Nacistický volební plakát

Nikolaj Starikov
6.2.2016  Zvědavec 

Předchozí část
Takže tvrzení, že Hitlerův vzestup k moci byl hnán ekonomickými problémy Německa, prostě neobstojí. Takže nyní se podívejme na politickou situaci v této zemi během období známého jako Výmarská republika. 


Bylo by naivní popírat fakt, že Německo strávilo roky po r. 1919 v železném sevření vítězů první světové války. A tato kontrola se projevovala mnoha způsoby (1). V politické oblasti byla prováděna německou Sociální demokracií, stranou vedenou Stresemannem a Ebertem, který, spolu se „spícím“ princem Maxem von Baden, tak obratně provedli revoluci a abdikaci císaře. Právě tehdy se Sociální demokraté stali vládnoucí stranou země, sepsali ústavu, která obsahovala nikdy nekončící cykly voleb, a jejich vůdce, Ebert, se stal prvním německým prezidentem (2).

Byla to tato strana, či spíše její zahraniční podporovatelé, které mohla země poděkovat za politický kolotoč, který trval do doby, než se k moci dostali nacisté. Během 14 let (1919 – 1933) bylo Německo vystaveno devíti volbám do Reichstagu (3). Jedno z demokratických ustanovení výmarské ústavy uvádělo, že volby do Reichstagu se budou konat každé dva roky. Cílem tohoto ustanovení bylo dát obyčejným Němcům naprostou neustálou kontrolu nad jejich parlamentem. Ale v praxi to znamenalo jen to, že veřejnost žila v neustálé atmosféře zapáleného politikaření a nekonečných politických kampaní.
Británie, Francie a USA se dlouho a silně pokoušely najít způsoby, jak legálně být porodní bábou Hitlerova politického vítězství v Německu.

Země se měnila na trosku. „Pocit naprosté marnivosti a nesmyslnosti prostupoval vším,“ (4) píše Joachim Fest, když popisuje emoce Němců během ekonomické krize, ale tato slova lze snadno aplikovat na celou historii Výmarské republiky.

Bylo toto ustanovení začleněno do výmarské ústavy pouze náhodně? Samozřejmě, že ne! Londýn a Washington potřebovaly ústavu, která by obsahovala „trojského koně“ permanentní nestability, pokud měly kormidlovat politický život v Německu potřebným směrem. Nakonec volby jsou něco víc, než jen letáky a volební lístky, jejich součástí jsou také skandály a nekonečné šarvátky. Kandidáti a strany potřebují podporu, pomoc a peníze, a tudíž je lze ovládat tím, že se brání vytvoření silného německého státu nové verze, který se koncem 19. století stal nejrychleji se rozvíjejícím hráčem na globální scéně. Deklasování Německa během první světové války si vyžadovalo herkulovské úsilí, obrovské sumy peněz a miliony životů. Je možné věřit, že po takovéto zkušenosti by se Anglie a Spojené státy vyhnuly dosazení loutkového režimu v Německu?

Ale nebyl to jen parlament, co se stalo cirkusovým kolotočem – totéž bylo možno pozorovat ve výkonné složce. Během 14 let výmarské demokracie působilo ve funkci kancléře 14 mužů! (5)

A v tomto absurdistánu se objevil vůdce a strana, který celý tento cirkus odmítl. Jen toto jim získalo sympatie. „Marxistické strany a jejich spojenci měli 14 let na to, aby ukázali, co umí. Výsledkem je hromada trosek,“ tvrdil Hitler, když spílal svým soupeřům kvůli stavu jeho země.

Lidé nebyli přitahováni k nacistům z lásky k NSDAP, ale spíše proto, že byli na smrt unaveni stranami, které tvořily alternativu k Hitlerovi. Například počet voličů, kteří byli příznivci Sociálních demokratů, pokles z 37,9% v r. 1919 na 18,3% v březnu 1933, a počet stoupenců německé Demokratické strany se zdrcl během stejného období z 18,6% na 0,8%.

Ale dokonce i za těchto okolností nebyl Hitler schopen vyhrát volby! Názor, že nacistický vůdce byl jmenován kancléřem proto, že jeho strana vyhrála volby, je další příhodnou lží hlásanou historiky. Adolf Hitler složil přísahu kancléře 30. ledna 1933. Poslední volby, které se konaly před tímto datem, byly 6. listopadu 1932, ve kterých nacistická strana získala 33,1% hlasů. NSDAP byla největší stranou v parlamentu, ale neměla absolutní většinu. Navíc v porovnání s předešlými volbami byly nacisté trendově na sestupu: 31. července 1932 získali 37,4% hlasů, ale jejich míra podpory poklesla 6. listopadu 1932 o 4,3%. Názor, že Hitler vyhrál volby, je mýtus. Byl prostě jmenován hlavou státu! Někdo uplatnil takový tlak na německou politickou elitu, že Hitlerovy "chyby“ a „podivínství“ byly zapomenuty. Jak je to možné?

Faktem je, že demokratické instituce v Německu začaly řídnout již předtím, než se nacisté dostali k moci. V březnu 1930, kdy Hitler získal pouze 18,3% hlasů, se stalo jasným, že navzdory veškerým snahám a masivnímu financování neznámého původu Hitler parlamentní volby nikdy nevyhraje. Němci byli prostě požehnáni přílišným selským rozumem. Ale britští vůdci nebyli se situací spokojeni. Nakonec někdo musel zaútočit na SSSR a nakonec tam zajistit stabilitu, kterou vládci světa chtěli. To znamená, že bylo potřeba záložního plánu. A jeden byl vytvořen.

V březnu 1930 byly principy parlamentní demokracie v Německu trochu upraveny.

Ačkoliv dříve vůdce parlamentní většiny se automaticky stal kancléřem, nyní byla tato funkce osazována prezidentem země, v souladu s článkem 48 výmarské ústavy. Jinými slovy, šéfem vlády mohl být jmenován jakýkoliv německý občan, nejen vítěz parlamentních voleb.

To byl nebezpečný krok. Bylo žádoucí, aby nacisté vyhráli „férově“. Analýza nepravděpodobně velkého počtu voleb v Německu bezprostředně před Hitlerovým vzestupem k moci ukazuje, že hlasování se muselo konat tak dlouho, dokud nemohla NSDAP nárokovat vítězství. Ale když se stalo jasným, že to fungovat nebude, byl Hitler prostě kancléřem „jmenován“.

Takže mohl být Hitler zastaven? Ano. Mohlo to být provedeno, pokud by země nebyla přeměněna na politický cirkus a pokud by německá veřejnost nebyla učiněna unavenou volbami, což jen nafouklo počet stoupenců NSDAP. Ernst Hanfstaengl a další byli vyčleněni pomáhat připravovat budoucího Führera tak, aby se mohl prezentovat jako úctyhodný slušný politik.

A především – neexistoval žádný právní základ pro jmenování Hitlera kancléřem! Do této funkce mohl být jmenován každý, každý, jen ne tento jedinec, který použil své jmenování k tomu, aby se stal nejodpornějším zločincem v lidské historii. To vše mohlo být uděláno za jedné podmínky: kdyby vzestup Hitlera k moci nebyl požadován vnějšími silami, kterým němečtí politici nezpochybnitelně posluhovali.


Odkazy:

(1) Jak víme, podmínky německé kapitulace na konci první světové války byly uvedeny ve Versailleské smlouvě. Vítězové byli puntičkářští a smlouva byla celkem podrobná, ale nebyl v ní ten nejdůležitější bod – objem reparací! Smlouva obsahovala jen obecné prohlášení požadující, aby německá vláda platila kompenzace za škody způsobené občanům spojeneckých mocností a financovala penze vojáků, vdov a přeživších rodinných příslušníků členů sil Entente. Jinými slovy, proviněná strana byla identifikována a usvědčena, ale rozsudek zapomněl specifikovat přesně, jak moc má trpět. Smlouva uvedla jen první platbu, v celkové výši 20 miliard marek. Představte si, jak velká páka zůstala v rukou vítězů! Pokud se dodržovala „správná“ politika, mohl být objem reparací snížen, ale pokud by byly podniknuty „špatné“ kroky, prudce by vzrostl. Ale více k věci – nemohlo to být rozporováno! Je zajímavé, že přesný objem reparací byl uveden až v r. 1928, když Trocký utekl do exilu, a Hitler se náhle ocitl v situaci, kdy měl k dispozici neomezený objem úvěrů a začal svoji cestu na vrchol moci.

(2) Za Výmarské republiky působili pouze tři prezidenti: Friedrich Ebert (1919-1925), Paul von Hindenburg (1925-1934) a Adolf Hitler (1934-1945). Pocity Němců ohledně Eberta, který podepsal Versailleskou smlouvu, byly evidentní z faktu, že během jeho pohřbu kardinál von Faulhabe, arcibiskup Mnichova-Freising, kategoricky odmítl nařídit, aby zazněly zvony kostela. A fakt, že Ebert byl žid, později poskytl Hitlerovi báječnou platformu pro antisemitskou propagandu. Například 12. září 1932 zasedal Reichstag pouze jeden den, než byl parlament rozpuštěn.

(3) 19. ledna 1919; 6. června 1920; 4. května 1924; 7. prosince 1924; 20. května 1928; 14. září 1930; 31. července 1932; 6. listopadu 1932; a 5. března 1933. Nezahrnujeme volby z 12. listopadu 1933, kdy byli na volebních lístcích uvedeni jen nacisté.

(4) Fest Joachim. Hitler. 2002. Str. 269

(5) Gustav Bauer (1919-1920), Hermann Müller (1920), Constantin Fehrenbach (1920-1921), Joseph Wirth (1921-1922), Wilhelm Cuno (1922-1923), Gustav Stresemann (1923), Wilhelm Marx (1923-1925), Hans Luther (1925-1926), Wilhelm Marx (1926-1928), Hermann Müller (1928-1930), Heinrich Brüning (1930-1932). Franz von Papen (1932), Kurt von Schleicher (1932-1933) a Adolf Hitler (1933-1945).

Zbyněk Fiala
6. 2. 2016    Vaše věc
 
Bývávalo jinak, centrální banky s inflací bojovaly. Dnes se ji snaží vylákat z nory. Bojují s desinflací. Jak? Víc peněz do oběhu nebo úroky hlouběji pod nulu, to je postup, který prosazuje prezident Evropské centrální banky Mario Draghi. Devalvovat korunu o rok déle, hodlá guvernér ČNB Miroslav Singer, přestože to nepřináší žádný efekt ve prospěch zákonem stanoveného inflačního cíle. Nemluvě o české ekonomice, která to nepotřebuje.
Základní úrok v eurozóně už je na mínus 0,3 procenta, ale může jít ještě níž. A k tomu je třeba dát víc peněz do oběhu. To má poskytnout kvantitativní uvolňování v podobě dalšího masívního odkupu dluhopisů za eura, která si ECB takříkajíc tiskne sama. Obojí je hnáno nadějí, že to zvedne růst cen k nedostižnému cíli o 2 procenta za rok.

Uvedený postup, který prosazuje prezident Evropské centrální banky Mario Draghi, je hrubě proti srsti šéfa německé centrální banky Jense Wiedemanna. Ten je proti takovému vyhazování peněz, ba očividně trpí, když je pošlapávána jeho protestantská škudlivost. Ale je jen jedním hlasem ve sboru.

Ve čtvrtek po zasedání rady ECB hájil Draghi svůj záměr znovu:

„Pokud boj s nízkou inflací nevzdáme, a to určitě neuděláme, za normálních okolností se vrátí na úroveň, která je v souladu s naším cílem.“ (Oním cílem myslel inflaci do 2 procent.) „Na druhou stranu, budeme-li před neustupujícím desinflačním tlakem kapitulovat nebo způsobíme, že přechod na žádoucí inflační úroveň bude trvat příliš dlouho, dosáhneme jen toho, že desinflace bude trvalá.“

A to by bylo špatně, tvrdí ekonomové, protože by to podlomilo poptávku a srazilo růst.

Skutečně? Podívejme se, co dělá nulová inflace v Česku.

Není úplně na nule, ale je to jen o fous. Průměrná roční míra inflace v ČR v roce 2015 byla 0,3 procenta. Má však tendenci klesat, v prosinci činila meziročně jen 0,1 procenta.

Co to udělalo s poptávkou? Rostla jako vzteklá, a také HDP se vrátil k vysokým číslům, jaká jsme nepoznali od roku 2008. Maloobchodní tržby byly v prosinci o 6,7 procenta vyšší než o rok dříve.

Statistici mají tendenci svá čísla dále očišťovat o kalendářní vlivy (různé počty svátků a víkendů), ale obchody jsou otevřené pořád, takže se nic nestane, když si na to nehrajeme. Je tu prostě skoro 7 procent přírůstku spotřebitelské poptávky. Investiční poptávku nechme stranou, tam valily neuvěřitelné miliardy z evropských fondů. Ale spotřeba domácností obvykle činí půlku HDP, je důležitá.

A co dělo s HDP? Za loňský rok vzroste – až bude to číslo známo - o nějakých 4,5 procenta, tedy také hodně. Nízká inflace je mu naprosto lhostejná.

Česká národní banka považuje takové chování ekonomiky za nekorektní, ne-li přímo nesportovní. Ignoruje soupeře! Snad se mu dokonce posmívá! Lidi nečtou příručky, podle kterých se má při nízké inflaci trpět!

Kdyby guvernér Miroslav Singer něco takového přehlížel, bylo by to nevýchovné. Proto nevzdá svůj devalvační džihád, do kterého se pustil slavného 7. listopadu 2013, a dokonce chce ještě přitvrdit, přestože dvouletá snaha dostat inflaci jinam než na prosincových 0,1 procent a vyzněla jako totální fiasko. Přesto sdělil, že bude korunu dusit ještě nejméně do první poloviny příštího roku.

Jak vidíme, česká metoda tahání inflace za ocas (aby vylezla) je jiná než ta evropská. Děje se prostřednictvím devalvace koruny. Slabší koruna znamená dražší dovoz. Dražší si přeložte jako projev inflace. Tu chceme, říká ČNB. Proto je třeba korunu dusit.

Vedle toho má devalvovaná koruna cenově zvýhodnit export (umožnit cenové podbízení v zahraničí) nebo naopak do republiky naplavit větší exportní příjmy, pokud se venku prodalo za původní cenu. Pak by příliv nových peněz ze zahraničí přinesl uvolnění měnových podmínek. Takže by to fungovalo jako kvantitativní uvolňování, avšak peníze jdou přímo výrobcům, nekončí zaparkované někde v bankách.

Tolik víra shůry.

Život však bývá i jinačí.

„Taková devalvace může sice znamenat aktuální posílení konkurenceschopnosti některých firem prostřednictvím cenového podbízení na trhu (tedy firem, které stojí mimo sítě nadnárodních firem, a firem nezapojených do dlouhodobých smluv), ale především způsobuje masivní redistribuci HDP z České republiky,“ varují analytici ČMKOS Martin Fassmann a Jaroslav Ungermann ve své Vizi změny hospodářské strategie ČR.

Chtějí tím říct, že největší část exportních podniků má ceny nadiktované zahraniční matkou, takže devalvace s tím nic neudělá, jen to odběratele vyjde levněji. A kde je zdroj té láce? Okrade zaměstnance. Odměna zaměstnanců korunou se sníženou hodnotou je totéž, jako když naši lidé odevzdají část své práce do zahraničí zadarmo.

„Nesmíme však zapomínat na to, že exportéři, kteří si díky devalvaci mohli výrazněji snížit cenu, pak ve chvíli, kdy devalvace doběhne do nákladů, se fakticky nemohou vrátit s cenami zpět na výchozí úroveň. V tom je tato cesta ve svých důsledcích zhoubná, protože po čase vyvolává tlak na další devalvaci. V případě devalvace české koruny, která byla provedena v roce 2013, ovšem nešlo primárně o to, že měl být podpořen vývoz. Její příčinou byl pokus – neúspěšný – vyvolat inflaci,“ připomínají.

Odboráři jsou proto z této politiky zděšeni. Prosazují strategii, která by pozitivně působila na vývoj mezd a skončila s levnou prací, jenže devalvace žebrácké mzdy naopak zakotvuje:

„Mzdová hladina ČR je dodnes ovlivněna výchozí strategickou volbou výrazného podhodnocení mezd pod úrovní produktivity a hlavně politikou nízkého kursu koruny, a to více, než si dokážeme přiznat.

Právě v tom, že dojde znovu ke stlačení mzdových úrovní je největší nebezpečí „kursové operace ČNB“, zahájené v roce 2013. Tato devalvace české koruny vede ke znehodnocení kupní síly mezd vůči zahraničí, ačkoli je provedená jednorázově skokem. Překonat její důsledky, tj. vrátit se k původní kupní síle mezd, potrvá několik let (zejména při deklarovaném blokování posilování kursu koruny) a tento čas již nebude možné žádným způsobem vrátit zpět. Z hlediska mezd a relativních mzdových úrovní je to jednoznačně krok zpět.

Svým způsobem je to bohužel další příklad toho, jak česká hospodářská politika není schopna reagovat na vývoj okolních ekonomik a setrvává na překonaných dogmatech neoliberalismu.

Na adresu odborů lze s odstupem 25 let uvést jednu výhradu. Totiž tu, že se na počátku ekonomické transformace nechaly politickými představiteli zásadním způsobem oklamat. Tzv. Generální dohoda, uzavřená v roce 1990 zástupci vlády, odborů a zaměstnavatelů, totiž byla postavena na předpokladu 30% nárůstu inflace a 10% poklesu reálných mezd (z toho také vycházel systém mzdové regulace).

Devalvace koruny na konci prosince 1990 tyto parametry zásadně změnila, aniž došlo k úpravě podmínek Generální dohody a mzdové regulace. Důsledkem byl nárůst inflace o 56 % a pokles reálných mezd téměř o 30 %. (O tom, že nebyl splněn ani další závazek Generální dohody, tj. pravidelná valorizace minimální mzdy podle inflace, už ani netřeba hovořit.)

Těžko to však odborům klást za „vinu“. Hlasy, které varovaly před touto formou transformace, byly v drtivé menšině, a o to větší byly iluze, že jenom pár let, a všichni se budou mít dobře…“

Tolik odboráři o vlivu devalvace na mzdy.

Když se však zamyslíme nad postupem ČNB, dojde nám, že o mzdy a lidi tu vůbec nejde. Jde o banky. Kdyby ČNB volila cestu negativního úroku jako ECB, znamenalo by to, že banky by nejen nic neměly z rezerv uložených u ČNB, ale mohly by na nich dokonce něco tratit. Avšak o banky tu jde v prvé řadě, zvlášť když jsou zahraniční. To radši ty žebrácké mzdy. Ty jsou jen doma.

6. 2. 2016    zdroj a zdroj
Setkají se 12. února letošního roku na Kubě. "Svatý stolec a Moskevský patriarchát s potěšením oznamují, že z Boží milosti Jeho Svatost papež František a Jeho Svatost patriarcha Moskvy a celého Ruska Kirill se setkají 12. února letošního roku, je uvedeno ve společném prohlášení Vatikánu a Moskevského patriarchátu. 


Setkání se bude konat na Kubě, kde se papež zastaví před cestou do Mexika a kde patriarcha bude na oficiální návštěvě.

Setkání zahrne osobní rozhovor na mezinárodním letišti José Martího v Havaně a bude ukončeno podpisem společného prohlášení. Toto setkání hlav katolické církve a ruské pravoslavné církve, připravované dlouhou dobu, bude první v historii a bude znamenat významnou etapu ve vztazích mezi oběma církvemi. Svatý stolec a Moskevský patriarchát vyjadřují přání, aby se stalo znamením naděje pro všechny lidi dobré vůle.

Vybízíme všechny křesťany, aby se vroucně modlili, aby Bůh požehnal tomuto setkání, které může přinést dobré ovoce."

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr.Vladimíra Grulichová

Ivan David
6. 2. 2016    zdroj   a     zdroj
Je samozřejmé, že představitelé neziskovek podporují příchod migrantů nikoli pouze z vlastního přesvědčení, ale zejména proto, že je zdrojem jejich příjmů. Prostřednictvím grantů EU, Norských fondů ale i z veřejných rozpočtů ČR provozují činnost, která může být v příkrém rozporu se zájmem občanů ČR. Podpora těchto organizací má charakter korupce. EU prostřednictvím "svých" fondů pocházejících z veřejných rozpočtů členských zemí podporuje aktivity, které mají změnit poměry v těchto zemích. 

 
Realizuje tak politiku k níž se Evropská komise zmocnila sama. Výběr podporovaných aktivit není náhodný a nemáme přehled o tom, co všechno je "pro nás" mimo naši vůli konáno. Podobně "konají dobro" i církve. Vedle pomoci na kterou státní instituce "nemají peníze"pomáhají NGO samy sobě a také zájmům nadnárodních korporací jako je "Open society""prominentního mezinárodního filantropa a podporovatele demokratických ideálů" George Söröse zde, který je však hlavně prominentním finančním spekulantem opakoaně útočícím na měny různých států, kdy vedle vlastních finančních zájmů realizuje svoji vlastní politiku k níž nemá žádné demokratické zmocnění. Sörös hrál klíčovou roli v asijských krizích 90.let, a „barevných“ revolucích v bývalých sovětských republikách. Podle The Executive Intelligence Review je Soros veřejnou tváří Rotschildových bankéřů.

Je nejvyšší čas, aby se "dobro" vrátilo pod veřejnou kontrolu.

Neúplný přehled některých organizací a jejich zdrojů:

Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU) 46 786 527,-Kč

Sdružení pro integraci a migraci (SIMI) 30 079876,- Kč

Poradna pro integraci (PPI) 22 973 418,- Kč

InBáze 10 565 144,- Kč

Multikulturní centrum Praha (MKC Praha) 23 611 803,- Kč

Člověk v tísni, o. p. s. 249 628 650,- Kč

Sdružení občanů zabývajících se emigranty (SOZE) 7 016 246,- Kč

META, o.p.s. - Sdružení pro příležitosti mladých migrantů 21 042 731,- Kč

Centrum pro integraci cizinců, z.s. (CIC) 25 969 612,- Kč

Evropská kontaktní skupina o.s. (EKS) 31 227 714,- Kč

MOST PRO, o.p.s. 6 004 237,- Kč

Charita Česká republika (pozorovatel) (nepřehledné, v řádech desítek až stovek milionů)

Lačhe Čhave (LČ) (pozorovatel) nedohledáno

Slovo21, z.s. 25 148 073,- Kč

AMIGA, z.s. (pozorovatel) nedohledáno

La Strada CR, o.p.s. (pozorovatel) 1 169 596,- Kč

Celkem tato nevládní sdružení obdržela minimálně  celkem 555 550 769,57 Kč

6. 2. 2016        Prvnizpravy
Daleko dříve než před rokem se v otevřených zdrojích objevovaly zprávy o nebezpečí masivního pohybu lidí ze tří světových stran. Čas od času dokonce unikaly informace ze zpravodajských služeb, a tak i běžní pozorovatelé museli chápat, že se blíží hrozba, na kterou nelze pouze znepokojeně zírat. Navíc občané právem očekávají, že státní správa je na takto předvídatelnou krizovou situaci připravena. A ona se chystá analýza? Nemohli bychom být alespoň v některé disciplíně napřed?

PZ: Ze zpráv, které potvrdil i ministr Chovanec vyplývá, že stát prodal budovy na hraničních přechodech a to včetně pozemků a nyní si musí pronajímat pozemky na umístění kontejnerů pro policisty provádějící kontroly. Myslíte si, že je reálné, že stát bude opět vykupovat pozemky kvůli ostraze hranic?

Nejde pouze o hraniční přechody, ale v roce 1993 jsem se dostal do konfliktu s ministrem Rumlem, když začal prodávat všechny objekty kolem zelené hranice. Rozčílila mě ta nepředvídavost, ten směšný pocit, že nastává ráj na zemi, kde už nikdy nebudou hranice nutné. Taková naivita nakonec vždy vede do područí.

Nedá se nic dělat, o objekty jsme přišli. Stát bude muset kompletně zajistit ochranu hranic a ta se bez nemovitostí, ve kterých budou lidé konající tuto službu, neobejde. Akceschopnost a účinnost je odvislá právě od přítomnosti pohraničníků.

PZ: Silniční kontroly na hranicích si ještě mnozí z nás pamatují, ale jaké má stát možnosti na zabezpečení zelené hranice? Hrozí opět železná opona? Mnohé státy něco podobného mají a nebo budují.

Železná opona bránila především vlastním občanům, aby mohli opouštět rodnou zem a svobodně se domů vracet. Nyní se chceme lépe bránit před vnějším nebezpečím, jež v pravdě ohrožuje náš stát. Jako občané ČR máme právo jezdit kamkoli. Budeme však muset, a jsme k tomu donuceni vnějšími okolnostmi, překračovat hranici v místech k tomu určených. To je celé.

Na samotné hranici se musí bohužel používat dráty, zdi či elektronika. Hranice musí jednoduše sehrát takovou roli, abychom příchozím diktovali podmínky vstupu my, Česká republika.

PZ: Na našem webu Prvnizpravy.cz jsme zveřejnili komentář ke zprávě o stavu Policie ČR, můžete říct jako bývalý policejní prezident, jak vy vidíte současný stav Policie ČR, myslíte si, že je zapotřebí zvyšovat stavy policistů?

Česká republika patří mezi ty evropské země, kde jeden policista připadá na nejmenší počet obyvatel. Je třeba se tedy spíše zamyslet nad prioritami a organizací práce.

Na druhou stranu je nutno začít okamžitě budovat pohraniční policii v takovém rozsahu, aby byla schopna efektivně pokrýt zelenou hranici. A to levné nebude. Na tuto činnost bude policie potřebovat násobně více policistů a občanských spolupracovníků než o kolik žádá dnes. Bude to však investice do vlastních lidí a do bezpečnosti státu.

Nebudeme-li totiž vpouštět na území republiky nelegální migranty, nebudeme zatěžovat policisty uvnitř země, neboť právě tento druh neregulované migrace vytváří další kriminogenní faktory.

Stanislav Novotný je policejní exprezident 

Viktor Sokirko

Pavel Gorochov
6. 2. 2016      zdroj a zdroj a zdroj
Migranti v Evropě vystupují s výzvami k sexuálním útokům 14. února a považují je za neodmyslitelné právo "pravověrných". Německá policie objevila v internetu šířené hrozby migrantů z arabských zemí: slibují sexuální útoky v době v Evropě velmi populárního svátku svatého Valentýna. Migranti ze zemí Blízkého východu, zachvácených válkou, kteří doslova uchvátili nedávno úspěšnou Evropu, ji postupně mění na filiálky svých "divokých" států.

Jak bylo uvedeno v článku na medium.com, Evropané ke své hrůze zjistili, že mezi uprchlíky je mnoho takových, kteří nechtějí dodržovat zákony, zvyky a tradice hostitelské země. Ba co víc, mnoho z nich se domnívá, že poté, co přišli do Evropy, automaticky vstoupili do svaté války proti nesprávným, do džihádu.

Mají v úmyslu "zvítězit", považují za nezadatelné právo pravého muslima znásilňovat ženy náboženských nepřátel a pro způsobení co největší škody se neštítí ničeho.

V předvečer 14. února migranti, kteří se vrhli na takový způsob šíření svého náboženského přesvědčení, jakým je internet, hromadně publikují výzvy k útokům na evropské ženy.

Podle publikace je celá řada muslimských informačních portálů zaplavena výzvami radikálních islamistů k sex džihádu v Den zamilovaných.

V náboženských fatvách, výzvách islámských lídrů, kterých si teroristé v Rusku zakázazané teroristické skupiny DAEŠ váží, je uvedeno, že "odpadlíci a kvazivědci vysévají sémě chaosu, matou mysl věřících a slouží jako štít křižáků. Tito imámové klamu tvrdí, že spojit se s ženami mnohověrců bez jejich souhlasu je haraam (hřích)".

"Copak neprobíhá již dlouhou dobu džihád v ulicích evropských měst? Opravdu, neuznávat to by bylo velkým hříchem před Alláhem. Ne menším hříchem je bránit odporné mnohověrce s odkazem na skutečnost, že jsou to lidé Písma. Neexistuje žádná větší nepoctivost než tvrdit něco takového v době, kdy modláři každoročně slaví takzvaný "Den svatého Valentýna," den nejodpornějšího smilstva," je uvedeno v novináři publikované fatvě doktora Abdullaha bin Muhammada bin Suleimana Al-Muhaysini.

Tento činitel, který se polohuje do role znalce náboženství, tvrdí, že "muslim nesmí snášet bezbožnost na prahu svého domu, Evropa je již dávno vaším domovem" a vyzývá, "aby směle vyšli na cestu džihádu."

"Prostopášnice, které se oddávají uctívání démonů, jsou vaše oprávněné trofeje. Směle na ně klaďte svou ruku, protože nejsou nic víc než sexuální otrokyně, říká. Berte si je na ulici i v jejich domovech, nehleďte na to, zda jsou panny či vdané, protože když se nevěřící dostane do rukou muslima, její manželství s nevěřícím nemá žádný význam".

V dalším propagačním materiálu je také poznamenáno, že "když je náš džihád v Evropě v plném proudu", "nevěřící se nás snaží srazit na scestí, snaží se nám vnutit své falešné hodnoty, které jsou cizí a urážlivé pro pravé muslimy, zejména pokud jde o nemuslimské ženy."

Zpráva říká: všude tam, kam přijde "oddaný muslim," je "oprávněn všechno pokládat za své."

K těmto závěrům je přidána řada postulátů "správného muslima":

• každá evropská žena je trofej, seslaná Alláhem, kterou může dostat oddaný muslim.
• evropské ženy se dobrovolně staly otrokyněmi, protože odmítly přijmout pravou víru.
• oddaný muslim se nesmí dělit o stejné ženy s jinými oddanými muslimy.
• každý oddaný muslim si může vzít tolik žen, kolik uzná za vhodné, bez ohledu na to, zda jsou vdané nebo ne.

Leták končí výzvou "bratřím v celé Evropě", aby šli a "přijali to, co je jim právem náleží" - "ženy bezvěrců".

Jak uvádějí novináři, to jsou jen některé z desítek obdobných prohlášení, které zaplavily sociální sítě a fóra v Německu.

Sex teror, k němuž letáky vyzývají, má již za následek psychologický efekt, ale ne mezi uprchlíky, nýbrž mezi pokojnými místními obyvateli. Německé rodiny panikují. Mnohé se obávají o životy a zdraví svých dcer, manželek a matek. Lidé jsou vystrašeni kvůli nerozhodnosti justičních orgánů, hromadně se hlásí do kurzů sebeobrany. Situace je vyhrocena do krajnosti a v libovolném okamžiku se může proměnit ve skutečnou občanskou válku vzhledem k aktivizaci nacionalistických pravicových radikálních nálad ve společnosti.

Publikace uvádí, že policie byla opakovaně oslovena v souvislosti v internetu šířenými extremistickými propagačními materiály. I samotní policisté uznávají realitu hrozeb, ale vedení dosud nevydalo žádné jasné vodítko ohledně čelení agitaci džihádu a směrnice k dalším akcím.

V dopisu policie poznamenává, že "podchytit komplexní celek radikálně naladěného islámského kontingentu není možné" a že "síly k zajištění bezpečnosti v celé zemi" 14. února "fyzicky nestačí."

"Podle našich informací ultrapravicové organizace vnímají "fatvu násilníků" jako "vyhlášení války proti německému národu" a připravují rozsáhlé útoky proti muslimům (jak proti migrantům, tak i proti naturalizovaným německým občanům) se střelnými zbraněmi (včetně automatických) a výbušnin.

Pane ministře, jsme na pokraji občanské války," je uvedeno v písemném hlášení prezidentovi Spolkového kriminální úřadu Německa Holgeru Münchovi a německému ministrovi vnitra Thomasu de Maizière.

Jak novináři uvádějí, kromě nedostatečného počtu samotných policistů k zajištění pořádku se "politici v nejvyšších funkcích nemohou rozhodnout, zda mají běžence rádi, či zda je nenávidí", což strážce pořádku omezuje. Situace se může ještě více zkomplikovat kvůli protiakcím nacionalistů.

"Bez ohledu na to, jaké pokyny německá policie obdrží, pokud jsou zvěsti o úmyslech krajní pravice pravdivé, hrozí letos 14. února ženám v Německu, a možná v celé Evropě, vážné nebezpečí," shrnují autoři článku.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr.Vladimíra Grulichová 

Petr Hájek

6. 2. 2016

Jaroslav Bašta
7. 2. 2016              PrvníZprávy
Ohlédneme-li se do minulosti, můžeme si všimnout takové nepřímé úměry – čím více rostla rovnost lidí před zákonem (a částečně i fakticky), tím více se části společnosti stýskalo po starých dobrých časech, kdy bylo jasné, kdo je pán a kdo kmán. Možná proto německý filosof Friedrich Nietsche přišel se svou koncepcí nadčlověka, který překoná toto blátivé období ve vývoji lidstva a bude vládnout světu. Za pomoci násilí a ignorování morálky a zákonů.

Tato idea se natolik zalíbila nacistům, že ji začali uskutečňovat v praxi. Označili větší část světové populace za podlidi, kteří se v lepším případě mohou stát otroky, ale ve své většině si zaslouží smrt z rukou panské rasy, za níž považovali sami sebe. S koncem II. světové války tento odporný experiment skončil a naše civilizace se stala mimořádně citlivou na vše, co zavánělo rasismem a nerovností mezi lidmi. S tímto trendem souvisela dekolonizace a emancipace menšin. Nejprve národnostních a náboženských a nakonec sexuálních.

Když se nadšeným aktivistům podařilo emancipovat téměř všechny, kdož to dle jejich názoru potřebovali, začali napravovat naše provinění v minulosti. Třeba otrokářství a kolonialismus. Myslí si, že tyto historické křivdy jsou příčinou dnešních běd – chudoby, nevzdělanosti, hladu, válek a všemožného utrpení. A tak je zcela v pořádku, když si obyvatelé Afriky a Asie přijdou pro svůj podíl na evropském blahobytu. Vezmou si zde vše, co jim chybí a co by nepochybně měli, kdyby nebylo těch proklatých Evropanů s jejich kolonialismem a imperialismem.

Žijeme v rozvinuté postdemokracii, kde má údajně každý nárok na svůj názor, takže i nad tímto hlasitým sluníčkářským blouzněním by šlo znechuceně mávnout rukou. Jenomže ty miliony poutníků za lepším životem před branami i za branami Evropy jsou tvrdou realitou. A vedení Evropské unie i většina vlád členských států se chová jako pomatení sluníčkáři. Nedbají zájmů svých občanů, nebrání migraci, dovolují porušování zákonů ze strany migrantů, jejichž dodržování jinak na svých občanech tvrdě vyžadují.

Evropské hranice překračují lidé, jejichž pravou totožnost většinou neznáme, nevíme kam jdou, ani proč přicházejí a co tady budou dělat. Známe jen jejich náboženství. Ale jejich chování vůči nám jako jejich budoucím spoluobčanům můžeme docela přesně odhadnout. Většina z nich nebude dodržovat zákony – to již prokázali na hranicích. Jejich kultura je násilničtější než ta naše. Policie evropských zemí si s násilím nedokáže poradit. Navíc ve snaze vyhovět politikům, se o to ani nebude snažit. Pokud pořádkové síly dosud zasáhly, bylo to jen proti svým vlastním občanům. Imigranti tak splňují prvou definici nadlidí – mohou beztrestně páchat násilí a ignorovat naši morálku a naše zákony.

Z jejich hlediska v tom není žádný problém, protože dle jejich víry a jejího praktického výkladu v podobě práva šaría, jsou nám nadřazeni, zvláště pak bezvěrcům. Našim údělem je stát se jejich otroky, protože vyznáváme podřadné náboženství. Evropští politici dělají co mohou, aby je v tomto přesvědčení utvrdili. Ve své nadutosti se také považují za nadřazené svým voličům.

Všude tam, kde je privilegovaná vrstva, existuje i ta podřízená. Ta zahrnuje všechny, kdo poslouchají zákony a nařízení, platí daně a poplatky a živí státní aparát, který je v zemích, kam přišlo hodně migrantů, nedokáže ochránit. Jak naznačily listopadové události v Paříži, bude-li ještě dva roky pokračovat masivní neřízená migrace, budoucí podobu Evropské unie neurčí volby, ale kalašnikov.

- Geo -
7. 2. 2016  Eurasia24

„Když se navíc podíváme na strukturu uprchlíků, kde většinu tvoří mladí muži, jde o část populace, kterou ekonomové a sociologové nazývají pracovní silou. Část z nich je navíc elitami svých zemí. Je to obrovský pozitivní impuls pro celý stárnoucí evropský kontinent.“ Ne, nepomátli jsme se, jen citujeme názor Luboše Palaty. Proč? Aby bylo zřejmé, z jakého důvodu mu vadí Nikolaj Starikov.
Právě Palata pořídil pro korporátní portál iDNES rozhovor s ruským publicistou a analytikem Nikolajem Starikovem, který nedávno navštívil Prahu a Bratislavu. Z věcně odpovídajícího Starikova se pokusil udělat démona.

Stačí už fotografie Nikolaje Starikova: jaksepatří zespodu pořízená, pečlivě vybraná a „vybroušená“ tak, aby na ní člověk vypadal co nejhůře – jaký rozdíl třeba oproti této. Podobného ražení je i profilová informace, v níž je uvedeno, že Starikov je „považován za předního ideologa prokremelských nacionalistických kruhů“ nebo že „ve svých knihách rozvíjí různé spiklenecké teorie“ (jak jinak).

A pak je zde samotný rozhovor. Vyplatí se přečíst ho celý jako lekci protiruské propagandy a rusofobní hysterie. Zde je výčet některých brilantních „otázek“, kterými se profesionální, faktů znalý, vyváženě pracující a neutrálně píšící Luboš Palata určitě nijak nesnažil ovlivňovat čtenáře:

„Sankce byly zavedeny poté, co Rusko okupovalo ukrajinský Krym a vaši vojáci napadli východ Ukrajiny.“

„Vy říkáte, že Ukrajinci a Rusové tvoří jeden národ. Ale vždyť jste z nich svojí politikou udělali největší nepřátele Ruska. To je hodně špatný výsledek politiky Kremlu.“

„Ukrajinština je jiný jazyk než ruština, Ukrajinci mají svoji historii, mimochodem delší než Rusové.“

„Ukrajina neztratila kontrolu, ale Rusko okupovalo Krym a na východ Ukrajiny poslalo vojáky.“

Sudě z reakcí pod rozhovorem se Palatovi opravdu podařilo udělat ze Starikova démona, alespoň mezi komentujícími čtenáři iDNESu.

Pro ně i pro všechny ostatní – klíč k pochopení toho, proč autorovi rozhovoru Starikov tolik vadí, najdeme v komentáři Luboše Palaty, citovaném v úvodu tohoto příspěvku:

„Nejméně připravená na příliv imigrantů je naše část Evropy. Po druhé světové válce a během ní téměř etnicky vyčištěná, čtyřiceti lety komunismu odříznutá od přirozeného migračního vývoje, který proběhl v západní Evropě. Nemáme ani zkušenost s koloniemi a důsledky, které jejich vznik i zánik přinesly, prostě jsme si odvykli žít v multikulturním a multietnickém světě. S malou výjimkou našich Romů, soužití s nimiž však zvládáme jen s krajním vypětím na obou stranách. Pod záminkou, že jsme ‚pořád chudí', jsme se my, kteří jsme na Západ vyslali při různých katastrofách v průběhu naší vazalské existence pod Sovětským svazem ze střední Evropy ne statisíce, ale miliony uprchlíků, chovali k azylantům víc než macešsky.“

Tolik Luboš Palata. A pro všechny, kteří si chtějí poslechnout, co Nikolaj Starikov v Praze doopravdy řekl, sdílíme celý záznam jeho vystoupení:



Geo, Eurasia24.cz
Foto: nstarikov.ru

- redakce -

7. 2. 20165  Magazine

Dvě nejnovější ruské stíhačky Su-35 budou mít ve dne v noci službu na letecké základně Hmeimim v syrské Lázikiji a budou připraveny na momentální vzlet.


„Dvě letadla budou na základně Hmeimim připravena ve dne v noci na momentální vzlet. Princip součinnosti s útočnými letouny je následující: Su-35 má krýt letadla ve vzduchu a rozšiřovat jejich obzor. S pomocí páru Su-35 se dá obzor rozšířit na 360 stupňů a zahrnout 400 kilometrů kolem“, řekl novinářům představitel skupiny Vzdušných a kosmických sil RF v Sýrii.

Podle jeho slov, má Su-35 „mocnou zbraň a je s to objevit, doprovodit a zaútočit na 8 terčů najednou“. „Má rovněž stanice aktivního rušení, což činí toto letadlo neviditelným“, dodal.

Představitel VKS poznamenal, že Su-35 je univerzální stíhačka, která bude použita jak pro krytí útočných letounů, tak pro samostatné zasazení úderů na pozemní a podzemní terče.

Zdroj: Artyom Anikeev / Shutterstock.com

Více: http://cz.sputniknews.com/svet/20160205/2298586/vks-su-35-syrie-hlidkovani.html#ixzz3zO7cgOjW

Branislav Fabry
7. 2. 2016  Slovo

Nedávno sa objavila správa britského sudcu R. Owena o prípade Litvinenko, ktorá vzbudila veľký mediálny rozruch. Čo ako prvé udrelo do očí, boli sudcove tvrdenia, že ruský prezident V. Putin PRAVDEPODOBNE schválil vraždu A. Litvinenka. Po skúsenostiach z rôznymi „informáciami“ z minulosti, som pri slove „pravdepodobne“ vždy veľmi obozretný. Keď ich navyše počujem od sudcu, tak sa moje pochybnosti ešte zväčšujú. Ak sudca R. Owen používa pojem „pravdepodobne", tak zrejme iba vyjadruje, že v riadnom súdnom procese by so svojimi tvrdeniami neuspel.

Samozrejme, viem o špecifikách prípadu Litvinenko a uvedomujem si aj to, že tu nejde o klasický trestný proces. Avšak i tak sa domnievam, že určité právne princípy by v konaní súdov mali zostať zachované. Z princípu prezumpcie neviny vyplýva, že kým sa jednoznačne nepreukáže vina konkrétnej osoby, tak sa má považovať za nevinnú. Výroky o „pravdepodobnej vine“ sú právne pochybné a majú význam najmä pre médiá a politikov. Masívna reakcia západných médií a politikov moje pochybnosti o sudcovi R. Owenovi iba potvrdila.

Voči správe sudcu R. Owena mám veľké množstvo výhrad a vzhľadom na rozsah článku poukážem iba na tie najzávažnejšie. Budem sa zameriavať hlavne na otázku zodpovednosti ruského štátu, hoci vidím veľa nedostatkov i pri obvineniach voči A. Lugovému a D. Kovtunovi.
 

Kvantita verzus kvalita

Neprekvapilo ma, že mnohí jednotlivci, najmä v médiách, mali „vo veci ihneď jasno“ a robili závery bez toho, aby si obsah celej správy pozorne prečítali. Rozumiem, že preštudovať 329 strán Owenovej správy vyžaduje určitý čas, pre pochopenie problematickej kvality sudcovského vyšetrovania je však dôležité.

Rovnako je možné, že cielený bol aj veľký rozsah správy. Ak by boli dôkazy v prospech záverov sudcu presvedčivé, mohla by byť správa oveľa vecnejšia a stručnejšia. Lenže po prečítaní textu som nadobudol dojem, že sudca R. Owen nahradil kvalitu dôkazov kvantitou textu. Mnohokrát sa totiž obšírne venoval témam, ktoré boli pre závery v správe nepodstatné, ale tam, kde sa žiadala podrobnosť, bol veľmi stručný. Napr. pôsobenie B. Berezovského v Rusku v 90-tych rokoch opisoval zbytočne obšírne (v správe ide o body 3.20 a nasl.), ale verzii o možnom zapojení protiputinovských síl do smrti A. Litvinenka sa venoval len veľmi úsporne (9.10 a nasl.).
Vo všeobecnosti možno konštatovať, že celá správa je súhrnom tradičných výhrad voči Rusku a V. Putinovi, avšak pri popise mnohých udalostí možno mať skutočne pochybnosti, či súvisia s vraždou. Prvých asi 200 strán by bolo možné veľmi zostručniť vypustením niektorých známych faktov, napr. popis ruských zákonov proti terorizmu z roku 2006 bol zbytočný (5.2 a nasl.). Veď ak by sa ruské tajné služby rozhodli zavraždiť A. Litvinenka, určite by sa pritom neopierali o zákony proti terorizmu z roku 2006 a konali by zrejme mimoprávnymi prostriedkami.
 

Protiputinovský britský historik

Za zásadný nedostatok celého postupu sudcu R. Owena považujem jeho výber znalcov a hodnotenie svedkov. Správa sudcu R. Owena bola na prvý pohľad zásadne ovplyvnená názormi jednej konkrétnej osoby, ktorá bola do konania pribratá ako odborník na Rusko. Tou osobou bol Robert Service, britský historik so zameraním na ruské dejiny. Názory tohto historika sú v správe bohato citované a sudca Owen sa až príliš často klonil k dôveryhodnosti nejakej informácie podľa toho, ako ju hodnotil historik R. Service. Napr. dôveryhodnosť tvrdení odporcov ruskej vlády Goldfarba a Šveca prijímal sudca Owen často práve preto, lebo rovnaký názor zastával aj R. Service. Samotný sudca Owen vplyv historika v správe popísal takto: „Profesora Servicea som pokladal za najpresvedčivejšieho a najužitočnejšieho svedka. Jeho znalosť problematiky bola zrejmá...“ (9.43)

Historik R. Service toho o Rusku vie určite veľa a mnoho o Rusku aj publikoval, ale nejde o človeka, ktorý by dokázal situáciu posudzovať nestranne. Už v minulosti sa veľmi tvrdo a jednostranne vyjadroval o V. Putinovi a A. Medvedevovi. Napr. v roku 2010 napísal pre denník Guardian článok s názvom Vladimír Putin a skutočné sprisahanie voči Rusku, v ktorom ruskú vládu ostro odsúdil kvôli „sprisahaniu“ voči záujmom Ruska a dokonca sa vyjadril: „(Putin a Medvedev) Obaja sú sami zločincami.“ V súvislosti s Ukrajinou zase v článku „Putinovo cárske šialenstvo“ pre New York Times z roku 2014 porovnával V. Putina s cárom Mikulášom I., ktorý vstúpil do Krymskej vojny 1853 – 1856 a ktorú Rusko prehralo: ...

Nestranný sudca by si mal určite uvedomovať doterajšie jednostranné vyjadrenia historika R. Servicea a jeho extrémne negatívny názor na súčasnú vládnu moc v Rusku. Vo V. Británii pritom existujú aj experti na Rusko s oveľa vyváženejšími postojmi k ruskej vládnej moci a dokonca aj medzi britskými kritikmi ruskej vlády možno nájsť umiernenejšie názory. Dá sa iba špekulovať, prečo si sudca R. Owen vybral práve expertné názory R. Servicea. Ak však bolo jeho cieľom získať od privolaného znalca čo najkritickejšie výhrady voči V. Putinovi, tak potom bola voľba R. Servicea jednoznačne správna.


Utajení a neutajení svedkovia

Celkový zoznam svedkov sa v správe nachádza ako príloha č. 9 (s. 320 a nasl.). Väčšina svedkov bola síce uvedená menovite, skoro všetci však zohrávali len okrajovú, parciálnu úlohu a neboli pre závery sudcu R. Owena rozhodujúci. Prví piati svedkovia v zozname sú pritom uvedení anonymne, ako A1, C2, D3, D6 a D7. Tajností je však v správe viac. Sudca R. Owen sa vo svojej správe na s. 181 – 182 zmieňoval i o utajenom dôkaznom materiáli a obhajoval jeho utajenie dôvernosťou informácií, ktoré obdržal od britských štátnych orgánov. Tajný materiál sa pritom skladal nielen z utajených svedectiev, ale aj z prepisov tajných vypočúvaní, verejne neprístupných dokumentov a písomného podania dokumentov pri tajných pojednávaniach (7.7). Sudca R. Owen potvrdil, že utajených dokumentov a svedectiev bolo značné množstvo (7.4).

Je možné, že v správe sa sudca Owen silno opieral o tajné materiály aj kvôli zjavnej nepresvedčivosti iných dôkazov. Musíme si uvedomiť, že istý čas bolo konanie vo veci A. Litvinenka ako celok tajné a neverejné . Avšak práve toto tajnostkárstvo vzbudzovalo otázniky. Tiež si musíme uvedomiť, že tajné dokumenty a informácie pochádzali od britských štátnych orgánov a preto ich bolo potrebné vnímať s kritickým nadhľadom.

Nebudem spomínať, že britská vládna moc v minulosti predkladala britským poslancom „zaručené“ informácie o chemických zbraniach v Iraku, ktoré sa neskôr ukázali ako nepravdivé, poukážem však na to, že britské tajné služby nemusia byť v celom prípade A. Litvinenka nestranné. Je známe, že zosnulý pôsobil ako dvojitý agent, ktorý v roku 2000 ušiel z Ruska do V. Británie. Sudca by sa mal preto zamyslieť, či zdroje od britských tajných služieb boli alebo neboli v celej kauze dostatočne neutrálne. Keďže však sudca R. Owen v správe tajné dôkazy nevyhodnocoval, tak sa odpoveď na uvedenú otázku nedozvieme. Vylúčiť sa však nedala ani hypotéza, že do vraždy bol zapojený priamo britský štát a to by potom nezverejnené materiály od britských tajných služieb diskreditovalo úplne.

Zverejnenými dôkaznými prostriedkami v správe sudcu R. Owena boli predovšetkým rôzne vyjadrenia a úvahy jednotlivých osôb, najmä z radov oponentov V. Putina v Londýne, príp. znalecké vyjadrenia. Medzi svedkov, na ktorých názory a svedectvá sa v správe sudca Owen odvoláva zvlášť často, boli rôzne osoby negatívne naladené k ruskej vláde, ako napr. oligarcha B. Berezovský, ďalej A. Goldfarb, riaditeľ Berezovským financovaného Fondu občianskych slobôd alebo manželka zosnulého M. Litvinenková.

Paradoxne, svedkov s trochu odlišnými názormi, napr. otca zavraždeného, sudca Owen príliš do úvahy nebral. Zatiaľ čo manželka Marina sa v správe spomína 315-krát a A. Goldfarb 145-krát a sudca Owen ich názory často citoval, tak Walter Litvinenko, otec zavraždeného, sa v správe spomínal len 6-krát, aj to najmä pri popise Litvinenkovho detstva. Citácia názorov otca sa v správe prekvapivo vôbec neobjavila, hoci práve jeho vyjadrenia o úlohe B. Berezovského pri smrti syna by sa v správe objaviť mali. Najmä keď sa citovali i rôzne pochybné konšpiračné teórie Putinových kritikov...
 

Motívy pre vraždu

V správe sudcu Owena sa uvádza opäť motívov, pre ktoré mali „pravdepodobne“ nariadiť vraždu A. Litvinenka ruské tajné služby a zvlášť prezident V. Putin. V stručnosti ide o tieto motívy (9.120 a nasl.):

1. A. Litvinenko bol považovaný za zradcu Ruska, pretože ušiel do Británie a publikoval tam informácie proti FSB,
2. A. Litvinenko pracoval pre britské tajné služby,
3. A. Litvinenko bol spolupracovníkom B. Berezovského a A. Zakajeva, „vedúcich oponentov proti Putinovi“,
4. A. Litvinenko mal odhaliť účasť V. Putina pri výbuchoch panelákov v Moskve, Bujnaksku a Volgodonsku v septembri 1999, jeho podiel na vojne v Čečensku a vzťah k organizovanej kriminalite,
5. medzi A. Litvinenkom a V. Putinom bol osobný rozmer antagonizmu a nevraživosti (v tejto súvislosti sudca Owen spomenul i obvinenia z pedofílie, ktoré voči V. Putinovi urobil A. Litvinenko v júli 2006).

Skúsim tieto motívy stručne analyzovať. Vo všeobecnosti, prvé dva uvedené motívy pre vraždu A. Litvinenka považujem za možné, ale v prípade motívov č. 3 – 5 ide o motívy veľmi nepravdepodobné.

ad 1.-2. Je pravda, že A. Litvinenko bol považovaný za zradcu a že pracoval pre britské tajné služby. Je preto možné, že toto mohlo byť motívom pre vraždu A. Litvinenka ruskými tajnými službami. Na druhej strane sa tu treba spýtať, prečo sa vražda uskutočnila až v roku 2006 a nie skôr. Ak by totiž chcel V. Putin nechať prebehnuvšieho agenta zavraždiť, zrejme by sa o to usiloval hneď po úteku agenta, príp. v roku 2001. Vtedy mohol byť Litvinenko nebezpečnejší. V roku 2001 mal zrejme dosť informácií a kontaktov v tajných službách, ktoré mohol Britom poskytnúť. A keďže A. Litvinenko v roku 2001 vystupoval verejne, nebol by pre ruskú FSB zrejme problém takú vraždu uskutočniť. V roku 2006 však už nebol pre Moskvu zďaleka taký nebezpečný, pretože od roku 2000 prebehlo v tajných službách mnoho zmien a aj informácie či kontakty A. Litvinenka stratili aktuálnosť.

ad 3. A. Litvinenko bol naozaj priateľom B. Berezovského, známeho ruského oligarchu a A. Zakajeva, Čečenca, obviňovaného ruským štátom z terorizmu. Lenže samotné priateľstvo s osobami, na ktoré vydalo Rusko medzinárodný zatykač a ktoré získali azyl v Británii, o ničom nesvedčí. Existuje totiž mnoho iných osôb, ktoré boli v úzkych vzťahoch s týmito dvoma osobami a mali tiež veľmi úzky vzťah. Rusko však o ich usmrtenie určite neusilovalo.

ad 4. Pokiaľ ide o obvinenia voči prezidentovi V. Putinovi, že nechal vybuchnúť paneláky v ruských mestách, aby tým vyvolal vojnu v Čečensku, nejde o žiadnu novú teóriu, ktorú by vymyslel len A. Litvinenko. Naopak, autorov podobných konšpiračných teórií bolo oveľa viac. Osobne túto teóriu považujem za veľmi nepravdepodobnú, pretože druhá vojna v Čečensku sa začala už 6. augusta a nie až v septembri 1999, keď vybuchli bomby. Na vojnu v Čečensku teda tie výbuchy neboli potrebné. Aj ďalšie tézy tejto teórie považujem za pochybné. Dôležité pre odmietnutie motívu č. 4 je však pre mňa to, že A. Litvinenko tieto svoje teórie ešte v rokoch 2001 – 2002 publikoval v Rusku i v EÚ (s finančnou podporou B. Berezovského). A hoci sa ruská opozičná tlač snažila Litvinenkove knihy v Rusku spropagovať, príliš záujmu nevyvolali.
 

Osobné nepriateľstvo a Putinova pedofília?

ad 5. Tvrdenie o osobnom nepriateľstve ako o motíve pre vraždu A. Litvinenka považujem tiež za nesprávne. Domnievam sa, že ide o obrovské precenenie významu A. Litvinenka. Z pohľadu prezidenta V. Putina nebol A. Litvinenko osobou, ktorej by mal venovať osobné nepriateľstvo. A. Litvinenko bol príliš bezvýznamný, aby mohol V. Putina akokoľvek ohroziť a jeho protivládne knihy mali len malý účinok na ruskú verejnosť.

Podotýkam, že vo svojej správe sudca R. Owen uvádzal aj okolnosti zatknutia A. Litvinenka v marci 1999 a ako jeden z dôvodov uvádza i nepriateľstvo vedúcich funkcionárov FSB, vrátane V. Putina (3.68 a nasl.). Je faktom, že A.Litvinenko strávil v roku 1999 vyše osem mesiacov v ruskej väzbe. Lenže ak by malo byť dôvodom väzby nepriateľstvo V. Putina, tak by sa Litvinenkovi sotva podarilo dostať na slobodu v decembri 1999. V čase zatknutia bol totiž V. Putin len vedúci funkcionárom tajných služieb, v čase prepustenia však už ruským premiérom. Keby bolo dôvodom zatknutia osobné nepriateľstvo, tak by mal V. Putin v decembri 1999 neporovnateľne lepšie možnosti svojho „nepriateľa“ šikanovať. Mimochodom, aj samotný fakt, že A. Litvinenka zatkli ešte v čase, keď V. Putin nesedel v ruskej vláde, by si v Owenovej správe zaslúžil lepšiu analýzu.

Za veľmi pochybné považujem aj to, že sudca R. Owen spomenul v súvislosti s motívom osobného nepriateľstva aj obvinenia z pedofílie a homosexuality, ktoré voči V. Putinovi uverejnil A. Litvinenko (9.124). A. Litvinenko totiž uverejnil veľmi mnoho „závažných odhalení“ a zdá sa, že čím jeho „odhalenia“ menej zaberali, o to väčšmi sa bulvarizovali. Litvinenko skúšal V. Putina obviniť, že spolupracuje s organizovaným zločinom, že je skorumpovaný, ale žiadne z jeho „odhalení“ ruskú verejnosť príliš neoslovilo. Zrejme preto publikoval aj informácie o Putinovej homosexualite a pedofílii. Niektoré z týchto konšpirácií A. Litvinenka sa ocitli i v správe sudcu Owena, citujem (5.27):

„Na jednom z veľkých námestí Kremľa sa Putin zastavil, aby sa porozprával s turistami. Medzi nimi bol chlapec vo veku 4 alebo 5 rokov.
- Ako sa voláš? spýtal sa Putin.
- Nikita, odpovedal chlapec.
Putin si kľakol, zdvihol chlapcovo tričko a pobozkal ho na pupok.“

Nemyslím si, že publikácia takýchto obvinení bola hodná toho, aby ju sudca R. Owen uvádzal v súvislosti s motiváciou V. Putina pre vraždu A. Litvinenka. Ak by totiž V. Putin mal znenávidieť a nechať zavraždiť ľudí, ktorí o ňom napíšu podobnú bulvárnu správu, tak by musel byť podozrivý pri mnohých úmrtiach alebo požiaroch v redakciách západných médií.
 

Motívy B. Berezovského?

Na správe je veľmi zaujímavá aj veľká stručnosť a jednoduchosť, s akou sudca R. Owen odmietol predstavu o zapojení iných subjektov do vraždy, najmä oligarchu B. Berezovského (9.10 a nasl.). Sudca Owen vychádzal z toho, že B. Berezovský a A. Litvinenko boli do konca života priateľmi a preto vylučoval verziu, že by bol daný oligarcha zapojený do vraždy.

Ďalším vyvinením B. Berezovského bolo pre sudcu R. Owena svedectvo M. Cotlicka, bývalého tajomníka B. Berezovského, ktorý povedal, že on osobne presvedčoval podozrivého A. Lugového, aby prišiel do V. Británie na trestný proces, pretože „sa môže spoľahnúť na britský súdny systém a ak je nevinný, britský súd to zistí“ (9.15). Sudca R. Owen odvodil, že ak by si vraždu objednal B. Berezovský, tak by určite nepozýval vraha na súdny proces. Nuž, väčšine sudcov by takéto svedectvo bývalého sekretára B. Berezovského nestačilo...

Myslím, že pri hodnotení motívov B. Berezovského postupoval sudca Owen veľmi povrchne. Ako je dobre známe, B. Berezovský dlhodobo viedol z V. Británie politický a mediálny spor. Verejne dokonca vyhlasoval, že jeho cieľom je príprava revolúcie v Rusku. Netreba sa príliš zamýšľať na to, aby človeka napadlo, že smrť A. Litvinenka by sa dala veľmi dobre zneužiť na diskreditáciu V. Putina v médiách a medzi západnými politikmi. Mŕtvy Litvinenko mohol byť Berezovskému užitočnejší než živý.

Je neuveriteľné, že hypotézy týmto smerom sudca R. Owen nerozvíjal. Dokonca sa vyhol aj závažným vyjadreniam o zapojení B. Berezovského do celej vraždy. Ako som uviedol, túto teóriu pritom vyjadril aj Walter Litvinenko, otec zosnulého. A ako ďalšiu osobu zapojenú do vraždy označil A. Goldfarba, jednu z kľúčových osôb, o ktorej výpoveď sa opieral sudca R. Owen. Neviem, či to bolo iba opomenutie alebo niečo horšie, avšak faktom je, že v správe nebola táto vyšetrovacia verzia dostatočne rozvinutá. Vzbudzuje to dojem, ako keby bol vinník vopred stanovený a ostatné vyšetrovacie verzie vopred vylúčené.
 

Nespolupráca ruských úradov

Pomerne veľa priestoru v správe venoval sudca R. Owen konaniu ruských predstaviteľov po smrti A. Litvinenka. Ostro kritizoval postup ruských orgánov najmä vo vzťahu k britským vyšetrovateľom (B. Tarpey a A. Slater), ktorí prišli do Moskvy (9.169). K vypočúvaniu A. Lugového a D. Kovtuna však ruské orgány pripustili len jedného z nich. Sudcovi R. Owenovi prekážalo aj to, že si Rusi neurobili nahrávky týchto vypočúvaní, iba písomný zápis. Objavili sa aj ďalšie výhrady voči ruskej nespolupráci a hoci z tohto faktu nedokázal sudca Owen odvodiť žiaden konkrétny dôkaz proti ruskej vláde, je zrejmé, že britskí vyšetrovatelia v Moskve to nemali jednoduché.

Na druhej strane však treba povedať, že nedostatočná ochota ruských orgánov pri spolupráci s britskými vyšetrovateľmi bola očakávanou reakciou na britský prístup k celému vyšetrovaniu. Predstavitelia britského štátu a britské médiá totiž „našli vinníka“ dávno pred príchodom britských vyšetrovateľov do Moskvy. Masovú hystériu, ktorá sa kvôli A. Litvinenkovi na Západe rozpútala, určite postrehli aj zamestnanci ruských úradov a z vyjadrení britských štátnych predstaviteľov usúdili, že o vinníkoch mali v Londýne už jasno. Keď potom v tejto hysterickej atmosfére prišli B. Tarpey a A. Slater do Moskvy, nemohli byť prekvapení, že ich vyšetrovanie nebrali ruské štátne orgány príliš vážne a dali im to aj patrične najavo.

Britskí vyšetrovatelia mali zrejme o svojom vlastnom význame inú predstavu a podobne to platí aj o konaní ďalších britských orgánov. Tie považovali fakt, že im Moskva odmieta vydať podozrivého A. Lugového za čosi neprijateľné. Lenže po tom, čo britské úrady odmietli vydať podozrivých z terorizmu ako A. Zakajev alebo oligarchov ako B: Berezovský nemohli spoluprácu s ruskými orgánmi pri vydávaní ruských občanov príliš očakávať. Navyše, aj ruská ústava zakazuje vydávanie ruských občanov do zahraničia. a toto ustanovenie platilo dávno pred príchodom V. Putina do Kremľa. Pre objektívnosť však treba dodať, že sudca R. Owen a R. Service v správe vecne uznali, že vydanie ruských občanov do V. Británie sa čakať nedalo (9.178).
 

„Podobné úmrtia a vraždy“

Témami, pri ktorých sudca R. Owen nepostupoval dostatočne objektívne, boli i úmrtia iných osôb, kde sa špekulovalo o zapojení ruskej vlády. V správe sa tomu venovala samostatná podkapitola s názvom „Svedectvo o podobných úmrtiach a vraždách“ (9.129 a nasl.). Sudca Owen tu spomenul širokú škálu úmrtí, no len ťažko možno konštatovať, že išlo o podobné úmrtia. Spoločné však mali to, že sa k nim vyjadroval historik R. Service.

Možno konštatovať, že nešlo o podobné, ale o dosť odlišné prípady. Na jednej strane sa v podkapitole ocitajú úmrtia osôb, pri ktorých možno vychádzať z toho, že ich nechal usmrtiť ruský štát. Išlo napr. o bývalého tzv. prezidenta Čečenskej republiky Ičkeria Z. Jandarbieva alebo guerillového vodcu z vojny v Čečensku ibn Chattába. Tieto osoby sa dopúšťali aktov otvoreného vojnového násilia a viedli vojnu proti ruskému štátu či už priamo v Čečensku alebo riadili odboj zo zahraničia.

Úmrtia týchto osôb sa príliš nepodobajú na ďalšie prípady, uvedené v podkapitole, napr. smrť A. Politkovskej, J. Šechočichina a pod. Tu išlo o civilistov, ktorí verejne pôsobili v oblastiach pod plnou kontrolou Moskvy. V ich prípadoch sú verzie o zapojení ruského štátu veľmi problematické. Ani sudca R. Owen v nich nedokázal nájsť nové dôkazy a nebolo jasné, aký význam má spojenie takýchto rôznorodých prípadov v jednej podkapitole. Pre vysvetlenie použil sudca R. Owen nejasný pojem „vzor udalostí s kontextovou dôležitosťou“.

V zozname však chýbal jeden prípad, ktorý by možno tiež vniesol do „kontextu“ iné svetlo. Išlo o prípad J. Gajdara, bývalého ruský premiéra, ktorý počas svojej návštevy Írska v novembri 2006 ochorel a ocitol sa v kritickom stave v nemocnici. Médiá nečakali ani na jeho smrť a okamžite začali obviňovať V. Putina z cielenej likvidácie J. Gajdara otráveným čajom, presne podľa vzoru Litvinenko, napr.: Sok Putina bojuje o život. Znovu otrava?. Lenže J. Gajdar nezomrel a po zotavení poskytol odlišnú verziu udalostí. Odmietol obviniť Kremeľ a povedal, že za pokusom o jeho vraždu stoja nepriatelia Ruska, ktorí si prajú zhoršenie vzťahov Ruska a Západu.
 

Zodpovednosť ruského štátu?

Zjavne najdôležitejšou časťou celej Owenovej správy bola časť 9, kap. 12, v ktorej sa sudca Owen vyjadroval o „pravdepodobnej“ zodpovednosti N. Patruševa a V. Putina. Hlavnými svedkami, o ktorých sa pri tejto kapitole sudca opieral, boli historik R. Service a protivládni aktivisti A. Golfarb a J. Švec. Kapitola bola plná subjektívnych názorov týchto osôb a dôveryhodnosť ich výpovedi by sa dala ľahko spochybniť. Samotný sudca Owen uviedol: „Vo formálnom súdnom procese by vyššie uvedené názory pána Šveca a pána Goldfarba neboli prípustné ako dôkazy, pretože páni Švec a Goldfarb nie sú nezávislými expertmi. V tomto konaní však nie som viazaný striktnými procedurálnymi pravidlami...“ (9.205).

Rozumiem pochybnostiam o J. Švecovi a A. Goldfarbovi, avšak nerozumiem, prečo považoval sudca Owen za nezávislého experta R. Servicea. Bolo zrejmé, že pri téme možnej zodpovednosti ruského štátu nepostupoval sudca R. Owen s odbornou starostlivosťou.

Vyjadrením slabosti dôkazov bolo i to, že z výpovede A. Goldfarba citoval sudca Owen vo svojej správe súkromný názor D. Frieda, amerického štátneho úradníka. A. Goldfarb tvrdil, že podľa materiálov Wikileaks sa D. Fried v súkromí vyjadril, že pozná Putinov zmysel pre detail a preto vraždu A. Litvinenka musel nariadiť on (9.204). Lenže D. Fried nemal nijaký vzťah k vražde A. Litvinenka a z jeho súkromných vyjadrení nevyplynuli žiadne nové závery, hoc ich aj citovala Wikileaks. Uvedenie jeho slov nebolo v ničom prínosné, pri nedostatku serióznejších dôkazov však bolo zrejme potrebné.
 

Britskí a slovenskí sudcovia

O nedostatkoch v správe sudcu R. Owena by sa dalo určite ešte veľa hovoriť. A prečítať by si ho mohli i slovenskí sudcovia. Pravidelne sa im totiž vyčíta politizácia, jednostrannosť, pochybné znalecké výpovede, selektívne nakladanie s dôkazovým materiálom, atď. Iste, kritici slovenského súdnictva majú v mnohom pravdu, ale správa sudcu R. Owena naznačuje, že podobné nedostatky sa objavujú aj v britskom súdnictve. Jeho správa však tiež ukazuje, ako šikovne sa dá justícia spolitizovať. Treba napísať dlhý text, plný neurčitých a všeobecných vyjadrení, pribrať vopred zaujatých znalcov a tváriť sa pritom seriózne. V súlade s názorom mnohých tzv. právnych realistov je predsa dôležitou súčasťou súdneho rozhodovania propaganda!

Oskar Krejčí
7.2.2016   První zprávy

Jestliže se válku v Sýrii nepodaří zastavit bude profitovat parazitní vojensko-průmyslový komplex a státy se budou dále zadlužovat. Bohatí budou bohatnout, chudí bojovat, říká v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz politolog Oskar Krejčí.
PZ: Podle čínského kalendáře začíná rok Opice. Díval jsem se do jednoho horoskopu a dozvěděl jsem se že „lidé narození v roce Opice jsou chytří, rychlí, neklidní, zábavní, agresivní a smyslní. Mají divoký, rtuťovitý temperament a sklon přeskakovat schody i úkoly, protože vždy dovedou najít jednodušší způsob, jak svou práci udělat. Jsou škodolibí, kují dokonalé pikle a berou na sebe obrovská rizika, aby přelstili své nepřátele…“

Máte pravdu. Existují ale i jiné horoskopy. A v některých dalších se lze dočíst, že opice svým jednáním také přinášejí chaos.

PZ: Chcete tím říci, že v roce Opice nás čeká chaos?

Žádná prognóza vývoje není stoprocentní. Jestliže se ukáže jako pravdivá, je to díky celé řadě okolností, které se ale mohly vyvíjet jinak. Už za života Josipa Broze Tita se říkalo, že po jeho smrti se Jugoslávie rozpadne. Stalo se to, i nestalo. Všichni to čekali, připravili se i odpůrci rozpadu Jugoslávie.

PZ: Ale rozpadla se!

Nikoliv v návaznosti na Titovu smrt, ale o více než dekádu později v návaznosti na prohru Sovětského svazu ve studené válce a implozi této supervelmoci. Až potom síly destrukce převládly. K tomu, aby se věci staly, potřebujete souhru příčin a podmínek.

PZ: Tedy nebude chaos?

Základní tendence směřují k posilování chaosu. Těmto tendencím lze čelit, zatím však politické elity nevykazují příliš schopností rizika vnímat. Reagují s velkým zpožděním.

PZ: Nemáme-li nudit čtenáře, měl byste být konkrétnější. Které tendence jsou nejrizikovější?

Ekonomické a vojenské. Uvedu příklad z oblasti, kterou všichni pozorně vnímají. Navážu na to, co ve čtvrtek na semináři o Sýrii, který se konal v Poslanecké sněmovně, říkala o ropě docentka Ilona Švihlíková. Iniciativa manipulující cenu ropy směrem dolu s největší pravděpodobností vzešla ze Saúdské Arábie. Ta chtěla zablokovat nové, drahé technologie těžby v USA. Jenže se přepočítala a její přání udržet cenu ropy na 50 dolarech za barel se nezdařilo, a teď má potíže i Rijád. Přepočítal se proto, že kalkuloval s příliš malým počtem hráčů na ropném trhu a u těch hlavních neodhadl jejich chování. I jednání v ekonomice může mít neekonomické motivy: ropa je „bezpečnostní komodita“.

Například Rusko tlačené sankcemi reagovalo na pokles ceny ropy zvýšenou těžbou, nejvyšší od doby rozpadu Sovětského svazu – snažilo se nahradit ztráty na ceně barelu množstvím barelů. Navíc Moskva tvrdě hájila zrušení sankcí proti Íránu, což bylo v rozporu s jejími zájmy na návrat k vyšší ceně ropy – Írán přináší na trh dalších 500 tisíc barelů ropy. Neekonomické faktory se pro Rusko ukázaly důležitější. Zatím konec nízkých cen ropy nevypadá jako společná dohoda, ale jako kolaps jednoho z hlavních hráčů. Pak by mohla cena ropy jít vzhůru. Tohle není hra podle pravidel, to je směs hospodářské konkurence a politického zápasu. Ovšem asi nejzajímavější na tom všem je, že klesají ceny i jiných komodit. Neviditelná ruka trhu přináší „obecné blaho“, ale jen těm nejsilnějším.

PZ: Mohly by to být zmíněné Spojené státy, kdo prohraje na trhu s ropou? Podle některých údajů už těžbu z břidlic pohřbívají.

Problém většiny manipulací s trhem je špatný odhad důsledků. Vzpomeňte, že zpočátku někteří komentátoři tvrdili, že za poklesem ceny ropy je Washington, aby srazil Moskvu. Dnes USA platí ztrátovostí nových ropných vrtů, propouštěním desetitisíců lidí s poměrně vysokými příjmy. Objevuje se i nový problém: narůstající nerentabilnost biopaliv, která nedokážou čelit dlouhodobému poklesu ceny ropy. Což by znamenalo ohrožení velkého množství farmářů. A ohrožení žádoucího výsledku prezidentských voleb… A je tu ještě jeden problém. Někteří analytici tvrdí, že udržení hegemonie USA se po rozpadu vazby dolaru na zlato v roce 1971 podařilo zajistit tím, že bylo dohodnuto propojení ropy a dolaru. Jaká bude hodnota petrodolaru, když klesá cena ropy a přechází se na obchod v národních měnách?

Teď přichází Barack Obama s návrhem na daň 10 dolarů za barel. Prý na financování výstavby rychlodráh a ekologické dopravy. To možná taky. Zvýší se ale rovněž cena ropy a leccos se stane rentabilnější.

PZ: Někteří američtí podnikatelé varují, že to sníží dynamiku ekonomiky USA.

Co je to dynamika ekonomiky USA? Obama se v projevu stavu unie chlubil bezprecedentním růstem. Ten byl podle prvních odhadů okolo 2 % hrubého domácího produktu. Srovnejte si to s 6,9 % v Číně. A to teď probíhá přepočítání, které ve Spojených státech zpravidla končí v nižších číslech, než byla ta původní. Tentokrát by to mohla být „kladná nula“, tedy desetiny nad nulou.

Ale je tu jiný problém, obecnější. Jak mohou růst předlužené ekonomiky? I když nevíme, jak dlouho lze žít za kapitalismu na dluh, měla by se objevit opatrnost v půjčování z nesolventních bank. Americký ekonom a spolupracovník tamních zpravodajských služeb Jim Rickards tvrdí, že světový HDP je 72,6 bilionů dolarů – a na trhu jsou bankovní deriváty za 710 bilionů. Při jakékoliv dílčí panice se ukáže, že nejslavnější bankovní domy jsou nevěrohodné. A je tu národní dluh USA, který překročil 19 bilionů; souhrnný dluh USA započítávající státy i domácnosti se blíží 65 bilionům dolarů.

PZ: Přijde tedy kolaps?

Znovu opakuji: nemusí. Když budou vlády reagovat prozíravě. Odbourávat dluhy a vytvářet rezervy. Všimněte si, Rusko přes všechny velké ekonomické problémy nakoupilo loni 200 tun zlata. Takové nákupy se dělaly naposled za Stalina před 2. světovou válkou.

PZ: Investovat od zlata?

Hodnota zlata je konvence. Dnes je podle všeho manipulována těmi, kdo nakupují, a těmi, kdo se pojistili na nízkou cenu zlata. V případě smrti peněz, o které píše zmíněný Rickards, nějaká konvence při stanovení ceny musí být. Zlato se nabízí.

Všichni se ženeme za růstem a možná je předobrazem budoucnosti kapitalismu Japonsko. To už několik desetiletí stagnuje a odzkoušelo liberální i konzervativní šokové terapie. Bez úspěchu. Možná by bylo nejlepší zastavit se a ozdravit ekonomiku.

PZ: Na to nikdo nepřistoupí. Když se nedokážou dohodnout o ceně ropy, jak by se mohli dohodnout o zastavení růstu?

Ne dohodnout – smířit se s ním. A zamyslit se. V této chvíli se zdá, že se kapitalismus v podobě známé po 2. světové válce z USA dostává do pasti. A nejde jen o dluhovou past. I tak pozitivní jevy, jako jsou nové technologie a robotizace, přinášejí rizika. Především makroekonomický růst není spojen s vyšší zaměstnaností, může naopak znamenat pokles zaměstnanosti. Růst neznamená bohatnutí všech – ale rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými, protože nové hodnoty si přivlastňuje jen malá skupina a průměrné mzdy stagnují. Na ekonomickém fóru v Davosu, kde se scházejí mocní, zaznělo, že stejně jako v rozvojových i v rozvinutých zemích chudší polovina obyvatelstva spravuje méně než jedno procento bohatství. Opakuji – stejně v rozvojových i rozvinutých zemích. Vzdělání neznamená získání pracovního místa, školy produkují kvalifikované nezaměstnané. I když neočekáváte velké konflikty, jak bude vypadat moderní společnost za dvacet let při zachování těchto tendencí?

Marx předpokládal, že ekonomický růst poskytne volný čas, který jediný je rozměrem skutečné svobody jednotlivce. Jak bude volný čas využit v požitkářsky orientované společnosti plné lidí vyznávajících individualismus? Co nahradí práci? Asi hry, počítačové hry, a drogy. A to v lepším případě, když nedojde ke kolapsu či velké válce.

PZ: Teď probíhají velké diskuse o připravované smlouvě o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství, TTIP, a právě podepsané smlouvě o Trans-pacifickém partnerství, TPP. Jak souvisí tato jednání s potenciální krizí, o které mluvíme?

Hledání rezerv. Stejně jako bylo rezervou pro kapitalismus využití transformace postsocialistických zemí, kdy byly zničeny či odčerpány výrobní, surovinové a finanční zdroje z východní Evropy směrem na západ. Připravované smlouvy jsou zamýšleny jako získání zástojů pro zklidnění ekonomiky v USA.

PZ: Nikdy jste se k tomu nevyjadřoval. I teď se mi zdá, že tyto smlouvy komentujete mnohem klidněji než jiní levicoví politologové a ekonomové.

Předně, jednání jsou utajovaná a nemáme úplné informace o tom, jaký je obsah smlouvy TTIP. Kritiku ale pokládám za velmi užitečnou, je třeba stavět mantinely vyjednavačům, které si vybral někdo ze zákulisí. Z hlediska našeho rozhovoru jsou ale podstatné dvě jiné skutečnosti. Tyto smlouvy neřeší krizové jevy, o nichž mluvíme. Tendence mohou zpomalit, nikoliv změnit. A je tu ještě jiný problém. Když stanovíte pravidla bez Číny a Ruska, což je jeden ze zásadních rysů těchto smluv, vymezíte normativy bez toho, kdo má peníze. A co rozhoduje v globálním kapitalismu: pravidla, nebo kapitál? Co udělala Světová obchodní organizace na ochranu svobodného trhu, když se objevily protiruské sankce? Co udělal Mezinárodní měnový fond, když Ukrajina přestala splácet své zahraniční dluhy? Nic a nic. Rozhoduje moc, ne pravidla. A ekonomická moc se přesouvá jinam.

PZ: Líčíte vše černě, ale zároveň říkáte, že to nemusí dopadnout špatně. Nezdá se vám, že si protiřečíte?

Základní problém je v souběhu krizových jevů. A ten je opravdu nahuštěný. Rizikem je jak nicnedělání – „katastrofické věštby byly vždy, ale nic mimořádného se přece nestalo“ –, tak i zbrklé reakce. Zvláště ty, které vyházejí z jiné roviny jevů…

PZ: Zase zníte moc abstraktně.

Hry s cenou ropy narážejí mimo jiné na motivy ujednání z jedné vrstvy sociálního dění – ne z ekonomické, ale z geopolitické. Írán míří do Šanghajské organizace spolupráce, což se může jevit jako důležitější než oněch 500 tisíc barelů denně.

Teď se odehrává něco podobného v Sýrii. Střední východ je plný růzností: dělení na šíity a sunity plus náboženské menšiny; národnostní dělení na Araby, Kurdy, Turky a Peršany; ideové dělení na monarchisty, republikány, sekulární a teokratické režimy; sociální dělení na majetkovou hyperelitu a chudinu. Západu se úspěšně podařilo tyto rozdíly napřed zpolitizovat, nyní i zmilitarizovat. Bojuje každý s každým.

Díky ruskému zásahu začal vítězit legitimní syrský režim. I ozvala se monarchistická, sunitsko-wahhábistická Saúdská Arábie, že do války proti bojovníkům islámského státu pošle pozemní vojska. Což, přeloženo do srozumitelné mluvy, znamená, že pomůže sunitským povstalcům proti postupující syrské vládě. To samozřejmě popudí šíitské vlády nejen v syrském Damašku, ale i v iráckém Bagdádu a íránském Teheránu. Kterým už teď vadí saúdskoarabská intervence v Jemenu. Mapa naznačuje, že cestu by saúdskoarabské jednotky mohly hledat přes sunitské Jordánsko. A můžeme si představit, že syrská válka, která mohla skončit za půl roku, se změní v dlouhou blízkovýchodní válku. Regionální válku s účastí světových mocností. Umíte spočítat mrtvé? A novou cenu ropy? Rozhodně bude jiná než 20 dolarů, které pro letošek prognózuje Morgan Stanley a Citigroup, či dokonce 10 dolarů za barel, o nichž mluví britská banka Standard Chartered.

PZ: Zase kreslíte černé scénáře. Včera vyšla zpráva, že světoví politici se dohodli o pomoci Sýrii a okolním zemím ve výši 10 miliard dolarů. Čína ohlásila, že pošle 10 tisíc tun potravin syrským uprchlíkům. Nezdá se vám, že to jsou pozitivní jevy?

Máte bezesporu pravdu. To je správná cesta. Jenže dlouhodobý problém je v tom, že Západ levou rukou dává pomoc, a pravou živí válku. Nechci však moralizovat. Jestliže se válku v Sýrii nepodaří zastavit – tedy vyhrát –, jaký to bude mít dopad na globální ekonomiku? Bude profitovat parazitní vojensko-průmyslový komplex, což znamená, že státy se budou dále zadlužovat. Bohatí budou bohatnout, chudí bojovat. Chybná geopolitická rozhodnutí zničí nejen charitu, ale i dnešní podobu ekonomiky a sociálního smíru.

Obávám se, že západní politické elity nevidí souvislosti. Ve snaze udržet si privilegia svým jednáním vyvolávají nečekané, nežádoucí a nekontrolované události, které mají tendenci se samostatně řetězit a vytvářet nové hráče. Tedy chaos.

(rozhovor vedl Jiří Kouda, prvnizpravy.cz)


Související: Oskar Krejčí: Iluze a chyby atlantické elity

7. 2. 2016  (původ článku se redakci nepodařilo vypátrat, článek je citován na mnoha místech od KSČM Čelákovice až po Pravý prostor)
Na základě rostoucí­ kritiky platí­cí­ch diváků ČT o neobjektivnosti hlavně zahraniční­ho zpravodajství­ ČT jednala Rada ČT o této kritice. Do jednání­ vnesl jasno radní­ Michal Janovič.
Prohlásil: "Je to skutečně tak, že Česká televize má určený úhel pohledu. Má ho určen na základě doporučení­ Evropské komise, která povoluje veřejnoprávní­m médií­m fungovat z poplatků nebo z daní jenom za předpokladu, že budou prosazovat, obhajovat a dí­vat se na všechno z úhlu pohledu tradic evropského humanismu a kritického myšlení­. Česká televize se na to nesmí­ dí­vat tak, jako kdyby byla součástí­ současného Ruska, které nikdy žádné humanistické tradice v evropském slova smyslu nemělo. To bychom museli vystoupit z Evropské unie." - konec citátu.

A je jasno a vymalováno. Takže už zase drží­me hubu a krok... Ó dí­ky, veliký Michale Janovče, že jsi to natvrdo objasnil i poslední­mu Joudovi z Horní­ Lhoty, který snad dosud tápal. Tak a teď ví­me, proč nám serví­rují­ v ČT polopravdy a překroucené lži, hlavně o Ukrajině, Rusku a pod., protože je to předepsáno EU. Budeš-li poslouchat - dostaneš pení­zky do svého korýtka. Když ne, korýtko vyschne. EU a USA potřebují ­oblbovat lidi ve svůj problematický prospěch a prospěch finančníků, ovládají­cí­ch svět Pro objektivní­ informace, nespoléhejte na zprávy v ČT, nebo české noviny, ale čtěte na internetu Parlamentní­ listy, Protiproud, Nová republika a pod.

Marko Marjanović

Letmý pohled na mapu amerických vojenských základen na Středním východě vám hned řekne, že přáteli Washingtonu v regionu jsou korunované hlavy. Emírové Kuvajtu, Bahrajnu, Kataru a UAE. Saúdský král v Riyadhu a hašemitský král v Jordánsku.
Jeho historickými nepřáteli v arabském světě byly režimy sekularistických arabských nacionalistů. Násir v Egyptě, Hussein v Iráku, Kaddáfí v Libyi, Assad v Sýrii.

Hussein zlikvidován v r. 2003, Gaddafi zlikvidován v r. 2011, Assad téměř zlikvidován 2013

To je zdánlivě kontra intuitivní, vzhledem k extrémnímu kontrastu mezi americkým domácím systémem a systémy v arabských monarchiích. Sektářské, klanové a silně hierarchické by nemohly být vzdálenější hlásanému americkému ideálu příležitosti, rovnosti a svobody.

Skutečně, ideál arabských nacionalistických režimů jedné strany by se zdál být mnohem blíže tomu americkému – i když byly stejně autoritářské, jako monarchie, aspoň se hlásily k sekularismu, rovnosti, modernosti, masové politice a pozápadňování – což je něco, co monarchové empaticky nečiní.

Může být skutečně pochyb, že ideály sekulární baathistické Sýrie s jejím arabskými národními vůdci v obleku jsou mnohem více „západní“, než ideály absolutistických a puritánských wahhabistů v Saúdské Arábii?

Takže jak je možné, že Washington nabídl poručnictví lidem, jako šaríu vynucujícím a Al-Kajdu podporujícím Saudům, ale naháněl sekulární arabské nacionalisty v Káhiře, Tripolisu, Bagdádu a Damašku?

Okamžitě mne napadají tři hlavní důvody. Zděděná britská politika, odpor k pan-arabismu a přání chránit Izrael.

První část vysvětlení spočívá ve faktu, že ačkoliv byly často kritické k britské koloniální politice na Středním východě, když byla Británie ještě dominantní mocností v regionu, jakmile Británii nahradily jako správní mocnost Středního východu, přijaly USA její dřívější politiku a zdědily její klienty.

Británie samozřejmě nebyla jen ochráncem monarchií Středního východu, byla to jejich kmotra, která pomáhala zrodu téměř všech tamních monarchií, po rozpadu Osmanské říše. Proto silné vazby mezi arabskými monarchiemi a Západem existovaly dokonce ještě před tím, než USA vstoupily na scénu, a bylo příhodné a užitečné v nich pokračovat.

 

Román Beduín Západu, 1917

Arabští nacionalističtí revolucionáři, kteří se dokázali chopit moci a byli na scéně v 50. a 60. letech noví, takové vazby přirozeně neměli. Ba co hůř, věc, za kterou bojovali, byla výslovně protikoloniální a odmítali otevřený a přímý vliv západních mocností v arabských zemích – což přirozeně rozzuřilo nejdříve Londýn, a pak Washington.

Navíc snili o obrovské sjednocené pan-arabské zemi, která, pokud by se stala skutečností, by mohla připravit Západ o regionální nadvládu, stejným způsobem, jakým to zaostalá, avšak obrovská Indie a Čína učinily ve svých částech světa. V tom spočívá druhá část odpovědi na to, proč Washington nemohl strávit arabské nacionalisty.

Třetím kouskem skládačky je fakt, že USA se sami pasovaly za nepostradatelného ochránce sužovaného Izraele. Ačkoliv arabské státy prohlašovaly oddanost arabské věci v Palestině, ve skutečnosti byly konzervativní monarchie vždy k této věci velmi odtažité a snadno se daly koupit, než Násirův Egypt a baathistická Sýrie. Přirozeně, Washington tento rozdíl vypozoroval a zařídil se podle toho.

Nicméně pokud to vysvětluje, proč Washington tíhl spojovat se s arabskými monarchiemi, ale nahánět sekularisty během studené války, nevysvětluje to, proč tato politika přetrvala dodnes.

Nejméně od r. 1990 bylo zcela nemožné pokračovat v předstírání, že existuje nějaké nebezpečí, že by arabské státy zatlačily Izraelce do moře, nebo by společně vytvořily sjednocený arabský super stát.

Zaprvé, arabský nacionalismus ztratil značnou část své dynamiky, důvěryhodnosti a přitažlivosti, když režimy, které ho hlásaly, nedokázaly realizovat své uvedené cíle pan-arabské jednoty a osvobození od vlivu velkých mocností, ale místo toho se hašteřily mezi sebou a kooptovaly tradiční mocenská centra (šejky, imámy) doma.

Zadruhé, stále ještě do jisté míry arabské nacionalistické státy Sýrie, Irák a Libye byly silně oslabeny v 80. letech a opakovaně demonstrovaly svoji ochotu zapomenout na své ušlechtilé protikoloniální ideály a zapadnout do řádu Washingtonu – pokud by s nimi bylo zacházeno aspoň trochu slušně a spravedlivě.

Jinými slovy, Washington mohl snadno přestat stavět se proti těmto státům a brát si je na mušku, aniž by to mělo negativní dopady pro jeho nadvládu nad regionem. Takže proč místo toho pokračoval v pronásledování těchto sekulárních režimů? Obzvláště když nadále chránil a neomezoval země, jako sektářskou, ženy utlačující a terorismus podporující Saúdskou Arábii, Katar či Bahrajn?

 

Román Beduín Západu, 2015

Odpověď je dle mého kulturní – je úzce svázána s orientalismem – podivným způsobem, jakým si Západ volí pohlížet na Araby. Kdy jsou Arabové považováni za lidi, kteří nejsou jako lidé na západě, ale patří do jiné civilizace, lišící se od západní.

Navíc současní politicky korektní lidé Západu řeknou, že je nelegitimní porovnávat hodnotu civilizací a myslet si, že je nějaká lepší, než jiná – ale ve skutečnosti je právě toto činěno velmi povýšeneckým způsobem, za předpokladu, že pokud by bylo srovnávání povoleno, pak by jistě byla západní civilizace výše, než arabská-islámská.

Arabové jsou pak, v představách Západu, uskupením lidí, kteří mají mít pouze čestnou, nikoliv skutečnou rovnost lidem Západu. To může být buď v jejich prospěch, nebo neprospěch. V praxi to hraje pro arabské šejky, krále a imámy (které by bylo neslušné hodnotit podle stejných norem, jako lidi na Západě) a proti arabským sekulárním intelektuálům, modernizátorům a pozápadňovačům (kterými Západ opovrhuje jako s nevhodnými být protějšky lidí Západu).

Takže když Saudové (či dokonce ISIS), považováni za klasické Araby a islamisty, pořádají veřejné uřezávání hlav, nebo násilně vyhání ženy z veřejného života, jen to potvrzuje západní očekávání ohledně Arabů. Takové skandály jsou pak zametány pod koberec a odpouštěny, neboť je to pro tradiční Araby, kteří nakonec nejsou rovni lidem Západu, normální – patří k jiné civilizaci, která je v soukromí považována za podřadnou a zaostalou, ale je neslušné a nevkusné ji kritizovat, protože veřejně je osvíceným prohlašovat, že všechny civilizace jsou si rovny – údajně inherentně hlavy uřezávající arabská-islámská civilizace, čínská či západní.

 

Jen trocha klasické arabské kultury (údajně) – nelze kritizovat

Zatím dobré, ale velký problém nastává, když je Západ konfrontován sXarabskými vůdci a hnutími, které nestaví svoji legitimitu na kmeni, tradici či náboženství, a nepředstavují klasický arabský obraz, ale místo toho prohlašují svoji věrnost univerzálním hodnotám modernosti, sekularismu, nacionalismu a socialismu.

Problémem je, že zatímco Západ trvá na tom, že univerzální hodnoty jsou v jistém smyslu univerzálně platné a prospěšné, Západ ve skutečnosti nevěří, že nezápadní lidé je mohou řádně posoudit – vyjma pod poručnictvím Západu.

Arabský vůdce, který se pokusí postavit svoji legitimitu na takovýchto hodnotách, je proto pro Západ skandální a děsivou vyhlídkou a – co je důležitější – je zcela nelegitimním vůdcem. Protože pochází z orientální napůl barbarské „civilizace“, zcela určitě nemůže být skutečným legitimním pokrokářem. Je to „cínový diktátor“ při nejlepším, a „Hitler“ nebo „Stalin“ při nejhorším.

 

Arabové v oblecích – odmítající lekce, jak je nosit – takže to musí být Hitlerové!

Samozřejmě, že je pravda, že baathisté a násirovci byli sotva Quakery, ale nebyli to ani korunované arabské hlavy, které Západ podporuje a – v tom spočívá další pokrytectví – Západ nemá ani srovnatelné modernizátory ve vlastní historii.

Arabští nacionalisté vytvořili režimy odhodlané vytáhnout své země do moderní doby za každou cenu a bez ohledu na lidské životy – přesně jak to učinil Abraham Lincoln, Maximilien Robespierre, Vladimir Lenin a Mustafa Kemal Atatürk.

Tím neříkám, že extrémní násilí při modernizaci je ospravedlnitelné (či nutné), nebo že „pokrokové hodnoty“ jsou vznešenější, než tradiční, ale říkám, že by nikdy nemělo dojít k tomu, aby Západ démonizoval (nebo zesměšňoval) vlastní srovnatelné historické postavy, které nebyly o nic krutější (nebo komičtější), než Hussein, Assad, Násir či Kaddáfí.

Protože Arabové nejsou jako lidé Západu, tak ani arabští krví prosáklí Lincolnové nejsou totéž, jaké krví prosáklí Lincolnové Západu. Arabové jsou barbarští jezdci na velbloudech, a proto jsou jejich Lincolnové skutečnými Hitlery – jen patetičtějšími – mohli bychom říct „Hitlerové na velbloudech“.

Na druhou stranu nejen saúdská středověkost, ale dokonce i nesmyslné excesy ultra sektářské Al-Kajdy a ISIS lze napůl odpustit, protože islámští fanatici jsou poněkud klasickými Araby-islamisty, a proto jim to nelze vyčítat (pokud člověk nechce vypadat jako podezřelý „rasista“). 

 

ISIS praktikující své (údajné) arabské způsoby – není to tak zlé, jako Hitler-Assad!

Takto lze velmi porovnatelné druhy násilí a represe – prováděné arabskými monarchiemi a islamisty na jedné straně, a arabskými diktaturami na druhé -- vydávat za součást velmi odlišných morálních sfér. Jedno je údajně projevem tradiční arabské kultury a přirozeně násilným a represivním sociálním řádem v arabském světě, a proto napůl legitimní – zatímco když to dělají arabští diktátoři, je to děsivější, než stovky tisíc iráckých dětí, které zemřely kvůli sankcím USA/OSN, nebo minimálně 150.000 Iráčanů zabitých koaličními jednotkami v letech 2003 až 2011.


Uncle Sam in Arabia: 'Modernity for Me, but Not for Thee'– Why West Deposes Arab Secularists but Backs Arab Kings vyšel 5. února 2016 na russia-insider.com. Překlad v ceně 641 Kč Zvědavec.

7. 2. 2016   PařátDnes |
 
Na Pařátu Dnes bylo uveřejněno video ze sobotního podvečera, v kterém zaznívají varovné tóny poukazující na "práci"české policie v Hlavním městě po ukončení demonstrací proti islamizaci Evropy. Je to detail, maličkost? Posuďte sami...


Cesta zatarasená, stovky policistů, tramvaje odkloněné, metro projíždělo Malostranskou, ale televize hlásí: klid.... Akce skončily.

Vrátil se rok 1969?

Pravdou je, že novináři už opustili stanoviště s vědomím, že je klid a pak už do obklíčeného území nikdo nesměl. Co se děje? Prý nic, protože nic neví...

Ale přesvědčte se sami, je to okamžitě popsané, nesestříhané, neprovázané, syrové. Ale vypovídající.

7.2.2016   Rukojmí
Demonstranti, kteří se včera sešli na Hradčanském náměstí, přerušili svým skandováním reportáž České televize. Ta byla vysílána v rámci zpráv v 16 hodin.Vysíláte špínu! Vysíláte špínu! Hnůj,“ křičeli demonstranti, kteří přišli vyjádřit svůj názor k migraci, tak hlučně, že reportér České televize Oldřich Borůvka oznámil, že se přihlásí později. Paradoxem bylo, že šlo o informace o jejich vlastní demonstraci.Celé Hradčanské náměstí je zaplněné. Oficiální program začal asi před hodinou,“ stihl říct pouze reportér Borůvka.Mladý muž ve vojenském oblečení dokonce v průběhu živého vysílání vlezl před kameru České televize, aby zabránil dalšímu vysílání.(autor: www.parlamentnilisty.cz)

7.2.2016     AC24
Sýrska armáda pokračuje v úspešnom ofenzívnom ťažení a pomaly vytláča jednotky Daíšu zo sýrskeho územia. Najťažšie a najprudkejšie boje sa v ostatných dňoch konali v meste Homs. Celé okolie sa pomaly premenilo na mesto duchov…(viz video)
Ruský vojenský korešpondent Alexander Pušilin za pomoci bezpilotného lietadla nakrútil šokujúcu videoreportáž bojov v Homse – meste prízrakov… Proti sebe bojujú vojaci sýrskej armády a ozbrojení islamisti, v uliciach, medzi takmer úplne zničenými domami, „zablúdili“ tanky, pobehujú a strieľajú vojaci. A vedľa sa hrajú deti… Je to takmer postapokalyptický obraz, píše portál Hlavnespravy.