Quantcast
Channel: Nová republika
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live

Emmanuel Macron a jeho kostlivec ve skříni – práce pro Rotschildy

$
0
0
21.4.2017 VS aZprávy, argument
Kdo je kandidát na prezidenta Francie Emmanuel Macron a čí zájmy nejspíše reprezentuje se ptaly britské Financial Times.Působení v investiční bance znamená, že Emmanuel Macron je ve volební kampani zranitelný, napsaly britské noviny Financial Times ohledně centristického kandidáta na prezidenta Francie.
V roce 2008 se třicetiletý státní úředník pochlubil svým přátelům, že nastupuje do investiční banky Rotschildů. Ti ho ovšem již tenkrát varovali, že se „nejedná o jen tak nějakou banku“, a že toto rozhodnutí může ovlivnit jeho budoucí kariéru.

Macron ale nebral varování vážně a vrhnul se na restrukturalizace dluhu, fúze a akvizice. A vydělal si 2,9 milionů euro a také přezdívku – Mozart financí – když pomáhal Nestlé s akvizicí části firmy Pfizer v roce 2012.

Ale čtyřleté působení u Rotschildů nyní stává pro Macrona aktuální v rámci francouzské volební kampaně. Marine Le Penová, zřejmě jeho rivalka do druhého kola, o něm už prohlásila, že je „kandidátem financí.“ Hamon ho vyzval, aby ukázal seznam štědrých donorů, zatímco Mélenchon poukázal na „sílu peněz“, která za ním stojí.

Macron se ovšem brání s tím, že jeho podnikatelské aktivity nebudou úřad nijak ovlivňovat. Není prvním prezidentským kandidátem, který má zkušenost z velkých financí. I Georges Pompidou pracoval osm let pro Rotschildy.
Kandidát globalizované elity

Jenže dluhová krize v Eurozóně a pod ní ležící podezření vůči kapitalismu a penězům prohloubila nedůvěru k bankám, říká k tomu Financial Times profesor Luc Rouban.

„Většina kandidátů říká, že zkrotí finančnictví. A to znamená, že Macron vypadá jako kandidát globalizované elity.“

Jeho bývalí kolegové ho popisují jako tvrdě pracujícího, ambiciózního začátečníka, který měl dar empatie. Byl ovšem v oboru nezkušený. Jenže, co mu chybělo v žargonu a technických znalostech, to vykompenzoval na kontaktech ve vládě.

Zdá se, že Macron se stal mistrem v propojování a síťování a schopnosti proplout kolem mnoha konfliktů zájmů. K tomu jistě přispělo i jeho vzdělání v elitní ENA jako „inspektora financí.“

Motal se také kolem Le Monde a zdarma radil, když byly noviny nabídnuty k prodeji. Mediální odborník k tomu podotýká: „Nebylo jasné, pro koho vlastně Emmanuel pracoval. Byl všude kolem, vyměňoval si informace a kamarádil se s každým. Bylo to chytré, protože pak v mediálním světě všechny poznal.“

Jeho dosavadní kariéra zkrátka ukazuje, že se mu dařilo díky síti kontaktů úzkého francouzského establishmentu – což je v rozporu s jeho kampaní, v níž slibuje se zbavit „insiderů“ a jejich „privilegií.“

Profesor Rouban k tomu podotýká, že Macron je symbolem francouzské oligarchické elity. Chce sice změnit bipartijní systém Francie, ale rozhodně nezpochybňuje to, jak jsou elity vycvičeny a vybírány.

Emmanuel Macron se narodil v roce 1977 v severní Francii. Vystudoval elitní školu École nationale d´administration, která připravuje vysoké státní úředníky i budoucí ministry.

Pracoval pro Rotschildy, kdy si vydělal 2,9 milionů euro především za poradenství Nestlé při akvizici Pfizeru.

V roce 2010 začal pracoval jako poradce socialistického prezidenta Hollanda, v roce 2014 se stal ministrem pro ekonomiku a snažil se protlačit balíček podnikatelských reforem navzdory protestům veřejnosti i vlastní socialistické strany. V roce 2016 z vlády odešel, krátce předtím založil svou vlastní nezávislou stranu „En Marche!“

- - -

Volby ve Francii: Heslo „Jaurès by volil Národní frontu“ je opět ve hře

$
0
0

22.4. 2017  !argument
Přečetli jsme ve čtvrtečním čísle francouzského deníku Libération. Jean-Marie Le Pen, otec současné prezidentské kandidátky Marine Le Penové, slavil v roce 2009 úspěch s provokativním, ale zřejmě účinným heslem, které znělo: „Jaurés by volil Front national“, tedy Národní frontu.
 „Lepenovci“ heslem, odvolávajícím se na historicky významnou postavu francouzského socialistického hnutí, Jeana Jaurèse, oslovili francouzské dělníky. A zacílili na tuto sociální skupinu, která by z logiky věci měla být především voličskou základnou levicových politických stran, velmi promyšleně.

Jaurès patřil k zakladatelům francouzské sociálně demokratické strany a byl v roce 1914 zastřelen v jedné pařížské kavárně jistým nacionálně orientovaným studentem. Potkal jej tak – jen o měsíc později a pochopitelně z jiného důvodu – podobný osud jako rakouského následníka trůnu v Sarajevu Ferdinanda d´Este. Je tedy tragickou postavou francouzské historie, mučedníkem za sociální myšlenku a hrdinou odpočívajícím v Pantheonu.

Zacílení Národní fronty na dělníky vyneslo tomuto politickému uskupení úspěch i v následujících volbách v roce 2012, kdy 33 procent dělníků ve Francii podpořilo Marine Le Penovou, která se rok předtím stala její předsedkyní. A o pět let na to, v letošních volbách do prezidentského úřadu, se může příběh s oslovením Francouzů živících se převážně prací vlastních rukou opakovat.

 

Bitva o hlasy dělníků


Podle průzkumů veřejného mínění, které byly provedeny mezi zaměstnanci v převážně dělnických profesích, se přibližně 44 procent dotázaných vyslovuje pro kandidátku Národní fronty, Marine Le Penovou. Jean-Luc Mélenchon, bývalý socialista, nyní předseda La France insoumise (Nepodrobené Francie), se dělí o druhé a třetí místo s Emmanuelem Macronem, kandidátem nepokrytě hájícím zájmy materiálně lépe situovaných vrstev společnosti. Socialista Benoît Hamon a republikánský kandidát a bývalý francouzský premiér François Fillon u dělnických voličů, podle těchto průzkumů, příliš popularity nezískávají.

Podle deníku Libération se o dělnické hlasy utkají především Le Penová a Mélenchon. Druhý z kandidátů před lety opustil francouzskou socialistickou stranu, ale paradoxně, zdá se, především proto, že zůstal přesvědčením socialistou. Marine Le Penová je nejvíce sledovanou kandidátkou na prezidentský úřad v Elysejském paláci, a také obdařenou největším množstvím nálepek, převážně pracujícím s pojmy, jako jsou „populismus“, „demagogie“, „avanturismus“, a jiné.

- - -

Finanční nájezdník, sponzor revolucí, Obamův vodič. Seznamte se, toto je George Soros

$
0
0

22. 4. 2017 ParlamentníListy

Týdeník Reflex ve svém posledním čísle přinesl několikastránkový portrét „miliardáře a sponzora barevných revolucí“ George Sorose. Člověka, jehož svět se prý v posledních dnech začíná rozpadat, zejména proto, že v Bílém domě již nesedí Barack Obama, který se v mnoha oblastech řídil Sorosovými radami.


Narodil se v srpnu 1930 v Budapešti jako György Schwartz v zámožné rodině židovského původu, která se ovšem k judaistickým tradicím příliš nehlásila. Jeho otec si následně ve třicátých letech nechal změnit jméno na Soros. Díky jeho padělatelské zručnosti rodina na falešné dokumenty přečkala válku a unikla transportu, ale následný nástup komunistů přiměl sedmnáctiletého George Sorose ze země odejít.

Studoval na London School of Economics, kde jej prý velmi zaujaly přednášky rakouského profesora Karla Poppera. Jeho slavnou teorii „reflexivity“ následně začal používat při své práci ve finančním sektoru, za kterou odešel do USA. I díky jí si rychle získal pověst geniálního investora. Jeho doménou se staly hedgeové fondy, ve kterých se obchoduje s největším rizikem, ale také s potenciálem největšího zisku. A mladý Soros se v této oblasti rychle stal králem.

Jeho fond Quantum rostl naprosto zázračným způsobem. Existuje řada modelů, kolik by dnes vydělal investor, který by mu na začátku sedmdesátých let svěřil tisíc dolarů, ale víceméně všechny předpokládají současný výnos v milionech – tedy na úrovni tisícinásobku základního vkladu.

Britský historik Niall Ferguson ve své knize Vzestup peněz věnuje Georgi Sorosovi a úspěchu jeho hedgeových fondů poměrně značný prostor. Jeho příběh korunuje historkou, kterak pan Soros, v té době už uznávaný guru finančníků, bodře vtipkoval s mladším kolegou spekulantem a popichoval jej, kolik má ve svém fondu. Mladý burzián pyšně vyslovil částku v řádu jednotek miliard dolarů, načež se George Soros začal hurónsky smát: „Tomuhle ty říkáš ‚něco mít‘?“

Postupem času ale finančník zjistil, že vůbec největší zisky přinášejí masivní útoky na rozkolísané měny. Jeho vrcholným kouskem byl útok na britskou libru v roce 1992. Využil tehdy ekonomických problémů Británie a spolu s dalšími spekulanty přinutil britskou centrální banku radikálně devalvovat kurs libry. Británie kvůli tomu musela vystoupit z Evropského mechanismu směnných kursů a zastavit své přípravy na přijetí eura (už se k nim nikdy nevrátila), George Soros tehdy shrábl za jediný večer miliardu dolarů. A navíc má od té doby status legendy a „toho, kdo zlomil Bank of England“.

Dokument BBC o nájezdu George Sorose a dalších finančníků na britskou libru


A jeho apetit neustával. Na konci devadesátých let se zaměřil na měny jihoasijských zemí, označovaných za „asijské tygry“. V nich v roce 1997 propukla bankovní krize následovaná výrazným ekonomickým propadem. O míře podílu spekulantů se Sorosem v čele na těchto událostech se mezi ekonomy vedou diskuse, každopádně řada tamních politiků je dodnes přesvědčena, že jeho vliv byl zásadní. Tehdejší premiér muslimské Malajsie vstoupil tehdy do dějin široce propíranou poznámkou o židovském spiknutí.

Po těchto událostech měl Soros, který se s osobním majetkem odhadovaným na 25 miliard dolarů řadí mezi třicet nejbohatších lidí světa, tu nejhorší pověst. Rozhodl se ji napravit posílením svých filantropických aktivit. Řada lidí se ovšem domnívá, že pouze spojil příjemné s užitečným a na svých bohulibých projektech sám slušně vydělává.

Zejména proto, že se jako mecenáš často zaměřuje na podporu občanského sektoru (jeho nejslavnější neziskovka, zastřešující celosvětovou síť organizací, nese jméno Fond otevřené společnosti – Open Society Fund) a protestů proti vládám. Protesty pak plodí nestabilitu a rozkývané země jsou ideálním cílem pro finanční spekulanty, jak sám Soros ve svém životě mnohokrát předvedl.

S podporou a organizováním protestů má zkušenosti už z osmdesátých let, kdy významně financoval zejména protikomunistickou opozici v rodném Maďarsku. Právě proto podle Reflexu dnes nese velmi nelibě vypovězení Středoevropské univerzity, kterou založil, a zejména útoky na jeho osobu, kterými to doprovází premiér Viktor Orbán. Jednak proto, že je vyháněn ze své domoviny, a jednak proto, že Orbán jako student kdysi v osmdesátých letech dostal právě díky jeho fondu příležitost vyjet studovat na Západ.

Viktor Orbán: Bill Clinton, to jsou jen ústa George Sorose


Sorosova podpora opozičních hnutí zejména v postkomunistickém světě je pestrá. Podle Reflexu ji lze vystopovat již v devadesátých letech v protestech proti Mečiarově vládě na Slovensku. Na počátku tisíciletí pak následovala celá vlna „barevných revolucí“ proti vládám na Ukrajině, v Kyrgyzstánu a v Gruzii. Díky velmi podobnému „mustru“ se spekuluje i o Sorosově podílu na ukrajinském „majdanu“ z roku 2013.

 

Basketbalista premiérem...


Hovoří se o Sorosově zásadním podílu na kariérách některých politiků, například současného albánského premiéra Ediho Ramy. Rama, příbuzný někdejšího člena albánského komunistického ÚV, reprezentant své země v basketbalu a volnočasový malíř (za podpory západních neziskovek dokonce uspořádal několik výstav) ovládl v roce 2005 postkomunistickou Socialistickou stranu Albánie, za kterou již předtím působil jako ministr a primátor metropole Tirany. Od nevládních organizací posléze obdržel několik mezinárodních cen a v neziskovém sektoru si dokonce našel svou druhou manželku.

V lednu 2011 stanul v čele demonstrací proti pravicové vládě Saliho Berishy, o jejichž průběhu a organizaci dodnes existují pochybnosti. Vzhledem k tomu, že průběh akcí byl velmi podobný jako dříve na Ukrajině či v Gruzii, spekuluje se dodnes o roli Open Society Fund a dalších neziskovek.  ... ... ...(celý text zde)

Fatální omyly vyšetřovatelů protektorátních restitucí

$
0
0
Jiří Jaroš Nickelli
22. 4. 2017  České národní listy

Orgány, které dnes vyšetřují tzv. restituční kauzy potomků protektorátních aktérů, po nichž chtějí dědit obrovské majetky, patřící dnes státu - a to nejen pozemkové úřady, ale i žel některé soudy, se dopouštějí často fatálních chyb v hodnocení základních měřítek kolaborace s III. říší. Přitom nález Ústavního soudu z r. 2004 Colloredo-Mansfeld nabádá orgány i soudy, aby si v případě nejasností, tyto ověřily důkazy oborů historie a archivnictví. Zhusta se tak ovšem neděje dostatečně! Podívejme se na tyto omyly blíže.


První a doslova fundamentální omyl, je pouhé formalistické hodnocení přihlášky k němectví - tzv. Fragebogenu (v otrockém překladu "okruhu otázek"). Fragebogen byl nejtvrdší kádrový dotazník všech dob. "Kam se hrabe bolševik" se svým kádrováním! Ve své knize "Umlčená Osvětim" (Vydavatelství Jarošová, Brno-Líšeň 2016,I. vyd., bibliofilie) jsem podal v exkursu o přihlášce "Fragebogen zur Feststellung der Deutschen Volkszugehörigkeit" na stranách 155 až 166 velmi podrobný rozbor této kruciální přihlášky nejen k němectví, ale ke III. reichu. Řada dosavadních badatelů (zejména z tzv. ÚSTR) takto formalisticky Fragebogen hodnotí, což je naprosto nesprávné a bludné. Horší je, když na toto hodnocení přistupují kompetenti různých vyšetřujících orgánů.

Co to byl a co znamenal Fragebogen pro žadatele? Byla to nejen formální přihláška ke stanovení žadatelovy národnosti, nýbrž též přihláška závazku ke III.říši, k jejímu "Herrenvolku" - panskému národu. A to na rasovém základu stanoveném tzv. norimberskými zákony! Nešlo pouze o to, že žadatel se veřejně a úředně přihlašoval k německému národu, k německému "soukmenovectví" (Volksgenossenschaft). Šlo rovněž o to, že prokazoval své tzv. árijství, a to u tzv. běžných soukmenovců do čtvrtého pokolení obou pokrevních linií, a u šlechty do pěti pokolení obou linií. Tj. dokazování bylo ohraničeno pro tehdejší občany roky 1800 a pro šlechtu dokonce rokem 1750! Každý žadatel, který toto prokázal, musel podpisem po čtrnáctidenním povinném rozmýšlení stvrdit, že je "dokonalým arijcem", což byl princip,který demokratické státy odsuzovaly v Ženevě a jinde již tenkráte. Arijství u Fragebogenu prověřovaly státní a stranické orgány Říše,a to i v protektorátu! Tak každý žadatel Fragebogenu byl nejen prověřován okupačním Oberlandrátem, nýbrž i orgány NSDAP, potažmo vyššími říšskými orgány, jako byl například Ahnenerbe. Takové prověřování pak z tohoto hlediska přímo vylučovalo otázku tzv. nátlaku na žadatele.Žadatel podepisující pod nátlakem, by pro Říši nejen bezcenný,ale i mohl být nebezpečný svou nespolehlivostí - a především nesměl navršovat kolaboraci dalšími skutky! Zjištění nátlaku kontrolními orgány by pak znamenalo zvláštní postih agresorů nátlaku - přinejmenším tzv.Sonderbehandlungem,což znamenalo zvláštní říšské nebo stranické soudy a koncentrák nebo i smrt! Samotný příklad fatálního omylu vyšetřovatelů prokazuje i sama kauza Colloredo-Mansfeld, v poslední době vystavená vrácení od Ústavního soudu nižším obecným soudům - jež jak se zdá, se potácejí od jednoho řešení ke druhému bez kýženého závěru. Co bylo selháním v dané kauze? Bylo to uvěření žadatelům, že jejich případ měl tzv. rasové pozadí persekuce,a tudíž mají na restituce nárok. Kdyby vyšetřovatelé od počátku přihlédli k reáliím Fragebogenu, takový obrat kauzy by vůbec nemohl nastat. Je známo, že příslušníci rodu Colloredo-Mansfeld sami podali tyto Fragebogeny. Je to dokonce zveřejněno v odborných publikacích, jakou je CUI BONO RESTITUCE, a jiné. Tudíž bylo vyloučeno podle reálií postupů Říše, aby jako "neárijci" vůbec vyplnili takové přihlášky a byli prověřováni. Jako neárijci by skončili v transportech smrti. Tento formalistický přístup tudíž jen zbytečně prodloužil kauzu beztak problematickou od samého počátku a poškodil občany daného regionu, dodnes tonoucí v právních nejistotách!

Další fatální omyl vyšetřovatelů protektorátních kauz spočívá v přesvědčení, že stačí prověřit období chování žadatelů o Fragebogen v počátku okupace. Orgány v mnoha případech pomíjely vyšetřování chování protektorátních aktérů během celé doby okupace, anebo se při tomto vyšetřování vymlouvaly na čas vyšetřování, na dobu tak vzdálenou od konce okupace, že prý příslušné doklady nelze dohledat! Tím ovšem jen potvrzují prvotní hrubou nedbalost státu, který, jak pravil přednosta Pozemkového úřadu Blansko Ing. Skřipský, měl "s péčí řádného hospodáře" pečovat o všechny tyto doklady, nikoli je selektovat a trpět jejich ničení, ztráty a dokonce krádeže, jak se to například stalo na Městském úřadě v Rájci-Jestřebí! Stát tu od počátku vyšetřování v mnoha případech projevil hrubou nedbalost - tak chybějí u kauzy Salm doklady vyšetřování tří komisařů ze září 1945, chybějí registrační karty nacispolků v originále, dále dokonce i cenné reálie jako prapor Kriegerkameradschaft a fotoalbum Kriegerkameradschaft v odhadní ceně cca 750 tisíc korun! V kauze Walderode chybějí dokumenty o abwehru a wehrmachtu, v jiné kauze na Moravě dokumenty o NSDAP otce a dcery, apod. Toto vše zavinil sám stát hrubou nedbalostí ve sledování, zajišťování a uchovávání protektorátních a říšských dokumentů - a i vlastních dokumentů vyšetřování z let 1945 a dalších! A nelze se vymlouvat jen na "revoluční chaos osvobozeného státu"! Tak například album Kriegerkameradů Rájce, kde byl dle vyšetřovatelů fotografován pan kníže, reálně existovalo, bylo zajištěno u nacisty Tugemanna, vrchního účetního Salmova panství, bylo dle protokolní knihy města dokonce veřejně vystaveno v Rájci na policejní stanici - a dnes je ukradeno! Kdo je viník ? Pan stát. Strpěl to a nezajistil nic.

A konečně další omyl vyšetřovatelů spočívá v ignoraci skutků žadatelů - protektorát netrval jen jediný rok, za dobu okupace řada žadatelů o Fragebogen navršovala svou kolaboraci různými dekretálně nepřijatelnými skutky, ať to byl vstup a příspěvky různým naciorganizacím, nebo veledary na wehrmacht, nebo přijímání tzv. Mutterkreuzů za které byly obrovské privileje na ošacení, obuv, otop a dokonce na bankovní úvěry, dokonce vstup do NSDAP, projevy soustrasti s umrtím katana Heydricha, potkávání se s reichsprotektorem Neurathem - skvělý dokument o patolízalství protektorátní šlechty vůči Neurathovi přinesli prof.Pavlíček a doc.Benda ve své knize o majetkových restitucích šlechty po roce 1989. Tam je doposud neznámý seznam podepsané šlechty dolézající k reichsprotektorovi, u kterého loajální vlastenec ČSR se směl objevit jen v jediném případě - jako zatčený nebo vězeň!

Co měly učinit soudy v takových kauzách? Měly prohlásit nepřezkoumatelnost těchto kauz, přiznat zavinění státu v otázce dokumentace, a zarazit je navždy podle platných dekretů. Dále měly přezkoumat celé období kolaborace jednotlivých aktérů a správně je vyhodnotit. Nestalo se všude - a stát se potácí od jedné protektorátní kauzy ke druhé. Ke škodě vlastních občanů a své vlastní.



Jiří Jaroš Nickelli
předseda Historicko dokumentační komise
ČSBS Boskovice

Zvěrstva ze Sýrie: 116 dětí zabitých útokem na autobusy v Aleppu nalákali "umírnění teroristé" na brambůrky na místo výbuchu

$
0
0
Maru
22.4. 2017   Zvědavec
Na této adrese je video zdroje, raději se nekoukejte!  https://twitter.com/walid970721/status/855246068337999872
Při bombovém útoku na autobusy, které evakuovaly z Aleppa šíitské obyvatele vesnic Fúa a Kafrája, zahynulo 116 dětí. Tedy o mnoho více dětí než při tzv. "chemickém útoku" v Chán Šajchúnu, na který Trump odpověděl bombardováním syrské základny.

Reportérka serveru http://21stcenturywire.com, Vanessa Beeley natočila na místě výbuchu rozhovory se svědky. Z těchto rozhovorů vyplývá, že tzv. opoziční skupiny Ahrar ash-Sham a Jabhat al-Nusra [Al-Nusra Front] a frakce Svobodné syrské armády [FSA], kterou podporuje Západ,
zadržovaly autobusy s evakuovanými 48 hodin a nedovolily jim odjet do bezpečí
během těchto 48 hodin byly rodiny bez jídla a pití a nesměly ani na záchod
před atentátem přinesli rebelové pytlíky s brambůrkami a za pokřiku " Jsou tu nějaké děti?" vylákali z autobusů hladové děti, které brambůrky neviděly nejméně dva roky
brambůrky dětem naházely na zem v místě budoucího atentátu
již před atentátem stálo v okolí autobusů několik žlutých tureckých sanitek
po atentátu byly matky zraněných a mrtvých dětí drženy násilím v autobusech a musely přihlížet, jak rebelové odnáší zkrvavené plačící zmrzačené a také mrtvé děti a hážou je na korby dodávek a do tureckých sanitek
děti - mrtvé i živé - byly odvezeny neznámo kam - pravděpodobně do Turecka. Jejich rodiny o nich nemají zprávy.

Na videu je zachyceno, jak rebel po atentátu háže evidentně zraněné živé dítě na korbu dodávky mezi mrtvá těla.

Zdroj: https://twitter.com/walid970721/status/855246068337999872

Kdo chce trápit Bakalu?

$
0
0


Jiří Paroubek
21.4.2017  Vaše věc 

Zdeněk Bakala, zkrachovalý spolumajitel OKD, který svou neúspěšnou a rozmařilou hospodářskou politikou přivedl tuto firmu zu grunt a tisíce rodin horníků do svízelné situace, se pro ostudu, kterou v této zemi zaznamenal, stáhl do Švýcarska.


Tam, ve svém fešáckém sídle na břehu Ženevského jezera, nedaleko Lausanne, v klidu Bakala utrácí své peníze, které "vydělal" vesměs v OKD. Podle odborných odhadů se jedná o 100–120 miliard korun, které získal vybrabčením této firmy.

Miliardář Krúpa ovšem po Bakalovi jde, a to je správné. Chce zaplatit horníkům z OKD cestu do Švýcarska, aby se podívali nejen na krásné prostředí a okolí Ženevského jezera a na tamní úžasnou přírodu a vinice, ale také aby udělali patřičný vyrvál před sídlem podařeného bankrotáře a soudem uznaného gaunera Zdeňka Bakaly.

Takovou akci je třeba jen přivítat. Možná, že by nebylo vůbec marné, kdyby se z toho stala celonárodní pouť, která by byla v pravidelných cyklech opakována, tak aby to bylo memento také pro další "dobráky", kteří by snad chtěli přistupovat k osudům pracujících ve své firmě stejně neodpovědně a bezohledně, jako to činil Z. Bakala.

Je potřeba ještě dodat, že Bakala měl po celou svou kariéru velké politické krytí (přátelé pravdy a lásky, pak Sobotka s Pokorným a po nich zejména K. Schwarzenberg a M. Kalousek z koalice ODS TOP 09 a VV, kterou v roce 2010 před volbami ukul). Po roce 2010 se sám Bakala chlubil, že to byl on, kdo vytvořil pravicovou koalici ODS-TOP 09 a Věcí veřejných, a zabránil tak mému příchodu k moci. To, co následovalo po volbách v roce 2010, byla skandální činnost pravicové vlády, která nakonec skončila ve strašlivých kotrmelcích v létě roku 2013, poté co policejní komando přišlo udělat pořádek na Úřad vlády a odvedlo v klepetech nejbližší spolupracovnici premiéra Nečase (ODS).

Od té doby se česká pravice nemůže vzpamatovat, a vlastně bychom za to mohli a měli poděkovat Zdeňku Bakalovi, který se tak silně přičinil, aby se neslavná koalice dostala v roce 2010 k moci…

Jiří Paroubek

Ruské loděnice mají práci

$
0
0
J. Loudil
22. 4. 2017
Kvalitní práci výjimečného rozsahu odvádějí pracovníci ruských vojenských loděnic Sevmaš v Severodvinsku v archangelské oblasti. Počátkem letošního roku zde bylo rozestavěno 5 kusů strategických jaderných ponorek třídy Borey (Kníže Vladimír, Knníže Oleg, Generalissimus Suvorov, Imperator Alexander III, Kníže Požarsky) ,které v budoucnu ponesou na svých palubách celkem 80 mezikontinentálních střel Bulava s vícenásobnými samonaváděcími jadernými hlavicemi.


Dále zde bylo rozestavěno rovněž 5 kusů útočných jaderných ponorek třídy Jaseň (Kazaň, Novosibirsk, Archangelsk, Krasnojarsk, Perm). Tyto ponorky jsou mimo jiné vybaveny protizemními střelami Kalibr a protilodními střelami Onyx.

Vzhledem k tomu , že je ruský vojenský rozpočet zhruba 10 krát menší, jak ten americký, jde o úctyhodný výkon. 30.března byla spuštěna na vodu první z uvedených ponorek, ponorka Kazaň. Velké výdaje na stavbu těchto jaderných člunů jsou bohužel nevyhnutelné. USA jsou posedlé myšlenkou na násilné šíření své formy demokracie po celém světě. A to i do zemí, které o to rozhodně nestojí. Tento násilný "vývoz demokracie" stál tento svět už miliony mrtvých. Nelze tedy konat jinak, než dát USA jasně najevo , že jejich existence může skončit, pokud by snad na Rusko zaútočily.

Popřejme těmto novým ruským jaderným člunům šťastné plavby v míru, aby nebyly nutné přesné a zničující údery na důležitá centra agresora.

Glazjev: Zastavit agresi USA je možné jen zbavením se dolaru

$
0
0

22. 4. 2017     zdroj
Jediný způsob, jak zastavit agresi USA, je zbavit se závislosti na dolaru. 21. dubna to prohlásil poradce ruského prezidenta Sergej Glazjev na Jaltském mezinárodním ekonomickém fóru (JMEF). Čím větší bude agrese ze strany Američanů, tím dříve to dotáhnou ke konečnému krachu dolaru, protože jediný způsob pro oběti americké agrese, jak zastavit tuto agresi, je zbavit se dolaru. Jakmile se s Čínou zbavíme dolaru, nastane konec americké vojenské moci", řekl.


Když Glazjev komentoval politiku nového amerického prezidenta, řekl, že Donald Tramp působí v souladu s očekáváními americké vládnoucí elity. "Neměl jsem žádné iluze, že změní politiku. Za prvé, americká agresivita ve světě je vysvětlována snahou udržet americkou hegemonii v situaci, kdy již s Čínou prohrály vedení v ekonomice. Kromě vojenského pendreku USA nemají jiné způsoby, jak všechny přinutit k používání dolaru. Z tohoto důvodu vedou hybridní válku s celým světem, aby na jiné země přesunuly břemeno svých dluhů, aby všechny držely na dolaru a aby oslabovaly ta území, která nekontrolují", poznamenal Glazjev.

Podle něj "je v tomto světle protiruská hysterie a rostoucí rusofobie dlouhodobým faktorem, který souvisí se specifickými zájmy americké vládnoucí elity". "Objektivně vedou světovou hybridní válku, ale subjektivně je tato válka namířena proti nám. Pak se válka, jako vždy v případě změny globálního vůdce, vyvíjí za kontrolu periferie. V době první a druhé světové války byla provokatérem Anglie, aby si udržela světové prvenství, nyní dělá to samé Amerika. Trump je mluvčí těchto zájmů", uzavřel Glazjev. Jak informovala agentura EADaily, od 20. do 22. dubna probíhá na Krymu třetí Jaltské mezinárodní ekonomické fórum, kterého se účastní asi 1500 osob - je to zhruba o 400 účastníků více než v předchozím roce. Jedním z hlavních úspěchů organizátorů fóra bylo rozšíření mezinárodní účasti - JMEF se účastní delegáti ze 46 zemí. Je to o 20 více než před rokem.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Takové názory tě veřejně říkat nenecháme. Petr Žantovský ukázal na případu Lenky Procházkové, jak dnes fungují média

$
0
0
TÝDEN V MÉDIÍCH
22. 4. 2017  ParlementníListy

Žádný z kandidátů na generálního ředitele České televize neřekl, že ČT1 je zbytečný kanál a je to vlastně taková malá skrytá Nova uvnitř veřejnoprávní televize. I když by to asi stejně žádnou roli nehrálo, protože radní opětovně zvolí Petra Dvořáka. Petr Žantovský se ve svém pravidelném ohlédnutí za zajímavostmi uplynulého týdne důkladně věnuje nezvolení prezidentovy kandidátky Lenky Procházkové do Rady Ústavu pro studium totalitních režimů, přičemž upozorňuje na nýmandy, kteří se otírají o ty, co prokázali statečnost.


Nemediální událost, která však přinesla značný mediální ohlas, startuje pravidelný přehled zajímavostí týkajících se sdělovacích prostředků. „Jde o volbu-nevolbu Lenky Procházkové do Rady ÚSTR, kterému se říká ‚ústrk‘. Myslím, že toto lidové označení nezískal náhodou. Dlouho dopředu bylo vidět, že se proti paní Procházkové jako kandidátce pana prezidenta do této funkce rozjela velká mediální kampaň, která působí dojmem, aniž bych chtěl šířit jakékoli konspirační teorie, organizovanosti a nenahodilosti. Neumím si představit, že by Procházková jako spisovatelka se svými názory a svou minulostí dokázala vyvolat naráz v tolika lidech na tolika místech tolik neuvěřitelného, často agresívního až ostrakizujícího ‚zájmu‘, který se projevil na jedné straně otevřenými dopisy lidí pracujících v ÚSTR, na druhé straně mediální kampaní,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.

Připomíná, že ÚSTR vznikl za ministra vnitra Ivana Langera jako instituce, která měla sloužit v zásadě dvěma věcem. „V první řadě jako správce archívu bezpečnostních složek, což je to nejpodstatnější, co měl ‚ústrk‘ vloženo do vínku. Asi se nemýlím, když si mohu spekulativně dovozovat, že tehdejší, ale i jiný ministr vnitra mohl tímto způsobem dostat pod kontrolu archívy bezpečnostních složek. Tedy utajované a privátní, často kompromitující informace o různých lidech, které je možné náležitě zužitkovat v případě politického požadavku nebo když se to hodí. Tu a tam vypadly přes ÚSTR informace jednou o spisovateli Kunderovi, jindy o písničkáři Nohavicovi. Vždy to mělo více či méně čitelný skrytý podtext, smysl a záměr, že je třeba toho či onoho člověka právě v tu chvíli skandalizovat,“ upozorňuje mediální analytik, že to není moc čistá práce, a jestliže se k tomu lidé v ÚSTR propůjčují, tak je to otázka jejich vlastní etiky a vlastních hodnotových norem.


 Kdo kádruje, dává najevo, že nic jiného neumí

Druhý důvod vzniku Ústavu pro studium totalitních režimů byl v tom, že došlo ke zrušení původně Václavem Bendou zřízeného Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. „V něm byl Bendovým zástupcem Pavel Žáček, který se pak také stal prvním ředitelem ÚSTR. Původní Bendův úřad měl úplně jiné zadání, které patrně mělo částečně přejít i na ‚ústrk‘, ale bez toho exekutivního dopadu. Původní Úřad dokumentace a vyšetřování totiž nejenom dokumentoval a nějak detekoval určité události z minulosti ve jmenovitých souvislostech, ale také byl ve své podstatě organizační složkou policie. Pokud si vzpomínám, tak pan Žáček jako zástupce ředitele a jakožto člověk, který neprošel žádnou policejní kariérou, disponoval přitom poměrně vysokou hodností, myslím podplukovnickou, která se váže na určité funkce policejní nebo bezpečnostní,“ poznamenává Petr Žantovský.

Tehdy chápal tento úřad jako způsob, jak si nové mocenské elity chtějí vyřídit účty s odcházejícími mocenskými elitami. „Protože je to zároveň kádrovací úřad, tak mi to nikdy nebylo zrovna sympatické, protože kádrování opravdu nemám rád. Myslím si, že to, co člověk opravdu dokáže, je vidět na jeho práci. A každý, kdo kádruje, tím dává spíše najevo jen to, že sám neumí nic jiného než kádrovat. Ale to je jen taková moje obecná úvaha. Kádrovací smysl ‚ústrku‘ mi nikdy nebyl sympatický. A také jsem se tím nikdy netajil, ačkoli sám jsem s tím minulým režimem neměl nikdy nic společného v tom smyslu, který by zajímal ÚSTR. Ale právě to mi dává tu svobodu tenhle názor mít, držet si ho a vyslovovat. Myslím si, že velmi podobně je na tom právě i paní Procházková, která byla nominována prezidentem,“ míní mediální odborník.
 

Novináři členství v Radě ÚSTR berou jako trafiku
Lenku Procházkovou viděl na DVTV a myslí si, že rozhovor s moderátorem Martinem Veselovským zvládla s velkým přehledem. „Byl tam jeden velice zajímavý okamžik, kdy se Veselovský ptal Procházkové: ‚A vy byste chtěla být členkou té rady?‘ Procházková se zarazila, protože to zcela zjevně není otázka, který jí v této souvislosti připadla patřičná, protože být členem takového orgánu by přece neměla být kariéra, neměla by to být trafika, nemělo by to být vnímáno jako něco, co je společensky hodnoceno jako pozvánka do vyšších kruhů. V podstatě je to služba, což tak mohlo být při zakládání i míněno, ale v dnešní době to už určitě jako služba nefunguje. V tom smyslu, že to rozhodně nevnímá jako trafiku, také Procházková odpovídala. Ale to, že se vůbec Veselovský, a nejen on, tímto způsobem ptá, znamená, že ti tazatelé tu funkci jako trafiku vnímají,“ podivuje se Petr Žantovský.

Druhý problém vidí v tom, že Lenka Procházková je nositelkou poměrně vyhraněných názorů, které nejsou konformní vůči názorům mainstreamové společnosti. „Ale pozor, té mainstreamové společnosti reprezentované politickým mainstreamem, nikoli společností reprezentované nějakou statistickou většinou. Ze všech průzkumů na témata, ke kterým se průběžně Procházková vyjadřuje, ať už to jsou sankce proti Rusku, vyvolávání strachu z nějaké pomyslné ruské agrese vůči nám, ať je to postoj k Pegidě, k Alternativě pro Německo, postoj k migraci, tak to jsou všechno témata, kde se podle různých průzkumů česká společnost shoduje v nějakých 70 až 80 procentech na názorech, které drží spíše Procházková než ona mediální mainstreamová ‚elita-. Takže celá kampaň kolem volby Procházkové do Rady ÚSTR vykazuje zcela jednoznačné politické rysy,“ tvrdí mediální analytik.


Mluvíš jinak než my, tak si řečni leda na náměstí

To je nutné brát jako naprosto evidentní kádrovací kampaň, která nepřipustí, aby do nějaké organizace v této chvíli kontrolované onou minoritní mediálně-politickou „elitou“ pronikl nějaký nežádoucí názor. „Teď nejde o paní Procházkovou. Paní Procházková je sympatická dáma a má za sebou velmi bohatou a velmi poctivou minulost, což jí snad nemůžou upřít ani ti největší pravdoláskaři ze všech bojovníků proti jejímu nástupu do ÚSTR. Koneckonců sama Procházková přece patřila k disentu celé období před rokem 89. Byla velmi aktivním bojovníkem proti nespravedlnosti, proti omezování svobody slova a podobně. A vlastně říkala totéž, co říká dnes. Jenom to říká na jiných platformách, protože na těch hlavních, které v některých případech obsadili její někdejší kolegové, různí ti Pithartové a podobně, nesmí. Tam ji nepouštějí, protože ohrožuje jejich homogenitu a jejich názorovou uniformitu,“ poukazuje Petr Žantovský.

Ta názorová uniformita znamená, že nemají žádný názor sami za sebe, ale jen drží nějakou kolektivní ideologickou výbavu, a tou se ohánějí. „A to je něco, co Procházková celoživotně nabourává. Nabourávala to za komunistů, nabourává to i dnes, proto je nežádoucí. To, že ji Senát nezvolil ve dvou kolech hlasování, a to způsobem velmi potupným z hlediska čísel, je opravdu nedůstojné. Ze strany sociální demokracie to lze chápat jako šprajc vůči prezidentovi a jeho návrhu, ale ze strany jiných to lze chápat jako ryze politický akt, který znamená: ‚My tě prostě nepustíme k veřejné možnosti promlouvat a říkat své názory. Říkej si je na náměstích, říkej si je někde v undergroundu, tak jak jsi zvyklá z minulosti. A my aspoň budeme moci říkat, že jsi underground, že jsi na náměstí, že jsi nekonformní a že s námi netáhneš za jeden provaz, a tím pádem, kdo nejde s námi, jde proti nám.‘ Takhle já čtu celou záležitost kolem Lenky Procházkové,“ přiznává mediální odborník.


 Nýmandi Putna a Blažek se otírají o ty, co prokázali statečnost

V týdeníku Respekt číslo 14 vyšel článek Petra Horkého, který se jmenujte „Nekádrujte mě“, což je citací slov Lenky Procházkové. „Celý článek je do jisté míry souhrnem i toho, co jsem teď říkal. Píše se tam, že jejím handicapem jsou třeba články pro ParlamentníListy.cz, které jsou tam uvedeny v nějakém bloku nežádoucích mediálních půdorysů. A že by to neměla dělat, pokud by chtěla táhnout ‚s námi‘ za ten ‚náš‘ provaz. Ale nejhorší v tom článku je, když odborář z ‚ústrku‘ Mirek Vodrážka, kterého znám dvacet let, vyčítá v otevřeném dopise paní Procházkové, že se nedostatečně vykazuje odbornou prací na témata, kterým se ÚSTR věnuje. Přitom pan Vodrážka napsal jen společenské zamyšlení Chaokracie, což rozhodně není vědecká práce. To mi přijde hodně obskurní a nefér právě od lidí, jako je Mirek Vodrážka, kteří také vzešli z oponence vůči minulému režimu a měli by dnes mít pro Lenku Procházkovou podstatně více pochopení,“ podotýká Petr Žantovský.

(celý text k přečtení zde)


Co se to děje s Vratimovským odborným seminářem?

$
0
0

Karel Klimša
22. 4. 2017
V minulých dnech byla umístěna na stránkách KSČM a následně cestou ÚV rozeslána pozvánka na „Vratimovský odborný seminář“. Mnozí vycítili, že s ním něco není v pořádku a začali se dotazovat. Abychom dál neodpovídali jednotlivě, píšu toto docela stručné vysvětlení. Nejdříve kratičce připomenu, jak vznikal. V roce 1990, když se mnozí v té hysterii báli i komunisticky mlčet, založili jsme tento seminář.


Objel jsem tehdy celý okres, všechny kulturní domy a střediska, ale nikdo mě s touto akcí nechtěl. Znali jsme se, viděl jsem, že je to mrzí, ale bojí se a chápal jsem je. Přístřeší mi (nám) poskytli jen ve vratimovském Kulturním domě.

Zájem časem rostl, a tak jsme se několikrát stěhovali do větších a větších prostor, což bylo samo o sobě nevídané, neslýchané. Stěhovali jsme se, ale z úcty jsem ponechal název „Vratimovský...“ ( což mnozí nechápali).

Odpočátku účast velkých levicových intelektuálů pomáhala straně emancipovat se, zvednout hlavu, uvědomit si, že nejsme sami, že zdravý rozum ještě žije! Postupně získávat zpět zcela otřesené sebevědomí.

Postupně se Vratimovské odborné semináře staly obecně respektovaným pojmem a nezpochybnitelnou hodnotou. Přicházely tam ta nejzvučnější jména. Namátkou jich několik připomenu: prof. A. Červinka, L. Vacek, J. Kojzar, generálové Havala a Marek, V. Jumr, V. Samek, J. Ungerman, prof. Keller, prof. Krejčí, doc. Švihlíková, doc. Čuba, doc. Hurta, doc. Eichler, doc. Žantovský, doc. Grebeníček, M. Opálka, MUDr. I. David, Zd. Zbořil, T. Spencerová, L. Procházková, M. Obrtel, J. Skála, L. Blaha, B. Ondruš, prof. Staněk, doc. Chmelár, doc. Dinuš, arm.gen. M.Vacek, prof. Doleček.....

Přednášeli i hosté z Německa, Polska, Ukrajiny, Ruska, Řecka, Kuby, mezi nimi třeba legendární velitel 1. Čs.partyzánské brigády J. Žižky D. B. Murzin a gen.tajemnice KKE A.Papariga. Mnozí další napsali exkluzivně pro Vratimovský seminář skvělé texty, mj. L. Štrougal, Fr. Nevařil či prof. Choma. Pro případný následující tradiční Vratimovský odborný seminář jsme zvažovali oslovit k účasti a požádat o vystoupení další „názorové autority“, například doc. Valenčíka, J. Schneidera, M. Kollera, J. Baštu, Vl. Vondrušku, doc. Škvrndu či J. Banáše.

Budovali jsme Vratimovský seminář jako ryze odbornou záležitost. Bylo našim cílem společně s těmi nejuznávanějšími osobnostmi přemýšlet o tom, KDE JSME, PROČ TAM JSME A JAK Z TOHO VEN. Hledat a formulovat levicová východiska z problémů, které nás obklopují – doma i ve světě. Pomáhat oživovat levicovou, marxistickou teorii. Ukázalo, že právě tím jsme straně prospěli nejvíce.

Okolo Vratimovských seminářů se vytvořila jakási neformální síť levicových intelektuálů, kteří spolu debatují, vyměňují si argumenty, informace a názory, a vztahy v této „partě“ fungují.

Časem ale Vratimovské semináře začaly vadit!

Vždyť oni ti levicoví intelektuálové jsou mnohdy levicovější, radikálnější, jasnější, odvážnější a srozumitelnější, než někteří představitelé našeho vedení.

Takový stav se nerad vidí, natož trpí!

A začal se hledat způsob, jak tomu udělat přítrž, jak dostat seminář pod „svoji“ kontrolu. Nejsnadněji to jde ekonomickou cestou.

Zpočátku byla akce financována třetinovým dílem – OV, KV a ÚV. Pak, za předsedování V. Filipa skončilo financování podílu ÚV. Pomohli europoslanci, nejdříve J. Maštálka, pak K. Konečná. Ta však dala najevo, že bude mluvit do obsazení přednášejících, jinými slovy... „kdo by tam měl a kdo neměl být“. To jsme neakceptovali a peníze nebyly. Najednou jsme s překvapením registrovali, že někdo jiný, kdo se seminářem neměl v jeho historii nikdy nic společného, začíná za našimi zády vyjednávat o semináři a kontaktovat možné hosty – referenty. Předseda V. Filip pak na setkání komunisty a sympatizanty 6. 3. v Ostravě na dotaz, proč v roce 2016 nebyl Vratimovský seminář, odpověděl. Asi proto, že ho organizátoři nezorganizovali. My ho ale podporujeme a už jsme se domluvili se Sváťou Recmanem ( bývalý poslanec a dvě období náměstek hejtmana), že ho zorganizujeme a to ve prospěch programu k volbám. Cudně pomlčel, že organizátory drželi v šachu penězmi. Ty jsou třeba všude, ale Vratimovský odborný seminář – několik posledních let už s téměř 500 účastníky (naposledy 494) – je příliš velká a nákladná akce, kterou nelze udělat na koleně s minimálními náklady.

Uvidíme, snad se „ukončit dějiny“ skutečných Vratimovských odborných seminářů, této výkladní skříně KSČM – jednou provždy - nakonec nepodaří a umíráček mu zvoní jen zdánlivě, jaksi pro výstrahu. A také jako výpověď o poměrech ve straně.

Ale i kdyby, tak tu Vratimovské semináře mají své následovníky, potomky, pokračovatele – Litoměřice, Jihlava, Brno a dlouhá léta tu je Pražská teoreticko-politická konference .

Nepíšu toto sdělení s nějakým potěšením. Doporučovali jsme, nazvěte si to jinak, nepoužívejte tu osvědčenou značku. Chápu, že jim to nedalo. Počítají s tím a spoléhají na to, že jim zavedený název přiláká část tradičních účastníků, kteří přijížděli z celé republiky i ze Slovenska, ale i lidi z akademické obce a studenty vysokých škol.

Píšu to v reakci na dotazy, aby – kdo chce – věděl, že nejede na tradiční Vratimovský odborný seminář, který poprvé neorganizují jeho tradiční organizátoři, kteří mu dali vzniknout a celá léta se ho snažili vylepšovat. A ti, co na tento alternativní seminář přijedou, budou srovnávat s tím skutečným. Účast, atmosféru, organizaci i obsahovou kvalitu. Tolik na vysvětlenou a je na každém, aby si udělal svůj vlastní názor! Je nejvyšší čas si už začít na všechno, co se děje ve straně, dělat vlastní názor. Signálů, že není vše v pořádku, přibývá! A nese to i své důsledky. Ten poslední, výsledek krajských voleb, byl až alarmující!

Francie v popředí

$
0
0
Erik Best
22. 4. 2017     EB
Hospodářské noviny se ve svém dnešním vydání nechaly inspirovat serverem Politico a píší, že „Francie určí osud Evropy.“ S tím lze plně souhlasit (sami jsme o Francii v tomto duchu psali před dvěma lety). Co už možná tak zřejmé není, je skutečnost, že Francie kráčí ve stopách Spojených států. 


Hillary Clintonová představovala pokračování současného stavu – pozvolný, ale nevyhnutelný, úpadek americké moci a autority. Donald Trump byl rušivým elementem, u kterého se dalo čekat, že proces jen urychlí.

Z tohoto úhlu pohledu jsou Emmanuel Macron a François Fillon kandidáty clintonovského střihu. Trumpovu stranu zastupují Marine Le Pen a Jean-Luc Mélenchon. Jakým směrem se Francie ubírá, je jasné, otázkou zůstává, jak rychle půjde. Zbytek Evropy ji bude každopádně následovat.

Fox: To není vaše věc, říká Moskva o pohybu armády k hranicím s KLDR

$
0
0
22. 4. 2017  První zprávy
Napětí na Korejském poloostrově nabírá na obrátkách a americká média nezvózně zajímá, zda a proč se k hranicím KLRD přesunují armády Číny a v daném případě Ruska.
Z Moskvy přicházejí protichůdné zprávy o tom, zda Rusko posiluje hranici se Severní Koreou, uvedly zprávy televize Fox News.


Na jedné straně jsou zprávy z armády, aby všechny pohyby se uskutečňují podle plánu. Na druhé straně tiskový mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov nepopřel fakt pohybu ruských vojsk, a pouze uvedl, že se jedná o interní záležitost Ruska.

Z Moskvy přicházejí protichůdné zprávy o tom, zda Rusko posiluje svoji obranyschopnost na hranici se Severní Koreou, či nikoli. Mezitím se Fox News dozvěděl, že ruské bombardéry nebo průzkumné letouny již čtvrtou noc po sobě létají u pobřeží Aljašky.

Začněme se Severní Koreou. Video přesunu ruské vojenské techniky koluje na sociálních sítích. Kromě toho se objevily zprávy, že Rusko přemístilo vojáky na posílení hranic se Severní Koreou, ale AP cituje jednoho úředník ruského ministerstva obrany, který řekl, že všechny pohyby byly naplánovány předem.

Ruský expert: USA mohou zaútočit na KLDR okamžitě 700 Tomahawky!

Ruská tisková agentura citovala oficiálního zástupce místního vojenského okruhu, že vojenská technika se vrací do cvičiště a na další místa. Nicméně mluvčí Kreml sice nepopřel pohyb vojsk na hranici se Severní Koreou. Zde je to, co řekl při této příležitosti.

Dmitrij Peskov, mluvčí ruského prezidenta: „Otázky dislokace vojsk uvnitř země nejsou určeny pro veřejnost. Každá země, při zajištění vlastní bezpečnosti, reaguje na změny v mezinárodní situaci.“
Jinými slovy – to není vaše věc!
  Více na PZ

Otázka - Odpověď V.V. Pjakina ze dne 17.04.2017

$
0
0
22. 4. 2017

15:53 Rusko rozhodlo, že 36 tomahawků nedoletí,
16:10 2 balistické rakety vypálené v roce 2013 na Sýrii, které také nedoletěly - nepustily je dál ruské lodě ...

Trump měl pro svůj útok na Sýrii mnoho důvodů

$
0
0

Vláďa z Brna
22.4. 2017  Posláno redakci NR
Před více než týdnem, ve čtvrtek 13. 4., byl na Eurasia24.cz a na Nové republice zveřejněn článek „Pro všechny, kteří si myslí, že Trump zaútočil, aby se jestřáb nažral a Sýrie zůstala celá“ od Geo. S mnoha věcmi v článku jsem nesouhlasil a reagoval jsem na ně bod po bodu následující den, ale moje vývody na Nové republice z nějakých důvodů nezveřejnili včas a později už se mi to nezdálo vhodné. V podstatě ale dodnes nemusím měnit nic na tom, co jsem před týdnem napsal, a naopak mezitím byl můj výklad událostí do jisté míry potvrzen. Z toho důvodu a také proto, že zůstává nadále důležité aspoň zhruba chápat Trumpovo jednání, rozhodl jsem se znovu se k těmto událostem vrátit.

Než budu pokračovat musím vložit podstatnou poznámku, která charakterizuje můj pohled na věc a jak se teď ukázalo, i ve shodě s Pjakinem, kterého vlastně budu parafrázovat: to, co Trump různými způsoby v minulém roce avizoval, že se o to bude snažit, je přeformátování státu, které ale bude mít zákonitý nepříjemný dopad na státní elity, jejichž odpor je proto nyní obrovský. Trump se nemůže pokoušet tento odpor zlomit v čelním střetu, protože v něm by neměl šanci. Pokud tedy nemá tento boj rovnou vzdát, musí postupovat mnohem složitěji a v dílčích krocích i proti svým vlastním deklaracím.

To, co pozorovatele údálostí v Sýrii a údálostí navazujících asi nejvíc znepokojuje, je neočekávanost, zmatenost a neuchopitelnost toho, co se stalo. Právě tohle si ale musíme uvědomit jako Trumpův účel a pro nás je to jednou z indicií, že nějaké přímočaré uvažování si nemůžeme moc dovolit. Nemůžeme si ani dovolit se nějak přehnaně soustředit na některé další věci, které jinak jsou jistě důležité, jenomže zvrhlé cynické západní hráče takovýchto geostrategických her a ani dobře zpracované americké publikum nikdy příliš nezajímala kvanta nevinných obětí, nebo zvyšování hrozby třetí světové války.
Celá Syrská (a následná) show byla vypočítána na mnoharozměrný efekt, který slouží pro mnohorozměrné a mnohovrstevné krytí, kde vzájemné očividné rozpory jsou záměrem a výhodou.

Byl jsem velmi skeptický k názoru, že použití Tomahawků nejnovější řady by mohlo ruskou obranu nějak významně znevěrohodnit a zdá se, že skutečnost je ještě víc ve prospěch ruské obrany. Berme to s opatrnou rezervou, ale vypadá to, že systém S-400, který dokáže najednou zlikvidovat až 36 cílů, jich v Sýrii 36 zlikvidoval. No coment.
Takže samozřejmě, že vycvičení vojáci profesionálové z Pentagonu nedostali příkaz „udělat všechno proto, aby se úder nevydařil“, jenomže už jenom samotný rozkaz k útoku Tomahawky nové řady úspěšnost útoku už dopředu prudce zlimitoval.

Nepochybně Trump chtěl minimalizovat ztráty na lidských životech a především na ruském personálu, ale důvodem určitě nebyl jenom prostor k jednání s Rusy. Ve skutečnosti tohle byla jenom show, z vojenského hlediska bezúčelná, možná i hůř. A díky této show nyní Trump dostal mnohem víc než kdy předtím měl, má mnohem víc prostoru k jednání s Rusy, takže ano, nejspíš Rusové byli předem varováni podle domluvy. Trump vzdoruje silám tlačícim na rozpoutání války s Ruskem aktivně, ale ne přímočaře a už vůbec ne pasivně a zoufale. Geo napsal, že to, „že se žádnému Rusovi nic nestalo“ není omluva. To teda jistěže není, je to totiž jenom jeden z parametrů celého manévru.

Úder BYL dopředu pečlivě naplánován a předpřipraven, jestli i společně s takzvaným chemickým útokem v Chán Šajchúnu není až tak rozhodující. Vytvořila se mnohem nebezpečnější situace, to ale především při pohledu zvenčí, pokud opomeneme všechny ty signály, že existuje nějaká míra dohody mezi Trumpem a Putinem (, na druhou stranu to, že by Putin byl byl přímo zasvěcen do plánu, to je také vyloučené z mnoha důvodů a nepřipadá to v úvahu). Omezit příčiny jenom na zbrklého „Trumpa, jako aktivátora vzorce chemický útok = automatický úder na Asada“, to je absolutní zjednodušení a úplné opomenutí všech souvislostí, prostě, je to dokonale hloupé zjednodušení.

Stejně tak pomýlené jsou výroky, že „Trump je nevyzpytatelný a důvěřovat mu znamená velký hazard“ a že „jak napsal The Saker, konečně se ukázalo, zda je Trump opravdový, nebo falešný“, tyto výroky neadekvátně reagují na to, že úplně nerozumíme tomu co se děje a samozřejmě, že tomu rozumí málokdo, ale znovu nám nezbývá, než přiznat si, že Trump musí velmi složitě a až obludně konspirovat, protože nic jiného mu nedává šanci.

Souhlasím (s Geo), že krvežíznivost bohužel není cizí ani Trumpovým voličům, že Asad překáží některým americkým a Trumpovým plánům, že v předvolební kampani se Trump profiloval jako tvrďák, že klíčem k pochopení amerického angažmá proti Sýrii je ten správný plynovod, tzn. ten Katarský a ne Íránský. Ano, západní oligarchická moc vládne bezohledně a nemilosrdně, cukrem a bičem, státy si podřizuje jako protektoráty (satelity), bez skutečné politické moci, kdyby USA měly volnější ruce, asi by šli i po Egyptu, jenomže teď jsou na příliš mnoha frontách.
Právě tohle jsou ale všechno taky důvody, proč byl Trump zvolen, aby změnil dosavadní vývoj. Jenomže naivní nadšenci by chtěli, aby vše změnil hned, protože si asi myslí, že "nejmocnější muž planety" má všechno na povel na lusknutí prstu.
Se všemi těmito skutečnostmi Trump musí pracovat, a nebude například na závadu připomenout si také, že velkých pokroků mezi USA a Sověty, jak je známo, se dosahovalo při "tvrďáckých" republikánských prezidentstvích, nejprv vždy rychlá eskalace napětí a potom velká jednání, často nakonec výjimečně úspěšná.

Trump má velmi mnoho důvodů, proč v nějaké míře spolupracovat s Ruskem a posuzovat sérii událostí z předminulého týdne přehnaně zjednodušeně, to může dobře posloužit k Trumpově dehonestaci, ale určitě to především zamlží skutečnost, co a proč se doopravdy děje.
Trump musel jistě také zvažovat, že celou akcí některé zklamané naivní květinkové voliče ztratí a jiné příjemně překvapené stejně tak naivní, ale cyničtější voliče zase získá. Co ale především potřebuje převážit na svoji strany a co bylo hlavním cílem celé komplikované operace, jsou horní patra systému.

Možná, že „útokem na suverénní Sýrii Trump vytvořil extrémně nebezpečný precedent“, spíš ale ne, míra té „extrémní nebezpečnosti“ totiž závisí na tom jak dobře byla operace promyšlená a předpřipravená. Útok na Sýrii byl sice manévr velmi riskantní a těžko pochopitelný, ale určitě nikoliv manévr nepromyšlený, nebo něco, co by Trumpa apriori dehonestovalo.

Další kroky jsou možné různé, ale vzniklá situace může například nahrávat i tomu, že Trump už napětí kolem Sýrie nebude chtít eskalovat ještě víc, možná ne hned, chvílemi si ještě možná přes hlavy zastřílejí, ale postupně převáží jednání. To samozřejmě neznamená, že celou složitou situaci mají jenom ve svých rukou tihle dva pánové, Trump s Putinem, zdaleka ne.

Vítězka Talentmánie Patrície Janečková a vítěz Superstar Martin Chodůr ve společném duetu ... A takhle to dopadlo... Na dobrou noc!


Média: u Trumpa chtějí diskutovat o Ukrajině se Surkovem. Kyjev pobouřila vůle Bílého domu vést dialog o ukrajinské otázce se Surkovem

$
0
0

23. 4. 2017   zdroj a zdroj
Bílý dům má v úmyslu jmenovat zvláštního vyslance pro přímý kontakt s jedním z hlavních asistentů ruského prezidenta Vladimíra Putina, Vladislavem Surkovem. Píše to Buzzfeed News s odvoláním se na dva evropské úředníky. Uvádí se, že povinností nového zmocněnce, jehož jméno zatím není známo, bude jednání o situaci na Ukrajině. Na volbu diplomata bude dozírat ministr zahraničí Rex Tillerson.


Je třeba poznamenat, že jeden z amerických úředníků konstatoval, že "nyní probíhá posouzení nápadu", ale "žádná konečná rozhodnutí nebyla přijata".

Podle informací listu podpořila otevření diplomatického kanálu německá kancléřka Angela Merkelová, která projednávala tuto otázku s Trumpem minulý měsíc během setkání v Bílém domě.

Kyjev pobouřila vůle Bílého domu vést dialog o ukrajinské otázce se Surkovem

Ministerstvo zahraničí Ukrajiny se rozhodně staví proti zapojení asistenta prezidenta Ruska Vladislava Surkova do procesu vyjednávání o Ukrajině a soudí, že Bílý dům v případě navázání kontaktů se Surkovem bude ignorovat zájmy Kyjeva.

Jak uvedla zástupkyně hlavy ukrajinského ministerstva zahraničí Elena Zerkalová, Západ a Rusko by nemělo diskutovat o budoucnosti Ukrajiny bez zohlednění stanoviska Kyjeva. V tomto konkrétním případě je ukrajinská strana proti posílení pozice Vladislava Surkova v procesu vyjednávání, informuje Rossijskij dialog.

Podle ní je ve formátu rozhovorů s účastí Vladislava Surkova a zvláštního vyslance USA, který nahradí Victorii Nulandovou, ukrajinská strana třetí nadpočetná, což nemůže Kyjevu vyhovovat.

Zerkalová dodala, že veškerá komunikace o ukrajinské otázce na všech úrovních by se měla konat pouze za účasti vyjednavačů z Kyjeva.

Jak již bylo dříve oznámeno, podle informací západních médií Bílý dům nerozhodl o kandidatuře nového zvláštního vyslance pro jednání se Surkovem, ale jeho kandidatura Washingtonu zcela vyhovuje.

Připomeňme, že v období předchozí prezidentské administrativy se asistent prezidenta RF Vladislav Surkov několikrát setkal se zvláštní vyslankyní USA Victorií Nulandovou, aby jednali o urovnání ozbrojeného konfliktu na Donbasu.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Tereza Spencerová: Je už jasné, co sleduje Trump bincem, který rozpoutal

$
0
0

rozhovor
23. 4. 2017  Literárky

Profesora z Massechutského technického institutu Theodora Postola, který svými výpočty zpochybnil, že za chemickým útokem v Idlíbu (vlevo foto) stál Bašár Asad, známe z doby prosazování amerického radaru v Brdech. „Věrohodně tehdy řadou technických analýz a studií doložil nesmyslnost, až vylhanost argumentů amerických i našich ‚radaristů‘,“ sděluje Tereza Spencerová v týdenním přehledu.

Minulý týden se řada lidí ptala, proč Donald J. Trump chce trestat to, co je na Západě považováno za chemický útok. Nyní jsme se dostali deus ex machina do týdne, kdy americká administrativa vidí jakožto největší nebezpečí Severní Koreu. Přinejmenším rétoricky. Mike Pence hledí do očí Kimovým vojákům, Severokorejci naopak vystavují své „rachejtle“... Jaký máte pocit z toho, že USA došla, jak řekl Pence, „strategická trpělivost“ s KLDR? Ono na druhou stranu zaznělo, že Severní Korea je připravena podniknout „preventivní úder“. Nuže, je obhajitelné, co dělají DJT a jeho lidé? A jak to navazuje na ta tvrdá slova vůči Sýrii, po které nyní, zdá se, v Bílém domě neštěká ani hypotetický pes? 

Vezměme to popořadě: nejprve tu byl stále nejasnější „chemický masakr“ v Idlíbu, po němž následoval americký „kárný“ raketový útok na syrskou leteckou základnu, který byl tak „drtivý“, že už druhý den odtud zase startovaly syrské stíhačky. Vzápětí, vlastně jako by bez oddychu, Washington vyslal spoustu „hrozivých“ slov vůči Severní Koreji, média zahořela titulky o jaderné válce na spadnutí, ale „hrozivá“ americká flotila, která měla ke Korejskému poloostrovu zamířit, vzápětí nabrala kurs úplně jinam. A sám Trump mezitím při setkání s šéfem NATO, který přivezl své obvyklé mantry o „ruské agresi“, zahovořil o tom, jak se těší, až to mezi Amerikou a Ruskem bude klapat, až se z toho hlava Aliance musela rozklepat.

Nevím, jestli se tím už konečně alespoň trochu uchopitelně začíná rýsovat Trumpova politika, ale pokud ano, nabízí se pohled na cosi jako impulsivní snahy „přitlačit“ protivníka nebo třebas byť i jen partnera „v dealu“, ale současně mu nijak zásadně neublížit, aby musel být rovnou „odpočítáván“, natož aby úder vrátil.

Nejprve to zkusil s Ruskem v Sýrii a jeho ministr zahraničí pak o pár dní později při jednáních v Moskvě fakticky odvolal vše, co předtím řekl, posléze zkusil něco podobného vůči Číně prostřednictvím Severní Koreje, a couvl znovu. Oba případy lze možná vysvětlit neochotou rozpoutat války s Ruskem a Čínou, ve hře je možná i skutečnost, že se severokorejským Kimem si neradno zahrávat – fakticky je v koutě, nemá moc co ztratit a kdo ví, co by z takového konfliktu s ním mohlo vlastně vzejít.

Jinými slovy, Trump jako by si „na blind ohmatával“ mezinárodní politickou scénu a činí tak „průzkumem bojem“, aby si ujasnil, co všechno může, a co už ne. I když onen „průzkum bojem“ není zrovna nejvhodnější termín. Z hlediska válečnických proklamací amerických politiků je to v reálu vlastně jeden fake za druhým. A takovou zahraniční politiku přitom využívá jako nástroj domácí, americké politiky, což je poněkud bizarní. Většinou to totiž bývá naopak – domácí politika vytváří onu zahraniční, ale Trump se vydává přesně opačným směrem. Je pro svět samozřejmě poměrně nebezpečné, pokud by podobných „průzkumů bojem“ přibývalo, protože některý z těch fakeů nemusí vyjít podle propočtů a propukne válka, která ani nebyla v plánu. Mám dojem, že v Rusku i v Číně na Trumpa koukají a snaží se ho pochopit…

Co se té Severní Koreje týče, nebudeme si jistě namlouvat, že jejich vedení tvoří nějací hodní lidé. Ba naopak: Mučí lidi v koncentračních táborech, vyvíjejí jaderné zbraně, občané tam trpí hladomorem a jsou schopni vyvinout jaderné nosiče, které dostřelí třeba až 2000 km daleko. Dokázala byste ospravedlnit sama před sebou úder proti takové entitě, či ne? A jak hodnotíte její vojenské nebezpečí např. vůči metropoli Jižní Koreje? Možná, že DJT opravdu nechce být zapsán do historie jako prezident, díky kterému vyletěl Soul do luftu... 

Přiznejme si, že případná válka proti Severní Koreji by nejhůře dopadla právě pro ty miliony týraných, mučených a hladovějících lidí, kteří – pro mě nepříliš pochopitelně – dokážou žít pod generacemi fantasmagorických kimovských diktatur. Možná by nějaká raketa zasáhla i nějaký ten bezpečný bunkr severokorejských vůdců, ale většinu obětí by tvořili lidé, kteří by si zasloužili spíš pomoc než smrt. Už jsme něco podobného viděli v Iráku nebo v Libyi, a to tamní režimy nebyly ani zdaleka tak brutální jako ten Kimův. A k tomu samozřejmě patří i ta možnost, že nějaké rakety ze Severu dopadnou na Jih, Soul je od hranic opravdu jen kousek a v Jižní Koreji jsou navíc dislokovány i desítky tisíc amerických vojáků, kteří by mohli přijít o život...

Čili ano, měla bych s tou válkou problém, ale já mám problém s většinou válek. A očividně s tím má problém i sám Trump – teď nemyslím, že by nějak sténal při představě stovek tisíc zabitých severokorejských civilistů, ale spíš při nepředvídatelnosti výsledku, a hlavně při nepředvídatelnosti čínské reakce. Přinejmenším čínská oficiální média si před Trumpem neberou servítky a suše oznamují, že Peking žádnou americkou agresi proti Severní Koreji, tedy válku na svém zadním dvorku, prostě nedovolí. A americká flotila vzápětí zamířila do kamsi. V Bílém domě to včera vysvětlovali „sblížením názorů s Čínou“.

Nicméně to samozřejmě neznamená, že když „ucukl“ dnes, „ucukne“ i zítra či pozítří. Korejský poloostrov je zdrojem napětí už příliš dlouho, mírová řešení jsou spíš jen teoretická a občasné diplomatické iniciativy příliš vágní a s minimem výsledků. Jednou se bude prostě – ať tak, či tak – „něco“ muset stát. Alibistická politika mocností „nechat to nějak vyhnít“ totiž očividně nezabírá.

Na druhou stranu, na okraj tradiční velikonoční slavnosti „Koulení vajec“ (to je to, jak děti pozvané do Bílého domu na jeho trávníku šťouchají klackem do vajec, až je dostrkají do cíle) DJT zaskočil prohlášením, že nevidí důvod, proč nadávat Si Ťin-Pchingovi za měnově-kurzové manipulace, které Čína provádí, neb Čína teď pomáhá Americe se Severní Koreou. Že Si je „skvělý člověk“ a DJT a on mezi sebou mají „skvělou chemii“. Jak chápat tuto rétoriku, když jsme všichni poslouchali v primárkových a volebních projevech DJT, že ,,Čáááááááájna“ je největší nepřítel USA?

Fakt, že Trump oproti předvolební kampani v názoru na Čínu rychle otočil, je jen jedním z řady – takových zrušených slibů má na kontě dnes už spoustu. Trumpův poradce pro národní bezpečnost HR McMaster si dokonce před pár dny veřejně pochvaloval, že se Washingtonu svou aktuální vstřícností, a snad až láskou k Pekingu podařilo vrazit klín mezi Čínu a Rusko, a to je také prý hlavní cíl veškerého Trumpova snažení. Nevím, jestli je to naivita, nezkušenost, hloupost nebo jen další fake, který má posílit domácí Trumpovu aureolu „světovládce“ a „válečníka“. Peking totiž vzápětí vyslal do Moskvy vysokou delegaci na úrovni šéfa prezidentské kanceláře, aby „stvrdil pevnost čínsko-ruských vztahů“, Putin za pár dní pojede do Číny na summit Hedvábné stezky a čínský prezident Si je v červenci očekáván v Moskvě. Klíny podle mého vypadají jinak.

Proč by se navíc Čína měla rozcházet s Ruskem a přiklánět se, nedejbože, k USA, když ani neví, s čím Trump přijde zítra nebo příští týden? Jak už jsem říkala před časem, ta neuchopitelnost americké zahraniční politiky, která je s to se během několika dní otočit několikrát jako na obrtlíku, bude muset rychle skončit, jinak nikdo ve světě nebude Ameriku brát vážně jako potenciálního partnera. S výjimkou většiny evropských politiků, samozřejmě.

Viděli jsme impozantní referendum, kterým si turecký prezident Erdogan nechal navýšit prezidentské pravomoci (bude-li za dva roky kandidovat). Bylo to férové a organické referendum, nebo ho Erdogan nechal zorchestrovat a zfalšovat? Co teď bude s Tureckem? Jak vnímat ten příkop mezi velkými městy a venkovem v Turecku, přičemž poražení hlasující z referenda se nechali slyšet, že na venkově lidé ani neumí psát? Co říci k masivnímu „ano“ v referendu mezi Turky v Německu, Belgii či Nizozemí? Objevily se hlasy, že tu s námi sice žijí, ale nějak nepochopili tu naši demokracii... 

Nevím, jestli bylo referendum zmanipulované a zfalšované, ale při zkušenostech z Blízkého východu nemám větší důvody tvrzením zahraničních pozorovatelů nevěřit. Na druhou stranu mi není jasné, co s tím teď chce kdo dělat – ústřední volební komise i soudy jsou Erdoganovi věrné, takže nějaké formální stížnosti a žaloby nemají šanci na úspěch, a rozdrobená politická opozice si musí být vědoma, že cokoli v tomto směru podnikne, bude jen píárová záležitost.

Referendum znovu ukázalo na polarizaci turecké společnosti, což ale není nic nového – velká města jsou tradičně svobodomyslnější a sekulárnější, venkov konzervativnější a islámský. Turecko takto žije už řadu let, ale totéž „v bleděmodrém“ platí třeba i pro další blízkovýchodní země, například pro Egypt nebo Sýrii, kde obyvatelé velkých měst také jako by s venkovem nežili ani ve stejném vesmíru. A vlastně to koneckonců platí i pro nás tady v České republice – Praha a pár dalších měst si také „myslí“ něco jiného než zbytek země. Čili naše společnost je rovněž podobně polarizovaná, ale to ještě neznamená, že upadneme do občanské války. A něco podobného lze nejspíš říci i o Turecku.

Zajímavější je ono hlasování tureckých komunit v Evropě. V zemích, kam odcházeli za prací ve velkých množstvích – třeba v Německu a Nizozemí – jich pro Erdoganův prezidentský systém hlasovalo dokonce víc...

.... .... .... (celý text rozhovoru je zde)

Svět ruskýma očima 399

$
0
0
připravil Zajoch
23. 4. 2017   Outsidermedia


Možná je postoj ruského ministerstva zahraničí k Afghánistánu chybný * Hra Ukrajiny v americké ruletě * Předčasné volby do britského parlamentu – zoufalý krok britské premiérky * Syn a duchovní dědic Muammara Kaddáfího Sáid al-Islám Kaddáfí byl vysvobozen ze zajetí a vystoupil před Nejvyšší radou libyjských kmenů


Riskuje Rusko, že se opět ocitne v afghánské bažině?


Dmitrij Něrsesov, Jurij Kondratěv
14. dubna 2017


Od 14. dubna proběhla v Moskvě konference ohledně urovnání situace v Afghánistánu. Zúčastnilo se jí 12 zemí, včetně USA. Jak to pomůže afghánskému usmíření? A nepadne Rusko opět do tamější bažiny nekonečného konfliktu? O tom těsně před konferencí promluvila orientalistka Darja Mitina.

Konferencí týkajících se afghánského smíření už bylo mnoho. Před tím byla v Moskvě v prosinci. Afghánistán na ni nebyl, k jeho velkému roztrpčení, pozván. Zúčastnili se jí Rusko, Čína a Pákistán. Nyní je otázka Afghánistánu opět aktivní a Rusko zde nehraje první housle. Na konferenci 14. dubna Moskva pozvala USA, Čínu, řadu dalších středoasijských států a skutečně také Tálibán. To oficiální Afghánistán obzvláště rozhořčilo. Aktivizace afghánské otázky není náhodná. Afghánské vládě se způsob, kdy je osud jeho země rozhodován kýmkoliv kromě ní, nijak nezamlouvá. Ovšem realita je taková, že roli operátora v tomto konfliktu si nenárokuje jen Rusko. Zde se velmi zaktivizovaly USA, Čína a Saúdská Arábie, avšak „řízení afghánského provozu“ není rozhodnuto.

Jedna z konferencí byla v Pekingu ve složení: afghánská vláda, Tálibán, Čína a Pákistán, pro Čínu výhodném, protože má na Pákistán zvláštní vliv. Rusko má svůj náhled a konfigurace, která nastane, bude záviset na tom, jak bude postupovat ruské ministerstvo zahraničí.

Jeví se to tak, že i pro afghánskou vládu je Tálibán de facto a téměř i de iure nejen protivníkem, ale také partnerem pro jednání?

Je potřeba rozlišovat oficiální postoj kábulské vlády a reálnou situaci, se kterou se střetává a do které ji tlačí zahraniční partneři. Podle oficiálního postoje nemá Tálibán ani právní, ani morální opodstatnění zastupovat afghánský národ. Je to teroristická skupina a pro Rusko není rozdíl mezi Tálibánem a dejme tomu Islámským státem. Pro nás je to stejné, jen z jiného pohledu, proto právem odmítáme být zde rovnocennými vyjednavači. Ovšem je přirozené, že když svolají konferenci o Afghánistánu Spojené státy, Rusko nebo Čína, nemůže být Tálibán mimo.

Pro Afghánistán je nemilým překvapením zcela jasně se měnící postoj Ruska v této otázce. Naše náhledy zde nejsou stabilní a nejednou jsem upozorňovala, že považuji jednání našeho ministerstva zahraničí ohledně řešení záležitosti Afghánistánu za nesprávné a chybné. My se skutečně snažíme dělit teroristy na špatné a méně špatné a k čemu to vede, to vidíme. V Moskvě nyní sdělili svůj náhled: IS jsou darebáci, ale Talibové zase nejsou tak špatní. Již dříve byly s Tálibánem jakési neveřejné kontakty v Dušanbe a v Perském zálivu.

S Tálibánem se nestýká jen Rusko, ale i USA a další vlivné země?

Samozřejmě. U USA je to pochopitelné. Jejich role v Afghánistánu je destruktivní. Jejich akce je možno nazvat mírovými jen za určitých okolností. I Čína má vlastní historii v otázce této země. Ještě loni jezdila do Číny na pozvání čínské vlády skupina tálibánského vedení. Tuto skupinu vedl šéf Tálibánu v Kataru, byli to tedy mimoafghánští Talibové. Stále se nabízí otázka, zda by se nemělo zastupitelství Tálibánu v Kábulu zavřít. Číňané kontaktují Tálibán přes kancelář v Dauhá. Je to symptom, že Čína chce mít zcela zvláštní roli. Přirozeně, že se ohledně toho Rusové a jejich ministerstvo zahraničí na nic neptali.

Hlavní úskok v přípravě nynější moskevské konference o Afghánistánu spočíval v tom, že Amerika silně tlačila na afghánského prezidenta a na předsedu výkonné vlády, aby se akce nezúčastnili. Mezi ostatní argumentací bylo hlavním důvodem to, že USA budou připravovat konferenci pod záštitou OSN a tam nebude Rusko důležitým hráčem. Proto se Afghánistán nemusí na Rusko obracet.

Myslím, že zde Rusko nezaujímá zcela správné postoje. Znepokojení, které vyjadřuje afghánská vláda, je odůvodněné. Naše změny postojů k Tálibánu považuji za nepodložené, na něj není možno vsadit. Není možno se s ním domluvit.

V Sýrii jedná Rusko naprosto jinak a je úspěšné. Odtud diplomaticky vytlačilo USA. Zdařilo se to, protože hned od počátku zaujalo zásadový postoj. V Sýrii nás Američané nepřiměli zvát seskupení Džabhat an-Nusra a jednat s ním a dalšími, údajně umírněnými.

Samozřejmě, že je situace v Sýrii a v Afghánistánu rozdílná. V Sýrii jsme zaujali rozhodný postoj a zde si myslíme, že dosáhneme úspěch diplomaticky – jednáním. A snad dokonce s využitím Tálibánu v boji proti IS.

Převzato z Pravda.ru


*** 

Palivo Westinghouse: na Záporožské jaderné elektrárně se odpojil energetický blok


Vasilij Ťomnyj
19. dubna 2017


Blok č. 6 na Záporožské jaderné elektrárně odpojila automatika. Příčiny nejsou uvedeny, ale je známo, že tato elektrárna jako první na Ukrajině použila americké jaderné palivo společnosti Westinghouse. V úterý večer informovaly o defektu stránky elektrárny. Ze zprávy elektrárny vyplývá, že na ní pracují ze šesti bloků jen čtyři. Radiační expoziční příkon kolem elektrárny i v ochranném pásmu ( okolí do vzdálenosti 2,5 km) je uváděn 8 až 12 mikrorentgenů za hodinu, což odpovídá přirozenému radiačnímu pozadí.

Od doby, kdy se v Záporožské jaderné elektrárně začalo v únoru 2016 používat palivo společnosti Westinghouse, přicházely takové situace v elektrárně jedna za druhou. Dne 14. srpna byl odpojen k opravě blok č. 5. Byl první osazený americkým palivem. V září byl odstaven k opravě šestý blok a v říjnu druhý. Poslední fungoval jen 2,5 týdne po generální opravě, přitom měl prodloužit práci reaktoru až do roku 2026.

Po pěti měsících byl druhý blok opět odpojen. Charakteristické je, že v této době byl na Ukrajině výjimečný stav v energetice nařízený ukrajinskou vládou kvůli blokádě Donbasu. Krátce po odstávce dostala Záporožská JE nový příděl amerického jaderného paliva.

Dnes je hlavním dodavatelem jaderného paliva pro ukrajinské JE ruská společnost TVEL, součást Rosatomu. Avšak kvůli diverzifikaci dodávek jaderného paliva se Ukrajina dohodla v roce 2014 s Westinghouse na nákupu jejich paliva pro některé bloky svých JE do roku 2020. Přitom je známo, že osazování reaktorů sovětského typu prvky Westinghouse je krajně rizikové. Důkazem je jejich instalace v Temelíně, kdy se ukázalo, že se americké palivové články deformují. To vedlo v Temelíně k výraznému zdržení výroby energie. Reaktory musely být odstaveny mimo provoz k výměně poškozených palivových tyčí (kazet). Cosi podobného se nyní děje na Záporožské JE.

Dosud v důsledku nevhodného jaderného paliva nenastaly vážné následky, ale hra v této „americké ruletě“ nemůže skončit dobře. Jeden pochybný experiment už byl příčinou ohromné havárie na jaderném zařízení. Dnes vede kyjevská vláda zemi nepochybně k opakování černobylské tragédie.

Převzato z Politikus.ru


*** 


Odchod Velké Británie z EU může být ukončený?

Jelena Pustovojtova
20. dubna 2017


Předčasné volby britského parlamentu, které oznámila Mayová, to je krok zoufalé premiérky, neschopné prosadit výsledky referenda o odchodu z EU. Podle jejích slov jsou „volby jedinou cestou k zajištění stability a bezpečnosti na roky dopředu“. Pochopme to tak, že bez voleb nemají Britové naději na Brexit.

Je příznačné, že hned další den po oznámení, 19.dubna, byl parlament připraven potvrdit plán premiérky o volbách 8. června. Znamená to, že obě strany předpokládají, že s pomocí voleb upevní své postavení. Britská ekonomika přesvědčivě roste a předbíhá růstem ekonomiku EU. V dohledu není žádný odchod velkého byznysu z „londýnského ráje“. Jenže to, co je výhodné pro Londýn, je krajně politicky i ekonomicky škodlivé pro Brusel. Například návrat práva pro Velkou Británii na regulaci rybolovu ve vlastních vodách je v rozporu s požadavkem Dánska, které už připravilo soudní tahanici a žádá, aby Londýn po odchodu z EU uznal „historické právo“ dánských rybářů lovit sledě v britských vodách, které existuje od 15. století.

The Guardian píše, že se v Kodani přehrabují v archivech, aby podložili právo na rybolov u britských břehů. Dánové loví přibližně 40 procent ryb ve dvěstěmílové ekonomické zóně Velké Británie – člena EU. Dánský ministr zahraničí Samuelsen má za to, že některé pobřežní regiony země, zejména v Jutsku, jsou ekonomicky zcela závislé na přístupu do britských vod. Dánsko očekává, že se stejnými nároky přijde ještě 7 států EU. Ekonomická zóna Velké Británie má začít platit od roku 2019. Třetina úlovků rybářského loďstva EU pochází z britských vod a jejich ztrátou přijde EU o polovinu loďstva a asi 6 tisíc pracovních míst.

Hlavní rozpor v roztáčejícím se boji kolem odchodu Velké Británie z EU nejsou sledi a tresky. Jestliže Evropskou unií uražená Británií zakáže dovoz ryb z EU, udeří to na trh tak, že bude Bruselu horko. Ovšem horko bude i Mayové. S předčasnými volbami riskuje, že se jí nemusí podařit získat potřebné dvě třetiny hlasů, s nimiž by překonala odpor labouristů. Porážkou konzervativců ztratí premiérské křeslo, do kterého usedla bez voleb, po náhlé demisi Camerona. I uvnitř její vlastní strany nemá jen příznivce. Pro každého premiéra Spojeného království je nejhorší zvyšující se nátlak Bruselu, připraveného využít jakoukoliv maličkost, aby donutil Brity „zamyslet se“ nad cenou, kterou zaplatí za odchod.

Je naprosto jasné, že ve Sněmovně lordů, do které se nevolí, nepřibývají Mayové spojenci. Volí se jen do Dolní sněmovny. Ze členů parlamentu budou opět vybráni ministři a premiér. Situace je nejistá a záruku vítězství nemá nikdo. K riskování předčasných parlamentních voleb existují dva vzájemně se vylučující důvody: předsedkyně vlády buď zjistila kolektivní odpor parlamentu a nátlak Bruselu a není si jistá, jestli „ukormidluje loď k Brexitu“ bez velkých ztrát a rozhodla se ustoupit, nebo jde vabank a dává v sázku své ambice a kariéru, aby uchránila projev vůle Britů před celou Evropou.

Pravicový tisk Velké Británie komentuje rozhodnutí o předčasných volbách v roce 2017 namísto v roce 2020 jako „politický propad“, rozhodující posun k tomu, aby měla volné ruce k jednání s 27 dalšími členy EU a doma rozdrtila opozici.

Čas útoku na opozici je vhodný. Mayová a její konzervativci jsou daleko před labouristy. Problém je jen v tom, že v řadě jí navrhovaných reforem má opozici i ve vlastní straně. Při ní stojí veřejnost i ekonomický růst: hned po vyhlášení parlamentních voleb rostla libra a začaly růst desetileté státní dluhopisy. Jenže všechny tyto znaky vítězství nemusejí být nic platné, pokud dvě třetiny parlamentu neodhlasují předčasné volby. Potom by nebylo možno opozici a Brusel překonat.

Pokud se nepodaří zapojit do parlamentu nějaký „výsadek“ hlasující s Mayovou pro Brexit, bude proces rozvodu s EU permanentní, nebo bude mít jen vnější znaky odchodu z EU a Britům zůstanou všechny neřesti a slabiny bruselské administrativy.

Reuters píše, že se v nejbližších dnech hodlají setkat vůdci Nizozemí, Dánska a Irska, aby situaci v Londýně projednali. Podle irského premiéra tyto tři země „Brexitem nejvíce utrpí“. Mají podobné postoje ohledně obchodování a konkurence a zřejmě půjdou na ruku Bruselu, který pro jednání s Británií vytváří jednotnou frontu. Theresa Mayová se musí stát novou „železnou lady“, aby dokázala obstát v boji na dvou frontách.

Převzato z Fondsk.ru


*** 

Zvítězí nový Kaddáfí nad Západem?


Alexandr Artamonov, Jurij Kondratěv
20. dubna 2017


Evropský koordinátor Mezinárodního revolučního výboru Frank Pucharelli uvedl ve svém rozhovoru pro Pravdu.ru, že Sáif al-Islám Kaddáfí, syn a duchovní dědic Muammara Kaddáfího, byl vysvobozen ze zajetí a vystoupil před Nejvyšší radou libyjských kmenů. Ta jej uznala za hlavu Dočasné vlády, která se musí dostat k řízení Libye a začít vytlačovat okupanty NATO a OSN.

Mezinárodní revoluční výbor byl vytvořen Muammarem Kaddáfím již v roce 1967 a byl výkonným orgánem zelené revoluce, která dovedla k vládě duchovního otce a vůdce Džamahírije. Podle Pucharelliho nyní výbor opět funguje a je připraven k povstání a navrácení zákonné vlády do Libye.


Od doby zelené revoluce má výbor právo předávat legální vládu. Má různé styky s nacionálními hnutími ve světě a ohromný počet příznivců v Evropě, Africe, Jižní Americe a v zemích Maghrebu.

Připravili jsme konferenci 21. března, jíž se účastnili i představitelé republik Donbasu, které bojují za nezávislost. Na konferenci byla i nacionalistická hnutí Korsiky a dalších podobně bojujících zemí. Nejvýjimečnější účastník byl představitel Nejvyšší rady libyjských kmenů. Přirozeně zastupoval libyjský lid, který je pod jhem okupantů z NATO už od roku 2011. Konference měla poukázat na roli mezinárodní finanční oligarchie, která se za pomoci NATO, ozbrojených sil USA a zemí Evropy snaží udělat z Libyjců otroky. Předvedla, jak lze najít jiné řešení, jak se sjednotit a legálními způsoby se postavit snahám o okupaci touto mezinárodní oligarchií.

Před půl rokem jste řekl, že Libyjci nyní chápou co ztratily smrtí Muammara Kaddáfího. Vládne u nich chaos. Kdy opět přijde k vládě Džamáhírije?

Návrat Džamáhírije je nevyhnutelný. Sešla se Nejvyšší rada Džamáhírije a připravila řešení ohledně dočasné vlády. V nejbližších měsících očekáváme začátek lidového povstání v Libyi k legalizaci národní vlády. Pro Džamáhíriji vystupuje přibližně 80 % kmenů. Ty jsou také věrni duchovnímu odkazu Muammara Kaddáfího.

Nyní pracují v utajení, ale my provádíme každý den konzultace mezi kmeny náležejícími do lybijského státu. Nedávno bylo rozhodnuto o jmenování Sáifa al-Isláma Kaddáfího do funkce hlavy Dočasné vlády. Aisha Kaddáfí bude komunikovat se zahraničím a Ali Kana, bývalý velitel jižního sektoru vojsk Džamáhírije, bude ministrem obrany. Lid Libye se organizuje.

Od roku 2011 zasahují OSN i NATO do našich věcí. Vykrádají naše bohatství, ale budou se muset smířit s porážkou. Nedokázali se domoci legalizace své vlády. Dnes nejsou takfíristé schopni konsolidovat většinu libyjských kmenů a obnovit stabilní systém. Rada libyjských kmenů, která zastupuje většinu libyjských obyvatel, dosud funguje tajně. Od roku 2011 byl Sáid al-Islám Kaddáfí v zajetí ozbrojených skupin. A nejen to. Ti, kteří jej věznili, jej určili i za hlavu povstání. Pochopili, že dvě třetiny obyvatel stojí za ním a žádají si návrat Džamáhírije. Jen oni mohou usmířit Libyi a zavést mír v zemi. On symbolizuje jedinou zákonnou vládu schopnou stabilizovat Maghreb a vypořádat se s takfíristy, kteří dostávají peníze od NATO a kolonizovali severní Afriku. Problém Libye je dnes v tom, že tam operuje 1200 banditských takfiristických formací a dalších mafiánských skupin.

Nyní je situace ve světě podobná situaci před druhou světovou válkou. Začala už?

Myslím, že začala už v roce 2011, od tak zvaného arabského, ve skutečnosti amerického jara. Nejsme na úsvitu třetí světové války, ale jsme v ní již 6 let. Světová oligarchie nejenže pracuje prostřednictvím vlád západních zemí, ale také aktivně využívá teroristy.

Dnes tu sebranku bojovníků z celého světa vyhánějí ze Sýrie. Co budou dělat? Budou pokračovat v její destabilizaci a destabilizovat i Libyi a další země. V podstatě i Evropu. IS dnes táhne přes Sicílii do Evropy a velmi brzy bude destabilizovat její země.

Převzato z Pravda.ru

- - -

Bělobrádkovi petice z 20. dubna 2017

$
0
0
Henleinovci 1938
Pavel Rejf
23.4.2017  České národní listy

Pan
MVDr. Pavel Bělobrádek, Ph.D., MPA
místopředseda vlády pro vědu, výzkum, inovace
Úřad vlády České republiky
Nábřeží E. Beneše 4, 118 01 Praha 1
Kabinet místopředsedy vlády pro vědu, výzkum inovace

V Praze dne 20.dubna 2017

Pane místopředsedo vlády,


v souladu s čl. 18 Listiny základních práv a svobod a petičním zákonem se na Vás opět obracím s peticí, již jsem Vám postoupil již 15.12. 2016, aniž jste ji řádně, v souladu se zákonem o právu petičním, vyřídil.




Předem si dovoluji učinit několik poznámek. Jako občan nemám možnost zjišťovat autentičnost jednotlivých textů, které cituji. Vycházím však z toho, že dále uvedené citace jsou uvedeny v oficiálních tiskových orgánech tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL). Nelze tedy předpokládat, že by Sudetendeutsche Zeitung (SZ) a Sudetenpost (SP) psaly v zásadním rozporu s celkovou linii SL. Ba právě naopak. Ze SZ na nás často téměř z každé stránky hledí B. Posselt. Dříve se tomu říkalo „kult osobnosti“.

Vy osobně i řada dalších funkcionářů KDU, ústavních činitelů, např. pan ministr Herman, se často stýkáte s politiky CSU, vám blízké strany, jak tvrdíte. Řada z nich patří k vedení SL. Stýkáte se též s bavorskými politiky, ústavními činiteli bavorské země, i oficiálně. Čili jste o stavu česko-„sudeto“-bavorských vztazích dobře informovaný. Nyní jde jen o to, co mi hodláte sdělit. Zatím z Vašich odpovědí mám dojem, že toho je spíše méně než více. Někdy se mi dokonce zdá, že Vaše „odpověď' v podstatě je spíše vyhnutím se vlastní odpovědí. Proto moc prosím o plné odpovědi na mé žádosti. Právo na informace zakotvuje Listina základních práv a svobod i petiční zákon. Děkuji Vám za pochopení.

Podle mého názoru již dávno řada citací, jež jsem uvedl či uvádím, nebo jiných, stejně podstatných, týkajících se dokonce budoucí existence naší státnosti, měla být řádně osvětlena. Normálně bych předpokládal, že budou diskutovány i v médiích. Nestalo se tak a zásadně nestává. Vypadá to, že ani žádné skutečné investigativní novináře nemáme. Naši ústavní činitelé však slibují věrnost ČR. A když jde o její státnost a pozemštění, pak jde o záležitosti mimořádného významu, a proto naši ústavní činitelé by se měli takovýmito otázkami zabývat bezprostředně po jejich vzniku. Vše ověřit, mají k tomu odborný aparát, a občany republiky informovat. A to se v řadě případů nestává.

I.
Jak vyplývá z článku „Setkání významné pro budoucnost", který byl publikován v Sudetendeutsche Zeitung, 18.03. 2016, na str. 1 a 3, pochválil H. Seehofer čtvrtý bavorský kmen jako základ pro „budoucí spojení mezi oběma zeměmi“.

Citovaný výrok považuji za mimořádně důležitý. Podle něho by mělo dojít v budoucnosti ke spojení ČR a Bavorska, ČR by ztratila svou státnost a stala se zemí. Sudeti by měli tvořit základ spojení. Tento výrok pana H. Seehofera, jak jsem přesvědčen, již dávno jste na základě svých ústavních povinností měli osvětlit a občany informovat. Jde přece o existenci našeho státu a jeho přeměnu v zemi, jíž jsme byli za Rakouska. Jelikož se tak dosud nestalo, žádám o osvětlení této citace z vlastní iniciativy.

Žádám, pane vicepremiére, o vysvětlení výše uvedeného o budoucím spojení mezi oběma zeměmi, v němž bavorský čtvrtý kmen, tedy sudeti. mají tvořit jeho základ.

II.
Nejen ve vyjádřeních představitelů SL, ale i v prohlášeních řady německých politiků, se mluví o zločinech, jichž jsme se pří vyhání Němců měli dopustit. H. Seehofer mluví v těchto souvislostech o zločinech proti lidskosti, B. Posselt o válečných zločinech a rakouský SL konal Den vlasti 2015 pod mottem: „Před 100 lety genocida Arménů - před 70 lety sudetských Němců“.

Dovolím si opakovat výše uvedená tvrzení v širším kontextu.

1.Na 66. sjezdu SL, který se konal v květnu 2015, promluvil i Horst Seehofer. Jak o nás mluvil, nejlépe vystihuje několik vět z jeho projevu. „70 let od války také znamená 70 let od počátku vyhnání. Vás, sudetské Němce, to zasáhlo s plnou silou. V květnu 1945 začala v Čechách jedna z největších a nejbrutálnějších etnických čistek 20. století. Sudetští Němci byli zbavení práv, cti, stali se psanci. Vyhnáni z jejich vlasti, země předků, která byla kolonizována Němci již 800 let. Zasáhlo to ženy, děti, starší osoby. Násilí v Ústí a Brně se staly symboly nelidskosti, utrpení, mučení a smrti. Dovolte mi, abych se vyjádřil velmi jasně: vyhnání sudetských Němců bylo a zůstává pro historii zločinem proti lidskosti, velkou a obrovskou nespravedlností. Krátce po válce přijely první vlaky ze sudet do Bavorska. Náhodní ztroskotanci, bez bytu, bez práce, domov jim byl ukraden. Ale přinesli věci, které jim nemohli vzít: podnikatelské dovednosti, odvahu a tvůrčí sílu. A především: Vzali jim domov, ale ne jejich identitu, ne jejich hrdost..."

Na témže sjezdu k nám byl B. Posselt mírnější. Obvinil nás jen z válečných zločinů, i když jindy byl mnohem útočnější. Rakouští landsmani se sešli v září 2015 na Dni vlasti v Klosterneurburgu. A tam „sněmovali" pod mottem „Dne vlasti 2015: Před 100 lety genocida Arménů - před 70 lety sudetských Němců“. Takže z nás udělali genocidní zločince. Pod tím mottem vystupovali i někteří rakouští ústavní činitelé. Žádný z nich se neohradil.

Snad zbývá dodat, že na uvedených akcích sudetů byli i naši diplomaté. Myslíte, že protestovali? Nikoliv. Mlčeli, protestního hlásku nevydali. Na některých podobných akcích dokonce popřáli hodně zdaru, nechť se dílo podaří. Je samozřejmé, že spíše bychom čekali námitky od Čechů, někteří z nich byli dokonce našimi ústavními činiteli, zde přítomných. Ale i ti mlčeli. Neřekli jediného slova na obranu republiky, našeho národa, na obranu pravdy.

I v současnosti mnozí z uvedených mluví o nutnosti zrušit tzv. Benešovy dekrety, správně dekrety prezidenta republiky, běžně používají termín vyhnání. Oni jistě ví, že s vyhnáním, které je jednostranným protiprávním aktem, mezinárodní právo spojuje právo na návrat do původního sídla a náhradu škod, které vyhnáním vznikly.

Používáte, pane místopředsedo vlády, také termín vyhnání s vědomím možných důsledků pro republiku, přestože zřejmě víte, že Němci z Československa nebyli vyhnáni, ale přesídleni, odsunuti, transferováni, to jsou termíny používané Postupimskou smlouvou. Spojenci v Postupimi vzali na vědomí tzv. divoké odsuny a tím je zlegalizovali.

W. Churchill k možné bezprostředně poválečné situaci řekl: „...Hned po válce poteče mnoho krve. U vás i jinde bude mnoho Němců vybito - to jinak nejde a já s tím souhlasím. Po pár měsících my prohlásíme „teď dost“ a pak začneme mírovou práci." A dodal: „Transfer bude nutný!...Dá se jim krátká lhůta, ať si vezmou to nejnutnější a jdou.“ ( Z rozhovoru Winstona Churchilla s prezidentem Edvardem Benešem ze 3.4.1943, který zaznamenal Jan Masaryk, in Dalibor Plichta, Nesmířenost a nesmiřitelnost německé politiky, Praha, Fénix, 1996, str. 20). Toto „proroctví" W. Churchilla se v Československu nenaplnilo.

Představitelé Spojenecké kontrolní rady nám k přesídlení Němců z Československa poděkovali za vzornou a organizačně dokonalou práci československých úřadů při provádění transferu. Žádné vyhnání se tedy nekonalo, šlo o transfer německého obyvatelstva, o němž rozhodli Spojenci v Postupimi.


Žádám proto o sdělení:

1. Co proti výše uvedeným i dalším útokům, pane místopředsedo vlády, činíte, kdy jaký krok proti nim jste učinil, v jaké formě, ústní nebo písemné, na koho jste se obrátil, jaké výsledky jste dosáhl?

2. Co jste učinil proti vměšování H. Seehofera, B. Posselta a SLÖ do našich vnitřních záležitostí, proti jejich lživým protičeským útokům?

3. Proč např. ministr D. Herman a další mluví o vyhnání tzv. sudetských Němců, když podle rozhodnutí Postupimi šlo o přesídlení Němců z Československa?

III.
1. Můj dotaz Prohlásil jste o sobě, že jste sudetský Čech. Můžete mi vysvětlit, kdo je sudetským Čechem, prosím? A proč termín sudetský Čech chcete zavádět: Jaký smysl to má? Co tím sledujete?

Vaše odpověď: „K bodu 2) Vaší žádosti si dovoluji sdělit, že výrokem, že se pan místopředseda považuje za sudetského Čecha, chtěl dát jasně najevo, že se narodil v oblasti známé z minulosti v českém jazyce pod označením Sudety. Tento termín je dobře znám a nadále používán v německém jazyce (Sudeten), ale také polském (Sudety). Dnes se pro tuto geomorfologickou jednotku v severovýchodních Čechách používá v českém prostředí spíše termínu Krkonošsko-jesenická subprovincie. Po 2. světové válce se ale pro ni užíval také název subprovincie Sudety, Sudetské pohoří, tedy zkráceně Sudety.“

Moje poznámka: Po druhé světové válce slovo „Sudety" a jeho odvozeniny nebyly v Československu veřejně používané. Prezident Edvard Beneše k „sudetoněmecké“ terminologii prohlásil:

Slovo "sudetský", "Sudetenland", "sudeťák" bude navždy v českých zemích spojeno s nacistickým zvířectvím na nás Češích i na demokratických Němcích prováděným v osudné krizi před a po roce 1938. Musíme se snažit o novu dohodu zbavením se i těchto smutných, politicky osudných a pro nás nepřijatelných rekvisit nacistické politiky. Češi po dnešní válce toto slovo nepřijmou, budou je perhoreskovat; a je tudíž v našem zájmu, abychom se včas shodli, že z naší politiky na obou stranách zmizí. Je v zájmu dobré politiky, aby se to nemusilo dělat zákony a nařízeními... Bylo by směšné, kdyby ... se dělaly z henleinovského dědictví a terminologie politické aféry“ (Ze zásadního stanoviska prezidenta republiky E. Beneše W. Jakschovi z 1.12.1942)

Je neobvyklé, že podle místa narození, pane místopředsedo, se považujte za sudetského Čecha. Spojení slova „sudetský" a Čech jsem po velmi dlouhé době slyšel až od Vás. Obyčejný Čech, který se narodil někde v oblasti hraničních hor, o sobě neprohlašuje, že je sudetský Čech. Ani ho to nenapadne. Je prostě z Liberecka, Ústecka, Náchodska a podobně. Vaše vyjádření, že jste sudetský Čech, je krajně zarážející. Dělá na mne dojem, jako byste se snažil vzkřísit slovo „sudetský" a uvést ho do našeho běžného slovníku. Asi neberete v úvahu nejen citovaná slova pana prezidenta Beneše, ale ani zkušenosti s tzv. sudetskými Němci, které nasála do sebe více než jedna naše generace. Vzhledem k tomu, že jste ústavní činitel považuji Vaše počínání za pohoršující.

Proto žádám, abyste jako ústavní činitel nepoužíval dále termín „sudetský Čech“.

2. Můj dotaz: Mluvíte o Sudetech. Můžete mi říci, kde a kdy tato územně-správní jednotka existovala a v jakých hranicích, jak byla právně zakotvena, nebo v současnosti existuje, kde je právně zakotvena a jaké jsou její hranice?

Podle mého názoru tzv. Sudety nikdy jako územně-správní jednotka neexistovala. Pokud ovšem nepůjdeme do správního členění nacistického Německa a nebudeme argumentovat tzv. Sudetengau. Ta však byla výplodem agrese a nacistické zvůle.

3. Můj dotaz: Rozlišujete Sudety na geografické a politické. Můžete, prosím, mi osvětlit: „Co jsou Sudety geografické" a „co jsou Sudety politické“, k nimž počítáte Brno a Šumavu?

Vaše odpověď: K Vaší žádosti si dovoluji pro Vaši informaci uvést, že termínem „Sudety geografické" pan vicepremiér myslel geomorfologickou oblast Krkonošsko-jesenické subprovincie, která bývá označována také jako Sudety.

Za „Sudety politické" pan vicepremiér označil separatistické oblasti v pohraničí, jejichž politická reprezentace po 28. říjnu 1918 vyhlásila cíl připojení se k Německému Rakousku. Byly to oblasti známé jako Deutschböhmen, Sudetenland, Böhmerwaldgau a Deutschsüdmähren. K nim se do Německého Rakouska měla připojit i města se silným zastoupením německého obyvatelstva ve vnitrozemí, jako bylo Brno, Olomouc či Jihlava.
 
Moje poznámka: Snad nikdy jsem neslyšel o tom, že nějaké „Sudety" lze rozlišovat na geografické a na politické, jak jste učinil Vy, pane místopředsedo vlády. Tyto Vaše terminologické pokusy jsou novinkou. Dělají na mne dojem, že je hodláte dále rozšiřovat, upevňovat, aby se v české společnosti zavedly. Nikdy jsem nečetl o tom, že zrádné oblasti Deutschböhmen, Sudetenland, Böhmerwaldgau a Deutschsüdmähren, by některý historik, politik či zeměpisec označil souhrnně za politické „Sudety" a k nim ještě přifařil Brno a další města. I v tomto směru držíte prvenství, ovšem velmi nelichotivé.

Známý aktivní antifašista Lorenz Knorr o pojmu sudetský Němec prohlašuje:
„V tomto pojmu je totiž obsažen nárok na pohraniční území, osídlená tehdy hlavně Němci.“

Žádám, pokud se cítíte jako Čech, nikoliv tedy jako „sudetský Čech“. abyste termíny „Sudety“, „Sudety politické“ neužíval.

4. Pan ministr D, Herman je předsedou Sdružení Ackermann-Gemeinde (SAG). Je v ČR zapsáno jako samostatný spolek. Koná však s mnichovskou Ackermann-Gemeinde společné sjezdy, zvané říšské nebo celoněmecké, na nichž jsou voleny společné spolkové orgány. V některých německých internetových materiálech je Praha, vedle řady dalších německých měst, uvedena jako složka celoněmecké Ackermann-Gemeinde.

Žádám o určení, zda můžeme považovat pana Hermana za zprostředkovaného nebo přímého člena tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL).

Vaše odpověď: K Vaší žádosti si Vám dovoluji sdělit, že pan ministr Daniel Herman není ani zprostředkovaným ani přímým členem organizace Sudetendeutsche Landsmannschaft Bundesverband, známé v češtině jako Sudetoněmecké krajanské sdružení nebo také Sudetoněmecký landsmanšaft.

Moje poznámka: Vaši odpověď považuji za zcela nedostatečnou. Vašemu tvrzení chybí jakékoliv zdůvodnění. Jedním nedoloženým tvrzením nemůžeme vyvracet druhé jen z části doložené tvrzení.

Je skutečností, že Sdružení Ackermann-Gemeinde (SAG) je zapsaným spolkem. Skutečností rovněž je, že pořádá s mnichovskou Ackermann-Gemeinde (AG) společné sjezdy, na kterých volí společné spolkové orgány. Na internetu jsou publikovány údaje o územním členění AG, kde vedle celé řady různých měst ve SRN je uvedena i naše Praha, jako organizační složka AG.

AG také po založení SAG v Praze sama uváděla, že se jedná o její odbočku.

Žádám proto o ověření uvedených skutečností a učinění kvalifikovaného závěru, zda pan ministr D. Herman je, či není, členem SL.

5. Pan M. Dzingel, předseda Zemského shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, jak se sám vyjádřil, raději než za sudetského Němce se označuje za českého Němce.

Pan Lorenz Knorr, německý antifašista, který byl aktivní i za války, na otázku „jste přece Němec a chebský rodák. Proč se nepovažujete za sudetského Němce?“, odpovídá:

Protože jde o umělé označení, z kterého udělali nacisté politický pojem. Pokud si vzpomínám, tak ještě před rokem 1936 toto označení nehrálo zásadní roli. Ale na olympiádě, která se konala v roce 1936 v Německu, prohlásil Goebbels na adresu Němců, kteří přijeli z Československa: "Vy nejste žádní občané Československé republiky německého jazyka" - což bylo tehdy oficiální označení - "vy jste sudetští Němci!" V tomto pojmu je totiž obsažen nárok na pohraniční území, osídlená tehdy hlavně Němci. Takže já dodnes tvrdím: byl jsem německy hovořícím občanem Československé republiky!

Paní doktorka Eva Hahnová je známá následujícím hodnocením SL:
„Henleinova strana poté, co se přežila, se opětně v poválečném západním Německu etablovala, a dodneška sudetoněmecký landsmanšaft (SL) drží její kontinuitu. K této rekonstitucionalizaci došlo vinou politické situace. Do roku 1948 byly sudetoněmecké a jakékoli jiné aktivity, navazující na nacistickou éru, okupačními orgány striktně potírány. Po stažení železné opony se však Velká Británie a USA rozhodly podporovat revizionistické požadavky proti svým bývalým spojencům a v rámci toho se dostalo i podpory SL. Podpora pak trvala i po vzniku Spolkové republiky Německo, a to jak finanční, tak politická. To vedlo k tomu, že se SL nikdo nepokusil zreformovat. Dnes vymírají nositelé původních henleinovských idejí, ale přicházejí nové generace. Dokud bude SL existovat, najdou si ty ideje nové nositele. Toto je třeba učinit předmětem česko-německé diskuse!..."

Vy ani nikdo z KDU jste tuto otázku nevznesl na pořad jednání česko-německé diskuse. KDU a její funkcionáři patří, snad dokonce na prvním místě, mezi přátele „sudetoněmecké věci“.

Moje otázka: Vnesete uvedenou otázku do česko-německé diskuse?

Vaše odpověď: K bodu Vaší žádosti si dovoluji uvést, že z Vašeho podání není zcela zřejmé, jakou otázku by měla KDU-ČSL v rámci česko-německé diskuze položit.

Navrhuji, aby do česko-německé diskuse jste vnesl, nebo napomohl vnést otázku, proč dosud „sudetoněmecký landsmanšaft" zajišťuje kontinuitu henleinovské strany, proč také zajišťuje i kontinuitu henleinovské terminologie.

Děkuji Vám za Vaši odpověď.

S pozdravem

Ing. Pavel Rejf, CSc.

Protiletadlový systém Pečora–2M sestřelil v Sýrii špičkový americký dron MQ-1 Predator

$
0
0
mbi
23.4.2017
 
Prostředky syrské protivzdušné obrany na severu provincie Latákíja objevily ve vzdušném prostoru Sýrie cizí letoun. Na cíl zahájily palbu a zničily jej.


Pátrací skupina následně zjistila, že se jednalo o americký bezpilotní letoun. Po incidentu s leteckou základnou Šajrát se objevily výhrady, že syrské systémy PVO ruské provenience, ty modernizované i nové, nebyly dosud zapojeny do reálných bojových akcí.

Ve skutečnosti jsou tato tvrzení pravdivá pouze částečně. Vítězných soubojů nemají za sebou ruské systémy opravdu příliš mnoho – ale mají.

V poslední publikované zprávě o systémech PVO Pancir-S1 zařazených do výzbroje syrské armády se hovoří o tom, že tento systém sestřelil tureckou stíhačku F-4. Na seznamu cílů sestřelených syrskou PVO jsou ovšem i další letouny – například americký průzkumný bezpilotní letoun MQ-1 Predator.

Po sestřelení cíle syrská pátrací skupina zjistila, že zničený létající objekt, který narušil syrský vzdušný prostor, byl americký dron.

Orgány USA byly nuceny potvrdit, že kolem 17.40 hod. GTM (tj. cca 19.40 hod. damašského času) ztratily spojení s dálkově řízeným bezpilotním letounem MQ-1 Predator plnícím bojový úkol nad severozápadní Sýrií.

Podle tureckých médií startoval Predator z turecké letecké základny Incirlik. Ta je využívána i letectvem USA a v poslední době na ní měly svá stanoviště i čtyři Predatory. MQ-1 byl s největší pravděpodobností sestřelen komplexem Pečora-2M, protože poblíž trosek amerického dronu byl nalezen startovací urychlovač rakety používané Pečorou. Všechny okolnosti svědčí o tom, že k zasažení cíle stačila Syřanům jedna raketa.

Ve výzbroji syrské armády je v současné době 12 modernizovaných komplexů Pečora-2M. Ty jsou schopny sestřelovat nejrůznější cíle včetně křídlatých raket a letounů „stealth“. Upravené rakety komplexu dostihnou i cíle pohybující se rychlostí cca 3 M ve výškách mezi 20 a 25 km, a to do (horizontální) vzdálenosti 28 km.

Komplex využívá moderní digitální technologie, což výrazně zvýšilo schopnost detekce a určení letových charakteristik vzdušného objektu. Navíc komplex disponuje také infračerveným pasívním naváděcím systémem, což mu umožňuje odhalit nepřítele, aniž by se mu odhalil sám.

Podvozek nákladního automobilu MZKT-8021 (výrobek Minského závodu MAZ) výrazně vylepšil mobilitu celého komplexu: ten se může přemisťovat rychlostí až 60 km/h, rychle měnit postavení a vyhýbat se tak odvetným útokům.

Jediným problémem systému je, že komplexů dosud není příliš mnoho a nemohou proto chránit celý vzdušný prostor země.

- - -

Zdroj: http://vpk-news.ru/news/36345 a http://www.vestnik-rm.ru/news-4-19785.htm
Překlad: mbi, Eurasia24.cz
Foto: vestnik-rm.ru
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live