- vlk -
13. 6. 2016Kosa zostračili vlkovobloguje.wordpress.com

Přes víkend se nám sázkové kurzy na výsledek referenda významně hnuly!!!

Kurz na setrvání poměrně silně oslabil z 1,29 na 1,4 a naopak možnost opuštění EU nezanedbatelně posílila – z 3,75 na 3,0.

A ještě si dáme koláčový graf poměru sázek na obě varianty – kdy sázky na setrvání jasně převažují:



A vše dnes uzavřu přehledem kursů všech trochu významných britských sázkovek, z kterého je patrné že

- všechny přes víkend výrazně upravily kurzy

- všechny ale zatím neotřesitelně vidí Británii v EU

Zdeněk Jemelík
13. 6. 2016  blog autora

Svět je v pohybu. Platí to i o aféře “Šlachtagate”, která se během pár hodin od vydání mého předešlého článku poněkud posunula. Je to zřejmé z průběhu OVM ze dne 12.června 2016 a z ohlasů na ně. Vystoupili v nich místopředseda vlády a předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek, ministr vnitra a místopředseda ČSSD Milan Chovanec a jako představitel opozice poslanec Miroslav Kalousek, předseda TOP 09. Pozvání odmítl místopředseda vlády a předseda Hnutí ANO Andrej Babiš, který tentokrát nevyslal ani svůj obvyklý hromosvod, předsedu poslaneckého klubu Hnutí ANO Jaroslava Faltýnka. Patrně cítil, že by se ocitl v izolaci, protože přítomní politici vystupovali v zásadě jednotně bez ohledu na stranickou příslušnost a na obvyklé napětí mezi vládní koalicí a opozicí. Ani Václav Moravec se tentokrát nepokoušel vhodit mezi ně jablko sváru.

Názorová jednota je velkou silou. Pokud se ji nepodaří prolomit, pokus Andreje Babiše a některých státních zástupců o dobytí nadvlády nad policií nutně ztroskotá.

Z vystoupení účastníků pořadu vzácně zazníval hlas zdravého selského rozumu a úcty k právu. Shodli se, že musí být zachována politická neutralita policie a rozhodovací nezávislost policejního prezidenta. Rozhodnutí o provedení strukturálních změn v kriminální policii je jeho výsadním právem, do kterého by mohl zasáhnout pouze ministr vnitra v případě, že by změnami došlo k porušení zákona. Milan Chovanec upřesnil informaci v tom smyslu, že k 1.červenci pouze vznikne střechová velitelská struktura, jejíž příslušníci připraví technicko-organizační provedení reorganizace tak, aby nový útvar začal fungovat od 1.ledna 2017. Uvedl, že reorganizace je výsledkem dlouhodobé přípravy. V tom ho podpořil Miroslav Kalousek, který potvrdil, že sloučení obou elitních jednotek se připravovalo již za časů policejního prezidenta Oldřicha Martinů, ale v době hospodářské krize se z finančních důvodů nemohlo uskutečnit.

Ministr vnitra zatím trvá na podpoře záměrů Tomáše Tuhého, a předběžně počítá s tím, že po úterním zasedání Bezpečnostní rady státu souhlas s reorganizací podepíše. Politici popírají rozumnost rozhodnutí Roberta Šlachty odejít ze služebního poměru u policie, neboť mu nehrozí, že by přišel o důstojné uplatnění ve velitelském sboru nového celostátního útvaru. Zdá se, že byl při svém rozhodování ovlivněn nějakými desinformacemi. Jemně zaznělo i znekojení nad jeho výzvou dalším policistům, aby sbor opustili a jeho vyjádření nedůvěry policejnímu prezidentovi a jeho náměstkovi: domyšlení této informace vede k úvaze, zda se Robert Šlachta nedopustil porušení služební kázně policisty. Pánové také vyjádřili přesvědčení, že vláda by mohla s podporou opozičních poslanců pokračovat v činnosti i v případě odchodu Hnutí ANO z koalice, a nehodlají poskytnout prezidentovi republiky příležitost k ustavení další vlády jeho kamarádů.

V duchu vzájemného porozumění budou zjevně jednat i na úterním zasedání Bezpečnostní rady státu a ve středu při dohodovacím jednání koaličních stran.

Mezitím již vycítil nereálnost svých postojů i Andrej Babiš, který přestal hrozit odchodem z vládní koalice a rozhodl se přijít na zasedání Bezpečnostní rady státu, jehož se původně nechtěl zúčastnit. Požaduje pouze, aby předseda vlády na ně přizval nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, ministra spravedlnosti Roberta Pelikána a Roberta Šlachtu. Současně se dožaduje odstoupení policejního prezidenta a hrozí, že jeho hnutí bude požadovat odstoupení ministra vnitra, pokud skutečně po zasedání Bezpečnostní rady státu podepíše rozhodnutí o reorganizaci celostátních útvarů kriminální policie. Na mantru o nezávislosti policie, kterou se dříve oháněl, dávno zapomněl.

Do svých úvah zřejmě nezahrnul skutečnost, že policejní prezident je téměř neodvolatelný, takže se jeho výzvám k resignaci může klidně usmívat, a s ním i politici, stojící na jeho straně, pokud se nezhmotní záhadná narážka bývalého policejního prezidenta Oldřicha Tomáška o zlatých hodinkách (pro nezasvěcené “po lopatě”: má-li čisté ruce).

Dá se předpokládat, že v dalším vývoji Andrej Babiš s úlisným úsměvem vlka z pohádky o Červené Karkulce velkoryse nabídne setrvání svého hnutí v koalici a konec odporu proti reorganizaci výměnou za nahrazení policejního prezidenta Tomáše Tuhého jím vybraným policistou. Nemyslím, že uspěje a v koalici přesto nakonec setrvá.

Všechno ovšem může změnit prezident republiky, který bude s rozháranými stranami jednat dnes. Bylo by jistě dobré, kdyby se postavil na stranu zachování ústavního pořádku a vykázal Andreje Babiše do patřičných mezí. Nejsem si ale zdaleka jist, že se tak stane. Pokud se postaví na jeho stranu, bude jednota účastníků OVM vystavena těžké zkoušce, jejíž výsledek bude pro poměry v zemi osudový.

- VK -
13. 6. 2016  AE News

Kauza rezignace Roberta Šlachty z pozice šéfa elitního Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) otřásá několik posledních dnů českou politickou scénou. Rozhodnutí policejního prezidenta a ministra vnitra Chovance provést reorganizaci dvou elitních policejních útvarů doslova odpálilo bombu uvnitř vládní koalice, ale nejen tam. Obrovská detonace se ozvala i na Tržní ulici v Praze, kde sídlí americké velvyslanectví. A bomby vybuchovaly i v Olomouci na státním zastupitelství, v Praze v Bakalově vydavatelství Economia a také v Nadačním fondu proti korupci Karla Janečka. V obrovské změti postav a souvislostí je naprosto nemožné pro laika se v celé kauze orientovat, takže si uděláme malý exkurz do zákulisí celé kauzy. Zároveň jsme se už konečně dozvěděli, kdo poskytl panu Kundrovi z Respektu informace o našem starém bankovním účtu. O kauze jsme psali zde.

Plukovník Robert Šlachta, ředitel ÚOOZ (v demisi)

  Chapadla americké chobotnice

Každá mafie, která se rozhodne vstupovat do procesů řízení státu, potřebuje komplexní zabezpečení a své vlastní lidi na klíčových postech státní správy, exekutivy a médií. Jistě jste se někdy sami sebe ptali, jak se to tak najednou stane, že někteří novináři odhalí nějakou skutečnost, kauzu, jak získají informace a kdo jim pomáhá. Naivní představa laika je obvykle v té rovině, že novinář získá informace legální cestou a z veřejně dostupných zdrojů, anebo pomocí svých rétorických schopností vytěží informace z naivních lidí.

Tyto metody sice fungují v praxi, ale používá je hlavně bulvár ve vztahu k nepodstatným kauzám hereček a jejich milenců. V případě velkých kauz, které zasahují do nejvyšších struktur zájmů nejbohatších a nejvlivnějších lidí v zemi se používají jiné cesty. A právě o nich dnes bude řeč. Řekneme si o chapadlech mohutné chobotnice, která ovládá veškerou moc v České republice do takových rozměrů, že si to ani člověk nedokáže připustit. Projdeme dlouhou cestou od amerického velvyslanectví až k pisálkům a presstitutům, kteří zvoní na zvonky a nahlížejí do cizích bankovních účtů.

Puč proti Nečasovi na ose Washington – Janeček – Bradáčová – Šlachta

Když na jaře 2013 vtrhla zásahová jednotka na Úřad vlády, byla to přelomová událost. Premiér Petr Nečas poté za pár dnů podal demisi. Záminkou bylo údajné zneužití služeb vojenského zpravodajství pro soukromé potřeby Jany Nagyové, tehdejší šéfky Úřadu vlády, která měla zaúkolovat zpravodajce sledováním tehdejší premiérovy manželky. Pseudokauza nemá dodnes řešení a zřejmě ani mít nebude. Ovšem účel byl splněn, vláda padla a k moci po volbách se dostal Andrej Babiš, který jen pár měsíců předtím dokončil akvizici největšího mediálního koncernu v ČR, společnosti Mafra, která vydává deníky MF Dnes, Lidové noviny a jejich internetové deriváty. Andrej Babiš se rozhodl, že vstoupí do politiky a rozhodně nechtěl čekat na řádné volby. Nechal si tehdy zaplatit i mohutné PR a množství prefabrikovaných průzkumů veřejného mínění, o kterých jsme psali zde.

JE Temelín – Kvůli dostavbě tohoto komplexu padla vláda Petra Nečase.

Kauza pádu vlády Petra Nečase byla odstartována na žádost amerického velvyslanectví v Praze jako reakce na rozhodnutí premiéra, že dostavba jaderné elektrárny Temelín musí proběhnout čistě, tedy na základě ekonomické výhodnosti pro Českou republiku a nikoliv na základě zákulisních dohod a lobbistických vztahů. Americký Westinghouse automaticky počítal s tím, že v tendru o dostavbu Temelína zvítězí kvůli tomu, že oni jsou Američané a spojenci ČR v NATO, zatímco Rusko je (pro Američany) nepřítel. O to větší šok přišel koncem května, kdy Petr Nečas při státní návštěvě v Moskvě, kde se setkal i s Vladimirem Putinem, uvedl naprosto bez jakýchkoliv skrupulí, že česko-ruské konsorcium Atomstrojexport má nejlepší předpoklady k tomu, aby vyhrálo tendr na Temelín. Reakce americké strany přišla okamžitě, ale ne přímo, nýbrž přes spolupracující česká média. Bakalovy Hospodářské noviny a jejich internetový derivát iHned.cz uvedly zdrcující komentář, že Petr Nečas před pravdou upřednostnil raději ruský trh pro české firmy.

  Rusové by to vyhráli, tak dostavbu raději zrušíme!

Po předčasných volbách na podzim v roce 2013 nová Sobotkova vláda dostavbu Temelína zrušila, resp. odsunula na neurčito. Důvodem byla prý nová rekalkulace, která ukázala, že Temelín by se nevyplatil, že elektřiny má ČR zatím dost. Ve skutečnosti však bylo zrušení motivováno strachem z mezinárodní arbitráže ze strany Ruska, protože Atomstrojexport podle informací dal nejlepší nabídku, kterou ostatní zájemci nemohli ekonomicky „přebít“. Ruský investiční rámec pobídek ve výši 150 miliard korun v Česku byl pro americký Westinghouse nedostižný. „Američané nepřišli do ČR investovat, ale vydělávat peníze.“ Toto lakonické konstatování zaznělo od pana Andrewse, tehdejšího zástupce pro Westinghouse, který se ohradil proti tomu, aby se tendry přidělovaly na základě pobídkových offsetů a bez ohledu na strategické vazby ČR s americkým spojencem. Reálně tak hrozilo, že tendr na Temelín vyhrají „zlí“ Rusové a když by tendr Česko i tak přidělilo Američanům, ČR by čelila arbitráži od Rusů. Takže dostavbu raději odložili.

Petr Nečas s Dmitrijem Medveděvem v Moskvě, květen 2013.

Z odposlechů Rittiga se podařilo vytěžit „kompro“ na Nečase

Americké velvyslanectví ve spolupráci s tajnou službou CIA zahájilo ihned po Nečasově návštěvě v Moskvě aktivizaci státního zastupitelství Lenky Bradáčové s cílem navodit pád Nečasova kabinetu. První reakce nebyla nijak nadšená, protože šlo o nebezpečný podnik, na jehož konci mohl být reálně i kriminál za pokus o státní převrat. Lenka Bradáčová proto rozhodla, že řízení kauzy Nagyová, která se tehdy ještě „kauza Nagyová“ nejmenovala, bude přesunuto z Prahy do Olomouce k rukám státního zástupce Ivo Ištvána. Abychom si osvěžili paměť, připomeneme si, jak vlastně kauza Nagyová vznikla. ÚOOZ Roberta Šlachty tehdy provádělo sledovačku a odposlechy pražského lobbisty Ivo Rittiga.

Jana Nagyová, ex-šéfka Úřadu vlády, dnes manželka Petra Nečase.

Jana Nagyová, jako šéfka Úřadu vlády, se do hledáčku dostala náhodou, když v telefonických hovorech se o ní hovořilo jako o dámě, která má ráda „dárky“ a když se jí budou líbit, nebude problém vyjednat si přes ní schůzku třeba i s premiérem. Ten má zaplněný program na rok dopředu, ale slečna Nagyová dokáže najít v jeho programu volné místo. Z odposlechů, které poté už směřovaly na Nagyovou, se zjistilo, že žárlila na tehdejší Nečasovu manželku a požádala lidi z Vojenského zpravodajství, aby jí sledovali. Nečas o tom evidentně nevěděl. Nešlo tedy o věc, která by se dotýkala premiéra, ale na sestřelení jeho vlády to stačilo. O to se postarala spolupracující média.

Záhadný operativec CIA se softwarem na točení špinavých peněz?

Ještě než se k nim dostaneme, musíme si říct o úloze podnikatele a mecenáše Karla Janečka. Jeho Nadační fond proti korupci přímo spolupracuje s americkým velvyslanectvím. Samotný Karel Janeček je podezírán, že je aktivním operátorem americké CIA, pro kterou pere peníze skrze svůj „geniální počítačový program“ automatizace brokerských objednávek na akciových trzích. Systém ve zjednodušenosti funguje tak, že počítače sledují vývoj nabídek a poptávek jednotlivých titulů a využívají systém reakce trhu na nákup. Po každém nákupu trh zareaguje posílením ceny, což systém využije k okamžitému prodeji titulu za cenu nepatrně vyšší.

Karel Janeček, šéf Nadačního fondu proti korupci a multimiliardář.

Vzhledem k tomu, že počítačový systém pana Janečka tyto procesy automatizuje v rozsahu tisíců operací za sekundu, tak se jednotlivé malé zlomkové výnosy akumulují do zajímavých zisků a výnosů, a to zcela bez práce. Jedná se tedy o masivní automatizaci spekulací s akciemi. Problém je v tom, že v této změti obchodů a tzv. frakčních výnosů nelze odlišit investiční peníze od peněz špinavých, protože objemy výnosů dosahují takových objemů, že už několik analytiků zpochybnilo tzv. „proof of concept“ celého systému. Systém sice může vydělávat zajímavé peníze, ale ne v takových objemech, jakými Janeček disponuje.

Jedna ruka s americkou ambasádou

Janečkova firma sídlí hned vedle americké ambasády, jeho nadace pořádá tiskovky v Americkém centru v Praze, které opět provozuje americké velvyslanectví. Samotný Janeček studoval v USA, kde prošel blíže nespecifikovaným výcvikem amerických zpravodajských služeb a právě Janeček se prořekl několik měsíců před pádem Nečasovy vlády, že „…když to správně zmanažujeme, tak ta vláda padne…“. Právě Janečkův fond ostře vystupoval proti Nečasově vládě a jeho „podílu na korupci“. A přesně tuto rétoriku Janečkova fondu přijal za svou vlastní Andrej Babiš, který tuto mantru o korupci minulých vlád používá dodnes a dodnes to na voliče funguje. Otázkou je, jak dlouho ještě. Ale je to právě Janečkův fond, který ve spolupráci s americkým velvyslanectvím připravil program a sérii přednášek o tom, jak bojovat proti korupci. A pozvanými hosty a odborníky byli právě lidé napojení na státní zastupitelství Lenky Bradáčové, na Ivo Ištvána a další. Právě v této souvislosti hovořil Petr Nečas o tom, že nedopustí, aby o vládě rozhodovali „plukovníci“. Touto legendární poznámkou mířil Petr Nečas právě na Roberta Šlachtu.

Šlachtův ÚOOZ poskytoval novinářům „munici“

Plukovník Robert Šlachta nastoupil do funkce šéfa ÚOOZ počátkem roku 2008 po předchozím řediteli, kterým byl Jan Kubice. Není snadné identifikovat, kdy a kde přesně došlo k propojení Šlachtova ÚOOZ s americkým velvyslanectvím, s lidmi okolo Bradáčové, Janečka a lidmi z mediálního koncernu Economia Zdeňka Bakaly. ÚOOZ totiž začalo používat vybrané novináře Bakalova koncernu k tzv. řízeným únikům „munice“, tedy informací z vyšetřovacích spisů, odposlechů a sledovaček. Pochopitelně v rozporu se všemi zákony. Nejčastěji tyto úniky s cílem využití pro diskreditaci směřují k lidem jako je Martin Fendrych z Aktuálně.cz anebo Ondřej Kundra z Respektu. Podle našich posledních informací získal Ondřej Kundra informace o našem bývalém účtu u Air Bank právě ze zdroje ÚOOZ, čímž se vysvětlují i některé otazníky, které zazněly při rozhovoru pana Kundry a paní Snopové z České televize s našim kamarádem v Havířově. Právě tam totiž padla zmínka mezi řečí o ÚOOZ a nyní je už jasné, že nešlo o „únik“ informací z banky, ale o záměrné a adresné poskytnutí informací panu Kundrovi kontaktem z ÚOOZ, tedy ze Šlachtova mocenského útvaru. Tím se všechno vysvětluje.

Zdeněk Bakala, majitel mediálního kolosu Economia a muž, který přivedl ke krachu OKD. Boj o státní zastupitelství, Šlachta je jenom zástupný problém

Celý poprask a hysterické reakce některých státních zástupců a lidí z Hnutí ANO má jasnou souvislost se snahou prosadit v poslanecké sněmovně zákon o státním zastupitelství, který z dílny ANO by de facto udělal ze státních zastupitelství stát ve státě, přičemž jednotliví státní zástupci a vrcholní policisté by byli do svých funkcí dosazování bez kontroly parlamentu nebo vlády, v čemž by spočívala údajně jejich nezávislost. Jednalo by se tak o vytvoření vlády plukovníků, která by řídila celou zemi a nikdo by ji nemohl odvolat.

Lenka Bradáčová, pražská státní zástupkyně.

Podle zákona by mohla státní zastupitelství zastavovat nebo zahajovat trestní řízení, povolovat nebo zakazovat odposlechy, povolovat nebo odvolávat sledování osob, a to všechno bez jakékoliv kontroly. A hlavou celého nového systému státních zastupitelství by měla být Lenka Bradáčová. Tím by získalo americké velvyslanectví a zpravodajská služba CIA absolutní kontrolu nad vládou České republiky. Všichni politici by byli odposloucháváni na příkaz státního zastupitelství, na všechny by se něco našlo a všichni politici by museli skákat tak, jako dnes skáče Angela Merkel v Německu, kde systém státních zastupitelství má stejné parametry, jako v navrhovaném zákonu v ČR.

 

Kavčí hory medializují „munici“ získanou od novinářů Zdeňka Bakaly

Mediální pokrytí zájmů amerických zpravodajských sil v ČR zajišťuje Česká televize. Václav Moravec má přímé napojení na struktury okolo Lenky Bradáčové a plukovníka Šlachty a pomáhá prosazovat zájmy americké lobby. Viz. jejich legendární utajovaná schůzka mimo Prahu právě v době pádu Nečasovy vlády. Česká televize přímo spolupracuje s americkým velvyslanectvím, Nadačním fondem Karla Janečka a Lenkou Bradáčovou. Do pořadů si Česká televize zve novináře z Bakalovy Economie, pana Fendrycha, pana Kundru, stálým hostem je i Robert Břešťan z Hlídacího psa. Česká televize a její zpravodajství nevysílá o ničem jiném, než o nebezpečí Ruska, jeho propagandy a o pozitivním vykreslování migrantů v Evropě. Tedy v souladu s Kalergiho plánem NWO na islamizaci Evropy.

Martin Fendrych, Aktualne.cz na fotografii z atria Bakalova vydavatelství Economia.

Současná snaha o reorganizaci ÚOOZ vychází především z kruhů ČSSD. A to jde proti zájmům Babiše, Bakaly, Economie a jeho novinářů, proti klice okolo Lenky Bradáčové. Došlo zřejmě k tomu, že Milan Chovanec a Robert Pelikán si uvědomili, že ÚOOZ je nástrojem Babišovy mocenské kliky, která se snaží zahladit za pomoci plukovníků v ÚOOZ kauzu Čapí hnízdo, problémy Babišovy dceřinné firmy Agrotec atd. Ne náhodou spolupracuje Ondřej Kundra s Anetou Snopovou z ČT ve věci onoho pátrání po stopách Aeronetu a tzv. ruské propagandy v ČR. Ta informační provázanost na ose ÚOOZ -> Economia -> Česká televize je tam evidentní. Tato média mezi sebou spolupracují na jedné systémové lince.

Ondřej Kundra, v atriu Bakalova vydavatelství Economia.

 

Uvnitř ČSSD dostali strach z Babiše a jeho munice od Šlachty

Zároveň v ČSSD zřejmě vznikly obavy, že Babiš a jeho napojení na americké lobby v ČR s dosahem na ÚOOZ by mohl proti ČSSD za pomoci spolupracujících novinářů tzv. fiat-alternativy připravit před volbami diskreditační kampaň za použití munice od Šlachty ohledně OKD, kde má nejvíce másla na hlavě právě Bohuslav Sobotka, coby tehdejší ministr financí, který s Bakalou dojednával prodej OKD. A právě o Sobotkovi a jeho úloze v prodeji OKD začala nyní psát Sabina Slonková, která odešla z Mafry poté, co firmu koupil Babiš. Slonková provozuje právě server fiat-alternativy s názvem Neovlivni.cz a právě tento server proslul seznamem tzv. pro-ruských serverů. Slonková patří do stejné stáje okolo Lenky Bradáčové.

Sabina Slonková, novinářka a provozovatelka proti-ruského serveru Neovlivni.cz

  Likvidace Babiše v přímém přenosu. Oligarcha hraje o všechno!

Její odpor proti Babišovi je však kontra-produktem celé situace, protože Babiš, Bradáčová a ÚOOZ spolupracují na jedné společné linii. Aktivizace Slonkové proti premiérovi Sobotkovi je ovšem signálem, že fiat-alternativa se dostává v ČR do rozkolu zájmů. Břešťanův Hlídací pes, Šafrovo Svobodné fórum, Fendrychovo Aktualne.cz a Balšínkovo Echo24. Všechny tyto servery fiat-alternativy prosazují americké zájmy v ČR, ale současně jdou ostře proti Babišovi. Nyní se ukazuje, že se společné šikují proti Babišovi, čímž vzniká diskurz mezi skupinou okolo Bradáčové, Slonkové a zbytkem tzv. fiat-alternativy. Neovlivni.cz Sabiny Slonkové totiž nyní jede proti Sobotkovi. Kdo ale teď jde proti Sobotkovi, kope za Babiše. Americké elity tak zřejmě hodily Babiše přes palubu, ale v systému řízení je více zájmů a vznikají tak rozkoly i na fiat-alternativě.

A to je velká zpráva. Dalo by se říct, že je docela možné, že Šlachta zůstane tam, kde je, ale další jízda ÚOOZ už nebude s Babišem, ale proti němu. Hysterická reakce ANO a především Babiše lecos naznačuje. Vliv americké ambasády na ÚOOZ zůstane neporušen, stejně tak řízené úniky informací do spřátelených médií, ale změní se preference ochrany politických subjektů. V hledáčku už nebude ČSSD, ale primárně Babiš a jeho Agrofert. Nejde o nic menšího, než o likvidaci Babiše, nejprve jeho politického vlivu a poté i jeho Agrofertu. Babiš bojuje o všechno.

Americkým elitám vadí Babišova kritika migrantů, ambivalentní postoj k sankcím proti Rusku, které se mu nelíbí a neochota plnit americkou zahraniční doktrínu navyšování zbrojních rozpočtů. Sobotka naproti tomu plní všechny úkoly spolehlivě. Americké elity mají proto strach, že Babiš jako příští premiér by nebyl ovladatelný tak snadno, jako je nyní Sobotka, a proto je třeba Babiše zavčas odstavit. Odpor proti reorganizaci ÚOOZ okolo Bradáčové tak dává tušit, že američtí páníčkové právě hodili přes palubu nejen Babiše, ale i je samotné. To je pro Američany typické, že ze dne na den zapomenou na své lokaje a najdou si jiné. Ale důsledky mohou být pro opuštěnce fatální. Jako na Ukrajině, když Američané opustili Jaceňuka.

Andrej Babiš, šéf Hnutí ANO.

 

Proč se Američané rozhodli zbavit Babiše? Duo Zeman-Babiš by je ohrozilo!

Valerij Pjakin ve svých videích často hovořil o tom, jak Američané nemají přátele, ale pouze lokaje na jedno použití, a to tak dlouho, dokud jim to vyhovuje. Jak se zdá, Andreje Babiše potkává stejný osud jako Arsenije Jaceňuka na Ukrajině. Ten byl od počátku Majdanu americkým miláčkem, jenže potom se něco stalo. Jaceňuk chtěl obnovit bojové operace ukrajinské armády na východě Ukrajiny, navzdory dohodám z Minsku. Porošenko nikoliv a nastal tak rozkol, kdy Jaceňuk dokonce Porošenka nazval zrádcem Ukrajiny. Náhle poté však Jaceňuk rezignoval na post předsedy vlády. Co se stalo? Americké elity ho zbavili ochrany a poslali ho do „penze“. Američané totiž chtějí dostat Ukrajinu do NATO a k tomu potřebují mír na Ukrajině.

A to se nepodaří, pokud na území Ukrajiny bude hořet válečný konflikt. Američané proto potřebují stabilizaci v zemi, aby se přestalo bojovat a aby spojenci v NATO neměli strach Ukrajinu do NATO mezi sebe přijmout. Co na tom, že to fakticky znamená přenechání východu Ukrajiny povstalcům? Američanům je to úplně jedno. Mají vyšší cíle, zbytek Ukrajiny v NATO. A k tomu potřebují mír na Ukrajině, jinak nikdo ze současných členů NATO pro Ukrajinu ruku nezvedne. Bývalý generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen se stal poradcem Porošenka, aby dohlédl na restrukturalizaci ukrajinské armády, aby byla transformována pro vstup do NATO.

Andrej Babiš spolupracoval s Američany na pádu Nečasovy vlády v roce 2013. Pád vlády mu vyhovoval a spolupráce s Janečkovo fondem proti korupci se zdála ideální. Uběhly 3 roky a všechno je jinak. Za tu dobu se něco stalo. Miloš Zeman se otevřeně vyhranil vůči americké moci v ČR. Vrchol rozkolu potom přišel vloni. Velvyslanci USA Andrew Schapirovi vzkázal, že není na Hradě vítán. To kvůli kritice Schapira, že prezident jel do Moskvy na oslavy Dne vítězství. Miloš Zeman letos uvítal v Praze čínského prezidenta, o Číně řekl, že použije ČR jako bránu do Evropy. Prezident dlouhodobě vysílá signály do Ruska, že je proti sankcím a že jsou nesmyslné. A Babiš tyto jeho ekonomické názory kopíruje.


Jenže v poslední době se ukazuje, že sbližování Miloše Zemana a Andreje Babiše nabralo na intenzitě a že reálně Američanům hrozí, že na Hradě bude Zeman i druhé volební období a navíc premiérem země bude koncem příštího roku Andrej Babiš. A oba dva politici jsou nakloněni Rusku, oba dva akcentují ekonomické zájmy nad zájmy ideologickými, čili dělají co? Přesně to, co dělal Petr Nečas koncem května 2013 v Moskvě. A to Američany děsí. A protože Zemana se jim odstřelit nepodařilo, červené karty v listopadu 2014 nevyšly a podpora Zemanovi v důsledku migrační krize atakuje maxima mezi voliči, rozhodli se Američané odstranit Babiše. Protože nemohou připustit, že by v ČR byli dva nejvyšší představitelé pro-rusky orientovaní.

Šlachta je pojistkou v politickém granátu

Jak se vyznat v mocenských zájmech tohoto politického guláše? Robert Šlachta je klíčovou osobou celé kauzy. On drží klíče od toho, jestli ÚOOZ začne nebo nezačne vyšetřovat kauzu Čapí hnízdo (která ohrožuje Babiše) anebo kauzu OKD (která ohrožuje ČSSD). Obrovská alergická reakce Andreje Babiše je nabíledni. Šlachtova ÚOOZ odstavila kauzu Čapí hnízdo na vedlejší kolej, o Agrotecu je také ticho po pěšině, naopak se v poslední době začalo mluvit o podílu Bohuslava Sobotky na průseru s prodejem OKD Zdeňku Bakalovi. Reorganizace ÚOOZ tak určitě není náhodou.

Nezávislý pozorovatel tedy zcela jasně pochopí, že snaha o reorganizaci ÚOOZ je cestou, jak se zbavit Šlachty a dostat na jeho místo jiného plukovníka, který nedovolí otevření kauzy OKD proti Sobotkovi, zvláště ne teď před volbami na podzim. Nový plukovník by však naopak mohl začít znovu vrtat do kauzy Čapí hnízdo a Agrotec, což by existenčně ohrozilo nejen Babišovy vyhlídky na vítězství příští rok na podzim, ale i jeho celé impérium Agrofert. V celé kauze tak leží na stole mnoho karet mnoha barev a každému jde o vítězství, jenom pro každého to vítězství vypadá úplně jinak.

Bohuslav Sobotka, premiér vlády ČR

Lidé okolo amerického velvyslanectví chtějí Šlachtu pro to, co jako plukovník dokáže zajistit proti českým politikům za svinstva z odposlechů a sledovaček, Babiš chce Šlachtu pro to, co dokáže zamést pod koberec, Sobotka nechce Šlachtu pro to, co by mohl Šlachta z pod koberce vytáhnout, Bakala chce Šlachtu pro to samé, pro co ho chce Babiš a novináři z fiat-alternativy nechtějí Babiše pro to, pro co ho nechce Sobotka. Poslední zpráva odhalila, že Babiš půjde v pondělí za prezidentem, aby odvolal Chovance. A je zcela jisté, že Babiš přijde za Zemanem s ultimátem, že pokud nebude odvolaný Chovanec, může Zeman zapomenout na to, že by hnutí ANO podpořilo Miloše Zemana pro znovuzvolení do funkce prezidenta. A Václav Moravec v OVM se Šlachty zastával v neděli tak moc, jak to jen šlo. I to lecos vypovídá o mocenském rozložení sil v České republice. Ne náhodou taková politická míchanice připomíná ZOO, kde se politici jako zvířata přetahují o kořist, ale nikdo z nich si nechce přiznat, že jim všem z huby kape krev zardoušené demokracie.

-VK-

Šéfredaktor AE News

Zdeněk Hrabica
13. 6. 2016
Skoro neznám nic a nikoho, koho by a co by polistopadoví vítězové nechali na pokoji; vzali to opravdu z gruntu. Kde jim to podle mustru neštymovalo, vyrazili se smyšlenkami. Anebo lhali, až se prášilo- nebo jakoby se nechumelilo. Z Bedřicha Engelse udělal Mesiáš ješitného filozofa. Slouhové změnili i název ulice, ve které aktér „lásky a pravdy“ bydlel ve vlastním domě. 


Ztečí vyrazili na pomníky, svalili pražské sochy Julia Fučíka, Jožky Jabůrkové, Jana Švermy, Antonína Zápotockého, Vladimíra I. Lenina, hodili oprátku na krk nepovedené soše Klementa Gottwalda a z Prahy táhli po širé zemi. Vytvořili názvoslovné komise a mydlili přemalování ulic hlava nehlava. Můj profesor literatury, který mi vštěpoval lásku k Juliu Fučíkovi a k jeho Reportáži psané na oprátce, se odhodlal hned v prosinci 1989 ke stržení nazvoslovné desky s textem hrdiny, kterého předtím obšťastnil svatozáří. O mně pak - jako na okraj napsal do novin, že mi Fučík poškodil mozek. Nemýlil se, měl plnou pravdu. Můj kantor nebyl komunistou, byl členem Československé strany socialistické, jejího ústředního výboru, jako byl Miroslav Kalousek v té době členem Československé strany lidové. Politické strany Národní fronty se k nim neotáčely ani tehdy zády.

Vstali noví bojovníci, padouch nebo hrdina, všichni jedna rodina.Se Zdeňkem Nejedlým se v Litomyšli vypořádali jinak, na bronzové tabulce připomněli, že vedle hodně dobrého napáchal jejich rodák také mnoho zla. Sochoborci čerpali sílu, síru, energii ještě z dob, kdy po nacistech podruhé bourali znovu obnovené sochy ve městech a na vesnicích připomínající prezidenta T.G. Masaryka nebo Milána R. Štefánika. Bourači, kteří zbourali sochy Jana Nepomuckého, kdo připravovali trhavinu a odpálili ji nad Prahou v rozvrtané mamutí soše Josefa Vissarionoviče Stalina, posud nezmizeli. Kromě smíchovského tanku, ,který přemalovali na růžovo a nakonec odvezli do muzea, se chystali zbourat žižkovskou televizní věž, jejichž paprsky považovali za zdraví a životu nebezpečné.

Na sochu maršála I.S. Koněva v pražských Dejvicích zatím nedosáhli, sochou Karla Pokorného Sbratření opovrhují a nechávají ji kropit holubím trusem. Nebourají jenom sochy, zgruntu od základu přestavují i historické centrum matičky Prahy – nechávají stát pouze domovní štíty budov, zatím, co jejich záď už pod buldozéry vzala za své. Vypravte se do zákulisí třeba Václavského náměstí nebo i Panské ulice.

Takové dílo zanechali a posud zanechávají – za prachy - nenávistní ideologičtí sochoborci.

Pak byli ještě a jsou další – zloději a lupiči barevných kovů. Jim padlo jenom v Praze po roce 1990 za oběť skoro sto významných soch a bust národních i zasloužilých umělců – či klasiků. Zhynula i největší, busta Petra Bezruče v Bezručových sadech na pražských Vinohradech. Sochoborci zanechali znatelné stopy po celé vlasti, i na Slavkovském bojišti na Žuráni, na pohřebišti Rudé armády na pražských Olšanech nebo na Národním hřbitově v Terezíně.

U nás prý nekradou už jenom ručičky na staromětském orloji.

Už ale máme nové připomínky nové doby, máme bronzové stolečky Václava Havla, měli jsme pamětní desku paní Hany Benešové na domě,v němž vdova po Edvardu Benešovi bydlela, a který pro sebe a pro Knihovnu Václava Havla koupil na Loretánském náměstí Zdeněk Bakala. Máme exkluzivní kinetickou sochu Franze Kafky, máme ztepilého nahého muže na Kampě, který bez přestání očurává obrysy České republiky. Prožili jsme za bílého dne „kominické stržení“ prezidentské vlajky nad Pražským hradem, vajíčkovou kanonádu na dva prezidenty dvou zemí – Česka a Německa. Prožili jsme už leccos.

Bůh nám žehnej a odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme viníkům.

Amen

Psáno pro Novou republiku, Nové slovo, LUK
Foto: Jovan Dezort

13. 6. 2016, Petr Ďoubalík, písnička Hallelujah v pořadu Hlas Děti, video, text - překlad, procvičení ruštiny a angličtiny, Leonard Cohen

Ta krásná Cohenova písnička už je tak známá, že snad i obehraná. Určitě ji také znáte v podání mnoha interpretů, v nejroztodivnějších provedeních, často velice povedených. Přesto ji teď přidávám na Novou republiku s pocitem, že může někoho opět potěšit. 

Je z hudebního pořadu Golos Děti (Hlas Děti) 2016, ruský text pro potřebu dětské soutěže udělal Leonid Agutin (jeden z porotců Golosu, zpěvák, hudebník, básník, písničkář, skladatel, Zasloužilý umělec RF).


Děkuji ti, Bože, za měsíční svit, za podivuhodný svět jiných planet

Děkuji ti, Bože, za měsíční svit,
Za podivuhodný svět jiných planet,
Za každý okamžik, který prožiji já.

Za radost, smutek, za světlo i stín,
Za nejlepší den života,
Za každý můj nový vzdech - Hallelujah.

Děkuji ti, Bože, že jsi se mnou,
Za každý nový den pozemský,
Za všechno, co v tomto světě tak miluji já, -

Za šumění listů, déšť a sníh,
Minut neúprosný běh,
Za světlo v mém okénku - aleluja.

Odpusť, že ti lidé jsou zlí,
Co ve světě šera a temnoty,
Žijí, navzdory všemu, s Tebou bojujíc...

Dovol mi, zapomenout, odpouštět, milovat,
A žít dobrem a velebit
Za blaho tohoto života - aleluja.
překlad: Ďouba

Спасибо, Бог, за лунный свет, за дивный мир других планет

Спасибо, Бог, за лунный свет,

autor textu Leonid Agutin

За дивный мир других планет,
За каждый миг, который проживу я.

За радость, грусть, за свет и тень,
За самый лучший в жизни день,
За каждый новый вздох мой, – аллилуйя.

Аллилуйя, аллилуйя, аллилуйя, аллилуйя….

Спасибо, Бог, что Ты со мной,
За каждый новый день земной,
За всё, что в этом мире так люблю я, –

За шум листвы, за дождь и снег,
Минут неумолимый бег,
За свет в моём окошке, – аллилуйя.

Аллилуйя, аллилуйя, аллилуйя, аллилуйя….

Прости, что эти люди злы,
Что в мире сумрака и мглы,
Живут, всему вопреки, с Тобой воюя…

Позволь, забыть, простить, любить,
И жить добром и прославить
За благо этой жизни, – аллилуйя.

Аллилуйя, аллилуйя, аллилуйя, аллилуйя….

Спасибо, Бог, за лунный свет,
За дивный мир других планет,
За каждый миг, который проживу я.

За радость, грусть, за свет и тень,
За самый лучший в жизни день,
За каждый новый вздох мой, – аллилуйя.

Аллилуйя, аллилуйя, аллилуйя, аллилуйя….

A pro každý případ ještě pojďme ke "zdroji" - kanadský hudebník Leonard Cohen a jeho písnička Hallelujah (1984):

-jedna z nejznámějších verzí:

-z koncertu:

-audio:

zdroj anglického textu a překladu zde

Now I've heard there was a secret chord
That David played, and it pleased the Lord
But you don't really care for music, do you?
Well, it goes like this
The fourth, the fifth
The minor fall, the major lift
The baffled king composing Hallelujah
Hallelujah, Hallelujah, Hallelujah

Your faith was strong but you needed proof
You saw her bathing on the roof
Her beauty and the moonlight overthrew you
She tied you
To a kitchen chair
She broke your throne, and she cut your hair
And from your lips she drew the Hallelujah

Hallelujah, Hallelujah

You say I took the name in vain
I don't even know the name
But if I did, well really, what's it to you?
There's a blaze of light
In every word
It doesn't matter which you heard
The holy or the broken Hallelujah

Hallelujah, Hallelujah

I did my best, it wasn't much
I couldn't feel, so I tried to touch
I've told the truth, I didn't come to fool you
And even though
It all went wrong
I'll stand before the Lord of Song
With nothing on my tongue but Hallelujah

Hallelujah, Hallelujah

Slyšel jsem o tajném akordu,
který David zahrál a to potěšilo Boha
ale tebe moc hudba nezajímá, viď?
Je to takhle:
kvarta, kvinta, poklesnutí v moll, zdvih v dur
Bezradný král skládá Aleluja
Aleluja, Aleluja, Aleluja

Tvá víra byla pevná ale potřeboval jsi důkaz
viděl jsi ji koupat se na střeše
její krása a měsíční světlo tě srazily k zemi
Přivázala tě ke kuchyňské židli
Zničila tvůj trůn a ostříhala ti vlasy
a z tvých rtů vyloudila Aleluja

Aleluja, Aleluja

Říkáš, že jsem vzal to jméno nadarmo
Já to jméno ani neznám
Ale i kdybych ho znal, stejně, co je ti po tom?
Světlo září v každém slově
Nezáleží na tom, které jsi slyšel
zda posvátné nebo zlomené Aleluja

Aleluja, Aleluja

Udělal jsem, co jsem mohl, nebylo to moc
nemohl jsem cítit, tak jsem se zkusil dotknout
řekl jsem pravdu,nepřišel jsem tě oklamat
A ačkoli to vše dopadlo špatně
Budu stát před Pánem Písní
Pouze s Aleluja na jazyku

Aleluja, Aleluja

Pavel Letko 
13. 6. 2016   E-republika

Opatření ministra vnitra podporované předsedou vlády a stranou lidovou posiluje mafii a oslabuje stát. Tuneláři s trvalým pobytem v Monaku se mohou začít radovat.

K dění kolem tzv. reorganizace a odchodu Roberta Šlachty je třeba něco napsat. Přinejmenším proto, že jde o zatím největší aféru Sobotkovy vlády. Na druhou stranu se do toho člověku ani moc nechce, neboť nejsme placeni za „realizaci“ afér jako novináři bulváru, ať už společenského nebo politického. Nechutnost současného dění vynikne zvláště tím, že současná vláda se přes všechny nedokonalosti a kontroverze zdála být tou nejlepší za posledních 25 let. Nu a teď zůstává otázkou, zda plní mafii její sny, nebo rovnou příkazy.

Soudní lidé totiž mohou zapomenout na shovívavou úvahu, kterak do trojice největších es boje proti korupci (Šlachta, Ištván, Bradáčová) píchla ČSSD jaksi omylem, v rámci strašně potřebné a promyšlené reorganizace ve prospěch všeho lidu této krásné země. Nejsme-li fanatickými přívrženci ČSSD, můžeme si položit jednoduchou, notoricky známou otázku: Cui bono? A Babiš, který za začátku reagoval velmi rozumně a Šlachtu bránil, nyní vesele vycouval a uznal za vhodné, že je lépe mít model "boje proti korupci" jako na Slovensku. Vybraní korporátní mamuti jsou na Slovensku mimo dobro a zlo, tedy mimo zákon, protože si koupili toho či onoho. A postupnou koupí celé politiky si zajistili faktickou beztrestnost. To se šéfovi Agrofertu jistě hodí do krámu. Pak dokáže pochopit aktivitu ministra ze zmíněné koaliční party strachující se o zlodějny funkcionářů ČSSD, které je třeba zamést pod koberec, když partaj fakticky finančně zkrachovala.

Reorganizace, ale v čí prospěch?

Útvar, jemuž velel Robert Šlachta, ležel v žaludku mnoha postiženým v různých kauzách a o jeho likvidaci se postupně a zatím marně pokoušeli všichni ministři už od dob majora Kubiceho kolem roku 2006. Likvidace tohoto Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu maskovaná tzv."reorganizací" tedy určitě dělá radost zločincům. A možná z tohoto mají radost i takové esa jako Jana Nagyová-Nečasová, tři exposlanci ODS Petr Tluchoř, Marek Šnajdr, Ivan Fuksa, někdejší premiér Petr Nečas a také jistý Ivo Rittig. A to nemluvíme o zcela nevinných jako Kalousek, Benda, Vondra, Tluchoř a Topolánek a další političtí výtečníci. A potom tu máme celou síť chapadel chobotnice na úrovni krajů, kde vládli hejtmani ČSSD. Některé kauzy jsou rozpracované, některé již čekají na soud a další zatím nevědí, zda a kdy na ně přijde řada. A to čekání je fakt hrozné, soudruzi kapitalisté. Každopádně léty osvědčenou praxi, kdy byla činnost policie a justice řízena z jednoho centra, Šlachtův útvar poněkud narušil. Pracoval na kauzách utajeně, šlo jim o život a někteří detektivové byli falešně obviněni. Připomeňme, že to byl jediný útvar policie, odkud se za peníze nevynášely utajené informace o vyšetřovaných kauzách. A to přece nejde, soudruzi tuneláři.

Co to znamená pro občany?

V podstatě nic. Soudní lidé již dnes vědí, že žijeme uprostřed systému, který zločiny nejprve legalizuje přes parlament a pak v klidu provede. Politická reprezentace je ve vleku různých zájmových skupin prostřednictvím různých prebend. Od lukrativních postů pro ně, jejich příbuzné a známé až po prachobyčejné peníze. Řeči peněz rozumíme všichni, jsou hybnou silou našeho systému. O člověka tolik nejde, jde o prachy. Budou-lPavel Letko i prachy, budou lidé. Naopak to nefunguje. Kdo by chtěl dávat na první místo člověka, je buď sluníčkář, naiva nebo trouba. Anebo politik před volbami. Hrajeme prostě takovou hru. Politici se předhánějí v tvorbě různých reorganizací, rekonstrukcí, reforem a balíčků, na jejichž podobě se jen nemohou shodnout, všechno prý však vždy a navždy ve prospěch občanů této země. Děláme, že tomu věříme, alespoň občas, když jsou volby, a s větší či menší vášní se jako občané – voliči, účastníme tohoto pokleslého divadla.

Jak z toho ven?

Návratem ke staré dobré ODS! Alespoň takovou cestu doporučuje někdejší disident, vězeň a důstojník BIS František "Čuňas" Stárek ZDE. Pro tohoto čerstvě upečeného kandidáta do senátu je nepřijatelné uplácení. Pokud nějaký mafiánský kmotr chce nějaké výhody, dnes už neuplácí politika, ale stal se politikem a výhody si přidělí legálně. Tak je to, soudruzi kapitalisté, zleva i zprava: nepodnikat, ale legálně krást ze společné kasy. Dokud kmotři uplácejí politiky, je to sice podle Stárka-Čuňase nezákonné, ale pořád je to ještě standardní politika a demokracie. Jakmile se tedy vytratí úplatky a kmotři nám budou vládnout se souhlasem nadšeného lidu, je podPavel Letko le tohoto kandidáta s demokracií konec. Z případu Nagyová zbyly podle něj pouhé nákupy kabelek. Podle mne z tohoto případu zbyla jistota nezákonného zneužití tajné služby, spojení Rittiga s premiérem Nečasem nejméně skrze jeho milenku, korupce prostřednictvím přidělování lukrativních postů a skandální rozhodnutí soudu ve prospěch legalizace zločinu – pokud se odehraje na půdě parlamentu. Podle Františka Čuňase Stárka jsme na tom nyní nejhůře za posledních 25 let. Proč? Protože prý vládne Babiš.

Kontroverze

Kdo tu za koho kope a proč? Máme tu skupinu, pro niž se již asi vžilo označení „pražská kavárna“, psali jsme o ní v článku V klubu Pražské kavárny. Ta by jistě stála za Šlachtou plnou vahou nezištného mediálního Bakalova impéria a Sorosova Open Society Fund, kdyby nebylo jedné věci. Za Šlachtou totiž stojí i nenáviděný Babiš a jeho spolustraníci. Pražská kavárna Babiše nenávidí, protože představuje jiné, konkurenční ekonomické, mediální a mocenské centrum. A proto pražská kavárna za „svým“ Šlachtou sice stojí, ale jaksi vlažně. Demonstrace s červenými kartami pro vládu na Hradě ani v podhradí nechystá, ale pár článků v médiích z toho bude. Prozíravější totiž vidí, že dnes Šlachta, zítra Ištván a pozítří Bradáčová. Loutkovodiči jako údajně Ivan Langer jsou již připraveni nominovat jejich nástupce.

Další dotčená mocenská skupina se rekrutuje převážně z politiků. Ti se bojí, že Šlachtovy neřízené střely zasáhnou buď přímo je, nebo prostřednictvím skandálu jejich chlebodárné strany a mafiánské skupiny. Tento strach je společný pravici i levici. Proto zapomínají na nepřátelství a pěkně si notují. Tím více, že jsou společně proti Šlachtovi i Babišovi. Babiš je jejich politický konkurent a Šlachta představuje neúplatného policistu. Neúplatného nejen penězi, ale i funkcí. Takového policistu naši političtí šíbři nemohou potřebovat.

Policie je v jejich očích zřízena ke krocení lidu obecného, a nikoliv k obtěžování lidu zvoleného. Lid zvolený v rámci zvykového práva disponuje různými výsadami, které je sice možné čas od času některým konkurentům odejmout, to však rozhodně nemůže být ponecháno na libovůli nějakého vyšetřovatele nebo státního zástupce. Jsme v demokracii moderního střihu, kde vládnou zástupci korporací, a kde, jak říká Čuňas Stárek, vydělává především pravice, levice utrácí. Taková dělba práce je vlastně metafyzickým zákonem, jak vědecky prokázali již Milton Friedman a Friedrich Hayek. Mafiánská politická pravice je zkrátka poněkud čilejší, má méně zábran ve svědomí a do společného hrnce s medem strčí vždy packy jako první. Mafiánská levice to musí pracně dohánět. A když si všichni polepí packy obecním medem a pak se přilepí ke koaličnímu stolu, pak je se Šlachtou konec.

Pražská kavárna má strkání pacek do společného hrnce s medem zdůvodněno ideologicky, tedy ve jménu vyšší pravdy. Proto je boj o Šlachtu pouze bouří ve sklenici vody, kdy je třeba jednou šetřit Babiše, aby se zlikvidovali mafiáni v ČSSD. A jindy je třeba zase jít po Babišovi, aby mohli přežít levicoví mafiáni a ti mafiáni pravicoví šli na chvíli do kytek. Tuto hru o Šlachtu pro změnu provozuje Deník Referendum. A levá i pravá kavárna z toho dělá ideologickou šlichtu pro lid, protože zase budou volby prezidenta a je třeba si vydělat na vezdejší mediální a politický chléb.

Proč ČSSD?

To můžeme jen a jen spekulovat. Jednou z možností je, že si likvidaci nejlépe fungujícího útvaru nechali vnutit z hlouposti. Levice je prostě hloupá a dělá radost Kalouskovi a ODS jen a jen z blbosti. Musím říci, že mně to připadá velmi málo pravděpodobné. S takovou demencí by nemohli najít ani vchod do parlamentu, natož do Úřadu vlády. Nejpravděpodobnější se tak jeví kombinace dvou faktorů. Nikdo nechce dopadnout jako David Rath, a tak jde o výše uvedený strach z afér, které se na ně valí v krajích. Navíc ten, kdo zachrání korporátní moloch jako na Slovensku před trestím stíháním trvale, a tak říkajíc strukturálně, ten jistě může počítat s trvalým přísunem peněz do zkrachovalé stranické kasy. Tolik k teoretickým a hypotetickým motivům Chovancovy reorganizace, které zatím nelze prokázat fakticky. A Chovanec, jako ministr vnitra, navíc měl opakovaně od zástupců justice na talíři, že Šlachtův útvar odmítal systémem tiché neposlušnosti spolupracovat se zkorumpovanými nebo podezřelými státními zástupci. Jejich případy prostě nešetřil, protože by jeho detektivové také mohli přijít o život.

Ostatně, i kdyby tomu tak nebylo, české podsvětí by mělo uspořádat ve prospěch Sobotky, Chovance a jejich ČSSD sbírku, neboť podobný dárek od politiků neobdrželo od památné Klausovy amnestie. Rozvrat Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu se snad lépe podařit nemohl. A to se prosím o to už v minulosti pokoušelo nějaké Íčko, pak Kubice, a po něm všichni ostatní. Podívejte se na náš starší článek Případ Lessy: Politizace policie, demagogie médií.

I kdyby nějakým záhadným způsobem Chovanec a spol. z celé té akce vycouvali, jsou už ve veřejnosti a historii zapsáni jako bojovníci ve prospěch organizovaného zločinu proti legálním strukturám státu. Opatření ministra vnitra je jistě pouze v jeho kompetenci, jak alibisticky všichni tvrdí, nejvíce úplně nevinný politik jménem Kalousek. Ale nejsme malí a jasně vidíme, jaká hra se tady hraje. Zničení útvaru je podporované předsedou vlády, stranou lidovou, ODS i TOP 09. Další zničení pilíře právního státu posiluje mafii a oslabuje stát. Tuneláři s trvalým pobytem v Monaku se mohou začít radovat.



Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu E-republika přispět, klikněte zde. Děkujeme!



 

Související články:

• O velké a malé ztrátě paměti
• Trojí metr spravedlnosti
• Sněmovní Mordor v akci: Kobra ano, ale s náhubkem
• Debatní klub o stavu justice v ČR - Jiří Fiala / Zuzana Candigliota
• Případ Lessy: Politizace policie, demagogie médií
• Komunální a senátní volby 2014 aneb Poražení (II. část)
• Debatní klub o české levici: Ladislav Žák / Jan Májíček
• Kam kráčí ČSSD?
• Čechistán na Panenských ostrovech
• Machova skopičina ...a jeho ne-etika

The Saker 14.6.2016 The Saker a Zvědavec
Nedávno som napísal článok (český preklad vyšiel na Protiproudu – pp), v ktorom som sa snažil vyvrátiť niektoré rozšírené mýty o modernom vedení vojny. Podľa mnohých komentárov pod článkom ale musím konštatovať, že sa týmto bájkam stále darí a čitateľov sa mi nepodarilo presvedčiť o opaku. Dnes sa teda pozrieme na to, čo chystá Rusko ako odpoveď na rastúcu hrozbu zo západu. Ale najprv musíme pochopiť súvislosti, v rámci ktorých musí Rusko postupovať. Začnime analýzou AngloZionistickej politiky voči Rusku.

Západné akcie:

Ako prvé na zozname je dobytie východoeurópskych štátov alianciou NATO. Slovo dobytie je v tomto prípade presné, podľa pravidiel vedenia vojny v 21. storočí, ktorú definujem ako „80% informačnú, 15% ekonomickú a 5% vojenskú“. Áno, ľudia vo východnej Európe priam snili o začlenení do štruktúr US/NATO/EU, ale záleží na tom čo chceli? Každý, kto čítal Sun Tzua rozpozná, že túžba byť včlenený medzi AngloZionistických „Borgov“ je výsledkom zničenia vlastnej identity a hlboko zakoreneného komplexu menejcennosti. Na dosiahnutie takej kapitulácie ani netreba vojenské prostriedky. Nakoniec vlastne ani nezáleží, o čo sa obyvatelia pôvodne pokúšali, aj tak skončili ako subjekt Impéria a ich krajiny ako viac-menej nepodstatné kolónie. Ako to už býva, lokálne psíky–elity sa naivne hrdia tým, že ich noví páni akceptujú ako rovnocenných (viď. Porošenko, Tusk alebo Grybauskaite). To im dáva pocit, že môžu štekať na Rusko spoza bezpečného plota NATO. Nech im to vydrží.

Druhá je úplná kolonizácia západnej Európy Impériom. Zatiaľ čo sa NATO roztiahlo na východ, USA získali oveľa väčšiu kontrolu nad západom, ktorý je teraz riadený v prospech Impéria čímsi, čo bývalý starosta Londýna nazval „protoplazmatické bezstavcové želatíny“, zameniteľnými byrokratmi typu Hollande či Merkelová.

Po tretie, Impérium na celej čiare podporuje polodémonické bytosti od Ibn al-Chattába až po Savčenkovú. Politika západu je čistá a jasná: ak je to protiruské, je to naše. Najviac viditeľné je to na démonizujúcej protiputinovskej a protiruskej propagande, ktorá je podľa mňa horšia ako ktorákoľvek z čias studenej vojny.

Po štvrté, západ uskutočnil niekoľko znepokojivých vojenských akcií, ako inštalácia prvkov protiraketovej obrany vo východnej Európe, rozmiestnenie rôznych typov jednotiek rýchlej reakcie vrátane obrnenej techniky, atď. NATO má teraz predsunuté riadiace centrá, ktoré môžu podporiť nasadenie jednotiek rýchlej reakcie.

Takže čo to všetko dokopy dáva?

Nič extra, aspoň zatiaľ. Áno, priblíženie NATO k ruským hraniciam je provokatívne, ale iba z politického hľadiska. Z čisto vojenského, okrem toho, že je to zlý nápad (viď. klišé č. 6), je počet jednotiek mizivý. Inštalovaný protiraketový systém môže momentálne zachytiť iba zopár rakiet (10-20 podľa rôznych odhadov). Konvenčné jednotky majú veľkosť práporu (okolo 600 vojakov plus podpora). Takže o skutočnom vojenskom ohrození nemôže byť reči.

Prečo sú teda Rusi podráždení?

Pretože tieto US/NATO ťahy sú potenciálne iba prvými krokmi v rámci ďalšieho snaženia, ktoré časom môže vyústiť do reálneho vojenského ohrozenia územia Ruska.

Navyše rétorika znejúca zo západu nie je iba militaristická a rusofóbna, ale priam mesiášska. Naposledy, keď mal západ vztýčenú svoju 1000-ročnú fakľu mesiášskeho syndrómu, stálo to Rusko 20 až 30 miliónov životov. Takže Rusom nemôžeme mať za zlé, ak sledujú s veľkou pozornosťou, čo o nich hlása AngloZionistická propagandu zo západu.

Rusov najviac desí rekolonizácia západnej Európy. Tu-tam sú časy, keď budúcnosť Európy formovali ľudia ako Charles de Gaulle, Helmut Schmidt alebo François Mitterrand. Aj napriek ich všetkým chybám to boli skutoční patrioti a nie iba administrátori US kolónií. Strata západnej Európy je pre Rusko ďaleko viac znepokojujúca ako fakt, že sa východ Európy dostal pod správu US. Dôvod?

Pozrite sa na to z ruskej perspektívy:

Rusi vidia, že sila US je na zostupe a dolár skôr či neskôr stratí štatút hlavnej rezervnej a obchodnej meny (tento proces už beží). Jednoducho povedané – pokiaľ US nenájde spôsob ako dramaticky zmeniť medzinárodné dianie, AngloZionistické Impérium skolabuje. Rusi sú presvedčení, že Američania sa snažia využiť momentálne trenice na vzkriesenie studenej vojny verzia 2, alebo prinajhoršom, na rozpútanie horúceho konfliktu na európskej pôde.

Takže je tu upadajúce impérium s akútnou potrebou veľkého konfliktu, bezzubá západná Európa neschopná postaviť sa za vlastné záujmy, servilná východná Európa koledujúca si o premenu svojho územia na bojisko medzi východom a západom a mesiášska, čoraz rusofóbnejšia rétorika na pozadí zvyšujúcej sa vojenskej prítomnosti pri Ruských hraniciach. Pýta sa ešte niekto, prečo to Rusi berú vážne, aj keď zatiaľ je pre nich vojenská hrozba prakticky nulová?

Ruská reakcia

Pozrime sa na ruskú reakciu na ťahy Impéria

V prvom rade, Rusi chcú aby Američania neprepadli ilúzii, že plnohodnotná vojna v Európe bude prebiehať ako 2. svetová vojna, v ktorej US na vlastnom území utrpeli od nepriateľa iba symbolické straty. Keďže horúci konflikt v Európe by priamo ohrozil ruské územie a národ, Rusi pripravujú kroky aby, ak na to príde, US zaplatili bolestivú cenu za každý útok.

Po druhé, Rusi evidentne predpokladajú, že v dohľadnej dobe sa naplní ohrozenie ich územia konvenčnými zbraňami. Takže pripravujú kroky na neutralizáciu tohto ohrozenia.

Po tretie, keďže USA sa rozhodli inštalovať protiraketové štíty nielen v Európe, ale aj na ďalekom východe, Rusi pripravujú opatrenia na obídenie týchto systémov.

Ruský program je komplexný a dotýka sa každej zložky ozbrojených síl, ale sú štyri príklady, ktoré podľa mňa najlepšie ilustrujú ruské odhodlanie nedopustiť ďalší 22. Jún 1941:

• Znovuzavedenie Prvej Gardovej Tankovej Armády (realizuje sa)
• Nasadenie operačno-taktického raketového systému Iskander-M (hotovo)
• Nasadenie medzikontinentálnej rakety (ICBM) Sarmat (realizuje sa)
• Nasadenie strategického torpéda Status-6 (realizuje sa)

Znovuzavedenie Prvej Gardovej Tankovej Armády

Je to k neuvereniu, ale faktom je, že medzi rokmi 1991 až 2016 nemalo Rusko ani jedinú poriadnu jednotku (vo veľkosti divízie a viac) vo svojom západnom vojenskom okruhu. Armádou sa nazývalo zopár brigád, regimentov a práporov. Jednoducho povedané – keďže Rusko nepociťovalo žiadne konvenčné ohrozenie zo západu, nebola tam nasadená rozsiahla vojenská sila. Čo mimochodom dobre dokumentuje takzvané plány na inváziu Ukrajiny, Poľska a Pobaltia – je to bohapustý výmysel. Ale situácia sa teraz dramaticky mení.

Rusko oficiálne ohlásilo vznik Prvej Gardovej Tankovej Armády (formácie so symbolickou a prestížnou minulosťou). Táto Gardová Tanková Armáda bude zložená zo 4. „Kantemirov“ Gardovej Tankovej Divízie, 2. „Taman“ Gardovej Motorizovanej Streleckej Divízie, 6. Tankovej Brigády, 27. Gardovej Motorovej Streleckej Brigády Sevastopoľ a iných podporných jednotiek. Armáda je momentálne vyzbrojená tankami T-72B3 a T-80, ale tieto budú nahradené revolučnými tankami T-14 Armata, pričom bojové vozidlá pechoty budú nahradené novými APC Bumerang, resp. IFV Kurganets. Zo vzduchu ich budú podporovať helikoptéry Mi-28 a Ka-52. Bude to veľká jednotka, typu potrebného na prerazenie útočiacich síl (mimochodom, 1.GTA sa zúčastnila bojov pri Kurskom oblúku). Som si istý, že po prezbrojení bude 1.GTA najsilnejšou vojenskou formáciou medzi Atlantikom a Uralom, hlavne z kvalitatívneho hľadiska. Ak momentálne napätie pretrvá alebo sa dokonca zvýši, Rusko môže ešte vylepšiť mobilitu 1.GTA a vznikne tak jednotka špecializovaná na vniknutie hlboko do tylu nepriateľa, niečo na typ „šokovej armády“ 21. storočia.

Nasadenie operačno-taktického raketového systému Iskander-M

Nový operačno-taktický raketový komplex Iskander-M je impozantná zbraň podľa všetkých kritérií. Aj keď sa technicky jedná iba o raketu krátkeho doletu (pod 1000 km, podľa oficiálne zverejnených údajov je dolet 500 km), komplex je schopný odpáliť aj krídlatú raketu R-500 so stredným doletom (jej dosah je 2000 km). Je extrémne presná, prenikne každou protiraketovou obranou, letí nadzvukovou rýchlosťou a je zo zemi prakticky nedetekovateľná. Více detailů zde. Táto raketa bude mať za úlohu zničiť všetky predsunuté jednotky vo východnej Európe alebo v prípade nutnosti vyčistiť cestu pre postup 1.GTA.

Nasadenie medzikontinentálnej rakety (ICBM) Sarmat

1.GTA ani Iskander-M nie sú pre územie US ohrozením, takže Rusko potrebuje inú zbraň, ktorá vzbudí v Pentagone a Bielom dome patričný strach, podobne ako to v časoch studenej vojny robila raketa RS-36 (v kóde NATO: SS-18 Satan). SS-18, najväčšia medzikontinentálna balistická raketa (ICBM) v dejinách, je aj dnes patrične odstrašujúca, ale RS-28 Sarmat (v kóde NATO: SS-X-30) to všetko posúva do inej dimenzie.

Sarmat je v každom ohľade mimoriadna. Je schopná niesť 10 až 15 MIRVed (viacnásobné nezávislé manévrujúce bojové hlavice) ktoré sa navyše pohybujú pod-orbitálnou trajektóriou a sú schopné manévrovať aj vo vysokých rýchlostiach. Jadrový nosič tak nemusí letieť očakávanou trajektóriou ponad Severný pól, ale môže byť odpálený z hocijakého miesta na hociktorý cieľ a priletieť hocijakou trajektóriou. Vďaka týmto možnostiam je RS-28 Sarmat so svojimi hlavicami nezostreliteľná.

Sarmat je tiež schopná niesť konvenčné nadzvukové hlavice lu-71 schopné „kinetického“ úderu, ktorý môže smerovať proti opevnenému cieľu v nenukleárnom konflikte. Je to možné vďaka fenomenálnej presnosti jej hlavíc, ktorých maximálna chyba je 10 m

Silá nosičov Sarmat budú chránené unikátnymi aktívnymi opatrenia, medzi inými stovkou kanónov schopných vytvoriť „železný oblak“ zložený zo 40-tisícov 30mm projektilov až do výšky 6 km. Tiež sa počíta s nasadením nového protivzdušného komplexu S-500. Vďaka automatizovanému štartovaciemu systému bude raketa schopná štartu pod 60 sekúnd. Kombináciou týchto opatrení bude Sarmat nezraniteľný vo všetkých svojich fázach, pred štartom, počas letu aj pri finálnom dopade hlavíc.

Je zaujímavé porovnanie, že pokiaľ US hlasite oznamovali budovanie systému globálneho úderu, Rusko tiež začalo realizovať svoju vlastnú verziu tohto konceptu.

Nasadenie strategického torpéda Status-6

Spomínate si ešte na minuloročný precízne aranžovaný „únik“, v ktorom Rusko v hlavných správach „omylom“ ukázalo supertajné strategické torpédo? Ten (ne)slávny obrázok je tu.


Je na ňom znázornený „autonómny podmorský nosič“ s pokročilými navigačnými schopnosťami, ktorý ale môže byť diaľkovo navádzaný zo špecializovaného riadiaceho modulu. Tento nosič sa môže ponoriť až do hĺbky 1000 m, dosiahnuť rýchlosť až 185 km/h a môže prekonať až 10 000 km. Vypúšťa sa zo špeciálne upravených ponoriek.

Status-6 sa môže použiť proti skupinám lietadlových lodí, námorným základniam US (hlavne ponorkovým) a vo svojej najdesivejšej variante, na detonáciu vysoko rádioaktívnej kobaltovej bomby schopnej zamoriť obrovské územie. Status-6 je novou verziou torpéda T-15. S dĺžkou 24 m, šírkou 1,5 m a hmotnosťou 40 ton bude schopný niesť 100 megatonovú hlavicu, ktorá by bola dvakrát silnejšia ako Cár-bomba, najsilnejšia detonovaná bomba v histórii. Pre porovnanie, Hirošima mala iba 15 kiloton.

Keďže v USA je väčšina miest a priemyselných stredísk pozdĺž pobrežia, sú extrémne zraniteľné voči útoku týchto torpéd (či už Sacharovova Tsunami-bomba alebo Status-6). Podobne ako v prípade rakiet Iskander-M a Sarmat, hĺbka ponoru a jeho rýchlosť robí Status-6 prakticky nezastaviteľným.

Vyhodnotenie:

Na vyššie opísaných skutočnostiach nie je nič nové a velitelia ozbrojených zložiek US to dobre vedia. Všetky antibalistické systémy boli v skutočnosti jeden veľký finančný podvod, od Reaganových „Hviezdnych vojen“ až po Obamov „protiiránsky raketový štít“. V prvom rade, tieto systémy sú bezmocné voči lokálnemu zahlteniu: ak x anti-rakiet na úseku dlhom y chráni voči x balistickým raketám, stačí ak sa naraz zahltí jedna časť úseku y veľkým počtom klamlivých a skutočných cieľov vystrelených naraz. Rusko môže využiť aj iné možnosti, napríklad umiestnenie jadrovej ponorky v Bajkalskom jazere by ju spravilo nezraniteľnou. V Rusku sa už o tom uvažuje. Ďalšia možnosť je znovuzavedenie Sovietskych jadrových vlakov. Veľa šťastia pri ich hľadaní v obrovskej železničnej sieti po celom Rusku. V skutočnosti majú Rusi mnoho lacných a efektívnych alternatív. Chcete vedieť ešte jednu?

Nech sa páči.

Spomeňte si na krídlatú raketu Kalibr nedávno použitú v Sýrii. Vedeli ste, že tieto rakety môžu byť vystrelené z klasických komerčných kontajnerov aké bežne vidieť na transportných lodiach, vlakoch alebo kamiónoch? Pozrite na video v ktorom je to znázornené.

Pre pripomenutie, Kalibr má dolet 50 až 4000 km a môže niesť jadrovú hlavicu. Aké ťažké by bolo umiestniť zopár takých kontajnerov na civilných kontajnerových lodiach pri pobreží US? Alebo ich uskladniť niekde na Kube alebo vo Venezuele? Tento systém je tak maskovateľný, že ak by bol umiestnený pri pobreží Austrálie aby zničil základňu NSA v Alice Springs, nikto by si nič nevšimol.

Predstava, že US môžu vyvolať vojnu s Ruskom (alebo Číne) a neutrpieť žiadne škody na vlastnom území, je úplne absurdná. Keď dnes počúvam vyhlásenia politikov a generálov, mám ale pocit že na tento fakt zabúdajú. Aj keď momentálne ohrozenia voči Rusku sú v podstate „nedopečené“ – jeden prápor tu, druhý tam, raketa sem, raketa tam – vyzerá to akoby si vládcovia Impéria neuvedomovali, že neustále dráždiť medveďa keď mám iba vreckový nožík je zlý nápad. Reakcie západných politikov mi pripomínajú lupičov, ktorí idú vykradnúť benzínku s imitáciou zbrane a potom sú prekvapení keď na nich začne majiteľ alebo polícia strieľať. Takáto zločinecká kariéra obvykle končí pre jej protagonistov samovražedným spôsobom z rúk polície.

Niekedy ju nutné povedať veci priamo: politici západu by nemali prepadnúť svojej imperiálnej nadutosti. Jediné, čo ich hrozby zatiaľ dokázali, je že Rusi odpovedali (zbytočnými) verbálnymi protestmi a plnohodnotným programom prípravy na tretiu svetovú vojnu.

Ako som už mnohokrát písal, Rusko sa bojí vojen a snaží sa im zabrániť. Ale zároveň je na vojny pripravené. Túto ruskú vlastnosť západ počas minulých 1000 rokov nespočetne krát nepochopil. Neustále napádal Rusko, aby sa potom dostal do situácie, akú si nevedel predstaviť ani v najhoršom sne. Preto sa v Rusku hovorí „Rusko vojny nezačína, Rusko ich ukončuje“.

Medzi západom a Ruskom je priepastný rozdiel medzi vnímaním vojny. V západnom ponímaní je vojna pokračovanie politiky iným spôsobom, pre Rusko je to neľútostný boj o prežitie. Stačí sa pozrieť na západných generálov. S nablýskanými uniformami a uhladenými maniermi sa podobajú viac na korporátnych manažérov, ako napríklad na mafiánskych bossov. Porovnajte to s ruskými generálmi (pozrite si napríklad záznam oslavy ukončenia druhej svetovej vojny v Moskve). Všetci vyzerajú surovo, pretože sú to v prvom rade bezohľadní a vypočítaví zabijaci. Nie v negatívnom zmysle – často sa jedná o čestných a dôstojných mužov, ale ako každému správnemu veliteľovi, im ide o hlavne o svoju krajinu a ľudí. A ich doménou nie je pokračovanie politiky, ale prežitie. Za každú cenu.

Armáda, alebo národ, sa nemôže posudzovať podľa toho, ako vyzerá pri triumfe alebo pri ofenzíve, keď prenasleduje porazeného protivníka. Všetky armády vyzerajú dobre keď víťazia. Posudzovať armádu alebo národ treba v ich najhorších chvíľach, v najtemnejšej hodine, keď je situácia viac ako katastrofálna. Ako napríklad v r. 1995 keď Jeľcinov režim rozkázal nepripravenej, demoralizovanej, vyhladovanej, nezorganizovanej, nevytrénovanej armáde (skôr zopár narýchlo zvolaným jednotkám) aby obsadili Groznyj. Bolo to peklo na zemi. Tu sú zábery generála Leva Rohklina v narýchlo zriadenom veliteľskom stanovišti v pivnici budovy v Groznom. Je unavený, špinavý a v ohrození života rovnako ako jeho muži. Len sa pozrite na jeho tvár a tváre vojakov naokolo. Tak vyzerá ruská armáda keď je v predsieni pekla, zradená zapredancami v Kremli a opustená väčšinou ruského ľudu (ktorý, ako musím pripomenúť, v tých časoch iba sníval o McDonalde a Michaelovi Jacksonovi). Viete si prestaviť napríklad generálov Wesleyho Clarka alebo Davida Petraeusa bojovať ako títo muži?

Pozrite si video, v ktorom generál Shamanov dáva do laty miestneho čečenského politika. Shamanov je dnes veliteľom výsadkových síl, ktorých veľkosť Putin v tichosti zdvojnásobil na 72-tisíc. Ako som už zdôraznil v minulosti, je to veľmi veľavravné v porovnaní s mizivým nárastom európskych síl NATO.

Mojím cieľom nie je glorifikovať jadrový konflikt alebo úroveň ruských ozbrojených síl. Cieľom tohto článku a iných predtým je vyjadriť znepokojenie nad tým, čo sa deje naokolo. Západní lídri prepadli svojej imperiálnej nadutosti. Krajiny, ktoré sa predtým považovali za škvrny na glóbuse, sa cítia silné aby neustále provokovali jadrovú veľmoc. Američanom sa klame, že ich pred vojnou ochráni zázračná hi-tech a medzitým Rusko vo veľkom zbrojí na WW III, pretože prišlo na to, že jediný spôsob ako zabrániť vojne je AngloZionistom jasne predviesť, že ju neprežijú ani v prípade že nažive neostane žiaden Rus.

Dobre sa pamätám sa studenú vojnu. Bol som jej súčasťou. A tiež si pamätám, ako si väčšina z nás na oboch stranách uvedomovala, že vojna medzi Ruskom a západom sa nesmie dopustiť. Dnes som zdesený, keď čítam články vysokých predstaviteľov, ktoré vážne pripúšťajú túto možnosť. Prečítajte si článok „Ako by vyzerala vojna medzi EU a Ruskom“. Autor píše napríklad toto:

„V poetickom žargóne, Ruské vojsko vyzerá skôr ako veľká skupina pirátov než štandardná armáda. Pri kormidle sú jedinci s najväčšími šabľami a nevymáchanou hubou, skorbutom trpiaci surovci ktorí sa spoliehajú na podporu svojich druhov aby okolo nich prešiel bez povšimnutia nepopulárny dôstojník. Alebo presnejšie, pripomínajú kozácke hordy vedené kmeňovým náčelníkom. Aj keď príležitostne môžu byť statočné, v boji proti modernému a efektívnemu vojenskému zoskupeniu sú bez šance. Vzhľadom na to je nepravdepodobné, až nemožné, viesť úspešné vojenské operácie na vyššom rozsahu ako úrovni čaty, hlavne proti disciplinovaným armádam ako americká, britská, nemecká alebo francúzska.“

Pro naše ZOO (starý vlhký sen Západu)

Tento text ma skutočne desí. Nie kvôli stupidite a rasistickým narážkam, ale vďaka faktu, že v mainstreamových médiách sa voči nemu nikto nevyhraňuje. Nejedná sa iba o ojedinelý prípad, vyšlo veľa podobných článkov (tu, tu, tu). Autori týchto „analýz“ si samozrejme zarábajú na živobytie presne týmto maniakálnym roztlieskavaním západným vojskám, ale presne takéto myslenie dostalo Napoleona a Hitlera do problémov a skončilo to ruskou armádou v Paríži a Berlíne. Porovnajte tento šovinistický nezmysel s tým, čo danej téme povedal ozajstný veliteľ, maršal Mongomery:

Ďalšia vojna bude podstatne odlišná od tej predošlej, tým že sa bude bojovať iným spôsobom. V tomto ohľade je nutné definovať isté pravidlá vojny. Pravidlo 1, na strane 1, je „nepochodujte na Moskvu“. Skúšali to mnohí, Napoleon aj Hitler, a nepochodili. To je prvé pravidlo.

Takže komu veríte? Profesionálnym roztlieskavačom alebo profesionálnym vojakom? Naozaj si myslíte že Obama (alebo Hillary), Merkelová alebo Hollande si budú viesť lepšie ako Napoleon alebo Hitler?

Ak je AngoZionistické „tvrdé jadro“ poblúznené natoľko, aby vyvolalo vojnu s Ruskom, či už v Európe alebo inde, narcistický a hedonistický západ opitý svojou propagandou a velikášstvom zakúsi vojnu a násilie, aké si nevie prestaviť. Bolo by fajn, ak by to zasiahlo iba tých zodpovedných za túto bezohľadnú a samovražednú politiku. Problémom je že milióny nás, bežných ľudí, bude trpieť a zomrie následkom svojho zlyhania pri zabránení tohto výsledku. Dúfam a modlím sa, že moje opakované varovania aspoň trochu prispejú k rastúcemu uvedomeniu, že toto bláznovstvo sa musí zastaviť a do politiky sa vráti rozum.


How Russia is preparing for WWIII vyšel 26. května 2016 na thesaker.is. Překlad – čtenář, který si nepřeje sdělit své jméno. Děkuji.

ea24
14. 6. 2016 Eurasia24

Po nedávných rvačkách anglických a ruských fotbalových fanoušků na evropském šampionátu v Marseille se zcela očekávaně doslova roztrhl pytel s obviňováním ruských návštěvníků fotbalového Eura a jejich údajně „dobře připravené akce vyzbrojených komand“. Zmínek o vině Angličanů bylo poskrovnu, přičemž ostrovní fanoušci byli mnohde vykreslováni pomalu coby přiopilé děti. Jaký je ruský pohled na věc? Server Politius.ru přinesl citace přímých svědků střetů ve francouzském přístavu. Některé vybíráme.

„Rusové v Marseille udělali veškerou práci za policisty! Těmto klukům se štíty Angličani způsobili hromadu potíží, ale teď už je po všem, přinejmenším do příštího utkání.“

„…To ne ruští chlapci začali tento bordel. Angličani okupovali celou oblast marseillského přístavu a už třetí den se nalívali tak, jak se můžou nalívat jenom Britové. A přitom ničili a roztahovali se do okolních uliček a vstupovali do nekonečných půtek tu s marseillskými Araby, tu s francouzskými občany, tu s policií.“

„…Najednou náměstí prořízl pokřik: Rusové, kupředu!“

„A Rusové prostě sebrali 250 lidí, přišli a za deset minut rozehnali tenhle pekelný betlém s horou rozbitého skla a pozvracenou dlažbou.“

„...V Marseille byly desítky tisíc dospělých, agresivních, silně opilých Angličanů. Proti nim stálo všeho všudy 250 fanoušků ruského týmu.“

Zdroj: Politikus.ru

- vlk -
14. 6. 2016 Kosa zostračili vlkovobloguje.wordpress.com

Snažím se číst, ohledně policejní aféry všechno možné. Abych se v tom totálním zmatení, ale ještě větším nedostatku relevantních informací alespon trochu zorientoval. A nemohu říci, že se mi to nějak daří. Spíše naopak. Čím více čtu tím více docházím k názoru, že v celém to virválu jde o nějaké racio a snahy se dobrat podstaty až v úplně poslední řadě. Důležité je tu aféru využít, či přesněji zneužít, pro podporu politických cílů nebo aspon názorů konkrétního politikáře…

Proto jsem se rozhodl udělat malou přehlídku vybraných bizarností a absurdit, které byly záměrně plesknuty do českého mediálního prostoru. V rozporu se snadno dostupnými fakty, realitou a zdravým rozumem.

Je mi líto, ale musím tuhle „hitparádu“ zahájit málo známým výrokem prezidenta Zemana, hned v samém začátku policejní taškařice. Nikoli proto, že bych na něj chtěl nasazovat, ale prostě proto, že tenhle úlet bych zrovna u něj nečekal…. 3. června prohlásil:

„Nesouhlasím se sloučením dvou protikorupčních útvarů do jedné instituce. A to z toho důvodu, že jako bývalý ekonom trochu vím, co to znamená monopol. Monopol kdekoli – v ekonomice, právu i všude jinde. Znamená to eliminaci soutěže mezi dvěma protimafiánskými útvary, která by podněcovala jejich výkonnost.“
Zdroj

Původně jsem tuhle hlášku chtěl dát do vtipu dne. S doporučením prezidentovi, jestli by tu svou vizi neměl ještě více rozvinout a netroškařit – proč koneckonců mít jednu vládu a jednoho prezidenta? Kteří také mají monopol. Vždyť kdyby ty vlády, parlamenty, policie, armády, berní úřady i prezidenti byly dva /nebo třeba i tři a proč ne ještě víc?/, tak by si krásně konkurovaly a to teprv by země vzkvétala….

Ale jak šel čas, tak těch absurdních, tedy ještě absurdnějších blábolů přibývalo jako hub po přívalových deštích. A daleko větších.

Kdo se přihlásil se svou hláškou téměř okamžitě byl samozřejmě Okamura a jeho spolek. Tedy abych Tomiovi nekřivdil – tak v tomhle osobně nejel. Na následující ptákovinu měl svého člověka:

„Nahlas se mluví o tom, že je třeba, aby se celá kauza kolem OKD konečně vyšetřila, a protimafiánský útvar vedený Robertem Šlachtou se s politiky zapletenými do korupce moc nemazlí, takže je možné, že již kolem OKD krouží a získává informace, což by bylo velice dobře. Ty informace by mohly zlomit vaz premiérovi, který má již zmíněnou divokou privatizaci na svědomí z doby, kdy řídil ministerstvo financí,“
Zdroj

Autorem téhle velemyšlenky je jakýsi Radek Rozvoral. Manažer, místostarosta Všechlap u Nymburka a člen předsednictva Okamurovy SPD. Těm Všechlapům fakt nezávidím. Mít ve vedení obce člověka, kterého zajímá jen vlastní fantasmagorie a zcela ignoruje fakta, to je tedy terno. Ne, Sobotka nemá, ani omylem, na svědomí divokou privatizaci OKD. V tom jeli úplně jiní. A v době, kdy ta divoká privatizace OKD opravdu svištěla, byl právě zvoleným poslaneckým uchem v Parlamentu. Rozhodně ne ministrem financí. Jako šéf státní kasy prodával, v podstatě už naprosto znehodnocený státní MENŠINOVÝ podíl. Fakta lze velmi snadno získat. Když má někdo trochu zájmu. Třeba na Kose.

Viz například
Kalousek, OKD, Bakala a byty OKD
nebo
Ještě jednou byty OKD, aneb je redaktor Lidovek Tomáš Plhoň ignorantský idiot nebo notorický lhář?

Jenže pravda a realita Okamuru ani ty kolem něj nikdy moc nezajímala. Tak proč s tím začínat dnes?

Dalším prima kusem stejného ražení, jen z opačné části politického spektra, je jistý Marek Hilšer, prý vysokoškolský pedagog. Snad na 1.lékařské klinice Karlovy univerzity….

Na veřejnosti proslul jako PutinKiller- Zabiják Putina.


Ale také evidentně kámoš Kalousků a Votápků, s nimiž si velmi notoval ohledně Ukrajiny v ČT u Jílkové….


který má politicky naprosto a neotřesitelně jasno

a nešetří svou pravou ruku…..Ale jistě jde jen o nešťastnou náhodu.
Zdroj.

Z myšlenek tohoto velikána vyjímám:
 

…Zatknutí Davida Ratha s krabicí plnou milionů byl mistrovský kousek policie a státních zástupců a následovaly další…

…Dalo se předpokládat, že reakce kmotrovských temných sil na sebe nenechá dlouho čekat….

Dnes se celá situace opakuje. Nečekaný výpad tentokrát přichází ze strany Sociální demokracie a kmotrů s ní spojených. Mají strach. Nemohou ovlivňovat vyšetřování trestních případů protimafiánského Šlachtova útvaru. Aféra Vidkun, v níž je obviněn primátor Olomouce za ČSSD a vystupují v ní kmotři Langer a spol., může některé politiky vážně ohrozit. A tak na scénu nastupují ministr vnitra Chovanec s policejním prezidentem Tuhým a bývalým příslušníkem StB náměstkem Laubem, aby odstranili Šlachtu. Postup je jednoduchý. Pod zástěrkou bleskové reformy, o které věděl jen málokdo, bude do tří týdnů zničena protikorupční elitní jednotka. Nemají-li zbraně na českou justici, alespoň paralyzují to nadějné, co zbývá v české policii. Tomu se říká Chovancův blitzkrieg na spravedlnost. A vypadá to, že se ministr vnitra nezastaví před ničím….
Zdroj: http://hilser.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=527776

Rád bych PutinKillera Hilšera upozornil na zásadní drobnost - Šlachta spol. s Rathovým zatčením má asi tolik společného, jako on sám. Tedy nic. Tohle byla akce Protikorupčního, tedy konkurenčního útvaru k tomu Šlachtovu…

A kdyby existoval onen Chovancův Blitzkrieg na justici, nepochybně by k žádnému Vidkunovi nebylo vůbec došlo.

Je tedy fakt, že s Hilšerem a pár dalšími podobnými policejní prezident zjevně opomenul zamýšlenou policejní reformu prokonzultovat! Trestuhodné!! Opravdu trestuhodné!

Ten místostarosta od Okamury by se s Hilšerem měli shodnout – jde o kauzu Vidkun nebo o OKD. Určitě najdou společný průnik yntelygence – obojí.

Nejedou v tom zdaleka sami. Mají v tomto ohledu mocného spojence, který přichází s dalším motivem padoucha Chovance! Andyho Babiše.

Babiš v neděli uspořádal tiskovku a přednesl mimořádně hustý … no – blábol. Slovo hustý berte jako těžký eufemismus. Slovo blábol je vyjádřením myšlenkové hodnoty toho proudu slov. Tedy domněnek, naprosto nepodložených konstrukcí a cílených podpásovek. Kde, mimo jiné zaznělo také tohle:

Tato vláda deklarovala, že bude bojovať proti korupci. A my chceme bojovat. Proto jsem taky zveřejnil jako první ministr v historii této země všechny smlouvy, v lednu 2015. Proto jsme taky museli bojovať proti našim koaličním partnerům v prosazování smluv Rekonstrukce státu. Takže my to děláme a já zásadně odmítám tyhle sprosté urážky, že jsem konfident ÚOOZ.

Já jsem konfident ÚOOZ, pane Chovanče? Proto Vaše plzeňská ÚOOZ účelově obvinila moji firmu? Taky bych mohl říkat, co se říká po Praze. Že ministerstvo vnitra řídí lobbistická organizace. A další věci. Pan Šlachta byl poslední ostrov, na který pan Chovanec neměl vliv.

Někdo z Babišova okolí by mu měl vysvětlit, tedy mimo jiné, že:

• boj proti korupci NENÍ v náplni ÚOOZ, ale ÚOKFK
• že najednou nemůže nastat situace, kdy ÚOOZ je posledním ostrovem, na který Chovanec nemá vliv a při tom současně JEHO /Chovancova/ plzeňská pobočka ÚOOZ účelově obviňuje Babišovu firmu

Ale uznávám, že tohle je v celé té Babišově tirádě celkem nepodstatná drobnost. Neumím si představit, že si zbylé dvě vládní partaje ještě s tímhle člověkem sednou za jeden stůl. Já bych to nedokázal.

V neděli jsem k případu policejní reformy napsal, že Babiš, místo toho, aby se snažil zasahovat do cizích rezortů, by se sakra měl starat o ty, za které on a jeho lidé zodpovídají. Například za obranu. A doložil naprosto zoufalou výstrojní situací armády. Než jsem dopsal dnešní článek, přišel blesk z čistého nebe – Spiegel o Andyho Agrofertu píše jako o subjektu, který zcela vědomě a systematicky hodlá ohýbat pravidla pro čerpání peněz z operačního programu pro malé a střední firmy. Jde o drobné – 114 miliard Kč.. A Spiegel se odvolává na zjištění bruselského OLAFu…. Detaily zde

Jsem zvědav, jak dlouho bude trvat, než od Babiše uslyšíme, že to není pravda, že všichni lžou a hází mu klacky pod nohy, protože bojuje proti korupci a je to vlastně v Chovancově režii… Určitě má nějak pod palcem i OLAF. Tedy nejméně jeho plzeňskou pobočku…

Je to fakt zoufalá přehlídka totální bizarností duševního úpadku, co všechno se kolem téhle policejní kauzy děje!

A to je jen malý výběr z šíleností, na které jsem při rešeršování narazil. Nicméně tu největší bizarnost jsem si nechal nakonec – článek k policejní reformě a jejímu pozadí z dílny alternativního serveru AE News…(Nová republika otiskla včera zde.) To jsem tedy teprve mrkal na drát!!!

Protože AE News svou superkonstrukcí překonal Babiše, PutinKillera i místostarostu od Okamury dohromady!

Ten zkrátka vytvořil teorii, že Šlachtu /podle AE News po zásluze/ chce odstřelit ČSSD, která konečně rozpoznala, že tenhle plukovník PČR je vlastně ve službách CIA a pro ní smrtelně nebezpečný. Stejně tak vrchní státní návladní Bradáčová a její kolega Ištván, kteří na příkaz Washingtonu rafinovaně odstřelili Nečasovu vládu a to proto, že ta chtěla zadat dostavbu Temelína Rusům!!! Takže musela být zdiskreditována stůj co stůj a k tomu výborně složily odposlechy Nagyové. A všechno vlastně tak nějak koordinoval další americký agent Babiš – díky svému vlivovému impériu a byl vlastně vyslán do vlády jako americký exponent. Jenže dnes už Amíci za ním nestojí, k šíření svého vlivu využívají radši Bakalova media, takže Babiše hodili přes palubu a ten bojuje o všechno….

Budu přímo citovat z AE News…

Lidé okolo amerického velvyslanectví chtějí Šlachtu pro to, co jako plukovník dokáže zajistit proti českým politikům za svinstva z odposlechů a sledovaček, Babiš chce Šlachtu pro to, co dokáže zamést pod koberec, Sobotka nechce Šlachtu pro to, co by mohl Šlachta z pod koberce vytáhnout, Bakala chce Šlachtu pro to samé, pro co ho chce Babiš a novináři z fiat-alternativy nechtějí Babiše pro to, pro co ho nechce Sobotka.

Vyznáte se v tom? Přidejte si k tomu, že parta Nečas, Vondra, Kalousek, občan Schwarzenberg byli AE News shledáni jako těmi, co prosazovali při dostavbě Temelína ruské a nikoli americké zájmy a proto museli být Šlachtou a Ištvánem, jako americkýma prodlouženýma rukama, odstraněni !!!!!! a Zeman, který má i podle AE News blizko k Rusku a zaujímá rozumné postoje vůči Moskvě, tak ten se jak víme do hry při pádu Nečase a spol. zapojil významně také. A šel na ruku CIA!!! Což nám AE News z nějakého, pro mne nepochopitelného důvodu – tají, když prostě sestavil svou úřednickou vládu a nevzal na vědomí 101 podpisů poslanců, kteří vyjádřili svou podporu Miroslavě Němcové….. Takže si kladu otázku – není von ten Zeman nakonec taky agent Sí Aj EJ, hrozně hroznej hrozně zlej? Navrhuji, aby autor článku – pan VK se neprodleně spojil s Jakubem Jandou z Evropských hodnot a všechno mezi sebou vydiskutovali. Jsou tak nějak jedna krevní skupina, ačkoli s opačnou DNA.

Jo, tohle fakt nemá chybu!!! Tohle bezpečně překonává všechny ostatní.

- vlk -
14.6.2016 Kosa zostračili vlkovobloguje.wordpress.com
Dneska si nepochybně počtou i ti, které Brexit nebo nějaké grafy sázkových kanceláři nezajímají. Věřte mi, že ano!

No řekl bych, že se dění kolem Brexit začíná dávat do pohybu, který ještě v pátek málo kdo čekal!! Rozhodně ne sázkové společnosti! A jestliže neobyčejně silně upravili kurzy na Brexit přes víkend, pak včera s tím hýbly ještě podstatně více!!!!

Začínají se dít věci!


Barometr pravděpodobnosti té či oné výhry se nám začíná vyrovnávat! Kurs na Brexit nám klesl na 1:2,5!!!! A na setrvání stoupl na 1:1,53 !!! Ještě minulý týden to bylo 1:3,75 a 1:1,29….

Poměr sázek zůstává beze změny.
A to včerejší kurzové zemětřesení se týkalo všech britských sázkovek…




Stále mi chodí maily, že jako britské sázkovky se prý podílejí na manipulaci veřejnosti, aby hlasovala proti Brexitu. Autorům těchto názorů zcel a evidentně nelze noc vysvětlit. Prostě když někdo jede sto let v nějakém, dobře zaběhnutém a velkém byznysu, případný špatně nastavený kurz ho bude stát majlant, tak to všechno, kvůli přání nějakého politika hodí do popelnice a udělá, co si politikář právě přeje, ačkoli ten už tady v dohledné době zcela jistě nebude… Hluboká logika! Ale nemá smysl, abych bojoval s větrnými mlýny. Fanatikům a spiklencům za každou cenu nikdo nic nevysvětlí.

Ale pro vás ostatní jsem se rozhodl svou galerii grafů souvisejících s Brexitem ještě rozšířit. O další sektor, který na možnost Brexitu reaguje mimořádně citlivě, kde se hraje o velké osobní peníze a který nám může posloužit jako indikátor, jak by to na týden a dva dny mohlo na ostrovech dopadnout – finanční trhy!

Tedy konkrétně vývoj britského akciové indexu FTSE 100 a vývoj kurzu britské libry ke koruně.

Nejdříve si dáme graf FTSE100 za posledních 5 dní:
To je ale fofr dolů, co říkáte – MINUS 4 % !!!! Což značí, že burziáni větří možnost obrovského propadu britských akcí, pokud by k Brexitu došlo. Stejný vývoj jako u sázkařů!!!

Ale je to opravdu jasný signál, že Brexit je pravděpodobnější než setrvání Británie v EU? Co nám říká tentýž index , ovšem za období posledního roku? Tohle:

Že zatím to ani hráči na burze jako fatální možnost nevidí!!! Zatím ne!!! Reagovali už dávno sníženou důvěrou vůbec na samotné referendum a drží se, zatím, v nějakých dlouhodobých mantinelech. Stejně jako sázkaři. I když… No prostě Cameron ohnul sázkovky, tak proč neohnul také burzu, když to má všechno ošéfované?!

I když... když přezkoumáme kurz jak si vede ve stejném horizontu britská libra, tak si troufnu konstatovat, že je docela dost těch, co koukají dostat svá aktiva z Británie nebo aspoň z librové pozice. Škoda, že nejsem schopen najít nějaký takový graf odlivu kapitálu z Británie, s kterým tak často a rády operovaly různé agentury ohledně Ruska při zavedení západních sankcí… Ten by mne fakt zajímal!
Na libře je trend daleko jednoznačnější než na akciovém indexu. Ovšem ani tady to zatím není žádný průlom! Pořád ještě odolávají minima z první dekády letošního dubna.

No uvidíme, v každém případě to bude zatraceně zajímavé!!!

Tak mne napadá, že je nejvyšší čas, aby si na londýnskou City a britské sázkovky a jejich nekalé manipulativní prokremelské praktiky, sloužící promoskevské propagandě důkladně posvítili věčně bdělí – Jakub Janda a jeho rádobyEvropské hodnoty a také politologové z Masarykovy univerzity, konkrétně pan Gregor a paní Vejvodová. Kteří rukou společnou a nerozdílnou včera vydali veleblábol, v němž analyzují metody proruské propagandy. A mimo jiné zjistili, že i neutrální zpráva vlastně může být proruská!

Abych aspoň trochu citoval:

„Obecně lze říci, že je jedno, zda se jedná o zpravodajství či komentáře, pomyslná hranice na těchto webech přestává existovat. Autoři používají emotivní figury nebo manipulativní techniky a například každý pátý článek vyjadřuje negativní emoci,“ konstatuje Petra Vejvodová, specialistka na propagandu z Katedry politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Toto všechno pak podle autorů „dokládá špatnou novinářskou práci“.

Pokusím se k tomuhle soustu vrátit speciálním článkem. Ale nic pro jistotu neslibuji…. Vím jak dopadla řad a mých podobných slibů z poslední doby.

Nicméně Jakub Janda a politologové z Masarykovy univerzity by opravdu neměli ztrácet čas. Ty sázkové kurzy stejně tak jako grafy na libru a FTSE100 jsou přímo nabité negativními emocemi. A to nikoli každý pátý den, ale nyní každý den. A Putin se jistě raduje jak pětileté dítě o vánocích! Jak zmáknul tu Británii!!!!

A vlastně celý svět, protože dolů s Británií, kvůli nejistotě Brexitu jdou momentálně akcie na celém světě!!!

Jakube Jando, Gregore, Petro Vejvodová – budíček!!!!! Budíček!!!!
 

Doplněk!
Ano Jando a spol. – budíček!! Big Ben se může zbláznit jak buší na poplach a vy nic! Putin vydatně ovládl britské sázkovky!

Kurzy na setrvání Británii se, řekl bych, až skoro panicky řítí dolů. Za necelé dvě hodinky, co jsem dnešní Brexit pustil na sklo se kurzy dramaticky změnily!!!

Na úspěch Brexitu se ranních 1:2,5 už sází jen v kurs 1:2,38 a na setrvání máme místo 1,5 už 1:1,57….

Za necelých 120 minut!!! To s tím nic neuděláte? Nebudete žádat, aby Brusel okamžitě zastavil evidentně Moskvou cinknuté sázení, které rozvrací náš a hlavně britský klid na práci? A co takhle varovat britské sázkaře, aby neskákali Putinovi na špek? No nejsnazší snad pro vás bude, když všechny weby britských sázkových společností, které se podílejí evidentně na té zjevné manipulaci s kurzy dáte a seznam proruských rozvratných webů a požádáte Brusel, aby je zabanoval!!!!

Nabádám vás k tomu bez ironie a s čistou myslí a otevřeným srdcem. Osobně si nepřeji vystoupení Británie z EU. Ale nebudu vám ani vám podobným vysvětlovat proč – nepochopili byste to.

Obama svému britskému psíku: "Zůůůůůůůstaň, zůůůůůůstaň, zůstaň ..."

Břetislav Olšer
14. 6. 2016   Rukojmí
Po včerejšku už je definitivně jasné, že nelze věřit ani nejmírumilovnějším muslimům, ať se chovají jakkoli vstřícně a neškodně. Vrah afghánského původu Omar Mateen, jenž před svým mučednickým činem slíbil věrnost radikálnímu hnutí Islámský stát (IS) a postřílel legálně drženými zbraněmi 49 lidí a další desítky velmi vážně zranil, byl k nevíře dlouholetým zaměstnancem největší světové firmy pro bezpečnostní služby G4S, jejímiž prověrkami prošel. K činu se opětovně přihlásil IS, naposled v pondělí prostřednictvím své rozhlasové stanice Baján… 

  


Vrah afghánského původu Omar Mateen z Oregonu, který byl už dvakrát na "výletě" v Saúdské Arábii a každý den se chodil modlit do mešity...

Střelba v nočním klubu v Orlandu na Floridě si vyžádala 50 mrtvých včetně útočníka a 53 těžce zraněných. Jde o střelbu s největším počtem obětí v historii Spojených států. Mnoho zraněných je v kritickém stavu a počet obětí se tak ještě může zvýšit. K činu se přihlásil Islámský stát. Volání po tvrdosti vůči islámu roste po každém útoku nejen v Evropě. Již po loňském prosincovém útoku v San Bernardinu v Kalifornii, kde tehdy útočníci, kteří se hlásili k radikálnímu islámu, zabili 14 lidí, se stala nejdůležitějším tématem pro americké voliče stává národní bezpečnost…

Hned po masakru v San Bernardinu horký kandidát na prezidenta USA Donald Trump kritizoval počínání USA na Blízkém východě jako zdroj všeho zla. Trump dokonce prohlásil, že by zakázal vstup muslimům na území Spojených států. Nizozemský list Neue Zürcher Zeitung (NZZ) se v souvislosti s listopadovými prezidentskými volbami v USA domnívá, že orlandský masakr by se mohl stát zlomovým okamžikem, který zemi rozdělí na Ameriku předtím a Ameriku poté. List připomněl, že politologové již dlouho tvrdí, že případný velký útok by mohl výrazně ovlivnit výsledek voleb, byť střelec z Oregonu byl muslimem, který již byl do USA vpuštěn. Nicméně onen "velký útok" právě nastal...

Zaměstnavatel vraha Omara Mateena, největší světová firma pro bezpečnost G4S, působí na šesti světadílech a má zhruba 618 tisíc zaměstnanců. Pověst společnosti pošramotily nesnáze během letních olympijských her v roce 2012 v Londýně, na které nedokázala zajistit dostatek strážců, napsal Reuters. Letos G4S zaúčtovala odpis ve výši 65 milionů liber kvůli ztrátovým vládním kontraktům v Británii. Za posledních 12 měsíců ztratily akcie firmy G4S zhruba 34 procent, po Oregonu to bude kolaps...?

Útočník Omar Mateen podle dostupných informací prý nebyl na seznamu možných teroristů, policie ho ale v současné době vyšetřovala kvůli blíže neupřesněnému zločinu. Vyšetřování skončilo - zapomeňte... Muž rovněž absolvoval výcvik ve střelbě, uvedl americký výbor Sněmovny reprezentantů pro vnitřní bezpečnosti. Policisté nyní zjišťují, zda šlo o domácí nebo mezinárodní terorismus....

Během své prezidentské kandidatury bylo Donaldu Trumpovi trnem v oku Turecko, hlavně prezident Erdogan, a když turecký deník Yeni Akit v článku o nedělním útoku v Orlandu v titulku napsal, že v baru, kam chodí „zvrhlí“ homosexuálové, zemřelo padesát lidí, měl Trump už dočista jasno. V kritice bude dál pokračovat i jako člověk, kterému homosexuálové nevadí. A směje se, že jako dávný kritik rovněž EU právě toto seskupení osmadvaceti evropských států chce mezi sebe přijmout Turecko jako islámskou a zároveň z 99 procent asijskou zemi, navíc s fašistickými spády vyděračů, co si navíc nechtějí poradit ani s lidskými právy, zvláště v otázce Kurdů; jedinému národu světa, jenž nemá ani při počtu 40 milionů obyvatel svůj vlastní stát....

Trump pochopitelně má vědomost o faktu, že jeho konkurentka v prezidentských volbách Hillary Clintonová zdědila vroubek po svém manželovi ještě z do jeho prezidentování USA; orální sex v Oválné pracovně mu blahosklonní Američané odpustili, ale jeho zaváhání v oblasti terorismu bylo i nad jejich erotickou shovívavost. Za vším byla napřed tajená událost; jeho malér, když neprozíravě ututlal první velký teroristický čin islamistů na newyorské Obchodní centrum. Opravdu Clintonové tak milovali svůj New York, že ho nechali napospas teroristům?

Zopakujme si fakta z internetových novin Rukojmi.cz: Ráno 26. února 1993 žlutá dodávka Ford vjela na Manhattan. Řídil ji Mohammed Salameh, ilegální imigrant s vadou zraku – viděl natolik špatně, že musel skládat zkoušku na řidičský průkaz v New Jersey čtyřikrát. (Ilegální imigrant může získat v USA řidičský průkaz, protože u zkoušek nepotřebuje žádný doklad. Tato svoboda usnadňuje život těm, kdo do USA přicházejí pracovat bez náležitých dokladů – bohužel i teroristům...)



Automobil byl naložen sedmi sty kilogramy dusičnanu amonného, třemi nádržemi vodíku, čtyřmi válci nitroglycerinu a dalšími náležitostmi, včetně zápalných šňůr, a doprovázel ho únikový vůz, který řídil Mahmud Abouhalima. Krátce po poledni teroristé zaparkovali dodávku asi 30 metrů pod povrchem země v garáži severní věže WTC – toto místo si pečlivě vybrali poblíž jižní zdi, protože měli v úmyslu využít geometrii mrakodrapu pro svůj cíl. Bomba, která 26. února 1993 explodovala ve 12 hodin 17 minut 37 sekund, zabila šest lidí a více než tisíc jich zranila. Celou akci financovala teroristická skupina Al-Káida.

I když atentát napáchal relativně malé škody, americká společnost byla otřesena. Kdyby mohla nahlédnout do budoucnosti a přehrát si události 11. září 2001, byla by zděšená ještě víc. Pozdě však bycha honit. Strůjci atentátu byli sice do konce roku 1994 zatčeni a každý z nich byl odsouzen k 240 letům vězení, přesto byla hrozba terorismu podceněna, na což USA za pár let tragicky 11. září 2001 doplatily. Kdo hrozbu terorismu podcenil a proč? Byl to tehdy nový prezident Bill Clinton, který si připravoval důležitý projev. Měl v úmyslu ohlásit detaily svého ambiciózního programu oživení americké ekonomiky. Zpráva o útoku na WTC ho od plánu nepříjemně vyrušila. Nejprve dokonce nechtěl ani slyšet, že jde o bombový útok, byť to moc dobře věděl... http://www.totalmag.cz/spolecnost/43-udalosti/1358-1993-bombovy-utok-na-world-trade-center.html

Ve svém projevu proto alibisticky nezmínil slovo terorismus, ale pouze "explozi ve Světovém obchodním centru jako neštěstí na úrovni přírodní katastrofy", třeba jako nějaké tornádo či hurikán. Nezmínil se tedy o teroristickém útoku, použil pouze slovo „tragédie“. Zmínku o explozi ukončil slovy: „V rámci vyšetřování učiníme všechna opatření, která jsou v silách federálního vyšetřovacího aparátu.“ To bylo klíčové a děsivě chybné rozhodnutí, které nakonec bylo kontraproduktivní a mělo zásadní negativní vliv v oblasti politiky, vojenství i ekonomiky; navíc nadcházející náklady s ním spojené byly katastrofální...

Za to Donald Trump nyní jako největší kandidát na prezidenta USA na to jde od lesa; napřed zařídil, že bude nominován na morálně nejprestižnější cenu světa; ocitl se totiž mezi více než 200 osobnostmi a organizacemi, které byly navrženy na letošní Nobelovu cenu za mír. Pro někoho je to sice šok, ale jiným se to zamlouvá, jelikož je získal svými výzvami k zákazu vstupu muslimů na území Spojených států. Podle nejmenovaného amerického navrhovatele si ale cenu zaslouží za usilování o mír prostřednictvím „ideologie síly používané jako zastrašující zbraň proti radikálnímu islámu, Islámskému státu (IS) a jadernému Íránu..."

Trump je věrným antiislamistou; skoro tucet roků od děsivé tragédie na Manhattanu rozbouřil Spojené státy v roce 2013 požadavek vznesený newyorským imámem Feisalem Abdulem Raufem na umístění muslimského centra a mešity nedaleko Ground Zero, tedy místa, kde se v době teroristických útoků na New York zřítilo Světové obchodní centrum. Drtivá většina Američanů takový plán "gesta smíření" považuje za znesvěcení památky téměř tří tisíců nevinných obětí. Jen necelých třicet procent ho považuje za akt smíření. Barack Hussein Obama, kterého většina Američanů považuje za muslima, rovněž podpořil stavbu mešity na Manhattanu...

Svaté místo islámu mělo stát jen dva bloky od místa, kde bývaly budovy Světového obchodního centra. A Donald Trump, dávno před svým záluskem na šéfa Bílého domu a ve snaze ukončit vášnivou diskusi kolem plánu postavit islámské centrum poblíž někdejšího newyorského Světového obchodního centra, navrhl odkoupení budovy určené na tento projekt; napsal dopis příslušnému investorovi a navrhl, že za budovu na dolním Manhattanu, dva bloky od Ground Zero, zaplatí o 25 procent dvojnásobně víc, než kolik objekt původně stál. Budova byla údajně prodaná za přibližně pět miliónů dolarů, necelých sto miliónů korun. Peníze pro těžkého miliardáře Donalda nehrají žádnou roli, ovšem kladné body jeho potencionálních voličů se počítají... Třetina všech masových atentátů ve světě se odehrává v USA a Trump opět vyzývá Obamu, aby odstoupil kvůli své podpoře běženecké invaze a protiruskému postoji v jeho boji proti IS-DAEŠ. Obama na to reaguje s alibismem a pudem sebezáchovy sobě vlastním; nebylo prokázáno, že by měl vrah Omar Mateen napojení na mezinárodní teroristické skupiny; dvvakrát byl v Saúdské Arábii asi pouze na pouti do Mekky...

Andre Vltchek 
14.6. 2016   Střípky ze světa
Svědectví amerického novináře s českými kořeny
„Nejsem si jistý, kdo vymyslel ty zvěsti, že Kuba je teď ve smrtelném nebezpečí, že ztratila Orientaci, a že se kdykoli může zhroutit po jediné smrtící návštěvě prezidenta USA Baracka Obamy,“ píše Andre Vltchek, americký investigativec s českými kořeny.

Je i autorem řady knih. Například pod titulem Západní imperialismus in flagranti (Exposing Western Imperialism), V boji proti západnímu imperialismu (Fighting Western Imperialism), Oceánie (Oceania) či Indonésie – poloostrov strachu (Indonesia – The Archipelag of Fear).

Monografie, sestavená z rozhovorů s Noamem Chomskym, mu nedávno vyšla i česky – Západní terorismus. Od Hirošimy k jaderné válce.

Spekulace, věštící kubánské revoluci brzké parte – píše na americkém portálu counterpunch.org – „matou i některé kruhy americké a evropské levice“. On sám to vidí jinak:

„Kubu znám, obdivuji a miluji. Je to výjimečně silný, odhodlaný a nezlomný národ. Když jsem četl všechny ty alarmující zprávy, rozhodl jsem se tam vrátit a promluvit přímo s Kubánci.

Tentokrát mezi prací na válkou zničeném Středním východě a v Jižní Americe, kontinentu sužovaném agresívními útoky kontrarevolučních klik, loajálních k Washingtonu a Evropě.

V daném případě jsem se rozhodl usednout za volant auta, navštívit vzdálené vesnice a historická revoluční místa a také oblast kolem území, jež Kubě ukradl západní imperialismus - zátoky Guantánamo. Projel jsem přes tisíc kilometrů na východě i na západě země. Pracoval jsem v Santiagu de Cuba, Guantánamu, Havaně, Zátoce Sviní, na Playa Giron a v jedné z nejvzdálenějších (a před revolucích nejchudších) oblastí země - Cienaga de Zapata.

Navštívil jsem i agenturu Prensa Latina a ICAIC v Havaně, ale tentokrát bylo mým hlavním cílem prostě naslouchat Kubáncům.

Jsou si vědomi smrtelného nebezpečí, přicházejícího ze severu? Jsou připraveni dělat kompromisy? Slábne snad jejich revoluční duch?

Můj závěr je jasný a rozhodný: Ne! Kuba nepadne! Kubánci jsou si dobře vědomi, co se s největší pravděpodobností skrývá za sladkými řečičkami prezidenta USA. Nepodvolí se a revoluci nezradí.

Nebezpečí ze Západu je reálné. Nátlak, úskoky, machiavelistická politika – to vše ve snaze vykolejit, zničit kubánskou revoluci. Ani na vteřinu si však nemyslete, že Kubánci nevidí, co má Impérium za lubem.

Kuba se drží, už celá desetiletí. Vede si lépe než dřív. Je také silnější než kdy předtím. Jsem přesvědčen, že zvítězí.

Než budu pokračovat, mám návrh pro ty, kdo to vidí jinak a mají skutečně strach: jeďte na Kubu a pomozte jí, pokud jste také názoru, že teď čelí nebývalému nebezpečí. Vydejte se tam, promluvte s lidmi, pište, filmujte, fotografujte. Podpořte Kubu v cizině. Kupujte její produkty, poslouchejte její hudbu, sledujte její filmy, čtěte její knížky. Utraťte peníze tam místo v Thajsku, na Panenských ostrovech nebo v Egyptě, potřebujete-li trochu sluníčka. Udělejte něco reálného, něco konkrétního.

Kuba je největší internacionalista na celém světě. Hlásá solidaritu s desítkami utlačovaných a chudých zemí. Už udělala tolik pro druhé - pro zbytek světa. Teď udělejme něco pro Kubu, místo prorokování jejího kolapsu! Udělejte to, bojíte-li se o její budoucnost, a udělejte to i v případě, že o ni nemáte strach.

Santiago de Cuba je známo jako statečné a odhodlané město. Právě tady začala 26. července 1953 kubánská revoluce. Právě tady je pohřben velký básník, spisovatel a národní hrdina José Martí. A právě tady vyhlásil Fidel Castro 1. ledna 1959 z balkónu radnice vítězství revoluce.

Stejně jako Salvador Bahia v Brazílii, Santiago de Cuba dalo světu několik nejlepších muzikantů. Teď v legendárním Casa de la Trova i mnoha dalších městských klubech, kabaretech a koncertních sálech tančí smíšené páry všech ras v radostných rytmech sonu a salsy. Na Kubě je rasismus cizím, neznámým pojmem.

Během mé návštěvy si ve druhém patře Casa de la Trova mladý Číňan vyměňoval milostné poznámky s černým děvčetem, zatímco na starém parketu před brilantní, euforickou kapelou tančilo tělo na tělo několik místních párů.

Tady není žádná ´politická korektnost´ potřeba. Nic není na povel. Rovnost ras i pohlaví přichází přirozeně, instinktivně, jako logický ´meziprodukt´ revoluce.

Bezpočet Kubánců bojovalo a padlo při osvobozování afrických národů od západního imperialismu. Tisíce kubánských lékařů a učitelů stále působí v některém z nejchudších a nejzapadlejších koutů světa. Kubánská revoluce bojuje za humanitu. Zápasí, stojí na straně utlačovaných, ať už jsou to muži, ženy či děti. Barva kůže nic neznamená. Jedna věc je jasná všem Kubáncům: každý člověk, každá rasa si zaslouží důstojný život.

Tohle je ´můj komunismus´. Kuba je moje ´mateřská země´.

A právě to je to, kvůli čemu západní imperialismus Kubu nenávidí. Právě kvůli tomu proti ní míří svou jedovatou propagandu, mající kubánskou revoluci zdiskreditovat. Právě kvůli tomu se ji snaží všemi dostupnými prostředky vykolejit z komunistického azimutu: přímými útoky, embargem a teď i novou, machiavelistickou kapitolou ´normalizace´.

Ignacio Guerra Batancour, matematik ze Santiago de Cuba, je rozhodným přívržencem revoluce a kubánského komunistického systému:

´Lidé se samozřejmě bojí Obamy a jeho motivu nedávné návštěvy Kuby. Přišel jen aby normalizoval vztahy mezi našimi dvěma zeměmi? Pochybuji! Ale naštěstí Kubáncům proudí v žilách spousta revolucionářské krve. A jsou chytří! Většina z nich se nechce znovu stát kolonií a kapitalismus nechtějí. Tady chceme jen trochu zlepšit svou ekonomickou situaci, ale jinak je velká většina lidí šťastná s tím, co mají. Mně je 64…´

Vypadá nanejvýš na 50…

´Pamatuju si, jak to bývalo před revolucí. Bylo to tvrdé, ponižující… Museli jsme žít s podvýživou, nevzdělaností a vykořisťováním…Když přišel komunismus, změnilo se to totálně. Ani teď nejsem bohatý. Vůbec ne! Manželka a já jsme celý život tvrdě pracovali. Ona bývala členkou mezinárodního lékařského týmu. Všem členům naší rodiny se však dostalo dobrého vzdělání. Manželka je doktorka; náš syn je neurochirurg. Nemáme moc, máme však dost všeho toho, co skutečně potřebujeme. A všichni žijeme smysluplný život.´

´Ale teď se Spojené státy budou snažit Kubu definitivně destabilizovat…´

´Samozřejmě! Všichni to víme. Ti, kdo říkají, že to neví, jsou vlastně součástí spiknutí proti komunistické Kubě. Vidíme, co dělá Západ po celém světě. Ale nenecháme Kubu padnout. Severoameričané se budou snažit všemožnými triky, ale nikdy se neodváží sem vpadnout. Protože si stále pamatují zátoku Sviní a Playa Giron. Tenhle národ má velké srdce, ale dokáže být také tvrdý. Má kuráž. Nedovolil by, aby tenhle systém vzal za své.´

Říkám mu, jak moc tuhle zemi miluji. Objal mě. ´Buď vítán!´ řekl mi. ´Žij zdravý a dlouhý život! A brzy se vrať do Santiaga de Cuba. Skuteční přátelé jsou vždy vítáni. Budeme na tebe čekat.´

Playa Giron… Tady si Západ troufl. A prohrál na hlavu. Do zbraně nastoupil celý národ. V jediném rozhodujícím okamžiku se tenhle zelený něžný ostrov proměnil v monolitní betonovou bariéru. ´Oni ´ neprošli! Porazili je lidé, které prý přišli ´osvobodit´.

Cestoval jsem na Playa Giron, přes 250 kilometrů po vlastní ose z Havany; nejprve po impozantní šestiproudové dálnici, potom po dvouproudové silnici. Řídil jsem Chevrolet z roku 1952, pečlivě opravenou, nablýskanou a spolehlivou, přátelskou obludu.

Kuba se pozoruhodně změnila a já to všechno viděl kolem sebe. Děsivé roky extrémních obětí jsou ty tam. Teď jsou po celém ostrově parádní silice, pohodlná a čistá odpočívadla a čerpací stanice.

´Podívej, pomerančové farmy!´ ukazuje mi Dariel, můj přítel a řidič. ´A tady je jedna obrovská plantáž cukrové třtiny … kukuřice…´

Pole jsou dobře vedená a vesnice podél silnice prosté, ale čisté a soběstačné, se zdravotnickými zařízeními, školami a základními službami.

Kuba nebudí dojem bohatství, nepůsobí však ani chudě. A vypadá mnohem líp než před třemi roky, kdy jsem tu pracoval naposledy.

Nerozpadla se. Nezhroutila se. Roste, zlepšuje se a rozvíjí. Nevidět ta a popírat dosažený pokrok vyžaduje koňskou dávku kontrarevolučního sebezapření.

V malém, ale informacemi nabitém Muzeu Gironu si prohlížím obrazy, mapy a dokumenty, přibližující krutosti invaze z dubna 1961, inscenované a zaplacené Spojenými státy a mající svrhnout Fidela Castra. Přes 1.500 kubánských emigrantů a žoldáků tehdy přistálo na dvou místech v zátoce Sviní. Po 72 hodinách prudkých bitev v celé oblasti Cienaga de Zapata byli Gusanos, vetřelci, nakonec poraženi.

Teď je celá cesta z dálnice až na Playa Giron lemována památníky padlým Kubáncům, mužům a ženám, kteří bránili svou vlast proti nejmocnější imperialistické zemi na světě. Bezpočet výrazných plakátů stále připomíná cestovatelům:

GIRON – PRVNÍ VELKÁ PORÁŽKA YANKEESKÉHO IMPERIALISMU V LATINSKÉ AMERICE

A samozřejmě PATRIA O MUERTE! ´Vlast nebo smrt!´

Ptám se kurátorky muzea, zda zdejší lidé vnímají tohle místo čistě jen jako historickou pamětihodnost, anebo jsou si vědomi, že ke stejným teroristickým činům Západu jako tady stále dochází všude ve světě?

Odpovídá jednoznačně: ´Dobře víme, co se ve světě děje. Sledujeme zprávy, díváme se na TeleSur a o dění kolem nás diskutujeme. To, co se stalo tady, je jen jeden z tisíců hrůzných zločinů, spáchaných imperialismem.´

Dívám se na snímky zničených civilních letišť, zraněných a zabitých Kubánců. Je tu pár bot patřících ženě, která přišla o život během bombardování civilního letiště. V západním lexikonu je to nazvané ´nevydařená invaze´. Já tomu říkám terorismus.

Potom přijíždí v obrovském autobusu skupina amerických a kanadských turistů. Hluční a neuctiví, začínají pořizovat ´selfíčka´ před památníky a vystavenou vojenskou technikou. Žádné pohnutí ve tvářích - žádné emoce, natož lítost.

Přistuuji ke staršímu páru z Minnesoty. ´Vzbuzuje to ve vás něco?´ ptám se ho.

´No, byla tu bitva, že?´ odpovídá se širokým, o to však prázdnějším úsměvem.

´Ano, byla tu bitva,´ říkám a jdu pryč.

Právě v době, kdy jsem na Kubě, hovoří Fidel Castro na konci 7. sjezdu strany:

´Na nás všechny přijde řada, ale myšlenky kubánských komunistů zůstanou jako důkaz, že na této planetě lze, pracujete-li se zápalem a důstojně, vyprodukoval materiální a kulturní bohatství, jež lidstvo potřebuje, a my musíme neúnavně bojovat, abychom jej dosáhli. Našim bratrům v Latinské Americe i ve světě musíme sdělit, že kubánský lid zvítězí.

Toto může být jedna z posledních chvil, kdy mluvím v téhle místnosti. Hlasoval jsem pro všechny kandidáty, které sjezd doporučil do voleb, a vážím si pozvání a čest vám, kteří mi nasloucháte. Blahopřeji vám všem a především compañero Raúlu Castrovi k jeho obdivuhodnému úsilí.

Vyrážíme na pochod a budeme dokonalí v tom, v čem bychom měli být, bezmezně odhodlaní a jednotní, tak jako Martí, Maceo a Gómez, na nezadržitelném postupu kupředu.´

Na Kubě se vše, od obrany země po zachování životního prostředí, považuje za věc revoluce. Projíždím jsem pozoruhodnou biosférou, Cienaga de Zapata, místem světového dědictví. Odpoledne začíná silnici křižovat obrovská armáda barevných krabů. Celá oblast je původní, čistá, nezkomercializovaná. Říkám řidiči, že krabi nakonec mají prospěch ze socialismu, a stejně tak mangovníky, močály a pláže. Souhlasí.

V zapadlé vesnici, zvané Soplillar, narážím na malé muzeum a krásnou knihovnu s impozantní sbírkou knih. Stoly a židle jsou vyrobeny ručně s láskou, jako něžné hračky.

Chlapík, který to tu má na starost, Pedro Amaury Santos Llambio, je univerzitní profesor a nadšenec vesnického vzdělávání. Několik dní v měsíci vyučuje na univerzitě ve městě, ale ve zbývajícím čase pečuje o muzeum a knihovnu, ležící nějakých 5 kilometrů od Zátoky Sviní.

„Nevěřil byste tomu, ale tahle obrovská oblast Cienaga de Zapata mívala před revolucí jen čtyři školy. Děti trpívaly podvýživou; všude samý hlad a bída. Všechno to, co tu vidíte, je přímý výsledek revoluce.“

Soudruh Pedro Amary je, jak sám o sobě říká, knihomol. A zná mnoho revolucionářů z Kuby i z ciziny. Dokonce se setkal s jednou z dcer Noama Chomskyho.

Je přesvědčen, že Kuba nepadne. Věří v socialismus. Vzdělává lidi, učí je, informuje a diskutuje s nimi o světě. A říká:

„Kuba má síly dost. Všechno jsme udělali vlastníma rukama. Sem ke mně přišlo mnoho Evropanů. Nevím proč…ani jak mě vůbec našli? Tohle místo je přitom na hony daleko od kteréhokoli velkého města… Ale přicházejí: myslitelé, spisovatelé a novináři… Diskutujeme. Já sám naprosto otevřeně. Říkávám jim: ´Všechno to, co teď máte v Evropě, je díky masakrům, jichž jste se po světě dopouštěli.´

Vysvětluji mu, že jsem měl nedávno projev v italském parlamentu a řekl tam, poslancům přímo do tváří, v zásadě totéž. A že bych se sem v budoucnu rád vrátil a strávil tu nějaký čas, mluvil s místními lidmi ve vesnici a předčítal z některé z mých knih v této knihovně.

Třeseme si rukama, objímáme se. Mluvím s několika dalšími lidmi z vesnice. Kuba se nevytrácí. Je-li v nebezpečí, budeme za ni bojovat.

Krátce pak pracuji v Havaně. Je mnohem komplikovanější než provincie. Potkávám se tu s malíři, filmaři, novináři i majiteli soukromých restaurací. Ti mluví okrasně, slovy volenými opatrně.

Tady se přetřásá víc ´mír´ a ´porozumění´.

Někteří lidé v Havaně se o politiku nestarají, většina však ano.

Chápu, proč má mnoho cizinců poté, co navštíví jen Havanu a možná jednu nebo dvě turistické pláže, pocit, že Kuba své revoluční nadšení ztrácí. Ale dokonce i v Havaně jsou ´poskytovatelé služeb´ jedna věc a běžní občané zcela jiná.

Velcí kubánští intelektuálové a umělci jsou však téměř unisono na straně revoluce.

Za této návštěvy však v jejich společnosti tolik času nestrávím. O to víc chci naslouchat přímo lidem v hlavních městech provincií a na vesnicích.

Na druhém konci země, pouhých pár kilometrů od zátoky Guantánamo, přímo u ´hranic´ se Spojenými státy, je Comunidad Glorieta.

Uprostřed ulice zastavuji mladou ženu. Čistě náhodně. Je jí osmadvacet, pracuje ve videoobchodě. Jmenuje se Yarai. Ptám se jí, zda ví, co se děje za ostnatým drátem, na okupovaném území.

Ví.

Bojí se?

´Bát se? Ani náhodou! Doufám, že k válce s gringos nikdy nedojde… samozřejmě chceme, aby tohle území, tahle základna byly vráceny Kubě. Nelíbí se nám, že ji mají oni. Ale že bych se bála? Ani náhodou!´

Ostatní vesničané reagují podobně.

Často používám slovo ´strach´. Ptám se, zda se lidé ´bojí´. To proto, že mnoho mých přátel z celého světa se neustále netají obavami a říká, že Kuba nepřežije a už brzy s ní bude konec.

V samotném městě Guantánamo vidím obrovská hřiště, plná dětí. Je neděle, tisíce lidí jsou venku, baví se, procházejí a povídají si. Další nádherné kubánské historické město! Vnímám tu uvolněnou, optimistickou atmosféru.

Na přístupové cestě ke Guantánamu bije do očí obrovský plakát:

VÍTEJTE NA GUANTÁNAMU, PRVNÍ ANTIIMPERIALISTICKÉ LINII OBRANY!

Můj místní řidič parafrázuje Che. Býval učitelem na škole. Teď je to penzistou, chce ale ´zůstat zaměstnaný´. Když mu říkám že toho mám plné kecky, směje se:

´Che říkával, že opravdový revolucionář nemá na únavu nárok. Kdokoli se cítí unavený, má na to samozřejmě právo. Pak si však nemá říkat revolucionář.´

Tohle je Kuba.

´V tom případě zastavme na rychlou kávu,´ říkám mu s úsměvem. ´A pracujme dál!´

„To už je lepší!“ kontruje a plácá mě po zádech.

Najednou je tu základna, dole přede mnou; obrovská, dotěrná, odporná, úplně mimo mísu; nezákonně okupované kubánské území; imperialistická bašta.

Šklebím se. Grimasa neuniká skupině venezuelských turistů. Dívka řekla: ´Que mierda, no?´ ´Stojí to za ho…, že jo?´

Přitakávám. Dodat není co. Ta dívka to shrnuje exaktně.

´Kdyby to Obama myslel vážně, že chce vztahy mezi oběma zeměmi zlepšit, musel by nejprve vrátit základnu Guantánamo Kubě,´ říkám jí.

Cestou tam zastavilo naše auto kontrola. Kubánská policie zastavuje auta jen zřídka, tady, u ´hranic , však přece jen trochu víc.

Z důstojníka se klube mladá dáma.

´Jak se máte?´ ptám se jí.

´Jako v peci,´ říká. ´To je hic, co? Musí být minimálně pětatřicet.´

Došly jí cigarety a je očividně unavená. V Loma Grande jsem koupil balíček místního kuřiva a plechovku ledové vody. Teď, při cestě zpět do města Guantanamo a do Santiaga de Cuba, jí obojí podávám. ´ To je pro vás,´ dodávám.

´Vy se mě snažíte podplatit, paráda!“ směje se z plných plic. Otevřeně se mnou flirtuje, tím nejnevinnějším a nejpřirozenějším způsobem. Vidím, že to chce reakci, tu poklonu je potřeba nějak vrátit, jinak se urazí. Tak to na Kubě chodí. Chvilku hledám slova. Se západní politickou korektností jsem vedle.

Má nádherné oči, vlasy jako uhle a u pasu velkou pistoli

„Gringos přes tuhle kontrolu jaktěživ neprojdou,´ říkám. ´Zcepení už při pohledu na vaši krásu.´

Je to neohrabané. Ale zabírá to. Šťastně se usmívá. Objímá mě, na zlomek vteřiny tiskne své křehké tělo k mému a líbá mě na tvář. My dva jsme na okamžik jako v sedmém nebi, vše kolem nás je však zatraceně vážné, až příliš reálné. Kubánské tanky jen kousek od nás, s kanóny namířenými na základnu. Z místa, kde stojíme, jsou bunkry a ostnatý drát na dohled. Ano, ´první antiimperialistická linie obrany´.

A já dobře vím, že jsem na frontě a na té správné straně.

´Půjdu,´ říkám dívce. ´Už musím. Vždycky jsem ale na straně vašich lidí.´ Zprvu se mi zdá, že to zní nemístné. Ale není to tak. Salutuje mi a její tvář náhle zvážní. Salutuji i já. A pak jí kladu pár posledních otázek:

´Máte strach?´ ukazuji na ostnatý drát.

´Ne.´

´Neobáváte se toho, co může být za Obamovou návštěvou? Že na vás zkusí něco jiného? Nemáte strach, že tentokrát jim to může vyjít, že kubánský socialismus nakonec dokáží vykolejit?´

´Ne, já se nebojím,´ odpovídá. Jen to. Hrdá. Sebejistá. Nefalšovaná Kubánka!

Vracím se do auta a kontrolní stanoviště mizí za pár okamžiků za zatáčkou. Pilně začínám čistit své propriety, jako by šlo o zbrojní arzenál. A nestačím se divit, proč mám z ničeho nic knedlík v krku a zamlžené brýle.

´Takže Kuba nepadne?´

´Ne, soudruhu,´ odpovídá řidič. ´Nesmí. Nemá právo padnout.´

Spěcháme do Santiaga, Santiaga de Cuba.

´Tak dobře. Tak si zazpívejme,´ říkám chraplavý hlasem.. ´Tak už si sakra zazpívejme!´

14. 6. 2016   AC24

AC24.cz: Článek je z roku 2010, proto některé příklady z údajně nedávné doby už čtenáři mohou připadat jako starší historie, a kontexty jsou někdy voleny tak, že čtenář neobeznámený se skutečnostmi v USA může být zmaten, ale vše, co je tu řečeno, platí beze zbytku i u nás.

Bývaly časy, ne zas až tak dávné (relativně), kdy vlády a elitářské skupiny, které je kontrolovaly, neměly zapotřebí se nechat zverbovat do dezinformačních válek. Propaganda bývala relativně přímočará. Lži bývaly mnohem jednodušší. Kontrola informačních toků se snadno nařídila.

Během počátku středověku ve skutečnosti moc obyčejných lidí nemělo ani dovoleno, aby vlastnili Bibli, ani nebylo dovoleno Bibli překládat z latiny do dalších jazyků, samozřejmě spolu i s dalšími svazky, ze kterých by mohly vzejít „nebezpečné myšlenky“.

Bylo tomu tak ve velké části zažitého feudálního systému a jeho hierarchie králů a kněží. Pravidla se vynucovala hrozbou konfiskace majetku a popravy každého, kdo se uchýlil od tuhé socio-politické struktury. Ti, kdo měli teologické, metafyzické či vědecké informace mimo konvenční a zapsaný kolektivní světový názor, byli mučeni a masakrováni. Elity si držely informace pro sebe a odstranily jejich zbytky ze známosti pro hlavní proud, kolikrát i po staletí, než byly znovu objeveny.

S příchodem anti-feudalismu, a co bylo nejdůležitější, s úspěchem Americké revoluce elity už nemohly panovat nad informacemi ostřím meče či hlavní pušky. Establishmenty demokracií a (demokratických republik) s jejich filosofií otevřené vlády a vládnutí lidmi dohnaly aristokratické menšiny, aby kuly pikle jemnými způsoby překážení pravdě, aby si tak zachovaly držbu světa, aniž by se vystavily odvetě mas. A tak se zrodilo složité umění dezinformací. Techniky „magie“ lži byl propracovány a uvedeny k dokonalosti. Mechanika lidské mysli a lidské duše se stala pro elity nekonečnou posedlostí.

Cíl byl zlovolný, leč sociálně radikální; místo aby se vynakládala nemožná energie na potřebu diktovat samotnou formu a existenci pravdy, tak dovolili, aby prosákla, ale zastřená mlhou vyfabrikovaných dat. Pravdu zamotali do „Gordického uzlu“ zavádění a fabrikací tak rafinovaného, že pocítili jistotu, že většina lidí to vzdá a nechá toho dávno před tím, než se jim povede prodrat se
tím klamem. Cílem nebylo pravdu zničit, nýbrž ji ukrýt před letmým pohledem.

V moderní době s jejími pečlivě vykonstruovanými metodami bylo tohoto cíle z větší části dosaženo. Tyto metody ovšem mají ze své podstaty určité slabiny. Lži jsou křehké. Vyžadují neustálou pozornost, aby se udržovaly při životě. Odhalení jednoduché pravdy může strhnout celý oceán lží tak, že se okamžitě vypaří. V tomto článku přezkoumáme metody použité k přihnojování a podpoře růstu dezinformací stejně jako to, jak odhalit kořeny dezinformací a účinně je utnout, čímž jednou pro vždy vyhladoví celý ten systém bludů.

 

Metody mediální dezinformace

Média mainstreamu, když už se jejich prací stalo vyšetřování vládní korupce a udržení elitářů v linii, se teď nestala ničím jiným než PR firmami pro zkorumpované veřejné činitele a jejich Globalistické handlíře. Dny legitimní „investigativní žurnalistiky“ jsou dávno pryč a žurnalistika samotná už rozbředla do žluklé louže tzv. „TV komentářů“, které se svými nepodloženými náhledy nakládají jako s doloženými fakty.

Elitářská kooptace zpravodajství od té doby, kdy byl vynalezen tiskařský stroj, sice neustále přechází z jedné formy do druhé, ale první metoda mediální dezinformace opravdu začala dávat ovoce až pod dohledem novinového magnáta Williama Randlopha Hearsta, který věřil, že pravda je „subjektivní“ a otevřená jeho osobní interpretaci. Hearstovo dědictví lží a senzačnosti žije v Hearstem vydávaném magazínu ‚Mechanika popularity‘, který obviňuje Hnutí za pravdu o 11.9 z nehorázných „konspiračních teorií“, přičemž současně neustále vydává články o pozorování UFO a tajných vládních programech létajících talířů.

Jak ještě ukážeme, takovýto divný kontrast smíšených signálů a pokryteckého obviňování je pro šiřitele dezinformací charakteristický.

Některé z hlavních taktik používaných mainstreamovými médii k zavádění mas jsou následující.

Lži hodně, vycouvej z toho potichu

Mediální zdroje mainstreamu (zvláště noviny) notoricky na titulní straně uvádí flagrantně nepoctivé a nepodložené novinářské kachny, které pak, když je nachytají, potichoučku stáhnou na zadní straně. V takovém případě to má ten smysl, že této lži prorazí cestu do kolektivního povědomí. Když je pak ta lež nakonec odhalena, je už příliš pozdě, a velká část populace si toho ani nevšimne nebo se nestará o to, že pravda vyšla najevo. Dobrým příkladem pro to bude komplot vlády s mainstreamovými médii u zbraní hromadného ničení, o nichž Bushova administrativa po 11.9 přesvědčila americkou veřejnost tvrdíc, že je Irák má, ač neexistoval žádný konkrétní doklad, který by to dokazoval. Konečné přiznání George W. Bushe, že v Iráku nikdy žádné zbraně hromadného ničení nebyly (kromě chemických zbraní, které ve skutečnosti Saddámovi prodaly USA za administrativy Reagana a Bushe), tak o tom ve zpravodajských zdrojích mainstreamu byly jen letmé reportáže, pokud to bylo vůbec zmíněno. Ten podstatný důvod za touto válkou, která teď už zabila více než milion lidí, se tedy ukázal být naprosto podvodný, ovšem pořád i dnes potkávám lidi, kteří věří, že Irák měl atomovky…

 

Nepotvrzený nebo kontrolovaný zdroj jako fakt

Kabelové zpravodajství z místa konání často cituje informace od „nejmenovaných“ zdrojů, vládních zdrojů, které mají zjevné zaujetí či dokonce agendu, či od „expertních“ zdrojů, aniž by se poskytl alternativní „expertní“ názor. Posledním příkladem toho budou audio-nahrávky s Usámou bin Ládinem, které údajně odhalují, že vánoční „útočník s bombou pod šaty“ byl opravdu z al-Kaiídy.

abcnews.go.com

Mediální hrozby z audionahrávek jako nepopiratelných faktů jsou u četných zpráv, pak ale současně otisknou vedlejší článek, který ukazuje, že Bílý dům nemůže potvrdit, že by ta nahrávka mohla být skutečná:

reuters.com

Když Bílý dům nemůže potvrdit autentičnost této nahrávky, tak jak mohou mediální reportáže tvrdit, že to bylo potvrzeno?

Vykalkulovaná chyba

Jinak je to známo též jako „vyzobávání hrozinek“ z dat. Jediná informace či nějaké na skutečnosti se zakládající vodítko k pravdě může vykolejit celé dezinformační zpravodajské téma, takže místo aby je zkoušeli znevažovat, jednoduše předstírají, že vůbec neexistují. Když se takový fakt přehlíží, tak ta lež může vypadat i naprosto racionálně. Této taktiky se rovněž rozsáhle využívá, když dezinformačními agenty jsou zlovolní žurnalisté zapojení do otevřené diskuse.

Odvádění od významného a fabrikace významu

Občas pravda do povědomí veřejnosti prosákne i přese všecko, co média dělají, aby ji pohřbila. Když k tomu dojde, unikne se tomu jedině tak, že se pokusíme změnit ohnisko zájmu veřejnosti, a odvést ji tudíž od pravdy, jejímuž uchopení mají tak blízko. Média toho dosahují „reportážním přetěžováním“ nějakého tématu, které nemá nic společného s daleko důležitějším problémem, co je zrovna po ruce. Je ironií, že když se média pustí do podružné záležitosti a zavalují nás reportážemi o ní, až je nám z toho blbě, způsobí to, že mnoho Američanů si myslí, že když média o tom nejsou schopna přestat kecat, musí to být důležité! Příkladem může být nedávný tlak na audit Federálních rezerv, který získává významnou veřejnou podporu stejně jako politickou podporu. Místo aby referovala o tomto neuvěřitelném a bezprecedentním pohybu směrem k transparentnosti Fedu, média mainstreamu (MSM) strávila další dva měsíce nebo i více nikdy nekončícími reportážemi o smrti Michaela Jackson, popového idolu, který nevydal od doby „Thrilleru“ už pořádnou nahrávku, a prakticky z tohohle chlapa, kterého stejná MSM média před jen pár měsíci hanobila za jeho „chlípné ručky šmátralky“, když se dostal k dětem, prohlásila za boha.

 

Nekalá taktika vedení debaty

Občas, se stane, že i do televize prorazí lidé, kteří mají upřímnou starost o to, jak se vede průměrnému Američanovi, a objeví se legitimní po skutečných faktech jdoucí informace. Ovšem jen zřídka se jim dovolí přednést své názory nebo informace zevnitř dění, aniž by se museli probít bariérou pečlivě vyumělkovaných klamů a propagandy. Protože média ví, že ztrácí věrohodnost, když nedovolí objevit se hostům s opozičními názory, tak pokaždé, když se to děje, naaranžují choreografii speciálních televizních debat v nesmírně omezujícím prostředí, které tyto hosty tlačí do defenzivy, a vytváří jim překážky, aby jasně přednesli své myšlenky a fakta.

Televizí protěžovaní znalci problematiky jsou pak často cvičeni v tom, co se běžné nazývá „Alinského taktiky“. Saul Alinsky byl morální relativista a šampión ve lži jakožto nástroji dosahování „vyššího dobra“; v podstatě to byl takový moderní Machiavelli. Jeho „Pravidla pro radikály“ byla údajně vymyšlena pro lidové aktivisty, kteří oponovali establishmentu, zdůrazňoval ale využití jakýchkoliv nezbytných prostředků, aby porazil politické oponenty. Je ale opravdu možné založit porážku establishmentu na základě lží, za využití ještě propracovanějších lží a obětováním etiky?

Dnes jsou Alinského pravidla častěji používání establishmentem než jeho opozicí. Tyto taktiky přijali vlády a dezinformační specialisté po celém světě, nejviditelnější jsou však v televizních debatách. Ačkoliv Alinsky kázal o potřebě konfrontace ve společnosti, jeho debatní taktika byla ve skutečnosti konstruována k tomu, aby se vyhnula skutečné a poctivé konfrontaci vzájemně si oponujících myšlenek, pomocí slizkých únikových triků a uhýbání. Alinského taktiky a jejich moderní využití lze shrnout následovně:

1) Moc nespočívá jen v tom, co máš, ale i v tom, o čem si nepřítel myslí, že máš.

Tuto taktiku vídáme v mnoha formách. Např. v předvádění svého vlastního hnutí jako mainstreamu a vašich oponentů jako okrajovky. Přesvědčit svého oponenta, že jeho boj je marný. Tvoje opozice může jednat ale jinak, nebo i váhat s nějakou akcí vůbec, na základě jejich vnímání tvé moci.

2) Nikdy se nepouštěj do toho, s čím nemají zkušenost tvoji lidé, a kdykoliv je to možné, táhni to k tomu, s čím nemá zkušenost nepřítel.

Nenech se vtáhnout do debaty o tématu, které neznáš tak dobře nebo lépe než tvoje opozice. Je-li to možné, zatáhni do takové situace místo toho je. Hledej způsoby jak zvýšit u své opozice pocit, že tu nejsou doma, cítí úzkost a nejistotu. Tohle běžně používají proti ne dost důvtipným diskutérům při interview v show na kabelových televizích, čímž se jejich pozice předvádí velice pokřiveně. Cíl je maten zjevně nerelevantními argumenty, kterými jsou nuceni se zabývat. V televizi a v rádiu to rovněž slouží k vyplýtvání vysílacího času na to, aby se cíli zabránilo přednést svou vlastní pozici.

3) Přiměj nepřítele, aby jednal mimo vlastní pravidla

Cílem je zaútočit na oponentovu věrohodnost a reputaci jeho obviněním z pokrytectví. Když se při téhle taktice povede nachytat tvojeho oponenta i na těch nejmenších hříšcích, vytváří to průlom pro další útoky.

4) Zesměšnění je tou nejmocnější zbraní člověka.

„Ron Paul je potrhlík.“ „Denis Kucinich je mrňavý a ošklivý.“ „Pravdoušci o 11.9 jsou alobalové palice.“ (V anglosaském prostředí je symbol hlavy obalené ochranným alobalem – proti řízení mysli na dálku od zlovolných manipulátorů, jak to fungovalo ve starých sci-fi hororech – symbolem až chorobné posedlosti obranou před vládní manipulací.) Proti zesměšnění téměř není možný protiúder. Je to iracionální. Opozici to rozzuří a ta pak reaguje k tvému prospěchu. Rovněž to funguje jako nátlakový prostředek k donucení nepřítele k ústupku.

5) Dobrá taktika je taková, při které se lidé baví.

Popularizace v USA se nedávno chytivšího označení „Teabaggers“ (čajoví pytlíci pro stranu Tea Party) je toho klasickým příkladem, chytne se to samo, protože lidem připadá, že myslet si to je chytré, a líbí se jim to říkat. Když svá diskusní témata udržuješ jednoduchá a legrační, udržuje to tvou stranu v motivaci a pomáhá to k tomu, aby se tvá taktika šířila už sama, aniž by bylo třeba instrukcí a povzbuzování.

6) Taktika, která táhne moc dlouho, se stane utahaná.

Rozuměj pravidlu 6. Nestaň se starou novinkou. Když budeš svou taktiku udržovat čerstvou, je snadnější udržet své lidi v aktivitě. Ne všichni dezinformační agenti jsou placení. „Užiteční idioti“ musí být motivováni jinými prostředky. Dezinformace mainstreamu často přeřazují z jedné metody na další a pak zase zpátky.

7) Udržuj tlak různými taktikami a akcemi a využívej během této doby všech událostí k vlastnímu účelu.

Neustále zkoušej nové věci, abys opozici vyváděl z rovnováhy. Jak opozice zvládne jeden přístup, udeř na ně z boku něčím novým. Nedej nikdy cíli šanci na odpočinek, přeskupení, zotavení či změnu strategie. Využij příležitosti ze současných událostí a překruť jejich důsledky, aby podporovaly tvoji pozici. Nikdy nepromarni dobrou krizi.

8) Hrozba je obvykle děsivější než to nebezpečí samo.

Tohle jde ruku v ruce s Pravidlem 1. S vnímáním reality. Umožni své opozici, aby vyplýtvala veškerou svou energii v očekávání nezvladatelných scénářů. Ty chmurné možnosti mohou snadno otrávit mysl a povedou k demoralizaci.

9) Hlavní premisou k vytváření taktik je rozvoj operací, které budou na opozici vyvíjet neustálý tlak.

Cílem tohoto tlaku je přimět opozici, aby reagovala a dělala chyby, které jsou nezbytné pro konečný úspěch kampaně.

10) Když zatlačíš na zlo dostatečně tvrdě a hluboko, prorazíš ho na druhou stranu.

Jako nástroje aktivismu u lidu se Alinského taktik historicky využívalo (např. v odborovém hnutí), aby se opozice přinutila reagovat násilně proti aktivistům, což vede k sympatiím veřejnosti k věci těchto aktivistů. Dnes falešná (nebo unesená) lidová hnutí těchto technik také využívají jak při debatách, tak při plánovaných pouličních akcích. Záměrem je vyprovokovat (či zinscenovat) bezohledné útoky proti sobě samým tak, abyste byli vnímáni jako šikanovaní či oběti. Dnes se těchto technik běžně používá k vytvoření iluze, že určité hnutí je „konra-kulturou“ či „proti-establishmentu“.

11) Cena za úspěšný útok je konstruktivní alternativou.

Nikdy nepříteli nedovol, aby nabíral body na tom, že ses nechal nachytat na řešení toho problému. Dnes se toho často ofenzivně využívá proti legitimitě aktivistů, jako jsou třeba oponenti Federálních rezerv. Stěžuj si, že tvůj oponent pouze „na problémy poukazuje“. Žádej, aby nabízel řešení.

12) Vyber si cíl, na ten se vrhni, personalizuj ho a polarizuj.

Odřízni síť příznivců a izoluj cíl od sympatií. Příznivci cíle se sami odhalí. Jdi po jednotlivých lidech, ne po organizacích a institucích. Lidem ublížíš dříve než institucím.

Až příště budete sledovat debatu na MSM, koukejte se na ty odborníky pečlivě, nejspíš uvidíte mnohé, pokud ne všechny tyto výše uvedené strategie používané na bezelstné lidi, co se pokouší říkat pravdu.

Metody internetové dezinformace

Protože se ta ošatka s triky MSM za tak dlouhou dobu už opotřebila, mnoho zklamaných a vzteklých spotřebitelů informací se teď obrací k alternativním zpravodajským zdrojům, z nichž většina existuje v kolektivním shromaždišti, kterému říkáme internet. Nejdříve to vypadalo, že vláda a elitáři web jako nějakou divnou novotu ignorovali, nebo to brali jen jako další mechanismus, kterého mohou využít k šíření dezinformací. Jak teď už všichni dobře víme, přišli na tomhle hřišti o míč, a internet se stal nejmocnějším nástrojem pravdy, jaký kdy historie viděla.

Tak se teď o nich říká, že vynakládají neuvěřitelné zdroje, aby tuhle svoji chybu dohnali, za využití všech triků ve svém arzenálu, aby uživatele webu zase dokopali k poddajnosti. Ač anonymita internetu umožňuje určitou imunitu proti mnohým manipulačním taktikám Saula Alinskyho, tak ale také vládám umožňuje útočit na ty, kdo zkouší pravdu šířit v skrytu. Ve světě webových zpráv těmto lidem říkáme „dezinfo trollové“. Trolly teď už otevřeně v zemích jako USA a Izrael najímají vlády a obzvláště, aby sužovali alternativní internetové zpravodajské stránky a narušovali jejich schopnost sdílet informace.

rawstory.com

thenational.ae

atlanticfreepress.com

Internetoví trollové, rovněž známí jako „placení tapetovači“či „placení bloggeři“, jsou čím dál víc najímáni i soukromými korporacemi, často za účelem marketingu. Je to ve skutečnosti rychle rostoucí průmysl.

Trollové využívají širokou škálu strategií, z nichž některé se využívají výlučně na internetu, tady je jen pár z nich:

1) Vlož pobuřující komentáře konstruované tak, aby odvedly od tématu a frustrovaly: Alinského taktika využívaná k vyvolání emociálních reakcí u lidí, ačkoliv méně efektivní kvůli neosobní povaze webu.

2) Zaujmi pózu přívržence této pravdy, pak ale vlož komentáře, které toto hnutí diskredituje: Tohle jsme viděli i na našich vlastních fórech – trollové v póze přívrženců Hnutí za svobodu pak vloží dlouhé, nesouvislé slovní výpady tak, aby vypadali buď rasisticky, nebo praštěně. Tady je živý příklad takovéto taktiky používané na Yahoo! Odpovědi.

Klíčovým prvkem této taktiky je odkázat se na běžné argumenty Hnutí za svobodu, při tom ale současně kecat blbosti tak, aby tyto jinak platné argumenty vypadaly v takovéto asociaci směšně.

Tito „Trollové typu Trojský kůň“ jsou v extrémních případech známi vkládáním příspěvků, co podněcují k násilí – což je technika zjevně se záměrem upevnit falešná tvrzení notorických pachatelů reportáží MIAC a dalších publikací ADL / SPLC, které podbízí, že konstitucionalistů byste se měli bát jako potenciálních domácích teroristů.

3) Dominuj diskusím: Trollové se často vetřou na produktivní webové diskuse, aby je vykolejili z jejich kurzu a frustrovali zde zapojené lidi.

4) Přednapsané odpovědi: Mnoho trollů je vybaveno seznamem či až databází předplánovaných diskusních témat konstruovaných jako generalizované a s klamnými odpověďmi na poctivé argumenty. Notoricky jsou tím známi např. trollové „vyvraceči“ 11.9.

5) Falešné asociace: Tohle funguje ruku v ruce s bodem 2 invokujícím stereotypy nastolené „Trollem typu Trojský kůň“.

Např.: nazývání těch, co jsou proti Federálním rezervám „konspiračními teoretiky“ či „lunatiky“. Svévolné asociace anti-globalistického hnutí s nadšenci pro yettiho či nepozemšťany, protože tohle s sebou s podstaty nese určitou negativní konotaci. Používání falešných asociací k vyprovokování zášti a k odrazení lidí od toho, aby se objektivně zabývali důkazy.

6) Falešné moderace: Předstírej „hlas rozumu“ v argumentaci zjevných a dobře definovaných stran ve snaze odvést lidi od toho, co je jasnou pravdou do „šedé zóny“, kde se pravda stane „relativní“.

7) Argumentace proti čertovi na zdi: To je velice běžná technika. Troll obviní svou opozici ze zaujímání určitých hledisek, ač tomu tak není, a pak útočí na takovéto hledisko. Nebo troll vkládá do úst oponentů slova, a pak vyvrací tato určitá slova. Např.: „Pravdisti za 11.9 říkají, že do věží WTC nenarazila žádná letadla a že je to všechno jen počítačová animace. To jsou tak pitomí?“

Těchto strategií občas používají i běžní lidé s vážnými osobními problémy. Ovšem když u někoho vidíte, že těchto taktik používá často, nebo používá mnoho z nich současně, tak asi máte co činit s placeným internetovým trollem.

Metody vládní dezinformace

Vlády a globalisté, kteří je podporují, mají nesmírné bohatství – téměř nevyčerpatelné zdroje nadekretovaných peněz z vlastních tiskáren – a kontrolu nad většinou právních a akademických institucí. S těmito výhodami lze dezinformace realizovat v masivním měřítku. Tady je jen hrstka těch nejprominentnějších taktik používaných vládními agenturami a soukromými mozkovými trusty ke směrování veřejného mínění a ke zřízení zdání konsensu:

1) Kontroluj experty: Většina Američanů je už od školky učena, aby ignorovali svůj instinkt pro pravdu a podvolili se „třídě intelektuálních profíků“ u všech věcí, na které poskytují odpovědi. Problém je ale v tom, že hodně z této třídy profíků je už od své vysoké školy indoktrinovaných, mnoho z nich je formovaných, aby podporovali status quo. Všichni experti, kteří jdou proti zavedené konvenci, jsou svými druhy ostrakizováni.

2) Kontroluj data: Kontrolou zdroje dat při jakémkoliv vyšetřování, ať právním či vědeckém, dostává vláda schopnost vykonstruovat si takovou pravdu, jakou si přeje, je tomu tak potud, pokud se lidé nestarají o zdroj dat. K důležitým příkladům kontroly a ukrývání zdroje dat patří; vyšetřování NIST u podezřelého kolapsu WTC 11.9, při němž inženýři NIST najatí vládou si udělali všechny zdroje dat potají v počítačových modelech, přičemž tvrdili, že ty počítačové modely dokazují, že ty kolapsy byly „přirozené“. Rovněž i nedávná odhalení z Klimatických laboratoří CRU a jejich manipulacích se zdroji dat, aby oblbli veřejnost a přiměli ji uvěřit, že to Globální oteplování je skutečné, aby přijala celosvětovou daň z uhlíku. CRU odmítala uvolnit zdroje dat ze svých experimentů celé roky, a teď už víme proč.

3) Pokřiv statistiku: Tato taktika je extrémně zřejmá u odhadů nezaměstnanosti Ministerstvem práce, které používá těch triků se začleněním zatemňujících poměrů mezi narozeními a úmrtími do svých kalkulací, aby to vypadalo, jako kdyby bylo méně lidí nezaměstnaných, než jich opravdu je, nebo vynecháním určitých výseků populace, jako ti, co jsou sice nezaměstnaní, ale už nepobírají dávky.

3) Vina kvůli falešné asociaci: Vlády čelící účinným oponentům budou vždy zkoušet tyto osoby či skupiny v očích veřejnosti démonizovat. To se často dělá jejich asociací se skupinami či idejemi, které veřejnost už nenávidí. Např.: během posledních voleb zkoušeli přívržence Rona Paula asociovat s rasistickými skupinami (a ještě později určité opory Fox News), aby odradily umírněné Demokraty od poctivého přezkoumání politiky kongresmana Paula.

4) Vyfabrikuj dobré zprávy: Tohle spadá do překroucení statistiky a rovněž to do velké míry spočívá na kolaboraci Médií. Ekonomický koncept „Zelených investic“ je dobrým příkladem kombinace zájmů vlády, médií a korporací za účelem vytvoření atmosféry falešného optimismu založeného na pochybných základech.

5) Kontrolovaná opozice: Lidé na mocenských pozicích si už po staletí uvědomují důležitost kontroly opozice. Když nějaké hnutí vyroste do opozice vůči autoritám, tak si musíš uzurpovat vůdcovství v tomto hnutí. Pokud ale takové hnutí, které by šlo infiltrovat, neexistuje, tak si establishment často nějaké bezzubé vytvoří, aby plnilo tuto sociální potřebu a neutralizovalo lidi, kteří by se jinak mohli pustit do vlastních akcí.

V 60. a 70. letech začala FBI s tajným programem zvaným COINTELPRO. Spolu s nezákonným špehováním amerických občanů, kteří byli proti Vietnamské válce, nebo podporovali hnutí za občanská práva, rovně používali agenty a mediální zdroje, co se stavěli do pózy příznivců hnutí, a pak účelově vyvolali konflikt a rozkol, nebo úplně převzali kontrolu nad směřováním hnutí. Ta samá taktika se na různých úrovních zkouší u moderního Hnutí za svobody, ale až dosud nebyla dost účinná, aby zabránila jeho růstu.

NRA je dalším dobrým příkladem kontrolované opozice, jelikož mnoho vlastníků zbraní je spokojených, že může platit roční poplatky NRA jako platbu za aktivní odpor vůči protizbraňové legislativě; zatímco ve skutečnosti NRA je přímo odpovědná za mnoho kompromisů, které vedly k tomu, že záležitost 2. ústavního dodatku ztratila půdu pod nohama. Tímto způsobem nejen, že vlastníci zbraní byli vyřazeni z aktivity, ale ve skutečnosti vmanipulováni, aby financovali vzdání jejich vlastní záležitosti, o kterou jim jde.

6) Falešná paradigmata: Lidské bytosti mají tendenci ostatní lidi a ideje kategorizovat a nálepkovat si je. To je ať už k dobru či ke škodě, je to základní prvek toho, jak chápeme složitosti světa. Této složky lidské povahy jako mnohých dalších lze zneužít jako mocného nástroje pro sociální manipulaci. Tím, že polarizují debatu a vtěsnají ji do rámce s umělými hranicemi a zřídí dva póly této debaty, mohou sociální inženýři eliminovat vnímání možnosti třetí alternativy. Pro aparát mainstreamových médií je tohle klíčová zbraň k dosahování jejich cílů. Nekonečné vytváření dichotomií a vyfintěné aranžmá ideologií podél linie – levice-pravice – běžným lidem nabízí velice jednoduchý (ale beznadějně dezorientující) způsob uvažování o politice. Nutí je to vybrat si stranu obvykle na základě čistě emociálních či kulturních důvodů a často je to vyláká k zaujetí postoje, se kterým by jinak nesouhlasili. To přiživuje prostředí, v němž je důležitější porazit ten druhý tým, než udržet si svou vlastní integritu. A možná to nejdůležitější je, že to sociálním inženýrům umožní určit, co je v debatě „férová hra“, a co ne.

Člověku jen stačí, aby pozoroval ty rozpálené debaty mezi Demokraty a Republikány, aby viděl, jak hluboce je tahle víra u obou stran zakořeněná a jak destruktivní je to pro intelektuální diskurz vůči pravdě.

Alinsky sám napsal: „Člověk rozhodně jedná jen tak, aby přesvědčil, že všichni andělé jsou na jedné straně a všichni ďáblové na té druhé.“

Nastupují speciální jednotky internetového vojska NATO školené a vyzbrojené pro informační válku Impéria s Ruskem a "pro-kremelskou propagandou". Začíná se seznamy nepohodlných.

Zastavení dezinformací

Nejlepším způsobem k odzbrojení dezinformačních agentů je znalost jejich metod práce zevnitř i zvnějšku. To nám dá schopnost přesně v podrobnostech poukázat, co dělají, v okamžiku, kdy to zkouší udělat. Okamžité odhalení dezinformační taktiky, zrovna když se používá, je pro osobu, co ji zneužívá, velice destruktivní. To vypadá opravdu jako oblbovač, nepoctivec a je slabý i jen na to, aby něco zkoušel. Internetoví trollové obzvláště si neumí poradit, když někdo jejich metody rozebere přímo před očima všech a obvykle se stáhnou a z debaty, kde se objevili, utečou.

Pravda je cenná. Je smutné, že v naší společnosti je tolika lidí, co k ní ztratilo úctu; lidé, kteří zaprodali své svědomí a svou duši za dočasný finanční komfort, přičemž při tom obětují stabilitu a vyváženost zbytku země. Lidská psýché dýchá v atmosféře pravdy a bez ní, lidstvo nemůže nepřežít. Bez ní se tenhle druh sám od sebe zhroutí vyhladovělý nedostatkem intelektuální a emociální výživy. Dezinformace nejenže nás ohrožuje zvnitřku ve fungování našeho světa; činí nás také zranitelnými strachem, nechápavostí a pochybnostmi a všemi těmi věcmi, co vedou k destrukci. Může vést dobré lidi, aby spáchali strašlivé ukrutnosti proti jiným nebo i proti sobě. Nedojde-li k harmonizovanému a organizovanému úsilí o rozkládání masově produkovaných lží, tak budoucnost vypadá opravdu bezútěšně.

14.6. 2016   Parlamentní listy, část článku
Rozhovor s Andrejem Babišem
Pane vicepremiére, vy ostře kritizujete plánovanou reorganizaci elitních útvarů policie a vyjadřujete názor, že jde o záměr zlikvidovat elitní jednotku, která byla poslední nezávislá na vůli pana ministra vnitra. Bývalý předseda ČSSD Jiří Paroubek situaci vidí takto: „Já jsem si zatím nevšiml, že některá jiná politická strana než ANO má se sloučením zmíněných útvarů problém,“ Co vy na to?
Paroubek vykládá nesmysly, že jsem jediný, kdo s tím má problém. Vždyť to je lež. S tím má problém spousta politiků. Můžu vám některé hned vyjmenovat: bývalá nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová, bývalý ministr vnitra Bublan, pan poslanec Jeroným Tejc, pan poslanec Ivan Gabal, který dokonce mluvil o rezignaci policejního prezidenta. Také nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, vrchní státní zástupci Lenka Bradáčová a Ivo Ištvan. Také Transparency International atd. Pan Tuhý to utajil, dokonce ještě lhali, nekonzultoval reorganizaci se státními zástupci, ani policejními jednotkami. Jejich tisková konference byla fiaskem. Po dobu snad dvou minut něco řekli a pak odmítli odpovídat na otázky novinářům. Všechno je na rychlo. Nechápu, proč to musí být od 1. 7. Lidé, kteří postupy a reorganizaci kritizují, a samozřejmě veřejnost mají dojem, že jde jen o odstranění a rozložení jednotky plukovníka Šlachty, která politikům vadí. Mají strach. Četl jsem dnešní Respekt, kde sám pan Šlachta říká, že vadilo to, že neříkal, koho obviní. Pokud se v kuloárech policie hovoří o tom, že se mají všechna vyšetřování korupce hlásit panu ministrovi, tak samozřejmě rozumím situaci…

Nešlo o iniciativu hnutí ANO, ministr spravedlnosti za mnou přišel s tím, že mají s reorganizací velký problém státní zástupci. Jde o to, že útvar se likviduje, 18 policistů dalo de facto výpověď.

Když pan Langer zlikvidoval finanční policii, protože vadila politikům, tak pan Sobotka jako tehdy opoziční politik, hlasitě říkal, že měli rozhodnutí konzultovat s opozicí. Tehdy změny Langer konzultoval s vládou. Pan Chovanec změny ani s vládou nekonzultuje. To je absurdní situace. Navíc jde o porušení koaliční smlouvy, kde se říká, že změny se mají dělat jen tehdy, pokud takové útvary nefungují. Ale ony fungují a nebály se zasahovat proti politikům. Nejde jen o záležitost pana ministra vnitra. V koaliční smlouvě se píše, jde o posílení vnitřní bezpečnosti země a smlouva říká: „Zachováme základní organizační strukturu, celorepublikové útvary. V případě neefektivního fungování navrhneme zřízení jedné organizační složky státu či úpravu současného systému.“ Nevím o nějakém neefektivním fungování.Útvar plukovníka Šlachty fungoval velice efektivně. Politici z něho mají strach, a proto je vývoj takový, jak vidíme. Považuji situaci za skandální. Pan Chovanec dělá z veřejnosti i z nás v koalici hlupáky.

Radim Valenčík
14. 6. 2016
Motto: "Komponent porno- pochází z řečtiny a vyjadřuje význam ‚nemravný, sprostý‘ (řecky porné ‚nevěstka, prostitutka‘)." (Naše řeč, ústav pro jazyk Český AV ČR)
 Degenerující globální moc, která vehnala svět do turbulencí a která již není schopna překrýt svou zodpovědnost za to, co napáchala a v čem pokračuje, jiným způsobem než tím, že žene svět do globální války s masovým použitím jaderných zbraní, se stále více "odkopává". Téměř každý den bude nyní přinášet projevy toho, o co jde. Projevy tak jasně a zřetelné, že každý, kdo je schopen posuzovat realitu nezaujatě, si to začne uvědomovat. A také si začne uvědomovat, kdo jsou slouhové této moci.

Jedním z důvodů, proč tato hra nevychází a podle mě ani nevyjde, je to, že se přes veškerou snahu a přes mimořádné nasazení všech prostředků, aby v Rusku byli vyprovokováni "jestřábi" a protlačeni k moci, se to současné globální degenerující moci nepodaří.

Shodou okolností jsem měl možnost včera být přítomen na dvou akcích, které ve mně posílily optimismus. První byla čtyřnásobná autogramiáda v Literární kavárně: Oskar Krejčí, Marie Neudorflová, Ilona Švihlíková, Lenka Procházková prezentovali a podepisovali své knihy. Přítomno bylo přes padesát osob. Lenka Procházková hovořila o svých nedávných dvou cestách po Rusku. A aniž bychom před tím mluvili, sdělovala své poznatky o tom, jakou oporu mají "jestřábi"či "horké hlavy" v Rusku. Zda se mohou prodrat k moci. Podle četných rozhovorů, které měla, prý toto nebezpečí nehrozí. Již proto, že si Rusové dobře uvědomují, pod jakým tlakem jsou a co je cílem tohoto tlaku. Krátce na to jsem se sešel v prostředí několika přátel s významným ruským podnikatelem, kterému jsem se svěřil se svými obavami. Potvrdil mi, co říkala Lenka Procházková. Ano Rusko je pod velkým tlakem a smyslem tohoto tlaku je vyprovokovat "jestřáby" k převzetí moci a vyvolání jaderného konfliktu. Jenže tato snaha i její důvody jsou natolik čitelné, že to neprojde. Je to názor i těch, kteří nemají Putina v oblibě, ale uznávají jeho pozitivní roli právě z tohoto hlediska.

Uvidíme. Budu mít možnost v dohledné době Rusko navštívit a pokusím se zjistit, jak to vidí normální lidé v této zemi.

Jsem rád, že podobný názor mají i lidé u nás. Toto se právě ve chvíli, kdy píšu tento článek, objevilo na mém blogu jako komentář:

"Marie: Vladimír Putin vyzval Huseina Obamu k debatě o současné bezpečnostní hrozbě ze strany NATO, vůči Rusku ...ten Husei Obama, který byl vyznamenán nobelovou cenou míru ,ačkoliv ještě nehnul prstem, na Putinovu výzvu odpověděl ,že jednat se nebude ...tím dal jasně najevo ,že mu jde o válku za každou cenu... nejlíp by vyhovoval scénář ,kdy se vyprovokuje Rusko k nějaké akci ,i když obranné ,následně se obviní z toho ,že chce válčit a Evropa ,že se musí za pomoci NATO té ruské agresi bránit.... úplně se všechno obrátí ,tak jako za Goebelse...bojím se ,že už je rozhodnuto ..."

K tomu několik událostí, tak jak je včera zaznamenala média (není to ani reprezentativní ani úplný výběr):

"Předehra k polskému summitu je, jak se zdá, komponována na poměrně silné protiruské notě, a to v různých částech Evropy. Například ve Švédsku se v těchto dnech objevila jistě "nevinná" zpráva o tom, že bez další pomoci (sic!) nebude Švédsko schopné ubránit svůj strategicky významný ostrov Gotland. Z Estonska přišla z

práva o tom, že estonský premiér chce trvalou přítomnost sil NATO v Pobaltí. V Rumunsku byla před polovinou května otevřena protiraketová základna USA. V českém případě armáda USA demonstrovala svoji východní přítomnost dalším reklamním průjezdem skrze území České republiky a Polska do Pobaltí. Podle posledních plánů mají být v Polsku a v pobaltských zemích umístěny čtyři vojenské prapory NATO. A konečně šéf NATO Stoltenberg slibuje, že nadcházející summit bude zlomový a posílí obrannou linii Aliance na východě, zatímco se bude věnovat i bezpečnostním výzvám z jihu. - Všichni ti, kdo budou argumentovat krymskou epizodou a ruskou vojenskou intervencí – či dokonce invazí nebo ještě populárněji agresí – na proevropskou Ukrajinu, budou věci značně zjednodušovat podle metody zaměňování následků za příčiny. Kořeny současného stavu a napjatých vztahů mezi NATO a Ruskem jsou mnohem delší a složitější. A začínají se nikoliv na Krymu v roce 2014, ale – obrazně řečeno – v Berlíně v roce 1989 s koncem studené války. Mezinárodní vztahy utvářejí vztahy, které z definice potřebují více než jednoho aktéra. Věci jsou složitější a pochopit je znamená prokousat se celým složitým porostem v džungli zvané světová politika."

Viz: http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/NATO-a-Rusko-Abych-se-citil-bezpecne-ty-se-musis-citit-ohrozen-Aneb-musi-byt-nutne-valka-439220

"Válka s Ruskem začne v roce 2017 a Vladimira Putina suďme podle jeho činů, ne podle slov. Zaútočil na Gruzii, na Ukrajinu a v čase vyhrocených emocí je představitelný i útok na Pobaltí.

Tato slova nevyřkl žádný pseudoanalytik serveru zabývajícího se konspiračními teoriemi, ale bývalý náměstek vrchního velitele ozbrojených sil NATO v Evropě generál Richard Shirreff.

Napsal knihu s názvem 2017: War with Russia. Vyzývá Severoatlantickou alianci, aby v Pobaltí posílila obranu, dokud je čas.

V pondělí spustil podobný alarm na druhé straně Franc Klincevič. Poslanec Rady federace, horní komory ruského parlamentu a místopředseda jejího výboru pro obranu."

Viz: http://zpravy.aktualne.cz/zahranici/slova-mezi-nato-a-ruskem-hrubnou-mluvi-se-o-valce-v-roce-201/r 3ae92abc2c9511e6888a0025900fea04/

"V posledním období se nestačíme divit, co všechno se na nás hrne za hrozby. Od imigrantů počínajíc, atomovou válkou za prapodivnou svobodu končíc. Programy televizních stanic nás zahlcují násilím, sci-fi katastrofami, sci-fi horory i válečným běsněním s nepřekonatelnými americkými hrdiny nadpřirozených schopností.

Naše vědomí i podvědomí je důsledně zpracováváno pro akceptování myšlenky na možné rozpoutání války. Nejen záplavou výše zmíněných programů televizních stanic ale i jejich každodenním tendenčním zpravodajstvím, zanášeným polopravdami a lžemi, při zamlčování nehodících se informací. Zpravodajstvím doplňovaným humanitárními "diskusemi" analytiků a politologů totožných názorů, tedy diskuzemi bez diskusí opravdových oponentů."

Viz: http://www.novarepublika.cz/2016/06/peklo-se-blizi-my-nic.html

Atd. Atd.

Myslím, že se dnes jasně ukazuje, kdo je kdo. Včetně toho, kdo svou aktivitou podporuje ruské "jestřáby", což je svého druhu hodně nechutná a trapná politická pornorole.

Radim Valenčík
14. 6. 2016
V Česku působící "proruské" weby provádějící "prokremelskou manipulaci" poznáte podle Jakuba Jandy a spol. snadno:
1. Vytvářejí obraz nefunkčnosti našeho politického systému. 2. U témat jako je Ukrajina či Sýrie nasazují neutrální tón.
3. Jejich zpravodajství vůči Rusku není zkresleno, jak je tomu u "slušných" webů. 4. Jsou poptávány těmi, kteří hledají i alternativní, tj. nezkreslené zdroje.
Toto je opravdu výsledek společné studie politologů z Masarykovy univerzity a think-tanku Evropské hodnoty.

14. 6. 2016, Petr Ďoubalík, Les Brigandes, hudba, video, procvičení francouzštiny a slovenštiny

Když jsem včera pověsil na web dětskou ruskou verzi Cohenovy písničky Hallelujah, našim trollům se z toho udělaly pupínky až na zapařené zadnici (zapařené od nonstop sezení a trollení u počítače). 

V tu chvíli jsem si uvědomil, že to ode mne není pěkné, že vůbec neberu ohled na jejich alergii na azbuku. Vždyť i troll jest člověk a má právo na nějaké to potěšení.


Jsou našimi nejvěrnějšími čtenáři a já do nich tak necitlivě, s ruštinou... Mojí obhajobou budiž fakt, že z českých rádiových i televizních stanic se linou anglicky zpívané hity i "hity" od rána do večera a já tedy jen slabě, silou jednoho mravence, vyvažuji ten nepoměr (českých písniček málo, těch z Východu nula). Teoreticky by trollové mohli být nakrmeni. Ale dobrých skutků není nikdy dost, říkám si, a vybírám pro dnešek, pro tuto zvláštní odrůdu našich čtenářů, píseň, která by jim mohla udělat radost. Žádná ruština, žádné dětičky, žádné pupínky (snad). Kultivovaná francouzština a text o USA. To by
šlo, ne?

A ještě navrhuji malý pokus. Já vím, že to nevyjde, že to nevydržíte, vážení a milí slušní čtenáři, ale pokus znamená zkusit. Nechme dnes výjimečně pod článkem prostor jen a pouze pro trolly. Prostě dohoda je taková: kdo vstoupí do diskuse - je troll. Tak schválně. Pevné nervy přeji a krásný letní podvečer.

Dávám dvě videa. Jedno je v dobré obrazové kvalitě (s francouzskými a ruskými titulky) a druhé v horší obrazové kvalitě, zato s titulky slovenskými. Tímto posílám i poděkování našim slovenským kolegům.
Dobrý obraz, francouzské a ruské titulky (trollové nezapínat ruské titulky, riziko pupínků!):
Horší obraz, slovenské titulky:

Pokud jste prošvihli francouzské Zbojnice na Nové republice v březnu 2016, pak odkaz je zde: les brigandes putinovi

Brouk Pytlík
14. 6. 2016   Kosa zostračili vlkovobloguje.wordpress.comVlkův úvod:

několikrát jsem sliboval, zde i na Slobodném vysielači, že Kosa chystá mimořádně brizantní materiál ohledně neziskovek a že nejspíš získá hodně nových nepřátel. Jsem o tom, naprosto jistě přesvědčen. Snad ještě nikdy, s výjimkou tzv. televizní stížnosti, nevydala tak závažný materiál, tak přesně vyzdrojovaný. 


Myslím, že po přečtení seriálu článků, který zahajujeme dnes nabudete dojmu, že neziskovky se z řekněme užitečného neoficiálního nástroje staly dost problematickou záležitostí, žijící svým vlastním, podivuhodným životem. A z nástroje se sami stávají mocenskou strukturou, žijící vlastním, nezávislým životem. Řízenou zejména zájmy těch, co jsou uvnitř. A co mají ty správné kontakty….. Nějakou takovou metastázou. Na kterou společnost nijak nereaguje.

Aby bylo jasno – omlouvám se nyní všem těm, kteří svou osobní angažovaností opravdu řeší – poctivě – problémy společnosti a systému, v kterém žijeme. A že jich není málo – těch problémů i těch, kteří s nimi, v rámci svého osobního nasazení chtějí něco užitečného udělat. Těch se tenhle seriál netýká. Ale přiznávám, že je pro obyčejného člověka stále větší problém je rozlišit od těch, o kterých nejméně čtyři dny po sobě budete číst. Nemohou za to. Ale agresivita a řekněme lačnost po vlivu a komplex osobního mesiášství, doplněná o fanatismus typu – já vás do toho svého ráje dostanu, i kdybych se měl spojit s peklem, je bohužel jaksi stále charakterističtějším rysem neziskového sektoru a jeho snahy páchat dobro za každou cenu…


Nicméně ještě jednou – ti, kteří opravdu pracují ve prospěch celku, nejsou předmětem článků Kosy. A nikdy nebudou. Mám před nimi respekt a velkou úctu k jejich práci! A nyní už bude mít slovo jen Brouk Pytlík! Zjistíte, že odvedl v pravdě gigantickou práci ve sbírání materiálů a zdrojování. Osobně před ním smekám. A těm, kteří vyjedou po Kose sděluji, že je mi to jedno.

Úvod:

Tento text nikdy nebyl plánovaný. Vždy jsem jen napsal vlkovi na co jsem narazil – a vlk na to „Napiš článek!“ A já nikdy neměl dost vůle, chuti… a maskoval jsem to za nedostatek času. Tentokrát je ovšem všechno jinak. A může za to bulvár. Může za to Blesk, jenž jediný našel odvahu postavit se mediální masáži prokládané mlčením (o to větší bude jednou naše překvapení), jež nás mělo přivyknout, že „všechno bude jinak a jak to bude dobře“. Definitivně. Proměna ordinovaná direktivně a svrchu našemu školství má mít – a také mít bude – dramatický dopad na naši společnou budoucnost. Jenom se obávám, že jiný, než si hlavní propagátoři reforem slibují.

Naneštěstí je to ale právě školství, jež se ze své podstaty vyznačuje velikou setrvačností (vždyť trvá devět let, než jeden ročník projde jen základní školou a bude moci vydat alespoň malé svědectví o smyslu předchozích změn!) a neukojitelná touha chronických reformátorů a diskutérů a udávačů nových směrů se na něm (ve spojení s naprosto od praxe odtrženým vysokým školstvím) tragicky podepisuje.

Reformní kvas bývá spojen s ministry, kteří tu kterou reformu propagují, avšak daleko důležitější, se ukazují být osoby v pozadí. Jsou to právě oni „vládní úředníci v klíčových pozicích“ z textu Milana Valacha, kdo otáčí kormidlem a stanovuje kurz. A rozhodně nejde o mrazivě zábavné scény ze sitcomu „Jistě pane ministře/premiére“.

Zájmy dnešních kormidelníků se pokusil rozklíčovat Blesk 17. března. 23. dubna a 3. června, pak Blesk popisuje nejpřímější byznys-model zainteresovaných jedinců: „vymyslíme a prosadíme reformu a následně ji budeme draze školit“.

Skutečnost je, dle mého mínění, ovšem vážnější a vazby, o nichž hovoří Blesk, jdou mnohem hlouběji a jejich kořeny nalézáme mnohem hlouběji, než do minulosti staré pětadvacet let. V zásadě nejde ani tak o nějaké neziskovky, jež propagují vlastní agendu či agendu svého hlavního sponzora a chlebodárce. Jde o systém, jenž je narušen a není schopen se bránit ideologii vybraných skupin naší společnosti. A to bez ohledu na právě vládnoucí politickou garnituru.

První verze tohoto textu byla stručným povzdechem pramenícím z poznání. Nakonec mi to nedalo, a byť jsem byl plně vytížený jinde, rozhodl jsem se jej prodloužit a doplnit. Jeho jádrem jsou (především) dvě zázračné úřednické kariéry, dva zákony dotýkající se celé naší společnosti prosazené ve dvou postupných krocích. Jejich historie, úroveň přípravy i způsob prosazení jsou si i při pohledu zvenčí příliš podobné, než aby za nimi nestáli stejní lidé.

Podívejme se na ten příběh (zprvu) idealistického kindermanagementu spolu.

Kapitola první – „Rámování“:

Představme si obraz našeho školství. Celé společnosti. Vzpomeňme na rozdělení moci ve státě na moc zákonodárnou a výkonnou. Servisní úlohu úřednického aparátu. Sledujme občasnou iracionalitu chování těch, kteří mají politickou odpovědnost. Náhle konají nevysvětlitelně.Proč?

Někde na pozadí jako by se převalovaly stíny jánabráchismu, klientelismu a nepotismu, pro který stranické linie ani názorové orientace význam nemají. Rozhodující je agenda vlastní, prosazená skrze ochotné a ambiciozní. Tušené obrysy řetězících se, zájmově i personálně propojených neziskovek, přátel i rodinných klanů, tedy tak zvané „občanské“ a „otevřené“ společnosti. V ní jsou si nakonec mnozí také rovnější – nejenom v názorech a vlivu. Jistě, jen těžko lze rozlišit hranici mezi pochopitelnou snahou obklopit se týmem, jemuž důvěřuji a s nímž sdílím určité hodnoty a mezi neblahými metastázemi těch, „kteří spolu mluví“ a vzájemně se činí morálními autoritami. Vše je jen otázkou měřítka, úhlu pohledu a vztahů. Dílčí drobnosti, skvělé a žádoucí, tak mnohdy v celkovém obraze vyvolávají chaos a pachuť falše.

Nakonec, i za „občanskou společností“ musíme hledat většinou jen střety ega, ambicí a… peněz, samozřejmě. Ale také upřímného přesvědčení a touhy. Z pozice „servisního pracovníka“ lze mnohdy protlačit překvapivě více, jednodušeji, snadněji, někdy i levněji, než standardní cestou zastupitelské demokracie. A skutečně jsou chvíle, kdy se jen těžko odolává. Ať už jste tajemník úřadu v tisícové obci, či na ministerstvu blaha.

Vždy jste to vy, kdo kontroluje tok většiny informací. Na kom je politická reprezentace závislá. V čí moci je pohnout skálou. Je to lákavé. Je to svůdné. Je to nebezpečně návykové.

Ale neptejme se nyní po legitimitě privilegované a navzájem spolupracující „elity“ bez mandátu volby (či s mandátem – jen ve zcela jiné věci), jakou (ne)mají Open Society Fund, Amnesty International, Člověk v tísni a další. Jména dotyčných aktivistů se ve výročních zprávách „neziskovek“ opakují stejně často, jako jejich hlavní donátoři. Nehledejme začátek kruhu vzájemné podpory „ópéesek“ přiživených Sorosem, veřejnými zdroji a zdroji z Norských fondů či nějaké té zahraniční ambasády. Neptejme se, zda jsme nestvořili monstrum žijící jen ze sebe sama, jež je zároveň třeba dodotovávat z veřejných prostředků. Saturna požírajícího vlastní děti. Sledujme jen jeden z dílků obrazu, jednu část reality tak, jak ji popisují veřejně dostupné zdroje. Nesuďme při tom. Není to smyslem textu. Neviňme někoho, kdo se často opravdu jen „snaží konat dobro“, něco dokázat, zanechávat stopu. A kdo tomu dost možná i věří. Nehledejme hned všude cynismus, byť ego mnohdy bytní. Vždyť na jednotlivostech samých je často mnoho poctivé, úžasné a důležité práce. V těch záslužných detailech, jež dohromady zobrazují portrét pachuti. Jež na záslužných činech vytvářejí systém, jenž je prostě neobejde.

Kapitola druhá – „Jsme jedné krve“:

Představte si, že je únor 1999. Představte si, že je vám dvacet šest let a vlastním úsilím, erudicí a objektivními kvalitami jste dosáhla pozice na úřadu vlády. Jste členem sekretariátu Rady vlády ČR pro lidská práva a její šéf, váš budoucí tchán (všechny indicie ve veřejných rejstřících tuto skutečnost naznačují) vás svou autoritou prosadí do funkce tajemnice sekce pro výchovu k lidským právům (26.2.1999). Je to nejspíše váš dlouhodobý zájem o postavení Romů v naší společnosti a spolupráce na kampaních proti rasismu, co vás sbližuje s nejvyšším nadřízeným natolik, že na vaši spolupráci i po letech vzpomíná v článku Jarmily Balážové: „Petr Uhl potvrzuje, že se snažil s tehdejší vedoucí (míněno nejspíše „sekretariátu“ – pozn. autora) Rady pro lidská práva (…) prosadit systematičtější výchovu a vzdělávání v oblasti lidských práv u vojáků, například. Narazili. A nejen to, připomínali blázny, jejichž nápady připadaly ostatním naprosto nepochopitelné a samozřejmě nepotřebné.“

Těžko z veřejných zdrojů rozhodnout, zda jste se již tehdy znala se starším synem svého šéfa. Zda jste již byli manželé. Každopádně to nebude trvat dlouho a budete spolu mít děti. To poté, co se vaše budoucí tchyně Anna Šabatová stane zástupkyní ombudsmana a Petr Uhl musí z důvodu možného střetu zájmů opustit svůj úřad.

A vy jej opouštíte také.

Stáváte se mluvčí pražské kanceláře vysokého úřadu pro uprchlíky (UNHCR). Public relations neznamená přímé nasazení v pomoci uprchlíkům, jak zjistil například Timur Borčašvili z Gruzie, nýbrž vytváření obrazu orgánu na veřejnosti. V podstatě máte na starosti jeho reklamu. A prosazení agendy úřadu vysokého komisaře u veřejnosti i zákonodárného sboru (3.11.2009 tak například vystupujete na Výboru pro sexuální menšinyúřadu vlády ve věci nesladění podmínek azylantů a lidí požívajících dočasnou ochranu, pokud tito požádají o registrované partnerství).

Je to období, v němž se stupňují emoce. V roce 2007 je v odvolacím řízení poměrem hlasů 13:4 Česká republika odsouzena ESLP ve Štrasburku za diskriminaci Romů v přístupu ke vzdělání (D.H. a spol. Proti České republice, znění rozsudku zde). Bez ohledu na tristní výsledky vzdělávání Romů v demokraticky „hodnotnějších“ zemích (viz například text od pp přímo na Kose) lze konstatovat, že byla ČR potrestána ze dvou důvodů:

1) že se pokoušela se vzděláním Romů něco dělat (na rozdíl od VB či Francie).

2) a že ji někdo trestat touží. Proč, to přenechejme jiným.

Blahoslavení tedy budiž neangažovaní. V období po roce 2000 je každopádně vedle folklorního vyvěšování tibetské vlajky zavedena tradice vyčítavých nálezů Amnesty International na principu „AI kárá, ČR se omlouvá a kaje“. Kdo se ohradí, ten letí.

Ale zpět k vám a k vaší kariéře. V roce 2011 se objevujete na Ministerstvu práce a sociálních věcí vedeném Jaromírem Drábkem!!! ve funkci vedoucí Oddělení transformace služeb pro rodiny a děti MPSV. Tam se od roku 2012 zabýváte pilotním projektem „Systémová podpora procesů transformace systému péče o ohrožené děti“, školeními a příslušnou propagací, což v překladu znamená – zabýváte se programem revoluční změny v péči o dítě v nouzi. Z institucionální péče k profesionálně pěstounské. Po „britském“ nebo „norském střihu“. Což je podpořeno rozsáhlou novelou zákona o sociální ochraně dětí, v jejímž důsledku mají zaniknout kojenecké ústavy a být výrazně omezena institucionální péče, které byly dlouhá léta v naší zemi pečlivě budovány.


Toto omezení je prováděno kombinací nových omezujících legislativních pravidel a údajně nižšího a navíc nepravidelného financování, v jehož důsledku přicházejí instituce i o již nasmlouvané dotace (Vyjádření Marie Vodičkové z Fondu ohrožených dětí, protiargument ministryně Marksové-Tominové, obojí z roku 2015).

Pro větší ústavy, jakými byly některé ze zařízení Klokánků, se jednoduše stalo (vedle jiných), největším problémem jejich kapacitní omezení (a tedy financování náhle naddimenzovaných budov) v kombinaci s neproplácením dětí na prázdninách, ačkoliv těmto dětem bylo třeba držet v zařízení místo.

Podívejme se v příští kapitole na genezi tohoto limitujícího omezení blíže. Ne proto, abychom hledali jeho oprávněnost či smysluplnost, abychom se pobuřovali či je vychválili. Důvod je jinde. Leží v mechanismu ovlivňování konkurenčního a ideologického prostředí nepřímou cestou, kdy „nikdo nikoho neruší“, leč má tu moc nastavit životní prostředí tak, aby vyhovovalo jen některým. A opět nezáleží, zda nás popohání dobrá vůle, altruismus, sobectví či čiročiré zlo.

Kapitola třetí – „Jde přece o děti!“

Novela zákona o sociální péči tedy vyžaduje striktně jako horní hranici 28 dětí na zařízení, přičemž případné rozdělení do více budov nehraje roli. Ve svém pozměňovacím návrhu z 6.6.2012 se ji pokusili zvrátit zvýšením kapacity poslanci Babák, Drastichová a Klasnová – marně. V původním návrhu se dokonce hovořilo o počtu 24 dětí, stav se změnil až po projednání ve Výboru pro sociální politiku. Senátorka Miluše Horská (angažovaná v Koalici nevládek Pardubicka (pamatujme si to jméno! Ještě se s ním setkáme) a dvoudalších chválihodných„ópeeskách“) při obhajobě zákona v senátu 20.7.2014, dokonce hovořila o původním návrhu 10 dětí.

Podobnou zátěží se pro „zmenšené“ instituce stal požadavek jednoho stálého zaměstnance na čtyři děti. Dle důvodové zprávy k návrhu byla všechna tato omezení motivována snahou o „zachování charakteru zařízení spíše rodinného typu“ (str. 101). Nic proti ničemu. Jen úřední šiml plesá, neboť nadřazuje dogmatické číslo nad reálnou organizací pobytu. Vzhledem k absenci jakékoliv debaty v této věci lze tušit, že dané limity byly jednoznačně účelové a měly zajistit samovolné odumření„nechtěných institucí“ na podfinancování. Zabránit vzniku nocleháren s osmdesáti nebohými dušičkami, lze přitom zcela jistě i citlivěji. Jen nebyla vůle a jakékoliv pokusy o konstruktivní oponenturu či dialog byly úspěšně ignorovány (Ve výše uvedené senátní debatě například Pavel Lebeda poukázal, že v Německu má být pro podobná zařízení horní limit 60 dětí.). Také vás napadá, jak rozdílný přístup volí tytéž instituce například k seniorům a počtu personálu v v domovech důchodců nebo Léčebnách dlouhodobě nemocných?


Poslankyně Semelová se ve druhém čtení pokusila před omezující pasáž vsunout slůvko „areál“. Její návrh, stejně jako návrh výše uvedené trojice poslanců však neprošel. Stejně jako bylo přehlasováno odmítnutí zákona senátem a vrácení prezidentem republiky (zdůvodnění), jež bylo definitivně přehlasováno 7.11.2012 (zápis ze schůze).

Pozoruhodně a aktuálně znějí slova Milady Emmerové při prvním čtení daného zákona z 2.2.2012:  

„Jak si lze jinak vysvětlit (…) počínání klíčových lidí na Ministerstvu práce a sociálních věcí, kteří začali řešit rušení ústavní péče o děti tak, že předem stanovili pevné datum jejich zrušení ke dni 31. 12., a poté teprve rozpoutali reakce odborné i laické veřejnosti? Přitom tento projekt není předem zajištěn rozšířením ambulantních služeb, poraden, dále náležitým počtem odpovědných pěstounů, vyškolených, kterých je nedostatek již nyní, a to i ve vztahu ke zcela zdravým dětem v kojeneckých ústavech. Připadá mi, že toto vše (…) je výrazem spěchu (…) Za každým tímto činem lze vidět i zájem individuální či skupinový, a to například (…) získání budov těchto bývalých kojeneckých ústavů nebo získání spousty peněz za tzv. výuku těchto pěstounů v obecně prospěšné společnosti, kterou založil pan ředitel dr. Miloslav Macela v roce 2010 a kde je předsedou správní rady. Ano, to vše po proběhlých parlamentních volbách v květnu 2010.“

Můžeme mávnout rukou, že paní Emmerová jen cvičila rétoriku v politickém boji. Že všechno nové budí obavy. A navíc, „kdo ví, jaké byly její zájmy!“

Podívejme se tedy na vyhodnocení prvního půl roku praxe zákona tak, jak ji zachytil v roce 2014 spolek „Středisko náhradní rodinné péče“ ve studii „Výzkum praxe náhradní rodinné péče v české republice a zkušenosti aktérů s touto praxí“ (ke stažení zde). Odhlédněme od skutečnosti, že za knihou stojí i Nadace Sirius, jež měla na školení pracovníků OSPODu vlastní zájem a s tvůrcem zákona, stejně jako s východočeskou organizací Amalthea (skrze jejího ředitele) spolupracuje na projektu „Centrum podpory, o.p.s.“. Začtěme se prostě do výstupu ze skupinové diskuse (s doplňujícími individuálními rozhovory) s pracovnicemi OSPOD (s. 209-211):

„Situaci chaosu, která jim i klientům komplikuje a ztrpčuje život, vysvětlují tím, že v praxi OSPOD a v oblasti náhradní péče nebyly změny zákonného rámce a jeho filozofie fakticky připraveny, nebo nebyly připraveny v dostatečném předstihu. Pracovníci a tedy i klienti se na ně nemohli včas připravit, nebyli s nimi seznámeni, neměli vždy čas je pochopit (…) Z průběhu diskusní skupiny (…) je patrná značná dávka nejistoty, jak (…) si mají vysvětlovat jejich smysl a dokonce jejich realističnost (…) Pro mnohá opatření nevidí sociální pracovnice ani po půl roce působnosti ani základní podmínky pro jejich zavedení. Jindy vznikají dohady, jak mají pravidlo či normu vykládat ve světle praxe (…).

Informace a metodiky se na sociální úřady dostávaly pozdě, když už byla reforma spuštěna a „pracovalo se za pochodu“, často si materiály a instrukce dokonce odporovaly. Pracovníci nebyli v předstihu připraveni, proškoleni. Chaos se podle sociálních pracovnic týkal i nově zavedených dohod o pěstounské péči byl spojen s jejich financováním, které bylo nepřipravené a zmatečné. Peníze pro klienty přicházely se značným zpožděním a instrukce (…) na co mohou prostředky použít, byly značně rozporné.

Rozhovor vyústil v konstatování pocitu „ponechanosti“, pracovnice se staly nárazníkem mezi pěstouny a státem. Pouze pracovnice z nevládky spatřovala v novém zákoně „i přes dosavadní zmatky“ prostředek k zlepšení budoucnosti. Zbylé pracovnice OSPODu končily u pochybností o „papírové reformě“ psané „od stolu“, že „v praxi nemůže dojít naplnění“, protože je sice „ideální“, ale „nereálná“, protože „naráží v tý praxi skoro na všechno“.

Člověk z českého školství by si zanotoval s Visacím zámkem „to znám, tak dobře znám“ (Elixír smrti)…

A člověk mimo systém: „Prostě další „drábkovina!“ Zase někdo s obyčejným mozkem nedokázal pochopit vyšší dobro!


Jenže – skutečně? Dovolme si zítra trochu pečlivější pohled!

Stanislav Blaha 
14. 6. 2016  E-republika

Ukrajinská občanská válka či rusko-ukrajinský konflikt (označení závisí na politické orientaci komentátorů) se v poslední době dostal mimo reflektory velkých světových i českých masmédií, a nebýt propuštění hrdinky či vražedkyně (dtto) Nadiji Savčenkové, zůstal by i nadále zakonzervován podobně, jako se to stalo v Podněstří či Abcházii.

Ukrajinská občanská válka či rusko-ukrajinský konflikt (označení závisí na politické orientaci komentátorů) se v poslední době dostal mimo reflektory velkých světových i českých masmédií, a nebýt propuštění hrdinky či vražedkyně (dtto) Nadiji Savčenkové, zůstal by i nadále zakonzervován podobně, jako se to stalo v Podněstří či Abcházii.

V předchozím díle jsem se pokusil popsat poslední vývoj na Ukrajině, dnes se pojďme podívat na druhou stranu frontových linií.

 

Podivné příměří na Donbase

Jestliže o Ukrajině občas něco do masmédií pronikne, Donbas ze zpravodajských relací zcela vymizel. Výjimkou byla snad jen informace o sestřelených dronech Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. OBSE při té příležitosti varovala před novým zostřením situace a naznačila, že drony sestřelili proruští povstalci. Přesto se dá při pozornějším sledování ukrajinského, ruského a opolčeneckého zpravodajství dojít k závěru, že potyčky v rámci "minského příměří" jsou stále krvavější a že se na obě strany fronty přesunuje stále více vojáků a vojenské techniky. Obě strany konfliktu se v poslední době také častěji navzájem obviňují z dělostřeleckého a minometného bombardování (zde, zde a zde).

Zdá se však, že přes všechny těžkosti probíhá budování státnosti obou povstaleckých republik, nejpodrobněji o tom hovořil Alexandr Zacharčenko, šéf DNR.

Alexandr Zacharčenko při online debatě s občany Záporoží napsal:

"Přestože poslední dva roky žijeme na Donbase - pod raketami, bombami a minami - naše víra se nikam neztratila. Zdá se mi, že vím proč. Protože jsme bojovali jako čerti a teď pracujeme jako otroci na galérách. Ale... víme, za co jsme bojovali, a víme proč pracujeme. Všichni jsme se sjednotili kolem prostých, ale překrásných myšlenek: Svoboda, Spravedlnost, Svědomí, Rovnost. V tom je naše ideologie. Chceme žít v souladu se Svědomím ve Svobodné a Spravedlivé zemi, kde jsou si všichni Rovni.

(Zdroj)

A Zacharčenko nejen hovořil, ale i jednal: 1. června 2016 podepsal dekret č. 153 "O zvláštních podmínkách obrany zájmů Doněcké lidové republiky", kterým až do odvolání zakázal 49 lidem vstupovat do DNR a pobývat tam. Na prvním místě seznamu je oligarcha Rinat Achmetov.

Trochu jinou taktiku zvolil šéf LNR Igor Plotnickij: "Proto už nebudeme více čekat. Přejdeme do útoku. Zpočátku - na diplomatické frontě. S ohledem na právní nenapadnutelnosti naší pozice se obratíme na nejvyšší mezinárodní orgán - Radu bezpečnosti OSN - s žádostí, aby Porošenko vyplnil své povinnosti, které na sebe vzal v Minsku."

Myslíte, že Donbas dostane šanci něco nového vybudovat? Populární ruský bloger je v tomto směru velmi skeptický.
colonelcassad napsal:

Z mého pohledu je důvod aktuálního zhoršení stejný jako všechny ty předchozí. Kyjevská vláda se potýká s rostoucí vnitřní politickou nestabilitou. Jednotlivé, neorganizované, rozptýlené, živelné protesty obyvatelstva proti zvyšování tarifů a katastrofálnímu propadu životní úrovně znepokojují Kyjev tak málo, jako skupiny demonstrantů s georgijevskými stužkami na Den vítězství. Obojích je příliš málo a jsou bezmocní, mohou být kdykoli neutralizováni policií, SBU a/nebo nacistickými bojovníky. Ale samotní nacističtí bojovníci byli problémem před dvěma lety a zůstali jím i nyní. Na pozadí oslabené vlády ještě zesílili. "Nadin týden" v Kyjevě byl dobrým lakmusovým papírkem. Savčenko je neadekvátní jednotlivec, ale křičí do davu zhruba stejná hesla jako systémoví nacisté. Kvůli PR nemohla vláda zacpat ústa "hrdince národa" hned.

Někdo jiný by byl okamžitě obviněn z práce pro FSB a zavřen jako Kocaba, ale na příkladu Savčenko se alespoň podařilo zjistit reakci lidí na heslo: "Všechny zabít! Ať žije nacistická diktatura!" Ukázalo se, že lidé nejsou proti. A systémoví nacisté, kteří i dříve pravidelně připomínali vládě, že ji nemají rádi, se aktivizovali. I "Azov" (dnes nejlépe organizovaná a politicky registrovaná nacistická síla) hned provedl několik protestních pochodů.

Problém nacistické opozice řeší Kyjev rovněž standardně. Pokaždé, jakmile jsou bojovníci příliš bojovní, zahajuje se pro ně na Donbasu bojová činnost. Okamžitě jim připomínají, že vystupovat během války proti vládě je trestný čin a nejaktivnější zničí v bojích a kotlech.

(Zdroj česky / rusky)

Podle všeho čeká Donbas "horké" léto.
 

Car Putin?

Existuje takový vtip o rusko-ukrajinské válce:  

  Po několika měsících války Ukrajina ztrácí Krym a velkou část Donbasu, má 20 tisíc mrtvých a zraněných, milion uprchlíků a rozvrácenou ekonomiku. A co Rusko? To ještě ani nezačalo válčit.

Anekdota samozřejmě přehání. Nechce se věřit, že by mezi "dovolenkáři" s ruským občanstvím v řadách povstalců nebyly žádné ztráty. Na Rusko byly navíc uvaleny sankce a ceny ropy spadly až na lednových 30 dolarů za barel, což způsobilo zpomalení ruské ekonomiky a růst sociálního napětí ve společnosti. V úzkých se ocitl i premiér Dmitrij Medveděv, který se stal terčem posměchu v médiích a na sociálních sítích, když krymským důchodcům, kteří si stěžovali na nízké důchody, odpověděl přibližně toto:"Peníze nemáme, na indexaci důchodů je budeme hledat. Přeji vše nejlepší, držte se!" Medveděvovo "Děněg nět, děržitěs" se v Rusku stalo bezkonkurenčně nejpopulárnější mediální hláškou tohoto roku.

Prezident Putin se na rozdíl od svého ministerského předsedy doma těší stále vysoké podpoře a ani s tou západními médii vytrubovanou mezinárodní izolací to není tak horké. Demonstrovalo to i vřelé přijetí, jehož se ruskému prezidentovi dostalo v Řecku, kde se za přítomnosti řeckého prezidenta zúčastnil oslav tisícileté přítomnosti ruských mnichů v klášterech mnišského státu na Svaté hoře Athos. Vladimir Putin stál při mši sloužené na počest jeho příjezdu na místě, na němž stával trůn byzantských carů.


Vladimir Putin na Svaté hoře Athos řekl:

„Jsem zde podruhé a pokaždé cítím zvláštní teplo, dobrotu a ty nejlepší vztahy nejen ke mně jako k hlavě ruského státu, ale i k ruskému národu i ke všem lidem", řekl Putin. Řekl, že na Svaté hoře probíhá velmi důležité „a velmi potřebné dění pro pravoslavný svět", spojené s upevňováním morálních opor společnosti. „Ve značné míře jste zdrojem tohoto dobrodiní", řekl Putin. Krátká modlitba, odsloužená v chrámu, je byzantský pradávný zvyk, spojený s vítáním biskupa nebo vážené civilní osoby. Během modlitby byly zpívány písně chrámu a potom byla přednesena modlitba s prosbou o zdraví, život a milost otroka Božího Vladimíra s rodinou a jeho okolím.

(Zdroj)

Jestli v tom všem je nějaká symbolika, to ponechme na fantazii hlídacích psů euroatlantické demokracie. Pro nás je spíše důležitý ten fakt, že se ruský prezident při své návštěvě Řecka setkal i s šéfem opoziční Nové demokracie.

Vladimir Putin se také v Soči setkal s ministerským předsedou Malajsie Nadžíbem Razakem, kde dohodl koordinaci vyšetřování okolností pádu letu MH17 nad Ukrajinou. Malajská vláda poté oznámila, že zahájí nezávislé vyšetřování údajného sestřelení malajského civilního letadla v ukrajinském vzdušném prostoru.
(Zdroj)

V říjnu 2012 vyšel na E-republice článek Rusům zahrádky, Američanům trávníky a Čechům... billboardy, v němž jsme popisovali fenomenální úspěch zákona, který přijala ruská Duma v roce 2003 a jenž garantoval každému ruskému občanovi právo na bezplatné přidělení privátního pozemku ve velikosti od 8900 až 27 500 čtverečních metrů. Od 1. února příštího roku budou mít všichni občané z dálněvýchodních oblastí Ruské federace právo požádat o 1 hektar zemědělské půdy. Zákon se bohužel nevztahuje na cizince a obsahuje podmínku, že takto získaná zemědělská půda nesmí zůstat ladem. Zde se můžete podívat na to, kolik bylo podáno a vyřízeno žádostí.

A zde se můžete podívat na něco, o čem jsme si v roce 1989 mysleli, že už to v nových poměrech nebude potřeba - propagandistický dokument ukrajinské redakce Radia Svoboda, který používá tytéž postupy, jež používala Československá televize k diskreditaci Charty 77.


Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu E-republika přispět, klikněte zde. Děkujeme!

 
Související články:

• Alexej Mozgovoj o situaci na frontě
• Co se děje na Východě? (1. díl - Ukrajina)
• Debatní klub: dotazník pro Jaroslava Baštu
• Nové zbraně v ukrajinském konfliktu
• Ukrajina před výbuchem, novoruský kvas
• Voják Doněcké lidové republiky zachránil dívenku, která na vlastní oči viděla umírat své rodiče při ostřelování
• Ukrajinský soud pozastavil vysílání ruských televizních stanic
• Odborná studie o vraždění na Majdanu potvrdila nevyhnutelné
• Ukrajina má ministerstvo pravdy a havárii jaderného reaktoru
• Svět ruskýma očima 152

Jiří Baťa
15. 6. 2016
Nejsem zřejmě jediný, kdo obdržel nevyžádaný email s tématem, který opravdu zaujme. Pojednává o případu člověka, který vlastní rukou zabil svého otce. Ano, jde o otcovraha Martina Odložila, jinak také syna Věry Čáslavské, manželky Josefa Odložila. O tom, kdo je kdo, snad není nutné ze široka rozepisovat, jen snad tolik, že V. Čáslavská je několika násobná olympijská vítězka, mistryně světa v moderní gymnastice, Josef Odložil stříbrný medailista z OH v Tokiu atd. 

Jde nejen o osobní a rodinný případ, ale také o případ s politickým pozadím. Tím pozadím je sám Václav Havel navzdory tomu, že kdysi velkohubě prohlásil, že „Mravní klima v naší zemi se musí změnit. Nikdo si nesmí myslet, že svoboda a demokracie dávají komukoliv právo ohrožovat svobodu a životy druhých!“ Že to byl právě on, který svá slova zašlapal hluboko do země nepřekvapuje, vzletných a silných slov vypustil celou řadu, ze kterých však jen zlomek splnil.

Příběh, který se udál dne 7. srpna 1993 je o tom, kam až může dojít tzv. „opičí láska“ matky, která svého syna vedla nejen k zahálčivému neodpovědnému přístupu k životu, ale i k nenávisti svého otce, se kterým se právě z těchto důvodů rozešla. Je těžko popisovat chod událostí, které jsou velmi složité a spletité, ostatně je o tom napsaná poutavá kniha. Ta by měla být povinnou četbou na českých školách v občanské nauce. Ale nikdy tomu nebude, dokud bude existovat kult Václava Havla, který v příběhu sehrál velmi podstatnou negativní roli. Dovolím si uvést úvod ke knize „Prostě, zabil jsem svého otce.“, jejíž autorkou je sestra pana Josefa Odložila, paní Ševčíková a která velmi podrobně charakterizuje událost, která u nás nemá obdobu.

Pan Josef Odložil se nezapsal do dějin této země jen jako skvělý atlet a atletický trenér (připomeňme si jeho druhé místo na OH v Tokiu z roku 1964 v běhu na 1500 metrů či celou řadu běžeckých rekordů), ani jako voják (v letech 1992 a 1993 byl velitelem Mírových sborů OSN v Iráku), ale především jako oběť české justice. Jednou z největších životních chyb Josefa Odložila, i když to byl jinak čestný, neobyčejně vytrvalý a pracovitý člověk, bylo, že se oženil s Věrou Čáslavskou a žil v České republice. S Čáslavskou měl dvě děti – dceru Radku a syna Martina. Jejich matka děti však vedla k zahálce, podvodům a obcházení zákonů. V jakémsi bludném opojení ze slávy a moci jim dokonce výslovně vštěpovala, že se nemusí ani moc učit. Oddělovala je od otce a po rozvodu, který sama zavinila a jim lživě léta bulíkovala, že jejich otec je sadista, aby k němu náhodou nechtěly.

Pan Odložil se přirozeně mnohokráte obrátil na české soudy. Přestože argumentačně a morálně naprosto dominoval, úspěšný (jak jinak) nebyl. Obrátil se i na presidenta Havla, ale ten mu ani neodpověděl. Tak se Josef Odložil jen zpovzdálí musel koukat na mravní pád svých dětí, který byl čím dál tím strmější. Když jeho syn Martin neudělal na střední škole, kterou procházel jen díky protekci své maminky, ale stejně však s trojkami z chování, ani maturitu, pan Odložil už to nevydržel a šel synovi domluvit. To se mu stalo osudným. Jeho chlapec, který se již v té době 7 let věnoval bojovým sportům, ho srazil k zemi útočnou ranou - pěstí obutou boxerem z rozběhu. Podle očitých svědků se opravdu ani na okamžik nezastavil. Rána měla obrovskou sílu a otec padl ihned toporně k zemi a již se nikdy neprobral. Po 35 dnech na to zemřel v nemocnici.

V každé civilizované zemi a v každé době toto byla otcovražda – nejtěžší zločin. Ne však v nynější České republice. Martin svého činu nikdy nelitoval, tak byl zdegenerovaný výchovou své matky. I před soudem prohlásil, že by to udělal zase! Přesto dostal naprosto neuvěřitelně pouhé čtyři roky vězení a stejně si neodseděl si ani den, protože president Havel mu hned po rozsudku dal milost. A světe nediv se, místo do vězení šel otcovrah rovnou na právnickou fakultu. Přestože nedokázal udělat ani maturitu! Inu špatný prospěch, trojky z chování a zejména otcovražda jsou patrně v našem právním prostředí tou nejžádanější kvalifikací. Možná by se nám hodil jednou jako soudce, že?“, řekli si. (Kdo poznal poměry u českých soudů, dobře ví, že to není vůbec přehnané tvrzení.)

Sestra pana Odložila, paní Ševčíková, o tom všem napsala moc dobrou knížku. Jmenuje se výstižně: „Prostě, zabil jsem svého otce.“ Přestože internetové odkazy na ni téměř vymizely či byly zablokovány, uchovali jsme ještě jeden funkční, kde je ke stažení ta knížka paní Ševčíkové.Vřele ji doporučujeme, protože jde i po létech o stálé živé memento, které se týká současného práva v naší zemi a nešťastných rodinných poměrů vnucovaných národu. Odkaz

Tolik ve stručnosti ke knize a událostech kolem smrti Josefa Odložila. Tím ovšem příběh nekončí a není od věci se poněkud blíže zmínit o druhé straně mince manželství Josefa Odložila a Věry Čáslavské a sice o samotné paní Věře Čáslavské. O osudu nepodařeného syna, otcovraha Martina nemám nejmenší povědomí, zato o paní Čáslavské je toho přehršel. Rád bych se se čtenáři podělil o své poznatky, názory a události, které s paní Čáslavskou mají nějaké souvislosti. Předesílám, že od dob její sportovní slávy to nejsou zrovna události či skutečnosti, které by ji zrovna ctily, tedy přesněji – jak pro koho.

Jak z veřejnoprávních médií, hlavně TV víme, Věra Čáslavská v poslední době prožívá těžké období, sužované jejím zdravotním stavem. Bylo by proto asi slušné na tomto místě projevit paní Čáslavské jakýsi lidský soucit nad jejím zdravotním strádáním, ale vzhledem k výše, resp. v knize popisovaným událostem se mi takový soucit příčí projevit. Ale nejsou to jen důvody z událostí, které se vztahují na rodinu V. Čáslavské, na její vztah k J. Odložilovi a k jejím dětem, zvláště k synovi, otcovrahovi Martinovi, ale také její veřejná, spíše politická angažovanost v blízkosti Václava Havla. Paní Čáslavská, coby významná a úspěšná sportovkyně, měla v době své slávy velké sympatie, uznání a přízeň... no kde jinde, než u nejvyšších stranických funkcionářů, včetně G. Husáka., resp. A. Dubčeka a pod. Není pochyb, že si uznání zasloužila, výkony a výsledky tomu nasvědčují, nicméně její sportovní hvězda, jak tomu zpravidla bývá, po čase zhasla.

Přišel však listopad 89 a paní Čáslavské se otevřely další možnosti, jak zúročit svoji popularitu a slávu, bohužel to vzala za špatný konec. V tu dobu již na veřejnosti v rámci listopadové revoluce exponoval známý disident, politický vězeň, „dramatik“(!)Václav Havel, který se rád obklopoval významnými lidmi jak z disentu tak z veřejného či politického života. Pro paní Čáslavskou nebyl žádný problém vetřít se do jeho přízně. Ostatně není vyloučeno, že „přátelé“ byli už mnohem dříve. Nasvědčoval by tomu jejich soukromý, poněkud netypický život „bohémů“. Tak se stalo, že po zvolení Václava Havla prezidentem republiky, paní Čáslavská stanula po boku V. Havla jako poradkyně prezidenta. Zde se také seznámila s řadou osobností, které později v politice sehráli významnou roli. Zvláště ji zainteresoval Havlův kancléř, „kníže“ Karel Schwarzenberg, který později kandidoval, vedle Miloše Zemana, na post prezidenta republiky. Sportovci by podle Čáslavské neměli "v této důležité chvíli" zůstat stranou a proto vyzvala své kolegy, aby volili jejího favorita. "Znám ho profesionálně i osobně," uvedla s tím, že se za Karla Schwarzenberga může zaručit. K e-mailové žádosti, aby sportovci svým podpisem vyjádřili podporu Schwarzenbergovi, přidala i dopis "budoucímu prezidentovi", ve kterém vzpomíná na soukromé zážitky s ním. Proč k takto osobnímu kroku přistoupila, vysvětlila takto:

„Aby (lidé) věděli například, že když jsem prožívala své nejtěžší životní období, kdy jsem se kompletně uzavřela před světem, nestýkala se ani s přáteli a chtěla spíš už nežít, byl jsi tu Ty," píše Čáslavská v dopise a vzpomíná, jak jí její přítel rok co rok posílal vánočního kapra (možná i nějakou tu korun na přilepšenou). V závěru textu se pak nevyhýbá ani poznámce k jedné z nejkritizovanějších vlastností ministra zahraničí. „Řadě lidí je trnem v oku Tvé zdánlivé usínání v okamžicích, kdy se kolem Tebe řeční. Pozastavují se nad formou, uniká jim však podstata. I v tomhle jsi čitelný – když se mluví zpříma a k věci, nikdy nezavíráš oči. To děláš pouze a jen tehdy, když tvé okolí příliš dlouho pustě žvaní...," vyjadřuje pochopení Čáslavská. „Jsem si naprosto jistá, že ve světě nás budeš reprezentovat s noblesou, jak jsi to činil doposud," dodala závěrem. (viz zde).

To byl možná ten okamžik, který hnul žlučí velké části obyčejných občanů, moment, který možná sehrál rozhodující okamžik, že K. Schwarzenberg prohrál. A že se paní Čáslavská za vydatné podpory režiséra Svěráka snažila seč mohla v předvolebním duelu Miloše Zemana s Karlem Schwarzenbergem, když vůči němu zaujala nenávistný, pomlouvačný a odmítavý postoj, vyjádřený ve prospěch Karla Schwarzenberga. Mimo jiné mu vmetla do tváře, že se doprošoval komunistů, aby mu dali svůj hlas, ale i jeho členství v zločinecké KSČ v době Pražského jara, z níž byl ale vyloučen brzy poté, kdy protestoval proti invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Jakoby však sama zapomněla, že darovala svoji olympijskou medaili Alexandru Dubčekovi, generálnímu tajemníkovi „zločineckého“ ÚV KSČ, jemuž kytici růží i s polibekem dala rovněž Marta Kubišová, další Schwarzenbergova volička? Inu, kdoví, jakou energii by vyzařoval Pražský hrad, kdyby se v něm znovu objevila právě Věra Čáslavská, naplněná nenávistí z ponížení, které prožívá od chvíle smrti svého (nenáviděného) manžela Josefa Odložila, zabitého jejím synem-otcovrahem Martinem. Možná právě to by jí vzalo klid v její duši, proto se také léčila na psychiatrii, aby potom mohla dělat Havlovi poradkyni. Ten, věrný svým velkohubým lživým prohlášením o pravdě a lásce, které zvítězí nad lži a nenávistí, ač rovněž nemocen, během dvou dnů (!) prostudoval 2000 stran obžaloby, aby pak udělil Martinu Odložilovi protekční milost. Navzdory tomu však mluvčí V. Havla Špaček odmítl, že by k udělení milosti vedlo V. Havla osobní přátelství k V. Čáslavské. Tomu však lze věřit stejně jako to, že B. Obama není černoch.

Paní V. Čáslavská je dnes stará, unavená a duševně chorá osoba bez vlastního názoru a bez schopnosti orientovat se v této pro ni snad hektické době. Je bezesporu manipulována někým jiným, lidmi, jejími „přáteli“, kteří se vždy staví na její stranu. Tak to bylo i v případě soudu jejího syna Martina, souzeného za otcovraždu. Jaké má přátele, lze poznat z těchto jmen, mj. Vlasta Chramostová, Jan Ruml, Pavel Landovský, Ludvík Vaculík, Michal Kocáb, Karel Schwarzenberg, Marta Kubišová a řada dalších. Pozoruhodná je však účast v přimlouvání se za milost biskupa Václava Malého, který bez mrknutí oka podpořil žádost o udělení milosti Martinu Odložilovi přesto, že podle Božího Desatera 4. přikázání zní: Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi a 5. přikázání: NEZABIJEŠ! Co je to za katolického kněze, který popírá slova Boží, dává přednost zkažené morálce člověka, jehož zášť vůči svému otci vedla až k otcovraždě? Ne, to nemá smysl komentovat, snad jen že „Podle sebe soudím Tebe“, což jasně napovídá o charakteru těchto lidí, osobních přátel paní Čáslavské. Jakkoli snad chtěla na veřejnosti upozadit (a vymazat z povědomí) jméno svého bývalého manžela, vynikajícího člověka, není schopna eliminovat jeho příkladné charakterové vlastnosti, které ční vysoko nad zbabělými, pokřivenými a bezcharakterními činy a vlastnostmi. Věra Čáslavská už nikdy nemůže u slušných lidí dosáhnout uznání, notabene odpuštění. Jsou totiž věci a skutky, které mohou člověka vynést až do oblak, ale stejně tak mohou způsobit strmý pád. To je případ paní Věry Čáslavské. Navzdory svým protekčním snahám a úsilí V. Čáslavské o morální, existenční a rodičovskou dehonestaci Josefa Odložila, sama se dostala do stavu, který je svým způsobem prozřetelností přivolaná spravedlivá odplata za její nečestný způsob života.

„Čest památce plk. PhDr. Josefa Odložila“!