podrobnostech, o zákulisí a logice určitých rozhodnutí. Jedna věc je jasná: Rusko bylo skutečně okradeno.

Při práci na tomto článku jsem nevycházel ze žádných tajných archivů, ale z dostupných dokumentů, obsahujících známá fakta. Vedoucí představitelé současné Ukrajiny a jejich externí mecenáši tyto skutečnosti raději nezmiňují. Ale z různých důvodů, vhodných i nevhodných, včetně zahraničí, se stalo zvykem odsuzovat „zločiny sovětského režimu“, dokonce včetně těch událostí, s nimiž nemá ani KSSS, ani SSSR, ani současné Rusko co dělat. Avšak akce bolševiků, jež se vztahují k odtržení historických území od Ruska, se zároveň za trestný čin nepovažují. Je jasné, proč. Pokud to vedlo k oslabení Ruska, pak jsou naši nepřátelé spokojeni.

V SSSR, samozřejmě, hranice mezi republikami nebyly vnímány jako státní, byly podmíněné v rámci jedné země, jež byla – přes všechny atributy federace - v zásadě vysoce centralizovaná - na úkor, opakuji, vedoucí úlohy KSSS. Ale v roce 1991 se všechna tato území, a co je nejdůležitější - lidé, kteří tam žili, v mžiku ocitli v zahraničí. A už byli skutečně odtrženi od historické vlasti.

Co k tomu dodat? Všechno se mění. Včetně zemí, společností. A samozřejmě, část jednoho národa se v průběhu svého vývoje - z řady důvodů, historických okolností - může v určitém okamžiku cítit, realizovat jako samostatný národ. Jak se zachovat? Existuje pouze jedna odpověď: s úctou!

Chcete si vytvořit svůj vlastní stát? Prosím! Ale za jakých podmínek? Dovolte mi, abych vám zde připomněl hodnocení jednoho z nejvýznamnějších politiků nového Ruska, prvního starosty Petrohradu A. Sobčaka. Jako vysoce profesionální právník se domníval, že každé rozhodnutí by mělo být legitimní, a proto v roce 1992 vyjádřil následující názor: zakládající republiky Svazu, poté, co samy zrušily Smlouvu z roku 1922, by se měly vrátit do

hranic, v nichž se nacházely v době vstupu do SSSR. Všechna ostatní teritoriální nabytí jsou předmětem diskuse, vyjednávání, protože podmínky vzniku byly zrušeny.

Jinými slovy, odejděte s tím, s čím jste přišli. S takovou logikou nelze než souhlasit. Pouze dodám, že bolševici, jak jsem již zmínil, zahájili svévolné překreslování hranic již před vytvořením Svazu a veškeré manipulace s územími byly prováděny amatérsky, názor lidí byl zcela ignorován.

Ruská federace uznala nové geopolitické reality. A nejen uznala, ale udělala hodně pro to, aby se Ukrajina stala nezávislou zemí. V obtížných 90. letech a v novém tisíciletí jsme Ukrajině poskytli silnou podporu. Kyjev používá vlastní „politickou aritmetiku“, ale v letech 1991–2013 jenom kvůli nízkým cenám plynu ušetřila Ukrajina ve svém rozpočtu více než 82 miliardy dolarů a dnes se doslova „drží“ díky 1,5 miliardě dolarů ruských plateb za tranzit našeho plynu do Evropy. Zatímco za předpokladu zachování hospodářských vazeb mezi našimi zeměmi by pozitivní efekt pro Ukrajinu činil desítky miliard dolarů.

Ukrajina a Rusko se vyvíjely jako jednotný ekonomický systém po celá desetiletí a staletí. Hloubku spolupráce, kterou jsme měli před 30 lety, by nám dnes mohly závidět země Evropské unie. Jsme přirozenými, vzájemně se doplňujícími ekonomickými partnery. Takový úzký vztah může posílit konkurenční přednosti, zvýšit potenciál obou zemí.

A ten byl pro Ukrajinu významný, včetně silné infrastruktury, systému přepravy plynu, nejnovějších odvětví stavby lodí, letadel, raketové techniky, výroby přístrojů, vědeckých, konstrukčních a technických škol na světové úrovni. S takovým dědictvím mohli ukrajinští vůdci vyhlašovat nezávislost a slibovat, že se ukrajinská ekonomika stane jednou z klíčových ekonomik a životní úroveň lidí jednou z nejvyšších v Evropě.

Nyní jsou průmyslové giganty s technologiemi na vysoké úrovni, na něž byla Ukrajina hrdá, zničeny. Za posledních 10 let poklesla strojírenská produkce o 42 %. Rozsah deindustrializace a celkové degradace ekonomiky lze poznat i na takovém ukazateli, jakým je výroba elektrické energie, jež se za 30 let snížila na Ukrajině na polovinu. A nakonec, podle MMF, v roce 2019 – ještě před pandemií – byl ukrajinský HDP na obyvatele nižší než 4000 USD. To je nižší než v Albánii, v Moldavské republice nebo v neuznaném Kosovu. Ukrajina je nyní nejchudší zemí v Evropě.

Kdo za to může? Snad ukrajinský lid? Samozřejmě, že ne. Byla to ukrajinská vláda, která promarnila úspěchy mnoha generací. Víme, jak pracovití a talentovaní jsou lidé na Ukrajině. Jsou schopni důrazně a vytrvale dosahovat úspěchů, vynikajících výsledků. A tyto vlastnosti, stejně jako otevřenost, přirozený optimismus, pohostinnost – se neztratily. Nezměněné zůstávají i city milionů lidí, kteří se k Rusku chovají nejen dobře, ale s velkou láskou, stejně jako my k Ukrajině.

Do roku 2014 stovky dohod a společných projektů napomáhaly rozvoji našich ekonomik, obchodních a kulturních vazeb, k posílení bezpečnosti, k řešení společných sociálních a environmentálních problémů. Přinášely lidem hmatatelné výhody - jak v Rusku,

tak na Ukrajině. Právě to jsme považovali za hlavní věc. A proto jsme plodně spolupracovali se všemi, zdůrazňuji, se všemi vůdci Ukrajiny.

I po známých událostech v Kyjevě v roce 2014 jsem nařídil ruské vládě, aby zvážila možnosti kontaktů prostřednictvím příslušných ministerstev a resortů z hlediska zachování a udržení našich ekonomických vazeb. Avšak vstřícného gesta ze strany Ukrajiny jsme se dodnes nedočkali. Nehledě na to, že Rusko je neustále jedním ze tří hlavních obchodních partnerů Ukrajiny a stovky tisíc Ukrajinců k nám přijíždějí vydělávat peníze - a jsou zde vítáni a podporováni. Tak to je ta „země agresorů“.

Když se zhroutil Sovětský svaz, mnozí v Rusku i na Ukrajině stále upřímně věřili, že naše úzké kulturní, duchovní a ekonomické vazby budou jistě zachovány, stejně jako společné zájmy lidí, kteří se vždy cítili jako jeden národ. Avšak události se začaly - zpočátku pomalu, ale potom stále rychleji - vyvíjet jiným směrem

Ukrajinské elity se v zásadě rozhodly ospravedlnit nezávislost své země popřením její minulosti, pravda, s výjimkou hranic. Začaly mytologizovat a přepisovat historii, vymazávat z ní vše, co nás spojuje, začaly hovořit o období členství Ukrajiny v ruské říši a v SSSR jako o okupaci. Naši společnou tragédii kolektivizace a hladomoru na počátku 30. let začaly vydávat za genocidu ukrajinského lidu.

Radikálové a neonacisté otevřeně a stále opovážlivěji deklarovali své ambice. Přitakávaly jim jak oficiální úřady, tak místní oligarchové, kteří poté, co okradli obyvatele Ukrajiny, uchovávají to, co bylo ukradeno, v západních bankách a jsou připraveni zradit i vlastní matku – jen aby zachránili své kapitály. K tomu je třeba přidat chronickou slabost státních institucí, stav dobrovolného rukojmí geopolitické vůle někoho jiného.

Dovolte mi připomenout, že už dávno, dávno před rokem 2014, Spojené státy a země EU systematicky a vytrvale tlačily na Ukrajinu, aby omezila hospodářskou spolupráci s Ruskem. My, jako největší obchodní a ekonomický partner Ukrajiny, jsme navrhovali prodiskutovat problémy, jež vyvstaly ve formátu Ukrajina - Rusko - EU. Ale pokaždé nám bylo řečeno, že Rusko je zde k ničemu, že problém se týká pouze EU a Ukrajiny. Západní země de facto odmítly opakované ruské návrhy na dialog.

Ukrajinu krok za krokem vtáhly do nebezpečné geopolitické hry, jejímž cílem bylo udělat z Ukrajiny bariéru mezi Evropou a Ruskem, odrazový můstek proti Rusku. Nevyhnutelně nastal čas, kdy koncept „Ukrajina - není Rusko“ již nevyhovoval. Bylo třeba vytvořit „anti-Rusko“, a to my nikdy nepřijmeme.

Zadavatelé tohoto projektu vycházeli ze starých schémat polsko-rakouských ideologů o vytvoření „protimoskevského Ruska“. A není třeba zastírat, že se to děje v zájmu obyvatel Ukrajiny. Polsko-litevské společenství nikdy nepotřebovalo ukrajinskou kulturu, natož kozáckou autonomii. V Rakousku-Uhersku byly historické ruské země bezohledně vykořisťovány a zůstaly nejchudšími. Nacisté, kterým přisluhovali kolaboranti z Organizace ukrajinských nacionalistů /OUN/ a z Ukrajinské povstalecké armády /UPA/, nepotřebovali Ukrajinu, ale životní prostor a otroky árijských pánů.

Zájmy ukrajinského lidu nebyly zohledněny ani v únoru 2014. Spravedlivá nespokojenost lidí, způsobená nejakutnějšími sociálně-ekonomickými problémy, chybami, nedůsledným jednáním tehdejší vlády, byla jednoduše cynicky zneužita. Západní země přímo zasahovaly do vnitřních záležitostí Ukrajiny, podporovaly puč. Jeho beranidlem se staly radikální nacionalistické skupiny. Jejich hesla, ideologie a přímá agresivní rusofobie do značné míry určovaly státní politiku na Ukrajině.

Útočilo se na vše, co nás do té doby spojovalo a sbližovalo. Především na ruský jazyk. Dovolte mi připomenout, že nová „majdanská“ vláda se nejdříve pokusila zrušit zákon o státní jazykové politice. Pak tu byl zákon o „očištění moci“, zákon o vzdělávání, který prakticky odstranil ruský jazyk ze vzdělávacího procesu.

A nakonec, v květnu letošního roku úřadující prezident představil Radě návrh zákona o „domorodém obyvatelstvu“. Za takové obyvatelstvo se považují ti, kteří jsou etnickou menšinou a nemají vlastní státní formaci mimo Ukrajinu. Zákon je přijat. Byla zaseta nová semena sváru. A to v zemi - jak již bylo uvedeno - velmi složité vzhledem k územnímu, národnostnímu a jazykovému složení, složité i s ohledem na historii jejího vzniku.

Může zaznít argument: pokud mluvíte o jediném velkém národě, trojjediném lidu, v čem spočívá rozdíl v tom, kdo se za co považuje – jestli za Rusa, Ukrajince nebo Bělorusa. S tím naprosto souhlasím. Definice národnostní příslušnosti, zejména ve smíšených rodinách, je navíc právem každé osoby na svobodnou volbu.

Faktem však je, že na Ukrajině je dnes situace úplně jiná, protože se jedná o vynucenou změnu identity. A nejnechutnější je, že Rusové na Ukrajině jsou nuceni nejen vzdát se svých kořenů, generací předků, ale také věřit, že Rusko je jejich nepřítel. Nebude přehnané, když řeknu, že směr nucené asimilace, formování etnicky čistého ukrajinského státu, agresivního vůči Rusku, lze ve svých důsledcích srovnávat s použitím zbraní hromadného ničení proti nám. V důsledku takové drsné umělé roztržky mezi Rusy a Ukrajinci by se mohl ruský lid jako celek zmenšit o stovky tisíc, ne-li milionů.

Zasáhli i naši duchovní jednotu. Stejně jako v dobách litevského velkovévodství bylo zahájeno nové církevní vymezování. Světské úřady, aniž by zakrývaly sledování politických cílů, hrubě zasáhly do církevního života a dovedly dílo až k rozkolu, k obsazení chrámů, bití kněží a mnichů. Ani široká autonomie ukrajinské pravoslavné církve jim při zachování duchovní jednoty s moskevským patriarchátem kategoricky nevyhovuje. Musí za každou cenu zničit tento viditelný, starobylý symbol našeho příbuzenství.

Považuji za přirozené, že představitelé Ukrajiny opakovaně hlasují proti rezoluci Valného shromáždění OSN odsuzující oslavu nacismu. Pod ochranou oficiálních úřadů jsou pořádány pochody, pochodňové průvody na počest neporažených válečných zločinců z útvarů SS. Mazepa, který zradil všechny kolem, Petljura, který platil za polskou ochranu ukrajinskými zeměmi, a Bandera, který spolupracoval s nacisty, jsou zahrnuti do kategorie národních hrdinů. Dělají vše pro to, aby vymazali z paměti mladších generací jména skutečných vlastenců a vítězů, na které

Pro Ukrajince, kteří bojovali v řadách Rudé armády, v partyzánských jednotkách, byla Velká vlastenecká válka opravdu válkou vlasteneckou, protože bránili svůj domov, svou velkou společnou vlast. Více než dva tisíce z nich se stalo Hrdiny Sovětského svazu. K nim patří legendární pilot Ivan Nikitovič Kožedub, nebojácná odstřelovačka, obránkyně Oděsy a Sevastopolu Ludmila Michajlovna Pavličenko, odvážný partyzánský velitel Sidor Artěmovič Kovpak. Tato pevná generace bojovala a položila své životy za naši budoucnost, za nás. Zapomenout na jejich hrdinství znamená zradit své dědy, matky a otce.

Protiruský projekt byl odmítnut miliony Ukrajinců. Obyvatelé Krymu a Sevastopolu provedli vlastní historickou volbu. A lidé na jihovýchodě se mírumilovně snažili bránit své postavení. Všichni, včetně dětí, však byli označeni za separatisty a teroristy. Začali je ohrožovat etnické čistky a použití vojenské síly. A obyvatelé Doněcka a Luhanska se chopili zbraní, aby ochránili svůj domov, svůj jazyk, své životy. Měli snad jinou volbu - po pogromech, jež se přehnaly městy Ukrajiny, po hrůze a tragédii z 2. května 2014 v Oděse, kde ukrajinští neonacisté upálili lidi zaživa a vyrobili novou Chatyň? Následovníci Bandery byli připraveni spáchat stejný masakr na Krymu, v Sevastopolu, Doněcku a Luhansku. Ani v současnosti se takových plánů nevzdávají. Čekají na vhodnou dobu. Ale nedočkají se.

Státní převrat a po něm následující kroky kyjevských úřadů nevyhnutelně vyvolaly konfrontaci a občanskou válku. Vysoký komisař OSN pro lidská práva odhaduje, že celkový počet obětí konfliktu na Donbasu přesáhl 13 000. Mezi nimi jsou staří lidé, děti. Strašné, nenahraditelné ztráty.

Rusko udělalo vše pro to, aby zastavilo bratrovraždu. Byly uzavřeny Minské dohody, jejichž cílem je mírové urovnání konfliktu na Donbasu. Jsem přesvědčen, že stále nemají jinou alternativu. Přinejmenším - nikdo nezrušil své podpisy ani pod minským „Komplexem opatření“, ani pod příslušnými prohlášeními vůdců zemí „normandského formátu“. Nikdo neinicioval revizi rezoluce Rady bezpečnosti OSN ze dne 17. února 2015.

Během oficiálních rozhovorů, zejména poté, co byli „poopraveni“ západními partnery, představitelé Ukrajiny pravidelně vyhlašují „naprostou oddanost“ Minským dohodám, ale ve skutečnosti se řídí pozicí jejich „nepřijatelnosti“. Zvláštní status Donbasu ani záruky pro lidi zde žijící nejsou připraveni vážně posoudit. Raději využívají obraz „oběti vnější agrese“ a obchodují s rusofobií. Pořádají krvavé provokace na Donbase. Zkrátka, jakýmkoli způsobem přitahují pozornost zahraničních příznivců a správců.

Z toho usuzuji - a jsem o tom stále více přesvědčen, že Kyjev jednoduše Donbas nepotřebuje. Proč? Protože, za prvé, obyvatelé těchto regionů nikdy nepřijmou režim, který se jim pokusili - a stále se o to snaží - vnutit násilím, blokádou, vyhrožováním. A za druhé, výsledky dohod Minsk-1 i Minsk-2, které dávají skutečnou šanci na mírové obnovení územní celistvosti Ukrajiny, jež byly dohodnuty přímo s Doněckou lidovou republikou a Luhanskou lidovou republikou prostřednictvím Ruska, Německa a Francie, jsou v rozporu s logikou anti-ruského projektu. A tento projekt se může udržovat pouze za neustálého kultivování obrazu vnitřního a vnějšího nepřítele. A dodám - pod protektorátem a kontrolou ze strany západních států.

Což se děje i v praxi. Především je to vytváření atmosféry strachu v ukrajinské společnosti, agresivní rétorika, shovívavost k neonacistům, militarizace země. Spolu s tím – je to nejen úplná závislost, ale i přímé vnější řízení, včetně dohledu zahraničních poradců na ukrajinských úřadech, ve speciálních službách a v ozbrojených silách, vojenské „ovládnutí“ ukrajinského teritoria, rozvíjení infrastruktury NATO. Není náhodou, že zmíněný skandální zákon o „domorodém obyvatelstvu“ byl přijat pod rouškou rozsáhlých cvičení NATO na Ukrajině.

Pod stejným krytím probíhá pohlcování zbytků ukrajinské ekonomiky, využívání jejích přírodních zdrojů. Prodej zemědělské půdy není daleko a je zřejmé, kdo ji koupí. Ano, Ukrajině se čas od času přidělují finanční prostředky, půjčky, ale podle podmínek a zájmů, preferencí a výhod pro západní společnosti. Mimochodem, kdo tyto dluhy zaplatí? Je zřejmé, že se předpokládá, že to bude muset udělat nejen současná generace Ukrajinců, ale také jejich děti, vnoučata a pravděpodobně i pravnoučata.

Západní autoři projektu „Anti-Rusko“ nastavují ukrajinský politický systém tak, aby se měnili prezidenti, poslanci, ministři, ale aby se neměnil postoj k rozchodu s Ruskem, k nepřátelství s ním. Hlavním volebním heslem současného prezidenta bylo dosáhnout míru. S tím se dostal k moci. Ukázalo se, že sliby byly lži. Nic se nezměnilo. Naopak, v některých ohledech se situace na Ukrajině a kolem Donbasu zhoršila.

V protiruském projektu není místo pro suverénní Ukrajinu, ani pro politické síly, které se snaží bránit její skutečnou nezávislost. Ti, kdož mluví o usmíření v ukrajinské společnosti, o dialogu, o hledání východiska ze slepé uličky, dostávají nálepku „proruských“ agentů.

Opakuji, pro mnoho lidí na Ukrajině je „protiruský“ projekt jednoduše nepřijatelný. A takových lidí jsou miliony. Nesmějí však zvedat hlavy. Byli prakticky zbaveni zákonné možnosti hájit svůj názor. Jsou zastrašováni a zahnáni do ilegality. Za přesvědčení, za vyřčené slovo, za otevřené vyjádření svého názoru jsou nejen pronásledováni, ale také zabíjeni. Vrahové, jak se již stalo pravidlem, zůstávají nepotrestáni.

Jediným „správným“ vlastencem Ukrajiny je nyní ten, kdo nenávidí Rusko. Ba co víc, v budoucnu se má ukrajinská státnost opírat výhradně o tuto ideu. Nenávist a zášť - a světová historie to mnohokrát dokázala - jsou poněkud nejistým základem suverenity, nese to s sebou řadu vážných rizik a závažných důsledků.

Všechny triky, spojené s „protiruským“ projektem, jsou nám jasné. A nikdy nedovolíme, aby naše historická území a na nich žijící, nám drazí lidé, byli využíváni k boji proti Rusku. A těm, kteří se o to pokusí, chci říci, že tímto způsobem zničí svou zem.

Orgány vládnoucí na Ukrajině rády odkazují na západní zkušenosti a považují je za vzor, který je třeba následovat. Podívejte se tedy na to, jak vedle sebe žijí Rakousko s Německem, Spojené státy a Kanada. Jsou si blízké v etnickém složení, kultuře, ve skutečnosti s jedním jazykem, a přitom zůstávají suverénními státy, se svými vlastními zájmy, se svou vlastní zahraniční politikou. To však nebrání jejich nejužší integraci ani spojeneckým vztahům. Mají velmi podmíněné, průhledné hranice. A občané, kteří je překračují, se cítí jako

doma. Zakládají rodiny, studují, pracují, podnikají. Mimochodem, stejně, jako miliony rodáků z Ukrajiny, kteří nyní žijí v Rusku. Pro nás jsou to naši blízcí příbuzní.

Rusko je otevřené dialogu s Ukrajinou a je připraveno prodiskutovat i ty nejtěžší otázky. Je však důležité, abychom pochopili, že partner hájí své národní zájmy, neslouží cizím, není zbraní v rukou někoho, kdo s námi bojuje.

Respektujeme ukrajinský jazyk a tradice. I přání Ukrajinců vidět svůj stát svobodný, bezpečný a prosperující.

Jsem přesvědčen, že skutečná suverenita Ukrajiny je možná právě ve spolupráci s Ruskem. Naše duchovní, lidské, civilizační vazby se formovaly v průběhu staletí, vycházejí z jednoho stejného pramene, jsou utuženy společnými zkouškami, úspěchy a vítězstvími. Naše příbuzenství se dědí z generace na generaci. Je v srdcích, v paměti lidí, kteří žijí v současném Rusku a na Ukrajině, v pokrevních vazbách, jež spojují miliony našich rodin. Společně jsme vždy byli a budeme mnohem silnější a úspěšnější. Vždyť jsme jeden národ.

Tato slova mohou být vnímána nepřátelsky. Lze je interpretovat jakkoli. Ale mnoho lidí mne uslyší. A řeknu jednu věc: Rusko nikdy nebylo a nikdy nebude „anti-Ukrajinou“. A čím bude Ukrajina - o tom rozhodnou její občané.

Vladimír Putin 

12. července 2021 -17:00

Překlad z ruštiny: PhDr. Jana Görčöšová

Vzpoura přichází z Pobaltí

0
0

Jaroslav Bašta
1. 8. 2021 PrvníZprávy.cz

Současné vedení Evropské unie již řadu let připravuje zásadní změny v životech všech občanů členských zemí.Ambiciózní plány, které představila Evropská komise jako Green Deal (Zelený úděl) skutečně otáčí kormidlo dějin naprosto nečekaným směrem. Náš světadíl se během tří čtvrtin století, které uplynuly od skončení II. světové války, stal nejbohatším a nejpříjemnějším místem pro život na celé Zemi. Zelená revoluce z něj má během jednoho desetiletí udělat cosi na způsob budhistického kláštera plného skromných lidí, kterým nezáleží na majetku, a kteří se stanou  vegetariány, aby zachránili planetu před zhoubou z emisí kysličníku uhličitého (CO2).

Ideologie, která za touto snahou vedení EU stojí, tiše předpokládá, že původní Evropané si uvědomí svůj neodčinitelný dědičný hřích rasismu, imperialismu a průmyslové revoluce a dobrovolně či nedobrovolně ze svých zemí vyvanou a přenechají je těm, kdo v uplynulých staletích trpěli pod jhem bílého muže. Ač se to zdá k nevíře, tato utopie – dystopie má podporu nejen intelektuálů na západních univerzitách a poslanců Evropského parlamentu, ale také části mladé generace.
  
Filosof Stanislav Komárek správně konstatoval, že naši civilizaci charakterizuje cesta k opaku. V tomto případě dvě generace považovaly za náplň svých životů hromadění majetku a vytvoření společnosti nadbytku a konzumu, ale ta třetí ve jménu záchrany planety vidí svůj ideál ve skromnosti, odříkání a chudobě. Aspoň se tak tváří. Zelená ideologie, multikulturalismus a adorace sexuálních menšin však v rámci Evropské unie naráží na geografickou hranici – příliš se jí nedaří ve státech na východ od bývalé Železné opony.

Ta se dnes stala pomyslnou linií, která v rámci EU odděluje progresivisty od konzervativců. Až doposud vlajku vzdoru pozvedalo Polsko a Maďarsko, a obě země si vysloužily pokárání z Bruselu. V posledních měsících začaly ukazovat cestu, jak se bránit sebevražedné politice v oblasti migrace a Zeleného údělu Baltské státy. Litva, která čelí náporu nelegálních migrantů z Iráku, Konga a Kamerunu, přijala zákon, který nelegální přechod hranic definuje jako hybridní agresi. Proto následuje zatčení, internace a deportace.
   
Proti prosazování Zeleného údělu se ostře vymezilo Estonsko. Předseda Konzervativní lidové strany Martin Helme pohrozil, že v případě nátlaku Bruselu na prosazování reformy průmyslu a energetiky cestou restrikcí a nových ekologických daní, Estonsko z EU vystoupí. Cílem „zelené revoluce“ je podle něj likvidace průmyslu a energetiky ve východní Evropě a posílení pozic Německa a Francie. Snaha Evropské komise změnit Unii na jediný centralizovaný stát by pro Estonsko znamenala, že by se zase stalo stejně bezprávnou provincií jako v dobách Sovětského svazu.
   
Inu, kdo jednou žil v totalitním režimu, pozná, když se vrací a nenechá se zmást líbivými hesly. Pro střední Evropu může být příklad Litvy a Estonska velmi inspirativní.
   


  



Lesk a bída ruské ekonomiky

0
0
Václav Umlauf 
1.8.2021 e-Republika

Nyní se v RF jedna generace občanů obětovala za to, aby země byla nevydíratelnou velmocí. Další generace by měla dostat spravedlivý podíl na ekonomickém bohatství státu, který je politicky a ekonomicky nezávislou zemí. Jenže dělení neoliberálně nakradeného bohatství jednoho procenta oligarchů byl a je zásadní problém, a to nejen v Rusku.


O situaci v Rusku jsme už dlouho nepsali, poslední články byly vždy v souvislosti s Ukrajinou nebo válkou na Donbase. Pro celkový vývoj v Rusku doporučujeme články našeho ruského kolegy Fjodora Tatarinova (ZDE). Současný vývoj Ruské federace (RF) hezky popisuje rozhovor s novinářem Vladimírem Divišem s ironickým názvem Nezávislá Ukrajina a krachující Rusko, který původně vyšel v Haló novinách. K podrobné analýze doporučuji ročenku Ruské státní banky z března 2021 v PDF (ZDE) a její západní doplněk od Světové banky z května 2021 (ZDE). Pro naše účely se podívejme na vývoj ruské ekonomiky ve dvou otázkách.


Jsou Rusové ekonomicky vydíratelní?


Odpověď je jednoduchá: Už ne. Klíčovým ukazatelem je zahraniční dluh a státní rezervy, které má RF hlavně ve zlatě.




Graf jasně ukazuje, že útok na rubl ze zahraničí prakticky nelze provést, protože ruský zahraniční dluh v červené je skoro nulový v porovnání se státními rezervami (modrá). A Rusové se zcela zbavili dolaru a obchodují v místních měnách, v čínském jüanu a v eurech. Navíc je RF prakticky nezávislá na obchodování skrze SWIFT, protože od roku 2014 má vlastní záložní systém bankovních plateb jménem SPFS. V tomto systému dnes povinně jedou všechny ruské banky, i když používají SWIFT. V Rusku také běží od roku 2015 vlastní systém bankovních karet pod názvem Mir. Útok na bankovní systém nemá smysl a Západ o tom přestal mluvit, i když proti RF vede studenou válku. Po odtržení ukrajinského zbrojního průmyslu se strategickým významem je armáda prakticky ze 100 % vyzbrojována pouze z domácí produkce. Stejný, ale pomalejší vývoj byl v průmyslové výrobě. Západní poradci tvrdili Jelcinovi a neoliberálním ekonomům Ruska, že země má být benzínkou Západu. Za vyvezené suroviny (u nás za práci montoven) si prý může koupit prvotřídní západní zboží. Jelcinovo zbankrotované Rusko se stalo zcela závislým na dovozech spotřebního zboží. Celá řada odvětví postupně zanikla, jako u nás. Putin tento trend zastavil a otočil. Napjatá mezinárodní situace urychlila snahu o domácí produkci a začala státní podpora nahrazování dovozů. V zemědělství to mělo obrovský dopad, což výrazně zvýšilo produkci od roku 2014. Z grafu jasně vidíte změnu ekonomické politiky po roce 2014, kdy se změnil podíl dovozu a vývozu z RF.




Vláda rovněž podporuje domácí farmaceutický průmysl, takže vakcína Sputnik V není žádná náhoda. V důsledku politiky zahájené v roce 2013 bylo do roku 2017 více než 80 % léčiv prodaných v Rusku vyrobeno na domácím trhu. Rusko dnes vyrábí téměř vše, včetně produkce mezinárodních IT firem jako Yandex, Kaspersky a Telegram. Služby dnes tvoří 60 % HDP a zaměstnávají 63 % pracujícího ruského obyvatelstva. Vývoz ropy a plynu nyní tvoří pouze 15 % HDP. Rusko má ekonomiku prakticky soběstačnou, protože produkuje téměř všechno, co spotřebuje. Doma se vyrábí asi 85 % všech domácích spotřebičů a 80 % všech vozů. Automobilky jsou z velké části zahraniční, ale vyrábí se v Rusku. Ruské průmyslové výrobky jsou konkurenčně schopné jen na místním trhu, ale v zahraničí zatím ne. Vývoz surovin proto pořád tvoří 60 % celkového ruského vývozu. Největší dynamiku má ruské zemědělství, které po embargu EU dosáhlo nejen vlastního zásobování země, ale postupně nabírá stále vyšší podíl na exportu.



Rusové v produkci prvotřídního geneticky nemanipulovaného obilí už předstihli geneticky manipulované obilnářství USA a zemědělství vydělává zemi více, než export zbraní. Takže zničit zemi obchodní a bankovní blokádou není možné zhruba od roku 2015. Embarga a blokace všeho druhu mohou ekonomiku RF poškodit a zpomalit, ale nemohou ji zničit. A co Rusko nezabije, to ho posílí, viz pozitivní vývoj domácí soběstačné ekonomiky.

Klíčovým problémem ruské ekonomiky je pomalý rozvoj malých a středních podniků, které dnes vytvářejí kolem 20 % HDP. Hlavním důvodem je slabý právní stát, protože malé podniky jsou vystaveny svévolnému tlaku ze strany zkorumpovaných úřadů. Ruská "přepadačka" odpovídá českému vytunelování. Podnik po vydírání převezmou konkurenti, kteří využívají spojení se zkorumpovanou policií, soudními orgány a dalšími úřady. Provozování malé firmy v Rusku je vysoce riziková záležitost. Také není snadné pro malé podnikatele získat levný úvěr. Ruská centrální banka se obává po západnímu vzoru hlavně inflace, proto dlouhodobě udržuje úrokové sazby na vysoké úrovni. Malé a střední podniky buď nemohou získat půjčky, nebo za ně musí zaplatit vysokou cenu. Stát naopak nabízí velkorysé dotace velkým státním podnikům. Ty jsou sice méně efektivní, ale mají politický vliv na rozdělování státních dotací a velkých zakázek.

Po pandemii už vše běží normálně. Ministerstvo hospodářství oznámilo, že ruský hrubý domácí produkt (HDP) se v první polovině roku 2021 meziročně zvýšil o 4,6 %. Podle ministerstva dosáhl HDP země v červnu předpandemické úrovně odpovídající čtvrtému čtvrtletí roku 2019. Ve druhém čtvrtletí roku 2021 činil růst HDP 10,1 % ve srovnání se stejným obdobím roku 2020 a 1,5 % ve srovnání s druhým čtvrtletím roku 2019. Současný HDP je většinou tažen neenergetickými odvětvími, včetně zemědělství, zpracovatelského a stavebního průmyslu. Domácí poptávka zůstala hlavním hnacím motorem ekonomiky i v roce 2021. Průměrné příjmy populace na konci druhého čtvrtletí letošního roku se blížily konci roku 2019.


Jak se daří normálním Rusům?


Odpověď je opět jednoduchá: Pořád stejně špatně. V kupní síle jsou Rusové na polovině proti Západu, ale pozor, ceny nemovitostí a dalšího zboží tomu zhruba odpovídají. A podle švédských studií je podíl černé ekonomiky kolem 40 %. To jsou peníze v hotovosti přidané k oficiálnímu a zdaněnému platu, což není vidět ve statistikách. Ale na stavu osobních aut to vidět je, protože jejich kvalita a stáří je lepší než ve východní Evropě. Občané RF zaplatili vysokou cenu za rozpad integrované ekonomiky SSSR, za vybudování vojenské odstrašující síly v paritě k USA a za dlouhodobé embargo Západu spojené s devastujícím vlivem neoliberální loupeživé ekonomiky určené k zániku Ruska. Jenže bez atributů vojenské a ekonomické autonomie by dnes Rusové byli surovinovou kolonií Západu, podobně jako je Česko kolonií pracovní. Navíc platí, že v ruském systému oligarchických miliardářů jsou finanční prostředky plýtvány na problematické projekty, neproduktivní náklady a nadměrné hromadění zásob, s tím souvisejícím problémem byl a je masivní únik domácího kapitálu do zahraničí. Jen málo investic vytváří multiplikační efekt, který vede k blahobytu a zvyšuje životní úroveň. A za zničená a ztracená 90. léta se nyní buduje stejně jako v Číně nová infrastruktura země, což v rozsáhlém Rusku stojí miliardy. A to všechno platí normální Rusové, kterým se už léta nezvyšuje životní úroveň. Podívejte se na tento komplexní graf posledních pěti let.



Černá ukazuje růst maloobchodních cen, červená pokles reálného příjmu rodin, oranžová pokles reálných mezd a zelená pomalý růst nominálních mezd, např. nyní zvýšené minimální mzdy ve státním sektoru. Tomu odpovídá rostoucí zadlužení ruských domácností.



Ekonomická stagnace domácností je vidět na hlavním ukazateli, což je růst kupní síly. Ten například v Číně roste málem exponenciálně, ale v Rusku nikoliv.


Graf ukazuje základní paradox. Za ekonomického ničení Ruska v divokých devadesátých dostali občané zlomek z oligarchického a západního plundru, který se ekonomicky zhodnotil v další dekádě. Dolar málem nahradil rubl. Z hlediska kupní síly na tom byli Rusové lépe než nyní, kdy mají vlastní nezávislou ekonomiku a stát. Putinův poslední projev o stavu RF byl z 80 % věnovaný nikoliv získané nezávislosti a stabilitě státu, ale ekonomické situaci normálních Rusů. Ta je zatím špatná, na rozdíl od zahraničního postavení Ruska a směřování makroekonomiky. Rusko musí jít stejnou cestou jako Čína, pokud nechce mít doma vzbouřené obyvatele. Pro srovnání se podívejte na raketový nástup kupní síly Číny v jedné generaci 30 let (oranžová) v porovnání s degradující EU (zelená) a Japonskem (červená) a polovičního růstu Indie proti Číně (tečkovaná zelená). Graf je kalibrovaný podle PPP/HDP v USA jako základního měřítka pro daný rok.



Nyní se v RF jedna generace občanů obětovala za to, aby země byla nevydíratelnou velmocí, což je realizovaný a nepopiratelný fakt. V dalším kroku by měla následující generace Rusů dostat spravedlivý podíl na ekonomickém bohatství státu, který je už nyní politicky a ekonomicky nezávislou zemí. Jenže spravedlivé dělení neoliberálně nakradeného bohatství jednoho procenta oligarchů byl a je zásadní problém, a to nejen v Rusku.


Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

Jde skutečně o covid? Jiný pohled, který se nebude líbit vůbec nikomu

0
0
Klára Samková

1. 8. 2021
Další rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ve vztahu ke covidu zrušeno NS. (viz: https://www.idnes.cz/.../respiratory-nejvyssi-statni-soud...). Právníci jako jeden muž nadávají, že vláda odmítá respektovat zákony. Vláda ústy svého premiéra Babiše tvrdí, že soudy nemají žádnou zodpovědnost za zdravotní stav obyvatelstva, takže, abych tak připomenula, to se nám to hoduje, když nám lidi půjčujou...

Celou situaci vnímám z poněkud odlišného hlediska. Již nejméně od roku cca 2003 se rozhořívá válka mezi mocí výkonnou a soudní. Začalo to tím, že moc zákonodárná, jmenovitě Senát, odmítl tehdejšímu prezidentovi Klausovi jmenovat na místa soudců Ústavního soudu osoby, které Klaus navrhoval, což následně zapříčinilo několikaletou krizi Ústavního soudu. Ti, kdo nakonec „prolezli“, nikdy to ponížení - své ani svých neúspěšných předchůdců - nezapomněli a toto vrazilo první klín mezi moc soudní a výkonnou. Pokud poukazujete na to, že moc výkonná a zákonodárná, tedy vláda a parlament, jsou dvě rozdílné složky, tak nezapomeňte, že vláda povstává z volebních výsledků. No a vláda si prostě Senát neuměla ošéfovat, (a to doposud), takže zodpovědnost byla emocionálně posunuta někam jinam.

Pamatujete na „causu Melčák“? Krátce: v roce 2009 byl přijat zákon o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny (٭, který byl prvním ústavním zákonem, který zrušil Ústavní soud. Ačkoliv se to při mých názorech může zdát zvláštní, souhlasila jsem tehdy i nyní s prof. Zdeňkem Jičínským, který řekl, že Ústavní soud se postavil nad Parlament. Klaus důsledky tohoto aktu Ústavního soudu (vedeného jím dosazeným předsedou Rychetským!!!) kritizoval i ve svém projevu k PSP při svém druhém zvolení prezidentem v roce 2010, kdy řekl, že Ústavní soud postupuje nad rámec svých pravomocí a tím hrozí hluboká eroze demokracie. Politické důsledky „causy Melčák“ se pak projevily dále: právě od té doby se začaly na naší politické scéně objevovat úřednické vlády, vedené nezvolenými premiéry: Jan Fišer (8. 5. 2009 - 13. 7. 2010 a Jiří Rusnok (10. 7. 2013 - 29. 1. 2014). 

V mezidobí jsme si „střihli“ Nečase, v důsledku čehož dnes kandiduje do PSP strůjce tohoto evidentního státního převratu, jistý Robert Šlachta, a završili jsme to Bohouškem. Současně s tímto exekutivním chaosem, který ovšem, myslím si to upřímně, vzal inspiraci z „opoziční smlouvy“, po jejíž realizaci již bylo možné naprosto vše, se rozrůstala i moc Ústavního soudu. Ponechám k samostudiu p.t. čtenářům, aby si doplnili, kdy Ústavní soud rozhodoval ve své podstatě v POLITICKÝCH VĚCECH, za kterou plnou zodpovědnost nesla EXEKUTIVA. Soudci po jejich vydání zůstávali i nadále ve svých slonovinových věžích... a už jen kávičku. Za podrobnější rozbor by z hlediska PŘEBÍRÁNÍ EXEKUTIVNÍ MOCI NEJVYŠŠÍMI SOUDY (a o to tu, přátelé, běží, a o nic jiného) stála anabáze jmenování předsedy Nejvyššího správního soudu (který se stal přestupní stanicí k Ústavnímu soudu) a také velmi specifické vztahy Ústavního a Nejvyššího soudu, které si dovolím velmi zkráceně charakterizovat takto: Při pohledu na nekonzistentní judikaturu Ústavního soudu (to napětí, kterému senátu vaše stížnost přistane!!!) vůči soudu Nejvyššímu je možno říci, že na ÚS nastala pravá „výběrová spravedlnost“, kdy co se mu zlíbí, to zruší pro „nemístný formalismus“ a co se mu hodí do krámu (anebo na to asistent ústavního soudce nemá čas), tak to prostě hodí do koše. Jeden trend u obou nejvyšších soudů a soudu Ústavního je však evidentní: stále větší zasahování do pravomocí exekutivy, přičemž na moc zákonodárnou už Ústavní soud (a nyní nově i NS a NSS) kašle úplně a prostě jí napíše „opravte si to“.

Před justicokracií zde bylo mnohokrát varováno - a ten, kdo varoval, byl obvykle označen za nacistu, fašistu, antidemokrata a všeobecně zrádce, a to zejména zrádce ideje Evropské unie. Protože všechna označení (a mnohá jiná další) na mou hlavu již dávno přistála, mohu si dovolit tu svobodu vyjádřit se svobodně: Babišova vláda ve věci „boje“ proti covidu udělala spoustu chyb, ba i nesmyslů a zajisté si nejeden frajer pěkně na „covidu“ napakoval kapsy. Pokud však stíhám sledovat celoplanetární vývoj, tak se mi to jeví tak, že „bez ztráty kytičky“ neprošel nikdo, a to nejen od Šumavy k Tatrám, ale od Jižní Ameriky, přes tu Severní, Austrálii, Indonésii, no snad Omán lepší, až po Francii či Velkou Británii. (Pro jistotu se nevyjadřuju k Rusku, bo o tom těžko dostat nějaké zprávy, kromě megalomanského chrlení vakcíny - tak snad dobrý??) A těmhle zemím, kde to je rovněž pos... navrch, dle mého názoru Babiš ani náš da capo al fine zdravotní pěvec nešéfujou.

Pro mne jsou rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu a v posledku Ústavního soudu důkazem, že přebírání moci výkonné mocí soudní je v plném proudu a jestli někdo vzniklé situace využil ještě lépe, než všichni spojení covido-šmelináři světa, byly to naše vrcholové soudy. A to je důvod, proč se k jejich anticovidovým rozhodnutím stavím velice, ale opravdu velice zdrženlivě. Ony totiž s covidem nemají dle mého názoru nic společného.

JUDr. Klára Samková, PhD, je advokátka 
(٭ https://cs.wikipedia.org/wiki/Ustavni_zakon_o_zkraceni_pateho_volebniho_obdobi_Poslanecke_snemovny

Emir Kusturica - Srbové by měli světu dokázat, že jsou také oběťmi, jako Židé a Arméni

0
0
Janinna
1.8.2021  Pokec24 

Během 20. století došlo v Evropě ke třem hlavním genocidám, ale svět uznává pouze zločiny proti Židům a Arménům. Tento názor vyjádřil srbský filmový režisér a hudebník Emir Kusturica.


Vyzval své krajany, aby se spojili a dokázali světu, že Srbové byli oběťmi všech válek minulého století, píše bělehradská „Politika“.

„Došlo k masakrům Židů, Srbů a Arménů. Židé dokázali genocidu spáchanou proti nim, Arménům se to ve většině zemí světa podařilo. A Srbové, proti kterým byla spáchána genocida v táboře Jasenovec, Gradine, Jadovne, Starém Brodě, to dokázat nemohli. Budeme konečně schopni zahájit dobře naplánovanou akci a předložit světu důkaz, že Srbové byli oběťmi všech válek minulého století? Dnes nebo nikdy,“řekl Kusturica.

Režisér také označil odcházejícího vysokého představitele pro Bosnu a Hercegovinu Valentina Inzka za „bledou kopii“ generála Oskara Potioreka, generálního guvernéra Bosny a Hercegoviny v době Rakouska-Uherska. Kusturica poznamenal, že rakouský diplomat Inzka se nikdy nepoučil z chyb svého předchůdce, který v roce 1913 napsal do Vídně, že „je nutné využít apatii srbské vesnice k tomu, aby se Záhřeb obrátil proti Bělehradu, stejně jako chorvatskou a muslimskou inteligenci proti Srbům.“ (tento dopis byl poprvé publikován v roce 2014 v Andric Institute, založený Emirem Kusturicou), podle focus-news.net.

„Neměli bychom zapomenout, že zásah Inzka do právního systému Bosny a Hercegoviny, jeho zákaz komentování a provádění vědeckého výzkumu zločinů ve Srebrenici byl zveřejněn 23. července, přesně v den, kdy Rakousko-Uhersko poslalo v roce 1914 Srbsku ultimátum,“řekl Kusturica.

Připomeňme, že 23. července 2021 vydal mezinárodní vysoký představitel pro Bosnu a Hercegovinu Valentin Inzko, jehož funkční období končí 31. července, vyhlášku, která zakazuje „popírat označení srebrenického masakru za genocidu a chce stíhat i jakékoli oslavování odsouzených válečných zločinců“.


Všechno je jednou poprvé

0
0
Leo K.

2..8.2021 KosaZostračili vlkovobloguje.wordpress.com

Na tiscali.cz vyšel článek: Před 60 lety jsme americkou vakcínou očkovali rychleji než sami Američané. V roce 1953 vyvinul virolog Jonas Salk se svým týmem v pittsburské laboratoři vakcínu proti dětské obrně, jedné z nejděsivějších nemocí dvacátého století. Ročně na ni umíraly desítky tisíc dětí po celém světě a další stovky tisíc jich končily celoživotně ochrnuté. Když americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv očkovací látku schválil, doktor Salk vystoupil v televizi a na otázku, kdo k jeho vakcíně vlastní patent, odpověděl: „Řekl bych, že lidstvo… Ne, žádný patent neexistuje. Copak je možné patentovat slunce?“

(Na snímku Dmitrij Markovič Slonim - legenda české virologie)

V roce 1960 Salkovu vakcínu nahradila účinnější orální vakcína, kterou vyvinul jiný Američan, Albert Sabin. Obdobně jako Salk, ani Sabin neusiloval o patentovou ochranu očkovací látky. Její složení dal světu k volnému použití.

V Československu se ujal v tehdejším Výzkumném ústavu imunologickém (pozdější Ústav sér a očkovacích látek) mimořádně náročného a riskantního, státem sledovaného úkolu na přípravu a výrobu Salkovy inaktivované a poté i Sabinovy živé (orální) vakcíny proti přenosné dětské poliomyelitidě (dětské obrně) Dimitrij Slonim. Počátkem roku 1960 Československo schválilo Sabinovu polykací poliovakcínu a na jaře začalo povinné celostátní očkování. Do roka jí bylo naočkováno 94 procent dětí do 15 let.

A od srpna 1961 se v Československu nevyskytl jediný nový případ nezavlečené přenosné dětské obrny (paralytické poliomyelitidy).

Heroická doba korunovaná zaslouženým úspěchem přivedla Slonima k poznání, že teprve technologický rozměr výroby očkovacích látek korunuje teoretickou a experimentální práci při jejich výzkumu a vývoji. Proto se v roce 1961 Československo stalo jednou z prvních (podle některých zdrojů první) zemí na světě, kde byla dětská obrna vymýcena – kde bylo přerušeno šíření divokých poliovirů v populaci. A to ještě dřív než v samotné Americe. Celá akce byla zrealizována z vědeckého a organizačního hlediska skvěle, proto jsme také sloužili jako vzor pro další země.

Čí to byla zásluha? Pochopitelně Jonase Salka a Alberta Sabina. Lví podíl na vymýcení obrny v Československu však měl také Dimitrij Slonim a jeho spolupracovníci z Ústavu mikrobiologie a imunobiologie v Praze. S nimi dokázal rychle připravit technologii výroby – Sabinova vakcína přitom byla na svou dobu technologicky náročná, využívala aktivní (ale oslabené) viry. Původně jsem chtěl napsat živé viry, jenže to je u virů nesmysl. Viry jsou nebuněčné organismy, které nerostou, nedělí se, nejsou schopné vyrábět energii či vytvářet bílkoviny. Jsou to vlastně programy, které přeprogramují buňky svým programem a jsou to takto infikované buňky, která jim zajišťují rozmnožování, tvorbu bílkoviny aj.

Proto také viry nemůžeme kultivovat jako bakterie (na hovězí polévce v Petriho misce), ale jenom na tkáňových kulturách, což proces docela komplikuje. Embargo tehdy blokovalo dovoz v západních zemích již vyvinutých materiálů pro kultivaci buněk tkáňových kultur (kultivační sklo, pryžové zátky, kovové trubičky atd.) a též sér a kultivačních médií. Dimitrij Slonim našel v technologických složitostech vývoje a výroby virových očkovacích látek další výzvu pro svoje působení ve prospěch životů a zdraví dětí a jejich ochrany před nebezpečnými infekčními nemocemi. Dosáhl po zásluze světového uznání, byl dlouholetým konzultantem pro virové vakcíny Světové zdravotnické organizace (WHO).

Úspěch s eradikací dětské obrny v Československu s sebou přinesl velký pokrok v podobě zavedení tkáňových kultur do virologických laboratoří a do vývoje a výroby virových vakcín. V šedesátých a sedmdesátých letech minulého století se svým týmem úspěšně vyvinul a do výroby přivedl další významné očkovací látky. V první řadě to byla živá vakcína proti pravým neštovicím, jedna ze čtyř na světě, která vyhovovala požadavkům WHO a která zásadním způsobem přispěla k celosvětové eradikaci pravých neštovic (1977). Následovala inaktivovaná vakcína proti vzteklině, která též splňovala přísné požadavky WHO. V sedmdesátých a osmdesátých letech se Dimitrij Slonim a jeho pracoviště v Ústavu sér a očkovacích látek zaměřili v návaznosti na epidemiologickou situaci v zemi na vývoj živé vakcíny proti spalničkám a její uvedení do výroby. Celostátní aplikace této očkovací látky vedla k eliminaci spalniček už v roce 1982 a tento stav – s téměř nulovým výskytem tohoto onemocnění v ČR – byl narušen až v posledních letech.

V současném společenském dění se ocitly vakcíny a očkování u části veřejnosti na černé listině. Početní stoupenci alternativní medicíny ve světě i u nás, vyznavači homeopatie, náboženské sekty a další příznivci iracionálních přístupů vedou svatou válku proti očkování. Ty módní aktivistické vlny začínají být docela nebezpečné. Ti, co věří na bezlepkové potraviny mohou přejít na rýži, vegani zase škodí jen sobě, svým vlastním dětem a svým chlupatým mazlíčkům. Protijaderní aktivisté brzdí pokrok,

ale antiočkovací aktivisté nás vracejí o sedmdesát let zpátky.

Díky povinnému očkování byl výskyt spalniček v Československu minimální, hlášeno bylo do deseti případů ročně, a to u dospělých nebo dospívajících dětí, které nebyly očkovány vůbec nebo jenom jednou dávkou. V dalších letech v České republice proočkovanost klesala a v roce 2018 bylo hlášeno 203 případů spalniček, v prvních sedmi měsících roku 2019 celkem 579 případů, z nichž 55 případů bylo importováno ze zahraničí. V roce 2007 bylo v České republice proti spalničkám očkováno 98 procent dětí do věku tří let, v roce 2017 již jen 84 procent. Světová zdravotnická organizace v roce 2019 kvůli stoupajícímu počtu případů spalniček vyřadila Českou republiku ze seznamu zemí, kde byla tato nemoc vymýcena. Posledním příspěvkem Dimitrije Slonima byla živá vakcína proti příušnicím, která byla aplikována ve formě divakcíny s očkovací látkou proti spalničkám a později na sklonku osmdesátých let též jako trivakcína proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám. Dimitrij Slonim zachránil svými vakcínami stovky až tisíce dětských životů, zasloužil se o to, že naše generace mohly vyrůstat bez strachu z krutých infekčních onemocnění.

V devadesátých letech, během privatizačního procesu nepřežil Ústav sér a očkovacích látek, kterému Dimitrij zasvětil větší část svého života. Výroba Slonimových vakcín byla rychle ukončena, na trhu s vakcínami se vzápětí objevily nové preparáty velkých farmaceutických firem.

Jsem ročník 1939 a proto si pamatuji na spolužáky poďobané od neštovic, na ty jež jezdili na ozdravné pobyty do jeskyních komplexů se zotavovat od následků černého kašle, na ty co přežili obrnu a vraceli se po roce či dvou nejčastěji s chromou nohou, rukou či znetvořenou tváří a pochopitelně i na ty, co nepřežili. Očkování bylo pro nás něco jako dar z nebes. Dokud žilo hodně lidí, co pamatovali dobu před očkováním, bylo antiočkovací hnutí nereálné. Teď, kdy už nás pamětníků je málo si tím další generace budou muset projít znovu. Mě připadá, že podobné úvahy plynou také z podezíravosti, někdy až chorobné, z deprese a vůbec z takových a podobných obsesí.

Odmítání očkování, porody doma, strašení elektromagnetickým vlněním, novodobé pohanství, všelijaké sekty, které vede bůhví jak úžasný guru – nepřipadá vám, že to je spíš úpadkem vzdělanosti? A dávám za pravdu těm, co říkají, že za to mohou ti co řídí stát. Abych ale ukázal na konkrétní vládu, to nedokážu. Mám důvod se domnívat, že to byla všechny od listopadu 1989. Asi to nějak souvisí s mocí. Nevědomí se lépe ovládají.

Proto jsem se podivil prohlášení MUDr. Soni Pekové, PhD a dlouholetého lékaře českého fedcupového týmu Dr.med.univ. Vlastimila Voráčka. Údajně prošel dvěma PCR testy před odletem, prý dokonce ve dvou laboratořích. „Kromě toho se testuji nezávisle i sám a kontroluji a udržuji imunologicky relevantní parametry v  krvi a tím si zvyšuji odolnost,” dodal.

Odmítá také fakt, že se pozitivně testovaní plážoví volejbalisté Ondřej Perušič a Markéta Nausch Sluková, stolní tenista Pavel Širuček a silniční cyklista Michal Schlegel nakazili od něj. Český olympijský výbor uvedl, že na palubě speciálu bylo 14 českých sportovců a 28 členů realizačního týmu s tím, že mezi nimi byli i nenaočkovaní pasažéři. „Není vůbec jasné, kdo, jak, koho a kdy mohl infikovat. Ohrazuji se proti tomu, že jsem to musel být já. Jen jsem byl jako první pozitivně vytestovaný nevalidovaným testem PCR,” řekl Voráček.

Přiznal, že vakcínu proti koronaviru zatím nedostal. Odmítl, že by se očkování bránil. Zároveň ale prohlásil, že u mRNA vakcín, jako jsou přípravky od firem Pfizer/BioNTech či Moderna, vyžaduje desetileté testování. „Mám k němu pozitivní vztah, pokud prošlo řádným testovacím procesem (u mRNA vakcín zhruba deset let) a má plnohodnotnou registraci (viz příbalový leták Pfizeru),” napsal Voráček. Vakcína Pfizer má podmínečnou registraci.

Ano, obě autority mají pravdu, že vakcíny Pfizer/BioNTech a Moderna jsou první aplikací principu mRNA v humánní medicíně. A proto jejich testování by mělo trvat 8 – 12 let. Všechno je jednou poprvé. Poprvé jelo kolejové vozidlo rychleji než běžec s červeným praporkem, poprvé překonal letec rychlost zvuku, poprvé vzlétnul kosmonaut na oběžnou dráhu země. Byl to Ignác Filip Semmelweis, který poprvé prohlásil, že nákazu tzv. horečky omladnic roznášejí sami lékaři při přecházení mezi pitevnou a jinými odděleními. Někdo vždy musí vykročit, být první.

Nikdy jsem nepřestala věřit, že to bude fungovat,


řekla Katalin Karikó deníku The Guardian! A jmenované dvě autority nám říkají:

Buďto zavrhneme princip mRNA a budeme se očkovat tradičními vakcínami s inaktivovaným virovou částicí nebo se budeme plácat zhruba 10 let s koronavirem tak, jak to máme teď.

Velmi případně se do diskuse vložil PharmDr. Milan Krajíček, který přeložil Příběh mRNA vakciny a zveřejnil překlad na serveru OSEL. Ukázal na zakladatelský vývoj a na osobnosti Katalin Karikó a Drewa Weissmana, aby mu pak „v diskusi“ pod článkem povolily nervy:
…tolik testování, jaké se dělá v dnešní době, se nikdy v minulosti nepraktikovalo. Stačí zmínit ohraný příběh Contergan, jehož důsledkem bylo zavedení Správné Výrobní Praxe jako systému řízení jakosti a povinnost testovat nejen na akutní, ale i chronickou toxicitu a celu plejádu toxicitních parametrů. KAŽDÉ léčivo má vedlejší a nežádoucí účinky a je na zvážení lékaře, jestli benefit pro pacienta převažuje. Věda o interakcích léčiv mezi sebou nebo interakcích s potravou je také relativně mladá. Nebo třeba úplně mimo farmacii – výživa, dnes se ví, že děti matek vystavených dlouhodobému hladovění v době těhotenství, mají ve srovnání s ostatními zřetelný handicap (zkušenosti hlavně z válek). Na děti, které v lůně matky zažily Ramadán, i toto krátkodobé hladovění může mít celoživotní dopady. Svou roli sehrávají i média. Masové publikování o nasazení vitamínu D3 (cholekalciferolu) považuji u seniorů za kontraproduktivní a ti, kteří jej doporučují, asi neví nic o tom, co jsou to L-formy mikroorganismů a co se děje na receptoru VDR uvnitř našich buněk ve vyšším věku. Vitamín D3 je silným imunosupresantem.
Mohl bych pokračovat, ale stejně budu hájit své stanovisko: o použití mRNA toho moc nevíme, ale v dané situaci je to MENŠÍ ZLO. Otestovány byly desetitisíce lidí a žádný problém, který by použití u člověka vylučoval, se neprojevil. Ještě si všimněte, že jako adjuvans nejsou použity soli hliníku.
Nejhorší je nedělat NIC. Ano, mívám školení pro laickou i odbornou veřejnost. Zahajuji ji ukázkou z filmu Jan Žižka: obklíčeni husité se radí, jak téměř bezvýchodnou situaci řešit. Převažuje názor, že se husité vzdají a budou čekat, co se stane, protože Bůh jim pomůže. Hejtman Žižka vstane, udeří palcátem do stolu a prohlásí:“ Bůh nám pomůže, když my sami si pomůžeme.“ […]Ale asi jste starší ročník, a tak jste zažil povinné očkování třeba na tuberkulózu, záškrt a černý kašel, a tak se nemusíte bát vycestovat do chudších zemí. Očkování proti tetanu každých deset let Vám umožní bezstarostnou práci na zahrádce a riziko, že dostanete infekci při náhodném pořezání střepem je podstatně nižší. Věřím, že svým dětem jste podával Polio vakcínu. Domníváte se, že jsme v té době o negativním vlivu očkování věděli více než dnes? Pochybuji.


Co je na technologii mRNA tak zvláštního, že se i některé autority brání? Klasické vakcíny se dělají z virových částic, které nemohou vstupovat do buňky a vnutit jí svůj program. Tvorba mRNA vakcín vůbec nepotřebuje viry. Stačí ji počítač a čisté chemikálie. Protože syntetický program (RNA) by imunitní systém okamžitě odmítnul, musí se navázat na nukleosidové analogy a aby se mRNA dostala do buněk bez ohrožení enzymy, musí být v nanokapičce tuku. Pak už si podle dodaného genetického kódu buňka sama vyrobí kousek patogenu a proti němu si imunitní systém vytvoří protilátky. Použitá RNA se nezabuduje do genomu hostitele, protože ten je tvořený DNA a během 48 hodin se rozloží. Protože není použit žádný cizí virový materiál, ale jenom ingredience, které jsou součástí každodenních buněčných procesů vypadá RNA vakcína potenciálně bezpečnější nežli DNA vakcíny nebo vakcinace samotným virem.

Souhrnné informace o vakcíně Pfizer/BionTech

Vakcína obchází nutnost uměle vytvořit a purifikovat kus .spike (S) proteinu, který bychom potom injikovali. Je to recept, aby si ho buňka svalu, kam píchneme mRNA, vytvořila sama.
Protože je mRNA přirozeně nestabilní, za pár dní se odbourá tělu vlastními enzymy na tělu vlastní metabolity a cizorodý protein se přestane tvořit.

Není možné, aby mRNA měnila genetický kód. Na přepis cizorodé RNA do DNA člověk nemá enzymy (to umí jen retroviry, k velké radosti všech tvůrců sci-fi seriálů, kteří pokaždé, když potřebují něco předělat, použijí retrovirus).
 
Je poněkud zavádějící nazývat vakcínu „genovou“ či „genetickou“ – použitá ribonukleová kyselina by se sice dala označit jako genetický materiál (jde o instrukci pro výrobu proteinu), ale tato informace se nemůže přenést do další generace.

Syntéza RNA je o mnoho rychlejší a relativně jednodušší než syntéza či purifikace proteinů. Všechny reakční komponenty nutné pro výrobu mRNA jsou komerčně snadno dostupné ve formě čistých chemikálií či bakteriálně produkovaných enzymů bez nutnosti využívat reagencie zvířecího původu nebo tkáňové kultury.

Jednou z překážek, kterou se podařilo překonat teprve nedávno, je inherentní nestabilita mRNA. Nukleová kyselina rychle degraduje, pokud není hluboce zmrazená nebo pokud je vystavena slunečnímu či ultrafialovému záření. Ve tkáních jsou navíc přítomné enzymy odbourávající RNA (RNázy), které znesnadňují doručení účinné látky na místo určení. Pro stabilizaci mRNA se používají liposomy (zjednodušeně řečeno, molekula RNA se nachází v kapičce tuku, kam na ni RNáza nemůže), i přes to je však nutné důsledně udržovat chladový řetězec po celou dobu od výroby až k aplikaci.




Jan Schneider: Osiřelá destabilizovaná BIS?

0
0
Jan Schneider a -rp-

3. 8. 2021 PrvníZprávy

Jsme svědky dojemné, veřejně projevované, téměř mateřské péče některých politiků o budoucnost a kondici Bezpečnostní informační služby (BIS), píše v komentáři Jan Schneider.





V samém centru jejich péče je otázka, kdo bude šéfovat BIS poté, co nynějšímu řediteli Michalu Koudelkovi vyprší mandát. Zda ho vláda jmenuje v souladu se zákonem na druhé, ale již poslední funkční období, nebo zda bude hledat jiné řešení.

Ta spousta řečí, co se vede kolem, jasně dosvědčuje, že personální řešení takovýchto postů nemají být předmětem veřejného přetřásání pavlačové kvality, ale mají být výsledkem diskrétní odborné rozpravy, která vyloučí politické tlaky, a naopak vezme v potaz nejrůznější argumenty. Jenomže to vyžaduje politickou kulturu a inteligenci, což jsou nedostatkové artikly.

Podívejme se například na plačtivé řeči o tom, že tato personální otázka již měla být dávno vyřešena, a že toto prodlévání „destabilizuje zpravodajskou službu“.

Nu, je-li na tom jen ždibíček pravdy, potom by pokračování ředitele Koudelky po další funkční období bylo jen rezatým hřebíkem do shnilé rakve. Protože první manažerskou povinností ředitele zpravodajské služby je zajistit funkční zástupnost na všech úrovních služby. Včetně té nejvyšší. Argumentují-li Koudelku favorizující politici takto, vystavují i sobě vysvědčení absolutní nekompetentnosti.

Nadto se vtírá podezření, že trochu zasvěcenější politici mají na mysli též operační zaměření služby. V tom smyslu, že odchodem současného ředitele by služba mohla začít konat jinak. To by naznačovalo již nikoliv pouze manažerskou tragédii, ale přímo cosi inkriminovatelného. Vždyť služba má svou působnost zákonem jasně danou, a priority určuje vláda. Ředitel je zodpovědný pouze za technické provedení vládních úkolů. Politika se dělá na vládní úrovni, nikoliv na úrovni ředitele zpravodajské služby!

Na tomto podezření možná cosi je, protože v tomto smyslu byla zřejmě míněna kritika premiéra Andreje Babiše vůči nemístně často mediálně vystupujícímu dosavadnímu řediteli BIS.

Nelze prostě připustit „argument“, používaný pro setrvání ředitele Koudelky pro další funkční období, jehož podstata spočívá v tom, že by se činnost služby zásadně změnila odchodem jejího ředitele. Hrozí-li toto nebezpečí, je naopak nejvyšší čas takového ředitele urychleně vyměnit.

Z věcných důvodů svědčí proti „profesionalitě“ výstupů Koudelkou vedené služby například samotným Koudelkou prezentovaný výrok, že za kyberútoky prý stojí nejčastěji Rusko. Jelikož je ředitelem kontrarozvědky, mohl pochopitelně těžko mluvit o něčem jiném, než o situaci u nás.

Přibližně v téže době (před rokem) však webový portál <echo24.cz> zveřejnil data české firmy Check Point za předchozích šest měsíců, z nichž vyplývá, že „nejčastějším zdrojem kybernetických hrozeb pro české organizace jsou Spojené státy, ze kterých pochází 33 procent hrozeb, 22 procent je od domácích hackerů, 17 procent pochází z Irska, osm procent z Nizozemska, sedm z Německa a pět procent ze Španělska“.

Po Rusku kupodivu ani stopa. Z toho vyplývá, že Koudelkovy veřejné výstupy jsou spíše ideologicky motivované, a to tak, že nejsou – jak se za normalizace říkalo – „politicky pomýlené“. Kdyby tomu tak skutečně bylo, byla by to velká hanba zpravodajské služby, protože tu si každý stát platí od toho, aby dávala exekutivě pravdivé, tedy povětšinou špatné zprávy, ale aby je dávala ověřené, přesné a včas.

Jestli tomu tak je, to by měli zjišťovat poslanci, organizovaní v příslušných parlamentních kontrolních grémiích. O jejich kvalitách svědčí například to, že poslanec (ANO) Robert Králíček, místopředseda stálé komise pro kontrolu činnosti BIS v ČT prohlásil, že „bude hlasovat“ pro setrvání ředitele Koudelky ve funkci po další období. V zákoně přitom ale stojí, že ředitele BIS jmenuje vláda po projednání ve výboru Poslanecké sněmovny, příslušném ve věcech bezpečnosti. O žádném hlasování poslanců tam není asi slovo.

Schneider: Koudelka vyhovuje (skoro) všem

Největší problém asi budou mít poslanci a nově i senátoři, zabývající se kontrolou zpravodajských služeb, s výroky o tom, že BIS pod Koudelkovým vedením nejen rozprášila ruské zpravodajské sítě na našem území, ale že je rozprášila opakovaně.

Ajta, tady něco nehraje, řeknete si. Jsou ruské zpravodajské služby podobné bájnému drakovi, kterému useknete jednu hlavu a ony mu narostou hnedle tři další? Či se snad někomu vybaví obraz hrdinného Dona Quijota, útočícího na větrné mlýny? Anebo slova „zpravodajské hymny“ z Šíleně smutné princezny?


Kujme pikle, kujme pikle, obvyklé i neobvyklé.
Kujme pikle, pikle kujme, snad se pikle s piklí ujme,
budeme pikliti za královské tititi.
Kujme pikle, kujme pikle, správná pikle lidi zvikle.
Kujme pikle, pikle kujme, spekulujme, intrikujme,
lepšího nic není nad pořádný piklení.




Josef Skála odpovídá na dotazy - epizoda o bytech a nájmech

0
0
Josef Skála  
(Na snímku)
4.8.2021  blog Parlamentních Listů

Dotaz :
28.07.2021 16:08:34 - levicový intelektuál
Cena bytů
Co to plácáte za nesmysly? My platíme ve státním bytě 15 tisíc nájem. Vzpamatujte se !!!

Odpověď:
02.08.2021 8:57:52 - PhDr. Josef Skála, CSc.
Zdvořilost Vás zrovna nezdobí. Možná i následkem oprávněného vzteku, jehož příčiny Vám halí hustá mlha. Čemu říkáte státní byt? Pochází z předlistopadové státní výstavby? A polistopadový stát ho převedl bezplatně do majetku města či obce? Takže tamní radnice, jež k němu přišla gratis, si z něj nárokuje mastný zisk, ač ho sama nepostavila - a jejím nákladem je max. zateplení a nová fasáda či jiná dílčí obnova + provozní náklady? Tedy suma, která při návratnosti vložených zdrojů, neporušující dobré mravy, jistě nevychází na 15.000 Kč měsíčně?

Takové praxi straní jen bezectná hovada. Řadíte-li mne do tohoto výběhu, hluboce mne to uráží. Proměna kolektivního vlastnictví v čísi dojnou krávu se mi bytostně příčí. Zvlášť pokud přešlo z vlastnictví nás všech do majetku města či obce. A stalo se hříčkou nenažraných vrtochů jeho radních a všelijakých šizuňků kolem nich. Úkolem veřejného sektoru je pravý opak. Zajistit důstojné a dostupné uspokojení těch potřeb a práv, s nimiž si soukromý sektor neví rady nebo je lichvářsky terorizuje. Právo na soukromí pod střechou nad hlavou patří k těm, bez nichž je jinak i vše ostatní.
Napravit to může jen tlak na veřejný sektor, aby se ráčil vrátit do role, která mu přísluší. Alibistické žvásty, jež za to přenášejí odpovědnost na města a obce, jsou jen pískem do očí. Nových bytů a za přijatelné nájemné nabízejí jen chatrný zlomek počtu, odpovídajícího akutní potřebě. Východiskem je pouze masivní státní výstavba za režijní náklady a symbolickou marži. Na pozemcích, kterou jsou ve veřejném vlastnictví, a ne že se jejich prodejem nabalíkuje kdejaký nenažraný spekulant nebo vzdálená neteř někdejšího majitele. A pod tvrdou kontrolou, že se za státní peníze nekrade.

Čtverečný metr nového bytu se dá i dnes postavit za cca 30 - 35.000 Kč. Návratnost takové investice může být roztažena do minimálně stejného času jako většina hypoték. Pořizovací cena nového bytu tak může oscilovat kolem 2 miliónů u podlahové plochy kolem 65 m2. Zkuste si je (i s mizivým úrokem, jaký od státu požadují banky) rozpočítat třeba na 30 let, tedy 360 měsíců. A i když přičtete i další objektivní náklady (údržba, správa atd.), vyjde Vám měsíční nájemné podstatně nižší, než jaké si většina radnic účtuje teď.

Účtují si je přesto, že žádné nové byty nestaví. O legitimní návratnosti investic tak nemůže být řeči. Důvodů, proč to dělají - zvlášť v Praze i jiných větších aglomeracích - je víc. Vládnou jim vesměs strany a hnutí, které jsou mluvčím vítězů tunelářského převratu. Vytvářet reálnou konkurenci, která by Harpagony srážela z hrušky, je to poslední, co mají v plánu. Znáte-li jiný způsob, jak lichvě srážet hřeben. jsem jedno velké ucho. Žvanírna kolem sociálních bytů a jiných chimér a švindlů se už však stačila zkompromitovat nadoraz.

Rád bych předešel i podezření, že trpím naivitou nepolíbené slečny z internátního lycea. Stát v rukou těch, kdo v něm drží opratě, se uvedenému návrhu bude stavět na zadní. I když i tady vstupují do hry podstatné rozdíly. Část těch, kdo se pasují na politické "elity", není než služebnictvem cizích predátorů. Tady narazíme frontálně. Tím víc náš tlak svlékne ty poskoky donaha. Do politiky však vstoupily i postavy, bohatnoucí z buřtů a vánoček, kuřat, rohlíků i jiných artiklů, závislých i na kupní síle šumavské vdovy či bruntálské samoživitelky. Oč víc peněz shrabuje lichva na trhu bydlení, tím méně se prodá buřtů, rohlíků a vánoček. Tím snáz lze - na kamery i jinak před očima široké veřejnosti - tlačit do kouta postavy, vynesené do politiky z tržeb za buřty a rohlíky, kuřata a vánočky.

Až by se česká levice probrala z dnešní agónie, pustí se do toho s labužnickým gustem - a gargantuovským apetitem.



Co Hamáček doopravdy vyzradil o působení českých zpravodajských služeb v Rusku? A jaké rezidentury pomohl skutečně rozbít?

0
0
Agentura EXANPRO

4.8.2021 EXANPRO
Specifická analýza a hodnocení (12104)

Na konci května 2021 se v českých médiích objevila zpráva o tom, že ministr vnitra Jan Hamáček (ČSSD) ohrozil práci českých zpravodajských služeb*. Mělo se tak stát, když se v souvislosti s kauzou „Vrbětice“ vyjadřoval ke stahování českých zpravodajců* z Ruska. Hamáček k této záležitosti mluvil v pořadu České televize „Události, komentáře“ vysílaném 19. dubna 2021.


Na Hamáčkův sporný výrok jako první upozornil portál Seznam Zprávy, který se na uvedené téma dotazoval několika osob včetně bývalých funkcionářů jedné z českých zpravodajských služeb. Jmenovaný portál na toto téma uveřejnil dva články. Oba články byly publikovány 31. května 2021 (dopoledne a večer) a měly následující názvy:


První článek je součástí publicistického pořadu Terén, který je vytvářen formou krátkých videí. Osmiminutové video na diskutované téma je v úvodu článku. Druhý článek je přepis rozhovoru s bývalým zástupcem ředitele Úřadu pro zahraniční styky a informace* Janem Paďourkem. Část rozhovoru byla zahrnuta do videa v prvním článku.

Problematická část Hamáčkova vyjádření měla následující obsah:

„My jsme těch posledních pár dnů seděli do noci na Ministerstvu vnitra, seděli jsme tam s šéfy tajných služeb a dělali jsme vše pro to, aby ti lidé, o kterých teďka hovoříte, nemuseli ani speciálem, ani autem, aby prostě ruská strana o nich nevěděla a v poklidu zmizeli, protože těm by asi nehrozilo jenom vyhoštění.“ 


Ve výše zmíněných článcích zveřejněných na portálu Seznam Zprávy si můžete přečíst či poslechnout, jak Hamáčkův výrok hodnotili bývalí zpravodajští funkcionáři a další osoby. Zaznělo tam několik zajímavých věcí, ale o hodně věcech se nepsalo ani nemluvilo, přičemž některé z nich jsou skutečně zásadní.

Vše pochopitelně začíná u Hamáčkova výroku, který je nutné analyzovat slovo po slově. Uvidíte, že tento rozbor až do jednotlivých slov odhalí, že výrok obsahuje tři základní rozpory se skutečnou situací. Dále se pak dobereme, co Hamáček ruské straně doopravdy vyzradil o působení českých zpravodajských služeb v Rusku, a jak ruská kontrazpravodajská služba* FSB* postupuje v případě vyhoštění většího počtu cizích diplomatů. A v neposlední řadě se pokusíme vysvětlit, proč se Hamáček takto vůbec vyjadřoval a jaké rezidentury vlastně pomohl rozbít, a také to, co všechno odhalil o svých vlastních zákulisních praktikách.

Jinou zajímavou věcí, o které dosud nikdo nemluvil, je poněkud opožděná reakce ruské vlády. Ruská strana totiž nereagovala na Hamáčkův výrok, který zazněl 19. dubna, ale až na články na portálu Seznam Zprávy publikované 31. května. Příkladem je článek z 2. června uveřejněný na serveru Novinky.cz pod titulkem „Čekáme, až Praha vysvětlí činnost svých špionů u nás, reagují Rusové na Hamáčkovo uřeknutí“. Také tuto zvláštnost objasníme v další části zpravodajského produktu.

Přístup k celému produktu získáte po uhrazení předplatného. Předplatit.