Tento nenáviděný politik musí být stejně génius. Podívejte se sami

April 9, 2016, 8:05 pm

≫ Next: Strýček Šmuel ukazuje prstem alias „Panamské dokumenty“

≪ Previous: Ti, co mají nos vražený hluboko v ři...

Dušan Navrátil
10.4.2016 infoKurýr

Velký comeback! Nejlepší ministr financí Evropy se vrací! Nebudete věřit, co ho zase napadlo. Ale stalo se. Po odchodu falešného a prázdného Topolánka z politiky si Kalousek neměl s kým ukazovat. Je tím míněn vztyčený prostředník.

Ten vztyčený prst ikony TOP 009‰ poměrně přesně vystihuje mentalitu tohoto politického slepence. Je to symbol. Symbol politiky zaměřené na lidi.Každá ztráta, dokonce i takového Topolánka, bolí. Kalouska to velice trápilo. A také byl unavený z toho, že roky na drátkách vodil pimprle, které v jakékoliv poloze, při jakékoliv příležitosti usnulo. To dá zabrat. Byl v permanentním stresu.

Připadalo mu, s ohledem na jeho minulost, že všichni mimo TOP 009‰ jsou nádoby plné hříchu. Své kořeny nezapřel. Docházelo k prudkým střídáním nálad. Tu někoho na ulici dlaní polaskal po ústech, tu se chtěl poprat na půdě Parlamentu, tu živě v Radiožurnálu Českého rozhlasu prohlásil: „Včera po skončení pracovní doby jsem si dal dvě skleničky a v souvislosti s tou únavou mě to totálně odbouralo.“ Vše marné. Nepomáhalo to. Ani ty „dvě“ štamrpličky. Když v rozhovoru pro TN.cz mluvil nesrozumitelně a měl problém dokončovat věty, byl to jen nesmírný smutek v duši, žádná opilost. Kalousek vysílal signály. Křičel: „Jsem na dně. Help. Pomozte mi.“ Nikdo ho v této cynické společnosti ale nechtěl poslouchat. Ani ta Parkanová ne. A to je smutné.

Rozveselil se už jen při vzpomínce na dobrý kšeft – nákup kvalitních padáků. Ten se mu opravdu povedl. Ani CASA Vlasta nebyla špatná. O bezva reformě státní správy v režii Drábka nemluvě. Ale potom to s ním šlo od deseti k pěti. Už ho nebavilo ani škodit lidem této země. Ani nebylo s kým, když Drábek se svou Šiškou byli odstaveni. Splín se tak pokaždé znovu vrátil.

Ale nebyl by to Kalousek, aby s něčím novým nepřišel. Novináři mu křivdí, když mu přisuzují, že jeho geniálním činem bylo vytvoření TOP 009‰. Mýlili se i novináři Lidových novin, když kdysi napsali, že za Kalouskova finančního ministrování"jsme se stali zemí s největším množstvím hracích automatů v Evropě a extrémně volným ringem pro exekutory.“ Všichni se v něm spletli. On umí i lepší kousky. Ten malý výčet hříchů pátera Miroslava je pouhý čajíček. Ten největší majstrštych má teprve před sebou.

Jako každý geniální objev, i ten Kalouskův vznikl souhrou nešťastných náhod. Miroslav jednou takhle dumal o tom, co mu nedávno sdělil taxikář Kubice, když se nudil při čekání na rito: „Nevinní občané neexistují. Jsou jen nedostatečně vyšetření občané.“ Ta slova jsou nebezpečná. Zvlášť, když jsou pronesena před nejlepším ministrem financí Evropy. Kalousek, všeho schopný manipulátor, překroutil i Kubiceho moudré rozumy. Takto: „Jsou jen nedostatečně zdanění občané.“

Možná by se toho večera nic zlého nestalo, kdyby Kalousek shodou nešťastných náhod neměl puštěné rádio Vatikán. Zrovna dávali skladbu od skupiny Lucie Černí andělé. A tam je věta: „Středověk neskončil, středověk trvá.“ A teď se to stalo! Heuréka! Kalousek byl osvícen! Nad hlavou se mu neobjevila svatozář, ani klasický symbol žárovky, ale jednowattová úsporná LED dioda. Kalousek je šetrný, viděli jsme to na jeho škrtech státního rozpočtu. Byl to zlom. Byl to výbuch intelektu. Byla to myšlenková sopka. Světlý bod v historii této země. Lidé se budou ptát (jako po atentátu na Kennedyho): „Co jsi zrovna dělal, když Kalousek poslouchal rádio Vatikán?“

Kalousek se vrátil myšlenkově o pár století zpět a na jeho milé tváři se konečně objevil spokojený úsměv. To byly časy. Lepší než za komunistů. Odpustky poklidně běžely svým tempem a plnily církevní kasy, globální oteplení hrozilo jen od hranic, na kterých byly upalovány čarodějnice (dle Kalouska řádně neplatily daně) a knížata nebyla zdrojem posměchu plebejců.

Středověk nemá žádná strana ve svém programu. Zase budeme jiní, tak trochu zvláštní. A navážeme na tradici svého maňáska, tetelil se blahem pan Miroslav. A když středověk, tak proč neobnovit ten dobrý zvyk – prodej odpustků. A je to venku.Leitmotivem volební kampaně TOP 009‰ do všech voleb bude prodej odpustků!Ve velkém. To, že mu nápad vyfoukne jiná strana, má Kalousek ošetřeno: takový politik, včetně jeho partaje bude dán do klatby a to ve středověku nebyla žádná sranda. Když mu to nevyšlo s Čapím hnízdem, vypálí Babišovi rybník reformou daňové soustavy, jejímž pilířem budou ty odpustky. Platit budou všichni. Každý někdy zhřešil. Tím se stane nejlepším ministrem financí celého světa, možná i Mléčné dráhy. Babiš pukne závistí, že ho to také nenapadlo. Teď puká Kalousek, ale ono se to otočí.

S výběrem odpustků to bude prosté. Kalousek má velké sociální cítění. Že by ti komunisté? Reforma bude bezbolestná. Každý standardní hříšník, jako já a většina čtenářů, bude laskavým státem zvýhodněn a zaplatí jen tolik, aby přežil a mohl dál platit. Že by ti exekutoři? Ale pozor. I laskavost má své meze. Na to je zase pan Miroslav metr. Paraziti společnosti, jako jsou živnostníci a podnikatelé, zaplatí navíc speciální DPH ve výši 99% ze svých příjmů. Daň ponese jméno VÝPALNÉ. Anglicky racketeering, rusky kryša, protože TOP 009‰ je nadnárodní (Česko, Rakousko a zbytek světa). A speciální bude ne pro svou výši (Kalouskovi je to málo, v prvním návrhu žádal zdanění 100%), ale proto, že si ji ani plátci DPH nebudou moci odečíst.

Číslo 99 ukradl pan Miroslav Baťovi, parazity sociálním demokratům, ale to se neřeší. Účel světí prostředky. Na Ministerstvu obrany se přece za Kalouska také nekradlo. Je na to lejstro? Není. Tak vidíte. Možná si zlí jazykové a rejpalové (TOP 009‰ si rozvracet nedáme) budou myslet, že pana Miroslava nemám rád. Mýlí se. Mám. Zde je důkaz: já si myslím, že Mirek Dušín je proti Miroslavu Kalouskovi úplný křivák. A myslím to upřímně. Po vyhraných volbách (s takovými trháky vyhrát musí), to bude stejně jedno, se všemi občany bude Ámen.

Neklidná duše pana Kalouska se ovšem musí vůči Babišovi vymezovat ve všem. Že to s návratem do první politické ligy myslí pan Miroslav opravdu vážně, svědčí i založení hnutí KŠŠPMŠAŠ. Je to taková líheň kádrů. Babiš má hnutí ANO. Kalousek má prudká hnutí mysli a svou KŠŠPMŠAŠ. Co to znamená? Kalouskova Škola Šarmu Pro Mladé Šlechtičny A Šlechtice. Zatím mají jednoho člena, v důchodovém věku, ale to se časem poddá. Možná jich jednou bude pět. Kalousek, jako Číňané, uvažuje v řádu století.

Kalousek se kdysi chtěl spojit i s komunisty. A teď si neustále přehrává video, kde pan Paroubek hřímá: „Spojíme se třeba s Marťany!“ Bůh ví, co se panu Miroslavovi honí hlavou, Bůh ví, co ho zase napadne… Stačí, aby v televizi dali film Hudba z Marsu a zase ho něco osvítí… Lidé, bděte! Zejména to platí pro knížata.

↧

Strýček Šmuel ukazuje prstem alias „Panamské dokumenty“

April 10, 2016, 1:17 am

≫ Next: Klíč k nápravě financování veřejného zdravotnictví

≪ Previous: Tento nenáviděný politik musí být stejně génius. Podívejte se sami

The Saker
10.4.2016 Zvědavec

Tak zvané „Panama Papers“, které jsou předkládány světovými korporátními médii jako nějaké super mega über Wikileaks, jsou prostě jen poslední americkou PSYOP. Samozřejmě, že žádné tvrdé důkazy o tom se nikdy neobjeví, ale podívejte se na toto celkem dobré shrnutí dosavadních úniků:

Zdroj: anonymní „unikač“, který si dal podmínku „nikdy žádné setkání“.

Mediální podpora: 400 novinářů ve 107 mediálních organizacích ve více než 80 zemích

Rozsah: 2,6 terabytů (milion milionů (1012)) dat, či 11,5 milionů dokumentů, včetně 4,804,618 emailů, 3,047,306 databázových formátových souborů, 2,154,264 PDF souborů, 1,117,026 obrázků, 320,166 textových souborů a 2,242 souborů v jiných formátech.

a nyní ta nejlepší část:

Lidé uvedení v dokumentech:

Současné hlavy států:

Argentina, prezident Mauricio Macri
Saúdská Arábie, král Salman
Sjednocené arabské emiráty, prezident Chalifa bin Zayed Al Nahyan
Ukrajina, prezident Petro Porošenko

Bývalé hlavy států:

Katar, Hamad bin Chalifa Al Thani, bývalý emír Kataru
Súdán, Ahmed al-Mirghani, bývalý prezident Súdánu
Ukrajina, Pavlo Lazarenko, bývalý premiér Ukrajiny
Moldávie, Ion Sturza, bývalý premiér Moldávie

Šéfové vlád:

Island, premiér Sigmundur Dadvid Gunnlaugsson, rezignoval 5. dubna 2016

Bývalí šéfové vlád:

Gruzie, Bidzina Ivanišvili, bývalý premiér Gruzie
Irák, Ayad Allawi, bývalý premiér Iráku
Jordánsko, Ali Abu al-Ragheb, bývalý premiér Jordánska
Katar, Hamad bin Jassim bin Jaber Al Thani, bývalý premiér Kataru

9Ostatní vládní představitelé: úplný seznam zde

Příbuzní a partneři vládních představitelů: úplný seznam zde

Takto internetová stránka Panama Papers prezentovala hlavní aktéry:

Vůdci zemí

Příbuzní a partneři vůdců zemí

Všimli jste si něčeho?

Podívejte se, kdo na tomto seznamu CHYBÍ!

Ani jeden americký občan, ani jediný. Dokázal jsem jen najít „Tina Turner, v Americe narozená švýcarská zpěvačka“. Možná jsou Američané jen andělští a křišťálově upřímní, nebo možná nechtějí používat panamského poskytovatele služeb Mossack Fonseca. Ale možná, jen možná, že ať nechal dokumenty uniknout kdokoliv, nechce, aby byl žalován za porušení zákazu CIA šmírovat americké občany.

Mimochodem, NYT tvrdí, že někde v dokumentech je zmíněno 200 amerických pasů. Možná. Ale pokud je to pravda, jsou na dostatečně nízkých pozicích, aby nebyli zmíněni v této záplavě nebo v článcích o těchto „Panamských dokumentech“, a to mi říká, že jmenovaní jedinci jsou do toho buď přímo zapojeni, nebo nejsou schopni podat žalobu. NYT musel dojít k závěru, že „zatím dokumenty nespojily s Mossack Fonseca žádného amerického politika nebo vlivného člověka“. NYT dokonce poskytuje důvěryhodné (a pravdivé) vysvětlení toho, proč je v těchto dokumentech uvedeno tak málo Američanů:

Jedním z důvodů, proč je v dokumentech uvedeno relativně málo Američanů, je, že je celkem snadné vytvořit skořápkové společnosti ve Spojených státech. James Henry, ekonom a hlavní poradce Tax Justice Network, řekl Fusion, že Američané „opravdu nepotřebují jezdit do Panamy“. „V podstatě máme průmysl daňového ráje v USA, který je stejně tajnůstkářský, jako jinde,“ řekl.

Více o tom později.

Teď se podívejme na zbytek seznamu. Zarážející je, že obsahuje pár dalších více či méně irelevantních jmen, aspoň z hlediska anglo-sionistické světové politiky, pár bývalých vůdců a politiků menšího kalibru, opět z pohledu anglo-sionistické Říše, pár „neposlušných vůdců“, u kterých je Říše štěstím bez sebe, že je může kompromitovat, a jen zcela nepřímé narážky na velké vůdce, jako Putin nebo Xi Jinping. A co hůř, kategorie „příbuzní a partneři“ je jasným příkladem viny kvůli spoluúčasti. Ale to nezabránilo siomédiím, aby to prezentovala takto:

Takže nyní víme, jak Putin ukryl miliardy dolarů. Nebo ne? Kde jsou důkazy, že Putin vůbec něco ukryl? Ale koho zajímají takové detaily, jako předložení důkazů nebo dokonce pravdivé informování?! Nikde! 2016 bude volebním rokem a ruská 5.xkolona potřebuje veškerou pomoc, kterou může získat. A strýček Šmuel ji samozřejmě velmi rád poskytne.

Abych použil výraz KGB, z této strategické psychologické operace „vyčuhují jasně uši CIA“, a podstata je velmi zjevná: využít popularity Wikileaks a vytvořit malé „říšské wikileaks“ v naději, že budou brány vážně, jako by byly skutečné.

Je těžké říct, kdo přesně v USA za tím je. Zatím vím, že psychologické operace Pentagonu jsou normálně namířeny proti vojensky konfliktním oblastem. Dobrým odhadem by mohlo být, že by to mohla být práce Politické akční skupiny (PAG), divize Direktoriátu operací CIA (DO). Ale něco mi říká, že v americké vládě existuje zvláštní a zatím stále tajná organizace pověřená operacemi „skryté propagandy“ velkého rozsahu. Ale na tom nakonec stejně nezáleží: otisky prstů americké vlády jsou po celých těchto pseudo únicích, a to je to podstatné.

Někteří by se mohli ptát, jestli jsou dokumenty pravdivé, a pokud ano, jak mohla CIA, nebo nějaká OGA, narazit na tyto velmi „citlivé“ soubory? Jednoduše.

Americká vláda již mnoho let používá svůj vliv, aby získala hlavní světová finanční centra pod svoji kontrolu. Některé země, jako Švýcarsko, byly prostě vydíráním donuceny vzdát se svých tradičně tajnůstkářských bankovních praktik, zatímco banky byly infiltrovány americkými agenty a špiony. Velký plán je prostý: převzít kontrolu nad všemi peněžními toky po celém světě. Chcete, aby byla banka „bezpečná“? Raději to dělejte v USA, jinak…

Nyní se podívejme na citát Jamese Henryho, který uvedly NYT, viz výše: „máme průmysl daňového ráje v USA, který je stejně tajnůstkářský, jako jinde“. Chápete? Znamená to toto: „Když chcete ukrýt peníze, nemáme s tím problém, ale jen když je ukryjete u nás“. Tak prosté to je. A, samozřejmě, když chcete mít své peníze v bezpečí, raději se nepokoušejte neposlechnout strýčka Šmuela, protože vám je může kdykoliv sebrat. Elegantní, prosté, účinné. Opravdu krásné.

Pravdou je, že zatímco americká výzvědná komunita je dosti nekompetentní, obzvláště v HUMINT (lidská rozvědka – p.p.), americká kontrola finančních pohybů na celém světě je skvělá, obzvláště v oblasti světa, která již USA ovládána je (jako Panama), nebo u bank s dlouhou historií korupce a pochybných aktivit (Deutsche Bank, HSBC).

Další neprůstřelnou známkou ukazující na roli USA je zásadní kulturní chybná interpretace. Zatímco lidé žijící na Západě si mohou myslet, že Vladimir Putin nebo Xi Jinping mohou chtít „ukrýt miliardy v zahraničí“, pravdou je, že už samotný názor, že tito vůdci by mohli „potřebovat peníze“ v tradičním smyslu slova, je absurdní. Proč? Jednoduché:

Zaprvé, oba vědí, že jakékoliv peníze držené v USA ovládaných jurisdikcích jsou extrémně ohrožené. Nejen, že mohou být zkonfiskovány, ale mohou z nich také učinit cíl vydírání. Opravdu někdo vážně věří, že bývalý podplukovník KGB jako Putin by to nechápal?

Zadruhé, peníze jsou moc a moc jsou peníze. To znamená, že když máte spoustu moci, máte také spoustu peněz, či přesněji nepotřebujete peníze. Pravdou je, že s mocí, kterou Xi nebo Putin mají, nepotřebují používat jakékoliv papírové nebo elektronické peníze, jejich moc je silně nad jakoukoliv cenou v dolarech.

Zatřetí, ani Putin, ani Xi nejsou bezradnými, ignorantskými vůdci třetího světa á la Bokassa nebo Idi Amin. Mají k dispozici vyspělé výzvědné služby, které by jim okamžitě řekly, že „obyčejné“ používání daňových rájů je jen past, která vás dříve nebo později chytí. Vlastně Putin specificky varoval ruské podnikatele před používáním takových služeb – věří někdo, že varuje je a pak udělá přesně to, před čím varoval?

Nyní předpokládejme nejhorší: Putin a Xi jsou zkorumpovaní do morku kostí a chtějí mít své peníze na Západě. Proč u všech svatých by to pak dělali přes nějaké dobře známé a snadno vysledovatelné „rodinné přátele“, když by mohli použít služeb svých tajných služeb, nebo, aby byl příběh ještě lákavější, použít kontakt, který mají ruské a čínské tajné služby (opravdu) s ruskou mafií a čínskými triádami? Pravdou je, že oba tito muži by mohli snadno a bezpečně použít takových kontaktů (ani ruská, ani čínská mafie by si nikdy nenechala ujít příležitost posloužit vrcholovému vůdci) k ukrytí jakékoliv částky peněz. Řečeno toto, tak spíše než používat takovéto exotické metody „špionážních románů“ by pro ně bylo mnohem jednodušší prostě převzít kontrolu nad vysoce ziskovou společností nebo zdrojem „uvnitř“ Ruska/Číny. Pokud byste byli údajně zcela zkorumpovaným Putinem nebo Xi, drželi byste své peníze raději v USA ovládaných jurisdikcích, nebo prostě byste převzali kontrolu, řekněme, nad společností těžící nikl nebo molybden?

V mnoha případech tyto dokumenty pravděpodobně odhalují skutečnou korupci, obzvláště na střední a vyšší úrovni vlády. Právě tam typicky ke korupci dochází a lidi na této úrovni opravdu mohou chtít ukrýt nějaké peníze v zahraničí pro „zlé časy“, obzvláště když riskují ztrátu moci, hlavně když ztráta moci znamená okamžitou potřebu emigrovat.

Takže zde máme typický mix pravdivých a falešných informací, pečlivě ušitých na míru tak, aby zkomplikovaly život většinou irelevantním, nebo proti-americkým vůdcům, kde ne příliš jemnými jsou narážky na Putina a Xi v (mylné) naději, že je to oslabí na jejich vnitřní frontě. Celou tuto snahu bych ohodnotil jako dosti neohrabanou, a nebýt bezpodmínečné a nekritické podpory „400 novinářů ve 107 mediálních organizacích ve více než 80 zemích“, hodnotili by to tak i mnozí další.

Uncle Shmuel points fingers (aka “Panama Papers”) vyšel 6. dubna 2016 na thesaker.is. Překlad v ceně 593 Kč Zvědavec.

↧

Klíč k nápravě financování veřejného zdravotnictví

April 10, 2016, 1:26 am

≫ Next: Putin na Médiafóru v Petrohradu

≪ Previous: Strýček Šmuel ukazuje prstem alias „Panamské dokumenty“

Josef Mrázek
9. 4. 2016
Na co musí mít veřejné zdravotní pojištění peníze? Ústava ČR ukládá státu, aby zajišťoval dostupnost zdravotní péče pro každého občana. Jde o rovný přístup k patřičné, to jest úplné a kvalitní péči, jak to blíže určují další zákony vyšší právní síly. Stát odpovídá za fungování veřejného zdravotnictví, schopného poskytovat garantovanou péči kvalitně a hospodárně.

Ústava ČR také stanoví, že tato péče se přímo neplatí, hradí se solidárně z veřejného zdravotního pojištění, což pro stát znamená zřídit a mít pod kontrolou veřejnou zdravotní pojišťovnu.

Na soukromý subjekt nelze odpovědnost za plnění ústavní povinnosti přenést. Zákon svěřuje veřejné zdravotní pojišťovně hospodaření s veřejnými prostředky, které musí být používány hospodárně. To se nejlépe podaří, když je pojišťovna jen jedna a přesně plní zákon. Pluralita pojišťoven zvětšuje provozní náklady, které při jedné pojišťovně mohou být pod 3% obratu, v zemích s rozvinutou pluralitou je to i více než 6%. V ČR by to bylo asi 10 miliard Kč za rok, stejně jako zvýšení státem placeného pojistného o 210 Kč měsíčně. Pluralita také způsobuje problémy s uzavíráním smluv, zakrývá nesrovnalosti v úhradách a dochází při ní k zániku kontrolních systémů.

Jistota patřičného ošetření i v případě,že nemocný není schopen nic zaplatit, je v čele všech priorit našich občanů, ale byla a dosud je zpochybňována tvrzením, že Ústava ČR nic konkrétního nezaručuje, že rozsah a kvalitu péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění můžeme obyčejným zákonem libovolně omezit. To nepřijatelně zpochybňuje ústavní garance. Je třeba poukázat na Pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, platný vyšší mezinárodní zákon, který určuje, že garantovaná zdravotní péče musí být patřičná. Patřičná péče je pojem, jehož obsah závisí na vyspělosti státu a historických souvislostech, s přihlédnutím k prioritám obyvatelstva. Například v České republice nemůže být za patřičnou péči považováno něco méně dobrého a úplného, než v Rakousku nebo Německu.

Příjmy veřejného zdravotního pojištění

Roční náklady na hospodárně obstarávanou patřičnou zdravotní péči o všechny občany, navýšené o provozní náklady pojišťovny, představují finanční objem, který musí ve formě pojistného, stanoveného zákonem, veřejná pojišťovna během roku dostat od občanů nebo státu.

Při zavádění veřejného zdravotního pojištění v roce 1992 se nevědělo, jak kvantifikovat pojistné placené za jednotlivé občany. Bylo navrženo 13.5 % z hrubého příjmu u vydělávajících, z toho 4.5 % zaměstnanec a 9 % zaměstnavatel. Za občany bez příjmu měj platit stát tolik, aby byla bilance veřejného zdravotního pojištění vyrovnaná. Velmi brzo vznikly potíže vlivem špatně vedených pojišťoven a neschopnosti státní správy a politiků adekvátně reagovat. Menší pojišťovny s bohatšími a zdravějšími pojištěnci od začátku hromadily přebytky a spekulovaly na budoucí privatizaci. Návrhy racionálních řešení ze strany Svazu pacientů ČR byly ignorovány, stejně jako požadavek sjednocení pojišťoven pod jeden společný zákon.

Positivní vliv růstu průměrné mzdy na příjmy pojišťoven byl tlumen tím, že přibývalo osob pracujících v režimu OSVČ, které zákon bez řádného důvodu zvýhodňuje tak, že platí v průměru méně než poloviční pojistné ve srovnání s průměrem u zaměstnanců. Další úbytek způsobilo zavedení stropů bránících tomu, aby rostoucí počet příjemců vysokých platů, navíc nezdůvodnitelných osobní produktivitou práce, nemusel z toho, co neprávem dostává, platit ani těch 13.5 %. Zdokonalila se také technika „optimalizace“ přiznání daní, která v mnoha případechvelmi snížila i základ pro výpočet zdravotního pojistného.

Jen samo zvýšení DPH odvádělo ze zdravotnictví a to jen za léky a zdravotnické potřeby asi 3.8 % ročního obratu celého zdravotnictví, to je 11 miliard Kč. Neustále rostl počet občanů nevykazujích žádné příjmy a počet vydělávajících občanů klesl z 50 % na zhruba 40 %. Poslední ránu systému veřejného zdravotnictví, které většinou nakupuje za eura, zasadila ČNB znehodnocením kurzu koruny. Ročně to představuje, například v roce 2015, 10.7 miliard Kč. Odhaduje se, že výpadek na příjmové straně, způsobený těmito změnami během posledních 16 let, je asi 28 miliard Kč ročně.

Místo kompenzace těchto ztrát úpravou pojistného placeného státem byla dlouhodobě jakákoliv jeho valorizace zastavena. Opakovaly se se pokusy, vybírat různou spoluúčastí pacientů chybějící peníze přímo od nemocných, tedy bez Ústavou ČR garantované solidarity. Katastrofální rozměr to má ve stomatologii. Ještě asociálnější jsou návrhy, aby se z hrazení veřejnou pojišťovnou vyřadila část úplné péče a zavedlo se pro ni nesolidární komerční připojištění. V tomto případě by za tuto část péče občané zaplatili ještě navíc zisk pojišťoven a přirážku za riziko podnikání, velmi nemocní a chudí by zůstali nepojištěni.

Ti, kdo volají po optimalizaci hospodaření veřejného zdravotnictví, by měli především připravit sjednocení všech pojišťoven.

Ve veřejném zdravotnictví se neplýtvá, dostává jen 75 % příjmů, které mu náleží

Kvalitní péče produkovaná naším veřejným zdravotnictvím se jeví ve srovnání se zahraničím jako levná. Dostává jako základ svých fondů 13.5 % z hrubých příjmů veké většiny občanů, a to by dobře stačilo, kdyby tyto příjmy přepočtené na eura nebyly v průměru jen 53 % příjmů průměrného Evropana a na úrovni jedné třetiny příjmů Rakušanů a Němců. Tyto poměry ovšem vycházejí při kurzu drženém ČNB proti zájmům ČR na 27 Kč za euro. Při kurzu stejné kupní síly 17 Kč za euro by to bylo 84.2 % příjmů průměrného Evropana a asi 53% příjmů Němce nebo Rakušana. Asi tak je na tom občan ČR, pokud své příjmy uplatňuje jen doma.

I tato domácí kupní síla příjmů občanů ČR (asi 53 % kupní síly příjmů Němců nebo Rakušanů) je nápadně malá. Hledejme tedy dále. Hrubý domácí produkt vztažený na jednoho obyvatele je v ČR jen asi 70 % toho, čeho dosahují sousední západní státy. Je to následek působení neschopných nebo všehoschopných vlád a musíme s tím počítat. Zbývá nám ale vysvětlit ještě rozdíl 17 % mezi 53 % a 70 %. Museli bychom zvýšit příjmy průměrného občana o 32 %, aby stouply z 53 % na 70 % rakouských příjmů. Těch 32 % je ta složka produktivitě odpovídajících příjmů občanů ČR, která prostě není vyplácena a zůstává zaměstnavatelům jako bezdůvodný zisk. Jak k tomu došlo?

Tento stav je důsledkem špatně provedené transformace a je vinou našich vlád, že tato chyba nebyla ani konstatována, natož napravena. Došlo k tomu tak, že v době, kdy skoro všechno bylo státní, podstatnou součástí odměn za práci byly benefity, jako dotovaná veřejná doprava, voda, energie, bydlení, potraviny, zdravotnictví a rekreace, kultura, pošta, neplatily se poplatky ani školné atd. Stát to platil za nás z výtěžku za produkci státních podniků, ale když došlo k bezhlavé privatizaci a ke zrušení dotací, nebyly z nich plynoucí benefity zahrnuty do mezd a platů. Nejen noví majitelé, ale i stát, to nechali být.

Následky této chyby jsou obrovské. Nevyplacené části mezd odcházejí ve formě dividend jako bezdůvodný zisk na konta zahraničních majitelů hloupě zprivatizovaných podniků.

Osudné je, že příjmy za práci občanů jsou zdrojem odvodů pro financování zdravotnictví, důchodů a sociální péče, jakož i zdrojem obecných daní. Je snadné pochopit, co by znamenal pro zdravotnictví o 32 % větší výběr pojistného (asi 76 miliard Kč), o ostatních sociálních systémech nemluvě.

I potom by veřejné zdravotnictví bylo dost levné, jen 8.9 % HDP.

Prosadit vyšší cenu práce je úkol pro ministra financí a vládu. Teprve až se jim to podaří, bude možné uvažovat, zda se ve veřejném zdravotnictví neplýtvá. Zatím není z čeho plýtvat.

Jak dosáhnout úpravy mezd a platů je předmětem jiného rozboru a ukáže se přitom, že jsou pozice, kde není třeba nic přidávat, sami si nabrali, co chtěli, jako advokáti, banksteři, manažeři a kamarádi politiků. Tam je potřeba spíše ubrat, aby rozdíl mezi mediánem mezd a průměrnou mzdou nebyl tak dramatický ( 22 %). Zvýšení se musí týkat především nízkých a středních mzdových hladin.

Jak udržet lékaře a zdravotní sestry v republice

V roce 1995 jsem slyšel od řeckého profesora, že není třeba litovat nákladů ztracených tím, že někteří na náklady státu vystudovaní lékaři odcházejí do ciziny. Řekl, že většinou se do Řecka vrátí a přinesou cenné zkušenosti. Moc mne nepřesvědčil, ale jen málo lékařů a sester tehdy od nás odcházelo. Postupem času západní státy, vědomy si kvality našich absolventů, zlepšovaly podmínky pro jejich přijetí a naopak obtížnost získávání samostatnosti a dlouhá doba k tomu potřebná v ČR při nejmenším přetrvávala. Když padla všechna omezení z hlediska předpisů EU, nebylo již, kromě nechuti pracovat v cizině, nic, co by vyvažovalo nesrovnatelně lepší odměňování za západními hranicemi.

Na sklonku dvadesátých let byly platy ve zdravotnictví tak špatné, že zaostávaly i za platy v oborech mnohem méně náročných na přípravu na povolání, ale méně regulovaných. Po několika úpravách během patnácti let dosáhl poměr platů ve zdravotnictví k průměrné mzdě hodnot blížících se obdobným případům v západních státech. Šlo však o poměr k průměrné mzdě s kupní silou méně než poloviční ve srovnání s Rakouskem, a pro cizinu také svědčila vyhlídka na dřívější dosažení plného platu a menší zatížení přesčasy. Proto odchází stále hodně a zvláště mladých lékařů do ciziny a hodně zdravotních sester dává přednost uplatnění v méně náročných povoláních. Je ohrožen chod nemocnic a dostupnost základní lékařské péče zejména v okrajových okresech republiky.

Vláda by měla hned umožnit podstatné zvýšení platů ve zdravotnictví velkým zvýšením pojistného placeného státem, protože je její vinou, že dovoluje u některých profesí a u vybraných pracovníků ve sféře státního vlivu mimořádné příjmy a neučinila skoro nic pro systematické zvýšení ceny běžné práce. Následovat musí jako optimální řešení všeobecné zvýšení ceny práce o několik desítek procent. To vyřeší více problémů, než jen zdravotnictví, a je to relativně snadno dosažitelné, spotřebovalo by to větší část bezdůvodných zisků a trochu nahradilo nedostatečné zdanění výnosů z podnikání. To ale již není jen zdravotnický, ale všeobecný národohospodářský problém.

↧

Putin na Médiafóru v Petrohradu

April 10, 2016, 1:27 am

≫ Next: Zbyněk Fiala: Ukažte nám východ z nouze

≪ Previous: Klíč k nápravě financování veřejného zdravotnictví

- Lin -
10. 4. 2016 Koncepce společné bezpečnosti a
Eurasia24

„Vlastenectví, to je velmi vážná otázka, protože jde o národní identitu. V Rusku, pro ruského člověka, je vlastenectví nosnou součástí národního sebeurčení, hodnota, která se nachází přímo v jeho srdci. A toto, ke své vlastní škodě, ztratily a ztrácejí mnohé jiné národy v Evropě.“

Vladimir Putin se v týdnu účastnil Mediafóra v Petrohradu. Celý zhruba dvou a půlhodinový záznam je zde, kratší cca osmiminutový záznam je zde. Pokusím se obsah přetlumočit svými slovy.

Odpovídá zde na otázku stažení vojsk ze Sýrie a o úkolech ruské mise v Sýrii:

Úkol byl – upevnit státnost Sýrie, obnovit fungování státu. Jestliže chceme ukončit příliv běženců do Evropy, pokud chceme, aby lidé chtěli a mohli znovu žít ve své vlasti, je nutné udržet a upevnit fungování (jejich) státu, a to včetně (jejich) armády.

Všimněte si, že i po odchodu našich vojsk syrská armáda pokračuje v osvobozovacích bojích a dále se jí daří osvobozovat další a další území a k tomu stačí pouze naše podpora. A boj se vede výlučně proti teroristům.

Další otázka – izolace Ruska:

Nepovedlo se, protože vyloučit Rusko z mezinárodní scény prostě není možné. Tento fakt se stal očividným hlavně po začátku naší operace v Sýrii. Oni by to dneska nejraději přešli mlčením. Na druhou stranu se ale právě kvůli tomu muselo přejít na jiné, lepší formy spolupráce, které opravdu fungují.

Otázka k „papíru“ (tzv. „Panama Papers“):

Cílem bylo nějakým způsobem otřást ruskou společností. Byl dán úkol, bylo nutné pracovat a cosi vyplodit. Takže vytvořili „informační produkt“. Okolo mě našli nějaké lidi, nějak to pospojovali a slepili dohromady. Však se podívejte na ty obrázky. Na pozadí mého obrázku spousta mně neznámých lidí, ze kterých najednou udělali moje přátele a vyvodili, že když jsem s nimi na jednom obrázku, určitě musím mít prsty ve všem nekalém.

A to, že „tvůrci produktu“ jsou přímo navázáni na americké mocenské skupiny – to už nám vysvětlily WikiLeaks. A někteří američtí vládní úředníci se nám za to už omluvili. Ne snad proto, že by se styděli, ale protože jsou v tuto chvíli chytřejší než ti, kdo „produkt“ vytvářel. Proč? Protože když oficiální tváře Ameriky vytrubují do světa takové špinavosti, značí to, že na tom mají svůj zájem. Pro ně špatné, pro nás dobré, protože chápeme, kdo úkol zadal.

Krátký výňatek k vlastenectví (zdroj zde):

Slovy ruského vědce Lichačova: Vlastenectví se kardinálně odlišuje od nacionalismu. Nacionalismus – to je nenávist vůči všem jiným národům, vlastenectví – to je láska ke své vlasti.

Vlastenectví, to je velmi vážná otázka, protože jde o národní identitu. V Rusku, pro ruského člověka, je vlastenectví nosnou součástí národního sebeurčení, hodnota, která se nachází přímo v jeho srdci. A toto, ke své vlastní škodě, ztratily a ztrácejí mnohé jiné národy v Evropě.

A na závěr ukázka – Putin překladatelem z němčiny:

↧

Zbyněk Fiala: Ukažte nám východ z nouze

April 10, 2016, 5:48 am

≫ Next: 14. dubna zahájí Alijev dvoudenní návštěvu Ankary. Po atomovém summitu ve Washingtonu začala válka. Co se v Karabachu stane po tomto summitu?

≪ Previous: Putin na Médiafóru v Petrohradu

Zbyněk Fiala

10.4.2016 Vaše věc

Nezaměstnanost klesá, ale v ekonomice, která se vyprofilovala nízkou technickou úrovní. Dá se s tím něco dělat? A kdo to má udělat?

Nezaměstnanost v březnu klesla na 6,1 procenta a zaměstnavatelé začínají žebrat o levné pracovní síly z dovozu. Nižší nezaměstnanost je už jen v Německu – ale se zcela jinou úrovní mezd. Část vyšší životní úrovně Německa přitom pochází právě z nesmyslné české orientace na levnou práci. Na té vydělávají velké zahraniční firmy. Nelze se divit zjištění, že Česko je nejatraktivnější zemí pro německé investory (před Polskem a Slovenskem), protože na konci roku odevzdáme do zahraničí na dividendách a dalších transferech minimálně desetinu HDP.

V Americe teď rozčeřilo debatu rozhodnutí prvního a třetího největšího státu USA podle počtu obyvatel, Kalifornie a New Yorku, že zvednou minimální mzdu na 15 dolarů na hodinu. To je při dnešním kurzu dolaru srovnatelné s českými 60 tisíci korun měsíčně. Nebude to hned, až v příštích letech. Přesto to srovnejme s 11 500 korunami, kde má být česká minimální mzda roku 2017. Slabším počtářům pomohu – je to skoro šestkrát méně.

Také v Americe se samozřejmě rozhořel spor, zda to nebude mít zničující vliv na pracovní místa. Tento spor známe, také u nás se spolehlivě vynoří při návrhu na sebemenší zvýšení. Pokud jde o ČR, minulá léta potvrdila, že zničující vliv na pracovní místa mělo hlavně šetřílkovské blouznění, iracionální škrty ve státním rozpočtu, které podtrhly příjmy, a tedy i poptávku, takže snížily daňový výnos a zvýšily dluhy. Měli jsme pak krizi i v době, když jiní už z toho byli venku. Zaplať pámbu, z toho už jsme vyrostli, ale nízké mzdy nám zůstaly. ČR má osmé nejnižší náklady práce v Evropské unii. Berme to jako vizitku podnikatelské úrovně v naší zemi.

Pokus o zasazení české situace do strategického rámce nabízí štábní cvičení Úřadu vlády ČR nad přípravou strategického dokumentu Česká republika 2030. Chystají se debaty u kulatých stolů za účasti veřejnosti, včetně zástupců odborů a nevládních organizací. Proto jim teď byl rozeslán diskusní podklad, který vznikl v expertním týmu a ve Výboru pro socio-ekonomický rozvoj Rady vlády pro udržitelný rozvoj. Zní to hrozně komplikovaně, ale i zmíněný výbor byl budován s výraznou vnější účastí, jen pracuje systematičtěji a dlouhodoběji než kulaté stoly.

Uvedený diskusní podklad otevřeně poukazuje na to, že v ČR je nízký podíl mezd na celkovém HDP ve srovnání se zbytkem Evropy. Devalvace koruny toto podhodnocení mezd ještě zesiluje.Žádná konvergence se nekoná, životní úroveň ČR se vzdaluje od Německa a Rakouska. Proto bude třeba alespoň částečně dorovnat rozdíl mezi produktivitou (ta je oficiálně asi 45 procentní) a mzdami (kolem 30 procent) ještě před vstupem do eurozóny. Zároveň bychom měli dorovnat výkon ekonomiky na úroveň dvou třetin evropského průměru (ve směnném kurzu, nikoliv v umělé statistické veličině parita kupní síly, tedy po započtení vnitřních cen, kde jsme asi na 80 procentech).

Jenže tento růst bude těžký, protože ekonomika v držení zahraničních vlastníků se nás moc netýká, vyšší přidanou hodnotu dovezou, my ji zamontujeme za nízkou mzdu, a zase ji odvezou.Zisk pak odpluje v dividendách. Skutečně česká ekonomika, která se na tom podílí, se ani zdaleka neprofiluje jako hi-tec, ale jako její přímý opak, low-tec. Nabízí nízké mzdy za nízkou přidanou hodnotu, zatímco ve světě zuří vědecko-technická revoluce. Je to vizitka i našich liberálních ekonomů.

Strategie by nás ráda orientovala jinam, protože bez zvýšení produktivity a poptávky po kvalifikované práci hrozí ztráta konkurenceschopnosti. Zkrátka krach. Závody ke dnu skončí na dně, skokem do vypuštěného bazénu. Jenže velké podniky nám nepatří – a moc malých a středních nemáme. Ty, které se točí kolem automobilového průmyslu, poskytují nanejvýš střední přidanou hodnotu.

Celkově je konstatována slabá úroveň podnikavosti, ke které přispívá - vedle vysoké závislosti na zahraniční kontrole - také nestabilita regulačního rámce. Což se dá přeložit tak, že trochu platí jen to, co se momentálně hodí několika nejsilnějším subjektům, obaleným šedou sférou.

Co chceme? Strategická buňka, kterou udržuje při životě Vladimír Špidla na Úřadu vlády, nabízí vizi:

„Česká republika má fungující ekonomiku, založenou na principech sociálně-tržního hospodářství a spolupráci podnikatelského sektoru s veřejným a neziskovým sektorem. Staví na tvůrčích schopnostech lidí, oborech s vyšší přidanou hodnotou, na oběhovém hospodářství, nízkouhlíkové ekonomice, digitalizaci a využití bioekonomiky k produktivnějším a odolnějším zemědělským, lesnickým a vodním ekosystémům, které jsou šetrnější k životnímu prostředí a reagují na globální změny.“

Co to znamená? Tak třeba oběhové hospodářství, to je to bezodpadové. Jenže vláda nedávno rozhodla, v jiné strategii, že při nakládání s odpady zvýší podíl spaloven. Jinými slovy, Špidla ať si klidně obíhá, ale Brabec souhlasí se spalováním. Proto považuji chystané diskusní stoly za štábní cvičení.

Strategie tu nepochybně vznikne, ale podstatné bude, co s ní bude dál. Při jedné z prvních debat tohoto strategického procesu, kdy se hodnotily kvality studie prognostického pracoviště Univerzity Karlovy (CESES na fakultě sociálních věd, vede prof. Martin Potůček), bylo možné konstatovat, že tenkrát roku 2000 celkem slušně odhadli, kam svět zamíří v roce 2015. Jen to nikdo nepoužil. Strategie přitom vznikaly všude, na ministerstvech, v krajích. Je jich aktivních asi 110, ale jedna o druhé neví.

Strategická parta na Úřadu vlády tak připomíná hrstku Moravanů u Bílé Hory. Ale nevzdala to. Všemocná však není. Může tedy upozorňovat na potřebu bezuhlíkaté ekonomiky, oběhový přístup „od kolébky ke kolébce“, odolnější zemědělství (menší plochy, méně orby, více hnoje), které pomáhá i udržení vody v krajině, a samozřejmě digitalizaci a onu zásadní celospolečenskou změnu, která se skrývá za výrazem Průmysl 4.0.

Myslí také na obnovu malého a středního podnikání (vědí, že tam patří i moderní družstevnictví, které se však může v mnohém inspirovat první republikou) a upozorňují na potřebu podpůrného systému. Tou není dotace 60 milionů korun na vydláždění návsi kamarádem, ale funkční státní rozvojová banka (tady už Mládek nabízí i konkrétnější plány) a systém poradenství a propojení s lokálními univerzitami do inovačního systému, jak o tom nedávno v Praze mluvili experti ze Švýcarska. Mluvíme samozřejmě o regionálním a lokálním rozvoji.

Jenže pak se do strategie opřou velké prachy a hlasy z hradních výšin, a najednou se mluví o komparativních výhodách českého stavebnictví a dopravy. Tam napřeme zdroje. A poukáže se na chybějící propojení s evropskými vodními cestami… Znovu tedy auta s betonem a mužici s lopatou.

Potřebujeme protihru proti velkým prachům. Část z toho plní odbory, které hromují proti nízkým mzdám a rozšiřují svůj strategický záměr také na koncept národní ekonomiky, čili nikoliv jen na lepší život těch, kdo otáčí kolečky globálního byznysu. Odboráři však zatím nenašli cestu k bezuhlíkaté ekonomice, protože centrála musí hájit i zájmy zaměstnanců v energetice a hornictví. Zatím to dělá bojem za udržení míst. Lepší by bylo, kdyby zatlačila na vznik jiných. Ostatně nejen tam. Třeba podporou družstevních řešení pro zkrachovalé podniky - dát lidem něco do začátku, silnou poradenskou podporu, případně veřejné zakázky.

Mizerně placení čeští pracující mohou nad těmito řádky přinejmenším zjistit, že už si někdo všiml, jak to nikam nevede. Ale budoucnost jim nikdo nedodá, nepřijde v balíku s mašličkou. Chtělo by to víc odborářů. Víc aktivních občanů, kteří se rozcvičují třeba na participativních rozpočtech. Víc rozdurděných akademiků. Víc poctivých ekonomů v téměř vyhynulém oboru národohospodářství. Víc realistických ekonomických komentářů v nezávislých médiích. Víc odhodlaných lidí, kteří se rvou do politických stran, přestože je tam nikdo nechce, protože naruší pořadí čekatelů na funkci. Víc lidí u volebních uren. Prostě víc chtít, ale doopravdy, nejen po třetím pivu.

↧

14. dubna zahájí Alijev dvoudenní návštěvu Ankary. Po atomovém summitu ve Washingtonu začala válka. Co se v Karabachu stane po tomto summitu?

April 10, 2016, 12:41 pm

≫ Next: Lavrov anoncoval novou koncepci zahraniční politiky Ruska

≪ Previous: Zbyněk Fiala: Ukažte nám východ z nouze

10. 4. 2015 zdroj
Prezident Ázerbájdžánu Ilcham Alijev plánuje v nejbližší době návštěvu Turecka. Informuje o tom bakinský portál Haqqin.az s odkazem na agenturu ANS. Jde o dvoudenní návštěvu, která se uskuteční od 14. do 15. dubna. Hlava Ázerbájdžánu se zúčastní zasedání Organizace islámské spolupráce, a také bude jednat s vedením Turecka, prezidentem Redžepem Erdoganem a ministerským předsedou Achmetem Davutoglu.

8. dubna se Alijev setkal v Baku s ministerským předsedou Ruska Dmitrijem Medvěděvem, který následující den poskytl interview televiznímu kanálu Rusko 1.

"Existuje celá řada sil, které velmi pozorně analyzují důsledky tohoto konfliktu a jeho vliv i na situaci na Blízkém Východě, i na Ruskou federaci, a naopak. Proto nevylučuji, že i v tomto případě existují faktory, které ovlivňují tento konflikt zvenčí. Nazval jste turecký faktor, pravděpodobně je třeba proto, že Turecko vyjádřilo svůj postoj", prohlásil Medvěděv ve vysílání programu "Sobotní zprávy".

Podle premiéra "přilévá Turecko olej do ohně" a vyvolává tím ostražitost Moskvy.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

↧

Lavrov anoncoval novou koncepci zahraniční politiky Ruska

April 10, 2016, 12:45 pm

≫ Next: Japonci mění kurs na Rusko! Zděšení ve USA....Japonský premiér v květnu navštíví Rusko!

≪ Previous: 14. dubna zahájí Alijev dvoudenní návštěvu Ankary. Po atomovém summitu ve Washingtonu začala válka. Co se v Karabachu stane po tomto summitu?

10. 4. 2015 zdroj
Na základě nařízení prezidenta Ruska Vladimíra Putina vypracovává MZV novou koncepci zahraniční politiky země. Toto sdělil 9. dubna při vystoupení na zasedání Rady pro zahraniční politiku a obranyschopnost vedoucí ruského zahraničně-politického rezortu Sergej Lavrov, uvádí korespondent Lenty.ru.

Podle vyjádření Lavrova má být základem návrhu "přechod k polycentrické architektuře" mezinárodních vztahů, který "se má v ideální podobě, ve výhledu spoléhat na spolupráci klíčových mocenských center v zájmu společného řešení globálních problémů".

"Pravděpodobně se díváme stejně na ty procesy, které ukazují, že období neurčitosti ve světových záležitostech přetrvává", prohlásil ministr.

Dodal, že "odpovědět hned, jedním rázem na všechny otázky, objevit jakousi magickou rovnici", která umožní vyřešit jakékoliv problémy, není možné. "Tím spíš to je správné při nynější mezinárodní situaci. Je stále mozaiková, protikladná", zdůraznil a podotknul, že tuto tendenci se MZV snaží vyjádřit v základních dokumentech, kterými jsou strategie národní bezpečnosti a koncepce zahraniční politiky Ruska.

Sergej Lavrov se nejednou vyjadřoval ve svých vystoupeních proti unipolárnímu světu pro společné řešení globálních problémů. Například v srpnu roku 2015 prohlásil, že osudy světa nemohou být určovány kterýmkoliv jediným státem nebo úzkou skupinou zemí. Podle Lavrova svědčí události v Jugoslávii, Iráku, Libyi, na Ukrajině o tom, k jakým tragickým následkům přivádí "odstoupení od této všeobecně známé pravdy" a "snaha za každou cenu uchvátit a udržet globální dominanci, vnutit vlastní názor, vůli, hodnoty jiným státům".

Když komentoval strategii národní bezpečnosti USA v únoru roku 2015, ministr zahraničí Ruska poznamenal, že v aktuální redakci dokumentu je kladen hlavní důraz na to, že Washington musí řídit "všechny a všude".

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

↧

Japonci mění kurs na Rusko! Zděšení ve USA....Japonský premiér v květnu navštíví Rusko!

April 10, 2016, 12:51 pm

≫ Next: Svět ruskýma očima 347

≪ Previous: Lavrov anoncoval novou koncepci zahraniční politiky Ruska

10.4. 2016 Eurásia24
napsal/přeložil Alena Bajowa
Už v únoru jsme Vás informovali o výrazném posunu v mezinárodních vztazích japonsko ruských.
Po letech napětí se v poslední době začínají objevovat náznaky oteplení. Hegemonistickým Američanům, zvyklým mít spojence po celém světě, se to samozřejmě příliš nezamlouvá. Má ale Washington důvody k panice?Letos v květnu přijede japonský ministerský předseda Šinzó Abe do Ruska na neoficiální návštěvu. Tato myšlenka vznikla v listopadu loňského roku na summitu skupiny G20.
Podle mne se jedná o dobrý nápad, jak zlepšit vztahy takříkajíc „zpovzdálí“. Ne vrhnout se do věci po hlavě a požadovat hned podepsání oficiální mírové smlouvy a uznání Kuril za součást Ruska.

Je jasné, že americký prezident se ihned pokusil odradit japonského premiéra od cesty do Ruska a zdůvodňoval to tím, že „teď na to prostě není doba“. Naštěstí se Japonci nenechali „přesvědčit“ a „důvody“ americké vlády prostě nepřijali. Pochybuji, že byl Obama po skončení neplodných jednání se Šinzó Abem spokojen.

Takže – mají USA nějaký důvod k znepokojení? Myslím, že se může v krátké době objevit, navíc v době, kdy to Spojené státy budou nejmíň čekat. I když Obama jistě od japonských kolegů nečekal ani to, co se děje právě teď.

USA tendenci vývoje směrem ke sbližování Ruska s Japonskem úzkostlivě sledují již delší čas. A ještě víc je pro ně alarmující, že iniciátorem oživení těchto vztahů je japonská strana.

Existují dobré vyhlídky na další pokrok v jednáních – a to okamžitě ochladí americko-japonské vztahy. Přitom pro USA je Japonsko důležitým spojencem v asijsko-tichomořské oblasti. Ukazuje se tak, že zatímco se Spojené státy snaží udržet si svůj vliv na Blízkém východě, Rusko je „přímo pod nosem“ připravuje o nejvýznamnější „páku“ vlivu na Čínu.

Stejně tak je zřejmé, že Washington by rád „honil všechny zajíce najednou“, ale že se mu při nejlepší vůli nepodaří ani „ukočírovat“ všechny lídry světové arény a zabránit jejich rozvoji. A pokud k tomu přidáme zřetelnou vůli Tokia sblížit se s Moskvou, bude pro USA těžké udržet si svůj vliv na efektivní úrovni.
Zdroj: Politikus.ru

↧

Svět ruskýma očima 347

April 10, 2016, 1:23 pm

≫ Next: Radikalizace islamistů nebo islamizace radikálů?

≪ Previous: Japonci mění kurs na Rusko! Zděšení ve USA....Japonský premiér v květnu navštíví Rusko!

Zajoch
10. 4. 2016 Outsidermedia

Skrytá pružina karabašského konfliktu
Petr Iskenderov
4. dubna 2016

Prudké vyostření situace kolem Náhorního Karabachu je závažné. Konflikty takového druhu mohou vést k nevratným koncům, aniž by si to přáli bezprostřední účastníci.

Náměstek ministra obrany Arménie uvedl, že jeho země je připravena k jakémukoliv vývoji událostí, „až k bezprostřední vojenské pomoci pro bezpečnost“ Náhorního Karabachu. Analogické vyjádření zaznělo na podporu ázerbájdžánské armády z Ankary, Islámábádu a některých jiných hlavních měst. Znamená to, že se situace v zóně konfliktu nikdy nevrátí do stavu, který byl ještě před několika dny. Vzniká hlavní otázka – jaké jsou skryté pružiny možná nenávratného „rozmrazování“ konfliktu v Náhorním Karabachu.

V Náhorním Karabachu se co chvíli opakovalo zhoršení situace podél hranice, ale nikdy nedošlo k rozsáhlým bojům za použití letadel a těžké techniky. Je bez pochyb, že se o zahájení válečných akcí nerozhoduje bez účasti předních politiků státu. Je známo, že v noci na 2. dubna byli Alijev a Sargasjan ve Washingtonu. Z tohoto pohledu je význam zahraničních vlivů na konflikt v Náhorním Karabachu mnohem větší, než by se mohlo na první pohled zdát.

Mezi země, pro které je nevýhodné zhoršení situace na Kavkaze, patří především Rusko. To již na sebe vzalo diplomatickou úlohu k uklidnění konfliktu a tradičně usiluje o vzájemně výhodné vztahy s Arménií i s Ázerbájdžánem.

Podobně staví eskalace arménsko-ázerbájdžánského konfliktu problémy před všechny státy Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti (CSTO – ODKB). Arménie je členem CSTO a je pod její ochranou, Ázerbájdžán nikoliv. Jenže příslušná norma kolektivní bezpečnosti se vztahuje jen na možnou agresi proti Republice Arménie. Jedná se o článek 4, týkající se agrese proti kterékoliv čenské zemi, kdy jí na její žádost všichni ostatní členové poskytnou potřebnou pomoc, včetně vojenské, a také jí pomohou prostředky, které mají k dispozici, umožnit právo na kolektivní obranu v souladu s článkem 51 Charty OSN.

Sem nespadá konflikt v Náhorním Karabachu a široký výklad příslušného článku může vést k rozporům v pohledu na události v řadách CSTO, na jedné straně mezi Ruskem a Arménií a na druhé straně mezi Kazachstánem, Kyrgyzií a Tádžikistánem. Nové krveprolití není v zájmu ani Arménie, ani Ázerbájdžánu. Jenže v případě Ázerbájdžánu se u zahraničních sil otevírá určité „okno možností“ k vyprovokování Baku, jehož vláda ani nezpochybňuje, že rozsáhlé válečné akce zahájila. Baku a Jerevan se diametrálně rozcházejí v důvodech a hodnocení akcí.

Jsou tři centra síly, která mají zájem na válce mezi Ázerbájdžánem a Arménií.

Prvním z nich je Turecko. Erdogan byl poražen v souvislosti s událostmi v Sýrii a střetává se s kurdským faktorem, s jeho aktivizací. Nyní se snaží vyprovokovat nové ohnisko války na Kavkaze s případným zavlečením Ruska do konfliktu s NATO. Alijevovi mohl na setkání v Ankaře 15. března dát jakési sliby a záruky. Italský list Il Giornale poukazuje s odkazem na vlastní zdroje na

„rostoucí napětí, které v lednu ředitel americké Národní zpravodajské služby Clapper označil za předzvěst otevřeného ozbrojeného konfliktu. Vypadá to tak i ve světle společných vojenských cvičení letectva Ázerbájdžánu a Turecka, která proběhla od 7. do 25. března. Vládní zdroje v Baku uváděly iniciativy předpokládané společné turecké a ázerbájdžánské obrany v programu TurAz Qartali, zahájené v září 2015“.

Druhým centrem jsou Spojené státy, konkrétně ty kruhy ve Washingtonu, které se snaží o udržování napětí s Moskvou. Zde je samostatným cílem oslabení vojenské organizace CSTO a dalších integračních mechanismů v postsovětském prostoru. Náhorní Karabach se k rozpoutání války výborně hodí.

Třetí centrum je spojeno se zájmy Rady pro spolupráci arabských států Perského zálivu, přesněji Kataru. Katar je těsně napojen na Turecko a přetahuje se o prvenství se Saúdskou Arábií. Krom toho je Rada v silné konfrontaci s Íránem. Pro Írán je válka v Náhorním Karabachu stejně nevýhodná jako pro Rusko. V Íránu žije 15 až 16 procent Ázerbájdžánců, ale Írán od počátku devadesátých let udržuje těsné styky s Arménií. „Zvláštní vztahy“ Kataru a Turecka se projevují také ve skryté podpoře Muslimského bratrstva. Je možné předpokládat politickou přítomnost a koordinování v karabašském konfliktu i u těchto dvou zemí.

Převzato z Fondsk.ru

***

O roli osobnosti v historii. Vítězství Vojislava Šešelje nad Haagským tribunálem

Alexandr Mezjajev
6. dubna 2016

Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) dne 31. března oznámil vůdci Srbské radikální strany Vojislavu Šešelji rozsudek. Přečetl jej soudce Antonetti. Obviněný byl uznán nevinným v těchto bodech: Vraždy a porušování zákonů a válečných usancí; mučení; kruté jednání; vyhánění lidí; nelidské jednání; ničení sídel nemajících vojenský význam; úmyslné ničení církevních objektů; rabování majetku. S ohledem na tato rozhodnutí V. Šešelje propustili na svobodu.

Uznání Šešelje za nevinného a jeho osvobození vyvolalo hysterii v prozápadních nevládních organizacích a dokonce i ve vládních kruzích některých balkánských zemí, zejména Chorvatska. Právě Chorvatsko, kterému prý je stydno za tento verdikt, by se mělo stydět za osvobození svého generála Gotoviny, pod jehož vedením se prováděla nejmasovější etnická čistka od druhé světové války. V srpnu 1995 bylo ze své domoviny v průběhu čtyř dnů vyhnáno veškeré srbské obyvatelstvo Chorvatska.

Orgány Haagského tribunálu se postaraly „nepoznamenat“, že je Šešelj v právu. Na oficiální stránce ICTY oznámili, že je „uvedeno“ rozhodnutí v případu Šešelj. Napsat přímo, že je Šešelj nevinen, se redaktor stránek neodvážil. Zato zvláštní stanovisko soudce Lattanziho, který nesouhlasil prakticky ani s jedním závěrem soudní stolice, uvedl.

Věc Šešelje je největším fiaskem Haagského tribunálu. Celý proces od začátku do konce se vyznačoval nejhrubším porušováním práva. Samo obvinění bylo napsáno v době, kdy prokuratura neměla ani jeden důkaz o vině. Bývalá hlavní prokurátorka ICTY del Ponteová později přiznala, že ji tehdejší předseda vlády Srbska Džindžič prosil, aby „odstranila Šešelje ze Srbska a nikdy jej nevracela nazpět“. Ponteová vznesla obvinění, přičemž se spoléhala, že tak bude na obviněného činěn nátlak. Jenže ten všechny její karty okamžitě zamotal, dobrovolně se dostavil do Haagu hned několik dní po vznesení obvinění. Za celých pět let od jeho příjezdu do začátku soudu se prokuratuře nepodařilo připravit proces.

Jaké prostředky tribunál volil, aby docílil obvinění politika? Je známo, že pokud si obviněný zvolí advokáta, nesmí sám u soudu vystupovat. V Tribunálu pochopili, že bude-li se Šešelj hájit sám, nic mu nedokáží. Na svém právu trval, ač se mu v tom snažili bránit. Přitom riskoval život – v roce 2007 zahájil hladovku. Než donutil Tribunál domoci se vlastní obhajoby, trvalo to 30 dní. Přitom je na to právo, které je zakotveno i ve statutu ICTY.

Soud byl zahájen 5 let po politikově dobrovolném nástupu k soudu, ale ani po takové době nebyli k dispozici svědci k jeho obvinění. Prokuratura nehledala skutečné svědky, ale připravovala falešné. Přes 30 svědků od soudu vypovědělo, že jim a jejich rodinám prokuratura ICTY vyhrožovala, aby je donutila proti Šešeljovi lživě vypovídat. Nikdo v Haagu za to nenesl odpovědnost.

Když prokuratura pochopila svoji prohru, nepovolil ICTY Šešeljovi přítomnost jeho svědků. Je to naprostá právní rarita – mezinárodní justice nepovolila obviněnému mít vlastní svědky! Tajemník tribunálu trval na tom, že Šešelj má vlastní peníze a může zaplatit cestu svým svědkům ze Srbska do Haagu. Tajemník to nemohl dokázat a tak uvedl, že může prodat dům a tyto peníze použít. U každého normálního soudního orgánu by za takovýto přístup byly tajemníku ukázány dveře, avšak zde předseda soudní komory prohlásil:

„Pane Šešelji, máte v Srbsku mnoho příznivců, pokud každý z nich věnuje 1 až 2 euro, nashromáždíte dost na svoji obhajobu.“

Tribunál se k obviněnému choval urážlivě, třikrát jej odsoudil k uvěznění za údajné pohrdání soudem. Úmyslně mu ničili zdraví. Ač trpí astmatem, tak jej přemisťovali z místnosti s otevřenými okny do místnosti s klimatizací, což není dobré ani pro zdravé. Voperovali mu kardiostimulátor, který namísto aby mu pomohl, mu způsoboval arytmie. Svedli to na selhání přístroje. Dosud není objasněna snaha dát mu ve vězení neznámé léky.

Šešelj prožil v haagském vězení 12 let. Kdysi se nazval „nejlepším právníkem světa“, ale skutečně: To, co dokázal profesor práva Vojislav Šešelj, to se doposud nikomu nepodařilo. Obhajoval se sám, proti tribunálu, který dělal všechno možné, aby jej odsoudil, a zvítězil. Ano, podporovala jej skupina obhájců v Srbsku, ale to nehrálo rozhodující roli. Měl i ohromnou podporu obyvatel a členů Srbské radikální strany, avšak skutečnou právní bitvu vedl především on sám. Nejenže vyhrál svůj proces, ale postavil věc proti samotnému tribunálu. Ačkoliv ani jedna z jeho žalob proti úředníkům ICTY nebyla uspokojena, vešly tato žaloby do análů mezinárodního práva a ve veřejnost. Pominutí těchto žalob orgány tribunálu svědčí o tom, že přestupků se nedopouštěli jen jednotliví pracovníci ICTY, ale celý tribunál jako instituce.

Šešeljův proces už vešel do historie mezinárodního soudnictví, neboť ukázal, že i sám voják v poli může stát za svou pravdou až do konce. V těchto dnech vede Vojislav Šešelj svou stranu do parlamentních voleb , které budou 24. dubna. Svůj program pro Srbsko shrnul do tří bodů: ne do NATO, ne do EU, ale spolu s Ruskem.

Převzato z Fondsk.ru

***

Sami nejsou sankcemi nadšeni

Prezident Rakouska povykládal Putinu o tom, jak zrušit protiruská opatření

Taťjana Melikjanová
7. dubna 2016

Moskvu navštívil rakouský prezident Heinz Fischer. Byla to návštěva skutečně pracovní. Zkritizoval protiruské sankce a zároveň „nepochopitelné“ činy Turecka. Rovněž projednal náklady na lety nad Sibiří.

Nepodvolovat se něčím příkazům

Fischer přijel na pozvání Putina a spolu s ním přijeli i představitelé ministerstev a armády. Rakušané jednali naplno a neutráceli zbytečně čas: za den stihli projednat záležitosti počínaje vzájemným obchodem a konče vlastní produkcí masa. Před jednáním s Putinem stihl Fischer pobesedovat o nastávajících volbách a dodržování lidských práv s předsedou Státní dumy Naryškinem a s předsedou vlády Madveděvem o protiruských sankcích a otázkách hospodářského rozvoje.

Fischer učinil něco, co obvykle nebývá v programu zahraničních vůdců. Položil květy ke hrobu neznámého vojína. Mezi tím se náčelník generálního štábu rakouské armády Kommenda omluvil svému ruskému protějšku generálu Gerasimovovi. Řekl mu:

„Bohužel, kvůli situaci v Evropě nebylo v posledních letech možno pozvat pana generála do Rakouska. Zde pociťujeme svoji vinu. Velmi doufám, že se s naší pomocí situace zlepší a vaše návštěva se v nejbližších létech uskuteční.“

Uvedl, že jednou z příčin návštěvy v Moskvě je přání neřídit se některými pokyny. Jeho slova jsou:

„Nejsem připraven podvolovat se nějakým návodům – s kým se stýkat a s kým ne. Zejména proto jsem vás chtěl navštívit.“

Vystoupil zřetelně razantněji než jeho prezident. Ten se jen omlouval, že je Rakousko loajální člen EU, respektuje jeho rozhodnutí, ovšem sankce nevítá.

Oponenti protiruských sankcí v Evropě

Podle Kremlu jsou vztahy Moskvy a Vídně „málo náchylné k erozi“. V posledních letech se Putin s Fischerem sedmkrát setkali oficiálně a ještě mnohem více neoficiálně. Putin přijel do Vídně v červnu 2014. Tehdy koncerny ÖMV a Gazprom posuzovaly projekt Jižní proud, který Rusko muselo ukončit kvůli odporu EU. Putina skvěle přijali v hospodářské komoře při setkání s rakouskými podnikatelskými kruhy, avšak z venku bylo slyšet křik demonstrantů, žádajících bojkotovat ruského prezidenta kvůli situaci na Ukrajině a kvůli zákazu sňatků osob stejného pohlaví. Nato hned za měsíc vyhlásila EU sektorové sankce proti Rusku, v nichž bylo i embargo na dodávky zbraní a souvisejících materiálů a na dodávky inovativních technologií pro ropný průmysl. Od té doby sankce pokračovaly a rozšiřovaly se. Nyní se o nich opět rozhoduje, ale v EU už není jednotný názor. Merkelová chce zachovat společný postoj, ale setkává se s odporem, a to i ze strany člena její partaje Seehofera. Ten je mluvčím bavorské ekonomiky a uvádí, že je pro něho nejdůležitější prohloubit hospodářské vztahy s Ruskem.

Následně do Moskvy přijel maďarský premiér Orbán, který nešel pro výrazy daleko. Pronesl dlouhou tirádu o tom, jak se EU hluboce mýlí, když k sobě pouští „nekontrolované tlupy migrantů“. Zadoufal, že mohou být protiruské sankce ukončeny už letos. Uvedl, že Maďarsko je loajální člen EU a slíbil, že brzo „nebudou možnosti automaticky prodlužovat ze strany EU sankce, protože stále více zemí začíná chápat, že je potřeba spolupracovat“.

Finský prezident Niimistö byl v Moskvě v březnu, podpořil přání potrestat Moskvu, avšak navrhl nečekat na zrušení sankcí a vymyslet nové způsoby spolupráce, aby se opatření obešla.

V červnu má do Moskvy přijet předseda italské vlády Renzi. Jeho vztah k protiruským sankcím je dávno znám. Možná se jeho návštěva stane rozhodující před hlasováním EU. Základní podmínka Evropanů je nezměněná: Moskva musí dodržovat minské dohody.

Politicky a pragmaticky

Jednání (přesněji pracovní oběd) Putina a Fischera trval téměř 3 hodiny. Podle slov rakouského prezidenta projednali podrobně způsob řešení konfliktu v Sýrii a dotkli se vztahu k Íránu a Turecku. Putin informoval o „širokém dialogu Ruska a USA“ kvůli stabilitě v Sýrii. Fischer řekl:

„Zajímali jsme se u pana prezidenta o vztahy Ruska a Turecka po tak nečekaných a nanejvýš nepochopitelných událostech, které nastaly sestřelením ruského letadla Tureckem a dostalo se nám v této otázce mnoho informací.“

Hlavním tématem byly vztahy s EU. Fischer řekl, že není možno být nadšen sankcemi, ale pro zastavení je potřeba úspěch v minském procesu. Jednání byla vedena především o hospodářských otázkách. Obchodní obrat mezi Ruskem a Rakouskem se v roce 2015 snížil na čtvrtinu. Příčiny jsou pochopitelné: Pád světových cen energetických surovin, sankce a protisankce (v Rusku nazývané vynucená odvetná opatření). Ruské investice do rakouského hospodářství byly přes 22 miliard USD. Rakouský byznys investoval do Ruska mnohem méně – 8 miliard USD. Evropany v Rusku zajímá především dřevozpracující průmysl, celulózky a papírenský průmysl, chemická výroba a stavebnictví.

Putin připomenul, že v roce 2018 uplyne 50 let od zahájení dodávek plynu ze Sovětského svazu do Rakouska. V listu Der Standard se uvádí, že koncern VÖEST dodal do Sovětského svazu celé ocelářské provozy, jiné podniky dodaly výrobky běžné potřeby, například obuv. Dnes, stejně jako za sovětských časů, kdy mělo Rakousko ve východním bloku zvláštní status, zůstaly hospodářské svazky intenzívní.

Rakouské Austrian Airlines počítají s otevřením nové trasy do Ruska. Na setkání s Medveděvem zvážil Fischer sazby za přelet nad Sibiří a doufá, že budou tyto otázky rychleji rozhodnuty.

Podle vedoucího ministerstva zemědělství Rakouska bylo sankcemi právě zemědělství EU včetně Rakouska nejvíce postiženo. Podíl exportu v zemědělském odvětví Rakouska klesl o 50 procent. Účelem prezidentské návštěvy v Moskvě bylo zejména připravit se ke spolupráci po zrušení embarga, jak řekl ministr. Navíc Rakousko předem požádalo Rosselchoznadzor o kontrolu masné produkce, aby mohl export do Ruska začít ihned po zrušení sankcí.

Heinz Fischer mohl opustit Moskvu se slovy:

„Vracím se do Rakouska s pocitem přesvědčení, že to byla velmi důležitá návštěva.“

****

Den po rakouské delegaci přijela do Moskvy delegace francouzská. S pověřením od podnikatelských kruhů přiletěl předseda francouzského senátu Larcher. Jednal s mluvčí Rady federace Matvijenkovou, moskevským starostou Sobjaninem a ministrem zahraničí Lavrovem. Delegace se setkala s představiteli byznysu. Nakonec, ač se jen zřídka setkává s evropskými členy parlamentu, přišel i Vladimir Putin. Francouzský senát nemá velké slovo v otázkách sankcí, ale podobné návštěvy mají politický význam. Larchera je možno považovat za přítele Ruska a v Kremlu jej rádi přijali.

Převzato z Lenta.ru

↧

Radikalizace islamistů nebo islamizace radikálů?

April 10, 2016, 2:02 pm

≫ Next: S vírou do horoucích pekel

≪ Previous: Svět ruskýma očima 347

Jaroslav Bašta

10.4. 2016 První zprávy,komentář
Podobnou otázku si dnes kladou všichni, kdož se zabývají hlubší analýzou příčin, které vedly k sebevražedným atentátům v Paříži a Bruselu.
Nelze přehlédnout, že významná část sebevražedných atentátníků měla kriminální minulost. Navíc je již dlouho známo, že místem, kde nejčastěji dochází ke konverzi k islámu v západní Evropě (ale i v USA) nejsou mešity, ale vězení.

Někteří politologové a bezpečnostní experti dokonce toto zjištění považují za klíčový moment v prevenci dalších teroristických útoků. Prý postačí, když policie bude sledovat mladé lidi s popsaným trestním rejstříkem navštěvující mešity s radikálními kazateli a bude tak moci odhalovat plánované teroristické útoky.

Přiznám se, že nesdílím tento podivný optimismus, neb ignoruje příčiny toho, proč se z kluka ze sousední ulice nejprve stal zloděj, lupič či podvodník, kterého pobyty v kriminále nenapravily, ale naopak z něho ve svých důsledcích udělaly vraha (a někdy i sebevraha). Musíme se ptát, co je důvodem vražedné nenávisti vůči všem spoluobčanům a západní civilizaci jako takové a neodpovídat si slovy, že ti atentátníci se museli zbláznit. Morální a materiální podpora, které se jim dostalo a dostává v přistěhovaleckých čtvrtích Bruselu i dalších měst totiž dokazuje, že Evropa prohrála boj o duše části mladé generace.

Na jedné straně to není v naší historii poprvé, kdy se především mladí lidé ztotožnili s vražednými ideologiemi a šli zabíjet své spoluobčany ve jménu komunismu nebo nacismu. A nejen tehdy – už ve Velké francouzské revoluci se teror stal nástrojem prosazování demokracie. Části současníků tehdejších revolucionářů, téměř všem jejich potomkům a dokonce i některým ideologicky motivovaným zabijákům s odstupem času připadalo takové počínání nesmyslné a nepochopitelné.

Brusel pod útokem teroru: Bomby zabíjely na letišti i v metru!

Rodák z moravského Příboru Zikmund Freud charakterizoval člověka jako bytost sociální, sexuální a smrtelnou. Naše současná evropská civilizace velmi potlačila společenskou stránku našeho bytí – asi nikdy v dějinách nebyli lidé tak osamělí jako dnes -, hypertrofovala význam sexuality a zcela vyškrtla z našeho vědomí i podvědomí fakt, že jsme smrtelní. Radikální islamismus nabízí svým stoupencům sounáležitost ke společenství na všech úrovních a splnění všech sexuálních tužeb. Pro bojovníky již na tomto světě způsobem natolik pervezním, že magicky přitahuje západní média, která se tak stávají úspěšnými verbíři tzv. Islámského státu. A smrt již není tabu, naopak se dostává do středu dění. Na jedné straně jako spravedlivá odplata nevěřícím a nehodným věřícím, na druhé pak smrt mučednická jako vstupenka přímo do ráje.

Přitažlivost této ideologie je přímo úměrná míře sociální frustrace a deprivace, jak naznačují konverze k islamismu ve vězeních. Konvertity nepřitahuje náboženství, ale násilí s ním spojené. Nalézají v něm omluvu pro své předchozí a budoucí nezákonné počínání. Logickou odpovědí Evropy by měl být důraz na dodržování zákonů a společnost alespoň formálně spravedlivá, v níž pro všechny platí stejné právo. V praxi to ovšem vypadá tak, že bohatí mocní a chudí násilníci mají z těchto pravidel výjimku. Takhle to naposledy fungovalo v raném středověku. Tak se nedivme, že EU znovu zažívá stěhování národů.

↧

S vírou do horoucích pekel

April 10, 2016, 2:15 pm

≫ Next: Die Welt: Moskva a Západ projednají "nová pravidla hry" v Radě Rusko-NATO

≪ Previous: Radikalizace islamistů nebo islamizace radikálů?

Zdeněk Hrabica
10. 4. 2016
Pamatuji dobu, kdy jsme se vzpouzeli. Víra v nepoznané a nadpřirozené nás od dětství odvracela od bigotní sevřennosti; krutě do našeho tradičního věření zasáhla válka. I zbraním se v ní žehnalo.
Ani těm, co zbraním žehnali, se její krutost a útrapy nevyhnuly.
Ani za války, ani po jejím konci.

Ač jsme toužili po osvobození, od potřeby patřit ke stádu, nepodařilo se.

Víru v Boha nelze vymýtit vírou k jakémukoliv konkrétnímu a živoucímu Vůdci. Obojí se lehce stane tou nejjednodušší cestou do pekel.

Pamatuji si, jako by to bylo dnes, své dětské chvíle s básnění nad kostelními jesličkami v jihlavském kostele U Minoritů, stejně jako pamatuji pozdější stupidní dirigismus zakazovat jedno věření a nahrazovat jej jiným.

Nezůstal jsem bez úhony.

Tak tomu bylo a nezapomínejme, co všechno nakonec bylo. A co konečně dneska je.

Evidence věřících a nevěřících a účast na církevních obřadech byla strašně a navlas podobná masovému prověřování všech, kdo a jak se díval na bratrskou internacionální pomoc v jediném dnu 21.srpna 1968 a kdo setrval na mínění, že šlo o okupaci a o narušení suverenity.

Strach z následků se dostal v českém národě hluboko pod kůží milionům lidí. Z nutnosti sáhli i po Jidášově groši.

Příslušnost ke stádu byla nejednou nařízena dekretem. Byla však také směrníkem cesty do nového pekla.

Letenská modlitba s milionem modlících na samém konci roku 1989 to veřejně demonstrovala – modlil se Havel, modlil se Malý, „modlil“ se Adamec, Dubček, modlil se herec se zpěvákem.

Aniž se před mší, kromě monsignora, alespoň jeden jediný z nich vyzpovídal ze svých hříchů.

Malíř z poctivosti i z umění Cyril Chramosta, kterého splašení novináři vláčeli a ostouzeli za to, že se protivil davu a označil dav v několika řádcích v deníku Práce za vánici protisocialistických sil v podzimním období roku 1989. Jako málokdo – ze zoufalství – udělal bleskurychle pokání.

Již v prosinci téhož roku vystavil v pražském vysočanském Kulturním domě Gong své největší, obrovské plátno, zobrazující milionový dav a s rozevlátou československou vlajkou nad hlavami.

Nazval jej Modlitbou.

Ani tento akt jej však dosud nepřivedl k Blahoslavenní.

Na řadu se na místo něho dostali jiní. Jedním z nich se na místo nepoznaného Boha – dostal nedotknutelný Mesiáš, po němž se dneska jmenuje i pražské metropolitní letiště.

Podle nepřesných údajů je v České republice aktivně věřících asi 15 % obyvatel, na rozdíl od Ruska, kde se aktivně účastní církevních obřadů a věří téměř 75 % občanů.

Obojí není jistě věrohodné tvrzení, ani správný statistický údaj.

Nevím, zda budu nakonec dostatečně srozumitelný; hodně mne uchvátila Indie.

Listuji v letopisech...

Mistr, třebaže ho moderní technika uchvacovala, ji odmítal nazývat pokrokem.

Pokrok byl podle něho „pokrok srdce“ a „pokrok štěstí“, ne „pokrok mozku a hračiček“. ¨

„Co si myslíte o moderní civilizaci?“ zeptal se ho jednou reportér.

„Myslím, by to byl výborný nápad,“ odpověděl.

Psáno pro Novou republiku, Nové slovo a LUK.

↧

Die Welt: Moskva a Západ projednají "nová pravidla hry" v Radě Rusko-NATO

April 10, 2016, 3:08 pm

≫ Next: Zeptejte se Putina

≪ Previous: S vírou do horoucích pekel

10. 4. 2016 zdroj a zdroj
V příštích dvou týdnech má Rada Rusko-NATO obnovit svou činnost, oznamuje Die Welt. Tím by měl Západ možnost posoudit s Moskvou "nová pravidla hry", poznamenává německý list, protože západní země mají zájem na takovém Rusku, jehož počínání lze víceméně předpokládat.

…Hlavním tématem nadcházejícího setkání na úrovni vyslanců bude krize na Ukrajině. "Obě strany zjevně doufají, že docílí většího pokroku [v řešení konfliktu], než tomu bylo v březnu roku 2014".

Podle vyjádření generálního tajemníka Severoatlantické aliance Jense Stoltenberga bude toto setkání "pokračováním politického dialogu". Zdůraznil také, že činnost Rady Rusko-NATO

bude obnovena v obvyklém režimu pouze tehdy, když se Moskva začne držet norem mezinárodního práva.

Nehledě na protiruské sankce a pokusy vytvářet nátlak na Kreml, západní země "vždy nechávaly otevřené okno pro dialog v tom případě, že by Putin přece jen šel na ústupky, konstatuje Die Welt. Západ má zájem na Rusku, jehož počínání lze víceméně předpokládat, a hledá nový modus vivendi!

Na základě tohoto považuje německý list návrat k formátu Rady Rusko-NATO za naprosto logický. A proto by Západ měl s Moskvou posoudit "nová pravidla hry".

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

↧

Zeptejte se Putina

April 10, 2016, 11:29 pm

≫ Next: Pohádka o tom, kterak si socani, úkladům navzdory, zachránili Lidový dům

≪ Previous: Die Welt: Moskva a Západ projednají "nová pravidla hry" v Radě Rusko-NATO

Prezident RF Vladimír Putin

11. 4. 2016, Ď.

Přímá linka s Vladimírem Putinem

Ve čtvrtek 14. 4. 2016 se v RF uskuteční tradiční "Přímá linka". Živě vysílaný pořad každoročně trvá kolem 3 - 4 hodin. Centrum pro dotazy již teď zpracovává obrovské množství otázek, můžete zkusit štěstí a poslat také nějakou.

Pro představu: do centra v týdnu před "Přímou linkou" přichází kolem 3 000 - 4 000 dotazů za minutu, celkem jich bývá asi 3 milióny (údaje z r. 2015)...

Dotazy Vladimíru Putinovi je možno zaslat mnoha způsoby. Bližší informace najdete na moskva-putinu.ru

Podrobněji jsme o akci psali v loňském roce např. zde

Vstupní strana webu "Přímé linky s Vladimírem Putinem":
Zadat dotaz / Videa / Populární otázky / Předchozí pořady

Zadat dotaz na tomto webu / Videohovorem / Telefonem /
SMS nebo MMS / VKontakte (V kontaktu - ruská obdoba Facebooku

14. dubna ve 12:00 moskevského času (11:00 našeho)

setkání ruského a čínského prezidenta

A troška recese na závěr - trička s ruským prezidentem:

Věřím prezidentovi!

Nejzdvořilejší z lidí

Žertovné fotomontáže, kde Vl. Putin hraje často hlavní roli,
si můžete prohlédnout na http://budaev.ru/

↧

Pohádka o tom, kterak si socani, úkladům navzdory, zachránili Lidový dům

April 11, 2016, 12:58 am

≫ Next: Stížnost na ČT je hotova – co dál? Díl I.

≪ Previous: Zeptejte se Putina

Lenka Procházková
11. 4. 2016

Milé děti, ať už jste z pravicových, levicových či nezařazených rodin, vnímejte naše vyprávění bez předsudků, ale s otevřeným srdcem, jak se na čtenáře pohádek patří.

Na počátku byla smlouva. V té bylo černé na bílém sepsáno, že jedna politická strana (dále jen socani) pověřuje jistého právníka, aby ji zastupoval v soudním sporu o nemovitost v Praze (dále jen Lidový dům). Ten právník měl nejen titul z právnické školy, ale současně i dobré znalosti a zavedenou praxi, takže s přehledem soud vyhrál.
Socani dostali svůj Lidový dům a právník dostal smluvní honorář za vykonanou práci. Tím mohl příběh šťastně skončit. Jenomže neskončil! Ten erudovaný právník se totiž zachoval podle. Přesně podle úsloví, že s jídlem roste chuť, začal socanům posílat další účtenky, protože se mu zdálo, že vzhledem k velikosti vysouzeného domu je jeho smluvní honorář příliš malý. Tehdejší předseda socanů se pochopitelně naštval a právníkovy dodatečné požadavky odmítl uznat. Ani tím však příběh neskončil, milé děti, neboť právník byl z rodu kaskadérů, takže to nevzdal a podal žalobu na ušlý zisk.

Socani jeho pokus nebrali vážně, ale soud musí brát vážně každé udání, a tak se žalobou zabýval. Ne sice překotně, neboť soudy, podobně jako boží mlýny, melou velice pomalu, jenomže v průběhu mnoha let, zatímco soud pomaličku kauzu přežvykoval, se právníkův ušlý zisk každým dnem navyšoval o penále. A když se ten ctihodný nezávislý soudní mlýn konečně domlel k rozsudku, stálo v něm, černé na bílém, že socani dluží právníkovi celých 337 miliónů korun!

Pro vás, milé děti, je to jen cifra, ale pro socany to byla pohroma. Tolik peněz pochopitelně neměli. Jediné, co měli, byl ten Lidový dům. Média, která socanům dům nepřála, hned začala škodolibě věštit, že jeho nucený prodej tak tak pokryje dluh pro právníka. Takový způsob oddlužení by však pro socany znamenal nejen veliké ponížení, ale i ztrátu zázemí a příjmů. Ten pěkný barokní dům měl totiž i pěknou adresu, byl v samém středu hlavního města, v Hybernské ulici, a socani tam měli kanceláře, knihovny, zasedací sály a taky útulné nádvoří a velikou restauraci se skvělým obratem. Stručně řečeno byl to hlavní stan oné strany, její jistota a jistina současně. A o to by měli přijít kvůli uhrazení přisouzeného dluhu?!

Už chápete, milé děti, v jak strašné situaci socani byli? A to jsme vám ještě zamlčeli, že soudní verdikt přišel v nejméně vhodné době, neboť socani zrovna byli vládní stranou a jejich předseda byl premiérem země! A jakoby toho nebylo dost, tak vládní koalice, které premiér předsedal, zrovna procházela krizí identity, takže hrozily předčasné volby. A jak by v nich asi nebozí socani obstáli, když by přišli o Lidový dům, z kterého v lepších dobách řídili volební kampaně, tiskli letáky, malovali billboardy a vařili pro voliče guláš?

A co s tím teda udělali, ptáte se napjatě? No, zatím jen veřejně srdnatě řečnili a skrytě úzkostně spekulovali, kde ty peníze pro právníka vzít, a přitom nekrást. A čas nemilosrdně běžel. Naštěstí tu ale byl neznámý muž v pozadí.

No, on tedy nebyl úplně neznámý, ale to víte, milé děti, o kom se denně nemluví v médiích, ten okamžitě upadá do zapomnění. Někdy na něj zapomenou i někdejší přátelé, což bolí nejvíc. Taková ale už je ta dnešní překotná doba. Náš, médii i přáteli zapomenutý člověk, býval kdysi taky socanem a srdcem jím být nepřestal, i když jej před mnoha lety strana velice zklamala. Stáhl se tehdy hrdě do ústraní. Ale i odtud dál sledoval, jak se jeho někdejší souputníci potácejí na čím dál šikmější ploše. Necítil při tom pozorování žádné zadostiučinění. Ne. Spíš pociťoval lítost, takový čistý člověk to byl. Dokonce se vyučil i hackerem, aby věděl víc, než vytrubují prolhaná média. A tak se jednoho večera, spíš nahodile než z úmyslu, „naboural“ i do dobře zabezpečené mailové pošty předsedy druhé vládní strany, která se jmenovala JO.

Majitel (a současně předseda) strany JO byl nadmíru kreativní muž. Úspěšně se vyučil oligarchou a brzy disponoval tolika miliardami, že kdyby své peníze vybral z banky a ze soukromých trezorů a naskládal je v pěti tisícových bankovkách na sebe, vznikl by sloup skoro stejně vysoký jako rozhledna na Petříně. Pan JO si tu stavbu z bankocetlí sice někdy za zavřenými víčky představoval, ale nebyl tak pošetilý, aby ji realizoval. Raději své miliardy moudře investoval do skutečných staveb, firem a pozemků. Kromě toho také skupoval média, aby měl jistotu, že se lidé o něm budou dovídat jen objektivní zprávy. Myslel totiž na příští volby, v kterých chtěl vyhrát. Pak by se mohl stát premiérem a mohl by celý stát řídil jako firmu, když už to tak dobře uměl.

Když jsme vám, milé děti, toto objasnili, vrátíme se k našemu neznámému muži, který se ve svém ústraní shodou okolností naboural do pošty pana JO. Došlo k tomu v jarní deštivé noci, kdy netěsnícími okny jeho panelákového bytu pronikal chladný vítr. Starý hacker se choulil u počítače s dekou přes ramena, aby ho neovanul průvan, ale to, co si přečetl v mailech pana JO, bylo strašnější i než hurikán. Dočetl se totiž, že pan JO podniká tajné spekulativní kroky, aby Lidový dům koupil v dražbě a učinil z něj sídlo strany JO. Samozřejmě to chtěl udělat v zastoupení, aby socani nevěděli, kdo bude nakonec majitelem a kdo je definitivně zažene do kouta a pak porazí na hlavu ve volbách.

Hrůzou strnulý hacker (se srdcem socana) si nejdřív nalil sklenku Merlota, aby se mu vyražený dech zase vrátil do oběhu. Teprve pak se mu vrátila i rozvaha a schopnost kritického myšlení. Za premiérem s tím jít nemůžu, usoudil logicky, ten nemá k hackrům dost důvěry. U druhé inspirační sklenky Merlota otevřel starý hacker notes s vizitkami. Přimhouřenýma očima pročítal jména, až narazil na to, které hledal. Třetí sklenku už si ale rozumně odepřel, aby se mu písmenka na mobilu nerozmlžila při psaní urgentní esemesky. Když ji odeslal na číslo z vizitky, krátil si nervozitu u otevřené lednice. Zrovna když dožvýkával druhé kolečko salámu, cinkl telefon odložený na stole. Hacker si rychle otřel zamaštěné prsty a pak nedočkaně vymáčkl došlou odpověď:
OK. ZITRA V DEVET VECER TE CEKAM U SEBE. ZVONEK STISKNI 3 X. MOBIL NECH ALE DOMA!!!

Starý hacker se pobaveně uchechtl: Neuč orla lítat, ty bažante! pomyslel si s vlídnou uštěpačností. A šel si lehnout.

Ráno už bylo nebe bez mráčků a z vysychající silnice mezi paneláky stoupala pára. Starý hacker otevřel okno v kuchyni, nastavil tvář jarnímu slunci, zhluboka vdechl příjemný térový odér a pak se s chutí nasnídal. V koupelně potom dlouho zvažoval, má-li si, před důležitou schůzkou s bažantem, oholit týdenní strniště. Pak ale nad tím mávl rukou a raději se věnoval stolnímu počítači. Několik hodin třídil a stahoval dokumenty do notebooku. Odpoledne si sbalil věci do batůžku, mobil samozřejmě ne, ten uložil do šuplíku, teple se oblékl a zašel si na jídlo do oblíbené hospůdky. Jako vždycky tam hrála televize, ale jako vždycky byl zapnutý nekonfliktní sportovní kanál, aby se štamgasti nemuseli rozčilovat nad stavem světa. V šest hodin už náš hacker seděl v autobuse a v půl deváté dorazil do Brna.

Setkání s bažantem se uskutečnilo ve sklípku, který byl bezpečně odstíněný před odposlechy. Wifi tam tedy nefungovala, ale orel měl mailovou poštu pana JO uloženou v dokumentech svého notebooku. Když si dohladka oholený bažant zprávy prostudoval, propadl spravedlivému vzteku. Slova, kterými svou emoci vyjadřoval, vám, milé děti, tlumočit nebudeme. Vždyť ani odposlech je neslyšel. Když kletby umlkly, pohlédl starý hacker s účastí na svého rozčileného mladšího kolegu. „Ty jediný tomu snad můžeš zabránit. Proto jsem si tě vybral!“ Mladší muž polichoceně vstal ze soudku moravského vína a ovládaně přikývl: „Udělám všechno, co je v mých silách. A teď si na to připijeme, stará gardo!“

Následujícího rána se onen mladší muž, povoláním hejtman, šel projít do jarního lesa. Doufal, že rozvoněná půda jej bude inspirovat k akčním myšlenkám. A nemýlil se! Takže už před obědem rozeslal kódované esemesky na čísla dalších deseti hejtmanů - socanů. A večer už kolegy vítal ve svém dobře odstíněném sklípku. Když jim osvětlil záludné plány pana JO s Lidovým domem, povolil jim krátkou přestávku na občerstvení a usebrání, načež se znovu ujal slova: „Ti naši bohorovní idioti umějí jenom žvanit! Žvaní a žvaní. Tak teď se prožvanili až k debaklu. Ale barák v Hybernské je náš společný grunt! Když o něj přijdeme, jsme namydlení všeci. Takže ten gól do vlastní brány musíme chytit za ty užvaněné voly my sami. Vím jak. Někde jsem četl staré úsloví, že slova hýbají, ale příklady táhnou. Takže my, tahleta naše semknutá jedenáctka, vytvoříme ten příklad. A oni se pak přidají, volové. Bude to pro ně politická nutnost!“ Krizová porada skončila po půlnoci jednomyslným hlasováním. Pak hosté odešli přespat do předem zamluvených pokojů v hotelu Grand.

V dalším dni dopoledne se na hejtmanství v Brně konala tisková konference. Všechna mainstreamová média, včetně těch, která vlastnil pan JO, užasle vyslechla a v přímém přenosu odpinkla veřejnosti informaci, že přítomní socanští hejtmani se jako jeden muž zavázali k tomu, že každý z nich bude posílat třetinu svého hejtmanského platu na právě založené konto s heslem Lidový dům. Svolavatel tiskové konference, hejtman stejného jména jako náš nejslavnější hokejový brankář, vychytával záludné dotazy novinářů. Ale nebojte se, milé děti, samozřejmě jim neprozradil záměry pana JO! Mluvil kulantně. O tom, že žijeme v právním státě, takže i špatné rozhodnutí soudu je nutné respektovat. Ať to stojí, co to stojí. A přímo do televizních kamer poradil premiérovi, aby si na uhrazení přisouzeného dluhu vzal půjčku od banky. Zakončil nadějí, že dobrý příklad hejtmanů přitáhne další následovníky a soudem určená částka bude ještě do sněmovních voleb shromážděna a banka dostane svou půjčku i s úroky.

Zpráva o šlechetnosti jedenácti socanských hejtmanů se šířila zemí, ba dokonce i po nebi. Jeden europoslanec za socany ji vyčetl během letu do Bruselu ze svého chytrého mobilu a okamžitě po přistání vyhledal tři další kolegy europoslance - socany. Večer v přímém televizním vstupu společně prohlásili, že s okamžitou platností budou třetinu svého bruselského platu posílat na konto Lidový dům. Pak už to šlo geometrickou řadou.

Socanští poslanci v pražské sněmovně svolali mimořádnou schůzi klubu a v závěru odhlasovali, že i oni začnou posílat třetinu platu na konto Lidový dům. Předseda sněmovny (taky socan) dokonce furiantsky přísahal, že bude zasílat celou polovinu výdělku! Předseda senátu (taky socan), přitlačený tím příkladem ke zdi, nenadšeně slíbil totéž. Řadoví senátoři (socani) zůstali na třetině. Premiér, zaskočený překotným vývojem ve své straně, se bez obvyklého úsměvu uvolil zkrátit si plat kvůli záchraně Lidového domu o polovinu plus o celé náhrady na služební cesty. Když i starostové socani slíbili posílat čtvrtinu ze své mzdy na sbírku, rozzářila se na fasádě Lidového domu obrovská neónová kalkulačka, takže každý kolemjdoucí mohl i v noci sledovat, jak oranžové číslice překotně vzrůstají.

To ale pořád byly jen malé rybky. Teprve když třetinu platů začali pravidelně posílat i členové správních rad, dosazení do funkcí stranou socanů, překročila sbírka částku sto miliónů. Nakonec se rozkývali i žraloci, tedy socanští mafiáni a se zaťatými zuby oželeli i oni část nakradených „výdělků“, čímž konto Lidový dům rázem vzrostlo dvojnásobně.

Pochopitelně přispívali i normální slušní lidé, a že jich v té straně nebylo málo! Kasičky s logem Lidového domu nechyběly na žádné socanské veselici ani na hasičských bálech, pokladničky byly instalovány i na odborářských schůzích a nescházely ani na petičních stáncích občanských iniciativ. A právě tyto sbírky mezi drobnými slušnými přispěvateli, rozlítily parlamentního veterána přezdívaného Kecal. Jako předsedu scvrkávající se opoziční strany (a někdejšího ministra financí) jej samozřejmě dráždilo, že socani, které už ve svých snech viděl na mizině, se náhle vzmáhají a to dokonce i zásluhou zblblého lidu. Takže přemýšlel, jak tomu nekalému vývoji zatnout tipec.

(dokončení v nejbližších dnech)

↧

Stížnost na ČT je hotova – co dál? Díl I.

April 11, 2016, 2:58 am

≫ Next: Odmítání „multikulturalismu“ v Česku, aneb všechno má své opodstatněné důvody

≪ Previous: Pohádka o tom, kterak si socani, úkladům navzdory, zachránili Lidový dům

sestavil PP
11.4.2016 Kosa zostračili vlkovobloguje.wordpress.com

Vlkův úvod.
PP už na Kose několikrát publikoval a normálně bych k jeho článku žádný úvod nepsal. Dnes musím udělat zásadní výjimku. Před drahným časem na Kose dal na vědomí, že dává dohromady stížnost na referování ČT speciálně o konfliktu na Ukrajině. Otevřel za tímhle účelem i příslušný server a žádal o spolupráci Kosu i její čtenáře. Dnes je dílo hotovo. Ta stížnost s konkrétní dokumentací přešlapů má téměř 500 stránek!

Z mého pohledu neuvěřitelné dílo! PP ho ovšem chce, ještě před odesláním na televizní Radu a nejen tam, otestovat. V tom mu Kosa ráda vyjde vstříc. (Nová republika se ráda připojuje - pozn.red.) Takže dneškem počínaje do pátku včetně, bude na Kose (i na Nové republice) vycházet vždy nějaký kousek z té stížnosti. Já otevřu diskusi a nechám vás ten konkrétní kousek pro PP okomentovat. Tohle jsem pokládal za nutné sdělit hned v úvodu. Nyní už je prostor tohoto článku jen pro PP a jeho maxipráci!

Před více než rokem mi na Kose vyšel článek, v němž jsem oznamoval, že sepisuji rozsáhlou stížnost na zpravodajství ČT k ukrajinské krizi a že ti, kteří budou mít zájem, mohou pomoci svými návrhy (goo.gl/PovI2r). Tehdy bylo hotovo něco přes 100 stran a říkal jsem si, že kdyby práce šla dobře, mohla by stížnost přesáhnout hranici dvou stovek.

Nyní je stížnost hotova, činí 491 stran a zahrnuje období dvou let od února 2014 do ledna tohoto roku. Není to málo, ale musím říct, že by bylo možné napsat ještě podstatně víc. Pak by ale práce nebyla nikdy hotova.

Řekl bych, že není sporu, že kdybych něco podobného sepsal na ruská média, byl bych ze strany našich mediálních kanálů oslavován coby hrdina naší doby a získal bych čestné místo hned vedle takových jmen, jako je J. Janda, J. Fištejn, P. Kolář a spol.

Leč stížnost míří na ČT (a implicitně i na zbytek mainstreamu), takže lze očekávat tuhý odpor. A to nejen z jejich strany, ale i ze strany těch, kteří ČT mají kontrolovat (tedy zejména Rady ČT a RRTV). Nemluvě o těch, jejichž veřejná vystoupení byla založena na prosazování dogmatu, že Rusko je zlé, tudíž všichni, kdo jsou zlí na něj, musí být těmi správnými (a naopak).

Tudíž je třeba minimalizovat jim prostor pro jakékoliv pořádné argumenty, pomocí nichž by se mohli snažit stížnost zamítnout (ač samozřejmě např. pokusům o argumentaci typu „kdo nejde s námi, ten je ruský agent, v lepším případě "užitečný idiot” se nikdy nedá vyhnout). Na základě tohoto principu jsem sepisoval celou stížnost, leč zároveň si jsem vědom skutečnosti, že jsem mohl něco podstatného přehlédnout. Proto se opět obracím na čtenáře Kosy.

Vzhledem k celkové délce stížnosti po nikom, s výjimkou Rady ČT a RRTV, nemůžu chtít, aby ji četl celou. Na konci se ovšem nachází shrnutí toho nejdůležitějšího a doporučení, jak by Rada ČT měla rozhodnout.

S vlkem jsme se tedy dohodli, že by bylo možné obsah těchto dvou kapitol zveřejnit během týdne na Kose v podobě několika článků, aby případné zjevné nedostatky byly odhaleny ještě před podáním, které mám v plánu v horizontu dvou týdnů.

Na email (stiznostct@post.cz) či do diskuze, pokud ji vlk otevře, je tedy možné posílat připomínky jakéhokoliv druhu, aby těm, kteří si z ČT vyrobili tlampač pro šíření svých dogmat, nezbylo žádné stéblo, kterého by se mohli chytnout.

A nyní již následuje první část shrnující kapitoly. Zahrnuje stručné připomenutí hlavních povinností ČT a jednotlivé případy jejich porušení během období, kdy ČT vytvářela dojem, že ukrajinský lid demonstroval proti brutálnímu režimu ruských loutek, který dle ní byl nakonec svržen a nahrazen správnými proevropskými hochy:

ČT je především povinna přinášet objektivní, maximálně přesné, ověřené, vyvážené a všestranné zpravodajství, které je zaměřeno na důležité informace a na jehož základě si lidé mohou svobodně vytvářet vlastní názor (zatímco názor redaktorů nesmí být poznat).

Jak ovšem bylo doloženo v předchozích kapitolách, tyto povinnosti byly soustavně porušovány. ČT zejména:

1/ vytvářela falešný dojem, že v únoru roku 2014 probíhal konflikt mezi „lidem” a „mezinárodním společenstvím” na straně jedné a „represivním režimem” na straně druhé, když:

nevěnovala žádné či téměř žádné články těm Ukrajincům (mimo V. Janukovyče), kteří se stavěli negativně k Majdanu, přestože dle průzkumů veřejného mínění Majdan podporovala jen zhruba polovina obyvatel, zatímco zhruba polovina byla proti

ignorovala či bagatelizovala skutečnost, že dle průzkumu veřejného mínění ze začátku února by ve volbách nejvíce lidí dalo hlas V. Janukovyčovi a Straně regionů (a obdobně hovořily i dřívější průzkumy)

zdůrazňovala skutečnost, že policie je vyzbrojena, zatímco takové události, jako bylo obsazování úřadů a jiných budov, vrhání smrtelně nebezpečných výbušnin, obsazování veřejných prostranství, veřejné nošení a používání střelných zbraní a jiné formy porušování zákonů, byly označovány slovem „demonstrace” či obdobně nevhodnými výrazy

nicméně v článku, který pojednával o konfliktu jednoho z těchto „demonstrantů” s popřevratovým Kyjevem, byla „demonstrantova” skupina označena za „extremisty”, zatímco sám „demonstrant” za „brutálního pohlavára”

ignorovala skutečnost, že skutečný represivní režim by byl schopen a ochoten výše uvedené jednání potlačit

věnovala řadu článků tvrzením, která opozici vykreslovala jako konkrétní lidi a oběti

tvrdila, že „z celého světa směřují k Ukrajině kritické hlasy kvůli vyostření pouličních konfliktů”, přestože tento „celý svět” reprezentovaly jen Spojené státy a některé země či orgány EU

opakovaně označila vládu za „režim” a převrat/puč za „revoluci”, přestože dané výrazy naprosto neodpovídaly faktům a zavedenému významu slov

v jednotlivých případech dále:

tvrdila, že se na Ukrajině „bojuje za demokracii”

označila V. Janukovyče za „diktátora”

vydávala za fakt tvrzení, že za násilnosti může vláda

2/ bagatelizovala obsah odposlechu mezi V. Nulandovou a G. Pyattem, když:

zdůraznila výraz „fuck the EU”, zatímco bagatelizovala skutečnost, že se rozhovor týkal otázky, jak by měla být složena ukrajinská vláda (přičemž odposlech byl zveřejněn 2 týdny před převratem) a s kým je třeba jednat, aby mohlo být vše „poslepováno”

dodatečně ignorovala či velmi důsledně bagatelizovala skutečnost, že kyjevská vláda byla po puči složena tak, jak si dle odposlechu američtí diplomaté přáli

3/ na základě několika manipulativně sestříhaných záběrů obvinila ze střelby na Majdanu policii (tvrdila, že si „policisté udělali z demonstrantů i novinářů doslova střelnici”), zatímco ve stejný den:

bagatelizovala skutečnost, že mezi mrtvými byli i příslušníci policie

bagatelizovala vlastní záběry maskovaných mužů vyzbrojených puškami a samopaly, které označila za odpůrce vlády

bagatelizovala jiné informace, dle kterých byly vyzbrojeny obě strany

bagatelizovala informaci policisty, dle kterého se střílelo z hotelu Ukrajina (který se nacházel pod kontrolou Majdanu)

bagatelizovala tvrzení J. Štětiny, dle kterého se v hotelu Ukrajina ukrývali „nějací snajpři”, kteří měli střílet po lidech na ulici

ignorovala dřívější informace, dle kterých protivládní síly získaly zbraně z lvovské zbrojnice, jakož i informace o činnosti nestátních ozbrojených skupin v jiných městech, než byl Kyjev

4/ během dubna nepravdivě tvrdila, že střelbu jednoznačně nařídil V. Janukovyč a že se na ní podílela ruská FSB, ač se ve skutečnosti jednalo o pouhé nedoložené a nevěrohodné kyjevské tvrzení

ve stejný měsíc též nepravdivě tvrdila, že Moskva přiznala přítomnost zaměstnance FSB v Kyjevě během střelby

5/ i dlouhodobě prosazovala původní obvinění jakožto objektivní a ověřený fakt, přičemž ignorovala či bagatelizovala:

mrtvé příslušníky policie (např. 2 dny po střelbě je v Událostech zcela zamlčela a namísto toho mluvila o „obětech policejní brutality”)

odposlechnutý telefonát mezi C. Ashtonovou a U. Paetem, v němž druhý zmíněný řekl, že:

během návštěvy Kyjeva získal podezření, že odstřelovači byli najati někým z „nové koalice”
policisté a civilisté byli údajně zabiti stejnými odstřelovači
„nová koalice” nechce vyšetřit, co se přesně stalo
na poslance je činěn ohromný nátlak ze strany „nepozvaných návštěvníků” a dle novinářů byl jeden poslanec zbit přímo před budovou parlamentu

reportáž německé veřejnoprávní televize, v níž bylo uvedeno, že:

místo činu nebylo důkladně prohledáno

dle stop, které kulky zanechaly ve stromech, se střílelo z hotelu Ukrajina

dle zachycené policejní komunikace byla policie zmatena střelbou do civilistů, přičemž střelba měla přicházet z hotelu Ukrajina a dalších budov

dle osloveného doktora byli policisté i civilisté zasaženi identickým typem kulek

dle vysoce postaveného člena vyšetřovací komise výsledky jeho vyšetřování neodpovídají prohlášení, které vydala prokuratura

studii I. Katchanovského z University of Ottawa, v níž je uvedeno především následující:

20. února ráno mezi šestou a devátou hodinou byla na policii zahájena střelba z budovy konzervatoře a z budovy odborů .wordpress.com

střelba byla vedena z brokovnic a kulovnic Saiga (jejichž konstrukce vychází z útočné pušky AK-74)

několik policistů v důsledku střelby zemřelo a ještě víc jich bylo zraněno

v čele této skupiny stál V. Parasjuk

následně se policie z určitých oblastí stáhla, zatímco se ozbrojené skupiny (Majdanu) přesunuly do hotelu Ukrajina a hotelu Dnipro

uvolněné ulice byly obsazovány účastníky Majdanu (převážně neozbrojenými)

vůbec první civilisté byli zabiti kolem deváté hodiny, tj. o několik minut dříve, než byl poprvé natočen příchod Berkutu do oblasti

po svém příchodu Berkut zahájil střelbu ve směru, kde se nacházeli účastníci Majdanu, načež se stáhl – právě tato událost byla médii prezentována jako důkaz, že civilisté byli zabiti policií

účelem však spíše bylo umožnění ústupu jiných policejních jednotek (rozkaz k ústupu byl zaznamenán v rádiové komunikaci), které se ještě nacházely v oblasti, a tudíž lze událost racionálně vysvětlit tak, že se jednalo o varovné výstřely či o střelbu vedenou proti ozbrojeným účastníkům Majdanu

vstupní a výstupní otvory od kulek, stopy ve stromech, výroky účastníků a podobně ukazují, že řada konkrétních osob byla zastřelena z hotelu Ukrajina

několik civilistů bylo zabito či zraněno, když se nacházeli za zdí, která bránila přímé střelbě z oblastí, které se nacházely pod kontrolou policie

již během střelby bylo známo a veřejně hlášeno, že střelba byla vedena především z hotelu Ukrajina a z jiných budov pod kontrolou Majdanu, leč představitelé Majdanu jako A. Parubij či D. Jaroš proti střelcům nepodnikli žádné kroky

někteří účastníci Majdanu se v době střelby pokusili vstoupit do vyšších pater hotelu Ukrajina, leč bylo jim v tom zabráněno (mimo jiné představiteli strany Svoboda)

mnozí novináři hlásili střelbu z hotelu Ukrajina, leč neposkytli žádný důkaz o přítomnosti vládních jednotek či nějaké třetí síly

dle stop po kulkách ve stožárech, stromech, oknech a zdech hotelu Ukrajina byla střelba vedena i z oblastí pod kontrolou policie, leč nebylo prokázáno, že by střelba byla vedena na civilisty (ač to nelze vyloučit)

po převratu kyjevská vláda neidentifikovala žádné ze střelců, kteří prokazatelně stříleli na policisty a civilisty, a oficiální „vyšetřování” nepřineslo žádné důkazy, které by prokazovaly odpovědnost policie či nějaké třetí strany za střelbu na civilisty

práce dochází k následujícím závěrům:

střelba byla operací pod falešnou vlajkou, jejímž účelem bylo chopit se moci

do střelby byly přímo či nepřímo zapojeny organizace jako Pravý sektor, Svoboda či Vlast

kyjevské „vyšetřování” bylo zfalšováno

operace mohla být organizována jen malou skupinou osob,

zatímco absolutní většina účastníků Majdanu o ní neměla tušení

jednání vlády Spojených států a dalších zemí vyvolává otázky, zda tyto vlády vědí, že se jednalo o operaci pod falešnou vlajkou, a zda byly do převratu přímo či nepřímo zapleteny

článek agentury Reuters, který se zaměřil na kyjevské „vyšetřování” a jenž dospěl k závěru, že obžaloba vůči třem bývalým příslušníkům Berkutu vykazovala závažné nedostatky, především:

proti jednomu z policistů byla použita fotografie, na níž měl být zobrazen, jak s nataženou maskou drží zbraň v obou rukách – to je ovšem v jeho případě fyzicky nemožné, jelikož o část jedné z rukou přišel o několik let dříve

dle obhájce nebyla k nalezení řada zbraní, z nichž se údajně střílelo, chybělo mnoho kulek a stromy a jiné předměty, které mohly posloužit jako důkazy, byly odstraněny

nikdo nebyl dosud zadržen za střelbu do řad policie, přestože dle kyjevského ministerstva vnitra bylo mezi 18. a 20. únorem zabito 13 policistů, zatímco 189 jich prý bylo zraněno

kyjevských prokurátor, který stál za zatčením třech zmíněných policistů, veřejně prohlásil, že již byla prokázána jejich vina, což dle osloveného právního znalce porušilo právo na spravedlivý proces

dle obhájců dalších dvou policistů zakládala obžaloba svá tvrzení především na videích, která měla zobrazovat maskované policisty držící zbraně, leč dle obhajoby se nejedná o jejich klienty

tvrzení vlastního zpravodaje, dle kterého střelbu pravděpodobně zahájili „demonstranti” z budovy konzervatoře

ČT ho sice v televizním zpravodajství uvedla, leč nevěnovala mu článek a i v ostatních případech z něho nevyvodila patřičné závěry

vyjádření kyjevského generálního prokurátora, dle kterého nejsou k dispozici důkazy o ruské účasti na střelbě na Majdanu

nicméně dřívějším kyjevským obviněním ČT nejen věnovala články, ale dokonce jedno z nich vydávala za fakt („Porošenko: Za střelbou na Majdanu stál Putinův muž. Nesmysl, tvrdí Moskva” + „Krveprolití na Majdanu nařídil Janukovyč, prsty v tom měla i ruská FSB”)

informaci, že dle SBU Interpol odmítl odhalit totožnost bývalých příslušníků policie, které Kyjev spojoval se střelbou na Majdanu, a umístit je na seznam hledaných osob, jelikož se prý obával politického pronásledování

6/ vytvořila falešný dojem, že S. Křeček schvaloval střelbu na Majdanu

7/ důsledně bagatelizovala či ignorovala reakci tzv. sebeobrany Majdanu a Pravého sektoru na podepsání dohody mezi vládou a opozicí (o ústavních změnách, předčasných volbách a odevzdání nelegálně držených zbraní), přičemž reakce spočívala:

v jednoznačném odmítnutí dohody (s tím, že nebudou složeny zbraně ani nebude ukončena blokáda budov)

ve veřejném vyhrožování prezidentovi ozbrojeným útokem během několika následujících hodin (pokud nerezignuje)

v následném ovládnutí prezidentské administrativy a dalších klíčových budov (parlament, vláda, ministerstvo vnitra)

8/ i dodatečně řádně neinformovala o kyjevských nestátních ozbrojených skupinách (či skupinách, které prosazovaly své cíle pomocí násilí, ač nemusely být nutně ozbrojeny); přičemž ignorovala/bagatelizovala především informace:

o činnostech, které oslovení volyňští Češi označili za akce „banditů”

o veřejném nošení zbraní příslušníky Pravého sektoru či obdobných organizací

o vynucené rezignaci O. Pantelejmonova, ředitele státní televize, na nátlak skupiny, v jejímž čele stál poslanec za stranu Svoboda a místopředseda Výboru pro svobodu slova

o skutečnosti, že byl vytvořen prapor Dněpr, který měl podléhat oligarchovi I. Kolomojskému

o zapojení těchto skupin do bojů proti Doněcku/Luhansku v rámci Národní gardy či vlastních ozbrojených skupin

ČT tyto skupiny běžně vydávala za „ukrajinskou armádu”

o obsazení budovy nejvyššího soudu „sebeobranou Majdanu” v době, kdy se mělo jednat o nových ústavních soudcích

o hlášeném provedení „převýchovných opatření fyzického charakteru” na „proruských banditech” ze strany Pravého sektoru v Oděse

o obsazení rafinérie v Kirovohradské oblasti Pravým sektorem

o násilném proniknutí do budovy ministerstva vnitra v Lucku

o vynucené rezignaci oděských soudců na nátlak „aktivistů” Pravého sektoru a Majdanu

o skutečnosti, že kyjevské úřady nebyly schopny či ochotny tyto skupiny odzbrojit

9/ vytvářela falešný dojem, že o nemalém významu skupin, které jsou běžně označovány slovy „krajní pravice”, mluvilo jen Rusko, přestože:

bylo doloženo, že jejich role byla opakovaně zmiňována v anglicky psaném tisku (a BBC dokonce krátce po převratu natočila speciální reportáž, zatímco po vypuknutí občanské války si tisk obzvláště všímal kyjevského batalionu Azov, který běžně označoval za neonacistický)

i samotná ČT se o jejich vlivu občas zmínila

bylo doloženo, že významného postavení dosáhly osoby, které se hlásily k odkazu divize SS Galizien, banderovců a podobně

10/ ignorovala skutečnost, že únorové „odvolání” prezidenta bylo protiústavní, v důsledku čehož byly protiústavní i další kroky (přenos prezidentských kompetencí, vytvoření vlády, zvolení P. Porošenka, atd.)

nicméně ČT věnovala článek skutečnosti, že kdosi označil V. Janukovyče za „parazita”

a dále v souvislosti s děním na Krymu věnovala články názorům, dle kterých bylo tamní dění v rozporu s ústavou či zákony, zatímco ignorovala či důsledně bagatelizovala skutečnost, že taková argumentace byla velmi pokrytecká, jakož i skutečnost, že by bylo možné argumentovat, že .wordpress.comobyvatelstvo Krymu v důsledku násilného a protiústavního svržení prezidenta a vlády mohlo realizovat své právo na odpor

11/ dodatečně tvrdila, že prezident odešel ze země „v důsledku protivládních protestů”, přestože takové skutečnosti, jako je protiústavní jednání parlamentu a činnost ozbrojených skupin v ulicích, nemají s běžným významem daných slov příliš společného

12/ skupinu osob, která se dostala k moci v důsledku násilného a protiústavního svržení ukrajinské vlády a prezidenta, označovala za „ukrajinskou vládu”, přestože tou daná skupina nikdy nebyla ani z hlediska ústavy, ani z hlediska reálně vykonávané moci

obdobně ČT ignorovala zásadní důsledky výše uvedeného

13/ ignorovala zprávu o rozhodnutí kyjevského parlamentu odvolat určité ústavní soudce

14/ bez důkazů a v rozporu s fakty označila R. Vasilka, tajemníka komunistické strany, za příslušníka tajné policie a implicitně schvalovala jeho lynč

a i později ignorovala či bagatelizovala zprávy o útocích vůči členům komunistické strany a Strany regionů (ovšem pomalovanému památníku ve stejnou dobu článek věnovala)

15/ opakovaně o představitelích Kyjeva hovořila pomocí nálepky „proevropský/prozápadní”, přičemž ignorovala či bagatelizovala zejména následující skutečnosti:

posty generálního prokurátora, pěti gubernátorů a několika členů kyjevské vlády obsadili členové strany Svoboda, pro kterou platí, že:

o ní Evropský parlament o rok dříve prohlásil, že se jedná o stranu s rasistickými, antisemitskými a xenofobními postoji, s níž by se „prodemokratické strany” neměly spojovat

její předseda se dříve dle BBC proslavil výzvou k boji proti „moskevsko-židovské mafii”

její členové pořádali pochodňové průvody na počest S. Bandery

tajemníkem Národní bezpečnostní a obranné rady byl jmenován A. Parubij, velitel „sebeobrany Majdanu”, zakladatel Sociálně-národní strany Ukrajiny a první velitel polovojenské organizace jménem Patrioti Ukrajiny, tedy strany a organizace, které se svým znakem hlásily k odkazu divize SS Das Reich

ministrem školství byl jmenován S. Kvit, který dle D. Jaroše měl blízko k polovojenské organizaci Trojzubec

ministrem vnitra byl jmenován A. Avakov, který byl v roce 2012 Interpolem umístěn na seznam hledaných osob (stíhání bylo ve stejném roce zastaveno, když A. Avakov získal poslanecký mandát)

představitelé Kyjeva zpravidla přinejmenším tolerovali činnost nestátních ozbrojených skupin, přičemž někteří kyjevští poslanci se na jejich činnosti aktivně podíleli

P. Porošenko při zahájení červencové ofenzívy označil druhou stranu za „špínu” a„parazity”

P. Porošenko označil banderovce (UPA) za příklad heroismu a vlastenectví, přestože se jednalo o skupinu, která usilovala o etnickou čistku země a která při snaze o dosažení tohoto cíle zavraždila – a to i velmi brutálně – řádově desítky tisíc lidí

tzv. „proevropské” strany, které ve volbách získaly zastoupení v kyjevském parlamentu, se vyznačovaly např. následujícími skutečnostmi:

mezi zakladatele Jaceňukovy strany patří A. Parubij

za Jaceňukovu stranu byla zvolena T. Chornovolová, která prošla organizací Ukrajinské národní shromáždění-Ukrajinská národní sebeobrana

v čele Radikální strany stál O. Ljaško, který se veřejně hlásil k minimálně jedné vraždě, těžkému ublížení na zdraví, zadržování a výslechu určitých osob, které byly oblečeny jen ve spodním prádle, a podobně

namísto uvedení těchto skutečností ČT o O. Ljaškovi napsala, že je poslancem, novinářem a vystudovaným pedagogem, který vede „populistickou a současně proevropskou stranu”, přičemž jeho jméno je „již roky synonymem skandálů”

zvolen byl A. Biljeckij, velitel batalionu Azov (britskými médii běžně označovaný za neonacistický), který se o několik týdnů dříve stal součástí vojenské rady Jaceňukovy strany a kterého podpořil ministr vnitra Avakov

zvoleni byli D. Jaroš z Pravého sektoru a V. Parasjuk, kteří mimo jiné patřili mezi možné organizátory střelby na Majdanu

zvolen byl B. Filatov, který v souvislosti s děním na Krymu uvedl, že je třeba vůči tamním lidem vystupovat umírněně… a pak je pověsit

velitelem policie pro kyjevskou oblast byl jmenován V. Trojan, zástupce velitele batalionu Azov

zatímco tato skutečnost byla ignorována, o několik měsíců později ČT považovala za vhodné vydat článek s titulkem „Noví kyjevští policisté: Mladí, vzdělaní, oblíbení – a o 50 kilo lehčí”

kyjevský parlament schválil zákon, který mimo jiné:

banderovce postavil na úroveň národních hrdinů

zakázal jakoukoliv významnější kritiku banderovců

(pokračování dnes v podvečer)

↧

Odmítání „multikulturalismu“ v Česku, aneb všechno má své opodstatněné důvody

April 11, 2016, 5:36 am

≫ Next: Platit všechno s úsměvem?

≪ Previous: Stížnost na ČT je hotova – co dál? Díl I.

Jiří Baťa
11. 4. 2016
Pan Jiří Jírovec ve svém článku v Parlamentních listech (zde) faktologicky popisuje podstatu rozdílného pojetí multikulturalismu v Kanadě a České republice.Ve své podstatě lze s jeho viděním a hodnocením souhlasit, pokud by ovšem také vzal na vědomí jisté faktické odlišnosti, které sehrávají zásadní roli v chápání a přijímání multikulturalismu jako něčeho, co má pozvednout dosavadní kvalitu a životní úroveň lidstva.

Je dost možné opodstatněné konstatování, že dosavadní soužití národů v celém světě bylo do značné míry záměrně diferencované, neboť sbližování národních a rasových kultur, resp. jejich životního stylu bránili především ty síly, které usilovaly spíše o jejich podmanění, než sblížení, notabene soužití. Základ takového chápání dal již otrokářský řád, feudalismus a „vítězný“ kapitalismus v tom ve svých raných začátcích pokračoval. V současnosti už i kapitalismus zjišťuje, že sbližování a míchání ras a národností má své výhody. Ne však z humánních důvodů, ale spíše z důvodů ryze kapitalistických. Je známo, že celosvětově je lidstvo z hlediska demografického vývoje „na úbytě“, zvláště v evropském regionu. Tato skutečnost má své důvody v „příliš vysoké životní úrovni obyvatelstva“, kdy se lidé více zaměřují na kvalitu svého současného života a méně již v životě svých potomků pro budoucnost. Následkem je menší porodnost, což pro kapitalismus ve svých důsledcích znamená ztrátu pracovních sil a zisků.

Kapitáni kapitalistického systému, po zjištění těchto negativních skutečností, byli nuceni hledat východisko. Našli jej v posilování lidnatosti evropských států cestou migrace lidí ze států, kde za tím účelem vyvolali politické a vojenské konflikty, které vyústili v místní válečné události. Ty přiměly přeživší obyvatelstvo, za vydatné propagandistické a finanční pomoci, k odchodu ze země s cílem přemístění a „zabydlení se“ ve vyspělých a bohatých státech Evropy, zatímco co bohatství lidmi opuštěné země spadne do klína „bohulibým kapitalistům“. Zatímco jisté skupiny jako NWO, Bilderberg, Ilumináti a další skupiny lidí, prezentujících se z nejbohatších kapitalistických individualit vyvíjí (kromě finančních pobídek) tlak na představitele EU k naplňování plánu „multikulturalismu“ jako humánní nutnosti vůči uprchlíkům ze zbídačených zemí, menší a ekonomicky slabší členské země EU ( především ty postkomunistické , resp. ze společenství V4), se možnostem v přijímání imigrantů usilovně brání. Tím se dostáváme k porovnání realizace multikulturalismu v Kanadě a v České republice, jak se nám to snaží podat pan J. Jírovec.

Srovnávat Kanadu s Českem je stejné jako srovnávat žraloka se sardinkou. Pan Jírovec to samozřejmě dobře ví a je proto až s podivem, že se snaží český postoj v otázce (ne)přijímání imigrantů za účelem podpory „bohulibé humanitární činnosti západu“ (za podpory uplacených představitelů EU) ve zkvalitnění životní úrovně občanů ČR cestou multikulturalismu, kritizovat. Na podporu jeho kritiky budiž řečeno, že i v Česku se najde dost zastánců pro podporu imigrace, která by měla ve svém výsledku obohatit českou společnost o multikulti efekt, avšak odpůrců imigrace je podstatně víc. Také prezident Miloš Zeman není zrovna příznivcem migrace, ani tolik vychvalovaného miultikulturalismu.

Jestliže řadoví občané, na rozdíl od některých politiků i nepolitiků, představitelů různých zájmových skupin, nesouhlasí s přijímáním migrantů do Česka, má to své seriozní opodstatnění, které není jen jejich nějakým rozmarem. Zde se dostáváme do situace, kdy stejní politici, jako je premiér Sobotka, ministři Chovanec, Dienstbier, Zaorálek a další, na jedné straně nesouhlasí s kvótami pro přijímání imigrantů, na druhé straně imigrantskou politiku EU podporují. Za problematikou imigrantů, jejich přijímání a následné aplikace multikulti systému v ČR stojí, jak již bylo řečeno politici, kteří za 26 let od listopadové pseudorevoluce v r. 1989 českou společnost dovedli do stavu a situace, kterou většina občanů chápe jako naprostou ekonomickou destrukci a dehonestaci občanských výdobytků z předchozího režimu.

Každý zainteresovaný občan ví, o čem je řeč. Z toho jako kůly v plotě trčí do očí bijící společenské nedostatky a problémy především v ekonomickém zabezpečení občanů ve zdravotnictví, školství, ale také v jiných resortech. Z toho pak pramení výrazná a opodstatněná nespokojenost občanů zvláště při vědomí, že v důsledku „nedostatku financí“ na zabezpečení standardního života, resp. zdraví občanů České republiky, se mají tyto „nedostatečné“ finance věnovat na účely pro zajištění pobytu a komplexního života imigrantů, zatímco nemocné děti, invalidé, ale i důchodci a sociálně slabí občané a rodiny budou zápasit o přežití. Za tím účelem je pořádaná celá řada charitativních akcí, dobrovolných sbírek, aukcí apod., jen aby bylo možné některé nejnaléhavější případy řešit.„Nedostatek financí“, které mají být použity pro potřeby imigrantů, mohou jít do milionů, možná miliard, nicméně občané ČR jsou vládou a politiky ujišťování o kritickém nedostatku nejen na tyto účely, ale i např. platy ve zdravotnictví apod. Proto prý je potřeba v tom kterém resortu nadále šetřit, aby se tam, kde finance dnes chybějí, mohly za několik let tyto peníze přidat. A jak se šetří dokazuje fakt, že každým rokem si politici (ale nejen oni) vylepšují své platy v řádu několika desítek tisíc korun! Toto všechno občané vnímají jako nespravedlnost a proto také odmítají, aby „chybějící peníze“ šly pro uprchlíky!

Pan Jírovec je vzdělaný, inteligentní a rozumný člověk, jeho články a statě vždy čtu rád a s velkým zájmem. Nepochybuji, že mu popisovaná ekonomická sitauce v Česku není známa, proto mě udivuje, že postoje občanů v otázce migrace a tzv. multikulturalismu tak stroze odsuzuje. Postoje občanů ČR k imigrantům vychází především z ekonomických hledisek a důvodů, protože jasně deklarují skutečnost, že vláda a politická scéna jde proti vlastním občanům jenom proto, aby nějakým způsobem vyhověla požadavkům EU a tím si udrželi své výnosné politické posty. Multikulti a další vlivy na společnost v důsledku příchodu např. muslimských, tedy ve většině případů islámských imigrantů je vedlejší produkt této americko-evropské „imigrantiády“. I ty však mají velmi zásadní vliv a dopad na případné přijetí a pobyt muslimů-islamistů, protože nelze vyloučit ani jejich případnou radikalizaci a už vůbec ne i možnost teroristických útoků proti vůči islámu nepoddajným občanům.

Že občané ČR nejsou xenofobní, nacionalisté, rasisté apod. dokazují skutečnosti, že Česká republika v posledních několika letech přijala tisíce migrantů či uprchlíků z různých části světa (včetně Američanů) kteří se bez tlaku a násilného či vynuceného přijímání nechtěných cizinců, bez problémů asimilovali do české společnosti. Ovšem byli to cizinci bez nároků na finanční podporu k zajištění jejich pobytu a života v České republice. Chtít však po českých občanech, nebo je dokonce nutit, aby s pokorou, skloněnou hlavou, poslušně a poníženě respektovali přání, neřku-li příkazy nějakých bafuňářů z EU, by bylo pod jejich úroveň. A o tom to všechno je. To musí snad uznat i pan Jírovec.

↧

Platit všechno s úsměvem?

April 11, 2016, 5:54 am

≫ Next: Integrace dopravy konkrétně, souvislosti obecně

≪ Previous: Odmítání „multikulturalismu“ v Česku, aneb všechno má své opodstatněné důvody

11. 4. 2016
Dne 7.4.2016 byl v Blansku založen spolek Maloodběratelé elektrické energie z.s. s celorepublikovou působností. Zakladatelé chtějí obnovit platbu domácností za elektrickou energii podle skutečných nákladů a proto potřebují podporu veřejnosti alespoň členstvím v nově založeném spolku.Nechtějí nikoho nutit ani přemlouvat a tak nabízí možnost volby dle přílohy:

VÁŽENÍ SPOLUOBČANÉ --- MÁTE MOŽNOST SI VYBRAT

1/ Zůstat nadále pasivní a pohodlní. Platit za všechno s úsměvem, i když je to takový nesmysl jako jistič u elektřiny.
2/ Nechat si v jednadvacátém století odpojit garáž nebo chatku od elektřiny, jen proto, že někdo využívá naší nečinnosti a vymýšlí jak i příspěvek na obnovitelné zdroje platit dle jističe.
3/ Podpořit svým členstvím v moderním spolku Maloodběratelé elektrické energie z.s. několik aktivních zakladatelů výše uvedeného spolku, kteří se rozhodli mimo jiné, „Hájit spravedlivý a nediskriminační přístup ke všem maloodběratelům na základě skutečných nákladů“. Spolek nevyžaduje žádné členské příspěvky a většina komunikace bude probíhat přes internet. Je možné se přihlásit na adrese smaee2016@gmail.com a je nutné uvést:
a/ jméno a příjmení včetně titulů
b/ adresa bydliště včetně směrovacího čísla
c/ datum narození
d/ e-mailovou adresu Na vyžádání Vám pošleme stanovy spolku.

Ing. Václav Marek

↧

Integrace dopravy konkrétně, souvislosti obecně

April 11, 2016, 6:48 am

≫ Next: Jak Babiše teprve zpěvák Koller odkopal

≪ Previous: Platit všechno s úsměvem?

Stanislav A. Hošek
11. 4. 2016
I tento text musím začít osobním úvodem. Za prvé poznamenávám, že jsem přesvědčeným, až ortodoxním uživatelem hromadné dopravy. Osobní automobil jsem vlastnil pouze v krátkém období, kdy byly naše děti malé a zvládat cestování s nimi hromadnou dopravou bylo obtížné a pro ostatní cestující mnohdy až nepříjemné. Za druhé se přiznávám, že mám doslova toulavé boty, takže celý život cestuji a v naší zemi konkrétně navštěvuji i malé obce, kam se nedopravím vlakem, nadtož pak rychlíkem. Z toho vyplývají další popisované zkušenosti.

Konkrétní příklady z „integrovaných“ dopravních systémů

Je to již několik let, co se začaly objevovat reklamy jakýchsi dopravních integrovaných systémů. Bláhově jsem se domníval, že se konečně bude realizovat návaznost vlakových spojů v přestupových stanicích a možná i návaznost vlaků na autobusovou dopravu. Po několika letech realizace zmíněných novinek v hromadné dopravě bohužel konstatuji, že pod pojmem integrace dopravy si já asi představuji docela něco jiného, než její provozovatelé.

Vůbec nic se, alespoň podle mých zkušeností, pozorovatelného nezměnilo na zlepšení návaznosti vlakových spojů. Jako doslova unikátní příklad uvedu třeba cestování z Rožnova pod Radhoštěm směrem na Ostravu. Z Rožnova jeden z vlaků vyjíždí v 11:05 a do Valašského Meziříčí přijíždí v 11:25 hodin. Vlak na severní Moravu ale z Valašského Meziříčí odjíždí už v 11:24, tedy minutu před příjezdem vlaku od Rožnova. Při tom další pak jede až v 13:24. To v mých očích není nějakým omylem tvůrců jízdního řádu, ale vědomým záměrem, o jehož smyslu zapřemýšlím později. Podle svých osobních zkušeností jenom na Moravě takových reálií znám desítky denně a nepochybuji, že v celém státě je jich na stovky denně.

Ještě horší to bývá s možnosti přesedání mezi vlaky a autobusy. Tam návaznost bývá vysloveně sporadickým zjevem a mnohdy ji zajišťují jenom rozumní řidiči autobusů, kteří několik minut počkají na příjezd vlaku, protože vědí, že na jejich trati další autobus jede třeba až za tři hodiny. Opět jeden příklad za všechny. Vlak z Valašského Meziříčí přijíždí na stanici Rajnochovice v 7:35. Autobus do obce téhož jména, která je vzdálena od stanice asi tři kilometry, odjíždí ale už v 7:27 minut a další pak až v 9:49. Náhoda, ale kdeže, v mých očích až zvrhlá zásada. Takovýchto „spojů“ lze opět najít v celé zemi jistě hodně stovek, ne-li tisíce.

Zvláštní kapitolou pak je městská hromadná autobusová a další doprava. Ta je absolutně samostatnou a na nic nenavazující složkou „integrovaných“ dopravních systémů. Některé spoje sloužící čistě dopravě zaměstnanců ze vzdálenějších osad do místních podniků, či žáků do škol, absolutně nenavazují na ostatní dopravní prostředky. Takže jestliže vám ujede kupříkladu v Třinci poslední ranní spoj do okrajové obce regionu, tak máte smůlu, protože další jede až v poledne. Takže raději jezdím z Českého Těšína o hodinu dříve, protože autobus, o který mám zájem, odjíždí od vlakového nádraží v Třinci ve stejnou dobu, kdy na nástupiště Třineckého nádraží přijedu. Ani kdybych byl trénovaný atlet, tak autobus přes nadchod a celkovou vzdálenost obou míst nechytím.

Takže co se vlastně integruje?

Za dobu existence integrovaných dopravních systémů jsem dospěl k poznání, že se neintegruje doprava, leč toky financí v systému hromadné dopravy. Přiznám se, že bych nepsal tento text, kdyby mne k němu doslova nevyprovokovalo jisté vyjádření současného ministra dopravy. Ten řekl, že jedním z cílů jeho ministerstva je zvyšovat podíl hromadné dopravy na celkové přepravě osob. Z hlediska životního prostředí doslova vysoce záslužný úmysl. Bohužel, asi pouhý propagandistický záměr, neodpovídající reálným zájmům ostatních a především asi vlivnějších podnikatelů v dopravě. Je to škoda, protože se již velice zásadně zvýšily rychlosti vlaků, alespoň na hlavních trasách, takže se doba cestování hromadnou dopravou podstatně zkrátila. Doslova a do písmene se rovněž neobyčejně zkvalitnila kultura cestování. Od udržování vlakových souprav v čistotě, přes zajištění plné informovanosti o průběhu cestování, tedy o jízdním řádu, či průjezdu stanic, až třeba po připojení na internet.

Pokud chce ministerstvo opravdu zatraktivnit hromadnou dopravu natolik, aby ji nevyužívala pouze mládež závislá existenčně na rodičích a pak penzisté mající slevu, tak musí v prvé řadě zajistit, aby šetřila čas. Aby se vyplatilo i středně movitým sednout blízko svého bydliště do dopravního prostředku a s nejnutnějším přestupem, s poměrně krátkou čekací dobou, dosáhnout svého cíle. Jinými slovy musí se snažit o integraci dopravování lidí a ne jenom toků financí. Nepopírám, že i možnost jezdit na jednotnou jízdenku vlakem, autobusem i městskou dopravou, je jistým zlepšením služeb, ale dle mého soudu spíše ušetřením pracovních míst a tím jen další zvyšování zisků provozovatelů dopravy. Řečeno jinak, současné integrované dopravní systémy, nenaplňují hlavní zájmem účastníků hromadné dopravy. Nemluvě už o proklamovaném cíli ministerstva dopravy.

Závěrem několik obecnějších zamyšlení
První se týká celostátní organizace dopravy. Pamatuji, že už od první republiky cestující nasedl kupříkladu do vlaku v Ostravě a jel bez přesedání až do Kojetína. Dneska něco takového je vyloučeno. V nejlepším případě musí přesedat ve Valašském Meziříčí. Když má na spojení smůlu, tak navíc ve Frenštátě pod Radhoštěm, Bystřici pod Hostýnem či Holešově a v Hulíně. Dopravní systém je nikoliv celostátní, ale je v praxi jakousi „konfederací“ krajských systémů. Z čehož plyne, že dopravit se z jednoho kraje do druhého je ztíženo tím nejhorším možným způsobem. Přestupování v mezních stanicích krajů představuje ve většině případů zpoždění cestování ne v desítkách minut, ale skoro vždy v hodinách.

Specifickým problémem našeho dopravního systému je paralelní doprava. Vypozoroval jsem zajímavou skutečnost. Pokud mezi dvěma městy existuje vlakové i autobusové spájení, tak vykazuje zajímavou zákonitost. Jede-li z města A do města B vlak kupříkladu v osm hodin ráno a pak až v jedenáct, pak autobus mezi těmito městy jede ve stejnou dobu, mnohdy dokonce na minutu stejnou. Podle mne rozumně „integrovaný“ systém by kupříkladu autobusový spoj vložil do mezidobí odjezdu vlaků. Jenže to by asi nesmělo v celém státě vládnout dogma o konkurenci.

V současně převládajícím paradigmatu životního stylu je hromadná dopravy vnímána jako neblahý socialismus, až zavrženíhodný kolektivismus. Především je ale takový systém v očích každého ortodoxního liberála doslova popíráním reálné svobody. Co na tom, že individuální přeprava osobními automobily je nezpochybnitelně největším plýtváním v celém našem životě. Každý ať si třeba jenom vyzkouší vysledovat obsazenost osobních vozidel. Bavím se tím při čekání na prostředek hromadné přepravy. Nikdy, podotýkám, že nikdy jsem nezjistil obsazenost vozidla vyšší než dvě osoby, včetně řidiče. A to ani v pracovní dny, ani v neděle a svátky. Řečeno jinak, v autech jede ve velké většině jízd jen jeden člověk, řidič.

Což není jediný důvod obrovského plýtvání. Mnohem větší plyne ze samé konstrukce aut. Každé váží skoro tunu, mnohé čtyřkolky ještě více a při tom veze pouze desetinu své váhy. Kdyby se snížila váha vozidla na polovinu, kolik by se asi ušetřilo v naší zemi bez zdrojů pohonných hmot, navíc neobnovitelných?

Představoval jsem si integrovaný dopravní systém opravdu poněkud jinak. Vzhledem k terénu našich zemí jsme si totiž už za císaře pána podle mne našlápli docela dobře na hromadnou dopravu. Její osou byla železnice. Bylo pouze zapotřebí ji rozšiřovat, zkvalitňovat a s nástupem autobusové přepravy zajistit provázanost jak časovou, tak prostorovou (společnými nástupními terminály). Autobusy pak měly být převážně užívány na trasách, kde nevede železnice. Podle mého soudu se neměly připouštět výjimky, až na velkoměsta, a autobusová přeprava se neměla zavádět tam, kde již byla železniční.

Už za minulého režimu byl původně započatý systém narušen speciální autobusovou dopravou do velkopodniků s tisícovkami zaměstnanců. K úplnému zhroucení rozumného systému hromadné přepravy pak došlo po roce 1989. Napodobili jsme otrocky USA, kde železniční síť byla již původně nepatrná a proto dávno v osobní přepravě nahrazena dálnicemi s autobusy. V té souvislosti uvádím, že ČR je ještě pořád, i po zrušení mnoha tratí, zemí s hustotou 0,12 km železničních tratí na km2, zatím co v USA je tento ukazatel jen 0,02 km na km2. Na kratších vzdálenostech a málo zalidněných prostorách jsme prakticky hromadnou přepravu odbourali. Zásadu „dopravní obslužnosti“ považujeme asi za přežitek minulosti. Nepoučili jsme se ani od některých zemí v Evropě, které v takových případech nasazují miniautobusy a podobné prostředky.

V našem státě, který každý litr pohonných hmot musí dovážet, provozujeme dneska doslova rozmařilou osobní přepravu jako v USA. Velký počet rodin už musí mít více jak jedno auto a to nehovořím o tom, že ti movitější si pořídí třeba terénní čtyřkolku vážící dvě tuny, které nikdy nejela ani po makadamu, nadtož kdesi v náročném terénu. Navíc si nechceme přiznat, že jen za volantem auta zažíváme pocit svobody, který jsme v celém zbývajícím soukolí života v dnešní společnosti nějak úplně ztratili.

Dnes máme v Evropě místo lokálních železnic cyklostezky, na dálnicích statisíce aut se sezonními zácpami a okrajové regiony zemí jsou mnohdy bez jakékoliv dopravní obslužnosti hromadnou dopravou. Tento stav jsme otrocky okopírovali, i když si ho, díky svým zdrojům nemůžeme dovolit a já jen přeji budoucím generacím, ať jednou nemusí obnovovat železniční tratě.

↧

Jak Babiše teprve zpěvák Koller odkopal

April 11, 2016, 6:54 am

≫ Next: V Bukurešti se uskutečnilo shromáždění proti stavbě mešity za Erdoganovy prostředky

≪ Previous: Integrace dopravy konkrétně, souvislosti obecně

Lubomír Man
11. 4. 2016
Jsi-li známý člověk a nikoliv známý politik, a pálí-li tě nutkání vyslovit se i k politice, máš dvojí možnost. Buď jako člověk demokratický na to půjdeš jako každý jiný tvůj spoluobčan po demokraticku, tzn., že napíšeš svůj příspěvek do novin či na internetový server – nu a protože jsi známý člověk - s velkou pravděpodobností bude tvůj názor zveřejněn, lidé jej budou číst, diskutovat o něm, nu a protože jsi známý, bude ta diskuze širší, než kdybys známý nebyl.

Tolik pro případ, že jsi coby známý člověk i demokrat a slušný občan. Jsi-li ovšem opak demokrata, čili oligarcha a člověk neslušný, půjdeš na to zgruntu jinak. Svůj politický názor nevyšleš do prostoru jen tak nahý a a nechráněný, jako bys byl tvorem s holým zadkem, ale zabalíš jej do atributů své proslulosti, a tedy do toho, co každý nemá, ale čeho ty máš tolik, že ti to občas narušuje i rozum. Vybavíš tedy svůj názor tak, aby nezamířil jen k nějakým skupinkám diskutérů v Horní Dolní, ale aby jak slavná bomba Little boy zasáhla statisíce možná i miliony. Herdekslávek, vždyť jenom ty (a s tebou už jen hrstka), tuhle možnost máš, tak proč bys ji nevyužil? Sice u příležitosti, která se týká jen tvého oboru a který tedy s politikou nemá nic společného ale proč právě sem bys to své entré do politiky nemohl nově a šikovně propašovat? Budou tam kamery filmové i televizní, čili přímý přenos a tím pádem i dosah ke zmíněným statisícům či milionům. Jen do toho Davíde, právě na výročním vyhlášení Andělů s tím vyraz, a buďto pak vyrazí oni tebe, nebo prorazíš a sklidíš slavů hned dvakrát – za zpěv i za politiku.

I poslechl David Koller svého vnitřního našeptávače a při přijímání sošky Anděla - zcela mimo program - požádal prezidenta Zemana, aby nás netahal na východ. Na celé shromáždění to padlo jako studená sprcha – a stejně tak na lidi, kteří sledovali pořad u televizorů. Kdoví, zda zpěvák v tu chvíli věděl, že úřad prezidenta je už delší dobu nejpopulárnější politickou institucí u nás, a že politiku prezidenta podporuje 62 procent našich lidí, což je v rozměru evropském i světovém podpora naprosto mimořádná, která nejpravděpodobněji nevznikla jen tak sama od sebe. Pokud o tom zpěvák tedy věděl, byl jeho útok na prezidenta i vědomým útokem na oněch 62 procent nás Čechů, kteří za politikou prezidenta stojíme. U zpěváka, který každoročně usiluje o hlasy diváků, vypadá takovýto postoj jako sebevražedný – pokud se ovšem jeho ego nerozrostlo už do tak do široka, že svého nositele přivedlo na nápad, že jedinou větou, vyřčenou pravým člověkem v pravý čas a na pravém místě, by se dal způsobit zázrak, kterým by se přízeň občanstva k prezidentovi změnila v nepřízeň, a kterýžto div by by mohl vykonat právě on – David Koller. A právě zde, v Hudebním divadle Karlín, a to prakticky před zraky celého národa. Vždyť mu tolik tleskají za zpěv a za anděla, tak proč by mu neměli tleskat i za jeho vklad politický a přijat jej za svůj. Zvlášť, když ty kytary, na které se hraje, jak se zpěvák oduševněle vyjádřil, přicházejí z USA a ne z Ruska? Bylo by to velké i historické a jméno Koller by vstoupilo do análů nejen uměleckých.

Avšak nenapadl zpěvák toho večera za údajně proruský postoj jenom prezidenta, své si od něj za totéž schytali i exprezident Klaus a ministr Babiš. A právě u Babiše bych se rád zastavil. Jako žáček, vykřikující na paní učitelku, že to ne on převrhl kalamář s inkoustem, ale tady Franta vedle, vzkázal zpěvákovi, že on k Rusku neinklinuje ani se s Číňany a Rusáky nekámoší. Že ho mrzí, že jej zpěvák řadí ke Klausovi a Zemanovi, protože on do Ruska nejezdí, ale minulý rok že byl v Bílém domě a v Pentagonu, kde se setkal s Michalem Bloombergem. Ale kdo do Ruska jezdí, je prý pan Kellner, toho by prý bylo třeba natáhnout na skřipec, a ne jeho. A aby zpěvákovi svou přízeň k Washingtonu doprovodil i důkazem, poslal mu ze své cesty po USA i fotky.

Ó trapnosti, tvé jméno je trapnost, chce se člověku po shakespearovsku řvát a bít divoce kolem sebe, když čte tak příšerné a neuvěřitelné nejapnosti a de fakto omluvy zpěvákovi z pera, hlavy a kanceláře místopředsedy české vlády, a najednou se mu teprve teď vyjasňuje, za co to od něj asi dostal rusofobní herec Stropnický roli ministra národní obrany, i za co se stal jeho tiskovým obráncem stejně založený Martin Komárek. A současně s tím teprve teď vidí Babišovu hlavu, dosud jakoby neutrální a na všechny strany obrácenou, jaká skutečně je. Že je to stejná rusofobní hlava jako hlava Kalouskova či Schwarzenbergova, s kterými vlastně v podstatě souzní a politicky se s nimi durdí jen proto, že spolu s nimi loví voliče ve stejném rybníku. A že tedy vlastně můžeme zpěvákovi Kollerovi poděkovat za to, že se nám díky jeho útoku ta hlava otevřela a že jsme v ní konečně našli to, co v ní doopravdy vždycky bylo a je. A že měl zřejmě už před lety pravdu ten autor, který napsal, že Babiš není nic než trojským koněm pravice, kterého právě ta pravice, respektive jedno procento našich nejmovitějších, do politického boje vyslala a po lidovém až proletářském způsobu vymustrovala, když viděla, jak jejich dosavadní ochránci ODS a TOP09 jedou nezadržitelně ke dnu.

↧

V Bukurešti se uskutečnilo shromáždění proti stavbě mešity za Erdoganovy prostředky

April 11, 2016, 7:05 am

≫ Next: Plynovod South Stream obnoven?

≪ Previous: Jak Babiše teprve zpěvák Koller odkopal

11. 4. 2016 zdroj
Místní obyvatelé se obávají, že teroristé využijí religiózní zařízení k verbování do řad DAEŠ. V hlavním městě Rumunska Bukurešti se na náměstí u prezidentského paláce konala protestní akce proti stavbě mešity, kterou podle informací inicioval a financuje prezident Turecka Redžep Erdogan.

Shromáždění se zúčastnilo asi 250 osob. Aktivisté se obávají, že mešita se stane místem verbování radikálních islamistů včetně teroristů DAEŠ. Zazněla i hesla proti politice, kterou provádí turecký vůdce.

Pro teroristy je mnohem pohodlnější verbovat lidi v místech modliteb, nikoli na ulicích nebo v tržnicích. Turecko se znovu pokouší dobýt Evropu a používá teror a násilí. Kvůli verbování a přípravě teroristů vynakládá vláda obrovské finanční prostředky na výstavbu náboženských center. Nic pro ně není svaté a náboženství je pouze nástrojem pro dosažení osobních cílů, prohlásil vůdce strany Jednotné Rumunsko Bogdan Diakon.

Protestující požadovali od prezidenta Rumunska Klause Iohannise, aby přerušil kontakty s Erdoganem, a poslanec Diakon mu pohrozil impeachmentem, když odmítne plnit vůli občanů.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

↧