Quantcast
Channel: Nová republika
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live

O falši veřejného mínění a pravdě vzdělanců

$
0
0

Mojmír Grygar 
20.4.2017 

Tomáš Halík, tajně vysvěcený kněz, disident, univerzitní profesor, prezident Křesťanské akademie, nositel Templetonovy ceny atd., prokázal v rozhovoru s paní Synkovou 26. dubna na Dvojce Českého rozhlasu, že je vynikajícím sofistikem, diskutérem schopným vykroutit se z nepříjemných otázek. Dosahuje toho tím, že je obrátí a popře, přesune na jiné pole, odvolá se na vysokou intelektuální a duchovní sféru, které většina lidí není s to porozumět. 



Jestliže veřejnost si necení církví, jestliže nezaměstnaní a frustrovaní lidé ve Francii hledají východisko ve falešné politice populismu, jestliže veřejnost přeceňuje nebezpečí plynoucí z masové imigrace, jestliže lidé podléhají ruské propagandě a podceňují bezprostřední nebezpečí, které hrozí nám, Evropě a světu, – pak je to důsledkem toho, že lidé nejsou s to samostatně myslet, nejsou dostatečně vzdělaní, neorientují se na spolehlivé zdroje západních médií, nesledují BBC, New York Times, Die Zeit. Není se co divit, že potom nerozlišují pravdu od propagandistických lží, přicházejících – jak jinak? – z Kremlu.

Tomáš Halík je ve své rétorice důsledný, kolikrát jsme už od něho slyšeli, že popularita prezidenta Zemana, křik odpůrců církevních restitucí, nekritické posuzování Putina a zbytečné strachy z masové imigrace jsou dány hloupostí, náchylností většiny naletět na kdejakou lež. Nad výsledky výzkumů veřejného mínění kazatel od sv. Salvátora krčí rameny. Někteří lidé bezpochyby přeceňují kdejaké „čeření“ na povrchu veřejného života, a nejsou to jen bulvární noviny, které vytvářejí krátkodobé aféry, efemérní senzace.


Můžeme však považovat dlouholetý zápas o církevní restituce za nepatrné a přechodné zkrabacení hladiny našeho společenského života? Můžeme považovat způsob, jakým byl restituční zákon prosazen, za morálně, politicky, hospodářsky a právně ospravedlnitelný? Lze změny, které postihnou státní rozpočet po dobu tří generací a z církve učiní jednoho z nejbohatších podnikatelských subjektů v zemi, považovat za normální? Proč se církve zuby nehty brání, aby je financovali jejich členové? Kde zůstala pokora a kritika bohatství, jeden z pilířů evangelického poselství? Církev a řády jakoby zachvátila zlatá horečka – honem, honem neztrácejme čas, musíme získat každý hektar lesa, každou budovu, každý obraz, každou parcelu, každý předmět, který kdysi v požehnaných dobách konfiskcí–krádeží patřil pod naši střechu.


Je to pouze nepatrná vlnka veřejného zájmu, když se lidé dozvědí, že 15 členů Křižovnického řádu získá majetek v ceně 15 miliard? Jak může být veřejnost lhostejná k této a dalším podobným zprávám? Lidé z toho vyvodili důsledky a od církví se odvrátili. Dobře si zapamatovali, že hrdinou restitučního boje byl politik, který se hrdě hlásil ke katolické víře, a církvi, ale přitom mu nevadilo nejedno přikázání desatera i právní etiky porušovat.


Bylo to všechno jen pouhé čeření? Nevzedmuly se tu spíš bouřkové vlny, jež dodnes nedovolují, aby se hladina veřejného názoru uklidnila? Přesáhne-li míra nezaměstnanosti ve Francii evropský průměr, neutichají-li tam obavy lidí z terorismu, netroufne-li si vláda ukončit stanné právo a dát lidem naději na bezpečnější a lepší život, je to pouhé čeření? Domnívá se Tomáš Halík, že miliony frustrovaných Francouzů se uklidní, budou-li jim vzdělaní lidé vysvětlovat, že jedinou spásou v tomto pozemském plahočení je víra v Boha, a doporučí-li se jim pozorně naslouchat zasvěceným a posvěceným vzdělancům, teologům, laureátům mezinárodních cen, kazatelům, kteří jim vysvětlí, že konkrétní a – ach, tak pomíjivé! – životní podmínky, jako je boj o práci, strach o střechu nad hlavou, nedostatek lékařské péče nebo pocit nebezpečí ze záplavy imigrantů, nejsou to nejdůležitější.

Hlasatelé víry a znalci světa jim vysvětlí, že mají překonat nevědomost a sebestřednost, že se mají pozvednout nad Marxovu materiální základnu a povznést se do vyšších sfér duchovního života. Pak se jim v duši rozjasní a nabudou vnitřního klidu a hluboké existenciální jistoty.

– Kazatel od svatého Salvátora varuje naivní lidi před Putinem a Ruskem. Sice od něho nečekáme, aby bral výrok evangelisty o tom, že křesťan má „milovat své nepřátele“ (Lukáš, 6, 27-28) doslova, ale jistě po něm můžeme žádat, aby jako „prelát Jeho Svatosti“ respektoval výmluvné gesto papeže Františka, který Putinovi při jeho návštěvě ve Vatikánu v roce 2015 daroval sochu Anděla míru. V této souvislosti nabývá na významu také skutečnost, že ruský prezident poskytl politický azyl Edwardu Snowdenovi, který vyzradil šokující zprávy americké výzvědné služby. A byl to právě tento odvážný muž, kterého papež pochválil za to, že se nebál porušit služební pravidla, když se dostaly do rozporu s jeho svědomím.

Dovedeme-li do důsledku Halíkovo pohrdání veřejným míněním jako falešným zrcadlem odrážejícím názory nevědomé většiny, dospějeme k závěru, že demokracie není možná. Jak k tomu přijde hrstka uvědomělých, vzdělaných, duchovně a intelektuálně vyspělých jedinců, aby její hlas zanikl v hluku sebevědomého a neznalého davu?

26.4.2017

Kam s vámi, senátoři ?

$
0
0

Ludvík Smýkal
20. 4. 2017
Prezident republiky Miloš Zeman navrhl v pátek dne 10. března 2017 Senátu Parlamentu České republiky k volbě nové členky Rady Ústavu pro studium totalitních režimů paní Lenku Procházkovou (ZDE). Ženu, která je česká prozaička, dcera Jana Procházky , signatářka Charty 77 . Jejím životním partnerem byl Ludvík Vaculík, autor manifestu 2000 slov v roce 1968. V posledních letech se aktivně podílela na odporu našich občanů proti sociální nespravedlnosti, církevním restitucím, státní byrokracii a oligarchii, nekontrolované migraci a válce.


Jako první se proti návrhu prezidenta Miloše Zemana ozvali dva předsedové odborových organizací Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), neboť „ta je podle nich známá svými aktivistickými demonstrativními vystoupeními a s hodnocením minulosti nakládá ideologicky. Používá podle nich také propagandistický a demagogický styl. V textu připomněli řadu jejích vystoupení, při kterých třeba pálila symboly NATO, vyzývala Česko, aby se stalo pátou kolonou v Evropské unii, nebo katolickou církev označovala v souvislosti s majetkovým vyrovnáním za národního nepřítele. Invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 pak hodnotila jako zradu západních politiků, kteří změny v Československu obětovali pro udržení mocenského rozdělení světa. Senátory vyzvali, aby návrh Zemana posoudili kriticky.“ (ZDE). Následně se k nim připojili někteří politici a média, včetně veřejnoprávních.

O návrhu prezidenta Miloše Zemana, rozhodoval dnes, tj. 20.4.2017, Senát Parlamentu České republiky.

Na webu Senátu (ZDE) nejsou do této chvíle, tj. 20.4.2017, 19:30 hod.) o projednání tohoto návrhu prezidenta republiky žádné bližší informace. Chybí sdělení, zda byl vůbec projednán, s jakým výsledkem, není zveřejněn průběh rozpravy a výsledky hlasování.

V dnešních iDnes byl uveřejněn článek „Senátoři odmítli kandidátku, kterou do rady ÚSTR prosazoval Zeman“ v dnešních iDnes (ZDE) ,

Po jeho přečtení se mi okamžitě, i když mám školní léta dávno za sebou, vybavil fejeton Jan Nerudy „Kam s ním“. Pro osvěžení paměti si dovolím připomenout, že v onom slavném fejetonu šlo o starý, nepotřebný slamník, věc potřebnou, ale nevhodnou k nacpání do popelnice už kvůli svému obsahu a rozměru. Dlouho, předlouho trvalo, než její obsah našel svého smyslného využití.

Doufám, že by mi Jan Neruda prominul, že jsem si vypůjčil název jeho fejetonu, trochu jej pozměnil a na otázku v něm obsaženou i odpověděl.

Kam s vámi, senátoři ? Na smetiště dějin … ! Je zbytečné s vámi o čemkoliv diskutovat, zřejmě to nejste schopni a ochotni pochopit.

Závěrečná modlitba spisovatelova napovídá, že ani v případě fejetonu „Kam s ním“ zřejmě také vůbec nešlo „o slamník“.

”Všemohoucí nebe! Děkuju ti vroucně, že jsi mne dnes přede všemi myšlenkami milostivě zachránilo a ostříhalo vtipy moje, takže jsem nevzbudil ani nelibost mocností této země, aniž ublížil na duševní čistotě milým spoluobčanům svým, nebo na zdraví zítřejšímu našemu číslu, jež je nedělní – Amen!” (ZDE)

Francie před rozhodnutím: Ledový pot v bruselských bažinách po celé Evropě. Průzkumům už nikdo nevěří. Diskriminace jediné ženy najednou nevadí? Žhářský útok na Le Penovou. Prostitutky z Femen s obnaženými ňadry. Neděle napoví, nebo odpoví?

$
0
0
Femen protestují pro Le Penové po svém

Pavel Kopecký
21. 4. 2017  ProtiProud

Pavel Kopecký komentuje dramatické závěrečné dny kampaně před klíčovými nedělními volbami ve Francii, které mohou rozhodnout o bytí a nebytí bruselského vězení národů


Prezidentské volby ve Francii jsou za dveřmi. Brusel a s ním spojené struktury unijní totality ještě nestačily strávit Erdoganovo vítězství v referendu a už aby se opět třásly. Podařilo se jim sice protlačit svého kandidáta "Nové Evropy" starých struktur Emmanuela Macrona do čela žebříčku preferencí (přinejmenším na stejnou úroveň s předsedkyní Národní fronty Marine Le Penovou), ale nedávná britská a americká zkušenost ukazuje, že všechno může být v neděli večer jinak.


Nervozita se dá krájet


Obecně je sice stále omílána teze, že pokud by do druhého kola postoupili Macron a Le Penová, měla by "sjednocená protifašistická fronta" zvítězit. Rozdíl však už zdaleka není takový, aby to nechávalo Bruselany všech zemí klidnými. Navíc se začaly rozestupy z mnoha různých manipulativních průzkumů mezi prvními čtyřmi kandidáty podivně smršťovat, takže pět dní před volbami mystifikátoři přiznávají, že nic není jisté ani před prvním kolem.

Francois Fillon, favorit z řad francouzských Republikánů (než proti němu spustily pařížské bažiny smrtící kampaň, aby udělaly prostor svému vyvolenci Macronovi) se stále nechce pustit lana a dýchá oběma favoritům na paty. Jenže hru nečekaně zdramatizoval komunistický lidový tribun Jean-Luc Mélenchon, který loví voliče už nejen mezi francouzskými dělníky - a především stejně jako Le-Penová nechce pro Francii EU a NATO.

Podle posledního průzkumu Elabe pro televizi BFMTV by Macron získal 24 % hlasů, Le Penová 23 %, Fillon 19,5 % a Mélenchon 18 %. Ovšem pokud Mélenchona podpoří socialisté, jejichž kandidát je slabý, mohl by projít do druhého kola.


Sestřih předvolební prezidentské debaty ve Francii


Jak udělat ze staré struktury novou tvář?


Krom těchto čtyř nemá ze zbylých sedmi kandidátů do druhého kola nikdo šanci postoupit. Tato konstelace však bruselanům příliš nevyhovuje, neboť pro Macrona představuje i v případě postupu do druhého kola (což není vůbec jisté) složitý manévr jak přesvědčit protestní voliče, aby volili starou strukturu, kterou bývalý ministr neoblíbené Hollandovy vlády samozřejmě reprezentuje.

Proto útoky proti Le Penové a Fillonovi, nabírají v posledních dnech na extrémní síle. Fillon, jehož hlavním hříchem je smířlivý postoj vůči Rusku a kritický pohled na fungování eurozóny, je propírán dnes a denně kvůli fiktivnímu zaměstnávání manželky jako své asistentky - a drahým oblekům. Proti předsedkyni Národní fronty, která nenechává nikoho na pochybách, že její pacifikace bude mnohem obtížnější, než v případě "koupení" Donalda Trumpa, bažiny vytahují i těžší kalibr.

Francouzská prokuratura minulý týden vyzvala Evropský parlament ke zbavení imunity Le Penové kvůli údajnému fiktivnímu zaměstnávání svých spolupracovníků v EP. Příslušný výbor by o tom mohl jednat ještě před druhým kolem prezidentských voleb, které se bude konat 7. května.


Soustředěný útok na Le Penovou


Kromě směšné kauzy asistentů je ve hře také přímo komediální obvinění z "podpory terorismu". Evropský parlament už počátkem března částečně zbavil Le Penovou imunity na žádost francouzské justice. Hrozí jí stíhání za to, že zveřejnila na Twitteru snímky ukazující hrůzné praktiky Islámského státu. Podle francouzských vyšetřovatelů se tak dopustila trestného činu, neboť zveřejňovat (usvědčující) záběry (islamistů) s krutým obsahem je zakázáno.

V závěru kampaně ale přichází ke slovu i osvědčená metoda z předvolebního zápasu bažin s Donaldem Trumpem. Od mediálních útoků se plynule přechází k osobním fyzickým atakům na předvolebních mítincích až po gerilový boj v ulicích korunovaný vypálením centrály protivníka.


Hořící centrála Národní fronty a obnažená ňadra Femen


Tak se minulý týden volební štáb Le Penové v Paříži stal terčem žhářského útoku. Oheň způsobil "jen"škody v budově a nikdo naštěstí nebyl zraněn. K útoku se prostřednictvím agentury AFP přihlásila ultralevičácká pěst místní kavárny, skupina Combattre la xénofobie (Boj proti xenofobii).

I když se k útoku guerilly veřejně přihlásily, nikdo dosud nebyl obviněn. "Mám za to, že šlo o čin krajní levice. Už celé měsíce se podobné skupinky cítí beztrestně. To ony během manifestací ničí obchody, zapalují auta a útočí na policii," vyjádřila se k útoku Le Penová. Skupina, jež se ke žhářskému útoku přihlásila, agentuře AFP sdělila, že bude v této zjevně beztrestné praxi "politického boje" pokračovat až do voleb.

K dobarvení obrazu "demokratické kampaně" patří dvě polonahé aktivistky z nechvalně známého porno-hnutí Femen, které se pokusily dostat na pódium během vystoupení LePenové. Tentokrát "jen" po pás svlečená feministka vpadla na pódium s kyticí v ruce, ale ochranka ji okamžitě zpacifikovala. Le Penová reagovala s ironickým úsměvem: "Zdá se, že už jsem tu jedinou ženou, která ještě hájí normální ženy".

 Pokus o provokaci Femen na mítinku Lepenové v Paříži
 

Macronův pláč


Macron si přesto neustále stěžuje, že na sociálních sítích převažují pozitivní zprávy o Le Penové, které podle něho rozšiřují už nejen ruští aktivisté ale dokonce i protrumpovští Američané, kteří tak podle něho ovlivňují výsledek francouzských voleb.

Kromě obhajoby přirozených hodnot, je ovšem trnem v oku starým strukturám především důraz Le Penové na vystoupení z eurozóny a požadavek na referendum o setrvání Francie v EU. To by znamenalo faktický konec celého sociálně-inženýrského totalitního projektu - včetně jeho podstatné složky, migrační invaze.


Moratorium na imigraci


Předsedkyně Národní fronty proto v závěru kampaně nenechala nikoho na pochybách, že hodlá migrační tsunami zastavit. "Rozhodla bych se pro moratorium na veškerou legální imigraci, aby se zastavila tahle šílená, nekontrolovaná situace, která nás dál stahuje do propasti," slíbila tento týden na mítinku v Paříži. Říká, že voliči se mají rozhodnout mezi "divokou globalizací" jejích rivalů - a vlastenectvím.

Pokud v prvním kole vypadne ze hry Macron a vedle Le Penové postoupí Mélenchon či Fillon, bude to bez ohledu na konečný výsledek znamenat zásadní porážku bruselských bažin. Ale nepředbíhejme. Vládnoucí establishment má stále dost sil.

Nervozita na orosených čelech však ukazuje, že ve Francii mu jde opět o všechno. Nám pochopitelně také.

- - -

Sociální bydlení: od idealismu k českému politickému realismu

$
0
0
Petr Umlauf 
21.4.2017 E-republika

Soudným lidem je jasné, že zákonnou normu o sociálním bydlení potřebujeme. Jenže idealismus navrhovatelů nepochopil, v jakém politickém zvěřinci ve skutečnosti žijeme.



Skutečná potřeba mít zákon o sociálním bydlení trvá už dlouho. Diskutovalo se o tom mnoho let a stejně tak masivně rostl, roste a také s pokrokem korporátního kapitalismu poroste počet obyvatel chudinských domů, ulic a čtvrtí či nevyhovujících ubytoven. Od roku 2006 za deset let jejich počet vzrostl z 80 000 na zhruba 115 000, odhady se různí podle zadání. Potřebujeme ukončit byznys s chudobou a postavit civilizační laťku v ČR na úroveň normálních evropských zemí. Sociální bydlení vyjde společnost výrazně levněji než předražené ubytovny a lidem to zásadně pomůže. Tato vláda si dala přijetí zákona do vládního prohlášení a do koaliční smlouvy. Na poslední chvíli dorazil z vlády do poslanecké sněmovny tisk 1065 vládní zákon o sociálním bydlení a o příspěvku na bydlení. Vláda měla ambici udělat, alespoň podle jejího programového prohlášení, podstatné kroky ke zvýšení civilizační laťky.

 

Chudoba reálná, i koncepčního myšlení


Kroky, které ve skutečnosti podnikla, nic zásadního nezměnily a pokračuje trvalý propad v segmentu až 10 % populace v ČR do bezvýchodné chudoby. Opakujme to pro nechápavé: každý desátý občan tohoto státu je oficiální žebrák. Absence obecně srozumitelní strategie, jak postupně likvidovat chudobu v otázce bydlení, je na rozděleném veřejném mínění jasně vidět. Normální ne-žebrák je masírovaný neoliberální propagandou šířenou prodejnými médii horem dolem. Ať se prý každý stará sám o sebe, a Babiš se Sobotkou o všechny.

Je na světě III. Varianta Koncepce sociálního bydlení České republiky 2015 – 2025. Ta je bohužel jen koncepcí, nestala se se z ní obecně srozumitelná strategie. Výsledkem není projekt, který vede postupnými kroky k cíli. Zákon předpokládá, že takovýto projekt je veřejně znám a že pro jeho naplnění se přijmou potřebné normy. Zákon bez jasné strategie nemá smysl. V české společnosti je na ty současně dostupné malé zdroje prostě příliš mnoho potřebných, a ti nejchudší dostanou nejméně. Dejme slovo Michaele Marksové, ministryni práce a sociálních věcí ČR:

Tento stát vydává každoročně 13 miliard korun na dávky na bydlení. Lidé, o kterých mluvíme, ti sociálně nejslabší, ti z toho konzumují podle mého názoru tak třetinu. Zbytek té dávky berou úplně normální lidé, kteří jsou prostě jenom trochu chudší. A zase ti sociálně nejslabší, tam většina bydlí na ubytovnách, kde stát platí dávky do bydlení, které naprosto neodpovídá nějakým rozumným standardům. S těmi lidmi tam nikdo nepracuje, jsou tam ponecháni sami sobě. Ano, jsou to lidé, kteří jsou často velmi problematičtí...


Paní ministryně dále řekla, že většině měst a obcí v této zemi není systém sociálního bydlení a nahrazují to azylové domy a ubytovny. Matka s dětmi by s nějakou minimální podporou úplně v klidu mohla mít nějaký normální obecní byt za snížený nájem. Jenže pak by zase nevydělali ti veksláci s ubytovnami, které dnes najdete na spoustě městských zastupitelstev. Podstata problému je shrnuta v těchto bodech:

1/ Normální obecní byt 
Zákon to řeší v § 15, 16 poskytnutí bytu do systému sociálního bydlení, smluvní náležitosti a v § 17 a 18 zřízení rejstříku registrovaného sociálního bytového fondu.

2/ Snížený nájem
Není nutnou podmínkou. Protože toto řeší v § 3 Příspěvek na bydlení, který bude podle navrhované úpravy jedinou dávkou poskytovanou právě na bydlení. Nahrazuje tak dosavadní příspěvek na bydlení, který byl poskytován v rámci systému státní sociální podpory a také doplatek na bydlení z oblasti pomoci v hmotné nouzi

3/ Přidělení nájmu
Zákon toto řeší v § 1 vymezením okruhu podporovaných osob, (bytová nouze, osoby s nárokem na příspěvek na bydlení) a dále v § 4, § 5 vymezením osoby v bytové nouzi. Je to osoba žijící bez přístřeší, osoby které jsou izolovány od zbytku společnosti, osoby, které žijí v nevyhovujícím bydlení mimo prostor schválený stavebním zákonem. Další rozšířenou oblastí jsou osoby spadající pod § 6,7,8 zvlášť zranitelné osoby, ale zde je nutné sociální šetření a navazující rozhodnutí o uznání statutu. Poslední v řadě jsou v § 10 a § 19 vedeny oprávněné osoby z řad cizinců, uprchlíků ...

Problém je v penězích a v lidech a to je v nájemním bydlení téměř vždy. Statistika nákladů na bydlení to potvrzuje. Podíl nutných výdajů na zajištění bydlení na čistých peněžních příjmech se všem domácnostem ve sledovaném období zvýšil z 16,5 % na 18,6 %. Ale domácnostem v nájemních bytech stoupl z 24,0 % na 31,3%. Průměrné měsíční náklady na bydlení se všem domácnostem v daném období zvýšily o 9,0 %, domácnostem v nájemních bytech pak o 34,4 %. Ale pozor! Čisté příjmy domácností v nájemních bytech se ve sledovaném období zvedly jen o 7,7 %. Pro pochopení reality uvádíme, že podíl domácností vnímajících náklady na bydlení jako velkou zátěž je kolem 30 %.

Zlatá doba bydlení za socialismu


Jsme svědky spekulativní bubliny realitního trhu s nájemným bydlením. Samozřejmě, že část viny nesou pronajímatelé těžící z nedostatku bytů. Část viny nese i stát tím, že tuto bublinu přiživuje sociální dávkou na bydlení pro výše uvedené veksláky s bídou. Řešením je socialismus, kdy se přidělí státní byt za regulované nájemné. Nebo kapitalismus, čekám na tak dlouho na solventního nájemníka až můj barák spadne, nebo snížím cenu. Něco mezi je součástí koncepce i předloženého návrhu zákona. Jde o přidělení sociálního bytu s doplatkem na nájemné po dobu nutné sociální potřebnosti. Takto ale nelze napravit nefungující trh s malometrážními byty, ani řešit většinovou chudobou nájemníků. Nikdy na to nebude dost peněz.

Jsou jen dvě realistické cesty k řešení. To první je omezení skupiny potřebných, tak aby důstojně bydleli a za krátký čas se dostali z pasti sociální potřebnosti. Bez dalšího systému navazujících opatření na zastavení šíření chudoby je i toto minimalistické řešení velmi problematické. To druhé jsou ocelové kontejnery v provedení antivandal.

Sněmovní historie zákona o sociálním bydlení


Jako hlavní jádro sporu se ukázalo financování navrhovaného systému. To v prvním čtení zmínili všichni vystupující poslanci. Ministerstvo nemá náklady na sociální bydlení vůbec vyčísleny. Není ani moc jasné, kde se vezme dostatečný počet bytů, které by mohly sloužit jako byty sociální. Státní fond bytového rozvoje má skutečně fungovat jako státní realitní agentura a developer zároveň. Svým rozsahem to bude připomínat menší ŘSDS-ředitelství silnic a dálnic. Státní fond rozvoje bydlení (SFRB) velmi těžko bude mít kapacity a schopnosti na to, aby zřizoval a stavěl potřebné byty v celé ČR.

Jak se šafářovalo při stavbě D8 se pokoušel rozplést NKÚ a bylo to beznadějné. Viz naše články a poslední z nich Zakletá dálnice D8 aneb Boj pokračuje. Papíry z dokumentace zmizely stejně jako miliardy ve stavbě a výsledek je zatím dočasně omezený provoz. Zpravodajka zákona, poslankyně MUDr. Jitka Chalánková, především s ohledem na nedostatečné ekonomické podklady a sporné body navrhla vrátit zákon předkladatelům k přepracování. Její důvody byly jasné a obecně srozumitelné. Soudným lidem je jasné, že zákonnou normu potřebujeme. Je proto bezpodmínečně nutné zajistit fungování systému s jasnými hranicemi. To tento zákon nemá.

Idealismus versus česká realita


Navrhovaný zákon byl z legislativního hlediska idealistický paskvil. Idealismus je dobrá věc, ale v české politice vládne nejprve a především lež a zlodějna. Takže každý, kdo chce prosadit nějakou slušnou věc, musí připravit něco jako "zlodějský kompromis", viz výše uvedenou charakteristiku české politiky. A hlavně musí mít kvalitní strategii pro tu sněmovní menšinu, která ve Sněmovně pro nikoho nelobuje nebo ne v tomto konkrétním příp pro sebe. Postup při prosazení dobrého zákona mimo zájmové skupiny znamená, že chcete opravdu pomoci chudým, což tento zákon jistě dělá.

Jenže ve Sněmovně chudí nejsou a zdejší lobbisté pro ně nepracují z celkem pochopitelných důvodů. Takže ve druhém kroku musí mít rozumný zákon pro lidi neprůstřelné zdůvodnění, jasně dané náklady, realistické provedení, kontrolu vynaložených prostředků, institucionálního garanta, realizátora atd. a masivní podporu veřejnosti. To u normálních zákonů tlačených lobbisty a zájmovými skupinami manipulujícími poslance pochopitelně není třeba. Ale kdo chce prosadit sociální zákon potřebný pro normální chudé lidi, ten musí být něco jako geniální stratég, ideální zákonodárce a nezdolný člověk. To není parketa pro české levicové idealisty. Ale třeba se po prvním velkém nezdaru otřepou, pochopí, o čem je česká koupená politika a půjdou do věci znovu. Chudí lidé, a především zadlužené rodiny s dětmi pronásledované exekutory, tento zákon zásadně potřebují. Podívejte se na sérii námi vydaných článků o sociálním bydlení a uvidíte, že tuto vážnou věc už dlouho sledujeme.

- - -


Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!



Související články:

Ilona Švihlíková:Údržbáři (neo)liberálního řadu

$
0
0
21. 4. 2017   Argument
Komentář o  nové evropské „trojce“ politiků s obalem „revolucionářů“, ale se starým a známým obsahem.S blížícími se francouzskými volbami se i na evropském kontinentu projevu rozlišení mezi establishmentem a anti-establishmentem. Zatímco takový Jean-Luc Mélenchon, nebo Oscar Lafontaine jsou jednoznačně čistý anti-establishment a navíc lidé, jejichž dlouhodobé názory jsou jaksi „z jednoho kusu“, objevují se i nové „druhy“ politiků.
Když se řekne „Trojka“, tak si jistě nejen Španělé a Řekové vybaví děsivou trojici věřitelů: Mezinárodní měnový fond (zdráhající se účasti na aktuálním řeckém „balíčku“), Evropskou komisi a Evropskou centrální banku. Kromě této Trojky sekající politiku „austerity“ doslova hlava nehlava, se nám v supervolebním roce (do něhož přibyla i Velká Británie) vyjevila Trojka jiná.

Nejedná se věru o žádnou svatou trojici, spíše o tři politiky, kteří se rozhodli předstírat anti-establishment a vyhrát s tím volby. Trojice Matteo Renzi, Martin Schulz a Emmanuel Macron. Lidé spjatí minimálně částečně s levicí (takovou tou „státotvornou“, jak jinak), kteří se prezentují jako spasitelé spadlí z nebes.

Martin Schulz vyvolal v SPD, kterou dost dobře od CDU nešlo rozlišit ani s lupou v ruce, hotovou extázi. Celých 100 % hlasů získal na volebním sjezdu německé sociální demokracie (škoda, že to nebylo 110%, chce se ironicky říci). Očividně se mu alespoň na chvíli, protože volby v Sársku nedopadly pro SPD přesvědčivě, podařilo předstírat, že vůbec nepřišel z Evropského parlamentu, v němž do krve hájil Transatlantickou dohodu s USA, a ještě na podzim minulého roku tvrdošíjně říkal, že „rozhodně není mrtvá.“

Najednou je ovšem „prodáván“ jako div ne revolucionář, který i nějaké to ošklivé slůvko vůči reformní agendě bývalého kancléře Gerharda Schrödera utrousí. Schöderova „modernizace“ sociálního státu (taková blairovská) vedla k tomu, že Německo má jednu z nejvyšší míry pracující chudoby v EU a také k tomu, že snažit se rozeznat SPD a CDU je téměř zbytečná práce.

Matteo Renzi už se na souboj vydal a po prohraném referendu minulý rok musel odstoupit. Špatný odhad mu ovšem nebrání v tom, aby se znovu nepokusil si zajistit ve „středolevicové“ Partito democratico funkci předsedy. Renzi se ukázněně postavil do šiku boje „proti populismu“ a především se bojí „politického vzteku“ – není divu, vztek Italů už ho jednou dostal od válu.

K návratu mu překáží kolegové z Pd, kteří nejsou obdivovateli Emmanuela Macrona, jímž sám Renzi je. A tak si vybral jako heslo své prozatím vnitrostranické kampaně heslo „In cammino“, což je italská varianta na Macronovo „En marché.“

Velmi zdatně si počíná poslední z trojice – kandidát na francouzského prezidenta Emmanuel Macron. Jeho schopnosti jsou podobné Schulzovi – představuje revoluční (sic!) obal, za nímž stojí člověk, který pracoval bez skrupulí pro Rotschildy a „o němž nikdo nevěděl, pro koho vlastně pracuje“, jak uvedly dokonce i Financial Times.

Macronovi se úspěšně daří předstírat, že vlastně nikdy nebyl ministrem pro ekonomiku u vrcholně nepopulárního Hollanda, nedejbože, že by snad navrhnul ekonomický liberalizační balíček. A aby už nebyly vůbec žádné obavy o jeho „revolučnosti“, plně se hlásí k dodržování kritéria deficitu ve výši 3 % HDP jako „zdroje důvěryhodnosti.“

Těžko říct, v čem má spočívat jeho „revolučnost“ – možná právě v heslu „en marché“, které si okopíroval jeho souputník Renzi.

Hodně se hovoří o údajném nebezpečí, téměř apokalypse, která by nastala, kdyby uspěl například J.-L. Mélenchon. A protože v lidech je – a oprávněně – za celé dekády naakumulovaný vztek – tak se naši údržbáři (neo)liberálního řádu rozhodli, že nejlepší bude si navléct masky revolucionářů a předstírat, že právě oni jsou ten „totální anti-establishment.“

Máme tu skutečně upgrade hodný 21. století – ti, kteří chtějí stůj co stůj zachovat (neo)liberální řád, který je stvořil, předstírají, že ho chtějí změnit, aby mohli být znovu zvoleni. A nechat vše tak jak pěkně je a jak to téhle „Trojce na druhou“ vždycky vyhovovalo. Přistoupí na tuto hru i občané a zvolí si údržbáře (neo)liberálního řádu?

Otec a syn Dienstbierové: Jeden byl charakter a jedinečná osobnost, druhý jen zakomplexovaný hurvínek, trouba a hňup, jenž pošlapal veškeré principy demokracie a ústavnosti…

$
0
0
Břetislav Olšer
21.4. 2017   Rukojmí
Včera jsme si připomněli úmrtí Jiřího Dienstbiera staršího. Dožil by se své osmdesátky, kdyby nezemřel v roce 2011 v pouhých 73 letech. Bože, proč mimořádně skvělí lidé umírají tak brzy, navíc když se dnes musí v hrobě hrůzou obracet z konání svých synů…
Na Jiřího Dienstbiera staršího mám několik vzpomínek, bohužel jen zprostředkovaných, míjeli jsme se jen těsně. Třeba bychom se shodli na stejné krevní skupině... Ale po pořádku. Ještě jako student žurnalistiky na FF UK v Praze vstoupil v roce 1958 do KSČ.

V letech 1958–1969 pracoval jako zahraničně-politický redaktor a komentátor Československého rozhlasu, byl zpravodajem také v USA. V šedesátých letech se účastnil demokratizačního procesu Pražské jaro 1968 a v následujícím roce byl proto vyloučen z KSČ i Svazu novinářů a propuštěn z rozhlasu. V letech 1970–1979 pracoval jako dokumentátor Projektového ústavu VHMP… (Wikipedie...)

Tady u Nových Domků (dnes části Rozvadova) dne 23. prosince 1989 (nadcházely Vánoce) Hans Dietrich Genscher a Jiří Dienstbier symbolicky přestřihli snad už provždy ostnatý drát "železné opony"... Kdyby tito bodří muži plní ideálů jen tušili, že brzy bude konec stříhání ostnatých drátů, naopak že z nich vyrostou nové ploty a zábrany nejen v Evropě, ale po celém světě, jako houby po dešti..... Foto: Reuters... http://www.rukojmi.cz/clanky/3513-dalsi-casovana-evropska-bomba-je-znovu-v-calais-pred-ctvrt-rokem-ji-pomoci-buldozeru-zlikvidovali-jako-novou-dzungli-new-jungle-dnes-je-opet-na-tom-samem-miste

Zkusil si od minulého režimu své, přesto byl proti návrhu zákona o protikomunistickém odboji. Sám k tomu pro Parlamentní listy napsal: "Přestože sám jsem byl v šedesátých letech členem KSČ, mohl bych se možná jako aktivní odpůrce režimu v normalizaci, jako chartista, dvakrát mluvčí Charty, člen Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, vydavatel samizdatových tisků, absolvent desítek výslechů, domovních prohlídek a tříletého vězení, za nějakého odpůrce kvalifikovat. Právě proto mě ani nenapadne, abych se nějakého uznání dožadoval. Vím, co jsem dělal, a považoval bych za urážku, aby kvalitu mého života posuzovaly úřady."

A to bylo jeho myšlení, kterým se na hony lišil od svého syna, jenž se narodil v USA, kde si žil jako v bavlnce, zatímco jeho otec měl před sebou krušný život; od roku 1979 do 1982 byl vězněn, po převratu v roce 1989 se stal ministrem zahraničí, aby se po rozkladu Občanského fóra do vysoké politiky už nikdy nevrátil. Jeho šéfování jedné malé straně, která měla v názvu příliš mnoho písmen, je spíše tragikomická záležitost. Od roku 1993 do 1996 totiž vedl středovou mimoparlamentní liberální stranu Svobodní na Občanské hnutí, která se později spojila s Liberální stranou národně sociální, jež ale nikdy nezískala významný podíl voličů.

Vzpomínám si, jak jsem byl se skupinou českých novinářů v Bělehradu na ministerstvu zahraničí, když se tam počítaly škody po barbarských náletech. Bohužel, také s účastí Česka, které bylo čerstvým členem NATO. Dívali se na mě z patra, byl jsem prý podobný svým plnovousem Vuku Draškovićovi, co zastával před časem zrovna post ministra zahraničí. Nebyl populární hlavně proto, že jeho působení v této funkci bylo výrazně orientováno na EU a právě na NATO…


Když jsem se identifikoval, vzpomněl na bělehradského rodáka Prof. Rajko Dolečka a Jiřího Dienstbiera staršího, byla ruka v rukávě. Jediným Čechem, který v té době v bývalé Jugoslávii z pověření OSN pobýval, byl totiž právě Jiří Dienstbier starší, zvláštní zpravodaj OSN pro lidská práva také v Bosně a Hercegovině a Chorvatsku.

A ten opakovaně prohlásil, že k masovému exodu Albánců a jejich humanitární krizi došlo až v souvislosti s bombardováním NATO. Etnické čistky z let 1999 a 2004, kdy bylo vyhnáno přes 300 tisíc lidí, vypáleno 52 tisíc domů, zničeno 130 křesťanských kostelů a klášterů…? Human Rights Watch uvedla a potvrdila Dienstbierova slova, že bylo více než 500 civilistů zabito při úderech NATO v bývalé Jugoslávii. A rovněž spadly bomby na čínské velvyslanectví v Bělehradu, kde též zabily čtyři Číňany… Prý omylem….


Vstříc ke světlým zítřkům humanitárních bombardování...

Navíc padla kosa na kámen; Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v Haagu nedávno rozhodl, že zesnulý bývalý srbský prezident Slobodan Milošević nebyl zodpovědný za válečné zločiny, které se uskutečnily v letech 1992-1995 během války v Bosně. Senát ICTY zjistil, že „prohlášení skupštiny (sněmovny) o svrchovanosti Republiky Bosny a Hrecegoviny dne 15. října 1991 při nepřítomnosti bosenskosrbských delegátů, eskalovalo situaci, „ale že Milošević nebyl pro zřízením Republiky Srbské jako reakci na vzniklou situaci“.

Rozsudek říká, že „Slobodan Milošević se pokoušel zaujmout "opatrnější přístup“. Porotci také zjistili, že „Slobodan Milošević vyjádřil své výhrady k tomu, že by mohl bosenskosrbský parlament vyloučit muslimy, kteří byli „Jugoslávci’… Jistě to byla pro Jiřího Dienstbiera st. velká satisfakce.

Další mé nepřímé setkání s ním bylo v ostravské věznici v Heřmanicích, kde byl vězněn i s Václavem Havlem. Mohl jsem nahlédnout do jejich cely a vyslechnout si zvláštní charakteristiky obou mužů – Havel prý byl vstřícný ke spoluvězňům, (viz. následná, desítek tisíc propuštěných v rámci amnestie, a pan Sobas, souhrnný trest 12 let, který Havla doprovázel mj. při jeho návštěvě Ostravska…) A zatímco Havel vyučoval vězně, Dienstbier starší byl údajně velmi vzdorovitý mukl, co dělal svým strážcům jen potíže…


Česká vicemiss krásy Kateřina Kasalová v Sun City na Miss World... Snímek Břetislav Olšer

Měl jsem čest být v jihoafrickém Sun City pár chvil po boku první vicemiss Česka Kateřiny Kasalové, půvabná brunetka z Pardubic, zastupující v JAR v soutěž o královnu krásy Miss World 1995 Moniku Žídkovou, jež mezitím získala titul Miss Europe v Turecku… Vzpomínala též na své setkání s panem Dienstbierem starším, velmi šarmantním mužem.

Pak osmatřicítka senátorů v čele s Dientsbierem ml. odhlasovali podání žaloby na exprezidenta Václava Klause pro velezradu za jeho amnestii. Zhrzený člověk dělá pomatené činy. Ideálním prototypem tohoto rčení je právě Jiří Dienstbier mladší z ČSSD. Aniž to na sobě nechává znát, byla to jeho předtucha, že brzy bude na politickém dně. Neunesl svoji ostudnou prohru už v prvním kole prezidentských voleb 2013, v nichž skončil až čtvrtý za Janem Fischerem.

Znalci měli jasno; velezradu Ústava definuje jako jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu. Z velezrady byl obviněn prezident Hácha, jenž kolaboroval s nacisty jako prezident Protektorátu Böhmen und Mähren. Zemřel ve vězení na Pankráci 27. června 1945. Podobná paralela s Klausem je jen hnutí psychopatické mysli osmatřicítky českých nýmandů.

Paměť mnohým lidem zřejmě neslouží, jinak by si vzpomněli na tři amnestie Václava Havla, kdy celkem propustil z vězení na 24 tisíc zločinců, zatímco Klausova první a hned i poslední amnestie dala svobodu jen kolem šesti tisícům vězňů... Pravda, nikdo sice Havlovi moc netleskal, kromě vězňů, ale také pro něho nikdo nechtěl trest za velezradu. Prý se přece zpět do věznic vrátilo "pouze" necelých deset procent amnestovaných... Jenom? Určitě z té Klausovy to nebyly tisíce...

Každý slušný kandidát ví, jak se čestně smířit s prohrou, o té prezdientské ani nemluvě. Místo toho sociopat Dienstbier, jako zhýčkaný fracek, jen zneužil charisma svého otce a neunesl svoji veřejnou politickou dehonestaci, odmítl dát své hlasy v druhém kole Zemanovi. A někteří si dokonce nebrali servítky, když o něm řekli, že je to zakomplexovaný hurvínek, trouba a hňup, jenž pošlapal veškeré principy demokracie a ústavnosti…

Mladému Dienstbierovi nic nepomohlo, že v roce 1997 jako „právdoláskovec“ nastoupil na místo koncipienta do advokátní kanceláře proslulého komunistického expremiéra Mariána Čalfy v Havlově první vládě – „Čalfa, Bartošík a partneři“, jejímž partnerem se později sám stal.

Konec dobrý, všechno dobré; pro voliče, ne pro nezdárného syna velkého muže. Prezident Miloš Zeman se rozhodl nepozvat končícího ministra pro lidská práva Jiřího Dienstbiera (ČSSD) na Pražský hrad, aby mu poděkoval za jeho práci; neměl proč, nic pozitivního pro Českou republiku neudělal. Sám Dienstbier ml. reagoval, že Zeman pouze rozeštvává lidi, a proto je rád, že se s prezidentem nepotká… A definitivně tak spadla klec s americkým občanem, co se snažil být v Česku za boha…

Inu, otec a syn Dienstbierovi: Jeden byl charakter a jedinečná osobnost, druhý jen zakomplexovaný hurvínek, trouba a hňup, jenž pošlapal veškeré principy demokracie a ústavnosti… tak dlouho se zkrátka chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne; ještě že se té synovy blamáže Jiří Dienstbier starší nedožil…

Varovné znamení? Vlajka USA spadla při zmínce o Clintonové ve vysílání americké televize

$
0
0
21.4. 2017   AC 24
Americká vlajka spadla během interview předsedy Národního výboru Demokratické strany USA Toma Pereze pro televizi MSNBC po jeho slovech o Hillary Clintonové.
Perezovi položili otázku o elektronické poště Clintonové a Bernieho Sanderse. Když začal na tuto otázku odpovídat, zřítila se za jeho zády jedna ze dvou vlajek umístěných v síni, z níž se vysílalo interview. Perez však v interview pokračoval, jakoby se nic nestalo.

Dříve došlo k podobným incidentům třikrát za přítomnosti Clintonové samotné. Vlajky padaly, když se k nim přibližovala bývalá kandidátka na prezidenta. Američtí bloggeři, kteří na tyto případy zareagovali, napsali, že to je znamení shůry, které nevěští Spojeným státům nic dobrého.

Řeč Lenky Procházkové 19. 4. před Senátem, který měl projednat její nominaci do Rady ÚSTRu.

$
0
0

Lenka Procházková
21.4.2017

Vážené paní senátorky, vážení pánové senátoři,

každý národ potřebuje znát své milníky i omyly.

Jako pamětnice minulého režimu a jako vnučka účastníka odboje popraveného gestapem cítím, že je nutné zkoumat a analyzovat příčiny a způsoby likvidace svobody člověka, ať už se jedná o druhou republiku, protektorát nebo o období 1948 až 89.


Dosavadní práci Ústavu, který se tímto ze zákona zabývá, znám převážně jen z veřejně dostupných zdrojů a ty informace jsou mnohdy rozporuplné. Signatáři otevřeného dopisu, ve kterém varovali senát před mým zvolením do Rady, tvrdí že ústav je v krizi. Krize je příležitost. Příležitost ke změně. To vyžaduje debatu, na kterou jsem připravena.

Od chvíle prezidentovy nominace jsem přemýšlela o tom, jakým přínosem pro Radu budu, pokud mě zvolíte. Když jsem si prostudovala náplň práce jednotlivých oddělení, jako spisovatelku mě zaujal odbor publikační činnosti a oddělení výstav a vzdělávání. To je činnost, které rozumím nejen jako autorka a vysokoškolská pedagožka, ale i jako účastnice a organizátorka seminářů.

Mým celoživotním tématem je pražské jaro. Ve výročním roce 2008 jsem uspořádala a moderovala v NK cyklus veřejných přednášek, v nichž vystupovali pamětníci a odborníci a chronologicky jsme zmapovali ten vývoj od tzv. Strahovských událostí, přes sjezd spisovatelů až k činu Jana Palacha a k počátkům normalizace. Celý cyklus natáčel pro archív štáb Českého rozhlasu. O Janu Palachovi jsem napsala dvě knihy, ta první je dokumentární, spoluautorem byl Jiří Lederer a vyšla v samizdatu. Tu druhou jsem zpracovala jako román, abych příběh mého nezapomenutelného vrstevníka přiblížila mladším čtenářům. V knížce se zabývám i Vysočanským sjezdem, což je téma dnes poněkud opomíjené. Domnívám se, že neprávem. Proč mladé lidi neinformovat o statečnosti tehdejších delegátů, kteří se napříč okupovanou republikou sjeli do Prahy a organizovali odpor proti invazi včetně celostátní generální stávky? Étos pražského jara neskončil podpisem Moskevských protokolů,

pokračoval listopadovou stávkou studentů a i v normalizaci, kdy sta tisíce lidí sice neprošly kádrovými prověrkami, ale prošly zkouškou pravdy, když odmítly uznat invazi za přátelskou pomoc a raději se daly vyhodit z práce a šikanovat. Étos pražského jara se nevztahoval jen na reformní komunisty, jak je dnes zjednodušováno, byla to univerzální hodnota. Mnoho rodin dodnes opatruje zažloutlé výtisky novin a časopisů z konce šedesátých let, v nichž publikovali později zakázaní autoři.

Každý národ potřebuje znát milníky, na které může být hrdý. A pražské jaro k nim také patří. Pokud mi pracovníci ÚSTRu ve svém dopise senátu vytýkají větu z nějakého projevu, že pražským jarem vstoupili Češi do mezinárodního dialogu, jak zachránit svět, pak jsou asi příliš mladí na objektivní pohled. Zkoumat dějiny sine ira et studio tedy bez hněvu a zaujatosti dokáže asi málokdo. Člověk není robot. I mně se zvedl žaludek, když jsem pro potřeby televizního pořadu o mém tátovi odtajňovala v Achivu bezpečnostních složek materiály operativy včetně telefonních odposlechů, které měly sloužit k přípravě politického procesu s Janem Procházkou – protagonistou pražského jara. Je prospěšné tyto estébácké metody zkoumat, analyzovat a zveřejňovat. Současně je ale nutné dávat je do souvislostí s tím, proč byly užívány a co, koho a jaké myšlenky měly dehonestovat. Někdy mi připadá, že pražské jaro je na indexu pořád.

Kladu si otázku proč.

Další téma, které si zaslouží zájem badatelů, je druhá republika. S normalizací ji spojuje statečnost některých a zbabělost jiných. Nevím, zda byla probádána a zanalyzována mediální štvanice na Karla Čapka.

Každý národ potřebuje znát své milníky.

Pokud mě zvolíte za sedmého člena Rady, pokusím se iniciovat bádání na téma vliv médií na likvidaci demokratických režimů. A jsem si jistá, že těch zanedbaných témat je celá řada. To je zhruba vše, děkuji za pozornost a budu ráda za vaše otázky.



Pozn.:Žádnou otázku mi nikdo nepoložil a ani rozprava se nekonala. V tajném hlasování jsem v prvním kole získala 15 hlasů, ve druhém (dalšího dne) 10 hlasů.


Když o Blízkém východě hovoří někdo, kdo mu opravdu rozumí

$
0
0
Stan
21. 4. 2017 Outsidermedia

Několik perel Terezy Spencerové z jejího včerejšího rozhovoru pro Parlamentní listy:




Přiznejme si, že případná válka proti Severní Koreji by nejhůře dopadla právě pro ty miliony týraných, mučených a hladovějících lidí, kteří – pro mě nepříliš pochopitelně – dokážou žít pod generacemi fantasmagorických kimovských diktatur. Možná by nějaká raketa zasáhla i nějaký ten bezpečný bunkr severokorejských vůdců, ale většinu obětí by tvořili lidé, kteří by si zasloužili spíš pomoc než smrt. Už jsme něco podobného viděli v Iráku nebo v Libyi, a to tamní režimy nebyly ani zdaleka tak brutální jako ten Kimův. A k tomu samozřejmě patří i ta možnost, že nějaké rakety ze Severu dopadnou na Jih, Soul je od hranic opravdu jen kousek a v Jižní Koreji jsou navíc dislokovány i desítky tisíc amerických vojáků, kteří by mohli přijít o život…

Čili ano, měla bych s tou válkou problém, ale já mám problém s většinou válek. A očividně s tím má problém i sám Trump – teď nemyslím, že by nějak sténal při představě stovek tisíc zabitých severokorejských civilistů, ale spíš při nepředvídatelnosti výsledku, a hlavně při nepředvídatelnosti čínské reakce. Přinejmenším čínská oficiální média si před Trumpem neberou servítky a suše oznamují, že Peking žádnou americkou agresi proti Severní Koreji, tedy válku na svém zadním dvorku, prostě nedovolí. A americká flotila vzápětí zamířila do kamsi. V Bílém domě to včera vysvětlovali „sblížením názorů s Čínou“.



Zajímavější je ono hlasování tureckých komunit v Evropě. V zemích, kam odcházeli za prací ve velkých množstvích – třeba v Německu a Nizozemí – jich pro Erdoganův prezidentský systém hlasovalo dokonce víc než v samotném Turecku. Důvodem může být skutečnost, že v těchto komunitách převládají lidé z chudých oblastí Turecka, jimž dnes Erdogan reálně pomáhá a výměnou za to si z nich vytvořil svou opěrnou baštu. Za prací vždy odcházejí ti chudší, nikoli ti bohatší, což značí, že poměr Erdoganových „chudých“ stoupenců je v evropských tureckých komunitách vyšší než v Turecku samém. A současně lze asi konstatovat, že všechny ty zdejší řeči o asimilaci a integraci jsou do značné míry jen zbožným přáním – západní společnost ty chudší a méně vzdělané gastarbeitery asi dostatečně nepřijala a demokracie tyto lidi ani po několika generacích zřejmě neokouzlila natolik, aby nezůstali sami sebou a odhodili své turecké kořeny. Pátá kolona jako z učebnice.



Myslím, že diskuse o lidských právech ve skutečnosti nemá valného smyslu, protože je Západem využívána jen jako bič proti režimům, proti nimž zrovna něco máme a potřebujeme je potrestat sankcemi nebo i něčím větším. Pokud by na lidských právech někomu fakt záleželo, tak nemůžeme mít za spojence Saúdskou Arábii, která je lidskoprávní hororovou šou, nemůžeme jezdit na dovolené do Spojených arabských emirátů, kde se vězením trestá i nešikovné vyjádření o emírovi na Twitteru, nemůžeme přiklepnout pořádání mistrovství světa ve fotbalu otrokářskému Kataru, nemůžeme jezdit Formuli 1 v Bahrajnu, kde „mizí“ odpůrci režimu, sama princezna se podílí na mučení politických vězňů a nově se prostí občané začnou srocovat rovnou před vojenskými soudy… A vzpomínáte na Libyi? Tu jsme zdemokratizovali a zlidskoprávnili tak, že tam nyní bují obchod s lidmi, nefalšované otrokářství. Čili o lidských právech ať mudrují příslušní politici a aktivisté z příslušných neziskovek, mě to téma fakt moc nebaví.



Jinak mi k tématu Sýrie připadá „klasické“, že už nikdo oficiálně ani nevzdechne po „chemickém masakru“ v Idlíbu, jako kdyby už ti mrtví splnili svůj úkol a dál už nejsou třeba. Pohřbeno, zapomenuto. A místo oficiálních míst přichází profesor z amerického MIT Theodore Postol, kterého známe i od nás z časů „boje proti radaru“. Věrohodně tehdy řadou technických analýz a studií doložil nesmyslnost, až vylhanost argumentů amerických i našich „radaristů“, nyní v nejméně třech analýzách rozebral oficiální americké a jiné popisy a dokumentaci událostí v Idlíbu a dospěl k závěru, že neexistuje žádný důkaz o odpovědnosti Asadova režimu. Podle jeho propočtů v Chán Šajchúnu zabíjela trubková bomba naplněná čímsi jako sarinem. Je zvláštní, že Organizace pro kontrolu chemických zbraní nyní na základě vzorků odebraných z údajných obětí masakru rovněž mluví o „sarinu nebo čemsi podobném“. O tom, kdo látku vyrobil, ani slovo, byť za dobu války mají k dispozici vzorky oficiálně zlikvidovaných bojových látek syrských i těch džihádistických a laboratoře jsou s to na základě příměsí a přísad autora určit. Trubková bomba shozená z bojové stíhačky? Zajímavá představa.



Stanův komentář: Když o Blízkém východě mluví někdo, kdo mu opravdu rozumí. V porovnání se všemi těmi analytiky/lobbisty a komentátory/propagandisty vystupujícími v drtivé většině veřejnoprávních i soukromých médií je to úplně jiná liga.

Iluze demokracie v kapitalismu

$
0
0
Jaromír Bradavka
21. 4. 2017  Kosa zostračili vlkovobloguje.wordpress.com

Rovnost, volnost, bratrství. Heslo Velké francouzské revoluce, které se stalo mottem nového společenského řádu a symbolem osvobození od poddanství a útlaku šlechty i církve. Nová společenská vrstva buržoazie slibovala svobodu a rovnost všem, i těm nejchudším a nejubožejším. Opravdu ji dostali všichni bez rozdílu? Zpočátku to tak vypadalo. Lidé mohli svobodně vyjádřit své názory, mohli se svobodně stěhovat, vzdělávat, mohli si vybrat víru a způsob obživy.


I u nás jsme se po listopadu 1989 „osvobodili ze jha komunismu“ a jeho ideologie. Každý mohl svobodně vyjádřit své názory, mohl si zvolit způsob obživy, byla zrušena řada ustanovení zákonů, které dříve tzv. lidská práva a svobody omezovaly, bylo možno svobodně cestovat a dostali jsme i další svobody a práva (viz Listina práv a svobod jako součást Ústavy ČR).

Jenže po krátkém období opojení z nabytých svobod přišlo vystřízlivění. Se svobodou osobní, politickou i ekonomickou a s lidskými právy nepřišly povinnosti a morálka. Lidé začali využívat nedokonalosti zákonů, začali je obcházet a někdy přímo porušovat, aby se domohli toho, po čem část z nich toužila především – majetku a zisku z něho plynoucího, pohodlného života „na úrovni“ a také moci. Ekonomické a z ní vyrůstající moci politické. Během několika let se objevili první milionáři a později miliardáři, podnikatelé a velkopodnikatelé, investoři, spekulanti, obchodníci vydělávající na všem možném, včetně privatizace státního majetku, veřejného sektoru i státních služeb. Několikanásobně se zvýšila kriminalita, především hospodářská, na jejímž konci dnes stojí navzájem provázané průmyslové, finanční, justiční, státně byrokratické a politické struktury jako momentálně nejvyšší stupeň organizovaného zločinu. Na opačné straně společnosti se objevili první žebráci, bezdomovci, nezaměstnaní, lidé žijící na hraně chudoby, přestože pracují nebo pobírají starobní či invalidní důchod. Struktura společnosti se vrátila do podoby té z první republiky ve 20. a 30 letech 20. století.

V tomto okamžiku si mnoho lidí uvědomilo, že rovnost a svoboda všech členů společnosti je pouhou iluzí. Právě ti z chudého konce se s touto iluzí setkávají nejčastěji. Pokusím se to ilustrovat na několika příkladech.

Když se v polovině 90. let objevili první nezaměstnaní, bylo to něco nevídaného. Nezaměstnanost znala většina obyvatelstva jen knih a vyprávění prarodičů. Náhle však byla zde mezi námi. Na počátku se většinově na nezaměstnané pohlíželo jako na lidi líné, neschopné, případně hloupé, protože práci si přece umí najít, vykonávat a udržet každý. A najednou tu byly stovky, pak tisíce a desetitisíce lidí, kteří nepracovali a nikdo o ně nejevil zájem. Na úřadech práce se na ně dívali skrz prsty a ty, které vyplácely sociální dávky, se k nim chovali jako k obtížnému hmyzu. Kde se tu vzal ten póvl, co nepracuje a jen natahuje ruku? Společnost se začala diferencovat. Na ty, co práci mají, a na ty, co práci nemají a na práci druhých se přiživují. Teprve až počty nezaměstnaných dosáhly několik set tisíc a nezaměstnanost se stala ekonomickým a sociálním problémem na celostátní úrovni, začali si lidé uvědomovat, že nezaměstnanost je součástí nového ekonomického systému, že může postihnout v podstatě kohokoliv a jejich pohled na nezaměstnané se začal postupně měnit. Přesto i dnes jsou nezaměstnaní částí veřejnosti považováni za líné, neschopné a společnost zatěžující osoby, které musí ostatní živit.

Od nezaměstnanosti je jen krůček ke ztrátě bydlení a společenského postavení. Žebráci a bezdomovci se stali stejně „normálními“, jako ve „vyspělé“ a obdivované cizině na západ od našich hranic. Vznik vrstvy žebráků a bezdomovců je jednou z největších proher nové postkapitalistické společnosti. Ne proto, že jim nedokáže pomoci, ale proto, že jejich vzniku nezabránila.

Ve druhém příkladu si porovnáme pozici majitele firmy a jeho zaměstnance. Tady se vztahy řídí nabídkou a poptávkou na trhu práce (pracovní síly) a cenou (lidské) práce. Po dobu vyjednávání víceméně platí rovnost obou partnerů – nabízejícího (zaměstnance) a poptávajícího (zaměstnavatele). Každý má stejné právo odmítnout podmínky, které mu nevyhovují.V okamžiku uzavření pracovní smlouvy však rovnost ze vztahu mizí. Zaměstnavatel rozhoduje, co, kdy, kde, jak, jak dlouho atd. bude zaměstnanec vykonávat a jaká bude jeho odměna. Největším zdrojem jeho ekonomické moci a z ní vyplývající nerovnosti je však nadhodnota – rozdíl mezi hodnotou díla, které zaměstnanec vytvořil, a mzdou, kterou za svou práci dostal. Tuto nadhodnotu si zaměstnavatel nechává pro sebe a právě ona tvoří jeho zisk a jeho bohatství.

Protože má zaměstnavatel větší ekonomickou moc, má i větší společenskou moc. Pokud nefunguje ve firmě silná odborová organizace, nemají zaměstnanci příliš mnoho nadějí na úspěch ve sporech se zaměstnavatelem, který si může najmout více a lepších právníků, podplatit rozhodce, případně soudce, atd. Kromě toho má ještě jednu obrovskou moc – moc nad osudy svých zaměstnanců. Jejich propuštěním jim může trvale změnit nebo dokonce zničit život. Také z této moci vyplývá nerovnost mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, protože zaměstnanec nikdy takovou moc, aby zaměstnavateli oplatil stejným způsoben, nemá a mít nebude.

Právě v tomto legálním, v zákoně zakotveném právu menšiny zaměstnavatelů dle svého uvážení a jen s minimálními omezeními měnit osudy lidí, svých zaměstnanců, spočívá podstata nelidskosti a vykořisťování lidí lidmi v ekonomickém řádu zvaném kapitalismus a z nich plynoucí nerovnost lidí, kteří v tomto kapitalismu žijí.

Třetí příklad nerovnosti opět vyplývá z ekonomického postavení účastníků mezilidských vztahů. Setkal se s ní skoro každý řemeslník a údržbář, kterého si ho pozval na práci tzv. „zbohatlík“ – lhostejno zda podnikatel, vysoký úředník, případně umělec nebo intelektuál – kterému se polámala pračka, zasekl zámek, ucpal odpad z vany nebo uschly okrasné keře na zahradě. Majitel nemovitosti se zhusta projeví jako vysmátý žoviální společník, který do všeho kecá, všemu rozumí a všechno ví (nejznámější z takových „osobností“ se jmenoval brouk Pytlík), s údržbářem stráví „příjemné dopoledne“, ale rovni si nejsou. Bohatý zákazník „odborného sluhu“ momentálně potřebuje, protože opravit si sám nic neumí, ale po zaplacení si vztekle odplivne nad „ztraceným časem“, během kterého mohl vydělat balík peněz, zamumlá něco o tom, jak jsou dnes ti řemeslníci drazí, a je rád, že ho zase aspoň deset let neuvidí, protože mu „ten nemotora“ udělal ťápoty v koupelně nebo pošlapal pečlivě udržovaný trávník u bazénu.

Posledním příkladem nerovnosti občanů jsou naši poslanci a senátoři. Ani po téměř 30 letech „demokratického vývoje“ jsem nepochopil, co se stane s kandidáty, zvolenými do zákonodárného sboru (ale platí to i o mnoha krajských a obecních zastupitelích, starostech i ministrech) v okamžiku, kdy složí slib a ujmou se mandátu. Zapomenou na vše, co občanům – voličům slíbili a veškeré své konání podřídí svému vlastnímu prospěchu. Promění se v nadlidi, kteří si sami určují podmínky své práce, svou pracovní dobu, svůj plat a ještě rozhodují o pravidlech života milionů občanů, kteří je vyslali do čela společnosti, bez jakékoliv povinnosti svá rozhodnutí zdůvodňovat a obhajovat. Rychle zapomenou na to, že politika je veřejná služba občanům a že jsou občanům ze svých funkcí a za svou práci odpovědní. Stanou se z nich „vládci“, kteří své voliče potřebují už jen jednou za čtyři roky – aby jim prodloužili mandát a potvrdili tak jejich výsady.

Nejvýmluvnějším důkazem toho, že demokracie a rovnost v naší společnosti jsou pouhou iluzí, je ovšem volání po omezení volebního práva pro „hloupé“, „líné“, „nevzdělané a nevzdělatelné“, „nepracující a tím pádem příživné“ a další „podúrovňové“ vrstvy obyvatel České republiky. Tyto výkřiky však už nejsou pouhé oklešťování demokracie, to je směrování společnosti k fašismu.

"Když lidé chtěli, aby v říše vzkvétala a zářila v ní ctnost, museli napřed uspořádat stát. Když chtěli uspořádat stát, museli napřed vnést pořádek do svých domácností. Když chtěli vnést pořádek do svých domácností, museli nejprve zdokonalit sebe. Když chtěli zdokonalit sebe, napravovali nejdříve svá srdce. Když chtěli napravit svá srdce, starali se nejdříve o pravdivost svých myšlenek. Když chtěli dosáhnout pravdivosti svých myšlenek, museli rozšířit své vědění."Konfucius

Chceme-li dosáhnout toho, aby naše vlast opět vzkvétala, musíme si do svého čela zvolit lidi čestné, poctivé, vzdělané a spravedlivé, kteří budou pracovat ve prospěch celé společnosti a nikoliv ve prospěch své kapsy a svých přátel a kamarádů. Proto je třeba změnit svůj přístup k politice, nečekat, že problémy vyřeší někdo za nás, že demokracie se rozumí samosebou a že politika je špinavá a je lépe se jí vyhnout, aby se jeden neumazal. Ke skutečné demokracii musí přispět každý z nás svým dílem, protože jinak se té iluze nikdy nezbavíme.

PAK FA je našlapaný umělou inteligencí. S pilotem si rozumí a navzájem si pomáhají

$
0
0
mbi
21.4. 2017  Eurasia 24
Ruský bojový letoun páté generace Suchoj T-50 přináší skutečnou technickou revoluci. Nejenže se jedná o první ruské letadlo kategorie stealth, ale především bude tento stroj využívat v dosud nevídané míře prvky umělé inteligence. Letecká společnost Suchoj zahájila letové zkoušky zcela nového palubního počítačového řídicího systému letounu T-50. Nový systém je řádově výkonnější a spolehlivější než dosud používaný.

První letoun T-50 vybavený novou palubní elektronikou a řídícím počítačem se do vzduchu vznesl letos v zimě. Podle hlavního konstruktéra Dmitrije Gribova by nový systém měl nahradit původní systém vyprojektovaný již v roce 2004 a vycházející z palubního počítače Baget (БЦВМ «Багет-53-31М).

Práce na vývoji nového systému Integrované modulární avioniky bojových systémů (ИМА БК) probíhaly během posledních čtyř let. Jedním z objednavatelů systému bylo Ministerstvo průmyslu a obchodu RF. Počítač byl sestrojen s využitím vícejádrových mikroprocesorů domácí provenience a nového, také domácího, operačního systému reálného času.

Čtyři miliony příkazových řádků

Přes centrální počítač vzájemně propojená avionika letounu T-50 obsahuje mj. systémy řízení letounu, použití zbraní, vlastní obrany letadla nebo vícestupňový systém intelektuální podpory pilota.

Centrální počítač plnící současně funkce elektronického pilota, zbraňového e-operátora i palubního e-inženýra je v reálném čase schopen automaticky rozpoznat a určit nejvíce nebezpečné cíle, zvolit optimální dráhu letu, použití nejvhodnějších zbraní a obranných prostředků letounu a také zajistit rekonfiguraci celého systému v případě selhání či poruchy některé z jeho částí.

Nový systém zajišťuje ovládání prakticky všech přístrojů letounu – lokátoru, systémů navigace a spojení,, zatímco v předchozí verze používala pro výpočet funkcí každého systému samostatný počítač.

Objem softwarového vybavení nového systému již překročil čtyři miliony příkazových řádků, nutné však je doplnit programové vybavení ještě o celou řadu složitých pracovních režimů letounu a dokončit další úkoly v oblasti komplexního zpracování vstupních informací.

Jak uvádí Dmitri Gribov, nový systém je skutečně zcela inovativní a žádné analogické řešení ve světě neexistuje: „Jako první jsme totiž nešli cestou využívání a rozšiřování způsobů řešení využívaných dalšími řešiteli problému ve světě, ale využili jsme zcela nový, perspektivní přístup, který budeme i nadále rozvíjet v rámci myšlenky ‚jednotné palubní sítě' s tím, že postupně budeme modernizovat všechny palubní systémy a zařízení. Vícejádrové procesory nám dávají téměř neohraničené možnosti k sestrojení nejrůznějších variant bezporuchového a odolného přístrojového vybavení letadla, které bude navíc lehké, energeticky úsporné a levné.“

Výměna dat probíhá v systému pomocí optických vláken. Přechod z mědi na optická vlákna umožnil podstatně zvýšit rychlost a objem přenosu dat, výrazně přitom snížil hmotnost kabelové sítě a zvýšil její odolnost vůči poruchám. Rychlost přenosu dat pomocí optických vláken je téměř tisíckrát vyšší než v případě tradičního měděného kabelu.


Síťová struktura systému zvyšuje funkční spolehlivost všech napojených přístrojů – při poruše kteréhokoli „dílčího počítače“ se systém automaticky přepne na další blok. Použití centrálního procesoru umožnilo snížit hmotnost zařízení téměř na polovinu. Výkon celého systému se zvýšil víc než desetkrát, jeho odolnost proti poruchám více než čtyřikrát.

Poprvé v historii země přitom hlavní roli v projektování i vlastním vývoji systému hrála přímo konstrukční kancelář Suchoj. Na vývoji systému pracovali výzkumníci a technici ze Suchoje společně s hlavními ruskými podniky koncernu KRET (Radioelektronické technologie): Státním Rjazaňským přístrojovým závodem (GRPZ) a Ramenskou strojírenskou a konstrukční kanceláří (RPKB).

Státní vědecko-výzkumný ústav leteckých systémů (GosNIIAS) pak zajistil modelování pracovních úkolů použití T-50 vybaveného novým systémem. Závěry GosNIIAS byly pozitivní: systém prokázal výrazný nárůst výkonu i rychlosti zpracování a výměny informací.

IQ z Taganrogu

Dalším z problémů, kterým muselo vedení OKB Suchoj čelit, byla odborná příprava a udržení si vysoce kvalifikovaných programátorů. Velcí letečtí výrobci a také strojírenské firmy po celém světě často využívají outsourcing – snaží se získat programátory z Indie a východní Evropy. Příprava dobrého programátora trvá zhruba dva roky. V Moskvě (sídle GosNIIAS – pozn. překl.) utíkají zkušení programátoři za mnohem vyššími platy do soukromé IT sféry. A získat outsourcery z jiných zemí bylo vzhledem k specifice obrany nemožné.

V Suchoji však našli originální řešení: otevřeli svoji filiálku v Taganrogu, ve kterém jsou jak potřebné vysokoškolské instituty, tak i odborníci. V Taganrogu bylo vytvořeno několik desítek nových pracovních míst a během několika posledních let patří „suchovci“ z Taganrogu, rodného města Antona Pavloviče Čechova, k nejúspěšnějším a nejloajálnějším pracovníkům podniku.

Neomezené možnosti vícejádrových procesorů

Nový počítačový systém již vyvolal velký zájem nejen u ruských výrobců letadel a vrtulníků, ale také u vývojových pracovníků v kosmickém výzkumu a v námořnictvu. Indičtí odborníci vybrali operační systém vyvinutý v Suchoji i pro společný projekt stíhacího letounu 5. generace, když odmítli americké operační systémy VxWorks a Integrity.

Málo známou je skutečnost, že poprvé byla koncepce navzájem propojené modulární avioniky využita ve francouzském letadle Dassault Rafale a později byla převzata i řadou civilních a vojenských dopravních letadel – A380, A400, A350, SSJ 100 (Suchoj Superjet) a dalších.

Vojenské letectvo není tak přísně regulováno normativy a požadavky na certifikaci, jako je tomu u letadel civilních, kde je každá změna či úprava možná až po důkladném ověření a schválení. Hlavně z tohoto důvodu byl systém založený na vícejádrových mikroprocesorech vyzkoušen nejprve na vojenském letadle.

„Naším úkolem je dnes udržet si vedoucí postavení v této oblasti a představovat jakousi‚ 'myšlenkovou lokomotivu' při řešení otázek a problémů souvisejících s celkovou integrací palubního vybavení do jedné sítě jako architektury ovládání letadel v budoucnosti,“ uzavírá Dmitrij Gribov.

Zdroj: BMPD

„Nežádoucí nevládní organizace“ financují na ISIS napojené lodě pro přepravu uprchlíků do EU

$
0
0
William Engdahl
21.4.2017   Zvědavec
Vyšetřování italských úřadů a dalších zjistilo, že nevládní organizace financované mimo jinými i Georgem Sorosem aktivně financují provoz soukromých lodí pašujících desítky tisíc ilegálních utečenců ze severní Afriky do EU, přes Itálii. Pašování lidí je údajně napojeno na pašerácké sítě ISIS. Pokud to bude úřady potvrzeno, může to potenciálně otevřít dveře pro trestní stíhání nevládních organizací.


Carmelo Zuccaro, vrchní prokurátor sicilské Katánie, dosvědčil v březnu před výborem italského parlamentu, že bylo nařízeno oficiální vyšetřování financování flotily moderních lodí pro utečence ve Středozemním moři nevládními organizacemi. Uvedl důkazy, že pašeráci lidí v Libyi a dalších severoafrických pobřežních městech, často napojení na ISIS či další zločinecké gangy, koordinují provoz dostávající do Itálie desítky tisíc ilegálních běženců. Zuccaro předložil důkazy, že pašeráci lidí buď na zemi, nebo na palubě menších lodí s přivandrovalci volají větší záchranné lodě financované nevládními organizacemi přímo, aby zajistily převoz běženců. To znamená, že existuje velmi úzká koordinace mezi pašeráckými gangy a nevládními organizacemi financovanou flotilou lodí.

Zuccaro oznámil, že jeho kancelář vyšetřuje to, co označil za „abnormální“ množství finančních zdrojů, umožňujících, aby dokonce i malé agentury najímaly lodě. Italské úřady doposud odhalily nejméně deset soukromých nevládních organizací zapojených do těchto aktivit, kdy mezi nimi je několik NGO financovaných Open Society Foundations amerického hedge fondového spekulanta George Sorose.

Zuccaro rovněž řekl italskému tisku, že „napomáhání ilegální imigraci je trestným činem, bez ohledu na úmysl“. Řekl, že Itálie také vyšetřuje islámskou radikalizaci probíhající ve věznicích a táborech, kde jsou přistěhovalci najímáni, nelegálně či bez evidence. Evropský komisař pro přistěhovalectví Dimitris Avramopoulos uvedl, že asi 80% severoafrických běženců dorazivších do Itálie nemá žádné legální právo na azyl. Mnozí z nich údajně pochází ze zločineckých gangů, které se vyrojily po USA podporovaném bombardování Libye v r. 2011 a zabití Kaddáfího, kdy to uvrhlo zemi do anarchie.

Během loňského roku, kdy pašerácká trasa přes Řecko byla uzavřena, přesunula se trasa ze severní Afriky do EU do jižní Itálie, a za používání moderních nájemních lodí se převáží tisíce běženců na Sicílii a dalších částí jižní Itálie. Během prvních dvou měsíců 2017 vzrostl příliv ilegálních běženců z Libye do jižní Itálie oproti předešlému roku až o 40%.
Pašování lidí nevládními organizacemi

Oficiální agentura EU pro ostrahu hranic a pobřeží, FRONTEX, ve své zprávě analyzující rizika z r. 2017 uvádí: „Centrální část Středozemního moře se stala hlavní trasou pro dostávání afrických migrantů do EU, a velmi pravděpodobně to tak zůstane i v dohledné budoucnosti. 89% migrantů dorazilo z Libye.“

Zpráva FRONTEXu nadále uvádí dramatický posun v r. 2016 oproti r. 2015. Dříve proudili migranti hlavně z Turecka do Řecka a do balkánských států, odkud pokračovali do Německa a dalších států EU: „Záchranné operace nevládních organizací (odvážejících lidi do jižní Itálie) výrazně vzrostly, o 40% ve všech případech. Od června 2016 byl NGO zachycen nebo zachráněn výrazný počet lodí, bez jakéhokoliv nouzového volání z jejich strany a bez oficiálních informací o místě „záchrany“.“

FRONTEX uvedl, že je možné, že pašeráci vysílají migranty na moře v předem dohodnutém kurzu, aby se setkali s loděmi nevládních organizací, které je sbírají a převáží do Itálie „jako taxíky“. Tato agentura EU popsala operaci pašování lidí, jejíž součástí jsou mezinárodní zločinecké organizace, včetně ISIS, provozující lodě najaté nebo vlastněné různými nevládními organizacemi, k nimž patří i Sorosem financované neziskovky.

Italský admirál Enrico Credendino, velitel protipašerácké operace EU „Sophia“ řekl, že lodě nevládních organizací připlovají k libyjskému pobřeží, aby přilákaly ve tmě lodě s migranty. „V noci používají velká lodní světla; pašeráci je vidí a posílají záchranné čluny (s migranty) směrem k těmto světlům. Tam jsou naloděni na palubu větších lodí nevládních organizací na cestu do Itálie.
Sorosovy nevládní organizace spolupracují s ISIS?

Pokud se výsledky italského vyšetřování nevládních organizací financujících nájemné lodě potvrdí, bude to značit, že tyto NGO, z nichž některé jsou napojeny na nadace a organizace financované nebo ovládané Georgem Sorosem, jsou ilegálně spolčeny s pašeráckými gangy, v mnoha případech řízenými ISIS v Libyi.

V letošní zprávě Quilliam, soukromého britského mozkového trustu, se tvrdí, že ISIS či Islámský stát (IS) je zapojen do operací pašování lidí do Itálie. Tato zpráva uvádí: „Zatímco někteří běženi mohou platit pašerákům až 560 dolarů za průchod na pobřeží Středozemního moře, IS, pakující se na této trase, nabízí průchod zdarma těm, kteří se přidají k IS… Těm, kteří se dostanou na pobřeží Středozemního moře, IS nabízí verbovací prémii až 1,000 dolarů za přidání se k této organizaci.“ To není moc humanitární.

Americký vyšetřovatel v oblasti lidských práv a právník William Craddick odhalil, že několik NGO najímajících lodě pro pašování lidí je napojeno na finančního patrona George Sorose a jeho Nadaci pro otevřenou společnost, včetně avaaz.org patřící k Sorosem financované Moveon.org; Save the Children (Zachraňte děti) a Médicins Sans Frontiéres MSF) (Lékaři bez hranic) najímají ve Středozemním moři loď s názvem Aquarius.
Mezinárodní přistěhovalecká iniciativa

Sorosova Nadace pro otevřenou společnost, která rovněž dostávala peníze od americké vlády přes na CIA napojenou USAID, také financuje cosi, co nazývá Mezinárodní přistěhovalecká iniciativa (IMI), NGO vytvořenou Sorosovu Nadací pro otevřenou společnost v r. 2010. Je evidentní, že cílem vytvoření této Sorosovy IMI bylo to, co se brzy začalo odehrávat v Evropě, stejně jako v USA, jako uprchlická krize. Internetová stránka Sorosovy Mezinárodní přistěhovalecké iniciativy otevřeně uvádí, že disponuje „strategickým koridorem, umožňujícím koordinované akce v zemích původu, tranzitu a určení“. Tatáž internetová stránka v tomto ohledu identifikuje tři strategické migrační koridory: Asie/Střední východ, střední Amerika/Mexiko a Eurasie, jehož středem je střední Asie s přístupem do Ruska. To zní téměř jako geopolitický velký plán.

V září 2016 tentýž George Soros oznámil, že „věnuje 500 milionů dolarů na evropskou a americkou uprchlickou záležitost. Odmítl říct, kde a jak budou peníze použity. Byla jejich část určena na financování flotily moderních lodí nevládních organizací, které přiváží desítky tisíc běženců z Libye? To je zcela jistě relevantní otázka pro vyšetřování Itálie a dalších.

V srpnu 2016 DCLeaks, americká internetová stránka podobná Wikileaks, uveřejnila 2,576 souborů, vztahujících se převážně k Nadaci pro otevřenou společnost George Sorose. Jedna zpráva Sorosovy nadace datovaná 10. květnem 2016 tvrdí, že evropská uprchlická krize by měla být akceptována jako „nový normál“ a že tato krize znamená „nové příležitosti“ pro Sorosovy nadace k ovlivňování přistěhovalecké politiky v globálním měřítku.
Soros a „plán Merkelové“

Otisky pracek Sorosových nadací jsou v evropské uprchlické krizi všude, kdy ta devastuje sociální a ekonomickou stabilitu v celé Evropě od srpna 2015, kdy německá kancléřka Angela Merkel překvapila dokonce i mnohé ve své vlastní straně, když prohlásila v komentáři, stavším se nechvalně proslulým, „můžeme to zvládnout“, po svém rozhodnutí z 15. září 2015 přijmout tisíce běženců, kteří se vydali ze stanice Keleti v Budapešti do Německa, a oznámila, že všichni běženci jsou vítáni s otevřenou náručí, bez otázek a omezení. Německo a další státy EU zaplavil více než milion běženců, a to nejen ze Sýrie. Jak rostla proti Merkel domácí opozice, na konci r. 2015 zašla Merkel do oblíbené německé televizní show, kde oznámila: „Mám plán.“

A skutečně měla. Byl autory dokonce i po ní pojmenován: „Plán Merkelové“.

Tento plán byl vytvořen mozkovým trustem s kancelářemi v Berlíně, Bruselu a Istanbulu, nesoucím název Evropská stabilizační iniciativa (ESI). Podle tohoto plánu Merkelové, by mělo Německo souhlasit, že mimo více než 1 milionu běženců z r. 2015 udělí v r. 2016 „azyl 500,000 syrských uprchlíků, registrovaných v Turecku, během nadcházejících 12 měsíců“.

Plán Merkelové přijmout do Německa a dalších států EU stovky tisíc běženců bez otázek, bez omezení počtu, tedy výraz „nový normál“ používaný internetovou stránkou Sorosovy Mezinárodní přistěhovalecké iniciativy, znamená, že je produktem také Sorosových sítí. Autorem plánu Merkelové a šéfem ESI je rakouský sociolog Gerald Knaus. Knaus je členem Evropské rady pro zahraniční vztahy (ECFR) financované Georgem Sorosem a členem Sorosovy Open Society Fellow. Knausova Evropská stabilizační iniciativa byla financována, podle německého Die Zeit, mimo jiné i Rockeffelerovou nadací a washingtonským Německým Marshallovým plánem, jakož i Sorosovou Nadací pro otevřenou společnost.
Řím na pokraji války

Nedávna exploze u přílivu ilegálních běženců do jižní Itálie, kterou pomáhají udržovat v chodu lodě najaté nevládními organizacemi napojenými na Sorose a další, není nevinnou humanitární akcí hodného samaritána. V prosinci 2013 Virginia Raggi, starostka Říma, řekla, že město je na pokraji „války“ mezi přistěhovalci a chudými Italy. Na jihu Itálie sicilská Cosa Nostra vyhlásila v r. 2016 „válku přivandrovalcům“ a objevily se zprávy, že italská mafie začala bojovat se severoafrickými zločineckými gangy, které vstoupily do EU v rámci „běženců“.

Obvinění Sorosových NGO financujících flotilu lodí ilegálně pašujících běžence nebo další migranty ze severní Afriky do EU naznačuje přinejmenším to, že na Washington navázané Sorosovy sítě dělají něco víc, než pouhou charitu. Znamená to, že jeho NGO jsou přinejmenším nepřímo spolupachateli v projektech, které ničí sociální stabilitu EU stejně, jak to Sorosovy NGO dělaly na Ukrajině v r. 2014 a dříve.

Je těžké vyhnout se dojmu, že celý současný fenomén masové migrace, spolu s válkami NATO, které jej způsobují v místech jako Afghánistán, Sýrie, Libye, je součástí mnohem většího a mnohem hrozivějšího plánu a že peníze George Sorose, postavy stojící prakticky za všemi barevnými revolucemi podporovanými americkým ministerstvem zahraničí a CIA od r. 2000, kdy byl svržen Slobodan Miloševič v Bělehradě, jsou středem toho všeho.

Není divu, že nadace a operace „filantropa“ Sorose jsou stále více ve světě cílem útoků, včetně Maďarska Viktora Orbána, Sorosova rodiště.
‘Undesirable NGOs’ Fund ISIS-linked Refugee Boats to EU

Medvedčuk: dekomunizace a přepisování dějin rozštěpí Ukrajinu

$
0
0

21. 4. 2017   zdroj  (kráceno)
Manipulace s historickými fakty, kterou se nyní nadšeně zabývá Ukrajinský ústav paměti národa, dříve či později Ukrajinu rozštěpí. Tento názor vyslovil vůdce veřejného hnutí Ukrajinská volba Viktor Medvedčuk. Právě toto zařízení iniciovalo zákon o "dekomunizaci" a zapsalo na černou listinu více než 500 jmen, která budou vyškrtnuta ze zeměpisných názvů. V rámci tohoto zákona dojde ke zrušení státních svátků: 9. května a 8. března. 


Kromě toho pracovníci ústavu studují události druhé světové války z hlediska nacionalistické ideologie. Zdá se, že se něco připravuje k 75. výročí vzniku Ukrajinské povstalecké armády (UPA, v Rusku zakázaná) ...

Viktor Medvedčuk se domnívá, že úkolem ústavu není uchování paměti, ale nesčetné pokusy ji vymazat u obyvatel země. Přičemž kulturní dědictví a hrdinské stránky historie, jako je například přínos Ukrajinců při Velkém vítězství, pracovníkům zařízení nejsou známy.

"Tým neúnavně vznáší otázky, které jsou pro ukrajinskou společnost bolestné, a prohlubuje rozkol v zemi", konstatoval Medvedčuk.

Jak již dříve Pravda.ru informovala, v letošním roce Ukrajina přece jen Den vítězství oslaví. Ale nejspíše naposled. Dokončuje se práce na zákonu o státních svátcích. Zdůraznit chce Kyjev 8. květen a slavit Den památky a smíření, jako je tomu v Evropě. Tak se chce Ukrajina dostat blíž k vytoužené Evropské unii.

Zákon se dotkne také 8. března. Bude přejmenován na Den boje za práva žen. Mimochodem, změny v kalendáři pod heslem dekomunizace se z nějakého důvodu nedotkly 1. května, který nejen že zůstal Svátkem práce, ale bude oficiálně i dnem pracovního klidu.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

CNN: Rusko bude krýt syrské stíhačky před útoky USA

$
0
0

22. 4. 2017      zdroj (výrazně zkráceno)
Útok USA na syrskou leteckou základnu raketami Tomahawk, k němuž došlo 6. dubna, nyní přiměl Asadův režim k následujícím akcím. Ve snaze ochránit své stíhačky před údery USA, přemísťuje Damašek vojenskou techniku na letiště Bassela Asada, které se nachází v blízkosti ruské letecké základny Hmeymim. Tak budou syrská letadla pod ochranou ruských stíhaček, informuje CNN. 



Vojenský analytik kanálu, plukovník ve výslužbě Cedric Leighton učinil předpoklad, že přesun nasvědčuje tomu, že Moskva pomáhá Asadovi při utajování chemických zbraní.

Zatímco se syrští piloti spoléhají na ochranu ze strany Ruska, ruské letouny mezitím létají stále blíž k americkým břehům. Dvakrát ve dvou dnech byly u pobřeží Aljašky zpozorovány ruské bombardéry z dob studené války. Přiblížily se k pevnině na 36 mil, letěly opatrně a nepřešly rámec mezinárodního vzdušného prostoru. Letoun USA provedl zadržení, které je v takových případech obvyklé, bombardéry změnily kurs a otočily se směrem k Rusku.
Materiály byly poskytnuty CNN International.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Asad: experty do Sýrie nepošlou, aby nebyla odhalena lež Západu o Chán Šajchúnu

$
0
0


22. 4. 2017    zdroj (zkráceno)
USA a další západní země blokují jakýkoliv pokus o vyšetření chemického útoku v Chán Šajchúnu, řekl v rozhovoru pro RIA Novosti syrský prezident Bašár Asad. "Formálně jsme poslali OSN dopis, v němž jsme požádali, aby byla vyslána delegace expertů, kteří by vyšetřili, co se stalo v Chán Šajchúnu. Samozřejmě že do tohoto okamžiku nikoho neposlali, protože západní země a USA brání příjezdu jakýchkoli delegací", řekl Asad.

Připomněl, že po útoku, který před několika lety provedli teroristé v Aleppu, Sýrie také žádala OSN, aby byli vysláni experti, kteří by "dokázali, že teroristé použili proti naší armádě plyn". Poté bylo ještě několik takových případů, ale OSN nikdy delegaci do Sýrie neposlala.

"Vždyť pokud přijedou experti, zjistí, že všechno jejich povídání o tom, co se stalo v Chán Šajchúnu a o jejich útok na leteckou základnu Šajrát, byly lži. To je důvod, proč nikoho neposílají", je přesvědčen syrský prezident.

Podle syrského prezidenta jediné kontakty, které k dnešku zůstaly pro organizaci příjezdu expertů, jsou kontakty s Ruskem a několika dalšími zeměmi, avšak doposud, zdůraznil Asad, žádné pozitivní zprávy nejsou. "Není známo, zda experti přijedou nebo ne", řekl prezident.

Podle všeho není Bašár Asad daleko od pravdy. Skutečnost, že Západ nemá zájem na zjištění pravdy s použitím chemických zbraní v syrském městě Chán Šajchún v provincii Idlib, potvrdilo i hlasování, iniciované Ruskem a Íránem, v Organizaci pro zákaz chemických zbraní (OPCW). Uvedl to náměstek ministra zahraničních věcí Ruska Sergej Rjabkov.

Připomeňme, že Organizace pro zákaz chemických zbraní (OPCW) většinou hlasů zamítla iniciativu Ruska a Íránu ohledně vyšetření incidentu s chemickými zbraněmi v Idlibu.

Jako informovala Pravda.Ru, Rusko našlo řadu nesrovnalostí v chemickém útoku v Idlibu, z jehož uskutečnění jsou obviňovány syrské úřady. RF poskytla expertům Organizace pro zákaz chemických zbraní (OPCW) důkazy o tom, že tento útok byl zinscenován. Fotografie, které to potvrzují, předložil ředitel odboru Ministerstva zahraničních věcí Ruska pro otázky nešíření jaderných zbraní a kontroly zbrojení Michail Uljanov v Haagu.

O tom, že Amerika nemá žádné důkazy o vině syrských úřadů na chemickém útoku, hovoří i experti z USA. Expert MIT Theodore Postol tvrdí, že poslední chemický útok v sýrijském Chán Šajchúnu 4. dubna provedly s největší pravděpodobností opoziční síly, ne vládní vojska.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Volba prezidenta lidem prý byla chyba

$
0
0

Lubomír Man
22. 4. 2017
Na onom jednání kdesi na Univerzitě Karlově, na němž naši tři pojednávaní přímou volbu prezidenta odsoudili, přiznal jeden z nich (Kalousek), že on sám pro přímou volbu prezidenta v r. 2011 hlasoval, čehož teď samozřejmě hořce lituje. Že toho lituje proto, že z volby nevyšel vítězně jeho favorit a politický spřaženec Schwarzenberg, ale někdo jiný a víceméně opačný, už nedodal, ale ani nemusel.




Protože všichni dobře víme, že se Schwarzenbergem jako vítězem přímé prezidentské volby by Kalousek problémy neměl, všelidovou volbu prezidenta, která by tento znamenitý výsledek přivodila, by pochopitelně dnes až do nebes chválil – a stejně by na problém nahlíželi i jeho dva neméně komičtí spolubesedníci.

Tak důsledná, pevná, zásadní, neúchylná a na vnějších momentálních okolnostech nezávislá je tedy politická linie nikoliv jen těch tří mužů, ale i jejich stran.

Řečeno jinak: bída politiky, obnažená samotnými jejími představiteli až na samou dřeň.

Jihlavský seminář Nové republiky 2017 - vystoupení docenta Petra Žantovského

$
0
0
22. 4. 2017  NováRepublika - videodílna

8. 4. 2017 se v Jihlavě konal další seminář Nové republiky Měnící se svět 2017 a Projekt pro 10 milionů. Ve svém referátu se novinář a vysokoškolský pedagog Mgr. Petr Žantovský zabýval alternativními médii, jejich funkcí, osobnostmi, které je vedou a reakcí mainstreamu a současné režimní věrchušky na dramatickou změnu čtenářského zájmu. 
Chcete se dozvědět, kdo vede významné nezávislé weby, vzteklými novináři meinstreamu označovabí za "moskevské agenty"či "Putinovi žoldnéře"? Víte, co je to 'uperground'či 'kontramédia'? Chcete se seznámit s podvodníky, kteří na Sorosovi peníze bojují proti svobodě projevu a dehonestují nezávislé novináře?
Jestli ano, pusťte si video:



Postupně zde uveřejňujeme videa s hosty Jihlavského semináře. Věříme, že vás seminární vystoupení předních českých ekonomů, pedagogů a politologů a umělců přivedou na cestu přemýšlení o naší budoucnosti.

Za redakci NR Václav Dvořák


Již uveřejněná videa z letošního semináře Nové republiky najdete zde:


Pobaltské štáty lákajú obyvateľov Ukrajiny a Krymu, aby sa do nich presťahovali. Záujem je mizerný

$
0
0

Eugen Rusnák (Vilnius)
22. 4. 2017  Hlavné zprávy

Pobaltské štáty pociťujú katastrofálny pokles počtu obyvateľstva. Príčin je viac, ale hlavné sú dve – nízka pôrodnosť a odliv hlavne mladých ľudí do zahraničia. Dôchodkový systém o niekoľko rokov môže úplne skolabovať. 

 

V tejto súvislosti pobaltské štáty používajú rôzne „triky“, aby zvýšili počet obyvateľstva. Najjednoduchší spôsob – otvoriť dvere pre migrantov. Keďže poučení smutnými skúsenosťami štátov západnej Európy, pobaltské krajiny nechcú prijímať prisťahovalcov z Blízkeho východu a Afriky, snažia sa prilákať „európizovaných“ občanov z Ukrajiny a ruského Krymu, hlavne osoby lotyšskej, litovskej a estónskej národností, ktorí tam žijú. Zrealizovať sa to snažia v rámci rozpropagovaného programu návratu krajanov do vlasti. Ibaže tí krajania sa do historickej vlasti akosi nehrnú…

Pobaltské krajiny ponúkli výhodné podmienky krajanom, ak sa do určitého termínu vrátia do historickej vlasti. Tieto podmienky predlžujú každý rok už dlhšie obdobie, ale zatiaľ to málo pomáha. Do pobaltských krajín sa presťahovala iba mizerná časť Lotyšov, Estóncov a Litovčanov. Keďže zatiaľ nič lepšie sa nepodarilo vymyslieť, pobaltské štáty pokračujú v programe „návratu krajanov do vlasti“.

Najnovšie litovská vláda zasa vyhlásila, že opäť predlžuje termíny určené na presťahovanie osôb litovskej národnosti z Ukrajiny a Krymu. „Absolútne jasne rozumieme, aká situácia v súčasnosti panuje na Ukrajine. Aj naďalej budeme pomáhať tomuto štátu. Ale chceme pomôcť aj našim krajanom a ponúkame im možnosť návratu do historickej vlasti. Zabezpečíme pre nich bezpečné presťahovanie do Litvy. Celé dianie na Ukrajine nám ukazuje, že naši krajania potrebujú podobnú pomoc,“ vyhlásil pre médiá litovský premiér Saulius Skvernelis.

Dodal, že nový zoznam presťahovalcov sa bude vytvárať do 31. decembra tohto roka. Vláda sleduje situáciu na Ukrajine a konštatuje, že k zlepšeniu nedochádza. Takisto sa obracia na osoby litovskej národnosti, ktorí žijú na Kryme, v Doneckej a Luhanskej oblasti, aby sa vrátili do Litvy. Premiér podčiarkol, že v Doneckej a Luhanskej oblasti aj naďalej pretrváva veľmi zložitá humanitárna situácia.

Litovské médiá pripomínajú, že zatiaľ je záujem o návrat do historickej vlasti dosť mizerný. V tomto roku sa o podmienkach presťahovania z Ukrajiny do Litvy na litovskej ambasáde na Ukrajine informovala iba jedna rodina. V priebehu posledných dvoch rokov z Ukrajiny do Litvy presťahovalo celkovo 140 ľudí (v r. 2015 – 106 a vlani – 34).

Litovská vláda priznáva, že je to iba mizerný počet: v súčasnosti na Ukrajine žije 10 tisíc osôb litovskej národnosti a dokonca 1,5 tisíc z nich sú občania Litvy. Napriek tomu, že litovským rodinám, ktoré presťahujú do Litvy, zabezpečujú dočasné ubytovanie, sociálne dávky, štúdium litovčiny, rekvalifikácia, aby si presťahovalci mohli ľahšie získať zamestnanie, záujem o návrat do historickej vlasti je aj naďalej veľmi slabý.

Nepomáha ani to, že pozývatelia široko propagujú fakt, že prisťahovalci budú žiť v slobodnej, prospešnej a bohatej Európskej únii. V tejto súvislosti niektoré litovské média pripomenuli, že z Ukrajiny do Litvy sa presťahoval iba veľmi malý počet krajanov, ale z Krymu fakticky nikto.

Štrasburk, 6. 4. 2017: My všichni jsme Ukrajinci!

$
0
0

Rado Miko
22. 4. 2017 Outsidermedia

Evropský parlament ve čtvrtek 6. dubna schválil nařízení liberalizující vízový režim pro Ukrajinu, které je výsledkem dohody poslanců s Radou ministrů EU. Ukrajinští občané díky tomu budou zřejmě již od června moci za určitých podmínek cestovat do Unie bez víz.


Občané Ukrajiny, kteří jsou držiteli biometrických pasů, budou moci vstoupit na území EU a pobývat zde maximálně 90 dní během jakéhokoli období 180 dnů a to za účelem dovolené, návštěvy příbuzných, přátel či služební cesty, nikoli však zaměstnání. Osvobození od vízové povinnosti se vztahuje na pobyty na území EU s výjimkou Irska a Spojeného království. Bezvízový styk pro Ukrajince zavedou za stejných podmínek jako EU zároveň Island, Lichtenštejnsko, Norsko a Švýcarsko.

„Ukrajina splnila všechna kritéria a v reformách šla dokonce nad očekávání,“ zhodnotila Mariya Gabriel (EPP, BG), která byla zodpovědná za zprávu Parlamentu. Podle jejího vyjádření bude uvolnění vízového režimu „konkrétním naplněním úsilí Ukrajinců, jejich evropských ambic a odhodlání v dosažení míru a stability.“

Novou legislativu musí před jejím vstupem v platnost schválit oba zákonodárné sbory Unie. Po Evropském parlamentu (který ji podpořil poměrem hlasů 521 pro : 75 proti : 36 se zdrželo hlasování) ji teď musí ještě formálně odsouhlasit Rada (ministrů) EU. Očekává se, že občané Ukrajiny by pak mohli cestovat na území Unie bez víz již v červnu.

Podmínkou pro liberalizaci vízového režimu pro občany Ukrajiny bylo posílení takzvaného mechanismu záchranné brzdy, který umožňuje vízovou povinnost okamžitě znovu zavést v reakci na výjimečné situace jako náhlý nárůst nekontrolované migrace či zjevně neopodstatněných žádostí o azyl nebo také s ohledem na vnitřní bezpečnost evropských států.

Postup: Řádný legislativní postup (spolurozhodování), dohoda v prvním čtení
Typ dokumentu: Nařízení
Twitter: #Ukraine #visa


Zdroj: Evropský parlament










Volby 2017 / 077: Merkel ještě neodstoupila?

$
0
0
Radim Valenčík
22.4.2017  blog autora

Článek vychází z mé první reakce na to, co se v souvislosti s tureckým referendem odehrálo. Můžeme hovořit o porušení řady pravidel demokratické volby v Turecku. V Německu tato pravidla porušena nebyla. A výsledek? - Merkelová měla odstoupit. Uchovalo by to zdání částečně fungující demokracie. Bohužel žijeme v hluboké nedemokracii.


Absolutní krach politiky eurounijního slouhovství vůči současné globální moci, absolutní krach merkelovštiny a schultzovštiny, absolutní krach západounijní nabubřelosti a arogance vůči "zbytku" EU. – To je skutečný výsledek tureckého referenda.

Turek v Turecku, manipulován Erdoganovou propagandou volil totalitu 51 %. A to se muselo s výsledky ještě manipulovat a velká část obyvatelstva neměla k volbě přístup!

Oproti tomu v Německu volilo Erdoganovu totalitu 63 %, ve Francii 70,3 % a v sídle EU, v Belgii 77 %. Jak jinak to nazvat než "nastavené zrcadlo".

Ne. Nestěžujme si na Turka. Ten se v Turecku zachoval statečně a moudře. U mě stoupl v úctě. Není to selhání Turka, ale naše. To, že si necháme líbit současnou slouhovskou euroreprezentaci, která nás vede do ...... (raději nebudu konkretizovat).

Turek to teď nebude mít lehké, ale ani my ne.

Je ovšem třeba vidět i opačný konec zahraničního hlasování Turků:

Rusko 26 %

Velká Británie 20.9 %

USA 17.1 %

Takže ono to jde.

Co dělat? Vidím to (z akčního) hlediska takto:

1. Okamžitě dělat vše, co je možné pro prohlubování a rozšiřování spolupráce v rámci středounijního prostoru na bázi V4 (např. už žádné sobotkovské odmítání Rakouska, které má se svými 73 % také velký problém, i když Turků v něm žije poměrně málo). O západounijním prostoru si už nemůžeme dělat ani ty nejmenší iluze. Fakticky ztratil autoritu nejen v očích Turků, ale i nás.

2. Nedovolit mediálnímu mainstreamu, aby celou věc jen tak přešel. Něco se stalo a je potřeba, aby co největšímu počtu lidí došlo, co se stalo. Buď mediální mainstream změní svou politiku manipulace z hlediska zájmů současné globální moci, nebo ho většina lidí přestane brát vážně.

3. Požadovat, aby Frau Merkel okamžitě podala demisi. Máme na to právo požadovat to i z pozice občanů naší země, protože ona svou politikou z pozice kancléřky "nej(ne)mocnější" země zasahuje do našich vnitřních poměrů. A není to ani jen symbolické plácnutí do vody.

Pro úplnost uvedu k výše řečenému některé zdroje:

Novinky:

"Změny ústavy v Turecku v referendu podpořili i voliči žijící v zahraničí. Například v Německu změny ústavy podle agentury Anadolu podpořilo na 63 procent tureckých voličů, kteří šli hlasovat. Celkový výsledek je těsný, podle neoficiálních výsledků oznámených po nedělním hlasování v Turecku, zvítězili zastánci změn s více než 51 procenty hlasů.

V zahraničí se hlasovalo už s předstihem, přijít mohly asi tři milióny Turků. Pro změny, které znamenají posílení prezidentských pravomocí, se vyslovilo asi 59 procent hlasujících příslušníků diaspory, tedy větší procento než v Turecku samotném.

Například v Německu změny ústavy podle agentury Anadolu podpořilo na 63 procent tureckých voličů, kteří šli hlasovat. Volební účast mezi tamními Turky činila asi 50 procent.

V Rakousku pro posílení pravomocí tureckého prezidenta hlasovala dokonce téměř 73 procent tamních Turků, což ovšem představuje necelých 18 tisíc lidí.

Ve Švýcarsku naopak hlasovali místní Turci více proti změnám ústavy, když je odmítlo téměř 59 procent zúčastněných voličů.

I v Turecku, kde hlasovalo 83 procent z celkem 55 miliónů voličů, se výsledky v jednotlivých regionech liší. Třeba v největších tureckých městech Istanbulu, Ankaře a Izmiru zvítězili odpůrci změn.

K výsledkům referenda se vyjádřil i německý ministr zahraničí Sigmar Gabriel, který vyzval k zachování klidu a rozvahy. "Je dobře, že skončila volební kampaň, v níž se tak tvrdě bojovalo, a to i zde, v Německu,"řekl mimo jiné Gabriel.

Turci rozhodovali o možném přechodu z parlamentního na prezidentský systém.

Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan, který změny prosazoval, v nedělním projevu ze své oficiální rezidence v Istanbulu vyzval všechny, včetně zahraničí, aby výsledek respektovali.

"Turecko udělalo historické rozhodnutí, pokud jde o systém jeho vlády," prohlásil Erdogan. "Chceme, aby organizace a zahraniční země rozhodnutí našeho národa respektovaly," uvedl.

https://www.novinky.cz/zahranicni/435240-v-nemecku-podporilo-zmeny-turecke-ustavy-63-procent-tamnich-turku.html

Aktuálně:

"Již dříve mohly odevzdat svůj hlas téměř tři miliony Turků žijících v zahraničí. Tam zvítězili zastánci změn ústavy s větším náskokem, když se pro posílení prezidentských pravomocí vyslovilo téměř 60 procent hlasujících. V Německu je podpořilo 63 procent účastníků referenda., v Nizozemsku 70 procent."

https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/turecko-referendum-erdogan-vysledky/r 9dbb07ce22ca11e7a8d6002590604f2e/?_ga=1.119101569.961917490.1486800384
 Jakub Janda na svém profilu doplňuje ještě další země s komentářem:
Podíl Turků žijících v následujících zemích, kteří hlasovali pro faktický nástup Erdoganovy diktatury:

Belgie 77.7

Francie 70.3

Rusko 26.0

Velká Británie 20.9

USA 17.1
Ten rozdíl mezi USA a Belgií je obrovský. Důvodů jistě bude mnoho, nicméně pro západoevropské státy bude do budoucna velký problém, jak bude sultán Erdogan využívat místních fanklubů v řádech statisíců lidí pro vydírání západoevropských zemí.


Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/4477-volby2017-077-merkel-jeste-neodstoupila.html
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live